V sedmdesátých letech se podobná scénka mohla odehrát na kterémkoliv prvoligovém stadiónu Československa. Z depa se už ozýval ryk zahřívaných plochodrážních motorů. Hlasatel se snažil překřičet jejich hluk a skrze chrchlající amplióny seznámit nově přicházející diváky, kohože to dneska uvidí. Když se dostal k žarnovickému družstvu, za těchto okolností se nezasvěceným mohlo zdát, že se spletl a opakuje jedno jméno. Startovní číslo devět Ján Daniel, startovní číslo deset Ján Danihel. Ostatní však měli jasno, byť pokud nebylo spíkrovi skutečně rozumět, museli si počkat na slavnostní nástup, aby viděli, kdo je vlastně kdo.

 

 

Zvolenští bratři opouštějí motokrosové sny kvůli plošině

S notnou dávkou nadsázky se říkává, že první motocyklový závod se konal pár minut poté, co byl sestrojen druhý motocykl světa. Každopádně v myslích chlapců se odehrávají motocyklové sny již více než století. Bratři Ivan a Ján Danihelovi nebyli výjimkou, navíc v osobě svého otce měli nejen chápající bytost, ale také zdroj inspirace.

„Otec měl vždycky motorky,“ upíjí Ján Danihel ze skleničky tureckou kávu během jednoho stejně tmavého večera letošního listopadu. „Třeba třistapadesátku péráka. Když jsem měl deset let, koupil nám pionýra, už v té době mně motory učarovaly.“

Oba bratři snili o závodní kariéře v terénu. „Začal Ivan,“ vysvětluje Ján Danihel, že jeho dříve narozený bratr měl před ním náskok díky věku. „On chtěl vždycky motokros, ale ve Zvoleně bydlel plochodrážník Vojto Mihálik, byl to kolega našeho otce. Dohodli se a on nás vzal do Žarnovice. Ivanovi bylo sedmnáct, mně patnáct.“

Návštěva žarnovické ploché dráhy byla pro oba bratry inspirativní. Slovenská scéna začínala ožívat závodnickým zájmem. Roku 1969 obnovili šampionát Slovenské socialistické republiky, který plnil úlohu kvalifikace pro federální šampionát, přesto si na rozdíl od podobných soutěží na druhé straně Váhu uchovával jistý díl autonomie národního šampionátu. Ivana Danihela v něm zastihneme na konečné čtrnácté příčce, zatímco jeho mladší bratr mohl o závodění ještě jen snít.

„Dva roky jsem mu dělal mechanika,“ vzpomíná. „Jak mi bylo sedmnáct, měl jsem řidičák, začal jsem závodit. To už bylo samozřejmé. Bylo to vzrůšo! Bavilo mě to už jen tím, že to byla motorka. Plochodrážka, to byla síla, i když do smyku jsme se s bratrem na hřišti pokoušeli dát i toho pionýra. Dvojka, plný plyn a šlo to!“

Byť už oslavil sedmnáctiny, musel si na svůj závodní debut počkat až na konec října 1971. „Na prvním tréninku v Žarnovici jsem si hned zlomil kotník,“ vysvětluje Ján Danihel, proč musel čekat až na závěrečné dva díly mistrovství Slovenska. Tehdy mu dominoval Jozef Tóth, který pouze v květnu v Břeclavi nestál na stupních vítězů. V Žarnovici neprohrál jedinou rozjížďku ani ve dvou červnových, ani ve dvou závěrečných říjnových kláních. A protože se jeden nejhorší výsledek škrtal, usedl na trůn bez ztráty květinky.

Jezdilo se speciálním rozpisem, v němž se každý ze třinácti závodníků dostal na ovál čtyřikrát. Ján Danihel byl poprvé dvanáctý, když za sebou nechal jen Ladislava Matušku z Bratislavy. Druhý den si polepšil. Skončil osmý a předčil i staršího bratra Ivana. V závěrečné klasifikaci mu patřila patnáctá příčka.

