Mořina – 25. února
Loni plánoval využít možností a souběžně závodit na stopětadvacítkách a pětistovkách. V půli sezóny se ovšem rozhodl věnovat se naplno silnější kubatuře. Menší motocykl však nebyl ještě odložen a vozil ho při Markéta Cupech a jeho modernější továrnou připravený bratříček s nálepkou Shupa i na travnatých oválech v rámci oficiálních šampionátu FIM a UEM. Letos jsou ovšem hlavním bodem jeho programu pětistovky, i když stopětadvacítka není definitivně minulostí a dvěstěpadesátka dokonce zůstává jedním z jeho hlavních výkonnostních cílů. Ondřej Smetana, nový závodník pražské Markéty, čtenářům magazínu speedwayA-Z všechno vysvětlí svými vlastními slovy.

Stopětadvacítka není ještě definitivně odložena
„Se stopětadvacítkama jsem skončil, protože už jsem měl věk na to, abych jezdil závody na půllitru,“ vrací se Ondřej Smetana do loňského června. „A taky jsem nestih‘ jeden mistrák pro zlomení ruky. Potom měl motor horší výkon, takže nebyla naděje na mistra ve stopětadvacítkách. Myslím si, že to byl správnej‘ krok, hodně se potřebuju zdokonalovat na pětistovce.“

Červnové soustředění v Chabařovicích ovšem nebylo naposledy, kdy se Ondřej Smetana v sedle plochodrážního kolibříka objevil. „Jo, jel jsem tři Markéta Cupy,“ vzpomíná. „Jeden sponzoroval táta a jeden speedwayA-Z. A hlavně to bylo ke konci sezóny, kdy byl čas. A tak proč bych se nesvez‘?! Definitivní tečka za stopětadvacítkou to není, když bude čas, mám v plánu, až bude zase táta sponzorovat Markéta Cup, že pojedu jen tak pro srandu.“

Stopětadvacítka mu však otevřela cestu do reprezentace. Při Zlaté trofeji UEM v nizozemském Loppersumu skončil sedmý, britský Tallington se Zlatou trofejí FIM mu přinesla jedenáctou příčku.

„Na to vzpomínám hodně,“ vypráví Ondřej Smetana. „Spíš na Loppersum. Tam bylo lepší umístění. Přijeli jsme tam a nikdo vlastně předtím trávu neviděl. Zezačátku tam byl takovej‘ mokrej‘ anglickej‘ trávník. Koukali jsme na trénink a říkali ‚to jsou magoři‘. Ani já, ani Škurlík jsme nevěděli, jak se to pojede.“

Obavy však naštěstí byly liché. „Nastal trénink na pásku,“ posunuje se Ondřej Smetana ve svém vyprávění o kousek dále. „Odstartoval jsem a najednou jel první. Zjistil jsem, že to jde. Zdeněk Schneiderwind nám povídá, a na trénink zapomenem‘, že prý bude v závodě dráha úplně jiná. A měl pravdu, na tý hlíně se už nedalo zatočit, ale dost bodů jsme posbírali. Pak mi v poslední jízdě scházel jeden bod do finále A a já zrovna spadnul, tak jsem jel ve finále B, který jsem vyhrál a to bylo to sedmý místo.“

A jak to vypadalo v Tallingtonu? „Podíval jsem se na dráhu a oni tam byly samý kravský hovna,“ směje se Ondřej Smetana. „Při závodě se mi moc nedařilo. Dráha mi moc nesedla. Jedna zatáčka byla nadvakrát. Zase jsem se dostal do finále B, kde mi to chcíplo na startu. Tak jsem to roztlačil, nastartoval a ještě jsem jednoho předjel. Rozhodčí to uznal, takže jsem nakonec skončil jedenáctej‘. Myslím, že jsme jako Češi nováčci s těma zápaďákama trošku zamíchali. Vědí o nás o Čechách a o Shupách.“

