Cesta na výsluní motoristického sportu je lemována nejen vavřínovými věnci, ale bohužel také pomníčky na památku těch, kteří nedojeli. Jedním ze smutného seznamu je i slánský plochodrážník Antonín Vilde, jenž zahynul při posledním ročníku Zlaté přilby na travnaté dráze v roce 1963. Památku závodníka, který by v srpnu slavil sedmdesátiny, si připomeneme tuto sobotu při jeho obnoveném memoriálu ve Slaném. Určitě nezaškodí si jeho kariéru připomenout také vzpomínkovým článkem.
Cestou k plochodrážníkům
Antonín Vilde poprvé spatřil světlo světa 17. srpna 1935 ve středočeských Mileticích poblíž Velvar. Jak už to za první republiky chodívalo, jeho tatínek byl soukromým živnostníkem. A ne ledajakým. Ve své kovárně v Mileticích, již během druhé světové války začal vyrábět sklápěčky za vůz. Ovšem z historie víme, jak to záhy po osvobození s československou demokracií dopadlo. Mezi tisícovkami drobných podnikatelů, jimž komunisté dali svým rozsáhlým znárodněním přes prsty, byl také miletický kovář.

Poválečná doba žila motorizací a touhou mnoha mladíků byl motocykl. A jak by také ne, když za okupace potají vyvíjený pérák a stopadesátka zetka poslaly Československo na absolutní špičku světového motocyklového průmyslu. Po řidítkách toužil také Antonín Vilde. Jeho snem bylo stát se motocyklovým závodníkem.

Naštěstí měl velkou oporu ve svém otci. Na přelomu počátkem padesátých let od něho dostal stopadesátku ČZ. Upravil jí a začal s ní jezdit soutěže. Ty v tehdejší době byly povinné pro každého adepta motocyklového sportu. Teprve až nasbíral patřičné množství bodů, mohl se věnovat vysněné silnici. Ta tehdy z pořadatelského hlediska vedle soutěží převažovala. Terénní závody byly v plenkách a plochým drahám doba nepřála. Navíc v době univerzálních závodníků nebylo žádnou výjimkou pravidelné střídání všech disciplín, a to i v případě absolutní elity.

Někdy roku 1952 se v miletické dílně objevila třistapadesátka Walter koupená od Jana Lucáka. Protože Antonínu Vildemu nebylo ještě osmnáct, musel se za něho otec v prvních závodech zaručit. Hrdina našeho vyprávění se směle pustil do závodění v místních podnicích. Tehdy nebyl problém sehnat příležitost ke svezení. Každou neděli byl někde na pořadu motocyklový okruh.

Inu, okruh. Moderní automotodromy se sterilním prostředím velkých únikových zón byly ještě hodně vzdálenou budoucností. Typickým příkladem tehdejší závodní dráhy byl městský okruh. Závodilo se mnohdy po kočičích hlavách kluzké městské dlažby, v bludišti děr a kanálů a asfalt byl na řadě míst luxusem. Důvodem k odvolání mítinku nebyl ani hustý d隝. Jediným bezpečnostním prvkem byly balíky slámy před kandelábry a sloupy elektrického vedení. Diváci stáli přímo na chodníku a od závodících borců je dělil pouze tenký tkaloun.

Za okny však zuřila studená válka. A naše lidová armáda se pravidelně hlásila o svůj každoroční příděl mladých mužů. Uniknout této mašinérii nešlo. Samozřejmě semlela i Antonína Vildeho. Když v září 1954 rukoval k letectvu do Pardubic, věděl, že na dlouhé dva roky bude muset na závodní motocykl zapomenout.

Jenže problémy nezmizely ani po návratu do vytouženého civilu. Počáteční boom motocyklových okruhů byl již zklidněn alespoň minimálními bezpečnostními požadavky. A kromě toho absurdní mechanismus komunistického plánovaného hospodářství sice na jednu stranu chrlil nekonečné série cestovních motocyklů, ovšem na straně druhé nebyl schopen uspokojit hlad stovek závodníků po dostupném produkčním závodním stroji. Mnohá závodnická kariéra tak došla svému předčasnému konci.

