Praha – 28. ledna
Během úterní výroční členské schůze AK Markéta objasnil pražský extraligový kouč Vladimír Vopat situaci ohledně Luboše Tomíčka. Ten nadále zůstává členem klubu, avšak nikoliv extraligového Olympu. Zároveň oznámil, že jeho hostování ve Slaném bylo odsouhlaseno. Luboš Tomíček, jenž už v prostorách slánského klubu společně se svým novým mechanikem Jakubem Fenclem připravuje motocykly na novou sezónu, se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými pocity. Z kuloárních informací vyplývá, že se v barvách jiných klubů představí i jiní pražští závodníci. Prvoligový tým Markéty totiž bude preferovat mladé závodníky a vychovávat je tak pro reprezentaci. Richard Wolff tudíž jedná s Plzní, Pavel Ondrašík s Březolupy.

,,Jsem rád, že moje hostování ve Slaném pro letošní rok bylo nakonec odsouhlaseno,“ svěřil se Luboš Tomíček. „Těším se na novou spolupráci, kdy se doufejme opět vrátíme k té sportovní stránce a začneme závodit. Nikdy jsem netušil, že moje kroky povedou jinam než na pražský stadion. Ale nic netrvá věčně! Vynikající podmínky – možnosti – zázemí financované ze státního rozpočtu, ale spousta problémů a zbytečných konfliktů! Nejsem první a zdaleka ani poslední, kdy se naše společné cesty v pražském klubu rozešly. Moje výchova stála Prahu dost peněz, s čistým svědomím mohu ale říct, že alespoň část jsem splatil svými výsledky v minulosti. O práci mého dědy a otce pro pražský klub ani nemluvě, na tyto věci se tam zapomíná a vždy se ti předhazuje jen jedna strana. Aby klub mohl fungovat, jsou potřeba obě strany. Nakonec jsi jen další závodník v pořadí, který pak raději ani nepůjde na stadion, pro který roky závodil. Pokud ho tam pustí v lepším případě. Nikdy neříkej nikdy, ale teď se těším na závody se slánskou vestou.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Třebusice – 13. ledna
Odyssea, řecký epos všeobecně připisovaný Homérovi, líčí osudy krále Odyssea, jenž si při návratu z Trojské války rozhněvá boha moří Poseidona. A ten mu dokonale zkomplikuje návrat domů do Ithaky. Díky nastraženým útrapám trvá jeho cesta neuvěřitelných dvanáct let. Česká plochodrážní scéna nabízí paralelu strastem bájného antického krále. Pražský Olymp se už od roku 2003 snaží vyhrát extraligu, v níž už triumfovaly všechny ostatní celky, které se jí účastnily. Magazín speedwayA-Z si o loňské pražské extraligové kampani povídal s koučem Vladimírem Vopatem, jenž pádně dokázal, že umí víc než rozdávat kytičky na nástupech a sponzorské příspěvky pod logem Bellis a dovedl celek z tristní pozice u dna tabulky k celkovému stříbru.

Mrazivá jistota a zrod nového týmu
Příprava pražského Olympu byla nevídaná. Klub vyrazil do Opole na test match s místním klubem. Poláci však k odvetě nepřijeli, nicméně Pražané se přesto dostali na svou dráhu ještě na konci března v náhradním klání Šmoulů a Květinářů. O týden později následoval další přátelák s Plzní. Vladimír Vopat získal i strategickou převahu, jelikož se oba závody na Markétě konaly dle nového extraligového rozpisu, který si mohl vyzkoušet přímo v praxi. A extraliga mohla začít naostro.

Na Markétu v krátkém sledu zamířily Mšeno, Pardubice a Slaný. Pražští závodníci jim byli důstojnými soupeř, avšak v závěrečných rozjížďkách strhli pokaždé hosté triumf na svou stranu. „K ideálu to mělo hodně daleko,“ vzpomíná Vladimír Vopat, jak se cítil s nulovým ziskem po téměř polovině z osmi klání základní části. „Po každém utkání jsem si to rozebral a ohvězdičkoval svoje chyby. V každém se nějaká našla. No, a 6. května jsem měl jednu jistotu – horší už to být s výsledky nemůže. Paradoxem bylo, že jsme s Pardubkama a i Slaným měli navrch a pak zkolabovali.“

