Pardubice – 11. dubna
Plochodrážní kuloáry o něm věděly ještě před jeho narozením, když jeho hrdý tatínek posílal e-maily se snímkem ultrazvukového vyšetření své manželky Moniky a se stručným, ovšem popiskem. Další Marián. Uběhlo dalších dvanáct let. Chlapec se má čile k světu a se stopětadvacítkou absolvoval svou první kompletní sezónu. Ačkoliv skvělým závodníkem nebyl jen jeho otec Marián, nýbrž i dědeček Jiří a sportu levých zatáček svůj život v roli funkcionáře zasvětil rovněž pradědeček Miloš, on sám se musel za řidítka postupně propracovat. Rozhodně však nelituje.
Od baseballu k ploché dráze
„Motorky byly všude kolem mě odmala,“ pouští se Marián Jirout do vyprávění. „Bydlíme kousek od staďáku. Taťka je a byl pořád v dílně, v garáži má spoustu pohárů a věcí z ploché, takže jsem to vnímal jako normální součást života.“
Nicméně zprvu šlo jen o pasivní záležitost. „Já jsem ale chodil hrát baseball,“ pokračuje. „Na Zlatou jsem chodil fandit na všechny závody, ale poprvé jsem na plochodrážní motorku sednul až, když mě v Pardubicích na Přilbě přesvědčil pan Jiří Štancl. Pak jsem do taťky hučel, ať mi postaví moji motorku. Plán byl, že jsem nejdřív musel zpracovat mamku, až pak taťku.“
Své první plochodrážní krůčky Marián Jirout podniknul v Kostěnicích. „Úplně poprvé mě tam svezl táta,“ vzpomíná. „A na to já nikdy nezapomenu. Ten pocit. Adrenalin.“
Ostatně mít za trenéra takového úspěšného a zkušeného borce jako je Marián Jirout starší musí být obrovské terno. „Taťka trenér?“ zamýšlí se. „Díky tomu, že sám jezdil, je to obrovská výhoda. Hrozně moc toho ví, se vším mi poradí. Ještě lepší než trenér je mechanik. Má spoustu znalostí a zkušeností, vím, že mu můžu naprosto důvěřovat a jsem za to rád.“
Plochodrážní synové se ale čas od času chtějí vydat svou vlastní cestou. „Na druhou stranu, když já mám nějaký jiný názor, tak ho naprosto respektuje a nechá mě,“ popisuje Marián Jirout. „Vždycky říká ‚když to tak chceš, ale já mám jiný názor, stejně na to přijdeš, až si natlučeš‘. Jinak s taťkou je to taky někdy adrenalin. Jak někdy něco není hned, lítaj‘ blesky. Nebo klíče (smích).“
Z oválu na ovál
Kostěnický Srandamač se předloni v červnu stal prvním závodem v kariéře Mariána Jirouta. O čtrnáct dnů později malý oválek u železniční trati poprvé přehlížel z výšky. Spolu s vítězným Adamem Nejezchlebou a druhým Josefem Novotným stál na pódiu kategorie junior speedway 125 ccm.
„Pocity z prvního závodu byly úžasné,“ ohlíží se. „Bylo to štěstí. Startovat a jet na dráze s dalšími závodníky. Super pocit. Ale taky hrozné nervy, jaké to bude jet s více závodníky na dráze. A koukat z pódia? Pocit k nezaplacení. Tehdy jsem za to od taťky dostal nové rukavice.“
Loni už přišly první opravdové závody, ačkoliv úvod seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup nabral vinou koronaviru tříměsíční zpoždění. „První závody minicupu byly úplně něco jiného,“ připouští Marián Jirout. „Měl jsem hrozné nervy. Moje první oficiální závody. Poprvé jsem viděl všechny ostatní kluky z mini cupu, poprvé jsem jel na ovále ve Slaným, nevěděl jsem, jak to chodí, takže samé noviny. A ty na pohodě nepřidají.“
A déšť jakbysmet… „Pak začalo pršet, klouzalo to a měl jsem vlastně další poprvé – na mokré trati,“ rozšiřuje Marián Jirout výčet svých dalších premiér, které mu třetí odpoledne loňského června přineslo. „Každopádně opět ale štěstí, protože jsem vlastně začal oficiálně závodit.“
Od té chvíle objížděl závody pravidelně křížem krážem republikou od Chabařovic po Plzeň, od Mariánských Lázní do Kostěnic. „Celá loňská sezóna byla moje seznamovací,“ připomíná Marián Jirout. „Poprvé na různých oválech, poprvé nocování na závodech. Seznamování se s motorkou. Nic jiného než miniovály nepřipadalo v úvahu. Není kam spěchat, až se naučím ovládat motorku, až se naučím malé dráhy, tak přijde čas na klasickou. Snad to letos klapne.“
Závodní kolotoč se točil jako splašená lochneska. „Nejvíce se mi povedly Chabařovice, kde jsem jel finále C,“ vybaví si Marián Jirout. „Ten den se mi prostě jelo dobře a i taťka měl pohodovou náladu. Nejraději bych zapomněl na závody mini grand prix na Markétě. Měl jsem takové nervy už i na nástupu, když ses mě na něco ptal. Já jsem pak upadl hned v první jízdě i ve druhé. Ve třetí pro jistotu letmák a pak začal slejvák jak blázen. Prostě den blbec a já trémista.“
Plochá dráha navždy
V mistrovství republiky na krátké dráze skončil Marián Jirout dvanáctý, v poháru šestnáctý. „Jelikož to byla první sezóna v mém životě, tak jsem neměl žádná očekávání,“ bilancuje. „Chtěl jsem jen vyzkoušet všechny dráhy, poznat, jaké to je projet cílem, a zjistit, jestli to chci do budoucna dělat. Mezi závodníky jsem byl jako poslední nováček, takže žádné konkrétní cíle nebyly, ale sezónu jsem si užil na maximum. Strávili jsme s taťkou spoustu času na oválech, v dílně a užili si plochodrážní atmosféru. A já jsem za to rád.“
Nová plochodrážní sezóna klepe na dveře s možná ještě větší opatrností než její o rok starší sestřička. „Chystám se zatím akorát v dílně,“ přibližuje pardubický plochodrážník. „Kvůli covidu ještě nebyla šance na žádný trénink. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo zlepšit nájezdy. Chtěl bych už začít jezdit klasickou dráhu na stopětadvacítce a mít lepší výsledky nežli v loňském roce.“
V jedné věci má však Marián Jirout naprosto jasno. „Ať už to bude jakkoliv, plochou dráhu miluju a zůstanu u ní, i kdybych ji mohl třeba komentovat,“ tvrdí přesvědčivě. „Ale samozřejmě za řidítky je to mnohem lepší. Když jdeme s taťkou na ovál a tam se práší a vrčej motorky, to je to, co mám rád. A jednou bych si hrozně rád zazávodil se svým taťkou.“
Marián Jirout děkuje:
„Chtěl bych poděkovat Zlaté přilbě Pardubice, která mě podporuje od začátku. Hagons family, kteří nám pomáhají, Zdeňkovi Schneiderwindovi za to, co pro nás dělá. Nejvíce ze všech chci poděkovat svému taťkovi a celé své rodině, že můžu jezdit. Díky taky Tondovi Škachovi za to, že je na všech závodech, že svůj čas věnuje propagaci ploché dráhy, díky za super články na speedwayA-Z a za bezva rozhovory.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach a laskavostí Mariána Jirouta