Miletice však leží coby kamenem dohodil od Slaného. Tady v padesátém vznikl úplně nový plochodrážní stadión. Když se pak v souvislosti se vznikem ligy začalo v roce 1957 formovat krajské družstvo Praha – venkov, Slaný se stal jeho hlavní baštou. Mezi partu plochodrážníků vedených legendárním Václavem Stanislavem přišel i Antonín Vilde. Na rozdíl od silnice bylo výhodou ploché dráhy, že se všechno v klubech fasovalo zdarma. A upřímně řečeno, mezi partu slánských závodníků nebylo zas až tak těžké zapadnout. Legendární Václav Stanislav se dokonce v květnu 1957 zúčastnil Vildeho svatby.

Ovšem prim hrál Miroslav Černý. Ještě dnes na něho pamětníci vzpomínají jako na světového šampióna v dělání blbinek a zdroj nikdy nekončící zábavy. Pro něho nebyl problém, když ráno zaspal, sednout na plochodrážní eso a s kanystrem metylu na řidítkách dojet pár kilometrů do práce na šachtu. Nebo jindy v Jihlavě nechtěli partu závodníků a mechaniků v kožených bundách pustit do nejlepšího baru ve městě. Zničehonic v dotyčném podniku zazvonil telefon a hlas generála Hrušky z ústředí Svazarmu nevídaným způsobem seřval vedoucího. Závodnická společnost se tak dostala dovnitř. Samozřejmě dotyčný důstojník neměl o celé věci ani potuchy. To jen Miroslav Černý došel na nejbližší poštu, kde měli veřejný telefon. Sluchátko pak dokonale zkreslilo jeho hlas a zbytek dodal zupácký tón, jenž v totalitních dobách platil.

Korunní princové druhé ligy
Vedle Miroslava Černého základ tehdejšího družstva KAMK Praha – venkov tvořili Bohumil Rendek, Zdeněk Kovář, Stanislav Matoušek (otec třech synů, z nichž dva se věnovali ploché dráze a ten prostřední se nesmazatelným způsobem zapsal do historických análů) či František Moulis. A samozřejmě jezdící trenér Václav Stanislav. Tehdejší liga se jezdila na bázi krajů, nikoliv klubů a každý se s každým střetnul pouze jednou.

Celek Prahy – venkov prošel ligovým křestem počátkem května 1958 ve Větřním. Čekal na něj pozdější vítěz celé II. třídy České Budějovice. Jak celý mítink skončil zůstává prozatím historickému bádání skryto. Dochoval se sice program, nicméně je vyplněný výsledky pouhých devíti rozjížděk. A to byla jen půlka tehdejšího rozpisu. Jisté však je, že si zde Antonín Vilde odbyl svou závodnickou premiéru. Ve své prvé jízdě dojel poslední, pak se postupně zlepšoval. Následující start mu tedy přinesl bod a ten další dva. Pak již zmiňovaný zdroj dílčích informací vysychá. Nicméně ze známého průběhu závodu vyplývá, že přes statečný odpor hostí Budějovice hrály prim.

Nicméně o devět dnů později se obě družstva střetla znovu v Divišově. Tím pádem se nabízí hypotéza, že ve Větřním šlo pouze o přátelské střetnutí. A to tím spíše, že dochovaný program uvádí jako název závodu meziměstské utkání reprezentantů krajů. Podobná nesprávná interpretace ligových klání však nebyla u pořadatelů v padesátých letech ničím neobvyklým. Nicméně v případě Větřního je však v programu uvedeno, že druhým závodem sezóny 1958 bude ligové utkání Karlovy Vary – České Budějovice.

