Liberec – 4. dubna
Panenky v jejím pokojíčku nenajdete, neoslovily jí ani, když byla úplně prťavá holčička. Ale plochá dráha, to bylo něco jiného. Už z tribuny byl pohled na čtveřici borců ženoucích se po ovále úchvatný. A co teprve depa, když jí některý závodník dovolil posadit se do sedla. Anebo báječná ledová jízda na tandemu s Lukášem Volejníkem. Kdo by se mohl divit, že se Štěpánka Nyklová sama vydala cestou plochodrážní závodnice. A protože se poněkud vytáhla, letos bude mít nejen novou kombinézu, ale i motocykly.

 

Florbalistka pokoukává po ploché dráze

„Po panenkách jsem nikdy moc netoužila, snad proto jsem doma asi ani žádné neměla,“ říká blonďaté děvče, které s rodiči po závodech jezdilo již od útlého věku. „Lukášovi Volejníkovi jsem vždycky fandila a jak jsem mohla do depa, tak jsem toho využila. I na ledech. Když jsem pak Lukáše usmlouvala k tomu, aby mě svezl, byla jsem moc ráda. Bylo to možná poprvé, kdy jsem seděla za řídítky závodního stroje, který jel.  Seděla jsem i na stroji Lukáše Hutly nebo Markuse Jella. To bylo v roce 2017 a bylo mi šest. Na závodech jsem byla s rodiči každou chvíli. Dvakrát jsem byla i v Berlíně. Asi se mi ty motorky líbily víc než panenky.“

Nicméně něco jiného je fandit, něco jiného se na motocykl posadit, notabene závodní stroj Micro Shupa po Tony Katrovi. „K sedmým narozeninám jsem konečně dostala motorku,“ rozzáří se jí oči. „Jezdila jsem jen na chalupě po vesnici a po hřišti. Táta za mnou jezdil na kole, abych mu neujela. Pak jsme volali panu Vildemu a dohodli trénink ve Slaném. To bylo ještě s tou kroskou. Tam jsme v dílně u Martina Šťastného viděli Micro Shupu. Táta se s ním dohodl a v sobotu už byla doma. Další trénink už byl na plochodrážce. Ještě jsem neměla ani plechovou botu. Před tím jsem na motorce nejezdila, závodně hraju florbal a chodila jsem plavat.“

V květnu 2019 se Štěpánka Nyklová v Chabařovicích poprvé představila v ukázkových jízdách při PRO-TEC Speedway Mini Cupu. Na konci srpna už v Praze sama závodila. Jaký to byl pocit stoupnout si na startovní pásku s rozjetými střelci?

„Do Chabařovic jezdím od té doby ráda,“ říká. „Navíc to z Liberce nemáme daleko a v Děčíně mám tetu, takže se vždycky zastavíme i u ní. Nejdříve jsem zkoušela jízdy sama, ale pak jsem to chtěla zkusit na ostro i s klukama a na pásku. Bylo to dobrý a líbilo se mi to. Nebála jsem se. S klukama to je těžký. Většina z nich už jezdí dlouho a já jsem pořád jedna z posledních kdo k tomuto závodění přišel.“

 

Přípravy v plném proudu

Loni už Štěpánka Nyklová v pohárové sérii stopětadvacítek závodila pravidelně a se stále lepšícími se výsledky. Ve Slaném jela finále C, v Mariánských Lázních vyhrála déčko. Celkově skončila patnáctá, v šampionátu na krátkých oválech třináctá.

„Loni to byla moje první celá závodní sezóna, navíc už na větší motorce,“ bilancuje. „Tréninků i závodů bylo víc a od devíti let jsem mohla jezdit i mistrák na krátké dráze. Sbírám zkušenosti a učím se. Pár jízd se mi povedlo a z toho byly ty lepší výsledky. Ve Slaném bylo hodně mokro a bláto. Kluci jsou rychlí a jak se drali dopředu, šli buď na držku nebo mimo dráhu. Já si jela svoje a úspěchem bylo jízdu dokončit. Z toho jsem těžila maximum. V Mariánkách mi to sedlo. Nikdy před tím jsem tam nebyla, ale líbilo se mi tam.“

