Archiv autora: Antonín Škach

Oldřich Jirák se staral o rodinu, chodil do práce, pěstoval vinnou révu a přitom závodil na ploché dráze

Březen je takový kecálek. Slibuje, slibuje. Málokdy drží slovo. Chechtá se, když místo hlazení slunečními paprsky vám bičuje hlavy chumelenicí. Pak ho dožene splín. A schovává se za hábit mlhy. Prostě umí zradit jako falešný kamarád. Mikulov jej za nějakých tisíc let už zná. Nic si z jeho povahy nedělá. On rozhodně svými krásami své návštěvníky nezklame, ačkoliv si na obzoru musí vystačit jen s šedivými tóny nebeské palety. Navíc má co nabídnout rovněž příznivcům ploché dráhy. Žije zde muž, který oblékal vesty třech klubů. A nebýt jednoho zasněženého víkendu na sklonku sedmdesátých let, kdo ví, jak by jeho kariéra pokračovala.

 

Motorkář závodníkem

„Jsem rodilý Mikulovák,“ začíná Oldřich Jirák svůj příběh. „Pořád tady bydlím. Jen na vojně jsem půl roku byl v Jemnici na kurzu řidičů, ale pak rok a půl na útvaru pohraniční stráže jako řidič tady. Taťka byl činovníkem fotbalu. Honil mě, abych ho hrál. Ale dělal jsem ho jen amatérsky, pravá, levá. Líbil se mi hokej, ale kde bych ho v Mikulově hrál?“

Oldřich Jirák v sedmdesátých letech závodil za Břeclav, Březolupy a Zohor | foto Eva Palánová

Nakonec se přece k němu dostal. „Jsem v týmu nejstarší, druhému nejstaršímu je teprve padesát,“ směje se. „Když spadnu, kluci si dělaj srandu. Dědku, nepotřebuješ pomoct vstát? Kolena už nemám dobrý, ale vstanu sám. Navíc dobře bruslím, takže moc nepadám.“

Ale co věci motoristické? „V Mikulově nebylo nic,“ připomíná, že malebné jihomoravské město láká svými architektonickými a historickými půvaby, mezi něž závody nepatří. „Já měl cestovní devadesátku jawu. Kámoš prodával Jawu 500 OHC za čtyři tisíce.“

Nabídka zněla lákavě, ale na takovou částku na počátku sedmdesátých let v Československu nestačily dvě průměrné čisté mzdy. „Neměl jsem, kde je vzít,“ nepřekvapí informace, že pro mladého muže po vojně šlo tehdy o pořádnou dardu. „On mi tu motorku stejně nechal, ať si na ní pojezdím. Přidíraly se na ní přední vidlice, málem jsem se rozbil. Po vojně jsem hledal, co bych dělal, proto jsme jezdili na motorkách.“

Cílem jejich cest bývaly motoristické podniky. „Hodně jsme se s kamarády jezdili dívat na motokáry, když měly závody v Břeclavi,“ vzpomíná Oldřich Jirák. „Lákala mě silnice, ale tam bylo potřeba zázemí. A to jsem neměl. Ale jezdil jsem jako divák na silniční okruhy všude kolem. Proto jsem se dostal k ploché dráze.“

Kromě početných tratí pro závodní silniční motocykly měla jižní Morava od konce šedesátých let asfaltový plochodrážní ovál v Břeclavi. Klasická trať ve Vracově již zanikla, ale o kousek na sever ležela podobná dráha v Březolupech. Obě místa spolu soupeřila o postavení jihomoravského plochodrážního střediska a mívala společný tým v československé lize. Někdy jako Břeclav, jindy coby Březolupy, jednou dokonce Břeclav – Březolupy.

„Kámoš jezdil motocyklové soutěže,“ pokračuje Oldřich Jirák. „Přišel, že chce zkusit plochou dráhu. V Břeclavi ji trénoval Dalibor Čapka. Nechceš to zkusit, ptal se mě. Přilbu jsem měl, dali mi montérky a půjčili mi boty.“

Na tréninku v Zohoru někdy v sedmdesátém pátém, kdy kvalitní foťáky nebyly v telefonech, které nebyla mobilní | foto archív Oldřicha Jiráka

A šup na plochodrážku. „Když jsem objížděl třetí kolo, ve výjezdu jsem to osolil,“ usmívá se mikulovský závodník po více než půlstoletí svým počátkům na oválech. „Trenérovo rozhodnutí bylo jasné. Budeš trénovat s námi. Tak jsem začal jezdit. Na jaře 1974 jezdily kluby tréninkové závody mezi sebou. Břeclav, Březolupy, Kopřivnice, Zohor.“