Leč nechejme spekulace a držme se známých faktů. Ligová skóre z Divišova bohužel neznáme. Ovšem Antonín Vilde vyhrál vloženou rozjížďku o Cenu Divišova před budějovickým Františkem Irmišem a svým klubovým kolegou Bohumilem Rendekem. Také z ostatních známých výsledků vyplývá, že se Antonín Vilde rychle stal více než platným členem sestavy. Kupříkladu první letní večer na slánské dráze v duelu s Karlovými Vary hned ve své úvodní rozjížďce porazil nebezpečného Ladislava Emlera. Prohrál jen v rozjížďce s číslem patnáct s neporaženým suverénem Františkem Richterem. Kdyby v sedmé jízdě nevypadl, měl by tak na svém kontě úctyhodnou sedmnáctku. Poslední srpnový den třikrát neviděl cíl v utkání s hradeckým krajem, jinak dvakrát vyhrál a jednou dokončil druhý. Mítink vešel do historie nejen triumfem pražského venkova 62:44, ale i neblahým incidentem, kdy motocykl vlétl mezi diváky.

Z minima informací, jenž jsou o druhé lize z let 1956 – 1962 známa, vyplývá, že KAMK Praha skončil v osmapadesátém na druhém místě. A tohle umístění mu snad bylo přímo předurčeno osudem. Bylo to k vzteku a o to více, uvážíme-li, že vítěz postupoval mezi elitu. O rok později kralovalo nižší třídě Ústí nad Labem. Rozhodující utkání bylo na programu v půlce září v Divišově. Venkovští Pražané k němu jeli namlsáni jedním z nejpřesvědčivějších vítězství celé ligové historie. Byl to přesně týden, co na své hlavní dráze ve Slaném proměnili duel se Slovenskem v hotová jatka. Na straně hostí byl nejlepší bývalý cyklista Vlastimil Růžička se šesti body, takže kdo se mohl divit konečnému skóre 80:28?!

Leč v Divišově to bylo o něčem jiném. Severočeši Jaroslav Volf, Stanislav Svoboda, Karel Voborník a Karel Průša se postarali, aby dva tabulkové body byly jejich. Přesně ty dva body, které potřebovali k triumfu v celé soutěži a tím pádem k postupu. Naproti tomu v řadách KAMK Praha – venkov jedině Bohumil Rendek a Josef Kysilka podali nadprůměrný výkon. Pro Antonína Vildeho to byla doslova černá neděle. Nejprve čtyři nuly, pak jednička a dvojka.

Ke druholigovému triumfu nepomohla ani reorganizace soutěže na systém čtyřutkání v roce 1960, ani návrat k osmičkám v následující sezóně. Ten si pro sebe urvali nejprve Hradečáci, ve druhém případě Severní Morava. O nižší soutěži ročníku 1962 nevíme, ani jestli se vůbec dojela. Stejně by její výsledky měly jen pramalý smysl. Svazarmovští generálové se totiž chronické nemoci československé plochodrážní ligy rozhodli vyřešit jedním
radikálním řezem. Zrušením. Ze známých ligových výsledků počátku šedesátých let se Antonínu Vildemu povedl nejlépe mítink v Divišově počátkem září 1961. K porážce západočeského družstva přispěl osmnácti body.

Smůla, jenž celek KAMK Praha – venkov v nižší lize provázela, však v žádném případě neznamená, že by se o ligové patro výše ztratil. Jistý obrázek nám může dát výsledek přátelského střetnutí s prvoligovým KAMK Praha – venkov, jenž se uskutečnilo koncem června 1959 ve Mšeně. Venkované vyhráli těsným poměrem 56:52. Antonín Vilde na skóre svého klubu participoval šesti body. “Mšeno mu vůbec nešlo,” vzpomíná jeho bratr Václav téměř o půl století později. “On jezdil spíš venek. Naopak se mu dařilo ve Větřní. Bylo tam hrozně moc škváry, takže to bylo měkké. A také Budějovice. Jednou tam čtyři rozjížďky vyhrál a v té páté ho sejmul Irmiš.”

Utajená senzace
Ale opusme kolektivní soutěže a podívejme se na výsledky Antonína Vildeho jako jednotlivce. Musíme ovšem otočit genezi našeho vyprávění a vrátit se zpátky do roku 1958. Stejně jako dnes, i před bezmála půl stoletím byl vrcholem republikový šampionát jednotlivců.

