Chorzow – 5. září 1976
Na poslední chvíli přendal zlatou přilbu z hlavy Ivana Maugera, tehdy už čtyřnásobného mistra světa, na svoji vlastní, aby nechal rozeznít Svítkov frenetickým nadšením osmnácti tisíců diváků šestadvacátého ročníku závodu všech závodů. Táhlo mu na pětadvacet, ve své sbírce měl čtyři tituly mistra republiky a na domácích kolbištích stále obtížněji hledal přemožitele. Snil sen o světové koruně a sledoval největší esa ploché dráhy, aby se jim vyrovnal. Záhy seznal, že mu chybí dvě věci. Především pravidelná účast v britské lize a také zimní závodění na jižní polokouli. Obojí mu osud dopřál roku 1976 a on se jako vůbec první československý plochodrážník podruhé kvalifikoval do světového finále jednotlivců. Přitom však byl konfrontován s paradoxem, že ačkoliv měl kontrakt smluvního a testovacího jezdce Jawy, musel do divišovského motocyklu investovat své vlastní prostředky, aby se z polského Chorzowa vracel s desátým místem.

 

Sezóna začíná před novým rokem

Zkraje sedmdesátých let se československá plochá dráha nehřála v centru pozornosti jen díky světovým medailím Antonína Švába a Milana Špinky. Po deseti letech od triumfu Antonína Kaspera na trávě dostihového závodiště se Milan Špinka v září 1973 stal vítězem Zlaté přilby Československa. A Jiří Štancl jej napodobil napřesrok.

Nicméně na mezinárodní scéně našim závodníkům úspěchy podobného kalibru unikaly. Od tříbodového debaklu ve Wembley v sedmdesátém se československý nároďák nemohl do světového finále vrátit. Podobné to bylo i v mistrovství světa jednotlivců. Jiří Štancl sice debutoval v jeho finále v Göteborgu v sezóně 1971, nicméně od té doby se jako v zásadě skoro pokaždé předtím československá trikolóra v dějišti rozhodujícího závodu o titul mistra světa neobjevovala.

Řada lidí zastávala názor, že naši plochodrážníci jsou horší než světová konkurence. A to přesto, že je divišovský podnik koncernu Jawa zásobuje kvalitní technikou. Nicméně vyrovnané partie, které Milan Špinka a Jiří Štancl v pardubickém závodě všech závodů sehráli se světovými esy, přece jen nutily moudřejší jedince k zamyšlení. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina se na setkání s nejlepšími sportovci Rudé hvězdy zeptal bez obalu, proč za daných podmínek se českoslovenští plochodrážníci nejsou schopni prosadit se v mistrovství světa.

„Díky vítězství na Zlaté přilbě v roce 1974 jsem se dostal k Obzinovi,“ ujímá se slova Jiří Štancl. „Řek‘ jsem, že my chodíme v zimě akorát cvičit, zatímco špička závodí v Austrálii a na Novým Zélandě. Na konec sezóny 1975 jsem byl druhej‘ na Zlatý přilbě. Na Silvestra jsem dostal víza a začátkem ledna odletěl na turné World Champion Speedway Series.“

Jiří Štancl ze seriálu pod taktovkou Barryho Briggse a Ivana Maugera uměl vytěžit opravdu maximum. „Začala moje nejdelší sezóna, odjel jsem 122 závodů,“ říká. „Začalo to Novým Zélandem a Austrálií, do USA se nakonec nejelo. Poznal jsem tam spousta přátel, Ivanovi jsem pomoh‘ připravit motor na kvalifikaci mistrovství světa. A dostal jsem se do kuchyně mistrů světa. Závodníci jsou všichni stejný, ale ti mistři přece jen měli něco jinak.“

 

Podmínka britské ligy splněna

Už v jednasedmdesátém, když se Jiří Štancl poprvé kvalifikoval do světového finále, byl zklamaný, že od divišovské továrny nedostal žádnou speciální podporu, byť byl jejím smluvním testovacím závodníkem.  Na motocykl, s nímž závodil celý rok, tím pádem nasadil pouze nové pístní kroužky.

„Holt jsme měli smůlu, že jsme museli jezdit na Jawách,“ povzdechne si. „Přitom si všichni mysleli, že z Divišova máme to nejlepší a teprve ten zbytek vyvážíme ven. A že jsme jen blbí Češi, kteří neumíme závodit. Ale opak byl pravdou. Dost lidí umělo závodit, ale na motorce si nic neudělali. Byli závodníci a nikdy si nevyměnili ani kroužky. To ještě byly dvouventily. Já si dělal na motorce sám. Díky tomu turné jsem se jako exot z Čech dostal do depa u Ole Olsena, Ivana Maugera a Barryho Briggse. Vzali mě mezi sebe.“

A zjara po návratu domů nabraly věci nevídaný spád. „Ole tady byl známej‘,“ pokračuje Jiří Štancl. „Nelenil, šel na ÚAMK, abych moh‘ jezdit britskou ligu v Coventry. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, proč tam byl. Negativní stanovisko Rudý hvězdy znal. Ale na ÚAMK najednou všechno šlo.“

Prvním československým plochodrážníkem v britské lize byl Antonín Kasper, jenž v letech 1968 – 1970 strávil tři sezóny v Coventry a West Ham. Následoval jej Jan Holub s dvěma léty v Exeteru. Přestože britské kluby usilovaly rovněž o další naše krajany a jejich majitelé dokonce intervenovali na československé ambasádě, za normalizace byl s účastí Čechů v ostrovní lize utrum. Až do dubna 1976, kdy se z ruzyňské ranveje odlepilo linkové letadlo s Jiřím Štanclem na palubě.

„Dostal jsem vízum,“ vzpomíná na let Jiří Štancl, pro něhož byl onen den svátkem nejen kvůli jmeninám na kalendáři. „Anglickej‘ velvyslanec ho dával až na Ruzyni, poznali, že jsem sportovec, ne nějakej‘ špión. Letadlo na mě ještě půl hodiny počkalo. V Londýně pro mě přijel Oleho manažer Pete Adams a já s ním večer dorazil do Coventry.“

Britská liga tehdy bývala pupkem plochodrážního světa. „Dvacet tisíc diváků na stadiónu čekalo, co ze mě vypadne,“ vybavuje si Jiří Štancl svůj debut. „Naštěstí nešel mikrofon, i když mě předtím Pete učil frázi, kterou jsem se měl představit. Jeli jsme proti Ipswichi, měli Johna Louise a Billyho Sanderse. To byla špička a já je s Olem v poslední jízdě porazil, takže jsme vyhráli.“

 

Světové finále po pětileté pauze

Působení Jiřího Štancla v britské lize rozhodně neznamenalo konec jeho startů na kontinentu, ba právě naopak. „Dostal jsem se do Anglie s tím, že musím uspět ve světovým finále,“ připomíná podmínku pražského klubu, s níž se pochopitelně ztotožnil také on sám. „Ale musel jsem jet mistrovství republiky, jinak by mě zašlapali do země. Šestadvacetkrát jsem se vracel do Československa a sám si dělal řidiče a mechanika. Kolikrát jsem závodil u nás, jel do Coventry a rovnou zase zpátky. Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí, dnes ti kluci maj‘ všechno zajištěný.“

Před čtyřiceti lety byly nízkonákladové letecké společnosti ještě hudbou budoucnosti, proto nejekonomičtějším dopravním prostředkem plochodrážního profesionála na trase Velká Británie – kontinentální Evropa byl osobní automobil. „Měl jsem chryslera, ale po tý Evropě nebyly dálnice jako dneska,“ líčí Jiří Štancl. „V Německu jich bylo osmdesát procent, ale byl tam provoz, ale v Belgii se často jezdívalo jednou půlkou, pak zase druhou. Nebylo snadný se dostat na čas do Ostende.“

Dnes nevídanou překážku představovaly celní kontroly. „Člověk musel mít na motorku karnet,“ přibližuje Jiří Štancl. „Všude na hranicích byl problém. Motorky se vozily vzadu za autem napříč. Celníkům se to nelíbilo, až jsem začal vozit fotky, že to v Anglii vozí taky, mávali nad tím rukou.“

Pokud se týká mistrovství světa jednotlivců anno domini 1976, Jiří Štancl jej rozehrál  v Pockingu. Na úvod dvakrát vyhrál, pak upadl, ale důležitý byl především postup do kontinentálního semifinále v Krumbachu. V něm hrdina našeho vyprávění skončil čtvrtý a mohl se chystat na kontinentální finále v Leningradě.

V šestasedmdesátém se bílé orlice na vestách účastníků kvalifikačních závodů neobjevovaly. V duchu tehdejších reglementů totiž Poláci coby pořadatelská země disponovali právem nasadit přímo čtveřici svých závodníků. Z interkontinentálního finále ve Wembley je doplnila osmička ze zámořské zóny, takže na leningradský podnik zbývalo dodat finálové šestnáctce čtyři nejlepší plochodrážníky.

Své slovo řekl déšť, který dovolil uspořádat pouhé tři série. Sedm tisícovek diváků aplaudovalo neporaženému Egonu Müllerovi. Jiří Štancl mu zdatně sekundoval, ale v jeho závěrečné jízdě v něm zatrnulo. Na rozmáčeném ovále upadl, ale naštěstí se stačil ještě vrátit do sedla a dojet si pro dva body.

Díky nim skončil druhý před dvojicí bratrů Gordějovových a po pěti letech vrátit do světového finále nejen svoje jméno, ale také československou trikolóru. Jistě není bez zajímavosti životní výkon Jana Hádka. Plzeňský borec skončil sedmý, když měl na svém kontě jen o jeden bod méně než Valerij a Vladimir Gordějovovi.

 

Nesplněný čtyřventilový sen

O mistru světa se v legendárním Chorzowě mělo rozhodnout první zářijovou neděli. Ve stejném časovém období v Divišově finišovali s vývojem svého nového modelu 894, který svým čtyřventilovým rozvodem měl dohánět vlak, v jehož vagónech Jawě ujížděla konkurence.

„Už za časů JAPů měli Angličani ladiče na motory, kteří věděli, co je na tu motorku dobrý,“ vysvětluje Jiří Štancl, že plochodrážní tuning rozhodně není doména žhavé současnosti. „Proto, když jezdili sem na Zlatou přilbu, nejelo jim to. Až když tady začali závodit Ivan a spol, řešili, proč jim to u nás nejede.“

Sám Jiří Štancl z diet, které v Anglii ušetřil, si na kontinentální finále v Leningradě nechal připravit speciální motor. Nicméně v souvislosti se svým postupem věřil, že do Chorzowa mu divišovský mechanik Stanislav Dvořák přiveze nový čtyřventilový agregát. Přitom první testy motoru Jawa 894 byly naplánovány do Svítkova již poslední srpnový čtvrtek a na Markétu na druhý den je přesunul pouze zpožděný přílet Ivana Maugera a Ole Olsena.

Nicméně ostrý debut nových strojů se odehrál až týden po Chorzowě při světovém finále na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Spekulovalo se, že zdržení způsobily problémy se seřízením karburátorů, milovníci konspiračních teorií argumentovali, že za nitky mohl zatáhnout i Ole Olsen, jemuž v obhajobě koruny mistra světa zabránilo vyřazení v interkontinentálním finále ve Wembley.

„Myslel jsem, že v Chorzowě pojedu čtyřventila,“ ujímá se Jiří Štancl opět role vypravěče. „Ole mi nechal udělat motor langhub u Guye Allotta. Jel jsem s ním už v Leningradě a ve světovým finále jsem s ním kolo a půl vodil Petera Collinse. Odstartovalo to a jelo to bezvadně.“

Rozjížďka s číslem tři však senzací prvního řádu neskončila. „Když ve světovým finále jedeš první, snažíš se jet, kde je to nejrychlejší,“ přemítá dnes po více než čtyřiceti letech. „Peter jel čtyřventilovýho Weslake, znal ho a věděl, kudy jet v materiálu. A nakonec mě objel.“

V osmé jízdě se na úkor Jiřího Štancla prosadil Marek Cieslak, jenž svým prvním a posledním triumfem položil mohutný základ svého celkového čtyřbodového inkasa. „Bylo to světový finále,“ povzdechne si Jiří Štancl. „Blbě jsem startoval, jako normálně. Marek jezdil přede mnou, nedokázal jsem ho předjet.“

V desáté jízdě Jiří Štancl nebodoval a závod zakončil dvojicí třetích příček z rozjížděk s čísly třináct, resp. devatenáct. „Desátý místo nebylo špatný,“ uvažuje. „Polský dráhy se říkalo, že byly podobný našim. Mrzelo mě, že jsem nedostal ten čtyřventil. Věřil jsem, že bych s ním nějakej‘ lepší výsledek možná udělal. Ale to je zase to slůvko kdyby.“

Jawa 894 prožila o týden později oslnivý debut v Mariánských Lázních a v rukou Ivana Maugera se v deštivém Göteborgu o rok později dočkala i světového zlata na krátké dráze. „V roce 1982 jsem v Los Angeles porazil Lese Collinse,“ vybaví si Jiří Štancl moment z jiného světového finále. „Přišel za mnou konstruktér Křivka a vynadal mi, že jsem Jawu připravil o titul. Já byl ale závodník, on mi přitom řek‘, že i kdybych na Jawě vyhrál já, pro republiku by to nemělo význam, protože důležitý je, aby vyhrál cizinec. Proto mi v Chorzowě nepůjčili čtyřventila, proto taky nenechali vyhrát Faltu, ale Mojsejeva.“

Nicméně nejúspěšnější plochodrážník celé naší historie není vůbec zahořklý. „Jsem pyšnej‘, že s motocyklem, co vyrobili v Jawě, jsem dokázal mistry světa porážet,“ říká upřímným hlasem. „Až to druhý místo na dlouhý v Mariánkách třiaosmdesátým pro mě byla velká satisfakce. Když se však člověk zamyslí, co mi soudruh Křivka řek‘, vidí, jak jsme byli tehdy braný.“

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1976 – Chorzow:

1. Peter Collins (GB) 14, 2. Malcolm Simmons (GB) 13, 3. Phil Crump (AUS) 12, 4. Ivan Mauger (NZ) 11, 5. Zenon Plech (PL) 11, 6. John Louis (GB) 9, 7. Doug Wyer (GB) 8, 8. Egon Müller (D) 8, 9. Scott Autrey (USA) 7, 10. Jiří Štancl (CS) 6, 11. Chris Morton (GB) 6, 12. Edward Jancarz (PL) 5, 13. Marek Cieslak (PL) 4, 14. Jerzy Rembas (PL) 3, 15. Valerij Gordějev (SU) 1, 16. Vladimir Gordějev (SU) 0, res Anders Michanek (S) 2, res Grigorij Chlinovskij DNR

 

---

Očima doby – rekord mohl být ještě lepší:

Účinkování Jiřího Štancla ve světovém finále před zraky více než sto tisíc diváků, kteří dorazili na stadión Slaski v Chorzowě, bylo před čtyřiceti lety spojeno s mnoha superlativy. Tehdy sedmadvacetiletý borec byl jednak vůbec prvním naším plochodrážníkem, který se do světového finále jednotlivců dokázal kvalifikovat podruhé, a navíc se svým desátým místem postaral o rekord nejlépe umístěného československého závodníka.

