Kopřivnice – 14. prosince
Kopřivnická sezóna anno domini 2025 otevírá druhým dílem test matche týmů postavených a sponzorovaných bratry Halamíkovými. Na severu Moravy opět ožívá sen dobýt prvoligový trůn. Jako již tolikrát. Jenže v květnu osud plochodrážní karty teprve míchá. Nepouští jej z rukou, byť jen aby jej soupeři mohli sejmout. V jednom boxu si motocykl chystá i muž, jehož zná jen málokdo. Miroslav Vítek.

 

Co se má stát, stane se

Začátek kariéry nového moravského závodníka je pro řadu lidí tak trošku překvapením. „Abych uvedlo, jak jsem se k plošině vlastně dostal,“ nadechne se Miroslav Vítek.  „Nebylo to nic složitého. Otec býval plochodrážníkem ještě za dávného Svazarmu v Kopřivnici v osmdesátých letech. Po vojně však ploché dráhy zanechal.“

On ano, jenže… „Avšak od mých dětských let jsme pravidelně chodili se na závody v Kopřivnici dívat,“ říká jeho potomek. „Tehdá by mě ani nenapadlo, že sám budu jednoho dne na plochodrážním ovále sedlat pětikilo. Vzhledem k tomu, že doma dobře věděli, co je plochá dráha za řehole a kolik samotné ježdění obnáší, jaksi jsem se k tomuto sportu musel dostat sám v pokročilejším věku než ostatní jezdci.“

Pozdě, ale přece. „Asi po třech letech ježdění na plochodrážní motorce jsem letos absolvoval závodní sezónu,“ dostává se Miroslav Vítek k meritu věci. „Ale na klasickou motorku jsem měl papíry již dříve a rád jsem se proháněl po okreskách či polňačkách. Avšak toto nelze úplně s plochou dráhou srovnávat.“

 

Slaný s nádechem velké ceny

Výběr SPT v bratrském duelu porazil PROFIL.  Ale o výsledek ani zase tolik nešlo. A osm bodů ztráty svého tým na vítěze ostatně ani neželel Miroslav Vítek. Kdo by se ostatně divil?!

„Pocit absolvovat první ostrý plochodrážní závod byl něco jako splněný sen,“ netají se. „Něco, co jsem chtěl vždy zkusit. Avšak ne každému se toto poštěstí…“

To je fakt. Jenže plochodrážní příběh Miroslava Vítka se točil dál. Kopřivnický borec trénoval, trénoval. Kopřivnice, Březolupy, Kostěnice. A pak první června nastoupil do českého přeboru ve Slaném. A mechanika mu nedělal nikdo menší než Jan Macek, jenž předchozí večer absolvoval SGP České republiky coby náhradník.

„První start ve Slaném na přeboru byl speciální,“ usmívá se. „Hlavně díky předešlému dni, kdy jsme s Honzou byli nasátí atmosférou z pražské Grand Prix. Neměl jsem žádné velké očekávání, vše bylo čistě o sbírání zkušeností. Slánský ovál je docela specifický a jsem rád, že jsem měl možnost si zde zazávodit.“

 

Smůla o sobě dává vědět

Sezóna 2025 točila svými koly dál. Stejně tak český přebor. Jenže cesta kopřivnické výpravy  na chabařovický Memoriál Jiřího Hurycha skončila poruchou turbodmychadla dodávky kdesi u Brna. Ve Svitavách už Miroslav Vítek závodil.

„Chabařovice byly začátek jakési smůly, která se pak táhla po zbytek sezóny,“ přemítá. „Svitavy byly fajn. Vlastně dalo by se říci můj nejlepší závod. Paradoxně mi svitavský ovál vyhovoval více než třeba domácí v Kopřivnici, či jinde v republice.“

V červenci se přebor do Kopřivnice přece jen dostal. „Byl jsem velmi motivovaný a celkem v dobrém rozpoložení,“ vypráví Miroslav Vítek. „A to až do chvíle, kdy jsem vyjel před začátkem závodu do tréninkové jízdy. Při zkušebním startu jsem při zmáčknutí spojky zjistil, že není něco v pořádku.“