Ondřej Smetana a Michal Škurla se na travnatých oválech prezentovali jako tovární závodníci Shupateamu. „Tak ňák jsme si padli do oka,“ popisuje Ondřej Smetana, jak došlo ke spolupráci. „Měli jsme stejný zájem ukázat se ve světa a společně motorku vylepšovat. Motor s většíma ventilama jede asi o patnáct procent víc než motor předtím a pořád jdou Shupáci dopředu. Taky nám Šnajdr domluvil volné závody v Berghauptenu a v Morizes. V Morizes byla rychlá, dlouhá a písková dráha a tam se ukázalo, že třicetikiloví Francouzi mají obrovskou výhodu. Takže teď musej‘ makat Mikelové, Kovaříci, Klírové a Šifaldové.“

Dvěstěpadesátka na jeden závod, půllitr navždy
Letos se však v garáži v Mořině poblíž Karlštejna objevila dvěstěpadesátka. Motivace je nabíledni, druhý ročník Zlatého poháru FIM, jenž se uskuteční prakticky na den po loňské slánské ouvertuře ve švédském Norrköpingu. „Reprezentace ve stopětadvacítkách se už nebude opakovat,“ zdůvodňuje Ondřej Smetana. „Místo toho zkusím dvěapůli. Mám na to věk a chtěl jsem to zkusit. Je to poslední možnost, jak dosáhnout nějakýho výsledku v nižší kubatuře. Stopětadvacítka je moc velkej‘ krok dozadu. Ta dvěapůle je dost podobná půllitru, takže hurá do Švédska. Pojedeme tam s Edou asi o tejden dřív, že se to propojí s dovolenou. Motorku mám už stoprocentně připravenou včetně novýho motoru. Doufám, že to všechno klapne, nominace není ještě úplně jistá. Další závody na dvěpade už neplánuju, po závodě bude motorka na prodej.“

A jak hodnotí své půlroční účinkování v sedle pětistovky? Pár extralig, tři závody v junioráku, jeden přebor… „Nic moc, mám se pořád co učit, hlavně starty,“ nešetří sebekritikou. „Ta extraliga to bylo takový spíš do počtu, ale nějaký ten bodík byl. Třeba moje první jízda v extralize byl první bod, protože Partyzán nestih‘ dvě minuty. Ty tři závody v junioráku jsem jim moc nestačil. Mám se co učit, neměl jsem jistotu a letos bych jí chtěl dosáhnout. Ten jeden přebor mi moc nevyšel. První jízdu jsem si to hodil za ucho. Ty ostatní jízdy jsem měl respekt před startem, tak to byl spíš takovej‘ trénink.“

Hned ve své první sezóně v pětistovkách se však zapsal mezi mistry. Jeho Mšeno už podruhé vyhrálo extraligu. Avšak v jeho finálové sestavě Ondřej Smetana scházel. „Trochu mi to bylo líto,“ připouští. „Ale my jsme se se Standou Pouznarem střídali v juniorským náhradníkovi. Vanďa to s námi dělal spravedlivě, závody to byly pěkný i na pohled.“

Víkendové soustředění Mšena v italském Lonigu bylo zrušeno, nicméně sezóna se stejně blíží mílovými kroky. „Na sezónu už máme skoro hotovo,“ hlásí Ondřej Smetana. „Dvěstěpadesátka komplet, půllitr už jen pár hodin práce. A na fyzičce jsem střídal posilovnu AK Markéta se šroubkama. Šroubky jsou dobrý, je to trochu něco jinýho, do smyku to jde samo, moc mě to bavilo u Čejků i u Pecky. Můj letošní cíl je hlavně dostat pořádně motorku pod kontrolu, odject co nejvíc závodů, tréninků a soustředěních SCM s panem Křikavou. A nějaký ten výsledek ve dvěstěpadesátkách a juniorech snad přijde. Na dráze se svezu už patnáctýho března v Goričanu.“