 

První vavřínový věnec předběhl oslavu osmnáctin

Senzací mistrovství Slovenska se tehdy v jednasedmdesátém stal Ján Daniel, který debutoval ve stejných závodech jako hrdina našeho vyprávění. První den byl čtvrtý, zatímco o čtyřiadvacet hodin později jej dokázal porazit jen novopečený šampión Jozef Tóth. Už tehdy oba skoro jmenovce spojilo pevné přátelství, které nenahlodaly ani čtyři desítky let.

„S Janom jsme začali naráz,“ vzpomíná Ján Danihel, kterak potkal Jána Daniela. „On se vrátil z vojny, já dostal ten řidičák. A od té doby jsme přátelé. Dost si nás pletli, ale tady v Žarnovici nás pozvali. On tady byl domácí, okolí ho znalo víc. Já jsem dojížděl ze Zvolena. Tam jsem chodil do školy, na střední a potom i na vysokou. Dokud jsem neodešel na vojnu, bydlel jsem tam.“

Již zkraje sezóny 1972 se projevilo, že oba muže spojí nejen takřka shodné příjmení a kamarádství, ale také aureola žarnovických plochodrážních es. Šampionát Slovenska startoval v květnu v Žarnovici, kde však závod pořádal AMK Speedway Bratislava, který ve svém městě neměl žádnou dráhu. Po tréninku, během něhož pršelo, vyrazil Jozef Tóth za obhajobou a neprohrál jedinou rozjížďku.

Třikrát vyhrál i Ján Danihel. Jednou však protnul metu až jako třetí nejen za Jozefem Tóthem, ale i Vladimírem Ceglédym. Ten však při svém posledním startu přetrhnul pásku a zaostal o jeden bod za Jánem Danihelem, který se svého prvního vavřínového věnce dočkal dříve než oslav svých osmnáctých narozenin.

„Bylo to osmého května,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě datum svého prvního úspěchu a jedním dechem dodává příčinu. „Hned druhý den jsem totiž poprvé potkal svou ženu, která je už patnáct let minulostí. Detaily ze závodu už nevím, ale byl jsem šťastný. Na bedně a hnedka stříbro! Bylo to tak rychle po začátku.“

Jozef Treščák, před jehož kapacitou vzpomínek spojených se žarnovickou plochou dráhou by popraskaly závistí obvody leckterého počítačového serveru, nemohl výkon Jána Danihela opomenout. „Svým výkonem příjemně překvapil osmnáctiletý Janko Danihel, který si na kluzké dráze počínal neobyčejně rutinérsky a zaslouženě obsadil druhé místo,“ napsal roku 1973 ve své knížečce 20 rokov plochej dráhy v Žarnovici.

 

Šampión moc přemýšlí

Jozef Tóth nakonec usedl na slovenský trůn podruhé. Ján Daniel rychle zapomněl na úvodní závod, kdy třikrát neviděl kvůli pádu šachovnicovou vlajku, se dotáhl na post vicemistra. Bronz dobyl Vladimír Ceglédy. Ján Danihel zažil pódium ještě díky třetím místům v červnové Žarnovici a listopadové Břeclavi, kde mistrovství vyvrcholilo v rámci soustředění slovenských plochodrážníků. Celkově byl bez medaile, ale sezóna 1973 měla být jeho rokem.

Se stále stoupajícím počtem závodníků se mistrovství Slovenska dočkalo v třiasedmdesátém klasického rozpisu na dvacet rozjížděk. Začínalo se v květnu v Žarnovici a po třech pětinách vedl neporažený Vladimír Ceglédy. Ján Danihel podlehl nejen jemu v desáté, ale i předtím Ladislavu Eliášovi v páté jízdě. Avšak Vladimír Ceglédy v rozjížďce s číslem čtrnáct upadl.