Československo tehdy zasáhl eminentní zájem o ledovou plochou dráhu, kterou by chtěl najednou pořádat kdekdo. „V Břeclavi jsme měli leďáka na svazarmovské dílně na půdě,“ přisadí si Oldřich Jirák. „Dyje se rozlila, zamrzla. Stáhli jsme motorku dolů, že do ní dáme motor. Přišel pan Fiala, občas nás trénoval po Čapkovi a s panem Vlašicem spravoval auta ve svépomocné dílně. Vybafnul na nás. Vy blbci, dejte to hned zase zpátky nahoru.“

 

Konec asfaltu není poslem dobrých zpráv

Jenže situace nebyla sytě růžová, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Břeclav v třiasedmdesátém neměla moc plochodrážníků,“ přibližuje dobovou atmosféru hrdina našeho vyprávění. „Olda Kachyňa šel na vojnu do Slaného, Míra Bačík ještě nemohl závodit, neměl ani sedmnáct let. Byl tu Zdeněk Smoček z Hrušek. Šéfoval pan Šeflovský, byl šéf břeclavské dopravky. Chtěli mančaft, oslovil mě.“

Kdysi v Zohoru – zleva Oldřich Jirák, Miroslav Bačík, Jaroslav Štaubert, Zdeněk Smoček, Libor Kalužík a vzadu Pavel Strnad | foto archív Oldřicha Jiráka

Kdo by odolal nabídce stát se plochodrážníkem?! „V sedmdesátém čtvrtém jsme jezdili trénovat do Zohoru,“ pokračuje Oldřich Jirák. „Měli jsme Garanta, východoněmecký náklaďák, bylo nás tak šest, poskládali jsme se do něho. Břeclav už nechtěla do svého oválu investovat. Já měl hutný asfalt rád. Jezdil jsem venkem, s člověkem to úplně cukalo.“

Novinkou domácí plochodrážní sezóny anno domini 1975 byl Pohár ČSR. V kvalifikační hierarchii federálního šampionátu nahradil národní kvalifikaci coby seniorské závody nejnižší úrovně. A předznamenal přebor, jak jej známe dnes. Čtyřdílná série tehdy začínala v Břeclavi. A domácí závodník se sedmnáctkou na zádech své vesty plnil úlohu dráhové rezervy.

„Někdo si zlomil ruku, jel jsem hnedka já,“ komentuje Oldřich Jirák svůj první závod. Mítink přinesl triumf libereckému Miroslavu Vackovi. Ale také hodně pádů. Ten, který do závodu poslal břeclavského nováčka, se přihodil Vladimíru Sobotkovi z Kopřivnice.

Asfaltovým drahám u nás zvonila hrana. Jaromír Sibera z Mladé Boleslavi vytvořil bezpočet atletických sportovišť. Nyní navrhnul nový kabátek slánskému oválu, aby klub mohl zůstat mezi pořadateli světových závodů. Závody československých šampionátů se na asfaltu mohly prozatím konat. Nutnost rekonstrukce ovšem nad kluby visela jako Damoklův meč. V Břeclavi neproběhla, v pětasedmdesátém se pod někdejším přemyslovským hradem jela plochá dráha naposledy.

„Chtěli ovál předělat,“ odmítá Oldřich Jirák, že by klub mával bílou vlajkou bez boje. „Pan Příborský z kempu o to měl zájem. Rozbili asfalt, v Mikulově se domluvilo, že se rozbije kámen a navozí se do Břeclavi. Doprava se domluvila s JZD. Potřebovali technické prohlídky na náklaďáky a pan Šeflovský jako šéf dopravky jim je mohl zařídit. Ale z města nebyla vůle. Přitom stadión byl v dolíku, daleko od centra, tehdy ještě bez zástavby. A tak jsme jezdívali trénovat do Zohoru a do Březolup.“

 

V Březolupech je málo místa

Přišla sezóna 1976. Oldřich Jirák začal oblékat vestu Březolup. Slovácký klub měl starostí až na hlavu, předělával totiž ovál z asfaltového na klasický. Své prvoligové závody pořádal v Žarnovici a v Kopřivnici. Disponoval také poměrně plnou soupiskou. Opíral se o esa Stanislava Kučeru, Emila Ondrašíka a Václava Zajíce.

Akce v Zohoru v půli sedmdesátých let | foto archív Oldřicha Jiráka

Doplňovali je Zdeněk Smoček, Jan Matýsek, v případě potřeby jezdící mechanik Milan Chlup. Růžky nejen v extra juniorských rozjížďkách vystrkovali i mladíci Miroslav Bačík, rovněž z Břeclavi, a Miroslav Hochvald, který bude později u začátku kariéry Bohumila Brhela.

