Praha – 5. ledna
Výroční den vzniku samostatného českého státu si v loňském roce každý užíval jinak. Většina pracujících láteřila, že tentokrát připadl na sobotu, takže událost z podzimu 1918 jim neprodloužila víkend. V Divišově však vrcholil stopětadvacítkářský seriál Speedway Mini Cup. Lukáš Kovařík projel vítězně cílem finále D, aby posléze vybral maskota týmu pro nadstavbový zkušební závod družstev.

Jenže debut v barvách Mopslíků mu nevyšel dle představ. Sice se směle pral o první místo s chabařovickým Jakubem Ondrouškem, avšak nakonec upadl. Divišovské odpoledne pro něho jako závodníka bohužel skončilo.

„Až na pár modřin to bylo v poho,“ říká dnes s odstupem bezmála čtvrt roku. „Žádný následky nemám. S Kubou soupeřím rád. A tento souboj byl pro mě úžasnej‘. Zavzpomínal jsem si při něm na souboje v Polsku.“

Plochodrážní motocykl byl přitom prvním dvoustopým vozidlem poháněným spalovacím motorem, na které se posadil. „Přivedl mě k tomu tatínek,“ vyzdvihuje podíl otce Zbyňka na zrodu nového plochodrážníka. „Plochou dráhu jsem nikdy předtím neviděl a na jiný motorce jsem nikdy neseděl.“

Debut nového plochodrážníka se odehrál v říjnu 2008. Jiří Benda pořádal už druhý, ale bohužel také poslední ročník svého stíhacího podniku Shupa Cup, jenž byl zamýšlen jako podpora motocyklového závodění pro malé děti, které se neohrozí vzájemným fyzickým kontaktem.

„Ano,“ odpovídá Lukáš Kovařík jednoznačně na otázku, zda si na svůj první závod vůbec vzpomene. „Porazil jsem tam Frantu Kliera ze Mšena a dostal svůj první pohárek.“ Trofej byla sice první, ale rozhodně ne poslední.

Od jara 2009 se Lukáš Kovařík stal pevnou součástí závodního kolotoče stopětadvacítek. Nejprve jezdil s objemově slabším Simsonem na malé dráze. Posléze přišel velký motocykl a v dubnu 2010 premiéra na klasické dráze.

„Vzpomínám na ně dobře,“ otáčí se Lukáš Kovařík za svými úvodními sezónami na oválech. „Byl to můj začátek v mistrovství republiky s licencí jezdce. Již v těchto sezónách jsem se zúčastnil mezinárodních závodů v Polsku ve Wawrově a jezdili jsme i na velké dráze v Gorzowě. Poznal jsem mnoho přátel. Mimo jiné Michala Škurlu, Ondru Smetanu, Davida Štěrovského, Míšu Krupičkovou a mnoho jiných. Letos jsem se osobně setkal i s mistrem světa Tomaszem Gollobem a jinými profesionálními jezdci.“

Nejlepší výsledky ovšem přišly v minulém roce. Při Speedway Mini Cupu v Chabařovicích stál na pódiu a celkově skončil šestý. V mistrovství republiky pátý a v šampionátu na klasických drahách sedmý.

„Miniovály jsou pro mě rozhodně lepší,“ netají se Lukáš Kovařík. „Své výsledky oceňuji, ale mohlo to být o trochu lepší, kdybych se víc snažil. Vloni jsem jezdil na novém motocyklu Shupa o plném objemu 129 ccm. Nejvíc se mi ale povedly závody v polském Wawrowě. Díky chabařovickému autoklubu za nominaci!“

Zimní přestávka je pro závodníky vlastně hlavně přípravou na nadcházející sezónu a stopětadvacítkáři nejsou žádnou výjimkou. „Technickou stránku nechávám raději na tátovi,“ odpoví Lukáš Kovařík opatrně na otázku, jak se chystá on sám. „Jezdíme plavat, jezdím na rotopedu a chodíme běhat do obory Hvězda. Ale je toho málo, potřeboval bych do toho dát víc…“

A s jakými ambicemi se na jaře pustí do dalších bojů v kubatuře kolibříků? „V letošním roce budu usilovat o umístění na bedně v mistrovství republiky na krátké dráze a Mini Cupu,“ říká bez sebemenšího zaváhání. „A rád bych znovu změřil síly s polskými jezdci.“

