Archiv autora: Antonín Škach

Jan Hlačina chce překvapovat nejen sám sebe

Divišov – 19. prosince
S českou dlouhou dráhou je to jako na sinusoidě. Hlavně v posledních letech. Sviští se to nahoru. Vozí se medaile, českému národku dokonce proklouznou mezi prsty zlaté medaile určené pro mistry světa. A pak zase šup dolů. Závodit se nedá do stovky. Ani v longtracku, kde jsou zkušenosti alfou i omegou úspěchu. Čas od času se nějaký mladý Čech v Mariánských Lázních objeví v domácím šampionátu. Jan Hlačina to ale s dlouhou myslí vážně. Nejen proto, že je stálým náhradníkem finálové části mistrovství světa na příští rok.

 

Prsty v tom má otec Jan, Josef Franc i Stanislav Diatka

Jan Hlačina si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Karel Herman

Stopětadvacítku odložil poměrně rychle na rozdíl od svých vrstevníků. Přesně ve chvíli, kdy ho táta posadil na dvěstěpadesátku. Mohl to být ten moment, který byl prvopočátkem jeho záliby v dlouhých oválech?

„Nemyslím si, že to vzniklo proto, že jsem začal dříve jezdit na dvěstěpadesátce,“ bourá šmahem odvážně klenutou klenbu žurnalistických hypotéz. „Spíš to bylo, že taťka jezdil jako mechanik s Pepou Francem na dlouhou plochou dráhu. Zeptal se mě, jestli bych ti to nechtěl taky zkusit.“

To jsou ale otázky. „Zalíbilo se mi to, tak jsem souhlasil,“ pokračuje junior pardubické Zlaté přilby. „Domluvili jsme se s Jawou. Tehdy ještě patřila panu Diatkovi, jestli by neměli nějakého dlouhána. On řekl, že jednoho má, a že nám ho daruje. Daroval, my ho dali dohromady. A vyrazili to zkusit. Dlouhá mě hned chytla, takže velké poděkování panu Diatkovi.“

Mariánské Lázně jsou klenotem dlouhých drah. Jan Hlačina po zdejším kilometru vodil svou dvěstěpadesátku mimo soutěž už roku 2020. Loni se vrátil. Už jako regulérní účastník. Číslovka věku se totiž neustále mění. Šlo vlastně o dvojí comeback. V květnu závod uplaval, v srpnu debutant skončil sedmý.

„Hodně se mi to líbilo,“ vrací se ve vzpomínkách o pět let zpátky. „I když to bylo vlastně takové napůl. Bylo to na dvěstěpadesátce a ta je přece jen pomalejší. Ale byly to moje úplně první jízdy na dlouhé, takže jsem si je maximálně užil.“

Dvěstěpadesátka svého času Janu Hlačinovi otevřela cestu k dlouhým oválům | foto Karel Herman

A tak se šlo dál. „Rozhodli jsme se, že zkusíme závody,“ přikyvuje Jan Hlačina. „A v Česku kromě mistrovství republiky nic jiného není, takže jsme se dohodli, že pojedeme. První závod byl dobrý. Nedalo se čekat nic velkého, protože to byla naše úplně první zkušenost. Sbírali jsme poznatky. I tak jsme si to užili. Rozdíl mezi klasickou plochou a dlouhou tam určitě je. Ale ni, na co by se nedalo zvyknout.“

 

Ostřílený dlouhodrážní holobrádek

Během letošního roku na dlouhých tratích načerpal spoustu zkušeností. Český dlouhodrážní OPEN mu přinesl spíše pech, pravda. Podruhé však jel světový pohár třiadvacítek. Prvně Long Track of Nations, evropský šampionát na trávě, pír pouťáků.

Jan Hlačina v Mariánských Lázních | foto Pavel Fišer

„Letos jsme v Mariánkách měli smůlu,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Hned v první jízdě nám pral řemen a to mě stálo postup do semifinále. Ano, jeli jsme také svět do třiadvaceti let. Tam se nám docela dařilo. Dokázal jsem vybojovat sedmý místo. Dál jsem se zúčastnil evropského šampionátu na trávě.“

Na závod ve Werlte nikdy nezapomene. „Bylo to dost divoké,“ usměje se. „Byla to totiž naše první tráva a nevěděl jsem, co od toho čekat. Navíc dráha byla jedno velké oraniště, takže nic moc. Pak jsme na trávě odjeli pár pouťáků. I na klasické dráze, to už bylo lepší, byl jsem víc rozježděný a víc si na motorce věřil. Všechny tyto závody mi přinesly spoustu zkušeností.“

Nyní je Jan Hlačina náhradníkem světového šampionátu. Přitom se traduje, že dlouhá a tráva jsou spíše pro starší a zkušenější borce. Nicméně zeptejme se na názor raději přímo samotného aktéra.