V týmu bylo přeplněno, navíc přišla svatba. „V pětasedmdesátém jsem se oženil,“ vysvětluje. „Bylo krásně, plus patnáct. Nevěděl jsem, že dojedou kluci z ploché dráhy. Najednou slyším vrr, vrr a byli tady. Zdeněk Smoček mě po náměstí vozil na plochodrážce. Nabízel tandem i manželce, ale ta nechtěla.“

Mladý břeclavský plochodrážník řešil i mimo závody kupu starostí. „Na vinohradě jsem měl šest set hlav,“ vysvětluje. „S tchýní jsme hospodařili spolu. Půl roku po svatbě jsem v Břeclavi přišel o snubní prstýnek. Po tréninku jsme se chodili koupat do kempu. Sprchoval jsem se a nechal ho tam. Když jsem přišel domů, první bylo, kde máš prstýnek. Mazal jsem zpátky, ale už tam nebyl. Ale manželství nám i tak vydrželo, od dvaadvacátého února jsme spolu padesát let.“

Paní Jiráková ale svého manžela nikdy závodit neviděla. „Na závody se mnou nikdy nechtěla jezdit,“ dozvídáme se. „Jednou jsem ji vzal na trénink do Břeclavi. Každej kluk machruje před holkou. Ve druhém kole jsem lehl a Jirka Krátký mě málem přejel. Tak na tohle se dívat nebudu, prohlásila.“

Oldřich Jirák nenastoupil za Březolupy do první ligy. Jediným východiskem byla třídílná národní kvalifikace, která se v šestasedmdesátém vrátila po roce Poháru ČSR. Odstartovala koncem března na Borech, v půlce května pokračovala ve Slaném, aby vyvrcholila nazítří ve Mšeně.

Oldřich Jirák si vybaví především závod pod Slánskou horou a to kvůli kolizi s kopřivnickým Jiřím Kusýnem. „Jel jsem zvenku,“ vzpomíná na rozjížďku s číslem šestnáct. „On to do mě navalil zespodu. Kluci mi nachystali motorku na opakovačku. Ne, já počkám, pojedu až další. Přijeli jsme do Mšena rovnou ze Slaného. Ruku jsem měl úplně napuchlou. Říkali jsme, že dáme lahvinku vína. V noci pršelo, vypili jsme dvě. Nakonec se závody jely.“

Samozřejmě Oldřich Jirák v nich prožíval obrovská muka. „Ve Mšeně byla tam hrozná dráha,“ rozhodí rukama. „Smykovali ji vétřieskou. Ve druhé zatáčce byla velká díra, dali do ní obrovský panel a zasypali škvárou, ale obnažilo se to znovu. A já tam jezdil s naštíplou kostí.“

Celkově národní kvalifikaci 1976 vyhrál plzeňský Jaroslav Lucák. Oldřich Jirák se umístil coby jedenáctý. Do předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců pro rok 1977 postupovalo dvanáct nejlepších. Ve dvou skupinách je doplnili méně úspěšní účastníci aktuálního šampionátu. Plochodrážník z Mikulova jel skupinu A. po závodech v Kopřivnici a Ostravě skončil dvanáctý. Byl vyřazen a do vlastní kvalifikace se nedostal.

 

Další sezóna a opět úraz

Za daných okolností se jako logické východisko jevil jiný klub. „Pan Šeflovský viděl, že Břeclav půjde do kytek, ale Zohor bude mít mančaft,“ říká Oldřich Jirák. „Višváderovci a Jára Drahoš se plochou dráhu učili. Skládali jsme jim motorky. Břeclav nám domluvila hostování. Koupila nám třeba díly a my si přes zimu dali motorky dohromady.“

Oldřich Jirák na ovále v Březolupech | foto archív Oldřicha Jiráka

Přestup byl skvělý i po logistické stránce. „Do Zohoru jsem to měl osmdesát kilometrů, to jsem dal za hodinu a čtvrt,“ nabízí vysvětlení. „Do Březolup to přes ty hačaperky bylo sto. Dvakrát týdně na trénink do Zohoru bylo ideální. V Zohoru to byla rodina. Klidně nás vzali domů na oběd. Ale když jejich závodníci začali jezdit, měl jsem o ně strach, jak jsem je viděl startovat v zatáčce.“

Být na soupisce slovenského klubu znamenalo, že Oldřich Jirák nemohl startovat v české části kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, ale v mistrovství Slovenska. V sedmasedmdesátém začínalo již začátkem března dvojicí kol v Zohoru. Našemu vypravěči přinesla deváté a jedenácté místo. V květnu soutěž vrcholila dvěma podniky v Žarnovici.

„O tréninku jsem dal větší kolečko,“ dává tón plochodrážníkova hlasu najevo, že se blíží něco problematického. „Neudržel jsem řidítka a motorka šla přes mě. Zlomená lopatka, zlomená klička. V Žarnovici mě jen sešněrovali. Celé závody jsem se koukal, pak mě vzali domů v tisícovce em-béčku. Jeli jsme v ní čtyři.“

Následky byly nepříjemné. „Celej květen jsem marodil, bylo krásné jaro,“ povzdechne si. „Jak na mě spadla motorka a táhla mě, skříplo mě to nerv. Musel jsem spát v sedě, jak to bolelo. Pak jsem šel k doktorovi, dali mně škrobák.“

Zohor v sezóně 1977 debutoval ve druhé lize triumfem. V době vyvrcholení kvalifikace o postup do první ligy se ženil Zdeno Vaculík. V sestavě chyběl a klub zůstal v nejnižší divizi. Rehabilitující Oldřich Jirák až do konce roku nezávodil. Co čert nechtěl, již podruhé v řadě jeho kariéru přerušilo zranění.