Lukáš Kovařík děkuje:
„Děkuji svému trenéru Zdeňku Schneiderwindovi za jeho pomoc a podporu. Děkuji chabařovickému autoklubu a to jmenovitě Láďovi a Jiřince Šifaldovým za jejich pochopení, pomoc a nominaci do závodů v Chabařovicích a Polsku. Moc děkuji svému TÁTOVI, že mi postavil novou motorku, Svému mechanikovi Ríšovi alias Dr. Plzákovi za jeho pomoc a morální podporu při trénincích a závodech. A že toho musel skousnout hodně, Děkuji za kamarádský přístup a pomoc Lubošovi, Filipovi, Láďovi, Daně a Petrovi Rozstleskávačce Hájkovic.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Zadov – 4. ledna
Rozmarná zima komplikuje svými jarními teplotami a dešovými přeháňkami život nejen lidem okolo ledové dráhy, ale i pražským závodníkům. Ti jsou na týdenním soustředění na Šumavě. Sníh tam sice je, avšak hondě zmrzlý a starý, což není pro běžky příliš vhodné. Josef Franc měl o to více času zamyslet se nad svým novým britským angažmá.

„Jezdil jsem tam a mám to docela rád,“ komentuje svůj podpis pod smlouvou se Sheffieldem, jež byla minulý měsíc zveřejněna. „Je to evropskej‘ styl dráhy. Jezdilo se mi tam dobře, akorát jsem neměl motor a šlo mi to až od půlky sezóny. Letos se připravím líp profesionálně, chci bejt‘ v nějakým týmu konečně jednička.“

Josef Franc si pro letošní rok vybojoval příslušnost mezi elitou dlouhých drah ve finálové sérii mistrovství světa. „Dlouhý se chci věnovat víc a najít si ještě další závody,“ svěřuje se. „Chtěl jsem zůstat v Berwicku, ale jezdí se tam v sobotu večer a s dlouhou to nejde zkombinovat.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Chotíkov – 29. prosince
Oslavit patnácté narozeniny přesně den po zastávce juniorského šampionátu na domácí dráze, by byla smůla jako hrom. Plzeňský klub proto jednadvacítky prohodil s juniorskými družstvy o tři týdny později, aby debutant měl větší šanci na lepší umístění v závěrečné klasifikaci. Nováček však nebyl plochodrážnímu prostředí zcela neznámý. Daniel Hádek, nemladší člen známého závodnického klanu, na oválech navázal na své působení se stopětadvacítkou.

Pódium v devatenáctkách prozatím jen v roli záskoku za bratra
V sezóně 2009 válčil o titul s Jaroslavem Hladkým a byl jediným, kdo dokázal jeho vítězné tažení zkomplikovat. Předpokládalo se, že loni zaujme pozici štiky stopětadvacítek, ale jeho zelená Shupa skončila prodaná v Chabařovicích. Přišla závodnická pauza a trénink s pětistovkou.

„No, někdy mi to bylo i líto, že jsem ještě rok stopětadvácy nejezdil,“ připouští. „Ale hrozně mě to táhlo k půllitru a stopětadváca byla příliš pomalá. Jakmile jsem měl příležitost začít trénovat na půllitru naplno, tak jsem si už na to nevzpomněl. Půllitr je prostě půllitr.“

Vše směřovalo k jeho zmiňovanému debutu při juniorském šampionátu v Plzni. Jeho bratr Michael a Jan Holub jezdili za Mšeno na všech frontách. Daniel Hádek se stal jediným zástupcem klubu ve startovní listině, což mu umožnilo přeskočit kvalifikaci.

„Na ten den jsem se těšil strašně dlouho, až si zazávodím s rukama,“ poodhaluje své pocity před svým prvním závodem na plnoobjemovém stroji. „Ale když konečně přišel, měl jsem nervy jako svině. Když jsem byl na dráze, bylo to v pohodě a ten závod jsem si skvěle užil. Bylo dobrý ject svůj první závod na domácí dráze.“

V konečném součtu české juniorky nakonec skončil na jedenácté příčce, když závěrečné podniky v Pardubicích a Liberci musel vynechat. „Jedenáctý místo je taky dobrý, i když kvůli zdravotním problémům jsem nedokončil dva závody a přišel devátý místo, ale co se dá dělat?!,“ zůstává Daniel Hádek realistou. „Příští sezonu se budu snažit o co nejlepší výsledek, strašně moc bych chtěl bejt‘ na bedně, ale to chce asi každej‘, třeba si mi to splní.“

Když už hovoříme o stupních vítězů, v Pardubicích mu k věnci z šampionátu devatenáctiletých nechybělo mnoho. Rozjížděl se s Marcem Gaschkou o bronz. Vedl, ale nakonec zůstal čtvrtý.

