Při letošním finále extraligy družstev v Praze mi u vjezdu na ovál z depa chyběl jeden člověk. Vždy jsem se tam s ním zdravil a prohodil pár vět. Ano, mám na mysli Antonína Švába. Tentokrát jsem se dozvěděl, že je vážně nemocný.
Poprvé jsem viděl pana Švába v Polepech, odkud pocházím. Stal se mistrem republiky a byl to pan jezdec. Z cyklisty, kde též dosahoval výborných výsledků, přesedlal na plochodrážní stroj. Jezdil všechny discipliny,dlouhou,krátkou a ledovou. Ve všech svými výkony zářil. Byl náš první mistr světa na ledové dráze. Po skončení kariery působil jako obchodní zástupce v Anglii.
Jméno Šváb ale na ploché dráze zůstalo. Jeho syn,taktéž Antonín se totiž doslova potatil a byl rovněž výborným závodníkem. Antonín Šváb starší jistě prožil v životě krásné chvíle jak v rodině, tak na závodech. Zažil ale i okamžiky,které mu daly pěkně zabrat. Po těžkém zranění jeho syna v Argentině, kterému šlo doslova o život, pro něj nastal každodenní boj, který mu určitě nepřidal. Dobře to dopadlo a všichni jsme si oddechli.
Když jsem v pátek četl, že Antonín Šváb zemřel, okamžitě mě pojal smutek a vzpomínky. Dobře jsem ho znal, měl ho mnohokrát u mikrofonu. Nebyl moc hovorný,naopak velmi skromný a spíše tichý. Určitě nás bude v tuto chvíli hodně, co na něj myslíme.
Měl jsem ho rád a každé setkání i rozhovor bylo pro mě ctí. Nyní už je v plochodrážním nebi a určitě se tam potkává s ostatními. Jednou se tam potkáme všichni, tak už to prostě je. Nevím, jak to tam funguje, ale pokud to jen trochu půjde, vezmu si jednou k mikrofonu postupně všechny závodníky.Nebudeme zoufat, ale skvěle se bavit, jak to my popeláři umíme.
Ale přesto,v tuhle chvíli se slzami v očích: Čest Tvoji památce Toníčku!