Dcerka Oldřicha Jiráka má v zohorském depu kukadla jen pro fotografa a nezajímá ji, o čem si vzadu Štefan Eliáš povídá se Zdenem Vaculíkem | foto archív Oldřich Jirák

„Jak na mě ten kluk ve Slaným najel, byl jsem opatrnější,“ připouští. „Přitom se mi ze stadiónů nejvíc líbila obávaná Kopřivnice, jezdilo se mi tam fajn. Slaný se mi taky líbil. To byla krásná dráha, tam snad nebylo jediná díra. Škvárové dráhy mi seděly víc. Vadilo mi, když se na asfaltových vyházela vrstva materiálu a jelo se jen po asfaltu.“

Při rekonvalescenci mu pomáhala výtečná fyzická kondice. „Mám rád lyžování a běžky,“ pochlubí se Oldřich Jirák. „Zimy bývaly ještě normální, jezdil jsem do Malých Karpat. V Zohoru jsem vystoupil z vlaku a šel do bufetu na nádraží. A tam seděl Dušan Višváder, nazdar, Oldo.“

Překvapení ze setkání bylo oboustranné. „Co tady, Dušane, děláš?“ nedivíme se otázce. „Byl jsem na zábavě. Dej si pivo nebo panáka. Co blázníš? Mě čeká čtyřicet kiláků na běžkách do Bratislavy.“

 

Konec kariéry s nohama v bezedném blátě

Ostrá sezóna v osmasedmdesátém začínala v dubnu. Úvod druhé ligy přivedl čtveřice týmů Březolupy, Chabařovice, Zohor a Mariánské Lázně nejprve na slovácký, poté nazítří na záhorský ovál. A vůbec prvně se v československé lize objevil Oldřich Jirák.

Druholigový Zohor na svém stadiónu v dubnu 1978: zleva Oldřich Jirák, Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Jozef Tóth, Jiří Krátký a Štefan Eliáš | foto archív speedwayA-Z

S výjimkou srpnových Chabařovic nastoupil ve všech závodech. Březolupy lize dominovaly a spolu s Chabařovicemi postoupily do kvalifikace o první ligu 1979. Zohor vyhrál v srpnu v Chomutově, doma skončil v dubnu druhý. Body mu nestačily na více než třetí místo, jež bylo pro baráž o vyšší divizi málo.

Oldřich Jirák se dobře rozjel rovněž ve slovenském mistrovství. Po dvojici květnových závodů v Žarnovici kulminovalo zkraje srpna v Zohoru. Bodový příděl z domácí dráhy zúročil žarnovické skóre a poslal jej na sedmou příčku celkové klasifikaci. V roli náhradníka byl delegován k podzimní kvalifikaci o postup do československého šampionátu. A když se v Chabařovicích zranil Josef Filip z Čakovic, zaujal jeho místo druhý den v Chomutově.

Zohor se loučí s Oldřichem Jirákem a Jozefem Tóthem| foto archív speedwayA-Z

„Já si tolik netroufal,“ přiznává. „Ostatní byli lepší, já se nechtěl rozbít. Jednou jsem dělal v Zohoru náhradníka. Postavili mě a jel jsem v jízdě s Jirkou Štanclem. Viděl jsem jen jeho číslo. Už byl v cíli a já ještě před poslední zatáčkou.“

Ano, rozdíl mezi svazarmovskými plochodrážníky a elitou z Rudé hvězdy Praha byl obrovský. Navíc, jak medializoval Petr Dufek, Štancla bylo možné porazit, nikoliv porážet. Nicméně sezóna 1978 byla pro Oldřicha Jiráka prozatím nejlepší. A bohužel i poslední.

„Byl jsem už trošku vyježděnej, ale přemýšlel jsem, že skončím,“ líčí. „Hlavně kvůli vzdálenostem. V Mikulově nikdy nebývá zima, proto se v Břeclavi dalo trénovat i v zimě. Někdy zjara v sedmdesátém devátém jsme jeli na začátek druhé ligy do Kopřivnice. Přijeli jsme v pátek, do soboty napadlo patnáct čísel sněhu.“

Ovšem žádný důvod závodní tréninkový pořad. „Sníh odhrnuli a jezdilo se,“ líčí Oldřich Jirák. „Začínaly čtyřventilové motory. Kdo ho měl, byl rychlejší, měl výhodu na startu. A za mnou tehdy přišel pan Staňa Kučera. Nechceš jít k nám do Březolup? A já stál v tom blatě. Je to můj poslední závod!“