Antonín Vilde se jej poprvé zúčastnil již ve své první aktivní sezóně. Kvůli absenci několika stálých účastníků seriálu vjel v jeho předposledním závodě jako traová rezerva na dráhu slánského stadiónu. Premiéra třiadvacetiletého novice mezi tehdejší československou elitou nevyzněla zrovna nejlépe. Ve čtvrté rozjížďce upadl sám, v šesté s Bohumírem Bartoňkem. Pak však dvakrát dojel třetí, aby nakonec znovu neviděl cíl. V celkové klasifikaci mítinku byl šestnáctý. Jenže to už se vědělo, že ve Slaném vyrůstá talentovaný závodník. A jméno Antonín Vilde se objevilo v nominaci pro podzimní mezinárodní seriál.

Tyhle seriály se většinou konaly dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Pořádal je ÚAMK, protože z ideologického hlediska nebylo tehdy žádoucí, aby do styku s kapitalistickou cizinou přicházel kdokoliv mimo centrum. Ze zahraničí byli pozváni vesměs kvalitní závodníci. Ti se promíchali s domácí špičkou a po velkém závodě na pražském Strahově zpravidla ve dvou skupinách během pár dnů procestovali naše stadióny.

Nicméně podzim osmapadesátého roku Antonínu Vildemu žádný oslnivý výsledek nepřinesl. Skončil vždy ve spodní polovině výsledkové listiny. Následující jaro jej nezastihlo v nejlepší formě. Po týdenním soustředění v Přerově se do závěrečného kontrolního závodu dostal jen jako náhradník. V nominaci pro jarní seriál na něho nezbylo místo. V prestižním klání se objevil zase až na podzim. Ovšem výsledky byly stejné jako předcházející rok.

V roce 1960 se jarní seriál neuskutečnil a světová esa se k nám dostala až na podzim. A právě ve středu 5. října se Antonín Vilde dočkal jednoho z nejoslnivějších výsledků své kariéry. Večer se do Slaného sjelo šestnáct plochodrážních es. Kromě československých závodníků tady byla slavná jména z Polska, Švédska a tehdejšího Sovětského svazu. Pořádající klub zastupovali Miroslav Černý se čtrnáctkou a právě Antonín Vilde se startovním číslem šestnáct.

Příliš se s nimi nepočítalo. A to tím spíše, že je hned při úvodním vystoupení očekávali na světové výsluní se deroucí Rus Igor Plechanov a švédský profesionál Leif Larsson. Oběma bylo později dopřáno dostat se mezi nejlepší šestnáctku světa. Do cíle však dojel jako první Plechanov před Vildem a Černým, zatímco Larsson vůbec nebodoval. Ve druhé sérii čekali na Antonína Vildeho samí Češi. Porazil však jen Miloslava Špinku, zatímco na vítězného
Antonína Nováka a náhradníka Františka Ledeckého byl krátký. Zisk jen jednoho jediného bodu jej možná zpočátku ani příliš nemrzel. Kdo ví. Ale dnes po více než čtyřiceti letech víme, že právě tady přišel o vavřínový věnec.

Rozjížďka s číslem devět. Antonín Vilde sebral vítězství Luboši Tomíčkovi. V další sérii pak připisoval opět trojku. Na úkor Milana Wágnera a Poláka Floriana Kapaly, jenž se rok předtím v mistrovství světa dostal až do Wembley. A rázem tu byla pořádná senzace. Antonín Vilde si dělal čáku na stupně vítězů. Leč čekala jej prubířská zkouška ohněm. Zatímco Igor Plechanov si triumfem v rozjížďce s číslem sedmnáct zajistil celkové vítězství, v depu se chystala jízda dne. Všichni čtyři její účastníci měli šanci stanout na stupních vítězů. S červeným povlakem devatenáctiletý Sören Sjösten, který to ještě o čtrnáct let později na sklonku své kariéry dotáhne v Göteborgu k bronzu v individuálním šampionátu světa. O kousek dál Antonín Kasper, jenž se stane jedním z největších plochodrážníků naší země. Na třetí dráze Rus Boris Samorodov. I toho čeká skvělá kariéra v mezinárodním měřítku. A u mantinelu Antonín Vilde. Publikum má bezesporu na své straně. Vždy mezi davem v ochozech stadionu jsou i jeho sousedé z Velvar, kde bydlel od roku 1957 přímo na náměstí, a z Miletic, kam stále dojížděl do zaměstnání.