Proslýchá se, že Ondřej Smetana bude jeden týden závodit s vestou Mšena a druhý s pražskou. V barvách klubu zpod Kokořína figuruje v extralize a v juniorských družstvech, v ostatních případech má uváděnou pražskou klubovou příslušnost. „Jo, musím to uvést na pravou míru, protože se mě na to pořád někdo ptá,“ reaguje. „A táta jim říká, že na podzim pojedu za Slaný a potom Pardubice a Plzeň. Takže Mšeno je super klub s výborným šéfem, ale nejsou tam dobrý podmínky pro tréninky a výchovu mladejch‘. Mám tam hodně fanoušků a doufám, že je neztratím. Už jsem pražský jezdec s podepsanou smlouvou. Budu mít školu v Praze a potřebuju hodně trénovat. Taky mládež vede Zdeněk Schneiderwind, kterej‘ se nám naplno věnuje a se vším pomáhá. Díky šéfům obouch klubů, že mě nechali ve Mšeně na družstva pro rok 2011 jako hosta a jednotlivce pojedu za mateřskou Markétu.“

Ondřej Smetana děkuje:
„Pozdravuji všechny fanoušky, závodníky a díky všem, co mi pomáhají.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Shupateam

Smečno – 24. února
Současné trable divišovské JRM mají negativní vliv i na závodníky, kteří mnohdy obtížně shánějí náhradní díly na své motocykly. Do předsimandlovské éry, kdy byla třeba řadu součástek vyrábět v domácích podmínkách, se vrátil také Michal Dudek. Slánský junior dokonce musel čelit žertům, že si nechal vyrobit válec z ruského plotu. On sám to ovšem uvádí na pravou míru.

„Otec asi před třema rokama přivez z Ruska trubku,“ vysvětluje Michal Dudek, že za importem netradičního materiálu stojí jeho otec Antonín, který točí volantem svého trucku na trasách směřující především východním směrem. „Vypadala jako od plotu. Ale nevím, jestli byla fakt z plotu, byla to hrozně těžká železná trubka. Cenák tlustá a těžká jako sviňa, asi metr dlouhá.“

A jak se z trubky jako od plotu udělá válec? „V Divišově zrovna neměli válce,“ říká třetí muž závěrečné klasifikace českého šampionátu do jednadvaceti let. „Soustružník ze Smečna, co dělal i pro Jirku Štancla, nám udělal válec. Zkusili jsme to a jezdím na tom. Otec udělal pokus a ono to vyšlo.“

Foto: Jiří Brummer st.

Žarnovica – 24. februára
Pokým po¾ské plochodrážne médiá zamestnáva otázka oh¾adne možného po¾ského občianstva pre najlepšieho slovenského pretekára Martina Vaculíka, on sa usilovne pripravuje na sezónu. O tom, že berie prípravu typicky vyculíkovsky vážne, svedčí aj to, že podobne ako v minulých rokoch aj tentoraz ide za slnkom a teplom na juh, aby si mohol odkrúži prvé tohtoročné koliečka na dráhe v Goričane.

„V piatok ideme do Goričanu. Budeme tam trénova do soboty a potom sa vraciam domov,“ prezradil svoj najbližší časový plán žarnovický pretekár. „Idem tam sám. Po mne tam má prís tím z Leszna,“ odpovedal na otázku, či tam nejde náhodou so svojim po¾ským tímom. „Po návrate budeme ešte chysta motorky, chodi lyžova a ak bude teplo ako hlásia, tak si zajazdím aj motokros a budem už len čaka na sezónu,“ pokračoval v rozprávaní o ďalšom priebehu príprav na sezónu.

A mimochodom, čo sa týka jeho prípadného po¾ského občianstva, to s najvyššou pravdepodobnosou nezíska, nako¾ko pod¾a nových zákonov, prijatých ešte na začiatku leta slovenským parlamentom, by v deň získania iného občianstva stratil to slovenské a to Martin v žiadnom prípade nechce.

Foto: Martin Búri

Chotíkov – 16. února
V kalendáři byl pátek 28. srpna 2009. Na sklonku prázdnin skončilo mistrovství republiky stopětadvacítek. Na jeho počátku do něho Daniel Hádek nastupoval jako vicemistr s plánem zaútočit na mistrovský titul. Jenže po úvodním vítězství ve Slaném přišla série druhých míst za Jaroslavem Hladkým. Plzeňan ještě ve mšenských boxech plánoval, že loňské stopětadvacítky musí být jeho. Avšak všechno bylo jinak a přišel rok pauzy.

