Unna – 18. března
Každoroční předzvěstí letní plochodrážní sezóny bývá tradiční závod na zimním stadionu v Unně u Dortmundu. Jede se sice na ledě, ale nikoli na ohřebíkovaných speciálech, nýbrž na strojích pro klasickou plochou dráhu, které pořadatelé vybaví pro kroužení po hokejovém stadionu koly opatřenými šroubky. Pro většinu jezdců pak je show s ohňostrojem, vystoupením tanečních skupin a vloženými závody sidecarů, čtyřkolek, motokár nebo dětských adeptů plošiny před zaplněnou tribunou příjemným vstupem do sezóny. Na kluzkém povrchu se dokonale vyřádí s minimem rizika zranění při častých pádech, protože rychlosti nejsou velké.
Toto pravidlo ale letos tak úplně neplatilo pro jednoho z našich dvou aktérů, Jakuba Hejrala, který v Unně zažil ne zrovna šastný debut . Hned ve své první jízdě v první zatáčce po startu sklouzl, sebral s sebou i domácího Markuse Eibla a poranil si o jeho kolo levou ruku. Naštěstí se v nemocnici nepotvrdila první diagnóza hovořící o zlomenině. Vše spravilo patnáct stehů, bandáž naražené končetiny a v závěru závodu už Jakub Hejral mohl fandit svému úspěšnému kamarádovi.
Vladimír Višváder je naopak pravidelným účastníkem klání na vestfálském ledě. Letos se představil ve vynikajícím světle a už v tréninku patřil k nejrychlejším. Tak tomu ale vesměs bývalo i v letech předešlých, ovšem v samotném závodě pak obvykle nedokázal krotit svůj bojovnický elán a končil v balíkách kolem mantinelů. Letos jel oproti letů předešlým viditelně klidněji, neplatilo jeho obvyklé „Idem sa zabíja!“. A mít lepší starty, mohl klidně stát o stupínek výš. I tak se třetí příčka v nelehké konkurenci velmi dobrým počinem a příslibem pro nadcházející sezónu.
V základním rozpisu se jely jen čtyři série a Vladimír Višváder si připsal osm bodů (3 – 0 – 3 – 2). Nejprve s přehledem vyhrál. Ve druhém vystoupení po zkaženém startu marně dotahoval třetího Danielczika a potřeboval by ještě kolo navíc. Poté poprvé a naposled odfrkl podle představ a vyhrál stylem start – cíl s velkým náskokem. A na závěr hned na startu ztratil na suveréna závodu, mladého Holanďana Reného van Weeleho.
V semifinále předvedl svůj nejlepší výkon večera. Po tradičně špatném startu byl na konci startovního pole. Avšak ve druhém kole využil potíží přetáčejícího se Jörga Pingela a podjel nejen jeho, ale i Markuse Eibla. S ním se pak definitivně vypořádal v následující zatáčce, kde předvedl málo vídanou „spolupráci“ s mantinelem.
Start potom tradičně prohrábl i v šestikolovém finále, ovšem už ve druhém kole neodolal jeho tlaku Björn Danielczik. Chyboval a spadl. O něco později se poroučel k zemi i místní matador a předloňský vítěz Christian Hülshorst. Vladimír Višváder si tak v poté dokroužil pro druhou pozici, která v systému stálého připočítávání bodů znamenala celkové třetí místo.
Zbývá ještě dodat, že vložený závod sidecarů ovládla domácí dvojice Raesfeld/Stucke a mezi motokáristy se na stupně vítězů vešel i bývalý finalista mistrovství Evropy na trávě z osmdesátých let Andreas Walek.
Hlasy z depa
„Přijel jsem si sem hlavně zajezdit,“ řekl Vladimír Višváder magazínu speedwayA-Z. „Zablbnout si bez nějakých velkých ambicí. Už v tréninku jsem cítil pohodu. Zpočátku jsem do toho nechtěl vletět po hlavě, jezdit přes moc se tu obvykle nevyplácí. Až v semifinále a ve finále jsem víc zabral. Hlavně semifinále bylo parádní, dobře, že mi pomohl i ten mantinel. Když se vracíš s pohárem, tak je to vždycky veselejší.“
„Promydlil jsem start,“ popisoval Jakub Hejral své jediné, nešastné vystoupení. „Pak se mi to chytlo. Trošku jsem to podržel a dal to pod ně. Nějak mi to ale nevyšlo. Vlítnul jsem do mantinelu a Markus Eibl do mě. Zadní roztočený kolo jsem mu zastavil rukou. Mám to trošku potrhaný, ale už je to sešitý, takže s tím nic vážnějšího snad nemám.“