 

Stopa vede až do Austrálie

Při křtu knihy Davida Mackoviče nemohli chybět ani bývalí zohorští plochodrážníci | foto laskavostí Davida Mackoviče

Plochá dráha je dnes daleko od Mikulova. Březolupy mají úsporný závodní pořad. Zohor skončil v pětaosmdesátém, nepočítáme-li jediný mítink pro Vladimíra Višvádera, který mu uspořádali bratři. Oldřich Jirák zde nemohl loni chybět na slavnostním křtu knihy Davida Mackoviče. A protože je Mikulov stejně daleko od ploché dráhy, v ochozech jej často nepotkáte. Velké mítinky v Žarnovici, kam jezdí se svým někdejším kolegou Miroslavem Bačíkem, si ujít nenechá.

A dost možná, že jeho vzdálení příbuzní dnes závodí u protinožců. „Bratranec mé maminky utekl ve čtyřicátém šestém,“ končí náš příběh zajímavostí. „Dostal se do Austrálie, jezdil plochou dráhu aut. Josef Brabec. Byl tady po revoluci, ale my dva jsme se nikdy neviděli.“

 

Plochodrážní kariéra Oldřicha Jiráka (*25.8.1950) v kostce:

1973 – 1974 první tréninky
1975 traťová rezerva při Poháru ČSR v Břeclavi, ve dvou jízdách nebodoval
1976 národní kvalifikace ČSR: Oldřich Jirák 11. (Plzeň 12., Slaný 12., Mšeno 9.), předkvalifikace MR jednotlivců 1977 – skupina: Oldřich Jirák 12. (Kopřivnice 10. Ostrava 15.); kontrolní závod na závěr soustředění Žarnovice a Březolup v Žarnovici 7., 1. Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru náhradník, jediná jízda, nebodoval
1977 mistrovství SSR: Oldřich Jirák 14. (Zohor 9., Zohor 11., Žarnovica pád v tréninku, Žarnovica NS)
1978 Zohor 3. ve 2. lize (Oldřich Jirák 12 bodů ze 184 bodů týmu celkem); mistrovství SSR: Oldřich Jirák 7. (Žarnovica 9., Žarnovica 8., Zohor 7., Zohor 6.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1979 – semifinálová skupina A: Oldřich Jirák 17. (Chabařovice DNR, Chomutov 16.); květnový Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 15.
1979 v úvodním závodě druhé ligy skupiny B v Kopřivnici ve třech jízdách jeden bod pro Zohor, který v mítinku skončil třetí
Zasmušilý březový Mikulov umí nabídnout kulisy pro báječný plochodrážní příběh | foto Eva Palánová

Motocykl se vrací na zeď, Filip Hájek k pásce

Praha – 31. července
Dva tisíce dvacet jedna. Letopočet jeho poslední sezóny coby aktivního závodníka. Markéta získala důstojnou náhradu za excelentního startmaršála Stanislava Klenovce. Na druhou stranu přišla o šikovného plochodrážníka. A spolu s ní i česká plochá dráha. Filip Hájek to dal najevo v sobotu v Liberci, kdy exceloval v elitní skupině polské amatérské série Budex Cup.

 

Filip Hájek hovoří o svých o libereckém závodě a svých dalších plánech | foto Karel Herman

Bez české účasti byl liberecký závod byl přece jen ochuzen. Na rozdíl od jiných závodníků promotér nezamhouřil očko nad českými hobíky, jimž start vyloučilo vlastnictví závodní licence a aktivní zapojení do některého z oficiálních českých šampionátů.

„Fíla za nás jezdil extraligu, ale moc se v ní nedostal ke slovu,“ vysvětluje Věroslav Kollert, kterak vznikl nápad povolat juniorského exmistra republiky. „Blažej Skrzeszewski říkal, zavolej ho. A on rychle na naši nabídku skočil.“

Možnost naskočit opět do plochodrážního mítinku, byť svým způsobem neoficiálního, byla lákavá. „dostal jsem nabídku od Věrouše, jestli se nechci svézt. „Tak proč ne. Odpověděl jsem, že se svezu.“

Telefonát přišel zkraje týdne, jak je možné, že Filip Hájek přijel do Pavlovic připravený jako v nejlepších letech své aktivní kariéry? „Jednu motorku ještě mám,“ usmívá se zlehka. „Je v našem servisu pověšená na zdi v kanceláři. Ve čtvrtek jsme ji s tátou sundali a připravili. V tréninku sem ani nezatočil, viděl jsi to. Zapomněl jsem plochou dráhu.“

Filip Hájek (žlutá) letí venkem přes Laszla Karczagiho (íblá), Tommy Schwalba (modrá) a Henka Koonstru (červená) | foto Karel Herman

