Zohor – 30. ledna
Už ve svých dvanácti letech proháněl po oválech stopětadvacítku, ale i pětistovku. Nicméně od konce roku 2009 o něm nebylo příliš slyšet. Až na sklonku loňské sezóny naskočil v rámci českého přeboru do ostrého závodění.I když jej bohužel odvážela ze svítkovského oválu sanitka, mnohem větší překážkou jeho další kariéry mohou být finance, jak se zohorský plochodrážník Dominik Slezák svěřil magazínu speedwayA-Z.


Zohor má opět plochodrážníka
„Nejezdil jsem moc na tréninky, nevěděl jsem, co bude,“ vysvětluje Dominik Slezák, proč se po něm před čtyřmi lety slehla zem. „Pak jsem začal trénovat až v roce 2011. S rodinou jsme se dohodli, že zkusíme závodní kariéru. Snažil jsem se, až to nakonec dospělo k tomu, že jsem začal hodně trénovat a připravovat se na závody.“

            Končila sezóna 2012 a na veřejnost pronikla zpráva o jeho třetím místě ve vloženém závodě amatérů při žarnovické rozlučce. „Chtěl jsem závodit a rozvíjet se, akorát na to nebyly prostředky,“ objasňuje své tehdejší rozpoložení. „Přijel jsem do Žarnovice na ukončení sezóny. Nikdy nezapomenu, že jsem první jízdu vedl před Patrikem Búrim a ve třetím kole se mi rozletěl spojkový koš, takže jsem nakonec dojel až na posledním místě. Další jízdu jsem byl druhý a třetí vyhrál. Ve čtvrté jízdě jsme jeli s Patrikem jen taková čtyři čestná kolečka. A až po závodech, když to všechno skončilo, jsem se dozvěděl, že to byly normální závody o pohár. Mám na to pěkné vzpomínky a byl to odraz v mé kariéře.“

            Její ostrý start ovšem přišel až loni. Po srpnovém veteránském kempu ve Svitavách přišel přebor v Žarnovici, během něhož Dominik Slezák absolvoval první oficiální mítink své kariéry. Původně byl jen náhradník, jehož měly čekat rozjížďky s pěti účastníky, avšak nakonec absolvoval celý závod a obsadil patnácté místo.

            „Před závodem moc stresu nebylo,“ vzpomíná. „Psychickou oporou byl Vlado Višváder, který mi dával rady co a jak. V ten den jsem jel poprvé na novém výfuku. Začal trénink a já se s ním prvé kolečka jen oukával. Nevěděl jsem, že to je až takový rozdíl. V první jízdě jsem po technické poruše Pepy Nováka jel na třetím místě. V nájezdu do poslední zatáčky mi ale praskla osička na háku. Nedokázal jsem udržet motorku ve smyku a ve výjezdu ji položil pod mantinel. Další rozjížďku jsem nenastoupil, protože jsme nestihli opravit motorku. Následující jízdu jsem dojel poslední, tu další také. Poslední rozjížďku přeboru jsem tři kola bojoval s Krzysztofem Nowackim o třetí místo, které se mi podařilo vybojovat. Pak přišla jízda s výměnou zadního kola, kde jsem se v prvním kole přetočil a spadl. Byl jsem zklamaný ze svého výkonu, čekal jsem od sebe víc…“

            Ovšem ještě než zamířil na startovní rošt rozjížďky s číslem čtyři, čekala ho ještě jedna zvláštní jízda. Těsně před závodem totiž zemřel Dušan Višváder. Robo Grigorov dodal sugestivní atmosféru svým hitem oslavující rebely a slovenští závodníci se zvukem svých motorů postarali o jedinečný doprovod.