On sám tuto laťku překonal v Los Angeles, odkud se v srpnu 1982 vracel jako devátý muž na světě. To už však rekord držel Zdeněk Kudrna, který skončil v Chorzowě roku 1979 sedmý. O výjimečnosti těchto výsledků svědčí i fakt, že od té doby je nejlepším výsledkem českého či slovenského borce v konečné klasifikaci mistrovství světa jednotlivců sedmé místo Romana Matouška z Vojensu 1988 a deváté Martina Vaculíka z letošního seriálu Speedway Grand Prix.

Systém velkých cen však statistikům již nejednou zamotává hlavy, což je problémem i nyní. Na pódiích jednotlivých závodů totiž postupně stanuli Lukáš Dryml, Martin Vaculík a Václav Milík. A to se v éře jednotlivých finále nepovedlo nikomu. Nicméně řada historických nej stále zůstává nezpochybnitelným hájemstvím Jiřího Štancla. Mezi ně patří souhrn pětatřiceti jednodenních světových finálových klání včetně devíti v mistrovství světa jednotlivců, kde v letech 1980 až 1985 startoval pětkrát v řadě.

Přitom Chorzow 1976 mohl jeho rekord vylepšit. Když se Peter Collins, který prohrál pouze v rozjížďce s číslem dvacet, vracel z oficiální recepce na svou počest, v lounge hotelu Katowice se ocitnul rovnou uprostřed improvizované party švédských fanoušků. Začali skandovat jeho jméno a neváhali jej vyhazovat vysoko do vzduchu.

Že se z titulu nakonec mohl radovat jeho krajan Malcolm Simmons, se dozvěděl až druhý den v šest ráno. Jeho manažer Eric Boocock totiž hrozící diskvalifikaci před dvaadvacetiletým Britem zatajil, aby nejitřil jeho psychiku. Ta byla po rozjížďce s číslem tři poněkud otřesná, protože po špatném startu se musel Peter Collins k vítězství prodrat až z poslední příčky.

Jádro problému se objevilo právě po jeho úvodním vítězství nad Jiřím Štanclem. Odebraný vzorek paliva z jeho Weslake měl totiž vyšší specifickou hmotnost, což vedlo komisaře k hypotéze o užití zakázaných aditiv.

Nicméně Peter Collins používal palivo dodané pořadatelem a Eric Boocock nechal komisaře překontrolovat metyl z celé nádrže. Naštěstí jeho specifika byla stejná a Peteru Collinsovi světový titul zůstal. Do problémů s palivem se však dostal o dva roky později, kdy jej v britském finále v Coventry vyřadil cukr, který mu nějaký sabotér nasypal do nádrže.

Ale vraťme se ještě jednou k osobnosti Jiřího Štancla. Shodou okolností už při svém debutu ve světovém finále v jednasedmdesátém se o jednu příčku závěrečné klasifikace posunul, když Vladimir Gordějev přišel o páté místo kvůli dodatečné diskvalifikaci za užití zakázaného nitrometylu. A ještě jeden rekord z Chorzowa 1976, jako vůbec první československý závodník se dostal do vedení rozjížďky ve světovém finále jednotlivců.

Kvalifikace československých plochodrážníků do finále mistrovství světa jednotlivců do roku 1976:

1960:	Stanislav Svoboda starší se zadání našeho přehledu přece jen trošku vymyká, protože se do světového finále ve Wembley nekvalifikoval – nicméně borec na prahu své čtyřicítky se po pěti letech působení československých reprezentantů v mistrovství světa dostal nejdál, když se v evropském finále rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Liberec 3., 2. kolo Slaný 1., kontinentální finále Vídeň 8. Evropské finále Wroclaw 8.
1963:	ve své skvělé sezóně se Antonín Kasper kvalifikoval do Wembley, ale že se mu včas nepodařilo vyřídit výjezdní formality, nikdy neměl litovat – místo jako druhý náhradník by se totiž vůbec nesvezl, což ostatně dokázal Ron Mounford, ale triumfem na trávě pardubické závodiště při Zlaté přilbě Československa se navždy vryl do srdcí českých fanoušků. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Praha Strahov 2. 2.kolo Lvov, 5. kontinentální finále Wroclaw 3., evropské finále Göteborg 9., světové finále Wembley NS
1964:	po roční pauze způsobené onemocněním žloutenkou čekala Jaroslava Volfa skvělá sezóna – syn legendárního závodníka a trenéra se jako vůbec první československý plochodrážník probil do světového finále jako řádný účastník, čímž paradoxně přišel o šanci ucházet se o titul mistra republiky při posledním finále v Olomouci; dlužno je rovněž zmínit, že v evropském finále ve Wroclawi se postup v roli náhradníka ucházel v rozjezdu rovněž Antonín Kasper, jenže bohužel zůstal za švédským tandemem Göte Nordin – Rune Sörmander. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 6., kontinentální finále Slaný 2., evropské finále Wroclaw 7., světové finále Göteborg 15.
1965:	Luboš Tomíček byl v první polovině šedesátých let nezpochybnitelnou jedničkou české ploché dráhy – v sezóně 1965 svou pozici potvrdil postupem až do světového finále ve Wembley, aby se stal historicky prvním Čechem, který závodil na legendárním londýnském stadiónu, který do té doby nekorunoval světového šampióna pouze v sezónách 1961 a 1964.
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 1., 2.kolo Abensberg 5., kontinentální finále Wroclaw 5., evropské finále Slaný 9., světové finále Wembley 15.
1967:	Jan Holub na své cestě vzhůru,která kulminovala dvěma tituly mistra republiky a dvouletým angažmá v Exeteru, zabušil rázně na vrata světového finále ve Wembley – o přímý postup přišel v rozjezdu s Jochem Dinsem, o místo náhradníka kvůli zranění z malého finále Zlaté přilby Československa. další info
kvalifikační cesta:	1.kolo Miskolc 2., 2.kolo Slaný 3., kontinentální finále Kempten 6., evropské finále Wroclaw 11., světové finále Wembley NS
1971:	Jiří Štancl jel světový šampionát jednotlivců teprve potřetí v řadě, aby se po Jaroslavu Volfovi mladšímu a Luboši Tomíčkovi nejstaršímu stal teprve třetím československým závodníkem, jenž se nejen do světového finále kvalifikoval, ale především se v něm objevil.
kvalifikační cesta:	1.kolo – Praha Markéta 2., 2.kolo Güstrow 8., kontinentální finále Slaný 7., evropské finále Wembley 10., světové finále Göteborg 13.

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora, Karel Herman a Pavel Fišer

 

Wroclaw – 27. srpna 1967
Že Antonínu Kasperovi v září 1963 příliš nevadilo, když se pro něho nepodařilo včas zajistit výjezdní formality pro jeho odjezd na světové finále ve Wembley, je obecně známá věc. Místo nejistých vyhlídek v roli druhého náhradníka se zapsal mezi plochodrážní legendy svým brilantním vítězstvím v posledním ročníku Zlaté přilby Československa na trávě dostihového závodiště. O čtyři roky později ale pardubický závod všech závodů paradoxně sebral náhradnický post ve Wembley Janu Holubovi, o čemž pojednává i stať z připravované knihy Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy.

 

Karel Buřič příjemným překvapením prvních kol

Kolotoč závodů mistrovství světa se roku 1967 roztočil pro naši reprezentaci prvními koly 7. května, do kterých bylo nasazeno dvanáct československých reprezentantů, z nichž byli tři z Českých Budějovic. To už samo o sobě hovoří o dobré úrovni jihočeské plošiny. V rozjížďce v maďarském Miskolci startoval budějovický Jan Holub společně s Antonínem Švábem a Pavlem Marešem. Zvítězil polský závodník Edmund Migosz (14 bodů) před Janem Holubem (12) a Pavlem Marešem (11), ze šestého místa postoupil i Antonín Šváb.

Závod v západoněmeckém Abensbergu byl považován za nejtěžší závod prvního kola. Z našich tu startovali budějovičtí Stanislav Kubíček a Karel Buřič a Luboš Tomíček z RH Praha. Šance na postup se dávaly Tomíčkovi, možná Kubíčkovi, Karel Buřič byl jasným outsiderem.  Závod se stal kořistí polských závodníků, mezi které se dokázal vklínit jenom ledový fenomén Gabdrachman Kadyrov. Zvítězil Joachim Maj (15) před Pawlem Waloszkem (14), třetí místo obsadil Kadyrov a za ním byli další Poláci Woryna a Pociejkowicz.

Ze šestého místa dokázal postoupit Tomíček, až sedmý skončil Plechanov a osmé místo vybojoval k ohromnému překvapení všech přítomných Karel Buřič! Pro tohoto jezdce to byl životní závod a skutečně šlo o významný úspěch, abensbergská skupina byla opravdu nabitá. Stanislavu Kubíčkovi se závod vůbec nevyvedl a zůstal v poli poražených.

Závod v jugoslávském Mariboru se stal kořistí polských reprezentantů a v saské Míšni vystrčil růžky domácí Hehlert, který zvítězil před naším Kasperem, Polákem Podleckim a čtvrtý skončil další domácí jezdec Jochen Dinse, o kterém bude ještě řeč.

 

Jan Holub ve výtečné formě

Za dva týdny čekaly jezdce kontinentální zóny závody druhého kola v Balakovu v SSSR a u nás ve Slaném. Ve Slaném se sešla velmi silná konkurence sedmi jezdců Polska, pěti našich a čtyř jezdců SSSR. Dvanáct tisíc diváků vidělo nesmírně vyrovnaný závod, ve kterém dělily vítěze a devátého jezdce v pořadí pouhé dva body!

Na startu nebylo slabého jezdce a v postup našich jezdců se dalo pouze doufat, předpoklady šly stranou. Nejlépe si vedli Polák Antoni Woryna a Igor Plechanov, kteří jediní měli po dvou jízdách plný počet bodů. Po třech jízdách už neměl plný počet bodů nikdo a na čele byli šestibodoví Woryna, Plechanov a Jan Holub.

Před poslední sérií jízd byla situace naprosto nevídaná, taková, jaká se vídá skutečně jen velice vzácně. Do čela se vyhoupl náš Tomíček s devíti body a za ním se tlačilo pět osmibodových ve složení Jan Holub, Woryna, Plechanov, Migosz a Šváb. Ve hře o vítězství zůstávali také sedmibodoví Waloszek, Mareš a Trofimov.

Jedno zaváhání znamenalo propad o řadu míst v pořadí.  Vítězství nakonec vybojoval Antoni Woryna z Polska před Igorem Plechanovem, když oba získali po jedenácti bodech. Třetím místem potvrdil svou vynikající formu Jan Holub, který svou poslední jízdu zvládl za dva body. Získal jich celkem deset a nebýt nešťastné druhé jízdy, mohl stát na stupních vítězů ještě výše. Pavel Mareš svou poslední jízdu vyhrál a postoupil jako pátý.  Luboš Tomíček v poslední sérii nezískal ani bod a taktak postoupil jako sedmý v pořadí. Pro Antonína Švába zbylo už jen místo náhradníka. Tento závod byl už také nad síly Karla Buřiče, který skončil šestnáctý s jedním bodem zisku.

Neměl se ale za co stydět, konkurence ve Slaném byla nadmíru těžká. Vždyť Gabdrachman Kadyrov skončil patnáctý s pouhými dvěma body a stejně měl i čtrnáctý v pořadí, vynikající Polák Stanislaw Tkocz.

Ve vzdáleném Balakovu se závodilo ve stejný den a zvítězil favorit ze všech největší, Andrzej Wyglenda před domácími borci Samorodovem a Kurilenkem. S odřenými zády postoupil osmý Miloslav Verner, Antonín Kasper na devátém místě byl alespoň náhradníkem.

 

Patnáct tisíc diváků aplauduje i Janu Holubovi

Tři měsíce zbývaly do kontinentálního finále v západoněmeckém Kemptenu. Jan Holub zatím podával výborné výkony. Nevítězil snadno a s velikým náskokem, v rozhodujících chvílích se však dokázal prosadit. Nikde ale není psáno, že závodník, který je dobrý na počátku sezóny, bude stejně dobrý na jejím konci. Šlo o to, zůstat stále v laufu a výkonnost si podržet.

V roce 1967 se sovětská Sbornaja Komanda již potýkala s generačním problémem a snad jen Samorodov, Kurilenko a starý známý Plechanov podávali vyrovnané výkony na vysoké úrovni, u nás generační problém klepal na dveře. Poláci se svou nepřebernou zásobou jezdců se na kontinentu prosazovali stále více a jejich suverenitu bylo stále těžší překonat.  Jako největší naděje se ukázal právě Jan Holub, který se prosazoval opravdu výrazně. Velmi nadějný Pavel Mareš, jehož kariéra byla protkána různými výstřelky a osobními extempore, oznámil, že končí závodní kariéru a pro již zmíněný Kempten jej tedy nahradil první náhradník ze Slaného, Antonín Šváb.

Jan Holub si léto sedmašedesátého roku zpestřil dvacetidenním turné po sovětských oválech a rovněž účastí v historicky vůbec prvním turné československých plochodrážníků po britských oválech. Dva dny po návratu z Anglie již odjížděl Jan Holub do Kemptenu.

S ním odjeli ještě Luboš Tomíček, Antonín Šváb, Miloslav Verner a Antonín Kasper jako rezerva závodu. V konkurenci sedmi Poláků, tří jezdců SSSR a dvou skoro domácích závodníků NDR se našim příliš šancí nedávalo, nejvíce se věřilo zkušenému Tomíčkovi.

V Kemptenu, bavorském městě s bohatou historickou minulostí, jeli naši poprvé, navíc na dráze rozmočené předchozími dešti. V tréninku zajel nejrychlejší čas východoněmecký reprezentant Jochen Dinse a bylo zřejmé, že ani jezdce NDR nebylo možno řadit mezi outsidery.

V den závodu se v ochozech sešlo 15 000 diváků a veliký boj započal. Nervozita mezi jezdci by se dala krájet. Poláků bylo sedm a mohli taktizovat, přesto museli odepsat Ruziaka, Czeskowskiho a Waloszeka, protože se výborně držel veterán Plechanov, s přehledem a bezchybně jezdil Jan Holub a také východní Němec Dinse se úporně držel své životní šance.

Úplně vystydl Samorodov a ve všech jízdách jezdil poslední, v šesté jízdě navíc havaroval Kurilenko a se zraněním ze závodu odstoupil. Místo něho naskočil Antonín Kasper a měli jsme na dráze pět jezdců, bylo to o něco veselejší. Jan Holub si zajistil postup nejdříve a mohl i pustit bod nutný k postupu Tomíčkovi. Šváb s Miloslavem Vernerem skončili v poli poražených.