Zatímco ostatní soupeři prakticky soutěž prozatím rozehrávali, Pražané se museli jedině zlepšit. „Ono to mělo počátek i v tom, že ne vše bylo tak ideální jak by bylo třeba, přece jenom jezdců je sedm, navíc ne všichni se do sestavy vejdou a zahraniční posila nám taky dvakrát nevyšla,“ vrací se pražský kouč k příčinám svých jarních proher. „Při test matchích je všechno v pohodě, prostřídání, ale – najednou je tu mistrák a je to jinak. Ale zase teď na to můžeme pohlídnout i z druhý strany – co kdybychom všechny vyhráli a pak už si neškrtli? Všechno zlý je k něčemu dobrý, záleží na tom, co si z toho vezmeš…“

Po více než měsíci vyjela Praha poprvé na dráhu soupeře. Sice jen shodou okolností klub zjistil, že dohodnutý Angličan Edward Kenneth nedorazí, nicméně na Borech smetli domácí Plzeň.

„Bohužel už si nevzpomenu, kdo vyslovil jméno Rafal Dobrucki – už se Slaným to mělo šávu, ale skřípot se ozýval,“ vzpomíná Vladimír Vopat. „V Plzni to prdlo – buď a nebo! Ono bylo fajn nejen sledovat jízdy, ale i depo a chování kluků. Připadal jsem si, že vedu jinej‘ tým a nebylo to jenom tím, že jsem si mohl popovídat se zahraniční posilou – Igorem Kononovem. Mimochodem byl trochu na větvi, když jsem mu rusky řekl, že Nina na stadionu bruslí a má prázdniny. Taky se nám probral Zdenda – na můj dotaz, která dráha je v Plzni nejlepší řekl, že červená, tak dostal hned v první jízdě možnost to dokázat a jako správnej‘ profík to dokázal.“

Transparent zůstal nerozbalený
Mezi přihlížejícími na Borech byl také mšenský kouč Petr Vandírek. Bleskově vyhodnotil situaci a stanovil strategii, nebo Olymp zamířil druhý den na jeho dráhu. I tady měl vrch, neměl k senzační porážce favorizovaného celku daleko, ale přišla nešastná diskvalifikace Zdeňka Simoty před startem poslední rozjížďky. Jak už to chodí, rázem se vytvořily dva tábory. Jedni tvrdili, že Lenka Felixová rozhodla správně, druzí její verdikt zpochybňovali, všichni se však shodli, že takové vyvrcholení si dramatický závod nezasloužil. Kýžený důkaz ovšem neposkytly ani televizní kamery. Krátký šot je pořízen z takového úhlu, že není vidět časomíra a jediný, kdo v něm stojí u pásky jako přikovaný, je právě Zdeněk Simota. Pro Vladimíra Vopata, který se po vyloučení svého závodníka rozběhl k telefonu na startovním roštu tempem jamajského sprintera, ovšem taková prohra musela být k vzteku.

„Jeli jsme na výlet, ani vy jste nevěřil, že bouchne bomba – podle prognózy domácích jsme měli vyhrát juniorskou jízdu a pak dojet třikrát druhý,“ komentuje pražský výjezd do Mšena. „Myslím si, že po tomhle závodě někomu cvakala prdelka tak mohutně, že bylo třeba přijmout opatření – co kdyby Praha do Mšena přijela třeba na semifinále nebo nedej Bože na finále! Jinak ten závod měl být rozhodnutý po čtrnácté jízdě a v patnácté byl připraven pro Rafala a Zdendu transparent ‚Děkujeme – odjíždíme!‘. S tím měli přijet do cíle. Možná i proto to Zdenda neustál. Vztek tam byl, i proto jsem si otevřel vrata z depa a vyrazil ke startu. Když budu čučet z depa, tak tam nemusím bejt‘, i když vím dopředu, že toho moc nezměním.“

Čtvrtá prohra dala dalšímu pražskému působení v loňské extralize jediný možný smysl. Pakliže chtěli postoupit do play-off, nezbylo než vyhrát v Pardubicích, ve Slaném a odložené domácí s Plzní. Záměr se povedl.