„Závod sem měl rozjetej‘ suprově,“ vzpomíná. „Všechno šlapalo perfektně, motor udělal Bogas a jel suprově. Brácha s dědou mi dělali mechaniky a radili mi s Martinem Málkem a Máriem Jiroutem. Ale dělal jsem chyby, nebyla síla a neměl jsem starty. Ještě že byl rychlej‘ motor a předjížděl sem. Čtvrtý místo je taky dobrý, už se těším na další devatenáctky ve Svitavách.“

Přitom Daniel Hádek se na pódium v mistrovství republiky do devatenácti let postavil už před třemi lety. Tehdy ovšem na plzeňských Borech zaskakoval za zraněného bratra Michaela, jenž po kolizi s Pavlem Pučkem v rozjezdu o stříbro skončil v nemocnici.

Sbírání zkušeností
Výkony nadějného mladíka na juniorské scéně podnítily Pardubice, aby si jeho služby pojistily i pro extraligu. Za situaci, kdy René Vidner přestal závodit a David Štěrovský si před Hurychovým memoriálem zlomil ruku, šlo o nesmírně prozíravý krok.

„Byla to obrovská zkušenost,“ vzpomíná Daniel Hádek na své první extraligové angažmá. „I když jsem se moc nesvezl, ale to se dalo čekat. I jeden bod je dobrej‘. Pardubice jsou skvělej‘ tým, se kterým je radost spolupracovat. Jezdit s Milíčkem ve dvojici a bejt‘ v týmu s takovými jezdci jako je Ála Dryml, Suchoš, Štichy, Ben Barker nebo Magnus Zetterström, bylo super.“

S Pardubicemi prožíval dobré i horší časy. Během semifinále v Praze byl bezprostředním svědkem, kdy Magnus Zetterström srovnal stav duelu s Olympem, aby nakonec východočeskému týmu otevřel dveře do finále. Daniel Hádek se dostal do situace, kdy nastoupil proti družstvu bratra Michaela. A přitom jeho strýček Jan a další mechanik Petr Vysocký neustále žertovali, že oni dva se za dané situace musí do Chotíkova vrátit s titulem, a už střetnutí dopadne jakkoliv.

„Byla to další obrovská zkušenost, atmosféra byla skvělá, přišlo se podívat plno pardubických fanoušků, prostě skvělý závody,“ komentuje Daniel Hádek, jak na něho jeden z vrcholů české sezóny zapůsobil. „Strejda s Péou mě hecovali už den před závodem, že jestli nebudu tahat, tak titul má brácha. Řekl jsem jim, že ten titul je doma stejně tak jako tak (smích).“

Avšak s Michaelem jezdil v juniorských družstvech. V nich byl titul, dá se říct, povinný. Vítězství je tady tak trošku dědičné. Šňůra se táhne už od dob Filipa Šitery, po jehož boku jezdecky vyzrával jeho starší bratr. Pak společně dávali stejnou šanci Janu Holubovi, který převezl štafetu po Filipu Šiterovi. Nyní je v týmu Daniel Hádek a jeho sourozenec přešel mezi seniory. Prodlouží se vítězná série?

„To doufám,“ reaguje prostě, ale výstižně. „S Jéňou máme šanci ten další titul mít, ale bude to hodně těžký… Slaňáci jsou dobrý a Praha taky. Junioři začínají být čím dál víc vyrovnaný, budeme muset s Jéňou máknout…“

Kromě juniorských šampionátů se Daniel Hádek hodně jezdecky realizoval především v první lize, kde byla šance bojovat i se seniory. „První liga se mi líbila,“ hodnotí ze svého úhlu pohledu. „Jsou to závody, ve kterých si my mladý můžeme změřit síly se seniorama. Já s nima docela držel krok a hlavně se dají vydělat už ňáký ty peníze. Škoda, že Plzeň už ligu nepojede, budu muset čekat a doufat, že se nějaký tým ozve.“

Příští rok se Plzeň do extraligy vrátí v trojkoalici s DaK Moto a AK Divišov. „Neměl jsem se, jak rozmýšlet,“ reaguje Daniel Hádek na otázku, zda plzeňská vesta byla pro něho jednoznačnou volbou. „Příští rok bych za Pardubice asi nejel. Jsem rád, že je Plzeň v extralize zpět. Určitě se víc svezu a podmínky jsou dobrý.“ Přitom se začal chystat na nové boje na oválech. „Zatím dávám motorku do pucu, rozebírám a leštím,“ svěřuje se.“

