Slaný – 23. března
Na konci října 2023 končil seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup ve Slaném. Sluníčko se pořádně vyšňořilo. Byť bylo časné dopoledne, v depu panoval poměrně čilý ruch. Mezi přítomnými se objevil nový kluk. Já jsem Matěj, podával všem ruku, když se představoval. Čas pádí jako voda a Matěj Tůma se dnes představovat už nemusí. Výsledky hovoří, to je fakt, ale nechejme vyprávět rovněž slánského kolibříka samotného.

 

Láska k ploché dráze na první pohled

„Mně se vždy líbily a dělal jsem adrenalinový sporty,“ vysvětluje, co jej přivedlo na plochodrážní stadión středočeského královského města. „Plochá dráha mě uchvátila. Bylo to vlastně téměř poprvý, co jsem jel pořádně na motorce. Předtím to byly zkoušky s jinou, ne takovou mašinou. Řek‘ bych, že to udělalo dobrej dojem.“

Ale co příchodu Matěje Tůmy na plochou dráhu předcházelo? „S tátou jsem jako malej, bylo mi kolem šesti, chodili jsme na slánskej stadión sledovat závody,“ pokračuje v líčení svého závodního příběhu. „Skončil jsem s hokejem, mamčin přítel mi půjčil motorku, čínskej pit bajk. Zkusil jsem ho, to bylo úplně poprvý, co jsem seděl na motorce. Pak přišel ten Mini Cup, ten Slaný mě nakopnul.“

Přitom tehdy absolvoval pouze sólové rozjížďky. „Mně se líbil ten zvuk motoru,“ vyznává se. „Odmalička mám rád auta a motorky, chodili jsme se dívat také na truck trial. Prostě ta svoboda na motorce! Ta byla úplně odlišná od jakejkoliv jinejch sportů.“

 

První závod, premiérové stupně vítězů

Bylo rozhodnuto. Matěj Tůma u sportu levých zatáček zůstal. Ostrý debut přišel při pohárovém závodě stopětadvacítek loni v dubnu v Divišově. Skončil druhý ve finále B. A hlavně věděl, že se v ploché dráze našel.

„To byl první závod,“ usměje se. „Bylo to pro mě i tátu hodně stresující. Řešili jsme technický potíže se spojkovým lankem. Táta to nikdy nedělal, naštěstí nám pomoh‘ Tomáš Hejkal. Bruno Belan mi říkal, ať si nechám nejprve všechny ujet. Řídil jsem se jeho radami. Ale na béčkovým finále jsem zkusil odstartovat. Docela se to povedlo a dojel jsem druhej.“

Ve Slaném našel vhodné prostředí pro další rozvoj. „Je tam spousta příležitostí trénovat,“ souhlasí. „Pořádají Slaný Speedway Academy a Talent Trophy. Byl jsem rád za každej trénink i závod, co jsem moh‘ jet, s tím přišly zkušenosti.“

A taky první pódium, na prvního máje v závodě slánského seriálu skončil druhý. „Řekněme, že ta bedna byla neoficiální,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Na slánský malý dráze se mi jede docela dobře. Je univerzální, mám ji rád. A ten závod se mi docela vyved‘.“

 

Větší sebedůvěra je skvělým výsledkem lázeňského veletoče

Jednou jsi nahoře, podruhé dole, platí také při ploché dráze, o čemž jej přesvědčil květnový šampionát republiky v Mariánských Lázních. „Pád byl nepříjemnej,“ nezastírá Matěj Tůma. „Vynechal jsem kvůli němu Plzeň. Ale myslel jsem, že následky budou horší, měl jsem jen naraženej a odřenej bok.“

Mariánské Lázně se mohly zdát zakleté, jenže než skončily prázdniny, Matěj Tůma zde stál na druhém stupínku pódia. „V noci jsem toho moc nenaspal, byla tréma,“ připouští. „Prospal jsem se aspoň na cestě. Dorazili jsme na stadión, šli na závody, byl jsem vystresovanej. Ale jel jsem čistě. V první jízdě jsem měl Karla a Kubu. Vystartoval jsem jako první, měl jsem je za sebou dvě kola, ale bohužel jsme netrefili převod.“