„Při cestě do Pardubic jsem si říkal, že by bylo fantastické mít na konci základní části vyrovnanou bilanci vítězství a porážek,“ vrací se pražský kouč do poloviny srpna. „Věřil jsem klukům a pokud se nestane nic nepředvídatelného, že ta šance tady je. Je pravdou, že jsem to moc nerozhlašoval, ale ti, kterých se to týkalo to vzali za svoje. Při závodě v Pardubicích vrcholila pololetní krize Matese, ale objevil ‚nějaký‘ Daniel Jeleniewski, který se nedohodl v Plzni a tak měl motivaci dokázat, že na to má. Má – vyšlo nasazení a tentokrát bylo opravdu rozhodnuto ve čtrnácté jízdě…“

Pražský kouč nepodceňoval ani další své soupeře. „Ve Slaném jsme měli i trochu kliku na sestavu domácích, ale taková utkání bývají ošidná – v české sestavě jsem klukům nemohl dovolit dělat ramena a tady jim chci seknout poklonu – byl to profesionální výkon,“ vysvětluje svou filozofii. „Otázky domácích se pak točily na náš souboj s Plzní, ale my jezdíme plochou dráhu, ctíme to, že na divadelní představení jsou jiní profíci… Navíc jistota je jistota a těch závodů po tom našem posledním ještě pár bylo.“

Stříbro je fakt a ostatní už jen spekulace
Navzdory zpackanému jaru, dosáhl PSK Olymp Praha brány play-off. Jeho semifinálový duel ve Svítkově si v žádném případě nezasloužil předponu semi-. Jak Pardubice, tak Praha logicky chtěly postoupit ještě o jednu úroveň výše a jejich sestavy těmto ambicím plně odpovídaly. Pražané nasadili Nicki Pedersena a velikán světového kalibru jejich očekávání nezklamal. Pardubice kladly statečný odpor, avšak nakonec se musely smiřovat s těsným vyřazením.

„Semifinále – to bylo pro mne utkání roku a to nejen pro vítězství,“ svěřuje se Vladimír Vopat. „Myslím si, že kromě počasí ten závod měl všechno. Bylo jasné, že to do sestavy bude chtít eso. A i to se povedlo. Vyšli jsme z toho, že v květnu jsme byli většině diváků pro srandu a teď se otevřela šance. Zkusili jsme i psychologii – podle našeho názoru po odebrání licence Martinu Vaculíkovi mělo následovat anulování jeho výsledků a semifinále bychom jeli doma. Nakonec i tady se potvrdilo, že ze všeho se dá vzít to lepší – Nicki si zatrénoval a pak v pěti jízdách odvezl domů zlatou přilbu.“

V semifinále šlo o hodně, o nic méně než o všechno a každý detail mohl sehrát klíčovou úlohu. „ Jen tak mimochodem – i takového profíka musíte hlídat,“ říká pražský kouč na adresu Nickiho Pedersena. „Naučil jsem se perfektně dvě slova ‚white‘ a ‚yellow‘. Stejně mi na jednu jízdu frknul, ale má hrozně rychlého mechanika. I tady se to neobešlo bez emocí v patnácté jízdě – chtěl jsem po pádu pro Matěje prohlídku od doktora, stěžoval si na rameno, ale rozhodčí Pavel Kubeš byl rychlejší. No, a po závodě? Kdy se mi povede dát hobla trojnásobnému světovému šampionovi, kterej‘ byl z nás možná nejšastnější. A prožitky – na ty není moc času, prasklo to až na dráze po té poslední jízdě.“

Následující týden Mšeno na svém ovále porazilo Plzeň a mohlo se připravovat na domácí finále proti pražskému Olympu. To ale muselo pro Pražany být hodně hektické s protesty proti hostování Aleše Drymla a smolným průběhem, když po pádech přišli o Josefa France a Rafala Dobruckeho.

„Finále je finále a pro nás bylo fantastické už v něm účinkovat,“ reaguje Vladimír Vopat. „O divadle už jsem tady mluvil a tedy se sluší říci jediné – ten večer byli domácí prostě lepší a my jsme měli šanci pouze při kompletní sestavě, což padlo už první jízdou Pepy France a pak ještě odchodem Rafala Dobruckeho. Možná bychom prohráli i s nimi, to už jsou jen spekulace. K těm protestům – mně osobně vadily dvě věci. Jednak způsob výpočtu průměru, statisticky je nesmyslem počítat průměr z jedné jízdy a jednak to, že VV SPD jakýmkoliv rozhodnutím před závodem jednoznačně celou záležitost neusekl. Vzpomněl jsem si na to při lize mistrů, kdy José Mourinho nechal na Ajaxu vykartovat svoje dva hráče, aby je měl na osmifinále a řídící orgán jemu i hráčům vymetl takovou pokutu za znevážení soutěže, že nikdo nestačil ani protestovat. A je po ptákách…“