Chvíle nervozity na startovním roštu. Páska letí vzhůru a vedení se ujímá Kasper před Sjöstenem. Hrdina dne Antonín Vilde končí třetí před Samorodovem. Co to znamená pro konečné pořadí? Protože Leif Larsson vyhrál následující devatenáctou rozjížďku, dostal se na stříbrnou příčku. Bronz zbyl na Kaspera, bramborová medaile na Sjöstena. Desetibodový Antonín Vilde skončil pátý. “Mohl být na bedně, ale zavřeli ho,” vybavuje si závod jeho bratr. “Vyčetl mi: to jsi mi nemohl říct, dal bych to tam mezi ně. Ale asi by to neudělal, byl hodně férový.”

A jak na skvělý úspěch slánského borce reagoval tehdejší tisk? Jeho největší pozornost byla upřena na pražský Strahov, kde celý mezinárodní seriál začínal. Společně s plochodrážníky však závodili i motokrosaři a ti sklidili největší díl slávy. Kupříkladu Stadión se věnoval výhradně Strahovu, zatímco další díly plochodrážního turné zcela pominul. Zato si jeho čtenáři mohli přečíst o Gzu Cha-jinovi, Kuo Cu-lenovi, Mao Ten-čouovi, Tien Šou-šinovi a Wej Nej-minovi. To byli motokrosaři z tehdy ještě spřátelené rudé Číny, jenž na Stranově shodou okolností totálně vyhořeli. Přednost před českými plochodrážníky však dostali.

Dobře, a co motoristický tisk, řeknete si. Opět žádná sláva. Nejvýznamnější tehdejší periodikum Svět motorů věnoval jeden článek Strahovu a jeden zbytku turné. Ten je poměrně obsáhlý. Ovšem jen na první pohled. Kromě povinné chvály sovětských plochodrážníků, by tentokrát oprávněné, a radostného očekávání oslav říjnového puče, přináší jen záplavu poměrně pustých klišé, tradiční kritiku československých jezdců a jakýsi pokus o návod, jak stav věcí zlepšit. Z pohledu historika jsou cenné jen poměrně detailní výsledky všech čtyř závodů. Senzační úspěch Antonína Vildeho je shrnut do jediné věty: „Z ostatních podali ještě dobré výkony Roman Irmiš, Vilde a Kvarda.”

Až do druhého kola MS
Když si Antonín Vilde v říjnu 1960 vychutnával svůj úspěch v slánském závodě mezinárodního turné, měl za sebou již debut v mistrovství světa. Uskutečnil se koncem května v Liberci. Před zraky dvanácti tisícovek diváků svedli českoslovenští závodníci vyrovnanou bitvu s Poláky a skóre z hlediska postupujících činilo čtyři ku čtyřem. Antonín Vilde v závodě nasbíral čtyři body a obsadil dvanáctou příčku před dvěma Rakušany a dvěma Jugoslávci.

Nicméně start v mistrovství republiky mu stále unikal. Do dubnové kvalifikace na své dráze ve Slaném byl
zařazen jen jako náhradník. Regulérního startu mezi tehdejší československou elitou se tak dočkal až v jednašedesátém. Kvalifikace ve Slaném se pro něho stala víceméně formalitou. Nasbíral dvanáct bodů a více měl jen čtrnáctibodový František Richter.

Finálová část se roztočila již druhý den ve Mšeně. S dvacetidenním odstupem následovala Chrudim, v srpnu přišlo na řadu slovenské Partizánské a seriál se uzavřel v září v Krupce. V tehdejším systému bralo šest nejlepších mistrovské body dle klíče 8-6-4-3-2-1. Antonín Vilde dosáhl svého nejlepšího výsledku v deštivém závodě v Partizánském. S třemi body obsadil třináctou příčku. Kromě domácí elity závodil ten rok i v mistrovství světa. Jeho prvé kolo mistrovství světa v bavorském Abensbergu mu přineslo první cestu za železnou oponu. Ovšem zatímco Antonín Kasper a otec a syn Volfovi postoupili, Antonín Vilde skončil třináctý.