Sport levých zatáček je pro severočeskou závodníci startující za Slaný tím pravým ořechovým. „Plochou dráhu jezdím ráda a hlavně tady mám i hodně kamarádů,“ svěřuje se Štěpánka Nyklová, aby jedním dechem přešla ke svým současným plánům. „Micro Shupa pádila od nás do Mariánek. Tam byla chvíli a teď už je u Dominika bráchy. Jsem ráda, že má po mě a po Toníkovi stále koho vozit.“

A jak se změní její závodní park? „My máme připravený rychlejší motor a na jednom se ještě pracuje,“ přibližuje. „Táta dává dohromady ještě jednu motorku, abych měla dvě. Letos chceme zkusit i klasickou dráhu. Jinak jsme spíš řešili kosmetické věci. Vyrostla jsem z kombinézy, tak jsme novou sladili i s dekou na motorku. Teď už se těšíme na první tréninky a pak závody. Doufám, že se nám bude dařit.“

 

---

Štěpánka Nyklová děkuje:

„Z naší rodiny nikdo plochou nejezdil a tak nám nemá kdo radit. Proto jsou pro nás důležité všechny rady, které dostaneme, a za tyto všem děkujeme. Kolikrát ani nevíme, jak co nastavit. Učíme se, ale když nám někdo poradí, je to lepší. Hodně nám pomáhá pan Kollert, trenér pan Rosůlek, ale poděkovat bychom chtěli všem, kteří se o nás děti a o plochou dráhu starají. Určitě Zdendovi Schneiderwindovi a panu Šůsovi do Shupy. Také mým rodičům a dalším sponzorům, kteří nás podporují.“

---

Foto: Antonín Škach, Kiril Ianatchkov, Karel Herman, Eva Palánová a Jaromír Nykl

Zielona Gora – 2. dubna
Zatímco uplynulý týden v Čechách přinesl jen úterní trénink profesionálů Olympu na Markétě, Jan Kvěch měl o poznání pilnější program. Absolvoval v Polsku dva sparingy a tři tréninky. K našim severním sousedům zamířil rovněž Martin Vaculík a Petr Chlupáč, kteří proti sobě včera nastoupili v přípravném klání.

 

„Jsem pořád v Polsku,“ říká Jan Kvěch. „Máme tréninky, dneska bude poslední a v neděli jsou závody. Uvidíme, jak se bude dařit, sestavu nevím, tyhle tréninky by ji měly určit.“

Pražský junior zatím figuruje v oznámené sestavě Zielonej Gory se startovním číslem jedna, Petr Chlupáč ve výběru soupeřů z Toruně s třináctkou. Ve srovnání s ním má však Jan Kvěch o jeden sparing navíc.

„Závody nic moc, ale přece jen dobrý,“ krčí rameny nad sparingy, v nichž Leszno jeho Zielonou Goru zkraje týdne porazilo doma i venku. „V Leszně jsem se trápil, nevěděl jsem, co s motorkou, dráha byla strašně tvrdá a nevěděl jsem, jak to nastavit. Byl to první závod, nebyl jsem ještě rozhejbanej, druhej den v Zelence to bylo lepší. Dařilo se mi. Čtyři kola jsem vodil Doyla, kdybych v poslední zatáčce neudělal chybu, nepředjel by mě.“

Foto: laskavostí Jana Kvěcha

Zielona Gora – 26. března
Má za sebou tři tréninkové dny se svým polským klubem. Dnes jej čeká čtvrtý. A s největší pravděpodobností se stane prvním českým plochodrážníkem, který bude v letošní sezóně závodit, nepočítáme-li samozřejmě ledaře. Příští týden mu přinese sparingy, které rozhodnou o obsazení jeho Zielonej Gory pro první utkání extraligy našich severních sousedů. Jan Kvěch je evidentně v dobré náladě.