Zelená Shupa, jenž navzdory minimálním úpravám nestačila v závěrečné klasifikace šampionátu stopětadvacítek 2009 pouze na Jaroslava Hladkého, skončila prodaná v severočeských Chabařovicích. A po Danielu Hádkovi nebylo v plochodrážních boxech ani vidu, ani slechu.

„Přes zimu mi ňák přelítlo přes nos, že s plochou skončím,“ vysvětluje Daniel Hádek. „Začal se mi totiž líbit dirt jump na kolech. Dostal jsem i kolo, ale potom, když byl začátek sezóny a já viděl kluky, jak jezdí, tak mi to bylo líto, že jsem skončil. Nemoh‘ jsem kvůli tomu ani spát. Tak jsem řek‘ tátovi, že chci zase jezdit, ale jen na půllitru, a on souhlasil.“

Loňskou sezónu strávil Daniel Hádek trénováním, ale i na ně musel čekat. „No, když jsme měli postavenýho půllitra, těšil jsem se, že budu jezdit,“ vypráví. „Ale brácha v tu dobu zadřel několik motorů a já mu půjčil svůj. Nakonec jsem mohl jezdit. Sice jsem musel jezdit na bráchovo rámovině s mým motorem, ale pořád lepší než nic. A na jaře jsem už začal trénovat.“

Letos už figuruje na soupisce Mšena pro extraligu a juniorská družstva, zatímco v ostatních šampionátech bude vystupovat v plzeňských barvách. Navzdory třem sezónám v sedle stopětadvacítky pro něho bude spousta věcí nových.

„Budu si připadat jako nováček,“ nezastírá. „Sice vím, jaké to je bejt‘ na závodech a stát na startu, ale půllitr je něco trochu jiného. Je to rychlejší, silnější a navíc budu vynervovanej‘ ještě víc než při stopětadvacítkách.“

Sezóna pro něho začne počátkem května po oslavách patnáctých narozenin. „Celou zimu jsem posiloval,“ sděluje světu, že rozhodně nezahálel. „Teď zrovna s tátou a dědou děláme motory a nechám si udělat nový dečky. V sezóně 2011 bych chtěl bejt‘ v devatenáctkách na bedně a v jednadvacítkách do osmýho místa.“

Daniel Hádek děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně svým rodičům, že mají se mnou a s bráchou trpělivost, dědovi za ladění motorů, našim mechanikům, kteří s námi jezdí na závody, a taky fanouškům.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a archív Daniela Hádka

Pardubice – 2. února
Zimní přestávka je pro ostřílené závodníky vesměs rutinní záležitostí. Probíhá technická i fyzická příprava na nadcházející sezónu, vedou se jednání o angažmá v zahraničních ligách. Aleš Dryml však letos vybočil ze zajetého mechanismu. Podepsal v polské Lodži a vyjednává v Anglii, nicméně novinkou jsou díly na motocykly na dlouhou dráhu, které dorazily do jeho dílny. Pardubický borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že právě tady vidí šanci na titul mistra světa.

„Rád bych to zkusil, už mi je jednatřicet a ještě mi chybí titul mistra světa,“ popisuje Aleš Dryml své důvody, které ho přivedly na myšlenku věnovat se také dlouhé dráze. „A rád bych to pokořil a skončil s druhými místy.“

Nicméně starší z bratrské dvojice, jehož otec Aleš dovezl z mistrovství světa na dlouhých oválech dvě stříbrné medaile, neopouští klasický speedway. „Pořád se budu soustředit na krátkou dráhu,“ přibližuje své plány. „Rád bych si letos s dlouhou pohrál. Budu v tom nováček, musím se to naučit. Pojedu mistrák v Mariánkách a chtěl bych se pokusit o kvalifikaci o Grand Prix 2012.“

A v jakém stadiu se nachází přípravy jeho technického parku? „Stavím dvě motorky,“ svěřuje se. „Už máme díly, ale nekompletujeme, spíš zatím objednáváme. A doufám, že koncem příštího týdne začneme stavět.“

Foto: Pavel Loužecký

Slaný – 2. února
Na stupně vítězů ho jako malého brával bráška Miroslav Fencl. Nicméně v sedle stopětadvacítky si na ně našel cestu sám. Loni prožil svou nejlepší sezónu. V klasickém šampionátu skončil jako český vicemistr, v mistrovství republiky na malé dráze mu medaile unikla jen vinou absence v úvodním podniku. Poznal také atmosféru velkého podniku, když absolvoval zlatý pohár dvěstěpadesátek. Nyní jsou však slabší kubatury zapomenuty a Michal Průcha se soustřední výhradně na půllitry, i když bude až do června smět jen trénovat.

