Jablonec nad Nisou – 13. července
Dlouhou dráhu poznala ještě se stopětadvacítkou a později dvěstěpadesátkou. S půllitrem se na ní poprvé svezla v Mariánských Lázních při dubnovém tréninku. Domácí šampionát kvůli věkovému limitu nestihla, takže před reprezentačními starty v St. Macaire a Noordowolde stihla jen dva německé pouáky. Michaela Krupičková se však magazínu speedwayA-Z svěřila, že dlouhou dráhu pokládá za dobrou cestu.

Debut ve světovém šampionátu přinesl Michaele Krupičkové tři body a devatenácté místo. „Luxusní dráze,“ pochvaluje si St. Macaire. „Bylo to rozbitý. Ještě nemáme nic vychytanýho a moc na tom neumím. Starty mi nešly, pak to bylo lepší a lepší, ale první tři starty byla katastrofa.“

O týden později zasáhla do evropského šampionátu v Noordwolde. „V poslední jízdě mi přední kolo spadlo do díry a nevyjelo,“ usmívá se nad svým pádem v rozjížďce s číslem deset. „Dala jsem si do hlavy a najednou kolem sebe viděla dvacet lidí. Ale bodíky byly, to je hlavní.“

Přesto ovšem nastoupila do finále C, kde protnula cíl jako šestá, takže suma sumárum šestnácté místo. „Dlouhá dráha je cesta,“ přemítá nad směřováním své další kariéry. „Dlouhá určitě, tráva zatím ne. Nemám natrénováno. První závody byly hned mistrovství světa a Evropy, to je špatný. Ale určitě to bude dobrá volba, půjde mi to. Musím se učit.“

V nejbližším časovém horizontu dívky v zeleném je ovšem spíše klasický speedway. „Teď nic,“ krčí rameny nad otázkou, kdy zase osedlá dlouhodrážní speciál. „Až v září je mistrovství světa na dvěstěpadesátce na dlouhý, jinak zatím nic. Musíme domluvit a najít nějaký volný závody.“

Foto: archív Michaely Krupičkové