Na počátku závodění Daniela Šilhána stáli Ježíšek a František Liebezeit

Jablonec nad Nisou – 12. listopadu
Díky věkové hranici snížené na devět let a pravidelným seriálům stopětadvacítek se k pravidelnému závodění dostávají i chlapci, kteří mají před sebou ještě pár let na základní škole. Jedním z nich je i Daniel Šilhán, který v posledních dvou sezónách sbíral zkušenosti zejména na malých oválech. Závodník z Jablonce nad Nisou se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na prahu jeho kariéry stála neobvyklá personální kombinace.


S plánem vyhrát debut
„V šesti letech mi Ježíšek přinesl čtyřkolku,“ vypráví Daniel Šilhán, že cesty za řidítka plochodrážních motocyklů mohou být vskutku nevyzpytatelné. „Když jsme ji vezli do servisu na seřízení, Fanda Liebezeit se mě zeptal, jestli čtyři kola nejsou zbytečně moc. Vyprávěl mi o ploché dráze a tím to začalo.“

Přitom v jablonecké garáži už motocykl stál. „Moje první motorka byla padesátka čína,“ pokračuje závodník, který letos oblékal vestu Liberce. „Potom byla čtyřkolka, další stopětadvacítka kroska a pak už jen plochodrážky. První byla padesátka Simson zapůjčená od Filipa Šitery. Pak stopětadvacítka Shupa po Patriku Mikelovi, teď Hájkova Shupa a teď si chystám Shupu od Míši Krupičkové.“

Už předloni se objevovaly zprávy o mladém nadějném plochodrážníkovi, které se záhy exhibičními jízdami představil také publiku kupříkladu v Liberci. „Poprvé jsem se na plochodrážce svezl ve Mšeně,“ vzpomíná Daniel Šilhán. „Pan Grepl mě tam nechal trénovat. V dalším roce jsem už trénoval v Liberci u Věrouše Kollerta. A od tý doby je to pro mě sport číslo jedna. Motorky byly můj první sport, ale teď hraju taky závodně házenou a za školou florbal.“

Ostrý závodní debut Daniela Šilhána se odehrál loni zjara. Na kalendáři byl list s patnáctým dubnem a v Divišově startoval Speedway Mini Cup. „Bylo mi devět a mohl jsem začít závodit,“ říká dnes s odstupem půldruhého roku. „Tehdy jsem trénoval u Honzy Trojánka v Divišově, takže můj první závod byl na domácí dráze.“

V konkurenci třinácti dalších borců se dostal do finále D, kde ovšem neviděl cíl vinou pádu. „Myslel jsem si, že závod vyhraju,“ připouští. „Jenže to dopadlo úplně jinak. Finále D jsem nedojel. Nevěděl jsem, jak je těžké závodit ve třech, když dráha není jenom moje. Ale závody mě strašně baví.“

Pilně objížděl i další kola tréninkového seriálu stopětadvacítek a nebýt červencových Chabařovic, mohlo být jeho umístění ještě lepší než deváté místo. „Byl jsem spokojený, že jsem neskončil poslední,“ usmívá se. „Byla to má první sezóna, takže jsem se se závoděním teprve seznamoval.“

Plochodrážní látky na učení je stále spousta
Po sezóně bylo v Jablonci, o čem přemýšlet. „Měli jsme spoustu plánů, jak vylepšit motorku a mojí fyzičku,“ svěřuje se Daniel Šilhán. „Zima ale rychle utekla a naše plány zůstaly pouze v představách. A už se blížil první závod nové sezóny.

V ní proháněl svou stopětadvacítku, kde to šlo. Ovšem kromě klasického šampionátu republiky na velké dráze. „Letošní sezónu jsem jezdil pouze malou, po velké jen pošilhával, ale nemám na ní ještě věk,“ vysvětluje.

Přitom závody na klasických oválech mu přinesly nejen pódiové umístění při zářijových libereckých veteránech, ale i potlesk nadšeného publika během Tomíčkova memoriálu. „Velkou dráhu jsem jezdil pouze v Liberci,“ vypráví sám Daniel Šilhán. „Jel jsem tam při veteránech a docela se mi dařilo. Na Memoriálu jsem se svezl před nabušenýma tribunama. To jsem zažil poprvé. I když jsem to zažil už dříve ve Mšeně, ale to jsem byl ještě mimino. Je bezva, že se na závodech můžu potkat s hvězdama a mistry světa. Ve Mšeně Greg Hancock nebo Martin Vaculík. A vůbec se všemi českými jezdci.“

Do české plochodrážní historie se Daniel Šilhán letos zapsal osmým místem v šampionátu republiky na malé dráze a sedmým ve Speedway Mini Cupu, když jej o vyhlídku na lepší umístěná připravily absence v několika závodech.

„Letošní sezóna již byla plná závodění,“ líčí. „Táta mi pořídil větší motorku, takže jsem se učil znova od začátku. Můj boj většinou byl s Fandou Klierem. Většinou jsem byl někde u konce, ale pořád se ještě učím a prý mám pořád dost času. S výsledkem jsem nakonec spokojený. Po sezóně jsem začal jezdit na tréninky do Prahy, kde mě Pepe Franc, Tomáš Topinka a Zdeněk Schneiderwind naučili projíždět celé zatáčky pod plynem. Jenže už nejsou žádné závody a tak musím počkat na příští sezónu.“

Ta startuje za necelého půl roku. „Přes zimu budu zase honit fyzičku a leštit motorku,“ plánuje Daniel Šilhán. „Musíme nechat udělat motory, ale to je prý o penězích. Chtěl bych už pravou kombu a nové dečky. No, uvidím, jak to dopadne…“

Daniel Šilhán děkuje:
„Letos mi pomohl i pan Braun z Profiservisu Lbc, Fandy Liebezeit a AZ-EP PELC, za což jim moc děkuju. Ještě bych chtěl poděkovat manželům Šifaldovým z Chabařovic, bez kterých by asi malá plochá už nebyla.“

Foto: Antonín Škach a archív Daniela Šilhána