Rodný list Matěje Kůse je v pořádku
Poučení se ale dá vzít i z neúspěchu. „V závodě samém byli domácí lepší a je potřeba týmu Zlatá přilba Mšeno sportovně k titulu popřát,“ konstatuje Vladimír Vopat. „Ponaučení si beru z každé porážky, ale nečekejte, že se s ním budu svěřovat. Ještě si dovolím pár slov k pisatelům poznámek o protahování závodu častými úpravami dráhy: po čtyřdenních deštích ta dráha nebyla zrovna dvakrát a úpravy se dělaly vyloženě na přání Grega Hancocka a Nickiho Pedersena kvůli bezpečnosti jezdců. Chce-li někdo tyto dva napadat za protahování závodu…“

Olymp protestoval proti postupu jury finálového závodu po skončení soutěže a přitom apeloval především na budoucnost pravidel. Navíc otevřel otázku posílení pravomocí a práv manažera klubu, aby byl kupříkladu jako v duchu polské ligy vyrovnaným partnerem oficiálním činovníkům závodu.

„Naše protesty a odvolačky směřovaly právě i k rozhodnutí jury při finále, kdy nebyla dodržena všechna kriteria,“ vyjadřuje se na toto téma pražský kouč. „Právě to, jak by to mohlo vypadat v budoucnu třeba i podpisem manažerů pod zápis nebo sepsáním připomínek do zápisu, čímž by se mohlo spoustě nedorozumění předejít, chceme navrhnout, ale já jsem přesvědčen, že VV SPD už na takových opatřeních pracuje.“

A co čeká pražský Olymp v nejbližší době? Je tady otázka Luboše Tomíčka, který byl na podzim vyřazen z extraligového kádru. A konec konců i záležitost juniorů, kteří byli silným trumfem celku, avšak Matěj Kůs oslavil jednadvacetiny. Podnikl klub nějaké kroky získat nějakého mladíka z jiného klubu, jenž jezdí s podporou CS MV? Logicky se nabízí Jan Holub, jehož mateřská Plzeň v letošní extralize bude scházet.

„V nejbližší době nás čeká stabilizace sestavy a jednání se zahraničními posilami,“ prozrazuje Vladimír Vopat. „Máme představu, ale čekali jsme i na systém extraligy pro rok 2011, který byl potvrzen v Pardubicích. Já osobně jsem rád jako Středočech, že Slaný pojede extraligu, i když to nebudou mít jednoduché – ale to asi nikdo. Luboš je členem AK Markéta, není členem CS MV, takže z toho budeme vycházet, aby do 30. ledna bylo jasno. Zkusil jsem dotaz u mámy Matěje, jestli nedošlo k nedopatření při vyplňování jeho rodného listu a, bohužel, nedošlo. Samozřejmě jednáme a zkoušíme, ale ruce v rukávech ještě nejsou, tak nechci předjímat. V jednání je i několik překvapení ze zahraničí, ale právě teď se jedná i o tom, zda dát příležitost více jezdcům nebo stabilizovat základní kameny. Koncem ledna bych byl asi sdílnější.“

Vladimír Vopat děkuje:
„Za loňskou sezonu bych chtěl poděkovat všem klukům, kteří nastoupili s vestou Olympu-Bellis v extralize, ale i jejich mechanikům a lidem okolo, kteří nad námi nezlomili tu pomyslnou hůl a věřili. A všem, co to myslí s plochou dráhou dobře.“

Dlouhé pražské čekání na titul v české extralize:

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Jablonec nad Nisou – 6. ledna
Speciální rozlučková rozjížďka před Memoriálem Antonína Vildeho v září 2007 ukončila jeho aktivní závodnickou kariéru. Nicméně ze světa levých zatáček nezmizel nadobro. Logo jeho firmy DaK Moto se objevilo nejen na dečkách několika závodníků, ale i v záhlaví týmů v mistrovství republiky dvojic i volných závodech. Vrcholem se stal bronz, který mu Filip Šitera s Janem Jarošem dovezli z mistrovství republiky dvojic v Divišově. By by František Liebezeit mohl stále promlouvat do výsledkových listin jako závodník, o čemž naposledy rázně přesvědčil v půlce září v Liberci, bude těžištěm jeho činnosti manažerská funkce. Střídá totiž Petra Vandírka při koučování mistrovského Mšena v české extralize a magazín speedwayA-Z si s ním povídal o jeho plánech.

