Liberec – 27. října
Ve čtvrtek třiadvacátého října nás ve věku pětaosmdesáti let opustil bývalý ústecký a liberecký plochodrážník Josef Kalous. Rodina a přátelé se s ním naposledy rozloučí v pátek jednatřicátého října ve třináct hodin ve velké obřadní síni krematoria v Liberci. K projevům hluboké soustrasti pozůstalým se za všechny své čtenáře připojuje rovněž magazín speedwayA-Z. Čest jeho památce!
Stará Boleslav – 19. září
Po krátké nemoci ve čtvrtek osmnáctého září odešel František Ledecký. Dlouholetý československý reprezentant a trenér pražské Rudé hvězdy opustil své blízké ve svých nedožitých pětaosmdesáti. Poslední rozloučení se bude konat v úterý 30. září v jedenáct hodin v bazilice Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. K projevům upřímné soustrasti se jménem svých čtenářů připojuje rovněž tým magazínu speedwayA-Z. Čest jeho památce!
Slaný – 1. září
Sanitní vozy se svým kompletním lékařským personálem jsou nedílnou a hlavně nezbytnou záležitostí pořádání všech motoristických akcí. Ploché dráhy a flat tracku nevyjímaje. Především u těchto dvou disciplín mají diváci jako na dlani možnost sledovat včasný zásah osádky lékařského vozu, který bohužel pro zraněného jezdce vyjíždí na ovál. Jako v sobotu třicátého srpna…
Sanitní vůz pádil na dráhu ve Slaném, to se zranil juniorský flat tracker Damian Kolář a byl přepraven do slánské nemocnice. Bohužel další incident se stal o několik desítek minut později.
V prostoru startu a cíle náhle zkolaboval Emil Gaži. Díky včasnému zásahu lékaře MUDr. Matěje Voskovce a jeho týmu, rovněž za pomoci manželů Zamazalových, kteří byli součástí organizace na startu při mistrovství republiky ve flat tračku byl startmaršál rychle převezen na podrobné vyšetření do místní nemocnice.
V současné době je s Emilem v kontaktu jeho rodina, vedení slánského klubu, tak i další jeho členové.
Emile, přejeme Ti všichni brzké uzdravení a věříme, že si další nejen sportovní zážitky jak u ploché dráhy, tak i při fotbale ve Vršovicích v Edenu a nejen tam nenecháš ujít.
Liberec – 9. srpna
Patnáctka účastníků libereckého přeboru musí dát na nástupu v horkém tropickém sobotním odpoledni přednost devíti kolibříkům. To je normální. Tak to na našich závodech chodí. Jenže před plochodrážní miminka se staví nepřehlédnutelná tříkolka. David Jetmar na ní do prostoru startovního roštu veze Romana Dolečka. To jsou ale novinky! Liberecký startmaršál odmával spoustu závodů a minimálně stejná řádka ho ještě čeká. Ale kdeže.
Čas je těžký nepřítel. Těžko s ním bojovat. I když to zkoušíte, šance na triumf je minimální. Váš triumf. On vyhraje vždycky. Musí se to takhle brát. Roman Doleček se rozhodl po padesáti letech opustit svět levých zatáček.
Závodil za Liberec, později jezdil jako mechanik s Věroslavem Kollertem mladším a poté s Filipem Šiterou. Nato našel své místo u liberecké startovní pásky. V černé čepici a bílém tričku s šachovnicovým vzorkem vpředu skvěle zapadl mezi ikonické české startmaršály.
Jenže vášeň pro chalupaření a cestování po celém světě rovněž vyžaduje své. Proto Roman Doleček plochou dráhu minulou sobotu opustil. Na nástupu se dostal první na paškál spíkrova zvědavého mikrofonu. Přispěchali kolegové s krásnými dary. Diváci se rozhodně k upřímnému potlesku nenechali dvakrát pobízet.
Pak přišel závod. Roman Doleček srovnal desetkrát u pásky kolibříky. Vlastně dvanáctkrát, protože rozjížďky s čísly dvě a osm se opakovaly. Jednadvacetkrát pětistovky, jelikož při nich se dvakrát jela třináctá jízda. Poté přišlo finále stopětadvacítek. V něm liberecký startmaršál kouzlil naposledy se šachovnicovou vlajkou.
Připravil sice rozjezd o přeborové vítězství. Jenže ten skončil triumfem Jaroslava Vaníčka již v první zatáčce, v níž upadl Adam Nejezchleba. K repete nedošlo. A tak Roman Doleček alespoň s cílovým praporkem zablbnul pro zvědavé čočky fotoaparátů.
Naposledy. Basta fidli. Snad se na cestách Zeměkoulí neztratí a i se svou Jarčou se šťastně vrátí na chalupu. A někdy dorazí na plochou dráhu, od níž se úplně snad nikdy odejít nedá. Třináctého září ale liberecké mistrovské podniky nižších kubatur už bude mávat někdo jiný.
