Praha – 17. srpna
Evropský pohár stopětadvacítek na travnaté dráze ve francouzském Tayacu zastihl české reprezentanty Eduarda Krčmáře a Daniela Hádka na motocyklech Shupa s odpruženým rámem. V tomto provedení čeští diváci české stopětadvacítky neznají, nicméně jejich konstruktér Jaroslav Šůs magazínu speedwayA-Z vysvětlil, že ve výrobním programu firmy o žádnou novinku nejde. Kromě toho prozradil, že se pražské stopětadvacítky brzy dočkají vlastního pohonného agregátu.

„Motocykly na dlouhou nebo jinak řečeno na travnatou dráhu máme ve svém výrobním programu zhruba od roku 2004,“ říká Jaroslav Šůs. „Podstatná změna se týká především zadní části motocyklu, kde zadní vidlice a pružící jednotka vychází z našeho trialového motocyklu, který předcházel výrobě plochodrážních strojů. Vůbec první prototyp plochodrážního motocyklu byl postaven na bázi trialky, s jinou přední vidlicí, upravenou geometrií a místo pružící jednotky byla použita pevná vzpěra. Když se podívám zpětně na tento prototyp, který svým neplochodrážním zjevem neměl úspěch, a vidím, jak kluci jezdící na stopětadvacítkách rostou jako z vody, stačilo by jen měnit délku vzpěry a zapuštění
přední vidlice do brejlí a motorka by rostla s jezdcem…“

Zatímco dlouhodrážní stopětadvacítky nejsou z nás k vidění, v zahraničí je o ně zájem. „Tyto motocykly děláme výhradně na zakázku,“ vysvětluje jejich konstruktér. „Například pro Roberta Bartha na kolech 19″ a 17″ a do Holandska pro pana Slagera na kolech 23″ a 22″. Podstatné informace ke geometrii těchto podvozků nám poskytl právě Robert Barth.“

Jaký je rozdíl odpružené verze od typu pro klasický speedway? „Přední část motocyklu a hlavní rám zůstávají zachovány,“ popisuje Jaroslav Šůs. „Jiné jsou již plechy motoru, na kterých je uložená zadní kyvná vidlice, jednotka pérování atd. Jsou zde nové držáky blatníku, sedla, výfuku. Oproti klasice zde vše jaksi visí ve vzduchu a tak je to třeba zachytit v příslušné poloze. Použité materiály podvozku jsou stejné jako u speedway, tj. chrommolybdenové trubky a duralové leštěné výpalky. Námi nabízený motor na dlouhou má stejné možnosti úprav jako na klasiku, s tím, že zde převažuje zájem vzhledem o maximální výkon, tedy o provedení s karburátorem 28 mm. Obyčejně dodáváme i sadu rozet, protože se zde hodně laboruje se sekundárním převodem podle typu dráhy. V tom jsme naši nabídku rozšířili i o rozety pro řetěz 428 s rozsahem po jednom zubu.“

Poslední dobou se kuloáry šíří informace, že plochodrážní Shupy získají své vlastní ocelové srdce. „Všechno má své hranice i sériově vyráběné motory, které upravujeme a rádi bychom s tím něco udělali,“ odpovídá Jaroslav Šůs. „Prozradit mohu jen, že nový motor má krycí název Shuplex… A ještě bych rád vyzdvihl práci na Markéta Cupu, který se tento rok díky panu Schneiderwindovi a dalším parádně rozběhl. Všem klukům a děvčatům, kteří zde brousí manáky fandíme a obdivujeme je.“

Foto: archív Shupa

Praha – 3. července
Antonín Šváb musel dva a půl roku po hrozivém pádu ukončit plochodrážní kariéru. Minulý týden poskytl rozhovor Právu, kde rozebírá důvody svého rozhodnutí a hovoří o plánech do budnoucna.