Ján Danihel už neprohrál a takřka rok po svém prvním pódiu si v Žarnovici přišel pro první zlatý věnec své kariéry. Boj o šampióna však teprve startoval. Jozef Tóth vyhrál obě červnová pokračování v Žarnovici, aniž by ztratil bod. Jenže na zářijový závěr do Zohoru nemohl. Jánu Danihelovi se sice na Záhorí nepovedlo triumfovat, ale dvě druhé příčky jej stejně vysadily na mistrovský trůn.

„Tehdy jsem byl nejmladší mistr Slovenska, měl jsem jen devatenáct roků a všichni ostatní přede mnou byli starší,“ vzpomíná dnes. „Šlo mi to. Říkali, že jsem měl velmi pěkný styl a ta rychlost přišla. Možná jsem byl talent. Akorát Ruda Havelka říkal, že nikdy nebudu mistr světa, protože moc myslím. Já na to, ano, musím přemýšlet, abych se nedostal do špitálu. A Ruda argumentoval, že to je právě ono, co myslel.“

Jenže Ján Danihel si už na prahu své kariéry uvědomil zásadní věc. „Bral jsem to, že mě plochá dráha nikdy živit nebude, bral jsem to jako zábavu,“ svěřuje se, avšak jedním dechem dodává, že se navzdory svému postoji dokázal prosadit. „Od roku 1974 jsem byl v širším reprezentačním výběru Československa. Jezdil jsem Pohár čtyř zemí (utkání československého béčka se špičkami tehdejšího Maďarska, Rakouska a Jugoslávie – pozn. redakce) a jednou jsem byl nominován jako náhradník do prvního kola mistrovství světa jednotlivců. Ale nikdo z našich se nezranil, tak mě nepotřebovali.“

Přesto si na nedostatek cestování nemohl stěžovat. „Jel jsem v Rakousku, Jugoslávii, Polsku, Ukrajině, Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku,“ vypočítává a popisuje, jak tehdejší reprezentační výjezdy vypadaly. „Měli jsme sraz v Praze na ÚAMK, kam jsem se dopravil. Odsud se vzaly motorky, naložili jsme je do dvanácetdvojky. Pak byly dvanácettrojky a potom měl Míla Verner Ford Transit.“

V té době nebyla výjimečná ani doprava po železničních kolejích. „Na Ukrajinu jsme jeli vlakem z Prahy do Lvova,“ vypráví Ján Danihel. „I motorky v něm byly naložené. Ve Lvově si nás převzali domácí. Nás vozili autobusem, motorky náklaďákem a jezdili jsme po závodech. Přes hranice nebyl problém, vlak jen vyměnil podvozky na širší rozchod kolejí. Celníci se ptali, co máme na proclení. Samozřejmě, že nic. To byly tak pětidenní zájezdy, tak tři závody jsme tam odjezdili, Pohár čtyř zemí byla většinou sobota a neděle.“

 

Navzdory okolnostem se stoupá vzhůru

Nepočítáme-li celek na slovenské bázi v pravěku československé ligy, žarnovické družstvo debutovalo v sezóně 1970. Tehdy se naposledy jela dvojutkání. V jednasedmdesátém přišla reorganizace a s ní čtyřutkání čtyřčlenných týmů. Vyšší divize dostala poprvé název extraliga a Žarnovica jezdila první ligu, tedy po novu nižší divizi.

Její účinkování v první půli sedmdesátých let by šlo v zásadě charakterizovat jednoduše. Rozhodně nehrála druhé housle, nicméně ze stínu ambicióznějších družstev prahnoucích po extralize vystoupit nedokázala. V pětasedmdesátém se Slováci z Tekova prokousali do kvalifikace, kde však zůstali viset. Cestičku k extralize si nenašli ani ve druhé půli dekády, kdy získali štědrou podporu z Preglejky a začali si v první lize pískat dle svých not.