 

V Polsku nenarazil na výrazně odlišná opatření v boji s covidem. „Přijde mi to stejný jako v Čechách, pro mě se nic nezměnilo,“ přemítá, aby rovnou z voleje přešel na své dojmy z oválu. „Dobrý, zase jsem konečně po zimě na motorce. V úterý byl první trénink, dneska už třetí, jezdili jsme na pásku, už to začíná!“

Pro pražského juniora je důležité rovněž poznání, že podzimní zranění na něm nenechalo žádné stopy. „Ruka drží,“ říká. „Všechno je v pohodě. Mám z toho dobrej pocit. Dnes máme čtvrtej trénink, v sobotu nám udělaj‘ testy a pak jsou sparingy. V pondělí v Leszně, v úterý v Zelence.“

Další program je ve hvězdách. „Čtvrtek a pátek možná,“ reaguje Jan Kvěch na otázku po dalších utkáních. „Nikdo neví, co bude zejtra, natož pak za tejden. Čtvrtýho dubna by měl bejt první extraligovej závod v Toruni. Holderovi jsou v karanténě, ale zatím nikdo nic nezrušil.“

Foto: laskavostí Jana Kvěcha

Divišov – 20. března
Svého otce Jana nemůže jako závodníka pamatovat. Nicméně vydat se v jeho šlépějích bylo snadné. Navíc byl v tomto ohledu podporován svým rodičem, jehož technická zručnost se pochopitelně také hodila. Jan Hlačina si brzy zamiloval dvěstěpadesátku a dnes je trošku zklamaný, že s ní ve své první ostré sezóně nepřivezl vavříny z mistrovství republiky. Jenže nová sezóna snad už brzy zaklepe na dveře a on nečeká s rukama založenýma v klíně.

 

Pilným žákem

„K ploché dráze mě přivedl můj táta, který mě na mou první plochodrážní motorku posadil dřív, než jsem se naučil číst a psát,“ pouští se Jan Hlačina do líčení svého vlastního plochodrážního příběhu. „Ovládat motorku jsem se učil nejprve na zahradě, pak jsme se přesunuli na plochou dráhu do Divišova. Následovaly různé sranda závody a čekání, než dospěji do věku, kdy jsem mohl získat závodní licenci a nastoupit do oficiálního seriálu. Hodně času jsme trávili s tátou také na dráze v Kostěnicích.“

Pro vývoj nového závodníky byly neocenitelné nejen otcovy zkušenosti, nýbrž také jeho zlaté české ručičky vypiplané prací v divišovské Jawě. „Mít v tátovi mechanika je pro mě skvělé po všech stránkách,“ nezastírá. „Dokáže mi výborně připravit stroj a mohu se od něj zároveň vše učit.“

Jan Hlačina byl pilným žákem slánské Štancl Speedway Academy. Roku 2016 absolvoval pár závodů seriálu Speedway Mini Cup, ale v říjnu už sedlal dvěstěpadesátku. Tím pádem jeho působení mezi kolibříky dospělo ke svému konci. Čím to, že bylo tak krátké, proklatě krátké?

„Závodit jsem začal ve stopětadvacítkách, protože na tomto stroji jsem se učil jezdit, znal jsem ho a bylo tak snadnější se seznámit s novým závodním prostředím se strojem, který jsem ovládal,“ vysvětluje. „V té době taťka sestavil mou první dvěstěpadesátku. Když jsem ji vyzkoušel, zamiloval jsem si tento stroj víc, než slabší stopětadvacítky. I proto jsem přešel do vyšší kubatury.“

 

Závodník zraje na poli

Vzhledem k věku mohl s motocyklem čtvrtlitrové kubatury pouze trénovat. Zprvu litoval, že nemohl do závodů. Řešení však nabídlo pole poblíž Kostěnic. Jeho část členové Motoklubu Úhřetická Lhota přeměnili na malý ovál, který se stal dějištěm neopakovatelných Srandamačů.

„Je pravda, že zpočátku mi bylo líto, že nejsem v tak častém kontaktu s lidmi z prostředí stopětadvacítek, ale nelitoval jsem, že jsem přešel do silnější kubatury,“ říká Jan Hlačina. „Kontakt s lidmi a chybějící závodní prostředí jsem si vynahrazoval účastí na závodech v Kostěnicích, kam dodnes jezdím opravdu rád.“

Právě mezi kukuřicí a pšenicí poblíž železniční trati Jan Hlačina ostatně zaznamenal své první úspěchy. V červenci 2017 zde stál poprvé na pódiu, rok na to v Kostěnicich vyhrál svůj první závod. Takové vzpomínky musí být veskrze příjemné.