Ruce svrbějící po řidítkách pětistovky
„Dělám motorky,“ začíná Michal Průcha své vyprávění stručnou větou, která samozřejmě vzbudí otázku po jejich kubatury. Patnáct svíček na narozeninovém dortu si totiž sfoukne až první červnový den. „Stopětadvacítka je minulost, chystám se na půllitra. Už mi bude patnáct a nechci jezdit oboje. Stopětadvacítka je kvůli tomu, aby se plochodrážka naučila ovládat a pak už na dvěstěpadesátku nebo pětistovku. A já se to už snad naučil (smích).“

Během čtyř sezón v sedle plochodrážního kolibříka se ovšem propracoval do užší špičky. Nicméně ani vidina možného titulu ho v jeho rozhodnutí soustředit se na plnokrevní motocykl nezviklá. „Ani mi to není líto,“ říká. „Prostě už to nechci jezdit. Motorky ještě nejsou vrácený do klubu, ale brzo budou.“

A co dvěstěpadesátky? Nemají sice moc závodů, u nás žádné, ale je tady vidina reprezentační vesty ve Zlatém poháru FIM. „Chystám pětistovky, dvěstěpadesátky nevím, jestli pojedu,“ odpovídá Michal Průcha. „Patnáct mi bude až v červnu, takže budu zezačátku na pěu jen trénovat. A na dvěstěpadesátky nemám ještě žádnej‘ závod. Slyšel jsem o tom poháru, jede se ve Švédsku. Láká mě to, chtěl bych to jet.nevím, jestli mě nominujou, ale určitě bych to chtěl jet. Ale to je ještě budoucnost.“

Nejen technická příprava vyplňuje zimní dny plochodrážníka, který musí myslet také na svou kondici. „Chystám i sám sebe,“ souhlasí Michal Průcha. „Úplně moc se těším na pětistovky, strašně bych jezdil. Moc na nich natrénovaný nemám, pořád se mi zadíral motor a dvěstěpadesátka mi už nejede. Teď ale budu mít čas na trénink do konce června, až pak budu moc jezdit závody.“

Slaný přispěl do početné enklávy českých šroubkařů, jenže Michal Průcha mezi nimi letos chybí. „Tuhle zimu ne, zkoušel jsem to minulej‘ rok,“ vysvětluje. „Teď jsem neměl, kde jezdit. Rony Weis mi řek‘, že nemůžu jet. Ptal jsem se ho, řek‘, že ne.“

Bedny i trable
Loni zaznamenal Michal Průcha svůj nejlepší výsledek, když dovedl svou stopětadvacítku na stříbrný stupínek mistrovství republiky. „Ani jsem to moc nečekal,“ připouští. „Nejel jsem jeden závod.“ Šampionát bohužel postrádal vyvrcholení, protože slánský podnik uplaval nejen v původním, ale i náhradním termínu. A Michal Průcha má v závěrečné klasifikaci shodný počet bodů jako Michaela Krupičková.

„Snad bych ji porazil,“ uvažuje Michal Průcha o výsledku případné rozhodující konfrontace na ovále. „Ve Slaným by se mi jelo dobře, hlavně, aby fungovala motorka. Škoda, že se to nejelo.“

Třikrát skončil na pódiu mistrovského podniku, z toho dvakrát druhý v Plzni a v Divišově. „Nejlepší závod byl asi v Divišově,“ bilancuje. „To byl peckovej‘ závod. Udělal jsem Škurliče a rozjížděl se s ním o první místo. Byl jsem rád, že jsem ho předjel. Moc často se to nestává. Kdo další ho předjel?!“

