Sobotu 30. června mají ve svých diářích červeně zakroužkovanou všichni příznivci ploché dráhy. V Divišově se totiž uskuteční race-off světového šampionátu jednotlivců alias semifinále kvalifikace o Grand Prix 2013. Plochodrážní mistrovství světa je přitom vůbec nejstarším šampionátem světa v motoristickém sportu vůbec, jehož historii není od věci si připomenout.
Starší než MotoGP
Před druhou světovou válkou se vrcholem silničních motocyklů i vozů tehdejší formule 1 stalo mistrovství Evropy. Proto překvapí informace, že v ploché dráze byl název světový šampionát zaveden už roku 1931. Jednalo se o rozjížďkový závod mezi dvěma jezdci, avšak silně ambiciózní pojmenování na hony vzdálené realitě bylo rychle změněn na mnohem realističtější British Individual Championship.
Velká Británie hrála v předválečném plochodrážním světě jednoznačný prim. Motorističtí historikové se už léta přou, kde je vlastně kolébka ploché dráhy. Podobné pátrání je svým způsobem pošetilé, protože archívy neustále vydávají svědectví o stále starších pokusech závodit s motocykly na stadiónech kolem dokola. A tak či onak, je jasné, že Angličané plochou dráhu nevymysleli, avšak dokázali jí dát řád už na počátku třicátých let.
Jenže liga jim záhy začala být málo. Promotéři klubů tudíž ochotně přijali nabídku londýnského večerníku The Star, jehož majitelé jako první z masmédií pochopili reklamní možnosti rozvíjejícího se sportu. Věnovali pěkný pohár pro vítěze a finanční prémii 250 liber, což tehdy byly vcelku slušné peníze.
Soutěž jednotlivců byla na světě. Kalendář ukazoval 22. červen, kdy se v Southamptonu proti sobě postavili první dva závodníci. Pohár Staru se měl čile k světu. Už v dalším roce se začalo bojovat v rozjížďkách po třech jezdcích a kvalifikační proces vyvrcholil velkým finále v legendárním londýnském Wembley.
Léta plynula a Pohár Staru se stal velkou událostí britské plochodrážní sezóny. Ročník 1935 však přinesl revoluční změnu. Poprvé byl použit rozpis pro šestnáct závodníků, kteří se po čtyřech utkali stylem každý s každým ve dvaceti rozjížďkách. Ten se jen s mírnými obměnami používá dodnes, kdy jen málokoho napadne, že důvěrně známým tabulkám s čísly už táhne na osmdesátku.
Finále ve Wembley vyhrál Frank Charles a když se desítky tisíc diváků rozcházely do svých domovů, nikdo z nich nemohl tušit, že se Pohár Staru konal naposledy. Čas totiž dozrál pro vypsání oficiálního mistrovství světa pod dohledem FICM, předchůdce dnešní FIM. Podle britských předpisů a výhradně na britských drahách. Dvoukolová kvalifikace vyvrcholila finále ve Wembley.
Organizátoři obdrželi přihlášky z domova i ze zahraničí. Počet přijatých závodníků činil 63. Kromě početného kontingentu Angličanů tu bylo 11 Australanů, 3 Američané, 2 Švédové, 3 Dánové, 2 Španělé, 2 Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan. Dva přihlášení Rumuni se nakonec na druhé straně kanálu La Manche nevylodili.
Většina zahraničních závodníků, za něž byli v duchu tehdejší doby pokládáni všichni, kdo ve svém rodišti neměli Velkou Británii nebo některou z jejích kolonií, neprošla už prvním kvalifikačním kolem. Výjimkou se stali dánští bratři Morian a Baltzair Hansenovi. Baltzairovi se finálové brány definitivně uzavřely ve druhém kole, Morian stanul mezi šestnácti finalisty. Ovšem bez zkušeností z ligového Hackney by na podobný úspěch nemohl pomýšlet.