Houby s octem, Filip Hájek byl pánem situace nejpozději v úvodním výjezdu úvodního kola ze dvou každé ze čtyř rozjížděk, které déšť dovolil uskutečnit. „Každej start špatnej,“ nesouhlasil. „Co bys chtěl po pěti letech?! Byl jsem první, ale proto, jak jsem to pak zased‘. Jel jsem poprvé po dlouhý době, vůbec jsem nejezdil.“

Nakonec si stoupnul na nejvyšší stupínek vítězů v prestižní kategorii Platinum. „Hele, asi jsem to nezapomněl,“ revidoval Filip Hájek své polední pesimistické chmury, aby jedním dechem odmítl brzkou návštěvu pražské Opletalky kvůli pořízení licence. „Vrátím motorku zpátky na zeď a já se vrátím k pásce. Uvidím příští rok, co bude.“

Filip Hájek plochou dráhu nezapomněl | foto Karel Herman
Filip Hájek plochou dráhu nezapomněl | foto Karel Herman

Plzeň má nový čas začátku, Liberec náhradní termín

Pardubice – 29. července
Ve středu třináctého srpna nebude mistrovský závod stopětadvacítek na krátké dráze v Plzni předcházet třetímu dílu české juniorky. Kvůli časové dostupnosti sanitky a její posádky se oba mítinky uskuteční souběžně. Startuje se o půl páté. Jasno je i s libereckým dvojzávodem kubatur 125 a 250. V červnu o něho nebylo dost zájemců a byl zrušen. Jeho novým termínem se stala sobota třináctého září.

V Plzni za dva týdny začnou stopětadvacítky i pětistovky naráz | foto Pavel Fišer

Češi a Slováci v akci 557

Redukované pětistovky charakterizovaly redukovaný víkend v Žarnovici. V Liberci zase slejvák redukoval závod polské amatérské série. Zábava v ochozech obou stadiónů ovšem nebyla redukována ani v nejmenším. Byť mu zbývají ještě čtyři dny, červenec na našich oválech řekl již poslední slovo. Srpen se už redukovat nenechá. Ani magazín speedwayA-Z neredukuje svůj obsah o svou tradiční pondělní kompilaci ohlížející se za působením českých a slovenských plochodrážníků v zahraničí.

 

Období dešťů pokračovalo. Hned v pondělí. Britský mítink King’s Lynn vs. Belle Vue mu padl za oběť jako první. V odloženém závodě jedenáctého kola polské extraligy U24 Czestochowa porazila Gorzow 54:34. Adam Bubba Bednář byl se čtrnácti body (3 3 3 3 2) nejlepším mužem dne, když jej až v závěrečné rozjížďce porazil Franciszek Karczewski.

Václav Milík nešťastně upadl ve Švédsku | foto Karel Herman

Čtvrteční duel švédské Bauhausligan Motala vs. Västervik skončil na rozblácené trati až po desáté hodině večerní za stavu 38:51. Václav Milík dodal domácím pět bodů (0 2 0 3), ale dostal se do pádu a rána do hlavy mu zabránila v účasti při sobotním SEC v Güstrowě. Pardubičanovy služby musela oželet také Lodž v domácím duelu s Ostrowem.

Třinácté kolo polské extraligy v pátek přineslo obří triumf Toruni v poměru 60:29 (celkově 105:74) nad Gorzowem. Jan Kvěch domácím skóroval devíti body (1 2 2 1 3), Martin Vaculík dodal hostům pět bodů s bonusem (2 1 1 1 F).

 

Jaroslav Pták nežije

Karlovy Vary – 27. července
Andy Appleton si balil ceny za vítězství v letošním dlouhodrážním OPEN. Nebyl sám. Opodál se na krku staršího muže houpala medaile. Sice malá, ale o to cennější svým původem. Jaroslavu Ptákovi ji totiž jako poděkování za letitou spolupráci a výraz přátelství věnoval pardubický Jiří Šmída. V hromadě trofejí, kterou karlovarský závodník do svých dvaaosmdesáti získal, byla bohužel poslední.


Závodní příběh Jaroslava Ptáka


Jaroslav Pták se s číslem třináct chystá k čestnému kolu v Nepomuku roku 1967

Zákeřný soupeř se mu totiž pověsil na zadní kolo. Bojoval s ním statečně, ale o tomto víkendu už chyběl jako divák Nepomuckého trojúhelníku, jehož historii za úzkými řidítky psal. Dnes ráno byla nemoc na top speed rychlejší.

Jaroslav Pták vydechl o půl desáté naposledy. K projevům upřímné soustrasti se za všechny své čtenáře přidává také magazín speedwayA-Z. Čest jeho památce!