Jan Hlačina pojede finále mistrovství světa na dlouhé dráze jako stálý náhradník | foto Karel Herman

„Ano, na sezónu 2026 jsem se dostal do finále mistrovství světa jako čtvrtý náhradník,“ souhlasí. „Jsem za to strašně rád. I když je škoda, že až jako čtvrtý. Ale i tak je to skvělé a doufám, že alespoň nějaký závod pojedu.“

Až mu narostou vousy jako dědovi Stanislavovi? „Jo říká se, že to jsou disciplíny pro ostřílené jezdce, ale já se za ostříleného jezdce beru,“ rozesměje se. „Ne, vážně, dlouhá i tráva jsou hlavně o znalostech, zkušenostech a naježenosti na dráhách. Jde o to být na motorce co nejčastěji a poznat, jak se bude chovat. A jak ji správně nastavit. Jak tenhle příběh bude pokračovat, vlastně nevím ani já, takže se necháme všichni překvapit.“

 

Mamka zaslouží metál

Ani pardubický triumf na vítězství v první lize nestačil | foto Karel Herman

Konec konců holobrádci pod taktovkou maršála Dauna již svého času poblíž Kolína zachránili monarchii pro Marii Terezii. A nikdo neví, co se stane na oválech. Až možná na jednu věc. Jana Hlačinu budeme vídat i na klasických tratích.

„Konec s klasikou zatím v plánu nemám,“ rozvíjí své plány. „Letošní sezóna byla hodně divoká, jednou nahoře, jednou dole. Na začátku sezóny jsem jezdil na tréninky a závody jen s mamkou, protože taťka byl nemocnej. Strašně moc bych jí chtěl poděkovat, že to se mnou celé objížděla. Bez ní bych začátek sezóny ani nestihnul.“

Všechno zlé přináší začátek něčemu dobrému. „Taťka už byl v pořádku, jezdil se mnou a potom se to postupně zlepšovalo,“ pokračuje Jan Hlačina. „Ke konci sezóny jsem byl spokojený i sám se sebou.“

Z klasických drah Jan Hlačina neodchází | foto Karel Herman

K tomu by se hodil happy end… „Myslím, že Divišovu nikl titul už loni,“ vytuší otázku. „Také se rozhodovalo v posledním závodě. A nedopadlo to. Stejně jako letos. Doufáme, že příští rok už to k titulu konečně dotáhneme.“

Či k medaili v juniorském šampionátu?  „Letos jsem vynechal juniorku v Březolupech,“ zamýšlí se. „Kryla se se závodem v Mariánkách. Vyhodnotil jsem, že pojedu mistrák na dlouhé, protože ten je jen jednou za rok. A hlavně jsem chtěl sedět na dlouhánovi.“

 


Jan Hlačina děkuje:

Rodina: zleva Jan Hlačina starší s otcem Stniaslavem a syny Janem a Matějem | foto Antonín Škach

„Rád bych poděkoval celé své rodině, která mě ve všem podporuje. Také děkuju Mariánovi Jiroutovi, který mi přes zimu připravil motorky. A samozřejmě děkuji všem lidem, kteří mě v tomto sportu podporují.“


Jan Hlačina v akci | foto Karel Herman

Paluba publikace Česká plochodrážní ročenka 2026 je dost široká

Česká Třebová – 18. prosince
Letos to bylo dost nahnuté. Rozpočet se potácel nad okrajem propasti. Vydání jednadvacátého ročníku tradiční plochodrážní publikace bylo ohroženo. Nebo minimálně jeden z jejích konceptů, aby každý závodník dostal aspoň jeden výtisk zadarmo. Naštěstí ve sportu levých zatáček není přátelství, mnohdy letité, jen pustou frází. Nyní sice pracujeme na další velkoknize, ale s jarem přijde další úkol. Česká plochodrážní ročenka 2026. A sní i šance pro plochodrážní příznivce, jak netradičně projevit svou přízeň sportu levých zatáček.