Daniel Hádek děkuje:
„Chci poděkovat našim, bráchovi, dědovi, mechanikům strejdovi, Péovi Vysockému, Tyčkovi a všem fanouškům.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Čelákovice – 7. prosince
Junioři bývali Achillovou patou mšenského klubu. Avšak nedostatek vlastních odchovanců se zdá být historií, protože letos s vestou extraligového šampióna startovali hned tři. Stanislav Pouznar, nejzkušenější z nich, magazínu speedwayA-Z vyprávěl o své dosavadní kariéře.

„K ploché dráze jsem se dostal přes vnuka pana Grepla, s kterým jsem se seznámil v Čelákovicích, kde bydlím,“ vzpomíná Stanislav Pouznar na své první kontakty s plochodrážním sportem. „Jednoho dne mě oslovil, abych se s ním jel podívat na trénink ve Mšeně. A nadchlo mě to na tolik, že jsem si to chtěl také vyzkoušet. Po nějakém čase se tato příležitost naskytla a od té doby mě tento sport učaroval na tolik, že jsem ploché dráze naprosto propadl.“

Onen trénink byl jeho prvním kontaktem s plochou dráhou. „Začal jsem trénovat asi v patnácti letech,“ svěřuje se. „A předtím jsem žádný jiný sport nedělal a do té doby na žádných závodech nebyl. Motorky byly vždy v té době mou oblíbenou činností, když jsem jako asi každý honil fichtla po vesnicích. Poté jsem si udělal radost první dvěstěpadesátkou, ale pořád to bylo jen projížděni po polňačkách bez pořádného vzrušení, až do té doby, co jsem přišel k ploché dráze.“

Ostrým debutem prošel loni v červnu během české juniorky v Liberci. Nyní má za sebou už druhou sezónu. V diváckém podvědomí je nejvýrazněji zapsán jako junior mšenského klubu, s nímž se již podruhé v řadě zapsal mezi české šampióny.

„Extraliga je pro mě ohromná zkušenost, kde vnímám ohromné napětí všech závodníků a mechaniků a vůbec všech okolo,“ popisuje Stanislav Pouznar. „Do těchto závodů jsou nasazováni ti nejlepší závodníci daného teamu, a proto jsem rád i za to, že jsem nasazen jako náhradník a věřím, že jednou se mezi tuto elitu také jednou probojuji. Už jen to stát v depu vedle Grega, letošního mistra světa, je pro mě velký zážitek. A zároveň výzva ke zlepšení v nižších závodech tak, abych jednou v extralize byl svému týmu užitečný.“

Nicméně není mu trošku líto, že ho rozpis jízd nepouští do akce častěji? Třeba při letošním finále jezdil kromě tréninku prakticky jen k vratům na dráhu, když Petr Vandírek mlžil a nechtěl dříve odhalit své strategické plány…

„Extraligové závody jsou o těch nejlepších,“ stojí Stanislav Pouznar oběma nohama pevně na zemi. „A také o taktice, a proto nejsem do závodů nasazován. A jelikož letošní závody byly velice vyrovnané a některé vítězství se vybojovalo jen o jediný bod, tak v takových závodech mě nemrzí, že nenastupuji. Ale v těch, co jsou rozhodnuty, bych rád získal více zkušeností.“

Naproti tomu obnovená první liga mu poskytla příležitostí přehršel. „Letošní sezóna byla pro mě první ostrou zkouškou v závodním poli, jelikož v roce 2009 jsem tolik závodů neodjel, proto každá příležitost závodit je pro mě důležitá a velice přínosná,“ uvědomuje se. „První liga byla velice náročná a s vědomím, že pojedu vedle Filipa a Honzy také hodně nervózní. Ale kluci byli super a v každém ohledu mě podporovali a velice pomohli, jak s teoretickou částí závodů, tak i s přípravou motorky.“

Největší dojem zanechal Stanislav Pouznar v přeborovém podniku v Liberci. Atakoval stupně vítězů, které mu sebrala jen velká smůla. Porucha, nešastné najetí do pásky. O to větší škoda, že při pražském závěru soutěže v depu nestál.