 

Nemožné se stává realitou

Postup Jana Holuba přinesl velkou slávu,  ale nebylo moc času, za týden se jelo evropské finále ve Wroclawi, kde konkurenci přitvrdilo sedm Švédů a Nor Sverre Harrfeldt. Přes výsledek v Kemptenu se našim nevěřilo. Z tohoto závodu sice postupovalo deset jezdců do světového finále ve Wembley, ale nikdo nepochyboval, že ve vroucím vratislavském kotli nebude mít šanci nikdo kromě Poláků a Švédů. Snad ještě tak Plechanov, o našich se psalo, že se pokusí o nemožné.

Na stadiónu ve Wroclawi to bylo skutečné peklo. 75 tisíc diváků vytvářelo takovou atmosféru, že se jezdcům muselo svírat srdce. Hukot nabitých ochozů měl navrch, nebyl slyšet rozhlas ani řev závodních motorů. Na startu je třetí jízda a na startu Plechanov, Fundin, Wyglenda a Jan Holub. Smrtelné obsazení, žádná šance pro Holuba.

Za minutu a půl stadion oněměl překvapením. Plechanov beznadějně bez bodu, fenomenální Švéd Fundin až třetí, největší domácí favorit Wyglenda druhý a překvapeným davům mává Budějčák Jan Holub, který se tím okamžikem zařadil mezi kandidáty na postup. Mimochodem byl také jediným jezdcem, který dokázal pokořit favorita největšího a pozdějšího vítěze závodu Wyglendu.

Zatímco v Českých Budějovicích polehávali lidé kolem rybníků Bagru a Nemaničáku a ospalé odpoledne se vleklo v rozpálených ulicích zvolna k večeru, jel v daleké Wroclawi Jan Holub za těžko představitelné vřavy svůj životní závod. Dejme mu nyní slovo, pro Jihočeskou pravdu jej zpovídal jako obvykle Petr Turek.

„Když jsem jako zázrakem vyhrál první jízdu a hlavně porazil Wyglendu, který letos ještě neprohrál vůbec nic, a uvědomil si, že bych třeba do Wembley mohl taky postoupit, byl to můj konec. Začal jsem mít trému jako bažant a pokazil, co se pokazit dalo. V dalších čtyřech rozjížďkách jsem dojel vždycky jenom na jeden bod jako třetí. V osmé jízdě mě porazil Nor Harrfeldt a Švéd Persson, za mnou zůstal další Švéd Nygren. V desáté jízdě byl první Pogorzelski, druhý  Dinse, za mnou dojel Malmquist. Ve třinácté jízdě jsem dojel za Poláky Trzeszkowskim a Worynou, ale před Enecronou a v devatenácté jízdě jsem byl před Tomíčkem, ale za Michankem a Janssonem. Měl jsem stejně bodů jako Dinse a mezi námi se rozhodovalo o posledním postupujícím. V rozjížďkách mě sice Dinse porazil, ale v mistrovství světa se v tomto případě nehodnotí vzájemný souboj, ale musí přijít dodatková jízda. Jeli jsme tedy s Dinsem bieg dodatkowy, jenom my dva.“

A co o této dodatkové jízdě říká Jan Holub dnes více než po padesáti letech? „Nervózní jsme byli oba, těžko říct kdo víc. Trochu mě utěšovalo, že jsem na Dinseho vždycky měl, i když každý závod je jiný. Měl jsem vnitřní dráhu a totálně jsem pokazil start. Když jsem začal jet, byl už Dinse dávno v zatáčce. Už jsem neměl co ztratit. Jel jsem naplno, Dinse na tom sotva seděl, byl nervózní, jel křečovitě a mlel z posledního. Jenže jeho náskok byl moc velkej‘. Dojížděl jsem ho metr po metru, v cíli jsem byl pár centimetrů za ním. Mrzelo mě to moc, jenže jsem si to prohrál sám. Ale cesta do Wembley to byla, i když jenom na postu oficiálního náhradníka. Nebylo to ještě tak ztracené, jak se to jevilo, někdo se mohl zranit a pak bych postoupil do základní sestavy jezdců. Bohužel jsem nejel ani jako náhradník a podobná šance už se nikdy neopakovala.“

 

Nešťastná neděle v Pardubicích

Poslední větou Jan Holub předjímá Zlatou přilbu Československa, která se konala za dva týdny pro wroclawském evropském finále. Nám zbývá říci, co má společného s cestou Jana Holuba do Wembley. Bohužel s ním souvisí, a to tím nejméně příjemným způsobem, protože vystavila stop účasti jediného Budějčáka, který se kdy do světového finále jednotlivců dostal. Krátce nyní k samotnému závodu.

Přes předpovědi, že účastníci světového finále z obavy před zraněním do Pardubic nepřijedou, bylo na startu všech šest přihlášených finalistů, a sice Jan Holub, Ivan Mauger, Barry Briggs, Ove Fundin, Jochen Dinse i Leif Enecrona. Přestože během soboty i neděle pršelo, postavil Ivan Mauger nový rekord dráhy a vzápětí jej překonal Luboš Tomíček časem 1:16,0 min.

Pro budějovické závodníky měla Zlatá přilba roku 1967 obzvlášť trpkou příchuť. Hned v první jízdě sestřelil Rus Bělkin Stanislava Kubíčka, který se zranil se a ze závodu odstoupil. Navíc byl vyřazen i z Poháru Jihočeské pravdy a z Veletržního poháru v Brně.

Jan Holub se dostal až do malého finále, ve kterém došlo k málo vídanému hromadnému pádu a po kterém byli všichni startující v takovém stavu, že nebylo s kým jízdu opakovat, a tak bylo malé finále zrušeno. Je s podivem, že se dostupné prameny v okolnostech této málo vídané nehody neshodují.

Na startovním roštu stáli kromě Jana Holuba ještě naši Tomíček, Ledecký, Šváb a Rus Sergej Ljatosinskij, Němec Jochen Dinse na start nepřijel. Podle knihy Juraje Ilji Jenči „Boj o Zlatou přilbu“ na startu chyběli Dinse a Šváb, s čímž nesouhlasí Jan Holub. Proč, to si poslechneme z jeho vyprávění. Z dalšího líčení lze předpokládat, že Dinse opravdu na start nepřijel. Také není zcela jasné, v jaké fázi jízdy se havárie stala. Svět Motorů uvedl třetí zatáčku po startu, což by znamenalo první kolo, které se pro hromadný pád také nejvíce nabízí. Juraj Ilja Jenča opatrně uvádí, že „ti, co odstartovali, měli nakonec hromadný pád“.

Jihočeská pravda popsala nehodu tak, že Šváb kolidoval s jedním ze sovětských jezdců a do nich najel Jan Holub, což také neodpovídá skutečnosti. Jan Holub s odstupem mnoha let uvádí, že má pocit, že to první kolo nebylo, ale jistý si není. Dejme mu nyní opět slovo.

„Jestli někdo na startu chyběl, to už opravdu nevím, ale Tonda Šváb tam byl, to vím určitě. Taky nevím, ve kterém kole to bylo, ale podle mého to první kolo nebylo. Ze začátku to nevypadalo nijak zvláštně, já jsem vedl a byl bych vyhrál, ale v zatáčce mě zezadu sundal Tonda Šváb. On pak za mnou přišel a omlouval se, že za to nemoh‘, že do něj strčil Rus. No, už to bylo jedno. Mě bolely obě ruce, ale když jsem tehdy v Pardubicích slítnul, vůbec jsem nepomyslel na to, že se tím loučím s vidinou Anglie. Ani v sanitě, ani v nemocnici… Prostě jsem se bál jenom pomyslet na to, že tam nepojedu. Utěšoval jsem sebe i doktory, že to bude dobrý, že je to jen naražený. Ale pak přišel primář Černý, a jak jsem ho uviděl, bylo mi jasný, že je to všechno v hajzlu, vřetenní kost byla prasklá, obě ruce šly do sádry a do odjezdu do Anglie chybělo pět dnů. Mně dali na sedmé místo, protože jsem vedl, Tondu Švábů určili jako viníka pádu, tak byl poslední. Útěcha to nebyla, jak mi tehdy bylo, to se nedá popsat, radši na to nemyslet.“

A ještě jednu zajímavost uvádí Jan Holub k této Zlaté přilbě. „Na té Zlaté přilbě dali pořadatelé vybrat Fundinovi motorku, protože on si jí nevozil, vzal si to, co mu pořadatelé připravili. A on si vybral mojí druhou motorku. Jel s ní pekelně rychle a na ní také tu Zlatou přilbu vyhrál. On samozřejmě věděl, že to je moje motorka, a tak jsme se skamarádili. Když jsem pak startoval v Anglii v utkáních Anglie versus zbytek světa, dostal se Ove do finále nejlepších jezdců. Přišel ke mně a povídá: Jan, ty potřebuješ peníze víc než já, jeď to místo mě. Říkávalo se o něm, že je opilec, ale tak to nebylo. On se rád napil, ale nebyl nijak hlučnej‘, ani agresivní, prostě jen tak seděl, usmíval se a měl jí. Na motorce si sám nic nedělal, ta ho nezajímala. Jednou jsem byl svědkem toho, že neměl s sebou mechanika a měnil si rozetu. Sedřel si při tom kůži ze všech kloubů na ruce. On měl ručičky jako manekýna, taky žádný svaly neměl. Ale asi je nepotřeboval. Měl ohromnej‘ cit pro motor, neznal jsem nikoho jinýho, kdo by takovej‘ cit měl.  Jednou jsme jeli na dráze se zvláštním ostrým povrchem, bez materiálu a tak tvrdé, že jsme po každé jízdě měnili zadní gumy, protože byly nadranc. Ove ne. Jeho zadní guma byla skoro netknutá. On zkrátka dal jen tolik plynu, kolik to přesně potřebovalo, aby jel co nejrychlejc‘ dopředu. Ove byl profesor ploché dráhy.“

Aby naše vyprávění mělo konec, je třeba krátce uvést výsledky světového finále. Zvítězil Ove Fundin se čtrnácti body, stejně měl druhý jeho krajan Bengt Jansson. Třetí místo patřilo Ivanu Maugerovi z Nového Zélandu a čtvrtý skončil nezmar Igor Plechanov. Pátý byl starý známý Barry Briggs, řečený „Kiwi“. Poláci se neprosadili. Nejlepší z nich byl na devátém místě Andrzej Pogorzelski, až patnáctý s pouhými dvěma body skončil za favorita považovaný Andrzej Wyglenda. Na šestnáctém místě s nulovým ziskem byl klasifikován Jochen Dinse.

Škoda, mohl tam být Jan Holub a možná na lepší pozici. Člověk by si na závěr přál nějaký happy end. Bohužel není. Jan Holub začal kralovat domácí ploché dráze, vrcholné okamžiky jeho kariéry měly teprve přijít, ale satisfakce za pokaženou cestu na světové finále se bohužel nikdy nedočkal.

 

---

Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy:

Starosti s přechodem na E-recepty a EET s nutností pořídit nové vybavení do dvou ordinací přináší hodně těžkostí. Je to hodně těžko stravitelné sousto a možná tím přijdu o peníze, které mám připravené na vydání knihy, z níž jste si právě dočetli tuto ukázku.

---

evropské finále mistrovství světa jednotlivců 1967 – Wroclaw:

1. Andrzej Wyglenda (PL) 14, 2. Andrzej Pogorzelski (PL) 13, 3. Igor Plechanov (SU) 12), 4. Antoni Woryna (PL) 10, 5. Bernt Persson (S) 9, 6. Anders Michanek (S) 8, 7. Ove Fundin (S) 8, 8. Jerzy Trzeszkowski (PL) 8, 9. Bengt Jansson (S) 8, 10. Jochen Dinse (DDR) 7+3, 11. Jan Holub (CS) 7+2, 12. Leif Enecrona (S) 5, 13. Sverre Harrfeldt (N) 3, 14. Olle Nygren (S) 3, 15. Gunnar Malmkvist (S) 3, 16. Luboš Tomíček (CS) 2; res Lars Jansson (S) DNR a Stanislaw Rurarz (PL) DNR

Foto: archív speedwayA-Z

Slaný – 25. července 1996
Před dvaceti lety se domácí juniorský titul stal pro mnoho šikovných mladíků vstupenkou do britské ligy, která tehdy ještě bývala pupkem plochodrážního světa. Ti se pochopitelně domů nevraceli na každý závod. I bez největších českých hvězd ovšem mistrovství republiky juniorů netrpělo úbytěmi. Ba právě naopak, okolo půle sedmdesátých let spatřila světlo světa řada talentovaných plochodrážníků, díky čemuž se šampionát neuvěřitelně vyrovnal. Prim však přesto hráli dva závodníci. Nakonec Pavel Ondrašík podruhé předčil Roberta Krále a obhajobou zlaté medaile z předcházející sezóny napodobil kousek, který se tehdy povedl pouze Antonínu Kasperovi.

 

Starty jako s babetou

Pavel Ondrašík a Robert Král spolu bojovali o český juniorský titul už v sezóně 1995, o čemž již ostatně byla v historické rubrice magazínu speedwayA-Z řeč. Pro připomenutí, rozhodnutím plochodrážní komise zasáhnout do pravidel rozběhnuté soutěže, se pražský závodník dostal nazpět do hry o zlato. Svého divišovského rivala v posledním závodě v Chabařovicích dotáhl na hrotu konečné klasifikace a nakonec v dodatkové jízdě porazil.

Oba už tehdy také mířili do britské ligy. Robert Král byl prakticky dohodnutý se Sheffieldem, ale jeho start za Tygry dojel na pracovní povolení, které mu úřady země královny Alžběty II. neudělily. Pavel Ondrašík se dohodl s King’s Lynnem. Nicméně při červencovém test matchi českého týmu do třiadvaceti let proti svým stejně starým britským vrstevníkům měl shodou okolností v King’s Lynn děsivou kolizi se Scottem Nichollsem a ošklivě polámal ruku.

„Až na konci října jsem zkusil jet jeden závod v Německu,“ připomíná Pavel Ondrašík svou čtvrt roku dlouhou plochodrážní přestávku v pětadevadesátém. „Pak jsem měl celou zimu, abych se dal dohromady. Myslel jsem, že nebudou problémy. Byly ale větší, než jsem čekal.“

Nicméně předjaří roku 1996 jej už zastihlo v plné přípravě na novou plochodrážní kampaň. „Sezóna začínala opatrně,“ vzpomíná dnešní sportovní ředitel pražské Markéty. „Člověk si zvykal na omezenou hybnost levé ruky, co mám dodneška. V zimě mi vyndávali železo, nechci se vymlouvat, ale bylo to nepříjemný. Nedokázal jsem odstartovat. Tonda Kasper si ze mě dokonce dělal legraci, že se rozjíždím jako na babetě.“

Naposledy na skupiny

Sezóna 1996 byla poslední, v níž se mistrovství republiky konalo stylem zavedeným shodou okolností o dvacet let dříve. Závodníci byli rozděleni do dvou semifinálových skupin, z nichž se postupovalo do finálové série. Jenže personální krize se začala projevovat, takže pouze úvodní podnik skupiny A v půli dubna na pražské Markétě měl díky patnácti borcům jakžtakž naplněnou startovní listinu.