Jaroslav Pták dostal poslední medaile své kariéry minulý měsíc | foto Pavel Fišer

Filipa Hájka zastavil až déšť

Liberec – 26. července
Všechny vymazlené motocykly se do pavlovického depa nedokázaly naskládat. Jejich majitelé tak rozbili technické zázemí i mimo střechu. Mezi nimi i farář z Ostrowa. Řada z nich by dozajista byla ozdobou českých soutěží. Někteří si oblékali své vlastní kombinézy, jiní použili výstroj z druhé ruky. K vidění byla starší modrá kombinéza Davida Pacalaje. Pravda, již dost nastavená. Rozjížďky na dvě kola byly řádně dramatické. Závod ubíhal jako dravá voda, ale slejváku přece jen neunikl. Takové bylo v kostce šesté kolo amatérské série Budex International Amateur Speedway Cup 2025 v Liberci, jež se v nejprestižnější skupině stalo jasnou kořistí Filipa Hájka.

Filip Hájek (bílá) vede Marcina Boniowskeho (červená) a Roberta Žygalskeho (modrá) | foto Karel Herman

V depu je narváno

Největším problémem pro české kolo polského amatérského seriálu se ukázala účast domácího zástupce. Martin Švestka se letos věnuje pouze motokrosu. A řada hobíků se zapojila do českých šampionátů, což z nich v duchu předpisů poháru činí profesionály. Proto ze startovní listiny vypadl Jan Buňka. Ale Věroslav Kollert s Blažejem Skrzeszewskim, promotérem soutěže, si vzpomněli na éru svého extraligového týmu.

Prestižní skupina nabídla skvělou podívanou – Tommy Schwalb (bílá) vede před Marcinem Bonienm (žlutá), Julianem Kunym (červená) a Henkem Koonstrou (modrá) | foto Karel Herman

A oslovili Filipa Hájka. Juniorský exmistr republiky neřekl ne. A mezi pětatřiceti dnešními startujícími, se okolo poledního jal trénovat. Problémy se mu vyhýbaly. Ostatně jediný incidentem tréninku se stal prasklý řetěz, který si opěšalý Arian Bahlke přinesl do depa.

Trénovalo se po dvojicích. Než se na trati vystřídali všichni, bylo dvanáct padesát. Pak si zkoušku dráhy dopřál sám Blažej Skrzeszewski s plánem jet v závodě jednou jako náhradníka. Společnost mu dělal zmiňovaný duchovní Mateusz Kasprzak. Pak se ještě objevil Marcin Boniowski. Zmizel v boxech a šlo se na nástup.

Filip Hájek (modrá) vede před Oliverem Pettersdorfem (bílá) a Robertem Žygalskim (červená) | foto Karel Herman

Blažej Skrzeszewski se ujal úlohy spíkra. Pokračoval v roli vedoucího depa a zapisovače výsledků. Přesto stihnul onu rozjížďku skupiny Bronze, v níž si vybojoval dva body. Práce nebylo málo. I s finálovými jízdami se závodní pořad skládal z šestačtyřiceti rozjížděk. I když pozor, tato hodnota byla relativní.

Nová skupina Grey má totiž ve středu závodníky, jimž není rozhodně cizí plochodrážní enthusiasmus. Jejich nadšení ale rozhodně nevyváží absenci zkušeností s ovládáním plochodrážní pětistovky. Proto nestartují na pásku, ale mají stíhací závod, kdy jeden stojí na roštu a druhý přesně naproti na rovince. Při osmi účastnících se každá ze čtveřice základních jízd musela dělit čtyřmi.

Rony Weber se převrací na startu třetí jízdy, do níž startují Dominik Picz (žlutá), Bartosz Cwik (bílá) a Laszlo Karczagi (červená) | foto Karel Herman

Měří se čas, který se sčítá. Čtyři nejrychlejší postoupí do semifinále a dva do semifinále bez rizika zranění, který by při startu na pásku mohlo přijít. Jenže… Ačkoliv Tomáš Kollert měřil čas jednomu závodníkovi a Robert Ráliš druhému, z depa přišly protesty. Dvě setiny jsou přece jen dvě setiny.

 


Suverénní Filip Hájek není spokojený:

„Každej start špatnej. Co bys taky chtěl po pěti letech pauzy?! Jsem ve výjezdu první, ale to je tím, jak to pak zasednu.“


 

Poslední slovo má déšť

Odpoledne bylo nádherné. Jenže od Ještědu se neozýval jen řev závodních automobilů při Krušnohorském vrchařském poháru, ale také se odtamtud hnaly fialově černé mraky. Skupina Grey byla jediná, která se dostala na semifinálovou úroveň.

Blažej Skrzeszewski (žlutá) stojí u pásky vedle Tomasze Baňky (červená) | foto Karel Herman

Dvě její stíhací jízdy byly bohužel dneska poslední. Drobný déšť, který provázel výběr semifinálových pozic ve všech skupinách, bez výstrahy přešel v hustý slejvák. Jo, od Ještědu to pro ovál ve Starých Pavlovicích bývá vždy nejtěžší. Další pokračování dostalo ultimátum. Pokud se za půl hodiny situace nezlepší, je se závodem jmen.