„Ještě vloni jste po těžkém zranění spřádal plány na návrat, ale nakonec k němu nedošlo. Proč?“
„Hlavním důvodem je zdraví. Když jsem po pádu v Argentině ležel v nemocnici, víra v návrat mě z toho šrotu vytáhla. Veškerou snahu jsem upřel k tomu, abych se na motorku mohl posadit. Situace se zlepšovala, ustálila, ale za posledních pět měsíců se to zase spíš zhoršuje.“

„Jaké máte dva a půl roku po krkolomném pádu potíže? “
„Levá strana těla je prakticky bez nervů. Levou nohu za sebou někdy tahám jako dřevěnou… Hlavně, než se rozejdu. Doktorka říkala, že je to částečné ochrnutí. Chybí mi citlivost. Protože jsem levák, mám problém se podepsat. Dokážu psát jen tiskací písmo a nikdo pořádně neví proč. Říkají, že jsem dost neobvyklý případ. “

„Je ještě něco, co vás limituje? “
„Od té nehody mám problémy s krátkodobou pamětí. Když se mě někdo v rychlosti večer zeptá, co jsem dělal celý den, nevzpomenu si. Ale když si půl hodiny sednu a v klidu přemýšlím, někdy si většinu těch věcí vybavím. A taky jsem si přerazil čichovou kost. Nic necítím. Když to řeknu blbě, tak neucítím ani to, když vedle mě někdo vypustí žumpu. Necítím smrad, vůni, prostě nic. Ještě, že mám aspoň chu. “

„Co vás nakonec zradilo od návratu na plochodrážní ovály? “
„Nikdo z lékařů nebyl schopen přesně definovat, jak velké riziko by hrozilo. Konzultoval jsem to s experty u nás, v Anglii, Německu, Švédsku i Argentině. Kdyby došlo k dalšímu úrazu hlavy nebo otřesu mozku, nebyli mi schopni zaručit, že bych to zase ustál. Mohl bych žít jako normální člověk, ale taky skončit na vozíku. A to jsem nechtěl. To riziko by asi bylo velké. Takhle skončil třeba Angličan Lawrence Hare, se kterým jsem jezdil za Ipswich. Rozsekal se a dneska je na vozíku. “

„Sehrála v tom rozhodování velkou roli i rodina? “
„Člověk si uvědomí, že má manželku, dceru. Dál už jsem nechtěl riskovat. I když jsem to oddaloval do poslední chvíle. Máma jako bývalá rehabilitační pracovnice byla hrozně ráda, že už nebudu jezdit. Mnohokrát viděla, jak podobné případy končí. Táta jako bývalý závodník to samozřejmě nesl hůř. Dodnes dává ten můj konec za vinu Argentincům, že tenkrát tu dráhu pořádně nezabezpečili. On toho pro mě udělal strašně moc. Zaplatil ze svých úspor můj převoz z Argentiny do Čech, to stálo i s cestou pro doktory asi půl miliónu. “

„Byl jste se od té nehody podívat v nemocnici v Argentině? “
„Když jsem tam jel letos na Vánoce za manželkou (jeho žena je Argentinka – pozn. aut.), která tam vyrazila dříve, zašel jsem do té nemocnice. Když mě ti doktoři viděli, koukali na mě jako na zázrak. Asi nevěřili, že se z toho takhle dostanu. “

„Kdyby vám dnes bylo nějakých patnáct, vybral byste si jiný sport? “
„Určitě ne. Sice jsem kvůli zraněním z ploché dráhy dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty, ale já ten sport miloval a pořád miluju. Byl jsem sportovně nadaný, mohl jsem si tenkrát vybrat méně nebezpečné sporty, ale já chtěl závodit. S tímhle sportem jsem zažil krásné chvíle i utrpení, ale rozhodně bych nic nevracel zpátky. Šel bych do toho znovu. “