Mítink ale teprve začínal. „Druhou jízdu jsem vyhrál, třetí jel s Kubou a spadnul jsem trošku,“ pokračuje. „Čtvrtou jízdu jsem vyhrál a dostal se do finále. V něm jsem odstartoval poslední, ale četl jsem je. Dostával jsem Romana pod tlak. V předposlední zatáčce udělal chybu. Byl jsem pod ním a nakonec druhej. Pro mě závod přinesl spoustu zkušeností, byl to asi nejlepší a nejzajímavější závod sezóny. Přestal jsem se bát a jezdil víc v klidu.“

 

Bronz v českém šampionátu

Mistrovství republiky stopětadvacítek na malých oválech skončil na třetí příčce. Štěpánka Nyklová s elektrickým motocyklem nebyla klasifikována. To je pravda, přesto Matěj Tůma za sebou nechal další soupeře, kteří toho na ploché dráze odjezdili mnohem více než on.

„Řek‘ jsem si, že tuhle sezónu kašlu na výsledky,“ říká. „Bylo mi to jedno, jel jsem, abych nabral co nejvíc zkušenosti. I dělat chyby, ale proto, abych se z nich poučil. Zkoušel jsem hranice. Svoje i motorky. Ani jsem nepočítal s pódiem. I kvůli stresu před závody jsem děla chyby. Proto jsem s tím výsledkem spokojenej, ale chci se posunout ještě někam dál.“

A co klasické dilema kolibříků, je lepší mini ovál nebo klasická dráha? „Preferuju malý dráhy, protože jedu víc ve smyku,“ má Matěj Tůma jasno. „Je to záživnější, je to hodně o zvyku, udržet si pozici. Na velký dráze jsem dokázal předjíždět, velká dráha mě baví, ale spíš mám radši malý ovály.“

 

Přes překážky ke hvězdám

Přitom na klasickém ovále prožil Matěj Tůma obrovský pech. O druhou bronzovou medaili loňské sezóny přišel za smolných okolností zrovna doma ve Slaném. Co se dělo?

„Ten závod pro nás byl nejsmolnější den, co jsem kdy měl,“ pokrčí rameny. „Otevřelo mi to oči, že ne vždycky jde všechno podle plánu. Dan Halamka s tátou připravili motorku skvěle. Jela suprově, já měl nervy. Na první jízdu motorka selhala. Ukázalo mi to, že jsou i takový dny, měl jsem chuť závodit, ve druhý jízdě jsem i z handicapu předjel Štěpánu. Byl to pech, ale zase jsem se posunul dál, překonal stresem sám sebe. I pro diváky to byla show.“

Dnes ale již skoro sto dnů píšeme pětadvacítku na konci letopočtu, a co bylo, je zapomenuto.  „Dvětadvacátýho máme první závod na Markétě,“ plánuje Matěj Tůma. „V zimě jsem začal chodit s klukama do fitka. Kvůli blbýmu času jsem nevydržel dlouho, chodila až večer. Tak jsem se připravoval sám doma, běhal jsem a posiloval. Bylo soustředění se Zdeňkem Schneiderwindem, na běžkách jsem byl hodně schopnej, ani testy nedopadly špatně. Myslím, že jsem líp připravenej  než loni.“

Nejslabší plochodrážní kubatura  bude Matěje Tůmu provázet také letos. „Pojedu stopětadvacítky celej rok,“ plánuje. „Budu se snažit odjet co nejvíc závodů, ať naberu zkušenosti. S panem Rosůlkem jsem domluvenej, že bych od půlky sezóny začal trénovat v pětistovkách.“

 

---

Matěj Tůma děkuje:

„Poděkoval bych tátovi. Sponzorovi We Moto. Pak určitě Brunovi Belanovi, Miroslavu Rosůlkovi a slánskýmu klubu, že nám umožňuje tréninky a spoustu věcí. Zdeňku Klímovi.“

---

Bernardov – 7. února
V půlce srpna si v Krosně zlomil ruku. Zbytek sezóny byl v háji. Jenže záhy se ukázalo, že v sázce je mnohem více. Lékaři v Čáslavi naštěstí odhalili vnitřní zranění včas, byť slezinu již zachránit nedokázali. Václav Milík má za sebou prozatím nejdelší přestávku své šestnáctileté kariéry, ale na novou sezónu je připraven.