„Extraligové kluby měly možná lepší techniku a vybavení,“ zamýšlí se Ján Danihel. „A asi i víc trénovaly. Já za celou svou kariéru trénoval málo, musel jsem plochou dráhu přizpůsobit s vysokou školou. O víkendech bývaly závody, tak jsem se během nich učil.“

V ploché dráze byl však samoukem. „V Žarnovici jsme nikdy neměli trenéra, jen vedoucího družstva pana Messerschmidta, ale nebyl nikdo, kdo by nás odborně vedl,“ vysvětluje. „Závodníci, co jezdili před námi jako Ivan Dedina, Pavol Krč, Vojtech Bartfay nebo Vojto Mihálik odešli a vraceli se jen se dívat na závody. Možná by nám něco poradili, ale byli mimo. Jezdili s námi, když jsme začínali, ale potom odešli.“

Problémem byla i technická příprava. „Motorky jsme si dělali sami, jak jsme uměli, vyškolený mechanik v Žarnovici nebyl,“ popisuje Ján Danihel tehdejší praxi. „Takže výměna vaček na každý závod neexistovala. Tehdy jsme koukali, aby motorka byla čistá, nebyly zadřené kroužky a hotovo.“

Za těchto okolností se postup z první ligy do prolínací kvalifikace o extraligu na další sezónu jevil jako maximum možností Žarnovičanů. „Byli jsme mimo, abychom tehdy závodili s Rudou hvězdou nebo Pardubicemi,“ pokračuje Ján Danihel. „Oni měli mechaniky, co jim uměli motorky připravit. Až někdy v roce 1976 jsme dostali nové motorky. Do té doby nám dávali jen repasované stroje přes ÚAMK SSR. A čtyřventila jsem dostal až někdy v sedmdesátém osmém.“

Navzdory okolnostem však žarnovičtí plochodrážníci představovali stále výraznější hrozbu pro soupeře. První lize anno domini 1975 kralovala Kopřivnice, jíž se konečně plnil sen o extraligovém comebacku. Zpočátku se zdálo, že ji do kvalifikace o vyšší divizi doprovodí Březolupy, které využily volného losu svých moravských sousedů a v úvodním kole na domácím ovále vyhrály.

Postupně se však před ně dostala Žarnovica, která celkovou druhou příčku umocnila závěrečným triumfem před zraky domácího publika. Pravda Kopřivnice měla druhý vypadávací závod a Březolupy odstoupily na znamení smutku s tragickým osudem Josefa Trojáka, avšak Ján Danihel a Ján Daniel excelovali dvanácti body. Jen oni dva vyjeli více než kompletní zbývající celky Chabařovic a Čakovic, o náhradním družstvu místo Březolup ani nemluvě.

„Byl jsem vpředu,“ vrací se Ján Danihel ve svých vzpomínkách o den dříve, když v Kopřivnici stanul na startovním roštu nešťastné rozjížďky s číslem sedm, v níž se uzavřela životní pouť Josefa Trojáka. „On údajně šel venkem po mně. Dostal se až na ten svah a tam narazil. Nevím, jestli to bylo ve třetím kole. Mě odmávali jako prvního. Až ve chvíli, kdy jsem projel cílem, jsem viděl, že se tam něco děje.“

 

Série osudových čtrnáctek skončila na stupních vítězů

Dva roky po tragické nehodě Josefa Trojáka uspořádali v Březolupech první ročník jeho memoriálu. Na sklonku října se sešlo vcelku vyrovnané jezdecké pole včetně československých reprezentantů. O mezinárodní konkurenci se měli postarat tři Maďaři, avšak skončili v poli poražených. A indispozice Janose Szökeho dokonce v šesté jízdě pustila na start náhradníka Petra Brhela, staršího bratra pozdějšího multinásobného českého šampióna. A Ján Danihel měl o sobě dát pořádně vědět.