Balit musel záhy. „V depu jsem přišel na to, že mám servanou boční část předlohy,“ povzdechne si. „A že jsem někde na dráze ztratil přítlačnou páčku na spojce a vysypal tyčinku. Vzhledem k tomu, že jsem spoléhal pouze na jeden stroj a druhý nebyl, výměna předlohy před startem by byl boj na delší čas. Musel jsem závod předčasně zabalit. Dále bych to nerozebíral, frustrace z toho dne byla poměrně velká.“

 

Zatím stop

Jméno Miroslava Vítka najdeme na dvaadvacáté příčce závěrečné klasifikace českého přeboru. Patří ale do sestavy, která Kopřivnici prvně od roku 1979 vrátila na prvoligový trůn. Náš hrdina byl ve vítězné sestavě přeborníků v Divišově, ale pak si v práci zranil nohu.

„Divišov mi dal přičichnout k ligové atmosféře,“ hodnotí. „Díky Honzovi Mackovi, který ten den jel neskutečně, jsme se mohli postavit na nejvyšší stupínek. Do Pardubic jsem se velmi těšil, neboť je to pro mě velmi specifické místo hlavně díky celé závodní historii svítkovského oválu. Jenže celá radost byla náhle překažená díky tomu, že jsem měl vyvrklý kotník na pravé noze. Opřít se na motorce o hák se jevilo téměř nereálné.“

Poté se Miroslav Vítek už na start nepostavil. „Ještě jsem absolvoval pár tréninků,“ dozvídáme se. „Jenže do toho se nakupilo plno jiných povinností spojených se životem. Práce, zařizování se nějakým způsobem do budoucnosti. Člověk po tom všem začal ledaco přehodnocovat. A nakonec jsem dospěl k závěru, že minimálně na další rok budu muset plochodrážní kariéru přerušit.“

Jako vážně? „Přece jen je to koníček provozovaný na amatérské úrovni,“ filozofuje. „Životní priority, práci a tak budu muset upřednostnit. Nabízela se myšlenka nějak to s plošinou skloubit dohromady, nicméně vzhledem k časové náročnosti jsem rozhodnutý dát si pauzu a věnovat se důležitějším životním oblastem. Řekněme, že do plánů na příští rok mi plošina spíše neseděla.“

 

---

Miroslav Vítek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat celému kopřivnickému klubu za příležitost. Pravděpodobně se na oválech ukážu i během příštího roku, avšak v jiné roli než za řidítkama na pásce.“

---

Slaný – 13. prosince
Často to tak bývá. V osmi letech možná ještě ne, ale v osmdesáti dozajista ano. Ptáte se plochodrážníka na jeho první závod kariéry vůbec. Jejda, to už si nevzpomenu. Takové odpovědi se vesměs dočkáte. Od Matyáš Rysky ovšem ani náhodou. Nebyl to šťastný debut. Ale slánský závodník nepláče nad rozlitým mlékem a nechce se rozhodně spokojit s nevypsaným titulem smolaře českého plochodrážního roku 2025.

 

Uchvacující plochá dráha

Matyáš Ryska se objevil na oválech poprvé loni v rámci slánské akademie. „K motorkám jsme měl vždycky blízko,“ zavzpomíná. „První mi táta pořídil v sedmi letech, italskou malaguti. Další motorky přicházely, jak jsem rostl, vždycky to byly krosky. Jezdil jsem na nich po okolí na polních cestách.“

Jenže ve středočeském královském městě mají od padesátého ovál. „Na plochou jsem ve Slaném chodil jako divák,“ vypráví. „Motorky se mi líbily vždy. A když jsem dostal možnost přijít sem si to vyzkoušet, neváhal jsem. Je to úplně něco jiného, ale uchvátilo mi to. Něco jiného, ale možná proto se mi plochá dráha zalíbila.“

Dneska je běžné začínat závodit mezi kolibříky. „Když jsem se k ploché dráze dostal, bylo mi už šestnáct,“ vysvětluje Matyáš Ryska svou výjimečnost v tomto ohledu. „Stopětadvacítky nepřipadaly v úvahu, už kvůli mým tělesným proporcím (smích).“