Přitom obě skupiny byly vypsány na tři závody. Plochodrážní exekutiva proto vzniklou situaci řešila povolením jakéhosi hostování závodníků z jedné skupiny v té druhé, přičemž každý byl pochopitelně klasifikován jen v té své, do níž byl nominován.

Robert Král triumfoval ve skupině A. Na Markétě jej Richard Wolff porazil nejprve v rozjížďce s číslem deset a posléze také v rozjezdu o vítězství. V Divišově a v Březolupech, kde se ovšem končilo kvůli stavu dráhy již po třetí sérii, ale neztratil jediný bod. Déšť předčasně ukončil také pardubickou ouverturu ve skupině B.

Pavel Ondrašík do ní vstoupil pádem ve třetí jízdě. Body mu chyběly, takže skončil šestý. Dva dny na to ve Slaném ale už vyhrál, když v rozjezdu porazil Tomáše Hejtíka. Toho odvedl také ve Svitavách, kde se však oba rozjížděli o druhou příčku za vítězným Lubomírem Batelkou. Nicméně Tomáš Hejtík, jenž byl v Pardubicích druhý za neporaženým Radkem Smolíkem, se stal celkovým vítězem skupiny.

„V Pardubicích to upršelo,“ vybavuje si Pavel Ondrašík, jenž za svým klubovým kolegou zaostal o dva body. „Tomáš měl potom úraz, to ho poznamenalo. Byl mladší než já, v tý době to ale vypadalo, že bude bojovat o titul. Ale těch lidí, co do toho mohlo zasáhnout, bylo snad už deset.“

Únik v podání Pavla Ondrašíka

Z každé skupiny postoupilo do finálové části po sedmi závodnících. Přímo dosazen byl Adrian Rymel, který se zranil při jarním soustředění v Itálii. O poslední místo byl před prvním finále na Markétě vypsán rozjezd. Původně se jej měli zúčastnit oba závodníci z osmých míst v áčku i béčku. Ovšem skupina A skončila bodovou rovností a v blátivých Březolupech se na určení pořadí dodatkovou jízdou jaksi pozapomnělo.

Plzeňský Václav Kaděra v klíčové rozjížďce upadl. Šestnáctým finalistou se stal Miroslav Štens, jenž má dnes pod palcem depo ve Svítkově. Při repete odvedl Květoslava Šebelu, aby se nakonec prohnal vítězně cílem v čase 69,19 sekundy.

„Adrian byl tenkrát taková vycházející hvězdička, proto ho dali rovnou do finále,“ říká Pavel Ondrašík. „Jel už poměrně dobře. Juniorák byl vyrovnanější než v pětadevadesátým. To jsme se tahali o titul jen s Robertem. Ale teď to míchali i další a brali body i nám oběma. Jen jednou měl Robin patnáct bodů v Březolupech a já ve Slaným. Ale jak já, tak on jsme měli taky slabší závody…“

Přerušme však rozbíhající se tok vyprávění Pavla Ondrašíka, abychom se podívali na finále české juniorky anno domini 1996 od samého počátku. V Praze stál na nejvyšším stupínku pódia Roman Kubeš. Pavel Ondrašík vyhrál jen dvě úvodní rozjížďky, aby se poté postupně skláněl před Lubomírem Batelkou, Michalem Makovským a Richardem Wolffem. V rozjížďce s číslem pět však stačil porazit Roberta Krále, který navíc v jedenácté jízdě upadl.

Dvanáct bodů Pavla Ondrašíka však tentokrát stačilo na druhé, jedenáct bodů Roberta Krále na třetí místo, aniž by kdokoliv musel absolvovat rozjezd. Až tak vyrovnaný závod to byl, v němž si ničím nemohli být jistí ani favorité. Koncem června se do Divišova jelo zbytečně, protože ještě před nástupem se přihnal strašný slejvák. Pokračovalo se až na den příchodu slovanských věrozvěstů v Pardubicích.

Oba rivalové udávali tempo závodu a po dvou sériích ani jeden z nich nepoznal hořkost porážky. V deváté jízdě však Pavel Ondrašík prohrál s Michalem Makovským. Šlo však o jeho jedinou ztrátu v horkém prázdninovém dni. Nakonec vyhrál celý závod, když Pardubičanovi oplatil předchozí prohru v dodatkové jízdě. Naproti tomu Robert Král měl špatný závěr. Skončil pátý a jeho pražský soupeř se mu v průběžné klasifikaci vzdálil o pět bodů.

Otočka Roberta Krále

Nicméně na předčasné soudy byl šampionát přece jen ještě příliš mladý. Dva dny po Pardubicích pokračoval v Březolupech. Po dlouhém vyjednávání o uvolnění ze Slaného se Robert Král objevil v extraligové sestavě moravského klubu, takže tu nalezl ideální podmínky. Triumfoval s patnácti body, zatímco Pavla Ondrašíka kromě něho porazil ještě Michal Makovský.

A snad aby Pražanovy smůly nebylo málo, v rozjezdu o druhou příčku za sebou vodil Adriana Rymela, ale v posledním oblouku zůstal stát. Za další dva dny později déšť podruhé spláchnul divišovský mítink, který se však nakonec odbyl na třetí pokus v půli července.

Pavel Ondrašík nezačal optimálně. V rozjížďce s číslem dvě upadl a byl diskvalifikován. Mezitím Robert Král dvakrát vyhrál, ale v desáté jízdě trčel za Lubomírem Batelkou a vedoucím Richardem Wolffem. Pavel Ondrašík se vydal na vítěznou cestu a s jednobodovou ztrátou mu dýchal na záda, avšak v rozjížďce s číslem devatenáct ležel podruhé na dráze.

Robert Král posléze vyhrál opakovačku. Když poté v dodatkové jízdě porazil Martina Kubeše, mohl mávat divákům ve svém domovském městě z nejvyššího stupínku. Pavlu Ondrašíkovi nebylo do řeči. Skončil šestý, a co bylo horšího, v průběžné klasifikaci šampionátu ztrácel na Roberta Krále jeden bod.

„Z Divišova jsem měl respekt,“ nezastírá po dvaceti letech. „Myslel jsem, že to bude zlomovej‘ závod. Udělal jsem dvakrát chybu a upad‘. Robin tam byl na domácí dráze a já si myslel, že to může být ztracený.“

Nápor Roberta Krále však neskončil. Již za tři dny byl na programu pátý závod série ve Svitavách a divišovský závodník v březolupské vestě vyhrál již potřetí v řadě. O jediný bod jej připravil v deváté jízdě Lubomír Batelka. Zato Pavel Ondrašík s třináctkou na zádech jakoby chtěl dokázat špatnou pověst tohoto čísla.

Po úvodním triumfu postupně prohrával s Richardem Wolffem, Miroslavem Štensem a Robertem Králem. Výhrou v rozjížďce s číslem dvacet se sice dostal do rozjezdu o druhé místo s Lubomírem Batelkou, ale i jemu nakonec podlehl. Po Pardubicích přede dvěma týdny vedl šampionát s náskokem pěti bodů, avšak nyní na Roberta Krále dokonce tři body ztrácel.

„Už v Divišově, jak mě Robin docvak‘, jsem si říkal, že to může bejt‘ ztracený,“ přibližuje své tehdejší rozpoložení. „Ve Svitavách mě utek‘ o tři body. Jel jsem v juniorech poslední rok a tak to pro mě bylo dost zavazující.“

Koncovka pro Pavla Ondrašíka

Od Svitav uběhlo jen pět dnů a na vyvrcholení juniorského šampionátu se chystal Slaný. Robert Král tu strávil své závodnické prvopočátky, ale v létě šestadevadesátého tu na něho řada lidí koukala skrze prsty. Lukrativnější nabídku od Březolup totiž dostal už před rokem, ale Slaný jej nechtěl uvolnit. A tak se divišovský závodník rozhodl za středočeský klub v extralize vůbec nestartovat.

A tak nemohlo být ani řeči, že by mu ovál nabídl výhodu domácího prostředí, a to tím spíše, nevyhovoval-li svým tvrdým povrchem závodnickému naturelu Roberta Krále. „Dráha ve Slaném nám vyhovovala oběma,“ přisadí si Pavel Ondrašík. „Dařilo se tam jak Robinovi, tak mně.“

Oba pretendenti mistrovského trůnu stanuli vedle sebe již na startovním roštu rozjížďky s číslem jedna. „Byl jsem z toho nervózní,“ připouští Pavel Ondrašík. „A já jsem ho porazil, myslím, že on se tam ještě pral s Mírou Štensem.“

Bod z náskoku Roberta Krále byl ukrojen. A další hned ve druhé sérii. Pavel Ondrašík totiž vyhrál sedmou jízdu, ale před ní Robert Král prohrál s Martinem Kubešem. Třetí série přidala na konta obou závodníků po trojce. Ale rozjížďka s číslem čtrnáct přinesla pohromu pro Roberta Krále, který se nedostal před Romana Kubeše a vedoucího Michala Makovského. Pavel Ondrašík vzápětí úřadoval naplno v patnácté jízdě. V té chvíli byl opět vedoucím mužem šampionátu, přičemž měl k dobru jeden jediný bod.

„V depu byly tahanice s Aďou,“ vybavuje si Pavel Ondrašík situaci ve slánských boxech před poslední sérií. „Už nestartoval, myslím, že vypad‘ na techniku. Přemlouvali ho, ať nastoupí v poslední jízdě a porazí mě, aby byl rozjezd o titul. V slánském depu něco probíhalo, ale co přesně, to nevím. Stejně už bylo rozhodnuto v tý čtvrtý sérii, kdy Robin prohrál s Makovkou a Kubešákem.“

Robert Král se s juniorským šampionátem rozloučil triumfem v rozjížďce s číslem osmnáct. Ať už se v depu dělo cokoliv, Adrian Rymel se v devatenácté jízdě do závodu nevrátil. A Pavel Ondrašík projel cílem nejen jako vítěz, ale také jako staronový juniorský mistr. Po Antonínu Kasperovi jako první, který svůj primát z předchozího roku obhájil.

Na své duely s Robertem Králem v české juniorce Pavel Ondrašík zapomenout nemůže. „S nadsázkou to byla rivalita jako Lauda a Hunt v tom filmu,“ usmívá se. „Ne, že by se někdo z nás choval jako Hunt, ale dávali jsme tomu všechno. Chtěli jsme se plochou dráhou živit, takže hospody nebo diskotéky pro nás nebyly. Už jsme oba jezdili druhou polskou ligu, on za Rawicz, já za Opole. V Německu měl Diedenbergen, já Pocking. Vzali jsme to oba za správnej‘ konec a pak se prosazovali i v zahraničí.“

Ovšem zatímco Pavel Ondrašík získal domácí tituly i v jiných šampionátech, Robertu Královi bylo souzeno nikdy se mistrem republiky nestát. V novém tisíciletí měl k této metě neblíže v extralize, v níž se po konci březolupského týmu vrátil do Slaného. Ve chvíli, kdy však tým Milana Macha proléval v září roku 2005 šampaňské na plzeňských Borech, kombinéza Roberta Krále již skoro celý rok visela na pomyslném hřebíku.

 

---

Rekord vyrovnaný po patnácti letech:

Když se Pavel Ondrašík stal na konci července 1996 podruhé mistrem republiky juniorů, byl teprve druhým mužem v historii, jenž se mohl pyšnit takovým výkonem. A stejně tak druhým závodníkem, který svůj předchozí titul juniorského šampióna dokázal obhájit. Tím prvním byl Antonín Kasper v letech 1980 a 1981.

Mistrovství republiky juniorů už ze své podstaty nedává mladým závodníkům příliš mnoho času na lámání rekordů. Horní věkový limit jednadvaceti let je neměnný už s jeho vznikem v sezóně 1974, avšak šanci na delší pobyt v juniorce je snižování dolní hranice, která se od původních sedmnácti dostala přes šestnáct na současných patnáct let.

V minulosti jsme bývali rovněž svědky, že juniorský mistr republiky už nebyl napřesrok nominován v souvislosti se svou kvalifikací do mistrovství jednotlivců, jíž mu titul přinesl. V devadesátých letech zase naše juniorská elita nestartovala v domácím šampionátu kvůli svému působení v britských ligách. A kupříkladu bratři Drymlovi, kteří ve svých počátcích vlastnili německé licence, se v šampionátu juniorů nikdy neobjevili, byť mají ve svých sbírkách medaile z juniorských šampionátů Evropy a světa!

Na výkon Antonína Kaspera a Pavla Ondrašíka navázal Josef Franc. Po premiérovém titulu mistra republiky roku 1998, dodal další zlato již napřesrok. Nakonec v sezóně 2000 vytvořil svým hattrickem nový rekord, který Eduard Krčmář loni vyrovnal a letos svým čtvrtým zlatem posunul laťku ještě výše. Nikdo jiný než Josef Franc ovšem neobhájil svůj titul dvakrát.

Dvojnásobnými juniorskými šampióny republiky se posléze stali rovněž Tomáš Suchánek, Miroslav Fencl, Filip Šitera a Matěj Kůs. V celé historii však obhájit svůj titul svedli pouze Antonín Kasper (1980 – 1981), Pavel Ondrašík (1995 – 1996), Josef Franc (1998 – 2000), Tomáš Suchánek (2002 – 2003), Filip Šitera (2006 – 2007) a Eduard Krčmář (2016 – 2017).

---

šestý závod finále MR juniorů 1996 – Slaný:

1. Pavel Ondrašík (Praha) 15, 2. Michal Makovský (Pardubice) 13, 3. Lubomír Batelka (Praha) 11+3, 4. Robert Král (Březolupy) 11+2, 5. Roman Kubeš (Praha) 10, 6. Martin Kubeš (Praha) 10, 7. Aleš Šifalda (Chabařovice) 9, 8. Miroslav Štens (Racek) 8, 9. Jiří Šafář (Praha) 7, 10. Richard Wolff (Praha) 6, 11. Radek Smolík (Racek) 6, 12. Pavel Šůna (Slaný) 4, 13. Adrian Rymel (Praha) 3, 14. Václav Kaděra (Plzeň) 3, 15. Květoslav Šebela (Praha) 2, 16. Tomáš Hejtík (Praha) 1.