            „Dušana jsem poznal skoro odmalička,“ vzpomíná Dominik Slezák na svého zohorského souseda. „Jezdíval jsem s ním po závodech a on mi pomáhal svými radami. I poslední závody jsem od něho měl půjčené zadní kolo. Odjel jsem s ním první čtyři rozjížďky a dodnes mám ten pl᚝ na stěně v dílně jako vzpomínku na něj. Dušanův bratr Roman mi dal jeho přední dečku z motorky a já ji měl na přeboru v Pardubicích jako vzpomínku na Dušana. Byl to dobrý člověk. Když mohl, pomohl, měl jsem ho rád a na posledním rozloučení s ním jsem měl čest tlačit jeho motorku. Na pohřeb mu přijeli kamarádi z České republiky a spolubojovníci z dráhy z Rakouska, aby se s ním mohli rozloučit. Já měl tu čest tlačit motorku a přivézt ho s motorkou na poslední rozloučení.“

          
            Sezónu ukončil poslední přeborový mítink v Pardubicích, ovšem účinkování Dominika Slezáka skončilo díky divokému pádu už ve čtvrté jízdě… „Do Pardubic jsem přijel už den předem,“ vypráví slovenský závodník. „Spali jsme u Vláda Višvádera. Od chvíle, co jsme dojeli, byla super atmosféra a vzpomínání na staré časy. Když jsme přijeli na stadión, všechno super. Jakoby se mi splnil jeden se snů ‚někdy si zajezdit na pardubické dráze‘. O tréninku bylo všechno dobré, Vlado mi poradil, co a jak mám změnit. Přišla první jízda a po technické poruše Pepy Nováka jsem jel třetí. Z výjezdu mi to v posledním kole srovnalo u mantinelu motorku. Čelně jsem narazil do prkem, chtěl jsem pokračovat v závodě, ale lékař mi to nedovolil a poslal mě na vyšetření do nemocnice. A v ní se moje vyvádění na pardubické dráze skončilo.“  

     
            Speedway Club Žarnovica se rozhodl nepokračovat v koalici s Březolupy, čímž zavřel slovenským závodníkům dveře do české první ligy. Nebylo by lepší nadále závodit s českou licencí, už jen díky tomu, že ze Zohoru to není do Březolup příliš daleko?

            „Je pravda, že během sezóny 2013 jsem začal jednání s panem Trojánkem z Divišova,“ komentuje situaci Dominik Slezák. „Nebyl by problém, abych za ně startoval. Všechno záleží na mně. Jenže teď je druhá věc, kde sebrat peníze na sezónu. Sháním sponzory, ale zatím nic. Zvažuji proto konec, protože bez sponzorů se tak náročně drahý sport nedá utáhnout.“

 
Dominik Slezák děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně celé své rodině a konkrétně mému dědečkovi, který mi umožnil jezdit, a ujovi Jozefovi, který mi pomáhal od začátku kariéry. Dále bych chtěl poděkovat svému otcovi a mámě, že to se mnou zvládají. A velké děkuju patří Abrozovi Kovaričovi, díky kterému jsem se odrazil ve svých výkonech ještě výš. Pomáhá mi u motorek. A druhému mechanikovi Martinu Sabolovi. Velké děkuju patří i Autofolie SwatWrap Malacky, kteří mi během celé sezóny 2013 pomáhali jako sponzoři. Děkuju!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel, Michal Kohout a Antonín Škach

Nešastný pardubický pád se šastným koncem:

Budínek – 24. ledna
Zatímco úspěchy současné plochodrážní garnitury nejsou v očích odborné žurnalistické veřejnosti hodnoceny přehnaně optimisticky, o čemž svědčí i v úterý zveřejněné výsledky osmého ročníku ankety Zlatá řidítka, předcházející generace se stále hřejí na výsluní. Důkazem je i Milan Špinka, který je po Antonínu Švábovi a Jiřím Štanclovi již třetím plochodrážníkem, jehož Cena Františka Šastného uvedla do pomyslné slávy českého motocyklového sportu. Ledařský exmistr světa se magazínu speedwayA-Z svěřil, že ocenění dokonale rámuje několik jeho čtyřicetiletých jubileí.

Zatímco při listopadovém vyhlašování mistrů republiky AČR nebyl jako manažer dvakrát bronzového juniorského národního týmu ani zmíněn, úterní Zlatý večer motoristického sportu agentury Sport Press jej zastihl na pódiu.