A jak si vysvětluje takovou převahu závodníka v sedle kanárkově žlutého motocyklu, který rozhodně neoplývá touhou se o poháry dělit? „Nevím,“ krčí Michal Průcha rameny. „Asi má rychlejší motorku. Já měl dobrej‘ závod i ve Slaným a v Plzni. Škoda Pardubic. Měl jsem něco s motorkou. Dali jsme to předtím udělat, přivezli to zpátky, ale nešly tam kvalty a taka s tím musel něco dělat.“

Kvůli bolavým zádům Karla Průchy zmeškal úvodní mistrovské klání, avšak v promočeném a blesky protkaném druhém podniku nenašel přemožitele. „To jsem čuměl,“ neskrývá Michal Průcha, že svým triumfem překvapil i sám sebe. Přitom se na mini ovál za první zatáčkou velké Markéty vrátil poprvé od zkušebního závodu v říjnu 2007.

„Vůbec jsem to nečekal, na malý dráze mě to moc nešlo,“ pokračuje. „A teď tam přijedu a všechny porazím. Nespad‘ jsem, to bylo dobrý. Vítězství super, ale přijel jsem podruhý a byl druhej‘. A když jsem přijel zase, úplně jsem to posral. Nejela mi motorka a já skončil čtvrtej‘ celkově o bod za Míšou. Škoda, že jsem nejel první závod, táta byl se zádama v nemocnici. To by pak bylo pořadí úplně jinak.“

Cestovní kancelář František Moulis
Prvním mezinárodním vystoupením Michala Průchy se stal zlatý pohár FIM v kubatuře dvěstěpadesátek, který se jel ve Slaném. „První velkej‘ závod,“ líčí. „Neměl jsem na dvěstěpadesátce moc natrénovaný, byl jsem pryč.“

Kvůli dovolené v Chorvatsku oželel mistrovství republiky stopětadvacítek ve Mšeně, ale první mezinárodní podnik dvěstěpadesátek byla přece jen jiná kategorie. Kvůli ní stálo za to přerušit pobyt u moře a vrátit se domů dřív. Naštěstí byl v Chorvatsku také současný startmaršál František Moulis, který ho naložil do svého auta i za cenu zajížďky třech stovek kilometrů.

„Přijel jsem v pátek a hned na motorku,“ vzpomíná Michal Průcha na závod, kde mu cenné rady dával i legendární Roman Matoušek. „Naštěstí mi to táta připravil. Byl jsem docela nervní. Když jsem jel trénink, nešlo mi to vůbec a jel úplně na hovno. Kdybych tak jel v závodě, dopadlo to ještě hůř.“

Michal Průcha v osmnáctičlenném poli obsadil čtrnáctou příčku, přesto si však na vyhlášení přišel pro pohár. „Za nejmladšího jezdce,“ doplňuje. „Mně se ten závod líbil. Dobrá zkušenost. Když jsem předtím trénoval, měl jsem normální vejfuk. S tím novým se to dusilo ještě víc. Nevím, o kolik to bylo pomalejší, předtím jsem ještě tak nedržel.“

V rozjížďce s číslem třináct se mohl zapsat mezi vítěze, když Angličana Adama Kirbyho za sebou volil až do druhé zatáčky předposledního kola. „Moh‘ jsem vyhrát, ale posral jsem to,“ nehledá Michal Průcha žádné laciné výmluvy. „Celkově to byla určitě dobrá zkušenost. Chtěl bych to jet i letos, možná bych se za tu dobu i zlepšil a třeba by to bylo i lepší.“

A jaké další ambice na letošní rok pojal? „Bude to první sezóna nebo spíš půl sezóny na pěu,“ odpovídá. „Nevím, jestli mi pomůže, že jsem na těch drahách jezdil už se stopětadvácou. Možná, že to bude znát.to se ukáže. Chtěl bych dosáhnout nějakejch‘ dobrejch‘ výsledků. Budu trénovat, přijdou nový zkušenosti.“

Michal Průcha děkuje:
„Tátovi, Fandovi Moulisovi staršímu i mladšímu. Všem, co mi pomáhali. Stavební firma Jiří Michálek a Albín Suchý. Autodoprava Petr Burian. Restaurace Na Skalkách. Manažerovi Milanu Machovi, AK Slaný a SCM Slaný.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri a Wojta Zavřel