Mistrovství republiky juniorů 1996:

	PHA	PCE	BŘE	DIV	SVI	SLA	TOT
	4.6.	5.7.	7.7.	17.7.	20.7.	25.7.
1. Pavel Ondrašík, Praha	12	14	13	9	12	15	75
2. Robert Král, Březolupy	11	10	15	13	14	11	74
3. Michal Makovský, ZP	7	14	11	11	10	13	66
4. Lubomír Batelka, Praha	10	13	6	11	12	11	63
5. Richard Wolff, Praha	10	11	12	12	11	6	62
6. Martin Kubeš, Praha	10	8	9	13	10	10	60
7. Adrian Rymel, Praha	10	8	13	7	6	3	47
8. Roman Kubeš, Praha	13	9	2	9	3	10	46
9. Miroslav Štens, Racek	6	8	7	6	10	8	45
10. Jiří Šafář, Praha	8	6	9	6	7	7	43
11. Radek Smolík, Racek	4	4	7	8	9	6	38
12. Aleš Šifalda, Chabařovice	7	4	3	3	3	9	29
13. Tomáš Hejtík, Praha	6	NS	NS	5	7	1	19
14. Pavel Navrátil, ZP	4	7	5	NS	NS	NS	16
15. Václav Kaděra, Plzeň	DNR	3	3	3	4	3	16
16. Květoslav Šebela, Praha	0	1	3	0	0	2	6
17. Pavel Šůna, Slaný	0	0	1	NS	NS	4	5
18. Milan Vondráček, Racek	1	0	NS	NS	NS	NS	1
TR Josef Franc, Praha	NS	NS	NS	3	2	NS	5

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a archív autora

Být o čtyři, pět let starší, zažil by vyvrcholení žarnovické epochy na konci osmdesátých let. Blýsknul by se svým talentem, a než by se Československo rozdělilo na dva nezávislé státy, dostal by povolávací rozkaz na vojnu v pardubickém Racku či dokonce v pražské Rudé hvězdě. Jenže jeho sedmnáctiny se kryly s počátkem konce závodního týmu AMK Žarnovica pod křídly Preglejky. A tak jsme jej vídali závodit pouhé dvě sezóny. Marián Šebian ale od ploché dráhy neodešel, i když jeho blonďaté háro časem prořídlo a na stupních vítězů ho můžeme vídat coby kouče prvoligového žarnovického Speedway Clubu.

 

Dlouhé čekání na závodní debut

„Jsem ze Žarnovice,“ začíná Marián Šebian větou, která každému zasvěcenému brilantně poslouží coby odpověď na otázku, kterak se vlastně dostal ke sportu levých zatáček. „Tady byla plochá dráha a fotbal. Fotbal mě nebavil, ale plochá dráha mě bavila strašně a od svých devíti jsem začal chodit na stadión.“

Brzy však nezůstalo jen u dívání se na atraktivní motocykly. „Dělal jsem mechanika Pavlu Tonhauzerovi,“ svěřuje se, že se pro něho záhy našla atraktivní práce v depu. „Jako jedenáctiletý, dvanáctiletý jsem s ním trénoval a začal se vozit na motorce.“

Jsme v půli osmdesátých let, kdy žádné seriály pro motocykly s nižším zdvihovým objemem neexistovaly. Nicméně v Žarnovici bývalo zvykem, že se za řidítka plochodrážních strojů dostávali i mladí chlapci, kteří by tam vlastně v duchu platné legislativy neměli co pohledávat. Jenže účel světí prostředky.

„Palo mi půjčoval svou motorku,“ přibližuje Marián Šebian tehdejší praxi. „Na trénincích tady bývalo až třicet lidí. Samozřejmě byly různé kategorie, byli jsme rozdělení podle výkonnosti. Kdo začínal nebo, kdo chtěl, povozil se o tréninku.“

Hrdina našeho vyprávění si tím pádem osvojil plochodrážní motocykl, avšak na závody se mohl jen dívat. „Potřeboval jsi řidičák a ten se dával v sedmnácti na výjimku pro uzavřené okruhy,“ vysvětluje a zároveň si poprvé uvědomuje handicap svého pozdějšího narození oproti ostatním žarnovickým plochodrážním učedníkům. „Byl jsem v té době nejmladší. Byli jsme tam já, Jožo Tomka, Laco Eliáš, Tonči Blusk a pak přišel ještě Vlado Višváder.“

Ti všichni však už prošli svým závodním debutem, avšak on musel stále čekat. „Když se v Žarnovici trénovalo, Janči Daniel nás pustil mezi starší závodníky,“ vypráví Marián Šebian. „Ti na nás dávali pozor. Bylo plné depo a on to uměl nakombinovat. Jezdili jsme třeba na stíhačku a pak zase se staršími. Takhle to střídal.“

Nicméně plochá dráha přinášela klukům i jiné zkušenosti. „Ve čtrnácti mě chytil policajt, když jsem s trambusem jel pro vodu,“ směje se Marián Šebian svému prvnímu nárazu na rameno státní spravedlnosti. „Běžně jsme ve čtrnácti, patnácti s trambusem jezdili a válcovali dráhu. Jožo Daniel alias Lemon nás to naučil. Nikdo nebučel, že něco nejde. Byli jsme parta.“

Zážitků bylo doopravdy bezpočet. „V sobotu před závodem se dělal guláš a posedělo se,“ souhlasí Marián Šebian. „I jezdci z Čech věděli, že musí jít pod tribunu. Byly to zlaté časy. Doma jsem jen zahodil aktovku a pádil na stadión. Nemuseli jsme brát drogy a vysedávat u počítače. Rodiče věděli, kde jsme, že půjdeme na stadión a nemuseli se bát, kde jsme a co tam děláme.“

První závod zdobí domácí vítězství

Čas se ovšem nedá zastavit. Zkraje dubna roku 1990 se Marián Šebian chystal oslavit své sedmnácté narozeniny. Nejlepší dárek ovšem dostal už o dva dny dříve. Trenér Ján Daniel jej totiž zařadil na post juniora AMK Preglejka Žarnovica.

Československá ligová soutěž se v devadesátém konala naposledy dle schématu přijatého o tři roky dříve. Vítěz extraligy se nestal automaticky mistrem republiky, o něhož se bojovalo až na podzim ve finále mistrovství republiky družstev, jehož dějištěm býval neutrální stadión. První dva celky extraligové tabulky do něho postoupily rovnou.

První liga byla rozdělena do dvou skupin. Z každé z nich se nejlepší dva týmy dostaly do finále první ligy, odkud první dva šly dále do semifinále mistrovství republiky družstev, v němž narazily na třetí a čtvrtý tým extraligy. Šampiónem republiky se tím pádem mohl stát kterýkoliv klub, jenž by se vůbec objevil v soutěži. Nicméně za čtyři sezóny jsme se překvapení ze strany outsidera nedočkali.

Rozdělení do prvoligových skupin roku 1990 kopírovalo zavedený koncept geografické polohy soutěžících. Žarnovica proto dostala za rivaly Březolupy, Kopřivnici, ZP Pardubice, která byla de facto amatérským protipólem extraligového SVS a béčko vojenského oddílu VTJ Racek Pardubice, jehož áčko také jezdilo extraligu.

Pokud se systému týká, pochopitelně proti sobě závodila čtyřčlenná družstva. Od roku 1987 se závodilo na dvacet jízd, přičemž do závěrečné série se nasazovalo dle doposud získaných bodů. Na rozdíl od současnosti neměli trenéři možnost žolíků či taktických rezerv, ale na druhou stranu jim nesvazovaly ruce povinné kvóty pro juniory. Pro závodníky mladších jednadvaceti let byly vypsány dvě speciální rozjížďky.

„Pršelo,“ vybaví si svůj debut Marián Šebian, který v prvním závodě skupiny B nastoupil jako junior. „Jednou jsem byl třetí, jednou jsem vyhrál. Měl jsem výhodu, že jsem uměl startovat. I na té vodě to byla výhoda. A svůj první závod jsem jel na své domácí dráze.“

První juniorskou jízdu vyhrál kopřivnický Rudolf Dvořák. Březolupský Petr Popelka, jenž se před nedávnem načas k závodění vrátil mezi veterány, upadl a Marián Šebian dojel za druhým Zdeňkem Koliandrem ve vestě Racku. Podruhé šel na zem Rudolf Dvořák a hrdina našeho vyprávění dojel do cíle jako první před Zdeňkem Koliandrem a Petrem Popelkou. To bylo slávy! A copak na závěr, když Žarnovičané na hlavu porazili všechny své soupeře a staly se vítězem celého závodu.

„Bylo to dobré,“ usmívá se Marián Šebian ještě po sedmadvaceti letech. „Lidi šíleli. I dřív chodilo na plochou dráhu v Žarnovici hodně diváků. Když doma vyhraješ, je to skvělé. Já vyhrál svou první jízdu. A na rozbité a mokré dráze, takže úžasné!“

Špatná doba

Vystřízlivění však bylo kruté. Po pádu komunismu se liberalizovaly rovněž plochodrážní reglementy. Do československé ligy mohli zahraniční závodníci, nicméně pravidlo o povinném užívání motorů Jawa a pneumatik Barum stále zůstalo. Nyní je soupeři vytáhli jako kostlivce ze skříně. A jelikož Rakušan Heinrich Schatzer měl svého Godden obutého na Dunlopech, Žarnovica jeho čtrnáct bodů musela škrtnout.

I přesto slovenský celek zůstal vítězem úvodního klání. Do celkové klasifikace se však tehdy nepočítaly tabulkové body jako dnes, nýbrž body z jízd, takže dodatečná diskvalifikace Heinricha Schatzera klub poškodila. Na konci měsíce Žarnovica ještě obhájila postavení leadera, když dominovala závodu ve Svítkově podobným způsobem jako doma.

Jenže druhý den přišly Svitavy, které byly strašákem slovenských závodníků už před lety. Heinrich Schatzer ztratil jeden bod a Vladimír Višváder, tehdy závodící stylem vítězství nebo rána do mantinelu, vyhrál obě juniorské jízdy. Triumfovaly Březolupy, které o dva dny později na domácím kolbišti skočily díky mohutnému třiapadesátibodovému skóre do čela. Do třetice triumfovaly v Kopřivnici, kde se po volném losu v Březolupech do soutěže vrátila Žarnovica třetím místem.

Celkovým vítězem skupiny se staly Březolupy, které právě vykročily na cestu, jež je za šest let dovedla k extraligovému stříbru. Spolu s nimi měla do finále první ligy zamířit také Žarnovica. Jenže ta se už v lize neobjevila.

„Neměl, kdo jet,“ povzdechne si Marián Šebian, který se po dvou úvodních závodech se startovním číslem juniora v závěru ligy objevoval v základní čtyřce. „Začalo to upadat. Gažo Forgáč zůstal v Pardubicích, Janči Mesiarik byl na vojně. Ta parta, co se mohla vrátit z vojny, se nevrátila. Jaro Ceglédy přestal jezdit. Tonči Blusk sice přišel nazpět, ale Laco Eliáš zůstal na vozíku. Neměl, kdo za nás jezdit.“

Slovenský plochodrážní Robinson

Po čtyřech prvoligových závodech byl závodní diář Mariána Šebiana stejně prázdný jako dům určený k demolici sekundu před explozí. V červenci si v roli náhradníka střihnul test match, v němž jeho Žarnovica doma porazila rakouský Schwarzatal na čele se svou zahraniční akvizicí Heinrichem Schatzerem. A pak mohl čekat na půlku září, zda se mu na pražské Markétě povede kvalifikovat do juniorského mistrovství Československa pro sezónu 1991.

„Byl jsem pátý v posledním závodě,“ vybaví si okamžitě. „To mi dělal mechanika kámoš Billy, dobře mě manažoval a já jsem postoupil. Nejdřív dělal u Mira a Gaža Forgáčových. Ti mu ale odešli na vojnu. Pak ale narukoval i on.“

Peter Haidony, což je občanské jméno muže známého pod přezdívkou Billy nebo po slovensky Bilko, se při svém vojančení dostal dokonce do komparsu při natáčení Olmerova filmu Tankový prapor. V něm se objevil také Stanislav Stehlík, mechanik Ondřeje Smetany. A když se oba muži předloni dali shodou okolností dohromady při jednom ze žarnovických závodů, v hospůdce Na Kolkárně rovnou na stadiónu pokáceli pár boroviček.

Nicméně Marián Šebian nezůstal bez pomoci ani nadále. „Jezdil se mou Jožko Belica, na pár závodech byl se mnou i Vlado Tomka,“ vypočítává. „Měli jsme ještě přívěsný vozík a museli jsme si na něho půjčovat značky od kamaráda. Bylo tu auto od klubu a také Avia, ale neměl, kdo s ním jezdit.“

Mezi bezmála padesáti uchazeči o postup do mistrovství republiky z žarnovické čtveřice na Markétě uspěl pouze Marián Šebian. Vladimír Višváder se kvalifikoval jako náhradník, když v rozjezdu skupiny C podlehl domácímu Zbyňku Krejčovi. Jozef Tomka a Ján Štefanka byli tehdy vyřazeni.

Za tří závodů skupiny A v jednadevadesátém absolvoval Marián Šebian jen dva. V Pardubicích byl patnáctý, o týden později v Divišově čtrnáctý. Jaro bylo kromobyčejně studené, padal sníh a poslední mítink skupiny byl ze Svitav přeložen do Divišova. V něm se ale hrdina našeho vyprávění už neobjevil a tak portfolio jeho výsledků doplňují tři prvoligová klání za koaliční uskupení Kopřivnice se Žarnovicou.

„Už se dělila republika, nedostal jsem se do Čech na vojnu. Kdybych šel do Racku, možná by to skončilo jinak,“ připomíná Marián Šebian poslední léta federativního státu. A že nepřehání, svědčí případ Vladimíra Višvádera, jehož vojna v Pardubicích vystřelila výrazně nahoru. Naproti tomu Marián Šebian si na Slovensku musel připadat jako Robinson na opuštěném plochodrážním ostrově, byť Ján Mesiarik a Anton Blusk jej o kousek sportovně přežili.

Plochá dráha pod kůží

Jsou plochodrážníci, dokonce výteční, kteří pověsí kombinézu na hřebík, a od té doby je na stadiónu neuvidíte. „Ploché dráze jsem zůstal věrný,“ vymezuje se Marián Šebian od této skupiny. „Já, Bilko, jeho bratr, Jožko Treščák a další jsme se jezdili dívat na závody do ciziny. Tady nebylo nic. Pár chlapců začalo, dal jsem jim i svoje věci, ale skončili na financích.“

AMK Žarnovica zvládl těžká devadesátá léta po zániku Preglejky pořádáním alespoň jediného závodu ročně. Na sklonku roku 2010 radikální frakce jeho členů založila Speedway Club a počet mítinků na žarnovickém stadiónu se začal zvyšovat, aby vrchol přišel s letošním rokem.

