Pardubice – 15. února
Eurocity Ostravan si ze slovenské Žiliny veze do Prahy asi čtvrthodinové zpoždění. Jeho strojvedoucí proto potkal svého kolegu z Valašského expresu již před Pardubicemi. O kousek dál mu na pozdrav zablikal muž v kabině žlutého peršingu Regio Jetu mířící do Havířova. Cestující vystupující z vlaků se tudíž v podchodu příliš nepletou. V hale je však čeká podívaná, kterou by tady na sklonku pátečního dopoledne rozhodně nečekali. To je ten plochodrážník! A má s sebou zlatou přilbu!

 

Uspořádat autogramiádu Milana Špinky v prostorách červené funkcionalistické budovy pardubického hlavního nádraží architekta Karla Řepy se na první pohled zdá jako nepochopitelný nápad. Nicméně pravý opak je však pravdou! Ano, na svítkovský ovál je odsud ještě pěkný kousek. Ale již od prvních ročníků Zlaté přilby Československa hrála železnice důležitou roli při dopravě diváků.

A nejinak je tomu v současnosti. Už před deseti, patnácti lety vyprávěli angličtí fandové s očima na vrch hlavy, jak splendid going to Golden Helmet from Prague by train je. Snídani v jejich pražském penziónku, který v souvislosti s plochodrážním závodem všech závodů nezvýšil ceny ubytování, mohli v jídelním voze zapít pivkem či pohárkem něčeho ostřejšího. A dvě česká kila za taxíka na stadión? Very funny.

Na druhou stranu v hale hlavního nádraží v Pardubicích sídlí knihkupectví Mozaika. Jeho výkladu jsou plné knih, přičemž jejich tituly nezaujmou jen běžné knihomoly. Najdete zde díla se vztahem k městu a regionu stejně jako publikace o dopravě, technice či military. K dostání zde v průběhu času byly i různé plochodrážní publikace, takže zde pochopitelně seženete i nejnovější dílo sedmdesátkrát ZLATÁ PŘILBA z pera Petra Dufka a Romana Apeltauera.

Tím pádem není vůbec nelogické, že se včera okolo půl jedenácté pod mozaikou zvěrokruhu s analogovými hodinami od Jaroslava Moravce objevil malý stoleček. Usedl k němu Milan Špinka. Vystavil na odiv svou zlatou přilbu a začal podepisovat knihu o historii nejstaršího plochodrážního mítinku.

Přítomní byli pochopitelně také oba autoři výpravné publikace, kterou si na místě bylo možné zakoupit. Lidé se trousili s prosbou o autogramy a jeden fanoušek si nechal podepsat také program pětadvacátého ročníku, do cíle jehož finálové jízdy Milan Špinka dorazil jako první v sedle motocyklu vypůjčeného od svého bratrance Evžena Erbana.

Majitelé knihkupectví připravili pro pozvané hosty láhev šampaňského a pro návštěvníky sympatické občerstvení. Žízeň se dala hasit v sousední restauraci. Jak trefně poznamenal Jiří Hájek, další doyen české motoristické žurnalistiky, není to již klasická nádražka sedmdesátých let. Nicméně její plochodrážní genius loci čas rozhodně nesetřel.

Kolik dojmů nadšených fandů sportu levých zatáček si musela za léta své existence vyslechnout! Právě tady ve čtyřiasedmdesátém Jiří Štancl zaskočil svoji Alenku, když ráno před Zlatou přilbou ukázal na plakát a poněkud drze prohlásil, že si blyštivou trofej povezou večer domů. Jeho předpověď se vskutku splnila a Ivan Mauger ještě dlouho kroutil hlavou, jak se proboha mohl český plochodrážník dostat na poslední chvíli před něho.

Ale čas běžel a organizátoři se užuž chystali na cestu na druhou autogramiádu v pardubickém nákupním paláci. Petr Leifr alias Castro se prezentoval knížečkou svých undergroundových básniček, v níž je i Balada plochodrážníka. Vzápětí již celý zadýchaný poprosil Milana Špinku o podpis a společný snímeček. Odvážil se nasadit si jeho trofej na svou hlavu.

Varování, jak dopadl esesák Heydrich, když se nechal za války korunovat svatováclavskou královskou korunou, nedbal. Na druhou stranu, kdo by kdy slyšel, že vítěz nemůže nasadit svou trofej na nepovolanou hlavu?! Ostatně pocit, kdy jí byl před zraky spousty fanoušků dekorován rovnou na stadiónu a pak hráli hymnu jenom pro něj, stejně nikdy nezapomene.

Své o tom ví i Milan Špinka. „Zaplaťpánbůh, že to tak dopadlo, a že tu přilbu mám,“ komentoval s úsměvem, jaké měl před více než pětačtyřiceti lety štěstí. Kdyby nestartoval ve třetí semifinálové jízdě, kterou díky dvěma vítězstvím už jet nemusel, motor jeho Jawy by se zadřel někdy po polovině velkého finále.

Foto: Eva Palánová a Pavel Fišer