„Na své první umístění na bedně a celkové vítězstvív závodě, na to opravdu rád vzpomínám,“ souhlasí. „Vlilo mi to novou chuť závodit, zlepšovat se a být lepší a lepší. Na dráhu v poli u železniční tratě nedám dopustit.“

Do dějin české plochodrážní hobby scény se navždy zapsal jeho předloňský duel s Vladimírem Višváderem o modrou přilbu magazínu speedwayA-Z. dramatická podívaná skončila až těsně před cílem, kde byl dříve ostřílený slovenský matador.

„Upřímně, ta trofej – modrá přilba – se mi moc líbila a chtěl jsem ji mít doma ve své sbírce,“ přibližuje Jan Hlačina svou motivaci pustit se do takového ostrého souboje. „Na duel s Vladimírem ale vzpomínám nerad, v poslední finálové jízdě jsem vedl tři čtvrtě trati, než mě v poslední zatáčce předjel. V cíli jsem pak nevěděl, zda se smát nebo brečet vztekem. Na trofej si ale brousím zuby pořád, pokud by se konal závod o tuto cenu, určitě plánuji se jej zúčastnit a věřím, že tentokrát mi neunikne.“

 

Oficiálně do závodů

V sezóně 2019 už Jan Hlačina mohl závodit s dvěstěpadesátkou oficiálně. V mistrovství republiky, které se skládalo z jediného závodu ve Slaném, skončil desátý. Při pouťáku v Liberci mu však pódium neuniklo…

„Byla to má první závodní sezóna,“ přemítá. „Měl jsem radost, že závodím, že jsem v tréninkovém i závodním kolotoči, zároveň jsem získával potřebné zkušenosti a otrkával se.“

Loni se stal závodníkem ZP Pardubice, jenže do jeho plánů zasáhla první vlna koronaviru. „Myslel jsem si původně, že sezóna bude delší, ale pandemie nám některé závody zrušila,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Uvítal bych, kdybych se se soupeři utkal častěji, nic s tím ale nenadělám. Kdo naopak zkrácení sezóny uvítal, byla mamka a babička, které vždy trnou hrůzou, abych v pořádku dojel do cíle (smích). Tréninkově se pandemie do mých příprav nepromítla.“

K jedinému podniku šampionátu republiky dvěstěpadesátek přibyl v červnu pohárový seriál, který byl sportovní komisí pohotově povýšen na mistrovskou úroveň. Jan Hlačina v něm skončil čtvrtý. Ale necílil přece jenom výš? Vždyť ve Slaném skončil druhý a v Praze a v Liberci třetí. Z takové výchozí pozice medaile přece cinknout mohla.

„Chyběla trošku toho štěstíčka (smích),“ vyhrkne. „Nebudu zastírat, že jsem chtěl stát na bedně. Bramborová placka bolela, s odstupem času ale hodnotím své umístění pozitivně a jsem s výsledkem spokojený. Po zkušenostech z loňska jsem změnil svou přípravu a věřím, že letos se to pozitivně promítne do celkového umístění.“

 

Touha vítězit

Letos má již Jan Hlačina své první tréninky za sebou. „Pár jízd na šroubcích jsem si vyzkoušel na zamrzlém rybníku za barákem,“ přibližuje. „Trošku jsem se bál, aby se nepropadl led, ale dobře to dopadlo. Od podzimu loňského roku pracuji na své fyzičce, změnil jsem svůj jídelák, začal pravidelně posilovat a s tátou jsme celou zimu ladili motorky. Už se těším, že vyjedeme na první tréninky a až přijdou první závody. A očekávání do letošní sezóny? Ty mám největší, chci bednu, vítězit a věřím, že se mi to bude dařit.“

 

---

Jan Hlačina děkuje:

„Rád bych poděkoval celé mé rodině, která mě ve všem podporuje. Tátovi za všechny zkušenosti, které mi předává a za jeho výbornou práci, kterou odvádí na motorkách. Mamce, že i přes svůj strach z motosportu, mi vždy dá svolení k závodění a v cíli mi drží palce, abych vyhrál a dojel v pořádku. Díky patří i Pepovi Francovi, který se mnou ladí fyzičku. A díky patří i celému zbytku rodiny, babičky, dědové, a podobně, kteří mi fandí a podporují mě.“

---

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

Babice u Netolic – 19. března
Loňská sezóna byla krátká, sotva začala, hnedle skončila. Zdeněk Simota z ní pro závodění využil vlastně jen jedenáct dnů, což je ojedinělý rekord. Pakliže se jej zeptáte na letošní rok, pokrčí jen rameny. V doposud nejpřísnějším lockdownu není divu, jisté je, že plzeňský Jihočech nebude na začátku britské ligy v půlce května.