 

Není třeba si mazat med kolem pusy, že firemní inzerát v plochodrážní knížečce rázem přinese společnosti zvýšení obratu o stovky procent. Na druhou stranu ani, že my coby vydavatelé zbohatneme. Rozhodně ne.

Myšlenka je jednoduchá. Dostat ven publikaci, která souhrnně mapuje dění na domácí scéně v letošním roce. Slovem, obrazem a samozřejmě detailními výsledky. Již podvaadvacáté, což je číslo, které Ročenku staví do mimořádné role i ve srovnání s jinými podobnými publikacemi. Nejen u nás a nejen v prostředí motoristických sportů.

Inzerenti dostávají pochopitelně větší počet kusů knížky, kterou se pak mohou prezentovat mezi přáteli a obchodními partnery. A tím šířit dobré jméno české ploché dráhy. Faktura je samozřejmostí stejně jako vystavení ještě v letošním roce.

Možností pomoct s vydáním je více. Pořadatelé mohou inzerovat své akce nebo děkovat svým sponzorům, fanoušci dát najevo sympatie konkrétnému jezdci či týmu. Nic není nemožné, ostatně koho by ještě před dvaceti lety napadlo, že tým vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové pomůže poměrně slabou knihovničku o české ploché dráze rozšířit o pětadvacet svazků?

Rukopis vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové najdete již na pětadvaceti knihách | foto Eva Palánová

Patrik Linhart dost možná příští rok vyjede na ovál jako první Čech

Roudnice nad Labem – 17. prosince
Pětadvacátého ledna bude česká plochodrážní veřejnost čekat, zda se podaří zopakovat letošní zázrak či zda březnový ráz zimy pomůže zatlouct další hřebík do rakve nesmírně populární disciplíny. Ve Francii by se už ovšem mělo trénovat. A Patrik Linhart chce být u toho, protože své působení na dlouhých a travnatých oválech bere nesmírně vážně.

 

O longtracku přemítal již brzy po svém odchodu z oválů v září 2007. O sedm let později si jej prvně vyzkoušel během dne otevřených dveří v Mariánských Lázních. Letos zde debutoval v mistrovství republiky desátým místem.

Patrik Linhart bere longtrack vážně | foto Pavel Fišer

„Učarovalo mně to,“ netají se slánský závodník. „Bere mě to ještě víc, než když jsem jezdil krátkou. Dám tomu všechno, chci vědět, co ve mně je.“

I proto si začne vyřizovat licenci brzy, protože v Morizes ji po něm budou při lednovém tréninku požadovat. „Jsem na dlouhodrážním začátku, musím se všechno naučit,“ vysvětluje motivaci pro takovou cestu. „Pojede se mnou Petr Hurych, říkal, a s Václavem Matunou jsem domluvenej, že se mi bude trošku věnovat a předávat mně své vzácné zkušenosti.“

Patrik Linhart chce trénovat v Morizes již na sklonku ledna | foto Karel Herman

Děda Mráz stávkuje

Přelouč – 16. prosince
Závodník je připravený. Motocykly jakbysmet. I nová dodávka. Jen ještě není na číslech. Absence státních poznávacích značek se ale ukázala jako výhoda. Jinak by Lukáš Hutla vyhodil peníze za cestu do Švédska oknem. Zima totiž ne a ne přijít.

 

Lukáš Hutla zatím musí čekat na správné ledařské počasí | foto Pavel Fišer

„Nemrzne nikde, takže nic nového není,“ svěřuje se český ledařský šampión.  „Kluci už trénoval ve Švédsku, ale teď je tam stejný počasí jako tady. Chtěli jsme tam jet už začátkem prosince, to jsme odvolali. Pak byl plán vyrazit osmadvacátého prosince. Ale předpověď je blbá.“

Ale ty předpovědi… „Jsou to dva dny, jak hlásili, jaká bude zima El Niňo,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Myslím si, že ji to doválo někam do Ameriky. Motorky mám připravený, teď ještě zateplit dodávku a udělat v ní elektriku. Když jsem ji koupil, neměl jsem na ní espézetky, proto nešlo zabukovat loď, za což jsem teď rád. Na motorce zbývají jen detaily, čekáme na dědu Mráze, ale ten tady zatím není, Jen Heikki Huusko se sklouznul na severu Finska, ale jinak nic není.“

Štěstí  ovšem přeje připraveným. „Jsme v pozoru a očekáváme lepší zprávy,“ souhlasí přeloučský ledař. „Modus je taky připravenej, rozhodnu se ze dne na den. Nemám ani loď, to počasí je hrůza. Příroda jde proti nám, naposledy byla pořádná zima ve dva sedmnáct, u nás se jelo sedm závodů.