Po třech sériích se dělil o vedení s Petrem Ondrašíkem, přičemž oba neprohráli jedinou jízdu. Emil Ondrašík, nejlepší z jezdců pořádajícího klubu, Jiří Jirout a Aleš Dryml na ně ztráceli už dva body. „Vytvořil jsem tam traťový rekord, který vydržel možná dalších pět roků,“ vybaví si Ján Danihel okamžitě. „Byla tam parta se čtyřventily a nešlo jim to do hlavy. I Aleš Dryml byl za mnou a ptal se ‚vole, co tam máš za motor, co máš za převod, co máš za gumu‘. Nemohli pochopit, že jsem tak rychlý. Trefil jsem převody a langhub dvouventil mi seděl, byl takový měkoučký.“

Do konce závodu prohrál Ján Danihel s Jiřím Jiroutem a poté i s Petrem Ondrašíkem, aby nakonec podlehl Jiřímu Jiroutovi ještě jednou v rozjezdu o stříbrný věnec. „V poslední jízdě jsem odešel na fyzičku,“ nehledá po více než pětatřiceti letech žádné výmluvy. „Už jsem to nezvládal udržet, byl bych se zranil. Já vůbec netrénoval, jedině ještě jako středoškolák jsem hrával hokej a pětkrát do týdne byl na ledě. A pak lyže, jiná fyzická příprava nebyla. Musel jsem všechno řešit technikou jízdy, ne silou, protože jsem žádnou sílu neměl.“

S Trojákovým memoriálem 1977 jsme poněkud předběhli tok našeho vyprávění. O dva roky dříve se na sklonku srpna Ján Danihel mohl chlubit třemi starty na Zlaté přilbě SNP, při nichž však pokaždé obsadil čtrnáctou příčku. „Čtrnáctka je moje osudové číslo,“ usmívá se, když mu tuto sérii připomenete. „I nyní ji sázím do Kena. A to se mi ještě čtrnáctého narodila dcera!“

Koncem srpna 1975 se však měl zapsat do historie závodu, který dodnes nenechává v klidu žádného žarnovického plochodrážníka, mnohem výraznějším způsobem. O den dříve se vracel ze Zohoru z podobně obsazeného mezinárodního Poháru přátelství coby devátý muž závěrečné klasifikace, když mu pád v jedné z rozjížděk sebral prakticky jisté dva body. V Žarnovici byla dráha rozmoklá po předchozích deštích a Ján Danihel se probil až do finále. A když se Petru Ondrašíkovi roztrhnul řetěz, stál na nejnižším stupínku pódia spolu s Dieterem Tetzlaffem z NDR a vítězným Jiřím Štanclem.

„Byla to velká sláva,“ vybaví si. „Byl jsem rád, že jsem skončil třetí. Ještě se jelo finále na čtyři kola, šest zavedli až později. Jenom je mi líto, že nikdy, když jsem ve své kariéře stál na stupních vítězů, nehráli slovenskou hymnu.“

Ve finále nechyběl ani v prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích, v němž skončil pátý. „Atmosféra byla něco!“ rozzáří se mu oči. „Do Pardubic jezdím i nyní skoro každý rok. Je to zážitek vidět hvězdy. A potkat se s bývalými závodníky jako je Jirka Štancl, Vernerové nebo Milan Špinka. Samozřejmě i Evžen Erban, ten jezdí i k nám na Přilbu.“

 

Déšť v Zohoru sebral druhý slovenský titul

Když roku 1876 dostalo ředitelství státních lesů pobídku od Anglicko – uherské banky na výstavbu parní pily v Žarnovici na zpracování dřeva, nemohl nikdo tušit, jaký významný mezník město čeká. Rozvoj zpracování dřeva šel ruku v ruce s dalšími obchody a na sklonku listopadu 1896 sem přivedl i první vlak. Díky výskytu kvalitní bukové kulatiny v okolních lesích rozhodl o výstavbě závodu na zpracování překližky již ve třicátých letech. V období slovenského státu vznikla Preglejka, kterou po znárodnění čekal další rozvoj, a jež se pro sezónu 1975 stala významným partnerem žarnovického AMK.