Čtvrtek 10. září 1936 zažil korunovaci prvního oficiálního plochodrážního mistra světa vůbec. Epochální thriller vidělo asi 65 tisíc diváků a ceny byly úměrné lesku šampionátu. Vítěz si odnesl repliku okřídleného kola pro vítěze a šek na 500 liber, další tři v pořadí medaile a adekvátně nižší finanční prémie. Vítězem byl Australan Lionel van Praag, když v rozjezdu porazil Angličana Erica Langtona a z rukou automobilového závodníka Malcolma Campbella převzal ty nejlákavější ceny.
Československé premiéry
Britové si v mistrovství světa udržovali pořadatelský prim i v dalších letech. Ve Wembley se konalo finále i nadále, když ročník 1939 přerušil až Adolf Hitler rozpoutáním bleskové války proti Polsku. Na Britských ostrovech se však plochá dráha v omezené podobě udržela i během nejničivějšího konfliktu historie. Nebylo divu, že už v šestačtyřicátém se v intencích předválečného mistrovství světa uskutečnil britský šampionát.
Po dvou jeho reprízách se o mistra světa válčilo opět v sezóně 1949. Zatímco se mezi šampióny zapsal domácí Tommy Price, britské ministerstvo zahraničí řešilo diplomatický problém. Norská ambasáda si totiž stěžovala, že dvojice jejich závodníků nebyla k soutěži přizvána. To byl ovšem jen začátek kontinentální emancipace, jenže Britové se své hegemonie vzdávali jen pomalu a velice neradi.
Až v sezóně 1952 se konala kvalifikační kola jinde než v zemi mladičké královny Alžběty II., která se právě tehdy ujala vlády. Nicméně postupující ze švédského Falköpingu stejně museli do druhého kola britské kvalifikace. Až o tři roky později postoupili čtyři závodníci z evropského finále přímo do Wembley. Legendární stadión stále zůstával dějištěm finálových bojů.
Jeho monopol zlomili až Švédové v sezóně 1961, kdy se světové finále konalo ve Wembley. Až od roku 1964 však dokázali ve FIM prosadit, aby se v pořadatelství rozhodujícího závodu pravidelně střídali s Angličany. Mezi ně se počátkem sedmdesátých let podařilo dostal ještě Polákům, ale na první finále mimo Anglii, Švédsko či Polsko jsme si museli počkat až do roku 1982!
V našem vyprávění doposud nebyla řeč o československých závodnících. Před válkou se v mistrovství světa žádný z Čechů neobjevil. Tady je ovšem nutno dodat, v oficiálním mistrovství světa za kanálem La Manche, protože konkurenční klání o mistra světa na pařížském stadiónu Bufalo české závodníky tu a tam mělo, nicméně jeho výsledky jsou uznávány jako neoficiální.
Po komunistickém puči nebyla plochá dráha ve vývěsním štítu motoristické exekutivy, dvakrát bylo její pořádání dokonce zakázáno. Psalo se o ní jako o úpadkovém sportu cirkusového charakteru, jímž by se poctivě pracující soudruzi budující světlé zítřky neměli vůbec zaobírat. Jenže diváci měli jiný názor, profit z tisícovek prodaných vstupenek a v neposlední řadě plochodrážní boom v Sovětském svazu otočily kormidlem dějin.
Také v Polsku plochá dráha v padesátých letech vzkvétala. Poláci si dokázali v roce 1956 prosadit právo uspořádat ve své metropoli jedno ze dvou prvních kvalifikačních kol mistrovství světa jednotlivců. Mítink s datem 29. dubna byl určen pro závodníky z komunistického bloku, ale v praxi šlo pouze o Poláky a Čechy. Šestnáct míst ve startovní listině si rozdělili rovným dílem.
Tím ovšem dělení půl na půl skončilo. Cestu do druhého kola našel pouze Hugo Rosák, který z deseti body skončil šestý. Josef Kysilka, Richard Janíček, Rudolf Havelka, Miloslav Špinka, Karel Polák, Jaroslav Machač a Alois Jarolím se ovšem seřadili od desátého místa níže. Ani fenomenální Hugo Rosák se ovšem neprobojoval do evropského finále. V Oberhausenu, kde zahynul Rakušan Fritz Dirtl, skončil až desátý.
Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách. A vskutku o rok později už bylo lépe. Do druhého kola postoupili už tři čeští závodníci a pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával ze druhého místa stupňů vítězů. V osmapadesátém vstoupili do hry i naši pořadatelé. V neděli 20. dubna se ve Slaném konalo první kolo, kde Luboš Tomíček skončil druhý a dále se dostali rovněž Libor Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter. Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO a pneumatiky Barum předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop.
Zlatá přilba místo Wembley
Luboš Tomíček se v osmapadesátém na své cestě světovým šampionátem nezastavil ve druhém kole, ale až v evropském finále ve Varšavě. O rok později se poslední kvalifikační předstupeň konal ve švédském Göteborgu a naše plochá dráha tady měla hned trojnásobné zastoupení v osobách Luboše Tomíčka, Miloslava Špinky a Bohumíra Bartoňka.
Nejblíže postupu do světového finále měl ovšem Stanislav Svoboda v sezóně 1960. V evropském finále ve Wroclawi se rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. Následovala dvě hubená léta, v evropském finále v Prátru nejel z našich nikdo a v dvaašedesátém Luboš Tomíček v norském Oslo skončil až jako třináctý.
V třiašedesátém ovšem začala stoupat hvězda Antonína Kaspera. Ten po vojně startoval v motocyklových soutěžích. Na splátky si pořídil stopadesátku čezetu a hned svou první soutěž dokončil na stříbrnou medaili. Vyjezdil si první výkonnostní třídu, jenže v sedmapadesátém potkal plochou dráhu. Stalo se na začátku Středočeské soutěže, jejíž přejímka probíhala na spořilovském stadióně na pozadí tréninku prvoligového týmu KAMK Praha. Slovo dalo slovo a Jaromír Baďura půjčil Kasperovi svůj plochodrážní speciál. Křest nedopadl špatně a Antonín Kasper zakotvil u popelářů, jak se v motoristické hantýrce plochodrážníkům přezdívalo.
Stálý výkonnostní růst Antonína Kaspera kulminoval právě v třiašedesátém. Z boje o titul mistra republiky vypadl jen kvůli zahraničnímu výjezdu v termínu žarnovického vyvrcholení. S nároďákem získal světové stříbro ve Vídni a prosadil se také v individuálním mistrovství světa.
V prvním kole na pražském Strahově dokonce porazil i pozdějšího dvojnásobného vicemistra světa Igora Plechanova. Když však jednou skončil za pískovým náspem, jenž tu býval místo klasických mantinelů, byl celkově druhý. Přes druhé kolo ve Lvově postoupil do kontinentálního finále. Tady dvanáct bodů stačilo na druhé místo, ale osm znamenalo vyřazení. On se však vyvaroval veškerých chyb a dovezl zelený věnec.
Elita kontinentu svedla bitvu o světové finále se Seveřany v evropském finále Göteborgu. Pršelo, pršelo a pršelo. Kvůli přívalům vody z oblohy musel být zrušen trénink. Z bahna rozmočené dráhy vydoloval osm bodů a stal se náhradníkem pro Wembley. Jenže to následovalo tři týdny po Göteborgu. A ve stejném termínu jako Zlatá přilba. Tehdy se československý kalendář světovými termíny neřídil, jelikož nikdo nepředpokládal postup nějakého našeho borce až mezi nejlepší šestnáctku.
Vidina náhradníka zasáhnout do bojů ve Wembley byla prakticky nulová, o čemž se ostatně přesvědčili Ron Mountford a Tadeusz Teodorowicz, když se divákům světového finále představili pouze při nástupu. Navíc se psal rok 1963 a k cestě za západní hranici nestačilo vzít si jen občasný průkaz jako dnes. A tak se Antonín Kasper místo v hlavním městě Velké Británie již počátkem týdne objevil v Pardubicích. Doladil stroj, který ho v neděli dovezl až k triumfu ve Zlaté přilbě.
Stal se posledním vítězem legendárního závodu pořádaného na travnaté dráze dostihového závodiště. A prvním Čechoslovákem, který se do světového finále nejen dostal, ale také v něm startoval, byl Jaroslav Volf mladší. To už ale je jiný příběh.