„Co teď budete dělat? Musíte si hledat práci? “
„Zabezpečený rozhodně nejsem. Dělal jsem na Markétě mechanika, ale skončila mi smlouva. Měl jsem taky zastoupení jedné anglické firmy na motoristické oblečení, ale se společníkem jsme se nakonec rozešli. V srpnu mě čeká měsíční rehabilitace v Kladrubech, kde budu denně tvrdě makat. A pak chci nastoupit do práce. Už jsem rozeslal životopisy na určitá místa. Výhodou je, že umím řeči: anglicky perfektně, hodně dobře španělsky, zvládl bych i něco z polštiny a ruštiny. Snad něco najdu. “

Zlín – 21. června
Jak magazín speedwayA-Z už informoval, pondělí bylo významným dnem pro Martina Málka. Na zlínské Univerzitě Tomáše Bati úspěšně složil bakalářské zkoušky. Vedle mistrovských titulů z ploché dráhy tak získal i titul na akademické půdě a může před svým jménem uvádět zkratku Bc. Slánský závodník se magazínu speedwayA-Z svěřil, že sport levých zatáček měl svůj podíl i na jeho studijním úspěchu.

Hlas ze školních škamen
„Moje bakalářská práce se jmenovala Opotřebení pneumatik pro plochou dráhu. Cíle bakalářské práce byly vypracovat literární studii na dané téma, připravit zkušební vzorky pro různé zkoušky, provést vlastní měření mechanických vlastností a zkoušky na opotřebení vzorků a v poslední části tyto naměřené výsledky vyhodnotit.

V literární části jsem popsal definici pneumatiky, základní pojmy, základní části pláště pneumatiky, rozdělení pneumatik.

Dále jsem popsal materiály a suroviny, které se používají při přípravě a zpracování gumárenských směsí a výrobě pl᚝ů. Popsal jsem složení gumárenské směsi, přísady a přídavné materiály. Popis míchání gumárenských směsí, kde je popsán princip míchání na dvouválci a na hnětiči. Přípravu polotovarů a konfekci pl᚝ů pneumatik. Také je popsána výroba lisováním a vulkanizace. V poslední části jsem popsal různé druhy zkoušek.

Zkušební tělesa pro všechny druhy testů byly připraveny na lisováním v laboratořích Ústavu výrobního inženýrství Fakulty technologické UTB a gumárenská směs byla dodána přímo od výrobce.

V experimentální části jsem provedl měření mechanických vlastností a měření pro opotřebení pryžových vzorků.

Výsledky měření jsem porovnával v programu Statistica a hledal jsem nějakou závislost mezi mechanickými vlastnostmi a opotřebením.

Zkoušky na opotřebení jsem prováděl dvojího druhu. Pro obrušivost, kdy zkušební vzorek ve tvaru válečku se brousil na brusném papíru po určité dráze. Vzorek se zvářil před a po obroušení a určil se úbytek hmotnosti. Pro toto měření je určený speciální přístroj.

Další zkouška pro opotřebení byla prováděna na přístroji, kdy na zkušební vzorek, kterým bylo malé pryžové kolečko, dopadal keramický břit a vykusoval malé části ze vzorku. Zkouška se nazývá test rychlého opotřebení. Vzorek se zase zvážil před a po opotřebení.

Závěr byl takový, že při porovnání výsledků mechanických vlastností a obrušivosti vyšlo, že je určitá závislost jen pro jednu vlastnost. A to modul M300, což je určitá veličina měřaná při tahových zkouškách. V ostatních výsledcích nebyla prokázána žádná závislost. Zatímco porovnání výsledků mechanických vlastností a testu rychlého opotřebení vyšlo, že mezi sebou nějak souvisí výsledky hned tří vlastností, a to je tažnost, M100 a tvrdost. Mezi jinými veličinami nebyla prokázána žádná závislost.

Tak tím se zabývala má bakalářská práce, kterou jsem obhájil. U státní závěrečné zkoušky jsem si vytáhl dvě otázky a docela mi sedly. Z mechaniky to byla teplotní napjatost pro staticky neurčité uložení nosníků a z materiálů to byla otázka na diagram železo-uhlík. Ten jsem uměl téměř dokonale, protože ten mě pronásledoval už od střední školy.