„Pan Šovčík jako ředitel Preglejky měl zájem o plochou dráhu a dal něco do sportu,“ vypráví Ján Danihel. „Zaplatil nám kombinézy, jeli jsme do Liberce dát si je ušít. Když jsme začínali, měli jsme jen dotaci osm tisíc z ÚAMK SSR. S Janom Danielem jsme si museli kupovat pneumatiky za svoje. Ale tehdy byly gumy na čtyři závody, ne jako dneska. Abychom je zlepšili, nařezávali jsme je, aby hrany byly ostré.“

Podpora Preglejky se zúročila v triumfu Žarnovice v první lize 1976, kde Slováci v konečném součtu za sebou nechali Březolupy o více než padesát bodů. Jenže v kvalifikaci o extraligu na nich Plzeň, Pardubice a Kopřivnice nenechaly niť suchou. Ve čtyřech závodech nasbírali Žarnovičané pouhopouhých devětadvacet bodů. Historie se opakovala i napřesrok, s tím rozdílem, že Kopřivnice při snížení počtu extraligových týmů na čtyři závodila v první lize.

„Byl to osud,“ krčí dnes Ján Danihel rameny, že se Žarnovici tehdy nepovedl kvalifikační průlom. „Na Slovensku nás bylo málo, nejezdilo se ani mistrovství Slovenska. Nespekulovalo se s rozpisem, ale kdyby jel v jízdě jen jeden jezdec, diváky by to nebavilo. Asi proto mistrovství Slovenska pauzovalo.“

Roku 1977 se však mistrovství Slovenské socialistické republiky, jak zněl jeho oficiální název, vrátilo čtyřmi podniky v Zohoru a v Žarnovici opět na scénu. Stalo se kořistí Jána Daniela, který unikl o dva body Zdeno Vaculíkovi, na nějž Jánu Danihelovi chyběl jediný bod. V osmasedmdesátém byl boj o slovenský trůn ještě více strhující.

Zdeno Vaculík přestoupil ze Zohoru do Žarnovice a poslední květnovou sobotu řádil v prvním kole čtyřdílného seriálu jako černá ruka. Vyhrál pět rozjížděk, zato Ján Danihel pouze jednu. Jenže jeden nejhorší výsledek se škrtal. A na druhý den byl na řadě s patnáctibodovým maximem Ján Danihel, zatímco Zdeno Vaculík se v rozjížďce s číslem dvě skláněl nejen před ním, ale i před Jozefem Tužinským.

Červen se překulil jako velká voda a počátkem července se slovenští závodníci utkali ve dvou zbývajících podnicích v Zohoru. Na dráze, která ještě před rokem byla jeho domácí, měl Zdeno Vaculík zpočátku pech. V jedenácté jízdě podlehl Jánu Danihelovi, aby však hned v další sérii přetrhnul pásku.

Ján Danihel sice při svém čtvrtém výjezdu na ovál prohrál s Jaroslavem Drahošem, ale triumfoval v rozjezdu se Štefanem Eliášem a z nejvyššího stupínku pódia spřádal myšlenky na rozhodující útok na titul.

Verdikt musel padnout druhý den. Zdeno Vaculík větřil šanci a vyhrával jednu jízdu za druhou, ovšem Ján Danihel nezůstával v hromadění trojek nikterak pozadu. Až přišla rozjížďka s číslem devatenáct, v níž oba pretendenti slovenského trůnu narazili sami na sebe. Zdeno Vaculík proburácel opět vítězně cílem a vyhrál první ze svých čtyř slovenských titulů. Ján Danihel vyšel naprázdno a v konečném součtu se stal vicemistrem se ztrátou dvou bodů.