 

Ještě nejistější sezóna než loni

„Nic není novýho, je to na prd,“ komentuje Zdeněk SImota aktuální situaci. „Jednal jsem o Anglii, ale v týhle době se mi tam nechce. Kdyby mě podepsali, musel bych tam zůstat celou sezónu. A to se mi nechtělo. S očkováním by to bylo snazší, ale zase jsou dražší letenky. To by se nevyplatilo, navíc ligu zkrouhli na pětadvacet, třicet závodů. A byl bys tam zavřenej‘ celou sezónu, a co bys vydělal, bys zase utratil.“

Ke všemu covidová doba nenabízí moc jistot, o něž by se plochodrážník mohl opřít. „V Anglii se začíná v květnu a bůhví, jak to bude,“ souhlasí jihočeský závodník, který ještě nefinalizoval ani své domácí angažmá. „Psal mi Milan Machů na extraligu. Řek‘ jsem mu, že se rozmyslím. Zatím jsem mu ještě nedal vědět, uvidím, jak to bude.“

Jedenáctidenní rekord

Loni Zdeněk Simota odjel všeho všudy čtyři závody v obou českých ligových divizích. „Takovou sezónu jsem ještě neměl,“ povzdechne si. „V květnu jsem si byl jednou zatrénovat v Plzni. Pak jsem až v září jel na první ligu do Kopřivnice, abych si zatrénoval před extraligou. Chce to na motorce sedět dvakrát tejdně.“

To se mu loni rozhodně nepovedlo, přesto však se slánskou vestou nepatřil ke slabším článkům. „Slaný se poved‘,“ bilancuje. „Liberec byl horší, v Pardubicích jsem ved‘ první jízdu, pak přišel defekt. Dráha nebyla jednoduchá, a když pravidelně nesedíš na motorce, je to blbě.“

Nechtěný rekord

Mezi kopřivnickou první ligou a pardubickou extraligou leželo pouhých jedenáct dnů. Přesně tak dlouhá byla loňská sezóna Zdeňka Simoty, protože po Zlaté přilbě města Pardubice již vládní opatření pořádání plochodrážních závodů znemožnila.

Podobně krátký plochodrážní rok měl před šesti lety Martin Gavenda. Nejprve si vymknul kotník na služební cestě, aby si posléze vyslechnul od lékaře diagnózu o borelióze. Moravan tehdy závodil jen dva týdny.

Foto: Karel Herman a Pavel Fišer

Březolupy – 7. března
Předloni dal svým motocyklům nový design. Nechtěl vypadat jako hastroš, jak říkal. Jako by chytil čerstvý vítr a sezóna 2019 vskutku stála za to. Loni vinou koronaviru to však bylo úplně o ničem jiném. Martin Gavenda je alespoň po technické stránce na letošek připraven a s větší energií se mohl pustit do výroby svého vlastního vína.

V novém za přebornickým bronzem

„Ani ne,“ reaguje březolupský závodník na otázku, zda v souvislosti s předloňskou investicí stála nová motivace. „Ale prostě nic nevydrží věčně, změna byla potřeba. Tyhle barvy tady nikdo moc neměl a podobnou kombinace černé a červené jsem jezdil už předtím. Přidal jsem víc bílé, ať je to světlejší.“

A komplikovanější na čištění… „Nejedu sto závodů za rok,“ opáčí. „Bílá tam vadit nebude, i když je blbá na údržbu. Sázel jsem na to, že se v novém budu cítit líp a jezdit s větší radostí.“

A vskutku. S přehledem vyhrál přebor na své domácí březolupské dráze. V seriálu se mu dařilo i nadále. A v jeho závěru v Plzni si převzal pohár za celkové třetí místo.