Obhajoba mé práce byla klasifikována jako „B“ – velmi dobře, SZZ taky ohodnocena B, takže celková známka byla jedno veliké béčko.

Jsem moc rád, že už to mám za sebou, určitě si podám přihlášku dál na navazující studium, ale ještě nejsem tak úplně rozhodnutý, který obor si vyberu.“

Mariánské Lázně – 24. května
Když byl v Mariánských Lázních v červenci 2005 mohutně proháněl Zdeňka Schneiderwinda. A na cílové metě prohrál titul rozdílem několika centimetrů. O rok později se v západočeských lázních objevil zase. Po těžkém úraze v Argentině se neobešel bez hole, ale na mikrofon spíkra Miloslava Čmejly se svěřil se svým snem o titulu mistra světa na dlouhé dráze. K tomuto cíli napřel všechno své úsilí, avšak nyní, shodou okolností opět v Mariánských Lázních, magazínu speedwayA-Z řekl, že se už do sedla plochodrážního motocyklu nevrátí.

„Víš, co před těma šesti měsíci jsem se cejtil jinak než teď,“ pustil se nad sklenkou koly v lázeňském motelu do vysvětlování, co ho k nelehkému rozhodnutí vedlo. „Měl jsem pocit, že bych ještě moh‘. Ale za poslední měsíc se situace zhoršila. Zůstaly problémy s komunikací a krátkou pamětí. To se dá obejít, jenže se mi začíná točit hlava. A jsem nestabilní. Třeba mám problém trefit se na schod, když scházím dolů. Bavil jsem se s neuroložkou a vypadá to, že mi tohle zůstane do smrti. Proto ty doktoři byli překvapení, když jsem dělal pokroky, ale přestal jsem brát prášky a všechno se vrátilo. Když jsem viděl podobný případy, je zázrak, že dokážu mít normální chůzi, a že jsem vůbec myslel na motorku. To riziko tam však je, všichni doktoři se shodli, že jsem použil rezervu mozku. A že je obdivuhodné, co jsem dokázal, ale další úraz mozku, třeba jen otřes, by moh‘ způsobit smrt. Riziko by bylo neúměrně vysoký a kvůli dceři a manželce ho nemíním podstupovat.“

A jaké další plány Antonín Šváb má? „Problém s pamětí je,“ řekl. „Díky tomu jsem rozjel obchod, kterej‘ bych v životě nerozjel. Teď mi to myslí a dokážu pochopit, že kolem plochý dráhy u nás to nemá budoucnost. Rozprodám to všechno. Dělal jsem obchod s Wulfsportem. Udělal jsem závěry, ke kterým jsem neměl přijít. Ale už to má odkoupený novej‘ majitel ze Slanýho a lidi si to budou moci nakupovat u něho. Já si budu muset najít novou práci. A spíš dělat něco rukama.“

Nicméně za dvě desetiletí kolem plochodrážního sportu nasbíral Antonín Šváb spoustu cenných zkušeností, které by nyní mohl zúročit. „To je otázka,“ pokrčil rameny. „Osobně to vidím tak, že lidí, co dělaj‘ motory, je hrozně moc na počet závodníků. A ty nejsou. Aby tady byli čtyři ladiči na dvacet jezdců, nemá cenu. Pokud budeš dobrej‘, přijdou k tobě, ale to se musíš nejdřív zaběhnout. Co poslouchám a koukám kolem sebe, plochá dráha je na sestupu. Je to smutný, ale je to tak. Jestli je to zaviněný tou dobou? Lidi samozřejmě maj‘ plno možností dělat naplno jiný záliby, ale co se týče mladejch, není sranda začít. Nepřemejšlel jsem ani o trénování. Na Olympu je trenér Milan Špinka, Zdeněk Schneiderwind trénuje mladý a teď je tam Bohouš Brhel. Moc lidí na jedno místo.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)