Takže půllitr. „Začal jsem rovnou na pětistovce, což není ideální,“ říká. „Na takhle silné motorce jsem do té doby neseděl. A rozhodně jsem přišel o možnost nasbírat zkušenosti postupně na slabší motorce. O to těžší to asi je.“

 

Sezóna končí, než stihne začít

Těžko na cvičišti. Lehko na bojišti. Ostrý debut přišel i dubnovém přeboru na pražské Markétě. Dostal startovní číslo čtyři a během kvalifikace měl na ovál vyjet dvakrát. Jenže o tréninku si zkusil start. A skončil v sanitce. Zlomená stehenní kost.

„Mé slavné první závody…“ ohlíží se Matyáš Ryska po osmi měsících. „Při tréninku jsem si odjel asi dvě kola. Pak jsem si šel zkusit start. Motorka se mi zvedla, vyletěla a zřejmě řídítky spadla na nohu. Jasnou příčinu doteď nevím, bylo to asi víc skutečností dohromady. Najel jsem si blbě do koleje, neudržel jsem to, nová pneumatika,  dráha kterou jsem neznal, málo zkušeností, nervozita… A bylo vymalováno.“

 

Hlava říká ano, srdce souhlasí

Doslova i do písmene. „Nohu mi odoperovali,“ dozvídáme se. „Sešroubovali, musel jsem rehabilitovat, procvičovat ji, ještě v srpnu podle rentgenu nebyla kost stoprocentně srostlá. Až na začátku listopadu při kontrole mi doktor sdělil, že noha je dobrá a můžu začít sportovat bez omezení. Na motorku jsem si zkusil sednout dřív, ale jen v klidu na svezení. Šlo mi hlavně o to zjistit, jestli mi pustí hlava. Naštěstí to vypadá dobře a zvládám to.“

Nyní končí podzim. Zima se blíží rychle, nová sezóna prozatím o něco pomaleji. Matyáš Ryska zase trénuje. A jinak dělá, jak se chystá a jaká bude sezóna 2026 v jeho podání?

„Samozřejmě se na novou sezónu těším a věřím, že si jí užiju z pohledu závodníka a ne jen jako divák,“ doufá. „Každopádně začínám s tréninkem, chodím na box, snažím se posilovat. V tomhle směru si mě vezme do parády Bruno Belan. Na ploché dráze ve Slaném trávím v podstatě všechen svůj volný čas, je tam super parta, s klukama přes zimu často jezdíme na pitbajkách. Nadcházející sezónu 2026 si chci hlavně užít, sbírat zkušenosti a dojet ve zdraví.“

 

---

Matyáš Ryska děkuje:

„Rád bych poděkoval klubu AK Slaný za možnost ježdění, trenérovi panu Miroslavu Rosůlkovi a Bruno Belanovi a jeho tátovi Rudolfovi za pomoc. Samozřejmě chci poděkovat sponzorům Wemoto, Autocentrum Nevecom. A rozhodne velký dík mému tátovi, bez kterého bych nemohl jezdit.“

---

Plzeň – 29. listopadu
Modří mají inciativu. Ale zelenobílí brankáře, kteří jsou průstřelní jako železobeton. Sobotní hokejová All Star Game utkání se vyvíjí od začátku ve prospěch týmu Richarda Wolffa. Jeho hráči během třech třetin nasází výběru Josefa France sedm gólů. Závěrečné samostatné nájezdy už nemají potenciál zvrátit výsledek. Ale o prestiž jde až v první řadě. Do branky vítězného týmu se trefí hned čtyři hráči poraženého družstva v modrých dresech. Mezi nimi také Václav Milík.

 

Logický koncept

„Rekonstrukce doma, budeme mít novou podlahu,“ žertuje nad otázkou nad žhavými aktualitami listopadového mezi sezónního období. Nicméně během sekundy zvážní. Hitem polského podzimního je jeho podpis pod smlouvou s Opole v nejnižší divizi.