„Přebor je pro začínajícího závodníka asi nejlepší závod u nás,“ uznává. „Protože plno dobrých kluků ho jede jen, když má čas, tak tam je vyrovnanější startovní listina a potom každé umístění člověka strašně nabíjí do dalších závodů. V Liberci mně utekla bedna kvůli přetrženému řetězu a najetí do pásky, což mě velice mrzelo. Byl to asi můj nejlepší závod, protože se dařilo, tak to jelo samo. Bohužel jsem se nemohl zúčastnit posledního závodu, jelikož jsem měl povinnost ve školní lavici.“

Nahoru by se ovšem dalo jít i v jednadvacítkách a devatenáctkách… „V juniorských závodech byla tato sezóna poněkud méně úspěšná,“ dotýká se Stanislav Pouznar ožehavého tématu. „Protože mé umístění je tam, kde je, tak spokojen nejsem a doufám, že nadcházející sezóna bude vydařenější.“

Dříve měl Mšeno problém s vlastními odchovanci, avšak v letošním roce se na dráze vedle Stanislava Pouznara objevili ještě Michal Klein a Zdeněk Růžička. „Myslím, že je dobře, že do klubu přišli Michal a Zdenda,“ přemítá Stanislav Pouznar. „Konkurence jezdců je pro každého tou nejlepší motivací se zlepšovat a bojovat o každý bod a následně nasazení do závodů. S klukama jsme začali jezdit družstva v juniorech, a jelikož jsme bezva parta, doufám, že i tyto výsledky v nadcházející sezóně zlepšíme. Je škoda, že konkurence není větší, ale je to asi dáno i finanční náročností tohoto sportu.“

Stanislav Pouznar děkuje:
„Doufám, že v příští sezóně mi bude přát více štěstí a mé vystoupení bude mšenskému klubu více nápomocno k dosažení dalších úspěchů v tomto nádherném sportu. Rád bych poděkoval hlavně panu Greplovi, který mi tuto šanci dal a dále mě v ní podporuje, a všem klukům z klubu. Závěrem bych rád popřál všem jezdcům hlavně zdraví a žádné pády.
Všem Vám přeji příjemné svátky.“

Internetové stránky Stanislava Pouznara: www.speedwaystanda.webnode.cz.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Liberec – 1. prosince
Slavnostní večer k vyhlášení mistrů republiky v motocyklovém sportu měl svou princeznu. Michaela Krupičková se představila ve stylu pohádkové princezny. Na pódiu se objevila z všech účastníků nejčastěji a za své reprezentační úspěchy ukořistila rovněž rytířský meč určený pro nejvýraznějšího mladého závodníka. Magazínu speedwayA-Z se liberecká závodnice svěřila, že se už těší zpátky do své zelené závodnické kombinézy.

„Bylo to určitě hodně nezvyklý,“ vzpomíná Michaela Krupičková na páteční setkání se spoustou lidí z plochodrážní branže oblečených ve společenských oděvech. „Ale byla to příjemná změna. Byl to krásný večer plný překvapení. Ale už se těším zase zpátky do kombinézy.“

Všem přítomným však nemohl uniknout ani ve svých bílých plesových šatech, protože na pódiu byla častým hostem. „Byl to suprový pocit, na který se nezapomíná,“ svěřuje se. „Určitě jsem počítala, že tam půjdu, ale že nakonec budu mít ten meč, tak to určitě ne.“

Na předávání cen za úspěšně zvládnuté závody je Michaela Krupičková zvyklá, avšak podobné ocenění přebírala poprvé. „Byl to nádherný pocit,“ neskrývá. „Ale můžu říct, že na oválech je to o hodně lehčí. Spíš to byla taková úžasná tečka na konec. Meč zaujme místo na čestném místě, řadím ho mezi nejlepší trofeje spolu s tou z mistrovství světa.“

Nicméně záhy zaklepe na dveře nová sezóna a Michaela Krupičková rozhodně nezahálí. „V zimě se chystám na led na šroubky,“ plánuje. „V další sezóně bych chtěla jet mistrovství světa a Evropy na stopětadvacítce, ale i na dvěstěpadesátce jak na travnatých drahách, tak na normálních. Jakmile budu moct, tak na pětistovku. Myslím, že mě čeká velmi zajímavá sezóna. Doufám, že bude stejně zajímavá jako ta letošní. A nebo ještě lepší!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Chabařovice – 24. listopadu
Svět ploché dráha ho poprvé zaznamenal loni v srpnu. Společně s partou chabařovických stopětadvacítkářů přijel do hlavního města, aby při Markéta Cupu pod sponzorskou patronací společnosti Smestav prošel ostrým závodním debutem. Skončil předposlední, ale od té doby stoupá vzhůru. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že by se rozhodně nechtěl zastavit u letošního druhého místa ve Speedway Mini Cupu.