„Když začal Speedway Club, oslovili také mě,“ netají se Marián Šebian. „Pomáhal jsem jim, pak jsem dělal vedoucího depa. Loni mě oslovili, abych byl manažer pro první ligu. Řekl jsem, že ano, jsem živnostník, tak to jde skloubit. Snažil jsem se pomáhat závodníkům. Nejsem milionář, ale koupil jsem jim třeba brýle nebo něco jiného. S čím jsem mohl, s tím jsem pomáhal.“

Navzdory všem nepříznivým okolnostem, nebyla šance, že by se Marián Šebian v půli devadesátých let pustil do plochodrážního dobrodružství, byť na vlastní pěst? „Nedostal jsem se na vojnu do Racku a pak už to nešlo,“ uvažuje. „Nebylo tady zázemí, nešlo by to utáhnout. Rodiče nebyli bohatí, s něčím mi pomohli, ale stejně jsem si musel o prázdninách vydělávat. Pak přišla rodina a peníze šly někam jinam. Teď už máme velké děti, jezdíme se dívat na závody. Plochou dráhu mám strašně rád. Manželka Monika jezdi se mnou, speedway ji bere taky skoro jako všechny v Žarnovici.“

Plochodrážní entusiasmus je v Žarnovici patrný na každém kroku. „Moje máma chodila na stadión před závodem už v jedenáct hodin,“ přisadí si Marián Šebian. „Já dělal mechanika Palovi Tonhauzerovi, ona se nepohnula z depa a nikdo ji nevyhodil. Chodí dodnes, tak je to v Žarnovici pořád, diváci přijdou na plochou dráhu vždycky.“

Plochodrážní kariéra Mariána Šebiana (*9.4.1973) v zrcadle času:

1990	1.liga: Žarnovica druhá ve skupině B (Marián Šebian 9 bodů ze 141 bodů klubu celkem), na účast ve finále 1.ligy klub rezignoval; kvalifikace pro MR juniorů 1991: Praha: 5. ve skupině D; test match Žarnovica vs. SC Schwarzatal 51:38 (Marián Šebian 1 bod)
1991	1.liga: Společenství Kopřivnice + Žarnovica 3. (Marián Šebian ve třech závodech 5 bodů z 326 celkem); MR juniorů: 15. ve skupině A (Pardubice 15. – Divišov 14. – Divišov NS)

Foto: archív Mariána Šebiana, Mirek Horáček a Antonín Škach

Zielona Gora – 11. července 1987
O první titul juniorského mistra Evropy se bojovalo v dánském Vojensu v červenci 1977. Závod předčasně ukončený kvůli slejváku vyhrál domácí Alf Busk a jediný československý zástupce Jiří Svoboda byl třináctý. Napřesrok v Lonigu jeho výkon vylepšili Josef Jůza a Pavel Karnas, šestý a sedmý v listině závěrečných výsledků. V prolitém Slaném v jednaosmdesátém cinkly medaile Antonína Kaspera a Jiřího Hnidáka a další rok se Antonín Kasper z bavorského Pockingu vracel coby šampión. Po dvou letech útlumu, kdy se do finále probojoval jen Jiří Brož v roli náhradníka, byl Roman Matoušek v pětaosmdesátém v Abensbergu sedmý a Bohumil Brhel další rok v Rovně čtvrtý. V červenci 1987 čekalo juniorské mistrovství povýšení na světový šampionát a na jeho finále do Zielonej Gory cestoval hned trojlístek československých reprezentantů. Nejlépe skončil Gašpar Forgáč, který dnes slaví padesáté narozeniny, a který spolu s magazínem speedwayA-Z na svůj úspěch z před třiceti let zavzpomínal.

 

Domov na stadiónu

Povídáte-li si s žarnovickými plochodrážníky, jejich vyprávění začíná prakticky stejnou větou. „Odmalička jsem v Žarnovici chodil na plochou dráhu,“ není v tomto ohledu žádnou výjimkou ani Gašpar Forgáč, který to se svým mladším sourozencem Miroslavem neměl do ochozů rozhodně daleko. „Bydleli jsme pod depem na stadiónu, jak byly šatny pro fotbalisty.“

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by Jiřího Bendu ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne začne vyrábět plochodrážní stopětadvacítky. „Motorky byly odmalička,“ dokládá Gašpar Forgáč, že tehdejší chlapci si uměli cestu za řidítka najít i víceméně nelegálně. „Jezdili jsme na pionýrech, to měl v ulici každý.“

Pochopitelně se soupeřilo, nicméně ostrý start oficiální závodní kariéry byl možný až mnohem později než dnes. „Na plochou dráhu se muselo čekat, až měl člověk papíry na velkou motorku,“ objasňuje hrdina našeho vyprávění. „Brácha začal dřív, je sice mladší, ale začal dřív.“

Se štědrou podporou patronátní Preglejky se žarnovická plochá dráha dostala v polovině osmdesátých let na svůj vrchol. „Jano Daniel už nezávodil, dělal trenéra a učil nás,“ říká Gašpar Forgáč, že AMK Žarnovica nezapomínal ani na dorost. „V té partě jsem byl já, brácha a Jano Mesiarik. Člověk se musel vyvíjet. Trénink od tréninku to bylo lepší a lepší. Začínal jsem v sedmnácti a to už člověk musel myslet na vojnu, aby se dostal do Pardubic nebo do Rudé hvězdy, aby dva roky nestál.“

 

Směr středisko vrcholového sportu

I když už oslavil sedmnáctiny, zkraje října 1984 při předkvalifikaci juniorského šampionátu v Pardubicích chyběl. K prvnímu závodu své kariéry proto nastoupil až napřesrok. Komunistický režim slavil nabubřele po svém vlastním způsobu čtyřicáté výročí konce druhé světové války a Svazarm přispěl rovněž svým dílem. Plochodrážníkům šla k duhu nová soutěž, která byla k této příležitosti. Nesla název Pohár osvobození a v podstatě šlo o malou ligu. Osm celků bylo rozděleno do skupin A a B, první dva celky postupovaly do finále, zbylé dva do seriálu o páté až osmé místo.

Na kalendáři byla středa 22. května 1985, kdy Žarnovica přijela do Březolup i s Gašparem Forgáčem ve své sestavě. „Už jsem měl papíry,“ vybaví si okamžitě. „Nejdřív jsem jel pro ně a hnedle se vyrazilo na závody do Březolup. Udělal jsem tam jeden bod na Jašovi.“

V tomto případě však Gašparu Forgáčovi slouží paměť dobře pouze částečně. Vskutku skóroval jedním bodem a to rovnou v rozjížďce s číslem jedna. Jenže jej inkasoval na úkor svého klubového kolegy Dušana Morávka, protože domácí tandem Stanislav Kučera – Vlastimil Červenka jim naměřil 5:1. Závod musel být vskutku zajímavý. Moravané těsně zvítězili nad Slováky 46:44, což bylo pikantnější o to, že Žarnovicu čekala první sezóna v extralize.

Gašpar Forgáč absolvoval prakticky kompletní extraligu anno domini coby junior celku. Na konci sezóny Žarnovica zase spadla zpátky do první ligy, které v šestaosmdesátém dominovaly RH Praha B a Chabařovice. Skončil třetí v mistrovství Slovenska, takže zasáhl do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky. A den před svými devatenáctými narozeninami se v pardubické předkvalifikaci kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů. Záhy věci nabraly pořádný obrat.

„V prosinci přijel pan Laštovka do Žarnovice,“ přibližuje Gašpar Forgáč zájem, který o něho a neméně talentovaného mladšího bratra byl na východě Čech. „Sešli jsme se v Preglejce a u ředitele jsem mu podepsal smlouvu do vrcholu. A 3. ledna 1987 jsme s bráchou nastoupili do Pardubic na stadión.“

 

První Slovák na pódiu FIM

V Pardubicích se Gašparu Forgáčovi naskytly skvělé zázemí a nevídané možnosti. „Podmínky ve vrcholu byly,“ kvituje s uznáním i po letech. „Dostali jsme novou motorku a člověk měl hnedka dvě, protože ze Žarnovice měl ještě jednu. Byly tu tréninkové fáze. Na začátku sezóny se dávaly výkonnostní cíle a já měl být do třetího místa na Slovensku. A začalo se to vyvíjet úplně jinak. Jel se juniorskej‘ mistrák, byly dvě skupiny a podle výsledků bylo nasazení na mistrovství Evropy. A já po dvou závodech vedl skupinu.“

Ve skupině B jej nakonec o bod překonal Vladimír Kalina, který se posléze na konci srpna v nervy drásající koncovce ve Svitavách stal mistrem Československa, zatímco Gašpar Forgáč vinou nevydařené Plzně skončil až šestý. To bychom ovšem odbočili od našeho příběhu, k jehož pokračování musíme zamířit do maďarského města s komplikovaným názvem Nyiregyhaza.

V současnosti stotisícové správní centrum své župy mívalo i plochodrážní stadión, na němž se 10. května konalo první kolo juniorského mistrovství Evropy. Na nejvyšším stupínku stanul domácí Sandor Ujhelyi před Robertem Nagym, jehož syn Patrik před pár lety závodil s českou licencí. Společnost jim dělal právě Gašpar Forgáč, který svůj debut v šampionátu proměnil v historicky první pódiové umístění plochodrážníka slovenské národnosti v oficiálních mistrovstvích FIM.

„Vím jen, že jsem byl třetí, jinak si nepamatuju nic,“ vraští dnes své vysoké čelo ve snaze vzpomenout si na bližší detaily. „Snad jen, že depo bylo v zatáčce. Že jsem byl třetí, bylo povzbuzení. Hned první závody v rámci Evropy a bedna.“

Z Maďarska se postupovalo do Žarnovice, avšak Gašpar Forgáč řešil jiné starosti než výhodu domácího prostředí. „Byly peripetie,“ povzdechne si. „Týden předtím byla první liga v Plzni (Gašpar Forgáč navzdory zařazení do SVS jezdil první ligu za Žarnovicu, s níž postoupil do finále, jehož Plzeň byla druhým kolem – pozn. redakce). Z nemocnice mě pustili až ve čtvrtek a v pátek jsme odjížděli na Slovensko.“

 

Z tropické výhně do finále

Plzeňský pád byl vskutku hrozivý a po několika kotrmelcích jej zastavil až mantinel, před třiceti lety pochopitelně bez nafukovacích vaků. Gašpar Forgáč asi hodinu necítil jednu ruku a nohu, avšak zaplaťpánbůh se asi po třech hodinách na nemocničním pokoji svěřil Jánu Danielovi, že už jej v dolní končetině svědí mravenci. V žarnovickém semifinále mu nebylo zrovna hej. Bolesti zmírnily obstřiky, avšak sluníčko rozpálilo stadión jako kovářskou výheň.

„V Plzni jsem šel do prken na záda, byl jsem pobouchaný,“ vzpomíná dnes na klíčový žarnovický podnik. „V Žarnovici bylo čtyřicet stupňů, vedro, nemoh‘ jsem se hejbat. Vyvinulo se to nakonec, že jsem skončil v rozjezdu o postup.“

Suverénní triumf si odvezl Piotr Swist. Spolu s ním z pódia mávali také Niklas Karlsson a Cesary Owizyc, o jejichž pořadí rozhodl rozjezd. Mítink před zraky bratru pěti tisícovek diváků slynul obrovskou vyrovnaností. Vítězný Polák sice neztratil jedinou jízdu, avšak jeho společníci měli už jen deset bodů. A do rozpětí pouhých dvou dalších bodů se vešlo hned následujících osm borců.

Do finále však postupovala jen nejlepší osmička. Bořivoj Hádek, který časem 72,34 sekund ustavil nový traťový rekord, a Oleg Kurguskin byli s devíti body za vodou. Sedmibodoví Juha Moksunen a Jan Holub už naproti tomu neměli šanci. Na osmi bodech skončili Vladimír Kalina, Gašpar Forgáč, Slawomir Drabik a Sandor Ujhelyi, kteří museli dolů z depa ještě jednou, aby jejich dodatková jízda určila poslední tři finalisty.

Gordický uzel se přitom zauzloval v poslední sérii. „V poslední jízdě jsem jel s Honzou Holubem,“ vrací se Gašpar Forgáč na startovní rošt rozjížďky s číslem sedmnáct. „Jemu by stačil k rozjezdu bod a on udělal nulu. Já dojel druhý za Kurguskinem a tím pádem jsem měl těch osm bodů. Kdyby měl Honza aspoň bod, dostal by se na osm taky. Ale byl před ním Ujhelyi a tak šel do rozjezdu on.“

Kdyby ovšem Jan Holub bodoval, rozjezd by se změnil v bitvu československých reprezentantů vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků z jedné země. „Drabik odjel, my s Kaldou jeli na druhým a třetím místě, aby se tam nedostal Ujhelyi,“ popisuje Gašpar Forgáč, kterak se kvalifikoval do Zielonej Gory. „V Žarnovici ještě nebyla tribuna u depa a stadión byl plnej‘. Fanouškové byli skvělí, člověk se chtěl dostat do finále, i když to bylo z osmýho fleku.“

 

Druhá jízda ve finále vítězná

A tak se Gašpar necelých šestadvacet měsíců po svém závodním debutu v Březolupech chystal na souboj se šestnácti nejlepšími juniory světa. Sice se bojovalo o titul mistra Evropy, ovšem šampionát již prakticky od svého vzniku stejně překračoval geografické hranice starého kontinentu. Zrovna v sedmaosmdesátém se sedmnácti tisícům divákům v Zielonej Goře přišel představit také Američan Ronnie Correy.

„Jeli jsme z Markéty,“ ujímá se slova opět dnešní oslavenec. „Spali jsme v Harrachově a druhý den přejeli do Zielonej Gory. Trénink byl den před závodem, ale moc si na něj nevzpomínám. Poláci netrénovali, už tenkrát se říkali, že dráha na druhý den bude stejně jiná. O tréninku tvrdá, druhý den byl přičepny tor.“

Domácí publikum by nejraději vidělo na nejvyšším stupínku někoho ze své trojice. A Piotr Swist, tehdy devatenáctiletý junior Gorzowa, dal jejich snům reálným základ. Po dvou sériích se dělil o vedení s dalším neporaženým Niklasem Karlssonem, jehož ale v deváté jízdě vyřadil pád. V jedenácté jízdě však Piotra Swista přibrzdil Oleg Kurguskin.

Na koně se začal dostávat Gary Havelock, který sice prohrál s Niklasem Karlssonem v páté jízdě, ale ve čtrnácté porazil PIotra Swista. Ten ke vší polské smůle v rozjížďce s číslem sedmnáct vinou ucházející pneumatiky dojel až třetí. Gary Havelock si tím pádem mohl dovolit luxus závěrečné prohry se Seanem Wilsonem, a přesto se stal šampiónem. Piotr Swist vzápětí přijel do cíle jako vítěz rozjezdu o stříbro před Seanem Wilsonem, Bo Arrhenem a Tommy Dunkerem.