„Dostal jsem asi svůj poslední pohár,“ usmívá se a vzápětí přibližuje atmosféru předávání cen. „Měl jsem tam jednoho syna, druhej‘ nemoh‘, ale poslal tam svoje syny, tedy moje vnoučata. Líbilo se jim to.“

A rozhodně nebyli sami. „Je to samozřejmě hezký,“ komentuje sám své vlastní ocenění. „Měl jsem to ke čtyřicátým výročím. Mám samý čtyřicítky. Loni od vítězství při Zlatý přilbě, letos od mistra světa a 31. listopadu čtyřicátý výročí s manželkou. Takže těch čtyřicítek je dost. Ocenění bylo moc pěkný, byla to velká společenská událost a člověka potěší, že veřejnost o něm ví.“

Na Milana Špinku udělalo rovněž dojem, že je laureátem ceny nezapomenutelného Františka Šastného. „S Frantou jsem absolvoval několik besed. Uznávám ho jako světovýho závodníka. Vždycky jsem ho uznával, je to pro mě opravdu vysoký ocenění. A je to milý.“

Foto: agentura Sport Press

Pardubice – 22. ledna
V prvním díle saské šroubkařské série Speedway-on-Ice ve Freitalu se objevil na poslední chvíli, když ho telefonát Ronnyho Weise zastihl doslova pár hodin před začátkem. I když má bohaté zkušenosti se smyklavým plochodrážním odvětvím, v sedle vypůjčeného stroje skončil se třemi body sedmý. Hynek Štichauer se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že na nedělní druhé pokračování seriálu v Senftenbergu vyrazí mnohem připravenější a navíc na palubu své dodávky naloží Petra Málka, který by se už nyní mohl dočkat svého závodního comebacku.

„Ronny Weis mě zkontaktoval až v pátek před Freitalem,“ vrací se Hynek Štichauer na začátek prosince a jedním dechem dodává, proč nabídku startovat v šroubkařském seriálu neodmítl. „Je to dobrá show a je dobrý sedět na motorce.“

Jenže před půldruhým měsícem musel briskně řešit otázku, do jakého sedla se vlastně posadí. „Můj mechanik Martin Mejtský má naštěstí motorku,“ vypráví, jak se rychle dokázal připravit. „Má k tomu blízko, protože Petr Málek je jeho strejda. Půjčil mi ji, bylo to na rychlovku, ale jsem rád, že jsem se ve Freitalu svez‘.“

V neděli už ovšem Hynek Štichauer nebude muset improvizovat. „Teď už budu mít svoje brko,“ říká. „Teď jsem měl vpředu nepříliš dobrej‘ kryt po Vladovi. Natáhlo mě to nohavici do předního kola a šel jsem. Teď už se mi svařujou pořádný dekly a na druhej‘ závod budeme připravený a pojedeme se pobavit.“

Šroubkařská atmosféra Hynka Štichauera nadchla. „Telford je úžasnej‘, je to jiná atmosféra, jiný lidi, ale tohle má taky svoje,“ porovnává seriál pod taktovkou Ronnyho Weise se slavným britským kláním. „Na takovým závodě nejedu na krev, jedu se povozit, užít si legraci a pobavit lidi. Tohleto nás neživí, tak k tomu přistupuju takhle.“

A co druhý závodnický pasažér v jeho autě? „Má autoservis a pneuservis a plochá dráha mu chybí, chtěl by jezdit i přebor,“ uvádí Hynek Štichauer na adresu Petra Málka. „Psal jsem Ronnymu, že mám závodníka se zkušenostma i na ledě, že ho vezmu s sebou. Nechá ho zatrénovat a buď ho dá za závodníka nebo za náhradníka. Každopádně se to Ronnymu vyplatí, protože z Petrovy vesnice Sovoluská Lhota mu přijedou čtyři auta fandit.“

Foto: archív Hynka Štichauera

Praha – 16. ledna
Poslední sezóna v sedle stopětadvacítky pro něho začala poměrně dobře. Ve Slaném se postavil na nejvyšší stupínek prvního podniku klasického šampionátu. Při ouvertuře krátké dráhy na Markétě to pravda mohlo být lepší, avšak seriál teprve začínal a možností přeskočit tři Chabařovičany nabízel ještě spousty. Jenže přišel evropský pohár v Pardubicích a všechno bylo jinak, o čemž nám poví Filip Hájek sám.

