Přelouč – 27. září
Předtuchy někdy vyjdou. Jindy naopak selžou. Anebo je to něco mezi. Lukáš Hutla si dopřál roční pauzu od ledové ploché dráhy, aby byl doma oporou své rodině s malým klučinou. Jenže závodní dušička si přece jen nedala pokoj. V únoru přece mrzne a v evropském šampionátu stejně zbude jen pozice náhradníka. Jo. Jaro letos spěchalo jako natěšený panic na první rande a přeloučský ledař se z polského Sanoku vracel coby pátý muž závěrečné klasifikace.

 

Když se ledy jedou na jaře

„Šel jsem jen tak kolem,“ glosuje Lukáš Hutla své vystoupení na evropském ledě v polském Sanoku s notnou dávkou nadsázky. „Přijel jsem se zúčastnit.“

Jak lednové mrazy přišly, se stejnou rychlostí zmizely a rtuť teploměru jakoby si popletla mínus s plusem, jak vysoko nahoru mířila. Páteční trénink v Sanoku byl po třech týdnech první šancí, kterak nechat hřebům ve svých kolech okusit pevné skupenství vody.

„V pátek jsem se těšil na trénink, že se konečně posadím na motorku na normální dráze,“ pokračuje. Avšak když se už únor rozhodl parodovat svého bratříčka dubna, tak se vším všudy. I s aprílovými výstřelky.

„Trénink se nejel,“ demoluje český ledař jednou ranou vznosné vzdušné zámky svých plánů. „Na dráze stála voda. Jen jsme v depu pokecali, kluci připravili motorky. Večír jsem si dal dvě pivka na hotelu a šel spát.“

 

Stejně se jde na ně

Oranžový ozubený speciál svého pána svezl až v sobotu. „Hodku před prvním závodem jsme si objeli dvě kolečka,“ začíná evropský šampionát v podání Lukáše Hutly. „Zkusili jsme si start na pásku a šli závodit.“

Závodit. Doopravdy. Dvojky a trojky ve skóre našeho reprezentanta opticky kazí jediná jednička. Z rozjížďky s číslem deset, do jejíhož cíle před Lukášem Hutlou dorazili Jimmy Olsen a vítězný Franz Zorn. Švéd a Rakušan nazítří měli stát na pódiu.

„Myslel jsem, že v únoru zamrzne,“ pojímá Lukáš Hutla závody v Sanoku širšími souvislostmi. „Dostal jsem doma povolení, že bych zatrénoval a jel jako náhradník.“

Člověk si nemusí vést meteorologický deníček, aby věděl, kolik udeřilo. „Když nezamrzlo, aspoň posilovna,“ dozvídáme se detaily o jeho přípravě. „Neměl jsem výdrž. Třetí kolo, čtvrtý už nebylo moc.“

 

S jídlem roste chuť

Jedenáct bodů poslalo Lukáše Hutlu do rozjížďky poslední šance. „V ní jsem si upřímně říkal, že ve finále nemám co dělat,“ komentuje své třetí místo před Maxem Koivulou. „Nevydržel bych tu palbu.“

Jenže závodní čertíček mu druhý den nedal pokoj. „V neděli jsem se si zvyk‘,“ souhlasí. „V souboji s Lucou Bauerem jsem dřel a ruce si zvykly. Potrápil jsem Frankyho Zorna. Jel jsem na lepší výsledek, ale v last chance rozhodl start.“

A tak se Lukáš Hutla opět loučil s publikem před branami finále. „Startuju pod plným plynem,“ líčí. „Ale motorka vadla. Kluci na klasický dráze dotahujou spojku. Na tu poslední šanci jsem to otočil asi o čtvrt závitu, ale to bylo asi málo.“

Po vylétnutí pásky byl čtvrtý. „Předtím jsem ty kluky předjel po venku,“ přemítá. „Ale teď jsem na to neměl koule.“

 

Vše bylo, jak být mělo

Pátý v sobotu, pátý v neděli, pátý celkově. Ústa gratulují, prsty se rozlétnou po klávesnici, aby složili písmenka do samých superlativů. A mozek se neubrání kacířským myšlenkám. Jaké by to asi bylo, kdyby si Lukáš Hutla nedal závodní pauzičku? A nejen v Evropě, ale také ve světě, který je rovněž zapovězen ruským supermanům.

„Škoda?“ reaguje závodník otázkou následovanou jednoznačnou odpovědí. „Ne. Řek‘ jsem, že si letos nebudu rozbíjet držku a lámat pracky. A pomůžu doma. Příští rok už bude prcek chodit, můžeme jet na sever všichni. Nazávodil jsem se dost, chtěl jsem si dát pauzu.“

Ještě jeden závod jej letos ještě čeká. „Pouťák Heerenveen,“ odtuší. „Nechtěl jsem žádat o divokou kartu na svět a nechal ji klukům, co jeli kvalifikaci ve Švédsku. Ale příští rok bych zase do toho chtěl skočit.“