„Už jsem byl rozhodnutej podepsat varšavskej kontrakt a čekat, co se vyvrbí,“ přibližuje Václav Milík. „Pak přišla nabídka z Opole. Zezačátku listopadu. Tejden, deset dnů do konce transferovýho okýnka. Jel jsem tam a dohodli jsme se. Jednou z mých podmínek bylo, aby se trenérem stal Robert Ruszkiewicz, který mi pomáhá od začátku kariéry.“

Takový vývoj situace nebyl bez překvapení. „Říkali jsme si, že Opole nám sedí,“ usmívá se pardubický závodník šibalsky. „Plácají se ve třetí lize už dlouho. Mají nápad prokousat se vejš. Dohodli se s městem, v roce 2027 mají mít novej stadión. Budu jezdit za dobrej klub. Mohli bychom udělat výsledek.“

 

Radostí k velkým výsledkům

„Ve Švédsku jsem zůstal v Motale,“ přibližuje osnovu svých plánů. „Jsem tam pátej rok, mám to tam rád. Až se švédská liga rozjede, třeba přijde nabídka z Dánska. Podepsal bych ji. Měl bych úterý Švédsko, ve středu Dánsko a o víkendu Polsko.“

Pakliže letošní sezóna v jeho podání měla nějaká nej, byla by spíše ve spektru negativních superlativů. „Po zranění jsem se vrátil brzy,“ přemítá. „Vlastně až na Přilbě jsem se cejtil dobře. Řešil jsem problém s břišním svalstvem. Občas jsem chytil křeče, což mě limitovalo. Asi jsem to uspěchal, ale chtěl jsem bejt zpátky na motorce.“

A toho bohdá nebude, aby český plochodrážní šampión bulel nad rozlitým mlékem.  „Podepsal jsem v Polsku o ligu níž,“ odkrývá své karty s chladnou maskou hráče pokeru. „Beru to za odrazovej můstek. Chci vyrovnaný výkony, nemít obrovský výkyve ve skóre, pak budu spokojenej.“

To je plán na sezónu 2026, tečka, podpis Václav Milík. „Na nic víc se nesoustředím,“ dodává. „Určitě ještě na kvalifikaci na svět a Evropu. Nedělám si iluze, že tam za rok udělám mega výsledek. Letos to bylo na sílu, bylo to demotivující. Ale chci mít z plochý dráhy radost. A lepší cíle ti řeknu za rok.“

Prkošín – 22. listopadu
Už to bylo jedenáct let. U malé Markéty zastavil červený žigulík kombi. Václav Kvěch se na pozvání svých bývalých kolegů ze strašnické Jawy, kteří začali vyvíjet malé Shupy, přijel s trojicí svých synů podívat na pohárový závod. Starší bratři se pustili do ploché dráhy naplno. Ten nejmladší dělal prostřednímu podporu, aby se nestyděl mluvit do novinářského bloku. Pohyboval se po depu, mechaničil. Čas od času se někde mihnul o tréninku se stopětadvacítkou. Ostrá kariéra Petra Kvěcha ovšem měla velké zpoždění.

 

Nejmladší se vydává ve stopách sourozenců

„Hele, moc si to nevybavím, byl jsem malej,“ nemůže sloužit bližšími podrobnostmi z doby, kdy chodil do školky. „Táta nechtěl, abych jezdil. Přece jen závodili oba bráchové. A kdybychom jezdili všichni tři, to by neutáhnul. Měl toho dost, chtěl si dát pauzu.“

Václav Kvěch záhy skončil, ovšem Janovi se na oválech neskutečně dařilo. „Čím víc jsem s Honzou  jezdil po závodech, tím víc mě plochá dráha bavila,“ pokračuje benjamínek. „Táhla mě. Měl jsem radost, když udělal nějakej úspěch. Viděl jsem, jak jezdí bratři Pawlicki, Holderové. Myslel jsem, že i my dva bychom jednou mohli bejt tým.“

Zbývala poslední překážka. „Nakonec táta svolil,“ usmívá se Petr Kvěch. „ I Když se mu moc nechtělo. Ale dotáh‘ jsem to. A začal trénovat na stopětadvacítce.“

