Petříkovice – 23. prosince
Neříkejte mu, že letošní Vánoce budou opět bez sněhu. Dnes odpoledne dal na běžkách jen patnáct kilometrů jen proto, že haldy bílého nadělení zasypaly projeté stopy. Vše se pro něho změní v rádu hodin. Jan Kvěch se totiž vydává na velkou cestu, o níž se spisovateli Bohumilu Říhovi před nějakými sedmdesáti lety mohlo jen zdát. Ostatně úřadující český šampión na rozdíl od svého knižního jmenovce Tichého již dávno není předškolákem. A místo k babičce do fiktivních Koníkovic má namířeno na druhou stranu Zeměkoule.

„Na kolo je moc zima, ale za barákem máme sníh,“ nemůže si Jan Kvěch vynachválit rodnou Šumavu pro zimní přípravu. „Jezdíme každej den. Dneska ale jenom patnáct kiláků. Nebyly projetý stopy, včera napadlo hodně sněhu. Jinak dáváme dvacet, pětadvacet.“

Zítra si v rodinném kruhu užije rozzářený vánoční stromeček. Pokud se ale u Kvěchů bude odstrojovat na Tři krále, jak velí tradice, ruku k dílu rozhodně nepřiloží. O dva dny později s ním totiž dopravní letadlo usedne na ranvej v australském Adelaide.

„Pětadvacátého ráno letím z Prahy do Dauhá,“ přibližuje své plány. „A odtamtud do Adelaide. Cesta bude dlouhá, zabere dvacet dva hodin. Ze zimy do vedra to bude asi šok. Dnes na Kvildě bylo mínus pět a v Austrálii je plus třicet tři. To je rozdíl.“

Aklimatizaci plánuje řešit operativně. „Zimní bundu si asi brát nebudu, jen tričko a kraťasy,“ neztrácí Jan Kvěch svůj pověstný humor. „Osmadvacátýho a devětadvacátýho mám dva závody. V Milduře a v Adelaide, pak nevím, odpočnu si.“

Jeho návrat jej do studené Evropy vrátí až po krkonošském soustředění Olympanů. „Budu zpátky až osmnáctýho ledna,“ svěřuje se. „Krkonoše nestihnu. Ale běžky jsem si vynahradil sám. Od tý doby, co je tady sníh, jezdím na běžkách. A za těch čtrnáct dnů mám hodně naběháno.“

Zlín – 22. prosince
Personální stav české ploché dráhy se letos dostal na historická minima. Shodou nešťastných okolnost í se klíčové finále českého šampionátu nemohlo obejít bez hobíků, dvěstěpadesátek i pomoci ze zahraničí. Napřesrok ale přebor dostane novou posilu.

Filipu Hromasovi je dnes šestadvacet. Byť by jeho příjmení mohlo prozrazovat napojení na Divišov, není tomu tak. Byť ve středočeském městysu na dohled od bájného Blaníku jeho závodní příběh vlastně odstartoval.

„Děda mě sem ve třinácti vzal na závody,“ říká Filip Hromas, jenž záhy po svém zážitku zamířil do Březolup. „V šestnácti jsem seděl poprvé na plochodrážní motorce, kterou mi půjčoval Petr Popelka. Rok jsem se vozil, ale moc jsem se neposouval. Skrz svůj blbý přístup jsem to vzdal.“

Závodní motory slýchal z bezprostřední blízkosti i nadále. „Přišla éra rallye,“ nepřekvapí Filip Hromas pocházející od centra legendární Barumky a dalších epických soutěží. „Jezdil jsem soutěže jako řidič i spolujezdec. Až jsem se, i když pozdě, dostal zpět na plochou dráhu. Koupil jsem si motorku GM a příští rok bych chtěl zkusit přebor republiky.“

Letos si Filip Hromas vyzkoušel kostěnický ovál, byl také na rozlučkách v Kopřivnici či v Divišově. „Chci poděkovat všem, co mě podporují,“ říká. „Lidem, kteří mi pomohli k tomu, aby plochou dráhu jezdit šlo, jako je například Jan Macek. A celé své rodině.“