Zpátky po šesti letech
František Liebezeit byl spojen se Mšenem už od vzniku prvního ligového celku roku 2000. Sezóna 2004 byla nejúspěšnější, ale paradoxně přinesla největší zklamání. Pod jeho taktovkou se družstvo vytrvale drželo na třetím místě extraligové tabulky, z něhož ho nakonec sestřelila jen smůla současně s náporem pražského Olympu v posledním závodě.

Mšeno se tehdy cítilo natolik silné v diplomatických kramflecích, že prosadí rozšíření soutěže na pět účastníků, že nereflektovalo na výzvu Plzně k baráži. Většina extraligových účastníků se ovšem tehdy postavila proti a Mšenu nezbylo, než usilovat o extraligový comeback z první ligy.

To už ovšem František Liebezeit ve Mšeně nepracoval. „Nedostal jsem důvěru jako trenér a proto jsem klub opustil,“ vrací se o šest let zpátky. „Jinou práci jsem si v klubu pro sebe představit neuměl. Spojovali mě s nekalou činností tehdejšího šéfa klubu. Dost mě to mrzelo, protože jsem se staral pouze o sportovní stránku a ta, myslím, klapala. Tedy až na tu solnou a mnou proklínanou neúčast v baráži a pád do nižší soutěže. Co se týkalo financí, do toho jsem neviděl.“

Další prvoligová kapitola Mšena a jeho návrat do extraligy byla spojena s osobou Antonína Kaspera staršího. „Mšenští v něm tenkrát viděli jinou úroveň spolupráce než se mnou,“ přemítá František Liebezeit. „Já jsem spíš takový rebel. Co se mi nelíbí, to povím. Měli jsme spory hlavně co se týkalo termínů na tréninky, protože ve Mšeně je dle mého stále sport číslo jedna fotbal. Když trénovali oni, my jsme šli stranou. Jenže je fakt, že jsme tenkrát opravdu trénovali celkem dost a dělala se i víkendová soustředění. Celkem oblíbená záležitost i od jezdců z jiných klubů. Rádi jsme je vždycky přivítali, páč bylo s kým se měřit a večer s kým posedět. To už dnes nikde není. Rád bych na tuhle tréninkovou tradici navázal, pokud bude vůle z vedení klubu.“

Nyní však píšeme první dny roku 2011 a František Liebezeit je zpátky coby mšenský kouč. „Prostě mám tenhle sport rád,“ přemítá nad motivačními faktory, jenž ho přivedly zpět. „I když jsme měli ve Mšeně spory, pořád je to pro mě klub, kde pracují rozumní lidé a klub má ambice. A taky bych rád pracoval pod panem Greplem, protože, jak víme všichni, kdo na plochou dráhu chodíme, je to člověk se srdcem na dlani. Prostě srdcař!“

Sladká vidina hattricku
Během oněch šesti let František Liebezeit stačil pověsit kombinézu na hřebík, ale také dovést GRS Liberec v roli jezdícího kouče k titulu přeborníka prvního ročníku tříčlenných družstev nebo umístit své týmy na pódia v Memoriálu Antonína Vildeho či zmiňovanému bronzu v loňském šampionátu dvojic.

Avšak ani mšenský klub neustrnul a stoupal stále vzhůru. Antonín Kasper ho dokázal díky úspěšné baráži vrátit do extraligy. A Petr Vandírek z něho vytvořil vítězící fenomén. V sezóně 2008 skončilo Mšeno druhé a ve dvou posledních letech se radovalo ze zlata. Za těchto okolností bude jakékoliv jiné umístění než titul pokládáno na neúspěch. Nebo je to naopak motivující dotáhnout tým k hattricku?

„Převzít tým na vrcholu je vždy těžší než opačně,“ má František Liebezeit v tomto směru naprosto jasno. „Jak říkáš očekávání jsou vysoká, ale to je dle mého jen dobře, protože zázemí je pro tyto vysoké cíle plně odpovídající. Jo, hattrick by byl sladkej‘! Mšenští by si ho zasloužili a já se budu snažit nedělat ve své práci chyby.“

Petr Vandírek proslul nejen jako fikaný stratég, ale v jednom případě vyřešil personální krizi tím, že sám v Plzni zasedl do sedla a pustil se do extraligových soubojů. Také v tomto ohledu by jeho následovník rozhodně nemohl zaostávat, soudě dle způsobu, jakým skončil třetí v neoficiálním závodě po česko – polských sportovních hrách minulé září v Liberci.

