Herxheim – 29. května
O tom, že dlouhá dráha neprožívá zrovna nejlepší období, bylo napsáno už mnohé. Stále rostoucí provozní náklady nemilosrdně drtí jezdecké řady, počet závodníků neklesá zdaleka jen u nás. Ubývají i pořadatelé, pro něž je mnohdy ekonomicky neúnosné udržovat velký ovál využívaný často jen k jednomu závodu v roce, nemluvě o situaci, kdy dráha strojí v zajímavém místě z hlediska stavebních pozemků, či jiných případných investic. Také současné plochodrážní poskytuje závodníkům jen malou možnost skloubit klasickou a dlouhou dráhu dohromady. Doby, kdy se dobrá polovina startovního pole ze světového finále jednotlivců sešla o pár dnů později při rozuzlení dlouhodrážního šampionátu, jsou už dávno pryč. Jezdci, kteří dokážou střídat obě disciplíny jako třeba náš Josef Franc nebo Němec Martin Smolinski, jsou světlou výjimkou. Skloubit je při současném provozu v podstatě nelze, čítankovým příkladem může být právě zmiňovaný Smolinski.
Německá hvězda po vstupu do klasického Grand Prix rezignovala na to dlouhodrážní a kromě občasných volných podniků doma jede jen kvalifikaci mistrovství světa jako pojistku pro příští rok. Dlouhé dráze nepřispívá ani časté střídání rozpisů, kterými se FIM snaží závody zatraktivnit, mnohdy s velmi diskutabilními výsledky. O administrativním zkrácení drah tak, že dlouhá dráha se dá jen vlastně na krátké, jako tomu bylo při loňském Grand Prix v Rzeszowě škoda mluvit. Závod byl sice poměrně zajímavý, ale o dlouhé dráze se tu nedalo mluvit ani náhodou.
Nelze se divit, že popsaný stav se odráží i v diváckém zájmu. Vzpomínky na přeplněná hlediště v Mariánských Lázních či Pfarrkirchenu, kdy člověk zvažoval, zda opravdu tak nutně potřebuje pro párek, či na toaletu, protože na své místo se už stěží probije zpět, musí dnešní mladší generaci připadat asi jako vyprávění o světové válce. Jak v Jiříkově vidění se proto musel cítit návštěvník první letošní Grand Prix v německém Herxheimu, který na závody v tomto městečku dosud nezažil. Vše začalo už daleko před stadionem. Jednosměrný provoz zaplněnou silnicí podél dráhy, rej policistů, využité každé místečko k parkování, které znamenalo pro ty, jež nedorazili s výrazným předstihem, nutnost nechat vůz kilometr od vstupu do stadionu a ještě být rád. Dlužno poznamenat, že šlo o jedinou a nakonec příjemnou komplikaci, která letošní úvodní závod seriálu provázela. Také uvnitř areálu, který je spíše malým lesoparkem, si člověk připadal jako by se v čase posunul o pár desetiletí nazpět. Už dlouho před závodem plný dům, všude davy lidí, atmosféru doplňovala i řada stánků s občerstvením, či atrakcemi, čestní hosté z oblasti ploché dráhy i mimo ní. Impozantní byl i nástup tříkolek.
Na plochou dráhu se ale chodí hlavně kvůli závodům. Ty snesly nejpřísnější měřítko a byly jen umocněním pozitivních pocitů z podniku, o němž se dá mluvit jen v superlativech. Troufnu si tvrdit, že za třicet let jsem lepší a dramatičtější závody na dlouhé dráze neviděl. Letošní Herxheim byl jako reklama na dlouhou dráhu a ukázal, jak krásná tahle disciplína může být. Na 
skvěle upravené poctivé kilometrovce nebyla jízda, kdy by nedošlo k předjetí. Ve většině případů si jezdci několikrát vyměnili pořadí, aby pak o výsledku rozhodoval finiš v cílové rovince. České příznivce může těšit, že v tomto výborném závodě hrál více než důstojnou roli i náš jediný zástupce ve startovním poli Josef Franc. Tomu nakonec jen těsně o jediný bodík uniklo finále pěti nejlepších, takže ještě jedno minus by se z pohledu naší reprezentace dalo najít.