Karlovy Vary – 27. července
Andy Appleton si balil ceny za vítězství v letošním dlouhodrážním OPEN. Nebyl sám. Opodál se na krku staršího muže houpala medaile. Sice malá, ale o to cennější svým původem. Jaroslavu Ptákovi ji totiž jako poděkování za letitou spolupráci a výraz přátelství věnoval pardubický Jiří Šmída. V hromadě trofejí, kterou karlovarský závodník do svých dvaaosmdesáti získal, byla bohužel poslední.
Zákeřný soupeř se mu totiž pověsil na zadní kolo. Bojoval s ním statečně, ale o tomto víkendu už chyběl jako divák Nepomuckého trojúhelníku, jehož historii za úzkými řidítky psal. Dnes ráno byla nemoc na top speed rychlejší.
Jaroslav Pták vydechl o půl desáté naposledy. K projevům upřímné soustrasti se za všechny své čtenáře přidává také magazín speedwayA-Z. Čest jeho památce!
Štětí – 4. července
Je třeba dodat, že stále vzpomínám i na naše další plochodrážní jezdce, kteří nás opustili ve velmi mladém věku. Antonín Vilde, Josef Troják, Karel Červenka, Jiří Hurych, Jirka Jirout, Emil Sova, Antonín Kasper, Roman Mády, Jan Klokočka. Na tyhle jezdce a mnohé další po celá léta vzpomínám při moderování motoristických akcí. Je to nepsaná povinnost každého spíkra při všech těchto akcích. Jako mladý závodník jsem se utkával na dlouhé, ledové a klasické dráze i se Zdeňkem Kudrnou.
Přešel na speedway z motokrosu. Ve všech disciplínách patřil během krátké doby ke světové špičce. Měl v sobě něco navíc, co nás nakonec dalo dohromady. Skromnost, poctivost, smysl pro legraci a nejvíce kamarádství. Veliký gentleman. 31. května 1982 jel semifinále mistrovství Evropy na trávě v nizozemském Stadskanaalu, kde skončil čtvrtý a postoupil do finále.
Jel ještě jednu jízdu navíc, finálovou, která se dle tehdejší regulí za bernou minci postupu nebral. Brzy po startu mu zůstalo viset šoupě u karburátoru, a protože motorky nemají brzdy, zastavil až nárazem o mantinel. Těžký pád, těžké zranění, kterému Zdeněk 1. června 1982 nad ránem bohužel podlehl.
Dozvěděl jsem se to, když jsem přijel na trénink do Chabařovic. Musel jsem odejít do ústraní, kde jsem plakal. Byli jsme v té době velmi dobří přátelé. K tomu se váže jedna historka. Na jaře toho roku jsme se viděli na závodech v Mariánských Lázních. On mi v zimě slíbil, že mi pošle z ledů pohlednici s podpisy jezdců. Já mu říkal, Zdenku, tys mi zapomněl poslat pohled z ledů. On mi na to řekl, mám ho, vozím ho tady v autě, jen jsem ho nehodil do schránky a podával mi pohled do ruky.
Já mu na to odpověděl, ne to není totéž, hoď ho prosím do schránky. Už to nestihl. Měl přezdívku Démon, hlavně na dráze, ale v srdci to byl klidný, rozvážný a hlavně hodný kamarád. Po jeho smrti se jelo pár memoriálů a potom jako když utne. Chvíli jsem čekal, jestli si někdo vzpomene, ale bohužel. A tak se zrodil nápad, abych na jeho památku každý rok věnoval vzpomínkový pohár a tím jeho památku vzpomněl a zároveň uctil.
Počet těch, kteří pohár obdrželi, se blíží dvaceti. Jsou mezi nimi i slavní jezdci třeba Němec Alois Wiesböck,naši čeští jezdci Zdeněk Schneiderwind, Josef Franc, Martin Málek, Aleš Dryml starší, Lukáš Dryml, Hynek Štichauer, Richard Wolff, v roce 2024 Bohuslav Polák.
V letošním roce 2025 poprvé pohár obdrželi jezdci dva, ledař Jan Pecina a nestor z Mariánských Lázní Vladimír Drobný. Asi při třetím, nebo čtvrtém předávání za mnou na dráhu přišla plačící paní, já jsem se lekl, co se přihodilo. Dobrý den, já jsem manželka Zdeňka Kudrny a přišla jsem Vám poděkovat.
Většího poděkování se mi zatím nedostalo. Je to pro mě veliká čest, jsem jí odpověděl, a tak už to navždy zůstane, jsem přesvědčen, že to Zdeněk tam v nebíčku sleduje. A pak jsme plakali oba. Démone, kamaráde, byl jsi bezva chlap a super fára, věř, že na Tebe nikdy nezapomenu.