Z úst Gašpara Forgáče se ovšem bližších podrobností o jeho účinkování nedočkáme. „Jirka Jirout mi udělal motor,“ říká bez přemýšlení. „Láďa Uhlíř tam se mnou byl jako mechanik. Ale vůbec nic si z toho finále nevybavím…“

Ani vítězství v rozjížďce s číslem sedm, v níž za sebou nechal Cezary Owizyce a Olega Kurguskina, zatímco Ronnie Correy spadl? „Vím, že upad‘ z výjezdu u depa, to si pamatuju,“ reaguje. „Body se sbíraly, vyhrál jsem jízdu, bylo dobrý, že jsem nedělal nuly. V součtu do dalo na šesté místo.“

V tabulce závěrečných výsledků hned za Gašparem Forgáčem skončil Vladimír Kalina, jenž vyhrál dvacátou jízdu, a Bořivoj Hádek skončil jedenáctý. „Hned v roce, co jsem přišel do vrcholu takovej‘ výsledek,“ je Gašpar Forgáč na své umístění náležitě hrdý ještě dnes. „Vrátili jsme se z Polska a za odměnu mě poslali do Sovětského svazu na závody. Co to bylo, už nevím. Letěli jsme do Moskvy a pak někam jeli jejich autama a autobusem.“

 

Dlouhé čekání na medaile

Šesté místo Gašpara Forgáče před třiceti lety nebylo z úhlu pohledu československé ploché dráhy rekordním výsledkem, jak již víme z úvodního odstavce. Sám slovenský závodník napřesrok v prvním juniorském mistrovství světa vypadl v semifinále v Rybniku. Ve Slaném startovali z našich pouze Jan Schinágl a Vladimír Kalina, kteří skončili v poslední čtvrtině závěrečné klasifikace.

Vzhledem k věku již Gašpar Forgáč neměl možnost reparátu. Navíc na české juniory přicházela bída. V červenci 1989 byl Jan Holub v Lonigu jen náhradníkem stejně jako Jiří Šťovíček v srpnu 1992 v bavorském Pfaffenhofenu po dvouleté absenci naší trikolóry ve finálovém dějišti.

Změnu ambicí přinesla až generace narozená okolo roku 1975 v první půli devadesátých let. Na medaili jsme si ovšem museli ještě počkat. V devětadevadesátém se Aleš Dryml z Vojensu vrátil coby vicemistr světa. O tři roky později se jeho mladší bratr Lukáš stal ve Slaném světovým šampiónem.

 

finále mistrovství Evropy juniorů 1987 – Zielona Gora:

1.Gary Havelock (PL) 13, 2. Piotr Swist (PL) 11+3, 3. Sean Wilson (GB) 11+2, 4. Bo Arrhen (S) 11+1, 5. Tommy Dunker (D) 11+0, 6. Gašpar Forgáč (CS) 8, 7. Vladimír Kalina (CS) 7, 8. Niklas Karlsson (S) 6, 9. Tor – Einar Hielm (N) 6, 10. Ronnie Correy (USA) 5, 11. Bořivoj Hádek (CS) 5, 12. Cezary Owizyc (PL) 5, 13. Torben Hansen (DK) 4, 14. Oleg Kurguskin (SU) 4, 15. Slawomir Drabik (PL) 2, 16. Allan Johansen (DK) 2, res Peter Nahlin (S) 9, druhý náhradník Sandor Ujhelyi nepřijel.

Foto: Karel Herman, Martin Mesiarik a archív Gašpara Forgáče

Jezdec startovního čísla 12 – Kalous Josef z Liberce byl napomenut za nesportovní chování. Nenastartoval stroj, dvakrát s ním praštil o zem, přitom nevhodně nadával, což se neslučuje s chováním svazarmovského sportovce. Těmito slovy popsal Rudolf Duda v půli června roku 1974 okolnosti ze závodu národní kvalifikace v Ostravě, jejž bychom dnes mohli postavit na roveň českého přeboru. Nestor kopřivnické ploché dráhy si přitom nechal na sepsání své zprávy sportovního komisaře dva dny. Těžko soudit, proč za osmačtyřicet hodin nevychladnul. Nápovědu může nabídnout i další poznámka, že liberecký závodník stejně jako Jaroslav Smoček z Ústí nad Labem o tři roky překročili nejzazší věkový limit pro účastníky závodu, což údajně vzbudilo rozhořčení u ostatních jezdců. Přitom samotný pranýřovaný plochodrážník byl jediný, kdo mohl litovat, protože bez technických patálií, by klidně stál před pěti sty ostravskými diváky na nejvyšším stupínku pódia. Nebýt však asfaltky v Polepech, stěží by mohl patřit k mužům, kteří dostali Liberec až do extraligy.

 

Na začátku byl Slaný, ale především Polepy

„Starýho Dudu vidím dodnes,“ vybaví si Josef Kalous okamžitě onen červnový den. „A Ostravu taky. To byla dráha, to se nevidělo, byl to kotel, z depa se jezdilo z kopce. Já byl tehdy na věnec a kluci z Rudý hvězdy, že se mi podívaj‘ na zapalování. Postříkali mi to tetrachlorem. Ale udělal se tam film, nebyl žádnej‘ kontakt a já to nenatočil. Pak mi ještě Jirka Štancl půjčil motorku. Jen jsem si dal řidítka níž.“

Nic nenasvědčuje, že by Josef Kalous minulý měsíc oslavil již své sedmasedmdesáté narozeniny. Vitality má na rozdávání. V liberecké klubově popíjíme neskutečně skvělé kafíčko a za oknem probíhají v depu poslední přípravy na motocyklech účastníků semifinále evropského šampionátu dvojic. Nakonec si vyměníme místa, protože hrdina našeho vyprávění přece jen lépe slyší na levé ucho.

Prostředí libereckého stadiónu je pro naše povídání přímo symbolické, nicméně Josef Kalous začal poznávat plochodrážní taje ve Středních Čechách. „Jsem Slaňák, narodil jsem se v Přelíci,“ vrací se do období počátku druhé světové války, kdy třetí květnovou neděli roku 1940 svým křikem dal poprvé najevo, že rozšířil lidskou populaci planety Země. „To je šest kilometrů od Slaného. Dělal jsem mechanika Pavlu Marešovi. Potom jezdil za Ústí a bydlel na Střekově. Posadil nás s Jardou Zobalem na vlek za auto, my tam kouřili a vez‘ nás až za Mělník.“

Nicméně osudový vliv na kariéru Josefa Kalouse měly Polepy. „Táta začal dělat ředitele školy v Hrušovanech,“ dostává se hrdina našeho vyprávění ke klíčovému momentu. Hrušovany jsou místní částí obce Polepy v tehdejším litoměřickém okrese. A právě tady se v půli šedesátých let kde se vzala, tu se vzala asfaltová plochá dráha.

„Kvůli plochý dráze tady v bejvalý pískovně udělali stadión,“ vypráví Josef Kalous. „Starej‘ Volf tlačil, aby to vzniklo, měl tam známý. Byl tam taky otec Míly Čmejly. Postavili jsme to tam od začátku, bylo to fotbalový hřiště, na ty zábrany se daly prkna. Byla výhoda, že tam byl písek, ne škvára. Dával se na ten asfalt a bylo to namočený. To byl trap!“

„Dostal jsem Čochtana, to byla dvěstěpadesátka v normálním rámu,“ dostává se pozdější liberecký závodník k momentu, kdy poprvé osedlal plochodrážní motocykl, jehož řidítka v té době shodou okolností třímal také Jiří Štancl. „A druhej‘ den mi dal Jarda Volf už pětistovku ESO.“

 

Závodní kariéra je nastartovaná

Vzpomínku na první závod kariéry u většiny starších závodníků už setřel čas. Nejinak tomu je v případě Josefa Kalouse, který nad otázkou mířenou tímto směrem, může již jen pokrčit rameny. Ani dochované dobové prameny písemné povahy nenabízí východisko. Osmého května šestašedesátého Polepy hostily mítink, který titulní strana programu uváděla jako kontrolní a vyzývací závody jednotlivců.

Startovní listina mítinku na třináct jízd obsahuje třináct vytištěných jmen včetně Josefa Kalouse z Polep. Jenže na závod si nepamatuje ani on, ani kupříkladu Jaroslav Zobal či Miroslav Rosůlek, kteří tehdy měli nosit startovní čísla čtyři, resp. třináct. Každopádně už o čtrnáct dnů později Josef Kalous nechyběl v sestavě týmu Ústí nad Labem, který na Žižkově prohrál přátelák s domácí Viktorií v poměru 57:51.

Ze svých šesti programových jízd absolvoval pět. Třikrát byl třetí, dvakrát druhý, takže se jeho individuální skóre zastavilo na sedmi bodech. V severočeském družstvu byli úspěšnější pouze Jiří Moravec s deseti, František Hübner s jedenácti a Jan Volf s dvanácti body.

Kariéra byla úspěšně nastartovaná. Ve druhé půli dubna s ním nominační listina nepočítala pro kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, která se konala paralelně s hlavním šampionátem. Nakonec jej však diváci viděli na Markétě, v Polepech a v Liberci.

Navíc k říjnovému vyvrcholení individuálního mistrovství republiky v Polepech přijela z osmnáctky regulérních účastníků a kvalifikovaných náhradníků z různých příčin pouhá polovina. Mezi traťovými rezervami, jež zalepily díry ve startovní listině, nechyběl ani Josef Kalous.

„Na to si vzpomínám jako dneska!“ rozjasní se jeho tvář úsměvem. „To tam jel mladej‘ Volf, Jirka Moravec a já. Napálil jsem to tam a pak dostal aspoň lepší motor. Jenže mi prdnul řetěz. Šel jsem za Moravcem, jestli by mi nepůjčil svůj.“

Jenže to se však se zlou potázal. „Řek‘ mi, že se na mě může vysrat, protože teď jedeme spolu,“ vzpomene si Josef Kalous i po více než půlstoletí na reakci svého klubového kolegy, avšak ani tam neměl litovat. „Slyšel to ale Tonda Švábů a půjčil mi celou svou motorku. ‚Támhle jdi trénovat starty‘, ukázal mi. A pak jsem nakonec dojel v poslední jízdě druhej‘.“

 

Vlna se vzdouvá nahoru

V šedesátých letech začala československá plochá dráha psát jednu z nejslavnějších kapitol své historie. Nejenže jí předsíň světové slávy začala být malá, ale díky výcvikovým střediskům na klubové bázi se boom sportu levých zatáček šířil celou zemí. A pokud si plochodrážní generalita ještě neuvědomila, jak fatální chybou bylo zrušit ligovou soutěž po skončení sezóny 1962, oblíbený motoristický časopis Svět motorů jí vrátil do reality.

Pohár Světa motorů v sedmašedesátém vrátil na domácí kolbiště pravidelná zápolení sedmičlenných družstev a stal se prakticky inspirací pro comeback ligové soutěže v následujícím roce. Ve skupinách A a B bojovaly o postup do finále týmy RH Praha, AMK Bateria Slaný, AMK ČSAD Plzeň, Speedway Club České Budějovice, Viktoria Žižkov, AMK Ústí nad Labem, AMK Tatra Kopřivnice a AMK Pardubice. Nadto AMK Březolupy, AMK Bratislava a AMK Žarnovica zápolily ve skupině C, jakési formě samostatné nižší soutěže.

Na rozdíl od původní ligy z let 1956 – 1962 s duely na krajských reprezentací, vůbec poprvé českoslovenští diváci viděli souboje družstev na klubové bázi. Novinkou byl i dvoukolový režim závodů doma i venku, zatímco předtím se krajské výběry střetávaly jen jednou v roce.

Ústí nad Labem se v nové soutěži prezentovalo oválem, který vybudovalo ve čtvrti Klíše. „Bylo to provizorní,“ otáčí Josef Kalous další stránkou svého curriculum vitae. „Byla to hodně krátká dráha, fotbalový hřiště. „Jezdili za nás Jiří Moravec, bratři Volfovi, Jarda Zobalů nebo Franta Hübner.“

Již v půlce dubna zažily Klíše strhující závod Ústečanů s Viktorií Žižkov, která nakonec vyhrála o pouhé dva body. V červenci už domácí slavili triumf nad Pardubicemi, aby o další měsíc později zničili Kopřivnici neuvěřitelným poměrem 63:15. K tomuto úspěchu jim však pomohl také fakt, že hosté hodně užívali místního koupaliště. A posléze během závodu připomínali spíše mátohy.

V září však v Kopřivnici Ústí nad Labem prohrálo. Ze Svítkova si odvezlo vítězství, takže se o postupu mezi ním a Viktorií rozhodovalo až v posledním závodě na spořilovské Čafce. Pětadvacátý listopadový den je z pohledu současných zvyklostí neuvěřitelný, nicméně finále se konalo až zkraje prosince na pozadí kup odhrnutého sněhu. Viktoriáni si postup nenechali vzít, porazili Severočechy 49:29 a odkázali je na konečné druhé místo ve skupině.

Na podzim si Josef Kalous prošel všemi třemi stupni kvalifikačního procesu o postup do mistrovství republiky jednotlivců rok 1968. Nejprve ze semifinále předkvalifikace ve Slaném postoupil do finále v Polepech. Důvěrně známé prostředí mu pochopitelně sedělo, takže po dvaceti jízdách mu na vítězného Milana Wagnera scházel bod. A Václav Verner s Jaroslavem Zobalem, kteří rovněž vyrazili na pódium, byli lepší o pouhý bod.

Ve vlastní kvalifikaci se do bojů zapojili také střelci, jimž se v hlavní části šampionátu nepovedlo skončit do osmého místa. Tehdy se ještě klasifikace prováděla pomocí mistrovských alias tabulkových bodů, které brala nejlepší desítka každého závodu. Josef Kalous mezi ni proniknul ve Slaném a v Chomutově. Zůstal však prvním vyřazeným. Shodou okolností se do mistrovství republiky jednotlivců neměl jako jeho regulérní účastník probojovat vůbec nikdy.

 

Za vším hledej ženu

Po roce fungování se historie závodišti na Klíši uzavřela, o čemž nám v historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl Jaroslav Zobal zde. Stadión v Chabařovicích byl ještě hudbou budoucnosti a tak ústečtí závodníci našli opět útočiště v Polepech. Nakonec jim v závěrečné tabulce patřila stříbrná příčka.

„Klíše zavřeli a začaly zase Polepy, na tréninky jsem jezdil z Hrušovan dva kiláky přes železniční šraňky na plochodrážní motorce,“ vzpomíná Josef Kalous, jenž se však měl záhy stěhovat do Liberce. „V osmašedesátým mě slejvárna Liaz v Ostašově sehnala kvartýr na Londýnský ulici. To je tady, jak je kulaťák směr Ústí, dneska tam vede dálnice. Dotovali mě dobře, dělal jsem ve slejvárně na jeřábech.“

První ligu v devětašedesátém vyhrál Slaný, zatímco Ústí nad Labem bylo třetí za RH Praha při stejném počtu bodů vinou horší bilance výsledků. Jenže poslední rok dekády je na naší plochodrážní historii poměrně bílým místem s minimem informací. A dnes nevím, jestli Josef Kalous ještě závodil za ústecký klub nebo už za Liberec. Navíc se v oné sezóně druhá liga s největší pravděpodobností neuskutečnila.

Každopádně, když Jiří Štancl v květnu vyhrál dobře obsazený mezinárodní pouťák před Švédem Torbjörnem Harrysonem a Australanem Gary Middletonem, měl Josef Kalous náhradnické číslo sedmnáct. A roku 1970 už byl součástí týmu Liaz Liberec, který ve druhé lize skončil na druhé příčce.