Přitom bylo jasné, že jde o jen o zbožné přání. Nezbylo než za bernou minci závěrečných výsledků užít pořadí po základní části. Slawek Andrejczuk měl nejrychlejší součet časů mezi šedivci. Mezi Bronzovými byl nejlepší Grzegorz Filipowicz.

Tomasz Gronowski v kombinéze po Davidu Pacalajovi | foto Karel Herman

Borec z Grudziadze měl namále. V poslední rozjížďce totiž upadl. Stačil se ale během následujícího závěrečného okruhu dostat nazpět před Andrzeje Welgosze. Byť byl v cíli před ním Patryk Koreň, celkové pořadí bylo opačné. Stříbrné ovládl Tamas Szanszilo. A podobně si vedl Filip Hájek mezi Platinovými. Ti závodili v jedné skupině spolu se Zlatými a jejich cesty se měly oddělit až na semifinálové úrovni.

Julian Kuny (modrá) vodí Dominika Picze (červená) | foto Karel Herman

Právě tady přišla jediná ztráta celého dne. Na startu třetí jízdy se převrátil Rony Weber. Starší bráška populární Sindy se postavil k pásce ještě jednou. Záhy však odstoupil a po areálu se pohyboval s ovázaným pravým zápěstím.

Filip Hájek kraloval. Ať stál na roštu kdekoliv, nejpozději v úvodním výjezdu se stal dokonalým pánem situace. Čtyři starty, čtyři vítězství. A když pořadatelé přemístili v dešti pódium od startu pod střechu depa, čekal jej ten nejprestižnější stupínek.

Julian Kuny, Filip Hájel a Tommy Schwalb na pódiu skupiny Platinum | foto Luboš Hájek
Platinum/Gold: TOT Platinum Gold
1. Filip Hájek, CZ 3 3 3 3 12 1.
2. Julian Kuny, D (AMZS) 3 3 3 2 11 2.
3. Tommy Schwalb, D 2 3 2 3 10 3.
4. Oliver Petersdorf, D 2 2 3 3 10 4.
5. Dominik Picz, PL 3 2 2 2 9 1.
6. Marcin Boniowski, PL 0 0 2 2 4 2.
7. Laszlo Karcsagi, H 2 1 0 1 4 5.
8. Henk Koonstra, NL 1 1 1 1 4 6.
9. Arian Bahlke, D 0 2 1 0 3 3.
10. Robert Žygalski, PL 1 0 1 1 3  . 4.
11. Bartosz Cwik, PL 1 0 0 – 1 5.
12. Rony Weber, D X 1 – – 1 7.
 
Silver: TOT
1. Tamas Szanszilo, H 3 3 3 3 12
2. Daniel Smolinski, D 2 3 3 3 11
3. Marcin Zielinski, PL 3 2 1 2 8
4. Damian Gancarz, PL 1 2 2 1 6
5. Marcel Belling, D 2 1 2 1 6
6. Tomasz Potoczny, PL 1 1 1 2 5
 
Bronze: TOT
1. Grzegorz Filipowicz, PL 3 3 3 2 11
2. Patryk Koreň, PL 3 2 3 3 11
3. Wojtek Marciniak, PL 2 3 2 3 10
4. Roland Schulz, D 2 2 2 – 6
5. Tomasz Baňka, PL 1 1 1 1 4
6. Andrzej Wielgosz, PL 1 0 1 1 3
7. Maciej Kwasinski, PL 0 1 0 0 1
res Blažej Skrzeszewski, PL (res) 2 2
 
Grey: TOT SF1 SF2
1. Slawek Andrejczuk, PL 37,00 – 36,42 – 38,90 – 37,03 149,85 38,10
2. Carsten Steffens, D 37,6 – 37,40 – 40,06 – 35,09 149,97 38,18
3. Rafal Maciejewski, PL 44,80 – 37,50 – 37,59 – 37,52 157,51 41,38;
4. Andrzej Turzynski, PL 45,00 – 40,00 – 39,00 40,13 164,23 38,61
5. Patryk Gronowski, PL 44,98 – 43,25 – 41,60 – 42,03 171,84
6. Michal Polanowski, PL 44,30 – 42,98 – 42,65 – 42,08 172,31
7. Mateusz Kasprzak, PL 50,30 – 49,87 – 41,68 – 47,83 192,49
8. Wlodek Kwasinski, PL 47,87 – 50,42 – 48,60 – 48,19 194,47

Poznámka: rozjížďky na dvě kola; skupina Grey stíhací rozjížďky po dvou účastnících s měřenými časy; kromě skupiny Grey, která stihla dvě semifinále, byly závody ukončeny po základních částech skupin, jejeichž výsledky byly ve všech případech vzaty za bernou minci pro konečné pořadí; nestartoval Jan Buňka(Platinum – v duchu reglementů seriálu považován za profesionála), nahradil ho Oliver Pettersdorf, a Guido Boeck (Bronze).

Déšť předčasně ukončil závod | foto Karel Herman