Lukáš Hutla je ve střehu | foto Karel Herman

 

Cihelna se dává do gala na oslavy svých čtyřicetin

Svitavy – 15. prosince
Osmadvacátého června to bude přesně čtyřicet let. Oficiálně se otevíral stadión ve Svitavách, poslední novostavba na české plochodrážní mapě, pomineme-li samozřejmě malé tratě. K takovému výročí se musí areál pořádně vyšňořit. Partu okolo Milana Moravce čeká ještě spousta práce. Začíná zítra ráno.

 

Budou se odvážet staré nafukovací bariéry. Přiveze se materiál jak na klasickou, tak malou dráhu, aby se promíchal s tím starým. Zlepší se komfort pro diváky. Val táhnoucí se od depa k věži se navýší o metr kvůli lepšímu výhledu. O pár metrů směrem k současnému sezení se rozšíří depo.

Úprav se dočká také svitavské depo | foto Antonín Škach

Miroslav Vítek si zatím dává závodní pauzu

Kopřivnice – 14. prosince
Kopřivnická sezóna anno domini 2025 otevírá druhým dílem test matche týmů postavených a sponzorovaných bratry Halamíkovými. Na severu Moravy opět ožívá sen dobýt prvoligový trůn. Jako již tolikrát. Jenže v květnu osud plochodrážní karty teprve míchá. Nepouští jej z rukou, byť jen aby jej soupeři mohli sejmout. V jednom boxu si motocykl chystá i muž, jehož zná jen málokdo. Miroslav Vítek.

 

Co se má stát, stane se

Začátek kariéry nového moravského závodníka je pro řadu lidí tak trošku překvapením. „Abych uvedlo, jak jsem se k plošině vlastně dostal,“ nadechne se Miroslav Vítek.  „Nebylo to nic složitého. Otec býval plochodrážníkem ještě za dávného Svazarmu v Kopřivnici v osmdesátých letech. Po vojně však ploché dráhy zanechal.“

Miroslav Vítek si dá závodní pauzu | foto Karel Herman

On ano, jenže… „Avšak od mých dětských let jsme pravidelně chodili se na závody v Kopřivnici dívat,“ říká jeho potomek. „Tehdá by mě ani nenapadlo, že sám budu jednoho dne na plochodrážním ovále sedlat pětikilo. Vzhledem k tomu, že doma dobře věděli, co je plochá dráha za řehole a kolik samotné ježdění obnáší, jaksi jsem se k tomuto sportu musel dostat sám v pokročilejším věku než ostatní jezdci.“

Pozdě, ale přece. „Asi po třech letech ježdění na plochodrážní motorce jsem letos absolvoval závodní sezónu,“ dostává se Miroslav Vítek k meritu věci. „Ale na klasickou motorku jsem měl papíry již dříve a rád jsem se proháněl po okreskách či polňačkách. Avšak toto nelze úplně s plochou dráhou srovnávat.“

 

Slaný s nádechem velké ceny

Výběr SPT v bratrském duelu porazil PROFIL.  Ale o výsledek ani zase tolik nešlo. A osm bodů ztráty svého tým na vítěze ostatně ani neželel Miroslav Vítek. Kdo by se ostatně divil?!

Miroslav Vítek v akci | foto Karel Herman

„Pocit absolvovat první ostrý plochodrážní závod byl něco jako splněný sen,“ netají se. „Něco, co jsem chtěl vždy zkusit. Avšak ne každému se toto poštěstí…“

To je fakt. Jenže plochodrážní příběh Miroslava Vítka se točil dál. Kopřivnický borec trénoval, trénoval. Kopřivnice, Březolupy, Kostěnice. A pak první června nastoupil do českého přeboru ve Slaném. A mechanika mu nedělal nikdo menší než Jan Macek, jenž předchozí večer absolvoval SGP České republiky coby náhradník.