 

S vestou Divišova

Zdeněk Schneiderwind se těšil na dalšího slibného kolibříka ve vestě Markéty, ale Petr Kvěch se upsal Divišovu. „To bylo takový spontánní,“ vysvětluje svou volbu. „Táta se zná dobře s Vencou Hromasů, chtěl závodníka na stopětadvacítce, tak jsem nakonec vyrazil za Divišov.“

Byla to jeho první zkušenost s motocyklem vůbec? „Jezdil jsem na krosce pětaosmdesátce, ale ne závodně,“ odpovídá. „Teď v létě motokrosovou trať u nás zrušili a srovnali se zemí. Plochodrážka byla něco jinýho. Plochá dráha je specifický sport, začínal jsem všechno od začátku.“

Petr Kvěch se přece jen vydal už částečně prošlapanou cestičkou. „Mám štěstí, že Honza je dobrej závodník a pomáhá mi,“ uznává bratrův přínos. „Ale o tom to všechno není. Když něco nedokážeš provést sám, nepovede se ti to. Je to těžký, když nedokážeš dělat, co ti někdo poradí.“

 

První zkouška na dobrou

Ostrý debut Petra Kvěcha přinesl závod seriálu Speedway Mini Cup loni v dubnu v Divišově. Vcelku s přehledem se dostal do finále B. V něm ale nad ním měli vrch Jakub Hejkal a Matěj Tůma. Takové momenty se nezapomínají.

„Pamatuju si,“ rozzáří se. „Byl to hezkej závod a hned v Divišově. Procházel jsem tím dobře, ale ve finále B jsem si nezapnul metyl. V první zatáčce jsem byl první. Stihnul jsem to ještě zapnout, ale už jsem je nedohnal.“

Na první pohled procházka růžovým sadem. „To víš, že trošku stres před závodem byl,“ odkládá růžové brýle. „Kdyby nebyl, tak člověk ze sebe nevydá nejvíc. Čekal jsem ho horší, když to byl vůbec první závod, neočekával jsem velkej výsledek. Přijel jsem, že to zkusím a docela se mi i výsledek poved‘.“

 

Premiéra ve stopětadvacítkách

Zdeněk Schneiderwind hodil loni ručník do Speedway Mini Cupu kvůli licencím. Petr Kvěch ale jezdil šampionát republiky na malých drahách. Celkově byl pátý a v červnu v Chabařovicích stál na stupních vítězů. Ostatně pódia si užívá dodnes, minulý měsíc na ní dal Svenu Cerjakovi co proto.

„Bylo to suprový, že se povedla bedna,“ neskrývá. „Moh‘ jsem bejt první, udělal jsem chybu v posledním kole a Němec mě podjel. Nevyšlo to úplně podle představ. A když se povede výsledek, snažím se vzít si to nejlepší. Ponaučit se z chyb a užít si to. Mladší už nebudu…“

V celkové klasifikaci šampionátu se Petr Kvěch umístil coby pátý.  „Bylo to dobrý,“ kvituje své loňské umístění. „Ale neodjel jsem celou sezónu. Možná jsem na tom celkově moh‘ bejt líp. Ale tlačil mě čas, byla doba přestoupit na pětistovku.“

 

Pokračování na půllitru

Loňský podzim Petra Kvěcha na půllitr vskutku posadil. „První trénink jsem měl v Chabařovicích,“ vzpomíná. „Tam jsem jel poprvý. Byl tam Pepa Franců, Simoťák, brácha. Dali mi pár rad. Pepa jezdil první kola přede mnou. Ved‘ mě a ukazoval mi stopu. Pak jsem jezdil sám a bylo to dobrý.“