„Abych řekl pravdu, nějak jsem s tím třetím místem ani moc nepočítal,“ připouští Martin Gavenda. „Ale od začátku sezóny jsem si držel druhé, třetí místo. Chabařovice byly špatné, navíc ta Plzeň, strachoval jsem se, jestli to tam vůbec udržím. V závodě mě sundal Pavel Čermák. Hlídal jsem si body, a když jsem zjistil, že mě Petr Chlupáč nemůže už ohrozit, radši jsem odstoupil. A byl jsem rád, že to takhle dopadlo.“

Loni zjara neměly investice cenu

Ve třídílném seriálu mistrovství republiky jednotlivců 2019 skončil Martin Gavenda patnáctý. Objevoval se s pardubickou vestou nejen v první lize, ale i v extralize. Byl dokonce náhradníkem Zlaté přilby města Pardubice. Moravský plochodrážník nezažil špatnou rok.

„Vůbec špatný nebyl,“ souhlasí. „Říkám ten konec byl těžší kvůli pádům. Přece už to není jako zamlada, když byl člověk za dva dny v pohodě. Nějaký roky od té doby uběhly.“

Zima se nesla v obvyklém duchu, závodníci se těšili na závody a v březnu končili se svou zimní přípravou. Jenže přišla korona a nouzový stav zmrazil veškeré dění. A to nejen na oválech.

„Ty vole, vůbec jsem nevěděl, co bude,“ přiznává Martin Gavenda svou loňskou nejistotu. „Abych řekl pravdu, když to začínalo a na konci ledna byly hlasy, že to přijde i k nám, nevěděl jsem, jestli mám investovat do motorek.“

Nakonec se raději držel v pravém pruhu finanční dálnice. „Neinvestoval jsem,“ říká. „Nemělo to cenu. Jak jsem to na podzim dva devatenáct uložil, kdyby byla rozlučka, tak jsem na to v červnu skočil a začal trénovat. Všechno bylo v pohodě, loni jsem na tom odjel pět nebo šest závodů. Fungovalo to, nic se nepokazilo a myslím, že to bude fungovat i teď. Zrovna nejsem v pozici, že bych do toho mohl navalit spoustu peněz. A nic z toho.“

Chudá sezóna s dvacítkou na konci letopočtu

Loňská sezóna proto byla v podání Martina Gavendy o poznání chudší. Z dvojice prvních lig jel jen jednu, extraligu vůbec. V přeboru vynechal Plzeň a Liberec, rezignoval na svou účast v mistrovství republiky jednotlivců…

„Odjel jsem závody akorát v červnu a v červenci,“ bilancuje. „Začal jsem třetího června a sedmadvacátého července mi sezóna skončila. Srpen u nás nebylo nic a tak jsem v září neměl do mistráku ani chuť. Co z toho?“

Nu, přece jenom to je nejprestižnější domácí šampionát. „V Plzni se mi stejně nikdy nedaří,“ argumentuje Martin Gavenda. „Neměl jsem tam štěstí, nemyslel jsem si, že by to teď bylo jiné. Nedopadlo by to dle mých představ, přenechal jsem místo někomu mladšímu a dravějšímu. Měsíc před mistrákem jsem ani neseděl na motorce. Do Plzně bych jel bez tréninku. Zúčastnit se a plácat se tam stejně nemělo cenu.“

Plochodrážní vinař

Nyní jsme vlastně tam, kde jsme byli před rokem, jen místo roušky se musí nosit respirátor a je ilegální opustit okres. „Nevím, vůbec nevím,“ vytuší Martin Gavenda otázku. „Když to člověk sleduje, vypadá to podobně jako loni. Možná to bude lepší, ale nikdo neví, co bude. Straší nás nějakýma mutacemi a vůbec. Uvidíme, co tam ti ze shora naplánují. Moje příprava je asi tak jako loni.“

Martin Gavenda má aspoň více času na svá vína. „Ani nevím,“ přemítá, jak se k takové činnosti dostal. „U nás je slivovice, ale té u nás nikdo moc neholduje. Máme radši víno. Nakupoval jsem dřív víno jen u vinařů, a jak tam člověk jezdí, tak přeci jen vždy se něco podegustuje, a hodně se o víně dozví. Dost mě to zajímalo a říkal jsem si, že bych mohl něco zkusit sám. Koupil jsem od známého hrozny a šel do toho.“

A povedlo se? „Letos trošku více než loni,“ usmívá se spokojeně. „Měl jsem už tři druhy a zatím se to daří. Je to jen pro zábavu, je to přece jen něco jiného než posbírat trnky a hodit je do bečky. Vínu se musíš víc věnovat, ale baví mě to.“

Foto: Karel Herman a Eva Palánová