„Nemyslím, že by ve Mšeně hrozila nějaká personální krize, abych musel sednout na motorku i já,“ opatrně odpovídá nový kouč extraligového mistra. „Ale čistě teoreticky, rozhodně bych klub ve štychu nenechal. Připravený po technické stránce prakticky jsem. Ale roky nezastavíš a technika není všemocná. Je to o výkonnosti.“

Mšeno má skutečně na kom stavět. „Co se zahraničních posil týče, zůstáváme zhruba na stejné úrovni jako v předchozích letech,“ vysílá František Liebezeit varovný signál směrem ke svým extraligovým rivalům. „Konečně se nám podařilo dostat k nám do Mšena jezdce s pekelným potenciálem a dle mého s velkou budoucnosti Martina Vaculíka. Rád bych ho měl spolu se stálicemi Mšena Filipem Šiterou, Honzou Jarošem a Tomášem Topinkou jako pilíř sestavy. A k nim přidat nějakou tu hvězdnou akvizici, jejichž jména by měla plus mínus zůstat stejná.“

Nicméně slabší stránkou mšenského týmu léta bývali juniorští závodníci. Letos však ve mšenských sítích již uvázl Michael Holub a klub jedná s Janem Holubem, jenž je rovněž v pražském hledáčku. Na druhou stranu však má klub už své vlastní odchovance mladší jednadvaceti let…

„Otázka juniorů byl poslední rok Achillovou patou Mšena, ale mladí Plzeňáci jistě budou obrovskou posilou a to myslím, že mnohdy i nejen na juniorských pozicích,“ věří si František Liebezeit. „Co se týče mšenských mladíků Milana Čermáka a Standy Pouznara, tak ti svoji příležitost dostanou především v první lize. A kdo ví, třeba se rozjedou a budou lepit případnou personální krizi v áčku místo mě. Přál bych si to, protože tenhle sport mají oba rádi. A i když ve skromných podmínkách ho dělají, jak umí, a dělat ho chtějí.“

František Liebezeit děkuje:
„Poděkovat bych chtěl panu Greplovi za důvěru, které si vážím a budu se snažit ho nezklamat. No a lidem kolem mě, mé přítelkyni a mým dětem přeju pevné nervy se mnou, páč jak se zdá budeme hodně času trávit na plochodrážních oválech. Taky bych chtěl touto cestou popřát všem plochodrážním fanouškům krásný vstup do tohoto roku 2011 a české ploché dráze brzký návrat na plochodrážní výsluní, kam patřila a doufám, že zase patřit bude.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Praha – 5. ledna
V roce 2003 Luboš Tomíček a pražský Olymp uzavřeli smlouvu na deset let. Avšak loni na sklonku léta se jejich cesty rozešly. Tomíčkův memoriál počátkem září byl posledním mítinkem, který blonďatý Pražan absolvoval ve vestě, s níž jsme ho vídali už od jeho závodnických prvopočátků. Problémem se stalo, že Luboš Tomíček musel vyklidit svou dílnu na pražské Markétě. V této situaci mu vyšel vstříc AK Slaný, přičemž kuloární informace hovoří o probíhajících námluvách. Luboš Tomíček prozatím prostřednictvím magazínu speedwayA-Z děkuje týmu ze středočeského královského města na pomoc.

,,Chtěl bych touto cestou poděkovat AK ve Slaném za pomoc, kterou mi v uplynulé době poskytli,“ nešetří chválou Luboš Tomíček. „Za poskytnuté prostory, ve kterých se mohu během následujících dvou měsících připravit na novou sezónu. Po svých problémech s pražským klubem jsem byl prakticky bez dílenských prostor. A jediný Slaný mi byl schopný a ochotné pomoci. I proto bych byl rád, kdyby probíhající jednání dopadla dobře a já mohl v letošní sezóně vystupovat v barvách Slaného. Využiji této příležitosti a chtěl bych poděkovat osobám, které mi při zmiňovaných problémech stále pomáhají, panu Vladimíru Vopatovi a Jakubovi Fenclovi, který se rozhodl na úkor svého závodění pomoci mně v roli mechanika.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)