 

Opět v plném zápřahu

„Dával jsem se do kupy celkem dost dlouho,“ líčil Václav Milík po hokejovém utkání na plzeňské Košutce, kde nastoupil v týmu Richarda Wolffa. „S rukou jsem neměl problém, před Zlatou přilbou by už šlo jezdit na motorce. Ale s tím břichem jsem nechtě. Poslechl jsem tátu, říkal, ať nedělám blbosti a kvůli třem závodům si neublížím.“

Pardubický závodník se vracel do formy postupně. „Jednou, dvakrát za tejden jsem chodil posilovat,“ vyprávěl. „Od začátku prosince jedu naplno. Dlouho jsem na motorce neseděl, pauza ale už asi byla potřeba, byl jsem přezávoděnej. Odpočinul jsem si, strávil hodně času s dětmi, je to fajn.“

 

Nový začátek v Polsku

Václav Milík se vedle rekonvalescence musel vypořádat také se ztrátou polského angažmá. „Měl jsem těžký období,“ připouštěl. „Nevěděl jsem, co bude. Krosno mi slíbilo, že budu ještě další rok. V půlce sezóny jsme si podali ruce. Nakonec podepsali Bjerreho a mně ukázali záda. Ale na druhou stranu je to možná dobře, po čtyřech letech nemusí být špatný změnit klub.“

Fanoušci se rozloučili se svým oblíbeným závodníkem krásnými cenami. „Mrzelo mě to, byl jsem tam kapitánem,“ neodcházelo se mu lehko. „Ozvala se mi Lodž, je to lepší. I po psychický stránce mít jistotu než varšavskej kontrakt. I když by se na začátku sezóny určitě někdo ozval.“

 

Jistota v nejistotě

Příští měsíce se už opět bude závodit. „Co se týče sezóny, stoprocentně vím, že pojedu polskou ligu,“ svěřoval se Václav Milík. „Stoprocentně švédskou ligu, podepsal jsem tam dva roky. Pardubice samozřejmě zůstávaj. Jsem rád, že jsem přežil a můžu se ke sportu vrátit. Sám nevím, jak to bude, nikdy jsem nebyl takhle dlouho po zranění. Dlouho jsem neseděl na motorce, nevím, jak bude reagovat hlava. Neskládám zbraně. Je to věc pudová, buď to pude nebo nepude. Důležitá je fyzička.“

A také štěstí. „Děkuju čáslavský nemocnici, tam se o mě postarali jak nikde jinde,“ má dokonale jasno. „Jsem rád, že jsem trefil do Čáslavi. Zachránili mi život, dali mi jistotu, věděl jsem, že jsem pod rukama dobrejch lidí.“

 

Na plzeňském ledě

Na plzeňském ledě se Václav Milík rozhodně neztratil. „Hokej chodíme hrát jednou za tejden,“ vysvětloval. „Tohle byla super sportovní zábava. Vidět lidi, co přes zimu nevidím. Takže fajn. Ale už aby plochodrážní sezóna začala.“

Plzeň – 25. ledna
Přijel do Mořiny za svou přítelkyní Barborou. Spolu s ní se vydal s Ondřejem Smetanou do Plzně na plochodrážní hokej. Ačkoliv v dětství držel hokejku, na Košutce sledoval zápas z ochozu. Již příští měsíc ale nebude statistou. Eduard Krčmář totiž nápadům na ukončení plochodrážní kariéry řekl jednoznačné ne.