Loučení s kolibříkem poznamenalo zranění
„Sezóna pro mě fakt začala dobře,“ ztotožňuje se pražský junior s úvodním odstavcem. „Loni jsem se chtěl soustředit na klasickou dráhu ve stopětadvacítkách a ve Slaném to tak vyšlo. Malá dráha mohla bejt‘ opravdu lepší, tam jsem chtěl dopadnout taky co nejlíp. Nechtěl jsem se hlavně zranit, abych mohl celou sezónu sbírat body jak na velký, kterou jsem chtěl opanovat, tak i na malý, kde to teda bylo trošku slabý.“

Jednadvacítky v Divišově vynechal, protože cítil šanci v evropském poháru ve Svítkově, avšak druhý den plánoval návrat na středočeskou dráhu. Oba mistrovské seriály kolibříků tady totiž pokračovaly doposud ojedinělým dvojkláním.

„Přišel evropskej‘ pohár v Pardubicích, kde jsem se zranil,“ připouští Filip Hájek, že věci nabraly vskutku nečekaný obrat. „Myslel jsem si, že je to naražený a nakonec se z toho vyklubala naštíplá kost. Byly z toho skoro dva měsíce, co jsem byl zraněnej‘. A zrovna, když bylo nejvíc závodů na malejch‘, tak na velkejch‘ drahách. Je to škoda, vážně mě to naštvalo.“

Vynechané závody byly znát a deváté místo na krátké dráze, šesté na klasice a osmé při Speedway Mini Cupu je o hodně horší vysvědčení, než by na jaře čekal. „To určitě,“ souhlasí. „Chtěl jsem ve stopětadvacítkách poslední rok jet opravdu co nejlépe. Ale díky pádu už bylo všechno ztracený. Začal jsem víc jezdit na půllitru než stopětadvacítce a sezónu jsem dokončil, jak jsem dokončil.“

Soudě dle zmínky o poslední sezóně s kolibříkem, letošní rok naději na reparát nenabídne. „Dál na stopětadvacítce asi pokračovat nebudu,“ přemítá. „Už jsem prodal jednu, s kterou jsem myslel, že třeba budu jezdit minicupy, kdybych ji neprodal, ale prodal jsem ji. „Druhou motorku, kterou jsem měl na závody jako třeba na klasickou nebo závody v Polsku, jsem ještě neprodal, ale o víkendu ji dám do kupy a dám ji na prodej. Dvěstěpadesátky jezdit nebudu, už spíš budu pokračovat v půllitrech.“

Na ligové scéně se svými i proti nim
Loňská sezóna byla tedy poslední, v níž Filip Hájek střídal motocykly obou kubatur. Při devatenáctkách v Plzni dokonce během jediného závodu. „V Plzni, když jsem jel obě kubatury na docela těžký dráze, to šlo,“ začíná komentář o svém desátém místě v šampionátu do devatenácti let a jedenácté v jednadvacítkách. „Trošku víc jsem byl soustředěnej‘ na stopětadvacítky, abych to zkusil naposledy vyhrát, ale blbly mi kabely, který byly nakonec ukroucený. Umístění mohlo bejt‘ i trošku lepší, ale že jsem jel v devatenáctkách obě kubatury a celou sezónu jsem je střídal, jsem za takový umístění docela rád.“

Nemohl chybět ani v první lize, kde oblékal vestu Markéty. Avšak nebýt jeho pohotového záskoku v prvomájovém podniku ve Mšeně, březolupsko-žarnovická koalice by nakonec nebyla stříbrná. O den dříve se sice při Markéta Open zranili jak Daniel Hádek, tak Martin Málek a autor textové části mšenského programu se ztrapnil hloupou glosou o jakémsi zmítání se v problémech. Ovšem operativní řešení nakonec přihrálo do jeho boxů nezbytné minimum třech závodníků, takže o pódium přišel jen opravdu o pár bodů. Důležitý byl ovšem jeden tabulkový bod do průběžné klasifikace.