Půllitr je něco jiného než osminka. „Rozdíl to je určitě,“ souhlasí Petr Kvěch. „Pětistovka má výkon. Jednodušeji se skládá do smyku. Ale je horší udělat hrubou chybu. Ta motorka nic neodpouští.“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, což se mělo potvrdit na dubnových přeborech na Markétě a ve Svítkově.  „V Praze jsem byl víc ve stresu,“ zamýšlí se. „Nestíhali jsme, město bylo ucpaný, takový honem, honem. Měl jsem i velký očekávání, což byla trošku chyba. Víc bych se k tomu nevracel. Doufal jsem, že to bude lepší. A to lepší přišlo.“

 

Není s čím porovnávat

Někdy to letos byla divočina s blátem na kombinéze. Ale konečný účet sezóny 2025 v podání Petra Kvěcha není na nováčka zase tak špatný. Desáté místo v juniorce, zkušenosti z družstev, první liga, kde přišla i ona pódia.

„Byla to první sezóna, takže nemám porovnání, nevím, co si mám pořádně myslet,“ trošičku tápe při odpovědi. „Chtěl bych, aby to bylo o chloupek lepší. Ty momenty, kdy jsem předjel lidi, co už pár let závoděj, to mě pomáhalo. A posouvalo, myslím. I pády.“

I špatné může být k něčemu dobré. „Pády přináší zkušenosti,“ říká. „Ale mít hodně pádů taky není zdravý. To není, že by se z nich člověk ponaučil, ale je tam riziko zranění. A jak se v tomhle sportu zraníš, jsi na tři měsíce vyautovanej.“

 

Listopad za okny

Sezóna 2025 uzavřela svůj účet a na jaře se na oválech začne závodit nanovo. „Plán na zimu mám,“ pochlubí se Petr Kvěch. „Jezdit na Kvildu na běžky k pramenu Vltavy. Plány jsou, ale není to jednoduchý spojit je všechny se školou. A tak celkově.“

Příprava proběhne i po technické stránce. „Motorky musím nachystat,“ dozvídáme se. „Doufám, že se připravím ještě líp než na letošní sezónu. A že mě dotáhnou na nějakej výsledek.“

Plochodrážní kampaň anno domini je zatím narýsovaná maximálně v hrubých rysech a zatím daleko od oficiálního kalendáře. „Nevím, jak všechno bude,“ krčí rameny. „Nemám to zatím pořádně vymyšlený, jak to příští sezónu bude. Je listopad, ještě chvilku mám.“

 

 

---

Petr Kvěch děkuje:

„Chtěl bych poděkovat Honzovi. Strašně, strašně mi pomáhá, bez bráchy bych se nikdy do plochý dráhy nedostal. Děkuju tátovi, Honzovu týmu, Pepovi Francovi, Filipovi Šiterovi, Milanu Moravcovi a Tomáši Topinkovi, hodně mi pomáhají. Děkuju všem sponzorům. A díky Bubbovi Bednářovi, bez něj bych závod kolikrát ani nedokončil, taky mu patří velkej dík.“

---

 

Praha – 23. listopadu
Je v půlce šestitýdenní rehabilitace operovaného ramene. Zdraví je pro plochodrážníka klíčové. Proto vynechává lednové závody v Austrálii. A soustředí se na novou sezónu. Protože překročil hranici čtyřiadvaceti let, musel opustit mistrovskou Toruň. Jan Kvěch si ovšem našel angažmá v Rybniku ve druhé polské extralize.

 

„Operace se povedla,“ říká český šampión. „Tři tejdny po ní už rehabilituju. Ještě tři další a pak už budu rehabilitovat v plným rozsahu.“

Díky chirurgickému zásahu je jeho zimní program jasný. „Austrálii díky operaci nestihnu,“ svěřuje se. „Chci se dát do pořádku. Proto musím všechno vynechat.“

V sobotu by měl v Plzni spolu s Adrianem Rymelem koučovat hokejový tým svého mechanika Josefa France, který se postaví výběru Richarda Wolffa. Klíčovější je ovšem jeho polské angažmá na sezónu 2026.

„V úterý jsem podepsal Rybnik,“ informuje. „Dohodli jsme se, podepsali smlouvu a oficiálně to zveřejnili. Už jsem tam tok jezdil, byl jsem tam půjčenej ze Zielonej Gory. Jsem rád, že tam jsem zpátky.“