Goričan – 21. května
Tvrdý, nekompromisní mítink, v němž se nikdo s někým nepáral. Tak očití svědkové popisují nedělní čtvrtfinále juniorského mistrovství světa v chorvatském Goričanu. Z českého trojlístku nakonec našel cestu do semifinále pouze Michael Hádek. Roman Čejka a Ondřej Veverka se necítili dobře v rybníce plném dravců, v něž se proměnili i Chorvaté, tolik krotcí při jadranské lize v Pardubicích.

Ještě jeden postup by nebyl marný
„Na jednom přechodě jsme trčeli, nepustili nás ani přes druhej‘ a nakonec jsme tam museli přes třetí z Maďarska,“ líčí Michael Hádek nesnáze při vstupu do Chorvatska. „Neměli jsme karnet.“ S podobným problémem se setkal rovněž tým Romana Čejky. Otec Roman však uplatnil svou výřečnost. Policista si nakonec řekl o poslední autogramkartu, kterou mu rozespalý slánský junior musel ještě podepsat.

Jako mnohem větší obtíž pro Michaela Hádka se však jevila jeho noha, zlomená v lýtkové kosti. A to tím spíše, byl-li čtvrteční extraligový comeback na hony vzdálený představám mšenského Plzeňana. „Noha držela,“ konstatoval s uspokojením v hlase. „Ale byla tam taková tvrdá dráha, ve Mšeně to bylo horší. Vůbec poprvý v životě jsem viděl Goričan takhle tvrdej‘ a rovnej‘.“

Michael Hádek měl nakonec dokonale konzistentní skóre, když pětkrát připisoval po dvou bodech. „Závody dobrý,“ odtušil. „Všechny starty jsem vyhrál, ale vždycky mě v každý jízdě předjel jeden tajtrlík. Ale postup je, co víc si přát?!“

Co víc si přát? Co třeba ještě jeden postup? „V Žarnovici to bude o hodně těžší,“ uvědomuje si Michael Hádek, že první červnová sobota nebude pod vrcholy Štiavnických vrchů žádná promenáda Polabskou nížinou. „Ale myslím, že je to lehčí skupina než Goričan.“

Vyřazení nezkalilo touhu
Před čtrnácti dny přišel Roman Čejka o postup do finále evropských devatenáctek jen díky smůle. Přesněji řečeno vinou jediné rozjížďky, díky níž se nevešel mezi postupující čtveřici, a v rozjezdu se už mezi nic nevrátil. Goričan byl ovšem šálek úplně jiného čaje.

„Nic moc,“ nemaluje si nic na růžovo. „O tréninku byla dráha dobrá a slunce svítilo. Zničehonic začalo po tréninku přímo před závodem pršet. A já nemám rád namočený dráhy.“

Vstup do mítinku však nebyl špatný. „První jízda byla nakonec dobrá,“ souhlasí. „Dělal jsem dva body. V Goričanu jsem už byl několikrát, ale nikdy jsem tu nejel na mokrý dráze. Pak jsem udělal pěkně tři nulky. Ani jeden start se nepoved‘, skončil jsem na čtyřech bodech. V poslední jízdě jsem odjel jako poslední a předjížděl jsem. Ale byla to bída. Celý závody na prd.“

Roman Čejka se už mezi osmnáctkou nejlepších juniorů světa objevil. Loni dostal od pořadatelů divokou kartu pro poslední finále v Pardubicích, kvůli němuž uspíšil rekonvalescenci své zraněné ruky.

Co takhle postoupit vlastním závodním přičiněním? „Mám na to ještě tři roky,“ připomíná slánský junior svůj věk. „Tak jim snad jednou dám!“

Ilustrační foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Wojta Zavřel

Goričan – 21. května
Na sklonku čtvrtečního večera seděl Michael Hádek ve mšenských boxech jako hromádka neštěstí. Zlomená noha se projevila na jeho výkonu. Do Goričanu na semifinále mistrovství světa juniorů se mu chtělo asi jako notorickému neplatiči daní na finanční úřad. Nakonec však skončil šestý a doprovodil Jana Holuba do semifinále. Roman Čejka byl dvanáctý a Ondřej Veverka čtrnáctý. Mítink skončil triumfem Przemyslawa Pawlickeho, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Darcy Ward a Emil Pulczynski.

Malmö – 21. května
O šest postupových míst do semifinále juniorského mistrovství světa závodili severští plochodrážníci ve své vlastní kvalifikaci. Nejlepší se ukázal Simon Gustafsson, který ani jednou nepoznal hořkost porážky. Na stupních vítězů mu dělali společnost Linus Sundström a Michael Jepsen Jensen.

Červenograd – 15. května
Tříhodinové čekání před hraniční závorou, nepopiratelná autorita jakékoliv uniformy či třiapůlhodinové kličkování po silnici plné děr na vzdálenosti šedesát kilometrů. I taková může být Ukrajina současných dnů. Na vlastní kůži to minulý týden pocítili Pavol Pučko a Václav Milík. Z pomyslné exkurze do minulých dob se vrátili bez postupu do semifinále juniorského mistrovství světa a Pražan dokonce bez dodávky.

„Na hovno,“ shrnuje Václav Milík dojmy ze svého dvanáctého místa, aby po chvilce přemlouvání přece jen dodal další dojmy z ukrajinské neděle. „O tréninku se zdálo, že to jede. Ale o závodech to tak nebylo. Je to škoda, myslel jsem si, že bych moh‘ postoupit. Ale zkazili jsme to převodama. Od startu to šlo, zatáčka taky, ale na rovinkách jako kdyby mě potkali.“

Vzhledem k pardubickému pořadatelství jednoho ze závodů finálové série je pravděpodobné, že se Václav Milík nakonec objeví na startu. „Chtěl bych do Pardubic postoupit i bez divoký karty,“ má v tomto ohledu naprosto jasno. „Ještě na to mám tři roky a budu se snažit, abych to dal.“

A kde zůstala dodávka Pavla Pučka. „Někde u Frýdku-Místku,“ odpovídá. „Ruplo mi těsnění pod hlavou.“ Pražský závodník skončil čtrnáctý, když k úvodním dvěma bodům už žádné další nepřidal.

„Vejlet krásnej‘, závody krásný, atmosféra výborná, akorát já jim nestačil,“ glosuje. „Po první jízdě jsem si říkal, že to půjde. Pak mě potáhla spojka. Páska a tím ztrácíš body a je to v prdeli. Pak jsem dělal kraviny, že se na to nedalo koukat. V poslední jízdě jsem to zkusil a málem šel na držku.“