„Od roku 1970 jsem jezdil za Liberec,“ potvrzuje dnes sám muž, o jehož závodním příběhu vyprávíme. „Dělali jsme dráhu, házeli lopatama. Byla to čtyřstovka. Jednou jsem bral Tondu Kaspera vedle do hospody Rapid. Tam visí fotky, jak to vypadalo ještě dřív, aby viděl tu bránu, kde byly původně dvě pokladny.“

Podmínky nebyly zrovna exkluzivní. „Jezdili jsme Garantem nebo sedmsetšestkou Barčou sklápěčkou,“ přibližuje Josef Kalous. „Na ní jsme uvazovali motorky. Jednou jsem s ni jel z Turnova, protože Pepík Herda si udělal záda a já ho měl položenýho na kapotě.“

Ve městě, kde se na vrchu Ještěd charakteristický hotel a televizní vysílač teprve stavěl, však Josef Kalous našel nejen zaměstnání, ale i plochodrážní angažmá. „Jednou jsem v Liberci vyhrál a v hospodě Berlín jsem přitlouk‘ věnec,“ líčí. „Hrála tam muzika a Zdeněk Majstr, s kterým jsem ve Slaným chodil k Rybičkám, mi říká, že mám zajet na ubytovnu pro Jardu Zobala. Vzali jsme kamarádku jeho bejvalý manželky, ukázala mi cestu k tý ubytovně. Bylo to pod nemocnicí. Zakoukali jsme se do sebe a bylo to hotový. Za rok jsem se ženil a v roce 1973 se mi narodila první dcera.“

Díky ploché dráze si našel i další lásku svého života. „Pak jsem se rozved‘ a tady na plochý dráze si mě našla moje Marie,“ pokračuje. „Bydlel jsem u ní, ten kvartýr na Londýnský jsem pustil. Tady jezdil plochou dráhu kluk a jeho táta byl na radnici přes byty. Dostal jsem nabídku bydlet tady u stadiónu nebo až nahoře v Hanychově. A tak jsme se v roce 1980 nastěhovali sem a od tý doby bydlím přes ulici u stadiónu.“

 

Až na extraligový práh

To jsme se však dostali v čase až příliš daleko. Chopme se proto řízení pomyslného stroje času a vraťme se nazpět k roku 1971. V něm se československá klubová soutěž dočkala převratných změn. Vyšší soutěž dostala jméno extraliga, zatímco první liga je od té doby synonymem nižší divize. Podle návrhu funkcionáře Pavla Kačera však systém dvojutkání ustoupil závodům čtyř čtyřčlenných družstev ve stylu mistrovství světa.

S deseti kluby, které v sedmdesátém neměly problém celoročně stavět sedmičlenné sestavy, šlo o zpátečku zařazenou v rychlostní skříní rozvíjející se československé ploché dráhy. Nás však trápí otázka, kam se v sezóně 1971 vytratil Josef Kalous, když jeho jméno nenajdeme ani na soupisce?

„Měl jsem páteř, sundali mě tady v Liberci,“ vybaví si Josef Kalous po čtyřech desítkách let. „Sestřelil nás místní Vacek všecky čtyři. On byl slepej‘ a já měl rok pauzy.“

Napřesrok ovšem Josef Kalous opět nechyběl v plochodrážních depech. Ve své skupině Liberec podlehl pouze Plzni, která se ukázala být lepší rovněž ve finále, po němž spolu s vítěznými Českými Budějovicemi postoupila do kvalifikace o extraligu.

Plzeňané se míchali do libereckého příběhu také roku 1973. Ve skupině A se severočeský celek ukázal být lepší, když zvítězil. Nicméně v prvoligovém finále se cesty obou klubů diametrálně rozdělily. Plzeň doprovodila Kopřivnici do kvalifikace o extraligu 1974, kde severomoravský celek přeskočila a spolu s vítěznými Pardubicemi postoupila do nejvyšší soutěže, odkud jednou provždy vypadly České Budějovice.

Naproti tomu Liberec byl v prvoligovém finále na pódiu jen jedenkrát, shodou okolností právě na Borech, kdy za sebou o dva body nechal Žarnovicu. „Plzeň to bylo samý písmeno H,“ usmívá se Josef Kalous. „Hádek, Holub, Hladík, Hejl, Hauptmann. Dráha tam byla dobrá, protože tam měli asfalt. Jednou mi tam startmaršál povídá ‚Josef, jdi na lajnu, tam je to vyházený‘.“

Liberecký plochodrážník poslechnul, aniž by tušil, že dá za vznik příběhu, o němž se bude ještě dlouho vyprávět. „Já blbec jel s juniorama,“ chytá se za hlavu, která ve veselé story hraje hlavní roli. „Vlítnul jsem na to a nezapnul si přilbu. Odpálil jsem, v prvním vinglu si ťuk na slídu a celá helma mi uletěla. Jel jsem dál jen ve skládacích brejlích.“

Něco takové bylo nemyslitelé i tehdy. „Červená vlajka, černá vlajka,“ líčí Josef Kalous, kterak se jeho zběsilou jízdu snažili zastavit. „Já si jen říkal ‚seru na to‘. Dojel jsem až do cíle. A tam mi tedy dali! Jindy jsem tam jel zase s Mírou Rosůlkem, on je asi tak stejně velkej‘ jako já. Byl jsem před ním, on po mě šel. Já to v zatáčce podržel, on zmizel a já jel první. V dalším kole jsem spadnul, odspodu byly uhnilý prkna. Projel jsem skrz ně jako předtím Rosol. Najednou jsme byli na druhý straně vedle sebe a koukali přes mantinel na dráhu.“

Rok se sešel s rokem a do extraligy zamířil i Liberec.  Ve čtyřiasedmdesátém vyhrál prvoligové áčko. Finálové céčko se už nejelo, což znamenalo postup rovnou do kvalifikace o extraligu anno domini 1975. Ta se měla rozšiřovat na pět celků, což přineslo šanci pro nejlepší tři celky z kvalifikace.

Ani Slaný, ani Pardubice si na svou extraligovou příslušnost nenechaly sáhnout. Liberec však třetím místem vyfoukl postup kopřivnickému družstvu. Rozhodně není bez zajímavosti, že severočeští borci Petr Šafařík, Josef Minařík, Josef Kalous, Jaroslav Špinka, Miroslav Vacek, Josef Rybář a Zdeněk Šilhánek vyjezdili přesně o devatenáct bodů méně než Moravané.

Jenže před čtyřiceti lety se stejně jako dnes hrálo na tabulkové, neboli tehdejší terminologií zvané mistrovské body. Liberec měl o jeden navíc zásluhou domácího závodu, kde skončíl za Pardubicemi, ale před Slaným a Kopřivnicí. Moravany porazil ještě ve Slaném, ale v Kopřivnici a v Pardubicích skončil až poslední.

Kvalifikace o extraligu 1975 byla zvláštní ještě jedním aspektem. Mítinky plánované na konec října do Kopřivnice a Pardubic totiž padly na vrub špatného počastí. Náhradní termíny se našly až zjara následujícího roku. Jde tedy o naši jedinou ligovou soutěž, jež se rozprostřela do dvou sezón. Pro naše vyprávění je také důležité, že se hlavní kapitola v plochodrážním curriculum vitae Josefa Kalouse uzavřela.

 

Facka po letech

Pětatřicet let nebyl překvapivý věk na pověšení kombinézy na hřebík ani v sedmdesátých letech, na druhou stranu však Josef Kalous přece jenom pomáhal Liberci do extraligy, aby v ní nakonec neodjel ani jednu rozjížďku. „Extraligu jsem už nejel, pracoval jsem tady v klubu,“ přemítá nad koncem kariéry, který se ve světle extraligového postupu nejeví jako optimálně načasovaný. „Už jsem přestával závodit. Jestli do toho šáhla Maruš? Ale ta byla svolná s plochou dráhou, ale možná, že mně přitáhla uzdu…“

Každopádně Josef Kalous začal zase záhy trénovat za řidítky plochodrážního stroje. Roku 1976 ho nalezneme ve výsledkové listině pouťáku v Liberci. V další sezóně potom absolvoval prakticky celý druholigový program s libereckým klubem a spolu s Josefem Rybářem dovezli nejvíce bodů. Avšak srpnový test match Liberce proti východoněmeckému Güstrowu nabízí definitivně poslední stopu po hrdinovi našeho vyprávění.

„Ještě bych se svez‘,“ netají se. „Ale jen tak kloktačku. Nechci skončit jako Honza Pecina, když se tady točil na zábradlí. To tady bylo ještě pletivo, Třešňák byl v Polsku a okopíroval to sem. A kdyby byl v Liberci někdo mladej‘, budu ho učit.“

I když nezávodil minimálně čtyřicet let, potkáte ho na stadiónech dodnes, pochopitelně nejčastěji v Pavlovicích. „Věrouš Kollert to tady dal do cajku, klobouk dolů,“ nešetří nadšením nad areálem, který postupem doby vzniknul přes ulici od jeho paneláku. „Kde jinde je takovejdle stadión?! Malej‘, jsou tam budovy, tribuny, parking, všechno.“

Závodní kariéru mu dodnes připomínají poháry a pár fotografií, ale především úžasné vzpomínky. „Zůstal jsem u plochý dráhy díky Pavlu Marešovi,“ uvědomuje si. „Líbil se mi jeho styl a tak jsem ho okopíroval.“

Stejně jako každý jiný závodník sype Josef Kalous z rukávu příběhy, které se sice nedají přesně zařadit ke konkrétnímu mítinku, avšak nenapodobitelně dokreslují atmosféru doby. „Pamatuju si na Petra Podholu,“ říká. „Byl z Bíliny, jezdil taky za Ústí. Já jednou vyhrál závody a oni se mi natáhli s Jardou Zobalů do věnce a vznikla z toho slavná fotka. V Polepech jezdil i Míla Čmejla. Jednou mě tam nasral, tak jsem mu prdnul rukou a už se plazil po mantinelu.“

Josef Kalous nezapomíná ani na Zdeňka Kudrnu. „Démonovi jsem byl na pohřbu, za Liberec jsem mu vez‘ věnec,“ vzpomíná, přičemž si okamžitě vybaví, kterak s ním a budějovickým Rudolfem Průchou stál při národní kvalifikaci v Čakovicích květnu 1973 na stupních vítězů. „Stavil se tam ředitel slévárny. Jak jsem byl v kombinéze, naložil mě do šestsettrojky a vez‘ mě až na Londýnskou.“

Řadu plochodrážních oválů již neúprosně přikryl silným nánosem čas. „Pamatuju si Budějice,“ dává Josef Kalous jeden příklad za všechny. „Tam jednou Pepík Herdů zajel dobře. U startu se lítalo patnáct metrů vzduchem, byl tam takovej‘ hrb. Jezdilo se v trapu, jak to bylo dlouhý.“

Zážitků by se posbíralo přehršel. „Jednou mi Zobalka dala přes držku,“ vzpomene si na jeden z nich. „Jarda mě sundal v Plzni, v neděli jsme jeli tady v Liberci. Počkal jsem si na něj, vrknul jsem, on si o mě brknul a šel. Projel jsem cílem, vrátil se pro něj a odvez‘ ho do depa. Ona si počkala, až jsem sundal přilbu, tak mně ji plácla.“

Takhle story pokračovala po mnoha letech. „Byli jsme s Máňou v Teplicích, tak jsme se jeli podívat k Jardovi do autoservisu do Ústí,“ dostává se Josef Kalous k pointě. „Jeho žena vykoukla z okna a říká ‚je tady ten Kalous z Liberce, jak jsem mu dala přes hubu‘. Pozvali nás na kafe a Maruš na to nikdy nezapomene.“

Plochodrážní kariéra Josefa Kalouse (*19.5.1940) v zrcadle času:

1966:	první zmínku o Josefu Kalousovi nabízí nevyplněný program kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců v Polepech na třináct jízd z 8. května; test match Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem z 22. května 57:51 (Josef Kalous 7 bodů); traťová rezerva čtvrtého závodu mistrovství republiky jednotlivců 2. října v Polepech – 14. (3 body); mistrovství republiky jednotlivců: traťová rezerva pořadatele pro poslední závod v Polepech 14. (3 body); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967 – skupina A : Praha 12. – Hradec Králové NS – Polepy 11. – Liberec 12. – Dolní Čermná NS – Mšeno ?
1967:	Pohár Světa motorů: AMK Ústí nad Labem 2. ve skupině B; kvalifikace pro MR jednotlivců 1968: semifinále předkvalifikace Slaný 9., finále předkvalifikace Polepy 4., kvalifikace 11. (Praha 11. – Slaný 9. – Chomutov 10.)
1968:	1. liga: Ústí nad Labem 2.; MR jednotlivců: Polepy – traťová rezerva Polepy 15.; kvalifikace o MR jednotlivců 1969 – nestartoval; kontrolní závody reprezentace: Polepy 16.
1969:	náhradníkem při květnovém mezinárodním závodě v Liberci – DNR
1970:	2. liga: Liberec 2., národní kvalifikace: v prvním kole nominován do Třince, výsledky nejsou známy stejně tak z dalších dvou kol, každopádně do kvalifikace o MR jednotlivců 1971 nepostoupil
1971:	zranění páteře
1972:	1. liga: Liberec 2. ve skupině A (detaily nejsou známy), 3. ve skupině C (Josef Kalous ve čtyřech závodech 8 bodů z 87 bodů celkem); národní kvalifikace: výsledky nejsou známy, nicméně v předkvalifikaci MR jednotlivců 1973 startoval pouze v jediném závodě v Liberci v roli traťové rezervy pořadatele
1973:	1. liga: Liberec vítěz skupiny A (detaily nejsou známy), 4. ve skupině C (Josef Kalous 13 bodů z 54 bodů klubu celkem); národní kvalifikace: první kolo Čakovice 3. – druhé kolo Liberec ?, třetí kolo Plzeň ? – do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 ale nepostoupil; ve startovní listině Ceny Podřipska v Polepech
1974:	1. liga: Liberec vítězem skupiny A (detaily nejsou známy); kvalifikace o extraligu 1975: Liberec 3. (Josef Kalous ve dvou závodech devět bodů z 55 bodů celkem) – postup; národní kvalifikace: první kolo Březolupy 2. – druhé kolo Ostrava 6. – třetí kolo Břeclav ?, postoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: do kvalifikace nepostoupil – Čakovice 13., Plzeň ?, Zohor NS; účastník Ceny Podřipska v Polepech
1976:	v červenci 12. v celostátním podniku v Liberci
1977:	2. liga: Liberec 4. (Josef Kalous v šesti závodech 37 bodů ze 176 bodů celkem); MR jednotlivců: Liberec – traťová rezerva DNR; test match Liberec vs. Güstrow 30:48 (Josef Kalous 3 body)

Foto: archív Josefa Kalouse