Na svůj nejlepší závod sezóny 1961 si tak musel počkat až do konce října. Na nově otevřené Markétě uspořádali první ročník Velké ceny Prahy. Přestože se mítink jel v sobotu dopoledne, našla si cestu do ochozů poměrně slušná divácká návštěva. O putovní pohár věnovaný tehdejším primátorem Adolfem Svobodou si to rozdala celá tehdejší československá špička.

Antonín Vilde se mezi ní rozhodně neztratil. Začal slibně druhým místem za Antonínem Kasperem, ale před mladším Jaroslavem Volfem a Miloslavem Špinkou. Jízda s Lubošem Tomíčkem mu přinesla opět dva body a skalpy Miroslava Šmída a Antonína Nováka. Rozjížďka s číslem jedenáct, v níž protnul metu opět na druhém místě za Bohumírem Bartoňkem, naznačila vysoké ambice.

Jenže v šestnácté jízdě jej kromě stříbrného muže individuálního šampionátu Františka Richtera porazil rovněž mladíček Jan Holub. O dvě rozjížďky později se před Antonína Vildeho dostali i Jaroslav Machač s Františkem Ledeckým. Celkově tedy z toho bylo osm bodů a sedmá příčka. Výkon našeho hrdiny skvěle vystihl svazarmovský Obránce vlasti, když 3. listopadu napsal: “O vzrušení se postaral právě Vilde, který neúnavně jezdil v těsném závěsu i za jezdcem takových kvalit jako je Tomíček. Pouze v posledních svých dvou jízdách poněkud polevil a obsadil dvakrát třetí místo. To ho připravilo o mnohem lepší umístění.”

Zimní přestávka mezi sezónami 1961 a 1962 byla pro Antonína Vildeho poměrně krátká. Již sobota 7. dubna jej zastihla ve vídeňském Prátru. Na tamní dráze plné nebezpečných děr s nestejnorodým povrchem, kde tvrdá místa
střídala hluboká škvára, bylo na pořadu dne první kolo světového šampionátu jednotlivců. V hledišti se sešlo tři a půl tisíce diváků.

První start se Antonínu Vildemu nevydařil. Po vylétnutí pásky odjížděl až jako poslední. Ani v dalším průběhu se mu rakousko německou trojici Josef Bössner, Manfred Poschenrieder a Erich Luther nepodařilo dostihnout. Zdálo se, že ani tentokrát se mu prokletí vyřazení v prvých kolech mistrovství světa nevyhne. Jenže pak se to otočilo. Sérií čtyř druhých míst za domácím Helmutem Happerem, Lubošem Tomíčkem, Němcem Alfredem Aberlem a konečně Jugoslávcem Valentem Medvedem nasbíral osm bodů. Ty mu v konečném součtu stačily na šesté místo a otevřely cestu do druhého kola.

Světový šampionát jednotlivců pokračoval počátkem června a do jeho druhého kola ve Varšavě se chystal také Antonín Vilde. V polské metropoli to už v boji s patnáctkou z dvaatřiceti nejlepších kontinentálních jezdců bylo jiné kafe. Dvakrát nebodoval, třikrát skončil třetí, přičemž porazil jen Rakušana Alfreda Sitzwohla v rozjížďce s číslem dvacet a po bodu získal díky pádům domácích Jana Malinowského a Jana Kuciaka. Nicméně celkové čtrnácté místo už bylo samo o sobě úspěchem.

Bohužel postup do druhého kola mistrovství světa jednotlivců byl posledním velkým úspěchem Antonína Vildeho. Proniknout mezi elitu naší země se mu v dvaašedesátém nepodařilo. Bohužel ani o rok později, kdy se ligová soutěž už nejezdila.