„V Zohoru začalo pršet,“ vybavuje si Ján Danihel. „Já žádal pořadatele, ať to ukončí, aby se nestal úraz. Oni nesouhlasili a pokračovalo se. A já už nevím, jestli jsem spadnul nebo dostal bordel do brýlí. A už bylo po titulu. Mrzelo mě to, protože ještě před tou poslední jízdou jsem byl mistr já. Ale po ní už ne.“

 

Těžký tréninkový pád končí nejen vojnu, ale i kariéru

Sezóna 1978 nebyla pro žarnovickou Preglejku vůbec optimální. Třináctého května si při tréninku v Žarnovici Ján Daniel poranil páteř. Šestnáctého července při domácí první lize přišel Jozef Tužinský při děsivém pádu o obě nohy. Nešťastné události se odrazily na psychice družstva, které v první lize nakonec skončilo až třetí a namísto snění o extralize se muselo bránit pádu do druhé ligy. Ján Danihel však měl jiné starosti, protože v září putoval na vojnu.

Coby vysokoškolák měl strávit v zeleném sukně jediný rok minimálně v poddůstojnické hodnosti s vyhlídkami na povýšení až na poručíka. „Slíbili mi, že nastoupím do Benešova a pak mě šoupnou do Pardubic a tam budu závodit,“ svěřuje se, že se plochodrážních řidítek rozhodně nemínil vzdát, a to tím spíše, pokud se poprvé ve své kariéře dostal až do závěrečného patra o federální mistrovství republiky jednotlivců.

„Když se ty závody jely, byl jsem už v Benešově,“ připomíná, že absolventi vojenských kateder vysokých škol rukovali o měsíc dříve než branci s nižším vzděláním. Nicméně v Žarnovici se stále drželi naděje, že by poprvé ve své historii měli svého stálého zástupce v nejelitnější československé soutěži.

„Žarnovičtí naložili moje motorky a kombinézu a přijeli pro mě do kasáren,“ vypráví Ján Danihel. „Byli za náčelníkem, jestli mě pustí, ale on nepustil. Nechtěl jsem utéct, bál jsem se, že by mě zavřeli jako dezertéra. A nakonec z kvalifikace nebylo nic.“

Nicméně v říjnové kvalifikaci o udržení se v první lize se už objevil a své žarnovické publikum potěšil svým dvanáctibodovým maximem. „Měl jsem tichý souhlas náčelníka štábu, že mě pouštěli na trénink a závody na opušťák, a do půlnoci jsem se musel vrátit,“ vysvětluje. „Jezdil jsem autem. Ruda Havelka mi ho garážoval u sebe doma v rodinném domku.“

Pro Jána Danihela se tak mnohdy odehrával další závod na cestě do pardubických kasáren. „Bylo to náročné, když třeba v Žarnovici skončily závody o šesté,“ souhlasí. „Dálnice nebyly, jen kousek za Brnem a embéčko tisícovka dostávala záhul. Měl jsem obavy, že kdybych to nestihl do půlnoci, příští týden by mě nepustili. Tak jsem musel dodržovat večerku.“

Své páky však nasadila i Preglejka. „Mezitím se klub pokoušel přeřadit mě do Levic,“ říká Ján Danihel, že tím by se přiblížil Žarnovici na nějakých čtyřicet kilometrů. „Až ve třetí instanci to zamítlo ministerstvo obrany, že jsem důstojník západního vojenského okruhu a plochá dráha je nebezpečná.“

Jenže trénink v Žarnovici poslední červnový den vyřešil veškeré snahy, ale bohužel hodně nešťastným způsobem. „Rozmlátil jsem se,“ konstatuje Ján Danihel věcně. „Měl jsem dvojitou zlomeninu čelisti, otřes mozku a zlomenou navikulárku. Na stomatochirurgii v Bánské Bystrici mi čelist zdrátovali až za dva dny. Ptal jsem se proč a oni, že nepotřebují pěknou mrtvolu. Nevěděli totiž, co je s hlavou, nejdřív řešili ji a teprve potom čelist.“

