Bernardov – 28. července
S nároďákem vycestoval prozatím jen v roli pohotovostní rezervy pro strýčka příhodu, kdyby se někomu z hlavního kádru něco přihodilo. Z účasti na loňském race-off ho paradoxně vyřadil vlastní motor, který mu při montáži do rámu přimáčkl ruku k zemi jeho dílny. Nicméně letos nemohl v hledáčku Milana Špinky chybět, a protože Česká republika hostila vyvrcholení světového poháru, Václav Milík v prestižním šampionátu debutoval rovnou v nejdůležitějším mítinku.

„Dráha byla jiná než o tréninku,“ připomíná pardubický junior svůj první poznatek z minulé soboty. „Měli jsme to nastavený podle pátku, ale já si kopnul do dráhy a viděl, že je jiná. Ale měli jsme jít ještě o zub jinam, bylo to pomalý.“

Navzdory vší snaze a bojovnosti se z prvních dvou rozjížděk vracel na štítě. „Ještě na druhou jízdu to nebylo ono,“ říká. „Ve třetí jízdě jo, ale zvingloval jsem to.“ Z pádu ve druhé zatáčce rozjížďky s číslem deset se naštěstí rychle oklepal. A rychle se vydal na cestu, na jejímž konci měl být po Aleši Drymlovi druhým bodově nejproduktivnějším členem českého národního týmu.

„Dostal jsem nápad,“ pokračuje Václav Milík ve svém vyprávění. „Změnili jsme převod a trysku a bylo to rychlý.“ Šestnáctá jízda se nesla v duchu polského náporu na vedoucí Dány. Marek Cieslak vyslal do akce Jaroslawa Hampela a on v roli žolíka vedl od startu až do cíle. Nicki Pedersen naproti tomu skončil velice rychle a Václav Milík inkasoval svůj první bod v mistrovství světa družstev.

Shodou okolností na legendárního Dána narazil ještě jednou v rozjížďce s číslem osmnáct. Potomci dávných Vikingů potřebovali body jako sůl a Nicki Pedersen si nehodlal vítězství, jež jeho tým vrátilo zpátky do průběžného vedení, nechat vzít. Václav Milík se ho ovšem držel jako klíště, útočil na něho a přitom stačil odvracet nájezdy Jasona Doyleho a Patryka Dudka.

„Byl jsem rychlej‘ a najížděl si Nickiho,“ uvědomuje si. „Jeho skalp mám už z extraligy. Takový věci si člověk pamatuje. Jako loni Grega Hancocka ve Mšeně.“ Ani finále světového poháru družstev anno domini 2013 z jeho paměti dozajista nezmizí jen tak. „Závody měly začít až od pátý jízdy,“ povzdechne si nad dlouhým hledáním správného nastavení.

A jak vnímá, že se v soutěži vůbec poprvé objevil až v jejím finále? „Mám štěstí, že jsme to pořádali my,“ stojí oběma nohama pevně na zemi. „Ale až budeme já, Eda, Zdenda Holub nebo Čejen starší, probojujeme se tam. Budeme dobrej‘ tým a probojujeme se tam sami bez přímýho nasazení. Pak by bylo dobrý mít i tu medaili, kterou jsme letos nedali.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Wojta Zavřel