„První liga byla dobrá,“ bilancuje Filip Hájek. „Ale moc jsem klukům nepomohl, občas nějakej‘ ten bod. Ve Mšeně jsem zaskočil, když mě o to poprosili a manažer Topas mě pustil. Ale to jsem nakonec nevěděl, že Březolupy budou před námi. Jinak by člověk uvažoval jinak!“

Premiérově nakoukl i do extraligy, ovšem paradoxně nikoliv za svůj Olymp, ale jako host ve Slaném. „Dočkal jsem se debutu v extralize,“ přibližuje své stanovisko. „Ale bral jsem to tak, že si zazávodím a Slanýmu skoro o nic nešlo. Bylo to sice proti vlastním, ale tak jsem k tomu moc nepřistupoval.“

Uběhne jen pár týdnů a Filip Hájek se znovu objeví na startu plochodrážních rozjížděk. „Příprava na sezónu probíhá tak, že chodím čtyřikrát tejdně cvičit a proběhlo i soustředění,“ říká, aby dodal i své ambice. „V sezóně 2014 chci hlavně dopadnout co nejlíp v juniorech a taky se potřebuju pořádně rozjezdit. A hlavně se nechci v sezóně zranit.“

Filip Hájek děkuje:
„Hlavně chci poděkovat rodičům, který mi to dovolují, a tátovi, který mě podporuje a pomáhá. Taky trenérům Schneiderwindovi a Topinkovi, i Pepe Francovi.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Sklarska Poreba – 13. ledna
Na týdenním soustředění rawiczkých Medvědů ve Sklarskej Porebě nechybí ani Eduard Krčmář. Úřadující český šampión do devatenácti let se ke svým kolegům připojil včera a zůstane až do konce pobytu ve čtvrtek. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se rozhodně nemá čas nudit.

„Lukasz Bojarski a nějaký mladý,“ představuje Eduard Krčmář svou společnost v rekreačním středisku na rozhraní polské strany Jizerských hor a Krkonoš nedaleko Harrachova. Včera je čekal perný den.

„Dneska jsme byli na lyžích, potom posilovna a večer jsme šli ještě do sauny,“ přiblížil nedělní program, za nímž ten pondělní v žádném případě nezůstane pozadu. „Ráno jdem‘ běhat, pak lyže a máme ještě turnaj v ping pongu.“

Foto: Wojta Zavřel

Weissenbach – 6. ledna
Tříkrálový mítink v rakouském Weissenbachu byl prvním letošním závodem pro dvojici českých ledařů Andrej Diviš – Jan Klatovský. Prvně jmenovaný, který se na ledovou scénu vrátil loni po roční pauze způsobené zraněním při motokrosovém tréninku, přitom zaskočil mnohé svým šestým místem. Jeho výkon překvapil rovněž Jan Klatovského, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

Jan Klatovský zahájil letošní sezónu pěkně zostra, alespoň podle vítězství hned v první sérii. Jaký pro něho první závod byl. „Já myslím, že spíš myslíte ten pád v druhý sérii, ne?“ reaguje. „Měli bychom spíše zmínit Andreje Diviše. Všichni byli v údivu, jak mu to jelo. Zajel velmi dobře, bylo to bez chyby. Nakonec si vyjel pěkný šestý místo a to je velkej‘ úspěch.“

Jan Klatovský se konečně sešel s ostatními soupeři. „Všichni byli v pohodě,“ přibližuje pondělní atmosféru pod alpskými velikány. „Bylo vidět, že se na závody těší a chtějí si to užít.“

A jak to tedy bylo s tím pádem ve druhé sérii, díky němuž úřadující český šampión figuruje až na osmé příčce závěrečné klasifikace? „Jel jsem na první místo,“ popisuje. „V zatáčce jsem to dal pod Haralda Simona, ale nevyšlo to…“

Harald Simon už přece jen letos závodil v Rusku, byl tedy hodně rychlý? „Myslím, že ani tak ne,“ přemítá Jan Klatovský. „To Franky Zorn jel mnohem líp jako ostatně vždy v Rakousku nebo Švédsku, ale Haraldovi to zase určitě pojede líp v Rusku.“

Foto: Wojta Zavřel