„Na motorce, čínské padesátce, jsem začal jezdit už od svých šesti let,“ vypráví Jakub Ondroušek o svých motocyklových prvopočátcích. „Postupně jsem přesedlával na větší a silnější motorky. Jako amatér jsem zkoušel jezdit motokros na chabařovické dráze. Taka jezdil plochou dráhu a jednou se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit. Zezačátku mě to moc nechytlo, ale později mě to začalo bavit a na plochou dráhu jsem přešel úplně.“

Chabařovická parta má skvěle našlápnuto pro vytváření podnětného prostředí pro růst nejmladších plochodrážníků. Uvnitř velké dráhy vznikl miniovál pro stopětadvacítky a s legendárním písmenem CH na vestě se objevuje stále víc a víc závodníků.

„Ano, prostředí v Chabařovicích je perfektní,“ souhlasí Jakub Ondroušek. „A to jenom právě díky skvělé partě všech dospělých, kteří nám pomáhají, za což bych jim chtěl zároveň poděkovat. Jsem opravdu rád, že vyrostla malá dráha. Je to opravdu dobrá příprava na velký motocykl. A za nový závodníky jsem taky rád, hned je víc kamarádů.“

Výtečné podmínky pomohly Jakubu Ondrouškovi, aby se stal klubovou jedničkou. Prožil povedenou sezónu, pohyboval se na stupních vítězů a vrcholem se stalo druhé místo ve Speedway Mini Cupu. „Myslím, že se mi sezóna povedla,“ říká obrýlený závodník. „Až na začátek, který mi opravdu nevyšel. Hned při prvním závodě mistrovství republiky mi odešly hned dva motory. Taková ztráta už nešla dohnat, abych se mohl poprat o lepší místa v tabulce. Rozdíl mezi minicupem a mistrákem je jasnej‘. V minicupu jezdí víc jezdců, při mistrovství republiky jsme rádi, když se nás sejde šest až sedm.“

Speedwayclub Chabařovice se při svých aktivitách neomezil jen na české území. Navázal vcelku kontakty s polskými kluby, což vedlo k čilému ruchu na obou stranách hranice. „Polsko nám zařídil trenér Láďa Šifalda a jeho manželka Jiřina,“ svěřuje se Jakub Ondroušek. „Myslím, že mi to dalo hodně. O polských závodnících se říká, že patří mezi špičku. Je perfektní vidět, jak k tomu přistupují, a zároveň je skvělý si s nima zazávodit a porovnat, jak na tom jsem. Setkali jsme se i s Tomaszem Gollobem. Moc jsem si s ním nepopovídal, protože jsem mu tolik nerozuměl, ale byl úžasný pocit ho vidět na vlastní oči a zároveň si s ním potřást rukou.“

V průběhu sezóny se Jakub Ondroušek začal objevovat v sedle motocyklu Shupa s metylovým motorem. „Byl to krok dopředu,“ uznává. „A myslím, že mi to pomohlo k mým výsledkům. Proto bych chtěl poděkovat celému týmu Shupa.“ Jenže sezóna 2011 je už minulostí a na jaře se na oválech začne bojovat nanovo.

„Na novou sezónu se už chystám,“ odhaluje Jakub Ondroušek zákulisí svých příprav. „Teď hlavně v posilovně, chtěl bych shodit pár kil. A hlavně nabrat fyzičku, aby se mi lépe ovládala motorka. Cíle mám obrovské. Chtěl bych se stát mistrem republiky na malé dráze a zároveň se poprat o přední příčky na velké dráze. A samozřejmě vyhrát Speedway Mini Cup. Na konci sezóny jsme plánovali, že bych zkusil půllitra. Ale taka rozhod‘, že mám ještě čas. Takže asi příští rok. Reprezentace ve stopětadvacítkách a travnatá dráha je pro mě výzva, ale uvidíme, co bude, a jak to bude dál.“

Jakub Ondroušek děkuje:
„Strašně moc bych chtěl poděkovat všem, kteří do mě investovali svůj čas a peníze. Jmenovitě především rodičům, Láďovi a Jiřině Šifaldovým, Shupa Teamu za skvěle připravené motory, Davidu Gakschovi za skvěle připravené dráhy, panu Zobalovi a všem ostatním, na které si teď rychle nemůžu vzpomenout.“

Foto: Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová