Pardubice – 18. dubna
Mistrovství republiky jednotlivců nejel již dva roky. Ale letos se bez jeho přítomnosti obešly rovněž úvodní dva přebory. Na Velký pátek nechyběl ve svítkovském depu. Jako zasvěcený divák. Pochopitelně. Do evropských devatenáctek by se nevešel, ostatně od jeho českého titulu v této věkové kategorii letos v srpnu uběhne již dvacet let. Ostatně závodní plány Hynka Štichauera počítají spíše s podzimními měsíci.

Zbůch – 9. dubna
Předloňská smůla se loni vrátila. A on kvůli zranění nedokončil ani sezónu 2024. V sobotu si na svých Borech zkusil trénink. Skončil špatnou zprávou. Jméno Štěpán Melč najdeme ve startovních listinách nejdříve v červnu.

 

„Plánuji začít závodit až v červnu z důvodu bolesti zad z toho pádu,“ říká Štěpán Melč. „Vrátilo se mi to při zimní přípravě a teď se to snažím vyléčit. Doktoři mi zakázali jakýkoliv sport s otřesy. Při sobotním tréninku mě záda začly taky bolet. Myslím, že bych závod odjet nedokázal.“

Slaný – 28. března
Speedway Mini Cup 2022 končil v Plzni. Přijelo modré berlingo s vozíkem, na něm motorka. Plochodrážní. Stopětadvacítka Shupa. A v Čechách byl nový plochodrážník, byť do závodu nezasáhl. Musel se ještě hodně učit. Loni už ovšem Jakuba Hejkala vavříny neminuly.

 

V dobrých rukou mistra Rosůlka

„Mě úplně odmalička bavilo jezdit na něčem, co vrčí,“ vysvětluje slánský kolibřík, kterak se ke sportu levých zatáček vlastně dostal. „Měl jsem čtyřkolku, malou motorku, která se startovala jak sekačka na trávu, pak pitbike… Poprvé jsem na čtyřkolce seděl asi ve třech, nebo ve čtyřech letech. Syn tátova kamaráda pak začal jezdit plochou, tak mě táta vzal s sebou, abych se podíval.“

Šlo to ráz na ráz. „Hnedka mi půjčili motorku, že si to můžu zkusit, tak jsem do toho šel,“ líčí Jakub Hejkal. „Na prvních trénincích jsme kroužili kolem kužílků, učili jsme se ten jízdní styl. Potom jsme začali zkoušet jízdu na celý malý dráze, poprvé se mi podařilo dostat motorku trošičku do smyku asi na čtvrtým tréninku.  Nejvíc mi nešlo vychytat, jak mám správně zatlačit nohou do háku, abych to dostal do smyku, udržel to v tom a ještě to uřídil. To bylo fakt těžký. Pak jsme začali trénovat starty, pan Rosůlek mi vždycky tlesknul, to jsem občas zaspal, ale asi mi to nedělalo až tak velký problémy.“

Učení dělá mistra a smyslem tréninku je příprava na soupeření na oválech. „Když mi pan Rosůlek poprvé řekl, že pojedeme zkusit závod, bylo to teda hodně stresující,“ usmívá se. „Fakt jsem se bál, že do někoho nabourám, nebo on do mě, tak jsem radši jezdil tak jako pozadu, prostě jsem se za nima jen tak plahočil.“

 

Argument smyku

Plochá dráha jakoby mu byla ušitá přímo na míru. „Než jsem začal jezdit, jsem ani nevěděl, že tenhle sport existuje,“ přiznává Jakub Hejkal, že se na žádném závodě nebyl ani podívat. „Můj první sport bylo plavání, to jsem začal dělat ve školce. Pak jsem si přibral atletiku. S plaváním jsem přestal, zůstala mi jen atletika, pak přišla plochá. Nějakou dobu jsem to dělal obojí, ale kryly se mi tréninky, tak jsem se musel rozhodnout. No a to je jasný, že motorky vyhrály. Plochá dráha mě začala bavit hlavně proto, že se jezdí smykem.“

Ostrý start jeho kariéry přišel v půlce června roku dvacet tři. Malý ovál v jeho Slaném hostil čtvrtý díl pohárového seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup. Jakub Hejkal vyhrál finále C před dalším nováčkem Jaroslavem Bartkem, aby z osmi přítomných skončil sedmý.

„Vlastně v tu chvíli jsem ještě vůbec nevěděl, jak ty závody fungujou, jak se to boduje a tak, takže když mi řekli, že jsem nad ním vyhrál, byl jsem překvapenej,“ směje se. „Dodneška si to pamatuju a už jsem si připadal, že jsem jako na opravdovým začátku toho sportu.“

Malé ovály brázdil až do konce sezóny. „Tak vždycky to může být lepší,“ rozhodí rukama nad prosbou bilancovat svá osmá místa v poháru i v mistrovství republiky. „Ale podle mě ten výsledek sezóny, na to že jsem jezdil až někdy od půlky, byl dobrej.“

 

Když se mamka musí v depu držet

Ve výchově kolibříků jsou ve Slaném holt kadeti. „Je to asi dobrej nápad, jsou to závody navíc, a čím víc jsme na dráze, tím lepší,“ hodností středočeské projekty Talent Academy Slaný a letošní Talent Trophy. „Navíc když se tam potkáváme se soupeři, tak se vlastně společně učíme a jsou to větší zkušenosti, než když trénuju sám. Ve školičce, jak my říkáme, jsem začínal, dostal jsem půjčenou motorku, takovou oranžovou, malinkatou, a už jsem trénoval. Takže je to podle mě dobrý pro ty začátečníky. Naučil jsem se tam ty úplný základy i jak řešit na dráze nějaký situace, jako když se mi motorka přetočí, jak pracovat s plynem a tak.“

Zkušenosti jej za rok a něco od prvního startu dostaly až do české reprezentace. „Za mě to bylo dobrý, myslím, že umístění se mi povedlo,“ vrací se k prázdninovému víkendu v Žarnovici. „Trať byla dobrá, místama to dost drncalo, ale jelo se mi na tom hezky. Strašně se mi líbilo, jak dokázali upravit dráhu po bouřce, všichni organizátoři tam naběhli a za hodinu jsme zase jezdili, to jsem ještě nikde neviděl. Přivezl jsem si dobrý i špatný zkušenosti. Ty dobrý byly asi to, že jsem se naučil líp styl, naučil jsem se využívat toho, že je na trati nějaká nerovnost, tak buď ji využít pro sebe, nebo tam nechat za sebou soupeře, a zlepšil jsem starty. Špatná zkušenost byla, když mě v jedný jízdě vyloučili, to mi bylo fakt líto, pohnul jsem se dvakrát na startu. Kdybych to neudělal, asi bych jel áčko.“

Chybami se závodník učí. „Ale nevadí, stane se, no,“ souhlasí Jakub Hejkal. „Asi mám krátký nohy, nebo nevím, prostě jsem tu motorku na startu neudržel a skočila mi do díry. Jako to bylo těžký. Máma mě pak musela v depu skoro zfackovat, já jsem řekl, že už další rozjížďku nepojedu. No, nakonec jsem samozřejmě jel a dopadlo to dobře. Asi jsem se naštval a řekl si, že jim ukážu a že jim to zadarmo nenechám. Byly tam i nějaké pády, naštěstí ne moje, ale vždycky je to nepříjemný. Ale i přes to vyloučení jeden den se ty závody myslím povedly. A asi jsem všechny trochu překvapil.“

 

Když Karel Průša gratuluje

Ještě předtím se v Divišově prvně podíval na stupně vítězů při šampionátu na malých drahách. Nakonec z toho bylo stříbro v celkové klasifikaci. Na klasických tratích jakbysmet. Tady okořeněné vítězstvím ve žhavé žarnovické jámě lvové s ambiciózními slovenskými kolibříky. Jako takové umístění Jakub Hejkal hodnotí?

„Rozhodně jako super,“ reaguje. „V Divišově jsem si dokázal, že mám na to, abych bojoval s těma nejlepšíma. I když vím, že mi druhé místo tak trochu daroval Petr Kvěch, když si do rozjížďky zapomněl pustit metyl… Ale to k tomu taky patří, já měl ten den štěstí, on smůlu, mně se to zase může stát jindy.“

Žarnovica všechno překonala. „Tam jsem poprvé v životě porazil Karla Průšu,“ vydechne. „Kája mě dlouho posouval dál, protože byl vždycky lepší než já a já jsem se pořád snažil se na něj dotáhnout, a to mě posouvalo dál. Za to jsem mu vlastně vděčnej a líbilo se mi, že mi přišel pogratulovat hned v depu a přál mi to. Stříbro v celkovým hodnocení. Na to, že to byla moje první celá sezóna, já myslím, že dobrý, ne?“

 

Zítra se jde závodit

Zima se překulila cobydup. „Jezdil jsem na motorce a to i na sněhu, ne teda na plochodrážní, ale na pitbiku,“ líčí Jakub Hejkal, kterak trávil pauzu mezi sezónami. „Taky jsem chodil do fitka s Brunem Belanem a Danem Halamkou. Byl jsem taky na horách na sportovním soustředění s ostatními plochodrážníky, to organizoval Zdeněk Schneiderwind. Letos bylo dost sněhu, tak to bylo dobrý, hráli jsme i fotbal na ledu, to byla sranda.“

Sranda ale končí zítra po obědě. „Na první závod na Markétě už ladíme,“ má všechno srovnané. „Na novou sezónu už se těším. Můj cíl je samozřejmě udělat mistra republiky, ale to chtěj všichni, tak se budu snažit obhájit minimálně to stříbro. Taky chci sbírat další zkušenosti a zlepšovat techniku, to hlavně na malé dráze. Taky doufám, že nám bude fungovat technika a nebudou žádný blbý pády.“

Na takové ambice nebude rozhodně sám jako Robinson bez Pátka. „Snad kolem sebe zase budu mít svůj tým, to je důležitý,“ uvědomuje si.  „Trenérsky mě vede pan Rosůlek a Bruno Belan, o techniku se stará táta. Ještě mi pomáhají obě babičky, děda a strejda Luky, ti mi hodně fandí a jsou to moji jediní sponzoři. Bez nich bych vůbec nemohl jezdit. Strejda mi navíc dělá hezký fotky ze závodů. Jo, a máma chystá jídlo na závody.“

 

Praha – 26. března
Kde se vzal, tu se vzal. Předloni zjara. Při dubnových podnicích série PRO-TEC Speedway Mini Cup v Praze a v Chabařovicích jezdil samostatné jízdy. Bartek je familiární oslovení polského světového šampióna. Ovšem jméno Jaroslav Bartek bylo tehdy na rozdíl od dneška pro plochodrážní fanoušky velkou neznámou.

 

Na počátku byla babeta

„Od malička jsem hrál hokej,“ ujímá se slova závodník pražské Markéty. „Ale k motorkám mě to vždycky nějak táhlo. Začalo to, když jsem si na Slovensku vyzkoušel jízdu na babetě. A moc mě to bavilo. Plochá dráha mě ale začala nejvíc lákat, když jsem se chodil dívat na Tomíčkův memoriál.“

Prestižní mítink byl pro něho vskutku motivační. „Řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit,“ dostává se Jaroslav Bartek na začátek své vlastní plochodrážní kariéry. „Tátův kamarád Roman Dundáček, který chodil na plochou dráhu v Čakovicích, nás seznámil se Zdeňkem Schneiderwindem. Šel jsem si to vyzkoušet a od té chvíle mě to chytlo.“

 

Učení na malých drahách

Ostrý debut přišel na konci května třiadvacátého roku. Před mistrovským podnikem na miniovále v Liberci vyjeli dva borci na trať, aby si ji osahali. Jak Slovák Filip Kasan, tak Jaroslav Bartek se nakonec rozhodli startovat také ve vlastním závodě.

„Byl to můj první závod, takže to byl neuvěřitelný zážitek,“ vzpomíná Jaroslav Bartek. „Sice jsem skončil poslední, ale vůbec mi to nezkazilo radost!“

Zbytek sezóny strávil závoděním na malých oválech. „Tak někde se začínat musí,“ zdůvodňuje. „A myslím, že malá dráha je na to ideální. Byl jsem začátečník, na malé dráze jsem jezdil, abych se to naučil a získal zkušenosti. Teď mě ale víc baví dlouhá dráha.“

 

Sezóna se rozjíždí

Právě typické plochodrážní ovály mu přinesly první medaili, když loni skončil těsně třetí. „Bohužel jsem nejel v Liberci,“ říká. „V Mariánkách mi přejeli nohy a měl jsem nateklé koleno, takže jsem závod raději vynechal. To, že skončím třetí, jsem nečekal, ale měl jsem z toho obrovskou radost.“

Naproti tomu na malých oválech k bronzu zase malý kousíček scházel… „Ano,“ souhlasí. „Snažil jsem se, ale kvůli hokejovému kempu jsem vynechal dva závody. A kvůli tomu jsem neměl šanci získat další body.“

Na konci března stojí Jaroslav Bartek na prahu dalšího závodění. „Zimní přestávka byla dlouhá,“ konstatuje. „Ale chodil jsem cvičit na Markétu, jezdil jsem na kole a chodil běhat. Na letošní sezónu se těším. Doufám, že mi motorka bude dobře jezdit a já budu jen vyhrávat.“

 

---

Jaroslav Bartek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat svému trenérovi Zdeňkovi Schneiderwindovi za trpělivost a za to, že mě trénuje. Také bych chtěl poděkovat AK Slaný, že mi umožňuje trénovat u nich, i když nejsme jejich členy. A hlavně panu Rosůlkovi, který se mě ve Slaném ujal. A pak tátovi.“

---