S Janem Mackem ve slánském boxu den po české velké ceně | foto Antonín Škach

„První start ve Slaném na přeboru byl speciální,“ usmívá se. „Hlavně díky předešlému dni, kdy jsme s Honzou byli nasátí atmosférou z pražské Grand Prix. Neměl jsem žádné velké očekávání, vše bylo čistě o sbírání zkušeností. Slánský ovál je docela specifický a jsem rád, že jsem měl možnost si zde zazávodit.“

 

Smůla o sobě dává vědět

Miroslav Vítek (vlevo dole) na prvoligovém pódiu v Divišově s Jakubem Valkovičem, Janem Mackem a Radkem Bambuchem | foto Karel Herman

Sezóna 2025 točila svými koly dál. Stejně tak český přebor. Jenže cesta kopřivnické výpravy  na chabařovický Memoriál Jiřího Hurycha skončila poruchou turbodmychadla dodávky kdesi u Brna. Ve Svitavách už Miroslav Vítek závodil.

„Chabařovice byly začátek jakési smůly, která se pak táhla po zbytek sezóny,“ přemítá. „Svitavy byly fajn. Vlastně dalo by se říci můj nejlepší závod. Paradoxně mi svitavský ovál vyhovoval více než třeba domácí v Kopřivnici, či jinde v republice.“

V červenci se přebor do Kopřivnice přece jen dostal. „Byl jsem velmi motivovaný a celkem v dobrém rozpoložení,“ vypráví Miroslav Vítek. „A to až do chvíle, kdy jsem vyjel před začátkem závodu do tréninkové jízdy. Při zkušebním startu jsem při zmáčknutí spojky zjistil, že není něco v pořádku.“

Při svém debutu v Kopřivnici | foto Karel Herman

Balit musel záhy. „V depu jsem přišel na to, že mám servanou boční část předlohy,“ povzdechne si. „A že jsem někde na dráze ztratil přítlačnou páčku na spojce a vysypal tyčinku. Vzhledem k tomu, že jsem spoléhal pouze na jeden stroj a druhý nebyl, výměna předlohy před startem by byl boj na delší čas. Musel jsem závod předčasně zabalit. Dále bych to nerozebíral, frustrace z toho dne byla poměrně velká.“

 

Zatím stop

Jméno Miroslava Vítka najdeme na dvaadvacáté příčce závěrečné klasifikace českého přeboru. Patří ale do sestavy, která Kopřivnici prvně od roku 1979 vrátila na prvoligový trůn. Náš hrdina byl ve vítězné sestavě přeborníků v Divišově, ale pak si v práci zranil nohu.

Miroslav Vítek se minimálně rok v sedle neukáže | foto Antonín Škach

„Divišov mi dal přičichnout k ligové atmosféře,“ hodnotí. „Díky Honzovi Mackovi, který ten den jel neskutečně, jsme se mohli postavit na nejvyšší stupínek. Do Pardubic jsem se velmi těšil, neboť je to pro mě velmi specifické místo hlavně díky celé závodní historii svítkovského oválu. Jenže celá radost byla náhle překažená díky tomu, že jsem měl vyvrklý kotník na pravé noze. Opřít se na motorce o hák se jevilo téměř nereálné.“

Poté se Miroslav Vítek už na start nepostavil. „Ještě jsem absolvoval pár tréninků,“ dozvídáme se. „Jenže do toho se nakupilo plno jiných povinností spojených se životem. Práce, zařizování se nějakým způsobem do budoucnosti. Člověk po tom všem začal ledaco přehodnocovat. A nakonec jsem dospěl k závěru, že minimálně na další rok budu muset plochodrážní kariéru přerušit.“

Miroslav Vítek od ploché dráhy neodchází, jen mění role | foto Karel Herman

Jako vážně? „Přece jen je to koníček provozovaný na amatérské úrovni,“ filozofuje. „Životní priority, práci a tak budu muset upřednostnit. Nabízela se myšlenka nějak to s plošinou skloubit dohromady, nicméně vzhledem k časové náročnosti jsem rozhodnutý dát si pauzu a věnovat se důležitějším životním oblastem. Řekněme, že do plánů na příští rok mi plošina spíše neseděla.“

 


Miroslav Vítek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat celému kopřivnickému klubu za příležitost. Pravděpodobně se na oválech ukážu i během příštího roku, avšak v jiné roli než za řidítkama na pásce.“


Miroslav Vítek v akci | foto Karel Herman