Šampionát jednotlivců jako jediné regulérní mistrovství však nemohl nabídnout dlouhodobé závodnické příležitosti celé jezdecké základně. Plochodrážníci trpěli nedostatkem závodů. Hlad po závodění nemohla uspokojit ani hrstka pouáků, ani nově zavedené krajské přebory. Ten středočeský se navíc jel ve Mšeně, kde to Antonínu Vildemu nikdy příliš nešlo. Skončil bez bodu poslední. A tak v létě třiašedesátého pomáhal zemědělcům při žních a chystal se na zářijový patnáctý ročník Zlaté přilby ČSSR v Pardubicích.

Zlatá přilba bez licence?
I když se to řada lidí zdráhala přiznat, byla Zlatá přilba na travnatém ovále dostihového závodiště svým způsobem anachronismem již v době svého vzkříšení počátkem šedesátých let. Hnát navzájem nesouměřitelné terénní a silniční motocykly s plochodrážními speciály bez brzd v zádech nebezpečným a prašným bezmála dvou a půlkilometrovým kolem se záludnou Popkovickou zatáčkou nebylo zrovna bezpečné.

Otazníky vzbudil již první znovuobnovený ročník v roce 1961. Při hrůzostrašné kolizi v tréninku se zabili Libor Dušánek a Němec Erich Stieglmeier. Nicméně závod přitahoval masy lidí a tak se konala i další pokračování. Když se v sobotu 14. září 1963 pořádaly oficiální tréninky, v kuloárech se proslýchalo, že patnáctý ročník mítinku bude tím posledním na travnaté dráze.

Krutý osud však chtěl, aby byl zároveň i poslední závodem Antonína Vildeho. V nedělní opravné jízdě plochodrážníků měl těžký pád v prvé zatáčce po startu. S těžkým zraněním hlavy byl převezen na traumatologické oddělení pardubické nemocnice. Avšak na následky zranění ve středu 18. září 1963 skonal.

Tragická nehoda se však bohužel dostala na přetřes ještě jednou. V Pardubicích se před sedmi lety chystal jubilejní ročník padesátý závodu, jehož nejlepší časy jsou spojeny s klasickým oválem ve Svítkově. Jeden východočeský deník vydal při této příležitosti zvláštní přílohu. Bývalý závodník Bohuslav Rak se na jejích stránkách netají, že patřil k odpůrcům přesunu nejstaršího plochodrážního klání světa do Svítkova. Nic proti tomu, každý může mít svůj názor. Jenže on se opírajíc spíše o senzaci než seriózní informace vcelku nevybíravě o Antonína Vildeho otřel. Prý nebyl po zdravotní stránce kvůli neohebné a nefunkční páteři v pořádku a dokonce neměl lékařskou licenci.

Rodina závodníka však tato obvinění odmítá. Zranění měl asi jako každý plochodrážník a v Polsku jednou pobyl i čtrnáct dnů v nemocnici, avšak s páteří bylo vše v pořádku. A necelý měsíc před nehodou ještě jezdil s kombajnem a jeho snímek se dokonce dostal na titulní stranu novin. I pamětníci a přímí účastníci nešastného závodu v Pardubicích vzpomínají na mimořádně přísnou přejímku. Důvodem byl velký počet defektů v předcházejícím roce. Není příliš pravděpodobné, že by komisařům prošel závodník bez licence. Rovněž oficiální dokumenty nedávají senzacechtivému Rakovi za pravdu.

Tajemník závodu Josef Kafka v protokolu pro Státní úřad sociálního zabezpečení v Praze popsal nešastný pád takto: “Soudruh Vilde byl nominován jako závodník na mezin. závod motocyklů na travnaté ploché dráze Zlatá přilba ČSSR v roce 1963 ve dnech 14. a 15. září 1963. V sobotu 14. 9. 63 absolvoval normální trening, jeho stroj byl převzat techn. komisí Úst. Autoklubu a připuštěn k závodu. Jezdec před závodem byl zdráv a nestěžoval si. Po odstartování závodu v prvé zatáčce od hlavní tribuny v rychl. 50-60 km jezdec nezvládl stroj, spadl z něho na závodní dráhu a utrpěl vážná zranění na hlavě. Byl ihned převezen do okr. nemocnice v Pardubicích na úrazové odd., kde byl ošetřen a ponechán v léčení. Zranění byla však tak vážného rázu, že jim po 2 dnech podlehl a zemřel. Stejným způsobem vysvětlují smrtelný úraz i svědci pádu – členové ředit. AMK Pardubice.”