Český zástupce se představil hned v první rozjížďce dne a po výborném startu rychle setřásl rutinéra Dienera, kterého postupně pohltil zbytek startovního pole a čtyři kola udržoval bezpečný odstup od tvrdě bojujícího tria Riss – de Jong – Mathieu Tresarrieu. V dalších jízdách první série zaujal výkon obhájce titulu Kylmäkorpiho, který po zpackaném startu ve druhém kole předvedl do té doby vedoucímu Kattovi i celému startovnímu poli, kde že je mistr světa. V následné rozjížďce pak zaujal především celá čtyři kola trvající bitva Appletona s Hallem.
Druhá série už pro naše barvy tak radostná nebyla, start se tentokrát Pepovi zvláš nevyvedl a přes enormní snahu nezískal víc, než jeden bod. Třetímu Fabriekovi se sice přiblížil takříkajíc na dostřel, ale na případný útok už čas nebyl. Obrovskou bitvu vzápětí předvedla dvojice Kylmäkorpi – de Jong, za jejich zády se pak Nadine Frenk celou jízdu úspěšně bránila atakům krajana Speisera. Appletonovu snahu navázat na výhru v první sérii zmařil trucující stroj, Angličan musel z prvního místa zpomalit a jen zpovzdálí sledovat tvrdý boj, který pro sebe nakonec rozhodl Mathieu Tresarrieu.
Při svém třetím představení jezdil Josef Franc dlouho druhý, pak se ale musel sklonit před uměním Joonase Kylmäkorpiho, který poté úžasným finišem na pásce sebral vítězství mladšímu z bratří Tresarrieuových. Naprosto stejným způsobem se rozhodovaly i zbylé dvě jízdy třetí série. Pozdější vítěz de Jong se vypořádal s Kattem, také tady proměnil Holanďan po čtyři kola trvající útoky v centimetrovou výhru na pásce. V další rozjížďce byla situace téměř totožná, jen s tím rozdílem, že Tebbe v cílové rovince náporu krajana Dienera odolal.
Ve čtvrté rozjížďce náš reprezentant své bodové konto bohužel nerozmnožil. Po nevydařeném startu zůstal vzadu za soupeři, a ačkoli mu nelze vyčítat nedostatek snahy, žádný bodový zisk mu nedovolil před ním jedoucí Mathieu Tresarrieu, ani jiný ze soupeřů. Svoji suverenitu poté nadále dokazoval šampión Kylmäkorpi, který se pranic nemusel zabývat bitvou na ostří nože za sebou (Mustonen v ní neodolal domácímu Rissovi) a vyhrál stylem start – cíl. Podobnou výhru stylem start – cíl pak předvedl Australan Woodward, také za ním se rozhořela nesmlouvavá bitva, kterou ve svůj prospěch rozhodl Tebbe.
Poslední představení v základní části patřilo z hlediska pražského závodníka k těm úspěšnějším, celá čtyři kola jezdil v dosahu vedoucího Kylmäkorpiho, čistou vestu dosavadního suveréna ale nezamazal. Ve zbylých jízdách vyhrál Riss před Tebbem a v té poslední základního rozpisu dominoval de Jong, za ním proletěli cílem Mustonen, Woodward a Speiser, kteří se několikrát vyměnili v asi nejdramatičtější jízdě dne.
V prvním semifinále zůstalo vše při starém. Kylmäkorpi rychle po startu opanoval kolbiště a na druhou příčku se v poslední zatáčce probil Mathieu Tresarrieu přes Tebbeho. Druhé semifinále více než lahodilo oku českého fanouška. Josef Franc po vydařeném startu donutil v nájezdu do první zatáčky Risse opustit ideální stopu a následně nedal bezchybnou jízdou německému mladíkovi, ani nikomu jinému nejmenší šanci připravit ho o cenné vítězství. Bohužel jeden chybějící bod stál našeho závodníka finálovou účast. Ve finále pak poprvé ztratil Kylmäkorpi, kdy ho v prvním nájezdu zavřelo duo de Jong – Tresarrieu. Úřadující šampion se sice dlouho snažil alespoň o bronzový stupínek na úkor domácího Risse, ale nakonec se musel spokojit jen s jediným bodem před Tebbem.
Foto: Zdeněk Flajšhanz