 

Zaměstnání mimo ovály

„Měl jsem hodně myšlenek, jestli začít plochodrážní sezónu nebo ne,“ netají se Eduard Krčmář. „Nebylo by dobrý zahodit ty roky, peníze, mám taky kolem sebe lidi, co mi pomáhají. Rozhod‘ jsem se, že by byla škoda skončit, takže pojedu dál.“

Problémy slánského esa začaly předloni zjara. V předsezónních sparingových utkáních se ukázal v úžasné fazóně, nicméně Rzeszow se k němu otočil zády. V konkurenci levných závodníků s bohatými sponzory za zády nedokázal najít slušné polské angažmá.

„Chodím do práce,“ říká Eduard Krčmář. „Dělám v toitoice, ale hovna tam nevybírám (smích). Přes léto jezdím po fesťácích, v zimě dělám údržbáře. Kontroluju, jestli světla, žaluzie, dveře a strop jsou v pořádku.“

 

Motivace jako plemenej bejk

Po rozhodnutí pokračovat jako závodník, nesedí Eduard Krčmář doma se založenýma rukama. „Od novýho roku jsem začal cvičit a makat,“ svěřuje se slánský závodník. „Chytlo mě to. Mám motivaci, chci se na sezónu připravit a ukázat klukům, co ve mně je.“

Přitom plochodrážní rok 2024 byl pro něho možná zapeklitější než sezóna 2025, když se jako malý capart předváděl se shupou na malých kolech jako atrakce o přestávkách velkých závodů. „Loni jsem neměl techniku,“ nechá svůj úsměv zmizet ze své tváře. „Nechtěl jsem jet mistrák. Motory nejedou, spojky táhnout, dřív šly motory po pěti závodech na servis, letos po dvanácti, to je znát.“

Letos se o mistru republiky rozhodne v půlce května ve Slaném, není to motivace navíc? „Super, že je finále u nás,“ jsou chmury rázem tytam. „Kór na jeden závod. je to sport, tam může bejt mistr kdokoliv. I když kdokoliv asi ne, ale mezi sedmi se to může rozhodovat.“

 

Velké výzvy

Eduard Krčmář se do listiny individuálních mistrů republiky zapsal v Plzni ve dvacátém. Ale pozor, triumf v závodě finálového ranku slavil také v Kopřivnici v květnu 2018. A pak je tady extraliga. Bez konzistentních cizinců slánský výsledek stojí a padá s Eduardem Krčmářem, jehož nikdo z kmenových plochodrážníků středočeského klubu již několik let zatím nahradit nedokázal.

„Byl to slabej rok,“ komentuje Eduard Krčmář fakt, že loni Slaný nepřišel o titul až v posledních okamžicích soutěže, ale vůbec se nepodíval na stupně vítězů. „Extraliga byla špatná, doufám, že letos to vylepšíme. Budu se snažit pro to udělat hrozně moc. Dělat výsledky a snažit se, abychom měli zase bednu.“

Což ostatně platí i pro dvojice, kde Slaný po třech letech z trůnu sesadila Praha a to rovnou před zraky početného domácího publika. „Letos je asi taky pojedu,“ přemítá. „Je to v Plzni, což není špatná dráha, mám ji rád. Je super, ale je třeba, aby si člověk na ní věřil, protože je technická.“

 

Nakažlivý opatrný optimismus při novém začátku

Hokej byl fajn, ale ze všech přítomných z plochodrážní branže sálalo, ať se už zase schází v plochodrážních boxech. „Na co budu pozvanej, pojedu,“ přemítá Eduard Krčmář. „Když budou výsledky, přijde repre. Uvidíme, jak to bude.“

Všechno evidentně přijde, jak má. „Plány jsem si dával tak nějak dřív, když moje práce byla plochá dráha,“ stojí Eduard Krčmář oběma nohama na pevné zemi. Teď chci dělat co nejlepší výsledky a co nejlíp to půjde. Ale cíle, že bych měl postoupit do Evropy, postoupit tam nebo támhle, to si nedávám. Beru to, jak kdybych znovu začínal.“