Zpráva ošetřujícího lékaře určuje diagnózu zranění jako otřes mozku III. stupně, zhmoždění mozkového kmene a zlomeninu levé horní čelisti. A v kolonce s otázkou, zda na vznik úrazu měla vliv nějaká vada nebo nemoc, kterou poraněný trpěl, je uvedeno jednoznačné ne.

Jméno Antonín Vilde bylo se světem levých zatáček spojeno i po jeho nešastném skonu. V sedmdesátých letech se ve Slaném jezdil jeho memoriál. A jeho stejnojmenný syn má ve slánském klubu na starosti propagaci a tisk.

Mezníky plochodrážní kariéry Antonína Vildeho:

9.5.1958	Větřní	v utkání družstev mezi KAMK České Budějovice a KAMK Praha – venkov prošel Antonín Vilde svým plochodrážním debutem
podzim 1958	ČSR	jméno Antonín Vilde se poprvé objevuje v tradičním mezinárodním seriálu
13.9.1959	Divišov	KAMK Praha – venkov prohrává rozhodující duel s Ústím nad Labem o vítězství ve II. třídě; týmu Praha – venkov nebude nikdy souzeno druhou divizi vyhrát a tím pádem postoupit do I. třídy
22.5.1960	Liberec	při svém debutu v mistrovství světa jednotlivců nasbíral Antonín Vilde čtyři body a skončil dvanáctý
5.10.1960	Slaný	v jednom ze závodů mezinárodního podzimního seriálu skončil Antonín Vilde s deseti body pátý, lépe dopadli jen účastník šesti světových finále jednotlivců Sören Sjösten ze Švédska (11 b), Antonín Kasper (11), další špičkový Švéd Leif Larsson (12) a pozdější dvojnásobný vicemistr světa Igor Plechanov (14)
30.4.1961	Slaný	v kvalifikačním mítinku Antonín Vilde vybojoval dvanáct bodů a druhým místem poprvé a naposledy postoupil do finálové části mistrovství republiky jednotlivců
28.5.1961	Abensberg (D)	ani druhý start v mistrovství světa nepřinesl Antonínu Vildemu postup do druhého kola; tentokrát byl s dvěma body třináctý
13.8.1961	Partizánské	ve třetím závodě finále MR jednotlivců inkasoval Antonín Vilde tři body a zaznamenal tak svůj nejlepší výsledek v šampionátu vůbec
28.10.1961	Praha	několik tisíc diváků vidělo při 1. ročníku Velké ceny Prahy také skvělý výkon Antonína Vildeho, jenž nakonec mezi absolutní československou špičkou skončil s osmi body sedmý
7.4.1962	Vídeň (A)	ve vídeňském Prátru zajel Antonín Vilde svůj životní výsledek a díky osmi bodům a šestému místu postoupil do druhého kola mistrovství světa jednotlivců
3.6.1962	Varšava (PL)	v polském hlavním městě skončila pou Antonína Vildeho tehdejším světovým šampionátem, když na jeho kontě byly tři body a čtrnáctá příčka
15.9.1963	Pardubice	při posledním ročníku Zlaté přilby na travnatém dostihovém závodišti Antonín Vilde upadl při opravné jízdě plochodrážníků a následkům zranění o tři dny později podlehl

Foto: archív rodiny Antonína Vildeho a autora

Autor děkuje rodině Antonína Vildeho – manželce Aleně, bratru Václavovi a synu Antonínovi, a také mechanikovi panu Josefu Michaličkovi za čas, pohostinnost a zapůjčení všech materiálů, bez nichž by tento článek nemohl vzniknout.