Léčení v nemocnici a doma ve Zvoleně se protáhlo, takže se Ján Danihel do kasáren vrátil až v létě. „Otec mě převezl do Pardubic,“ vypráví. „Tam to prošlo, druhý den mě lékař zavezl do ústřední vojenské nemocnice do Prahy. Tam jsem byl posledních čtrnáct dnů v srpnu, potom mě poslali do kasáren odevzdat mundůr a do civilu.“

Tehdy Ján Danihel nebyl ještě skálopevně rozhodnutý pověsit kombinézu na hřebík. „Ještě jednou jsem se na tom v říjnu svezl, jestli jsem to nezapomněl,“ připouští. „A nezapomněl. Když jsem pak šel žádat o licenci, lékař mi řekl, že mám jít navštívit Joža Tužinského, co měl amputované nohy, a pak se mám vrátit, jestli od něho to potvrzení chci. Navštívil jsem Joža a pak se vrátil za doktorem, že chci. Potvrdil mi to, vyřídil jsem si licenci, ale už jsem nejel. Měl jsem pětadvacet roků, bylo potřeba se usadit a založit rodinu.“

 

Touha poslouchat slovenskou hymnu z pódia přetrvává

Z voňavé kávy zbývá jen lógr na dně sklenice. Rado Fuska se zpoza výčepu ptá, jestli si Ján Danihel přeje ještě něco dalšího. Odpovědí mu je jen zakroucení hlavou. Čas utekl rychle, stejně jako vyprávění o devíti závodních sezónách. A on musí do Zvolena za svou starou maminkou, aby si nedělala starost.

„Přestat závodit bylo těžké,“ říká Ján Danihel, ještě než z hospůdky vedle kuželny žarnovického stadiónu odejde. „I dnes mě svrbí dlaně, když se na to dívám. A hodněkrát si myslím, že bych byl rychlejší než oni.“

Z plochodrážního dění načas zmizel, nicméně nyní je opět jeho součástí. „Od roku 1985 jsem pracoval v Bratislavě a do Žarnovice jsem ani nejezdil,“ upřesňuje. „Až v roce 2005 jsem se vrátil, pracuju v Banské Bystrici. Jezdím sem na všechny závody a dělám environmentálního komisaře. A závidím jezdcům, co tam jsou. A já jsem na tribuně nebo na svahu.“

Ještě než si podáme ruce na rozloučenou, Ján Danihel vystihne svou kariéru. „Těch devět sezón byly krásné roky,“ říká upřímně a prakticky rovnou se svěřuje s touhou ještě krotit plochodrážní speciál ve smyku. „Víckrát jsem přemýšlel, že ti veteráni to jezdí nic moc. Chtělo by to trochu peněz. A trochu odvahy. A možná bych tu slovenskou hymnu na stupních vítězů slyšel. Ale už mám přece jen jednašedesát let…“

 

Naše vyprávění o plochodrážní kariéře Jána Danihela proto možná zatím ještě žádný závěr nemá.

 

Plochodrážní kariéra Jána Danihela (*28.5.1954) v zrcadle času:

1971	v pátek 29. října debutoval v Žarnovici v seriálu mistrovství Slovenska dvěma body a dvanáctým místem v třináctičlenném poli, druhý den byl osmý a v celkové klasifikaci pěti závodů třináctý
1972	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 18 bodů z 89 bodů klubu celkem), postup do finálové skupiny C, v němž Žarnovica skončila čtvrtá (Ján Danihel 2 body ze svého jediného závodu v Žarnovici); v mistrovství Slovenska čtvrtý s jedním druhým a dvěma třetími místy; 14. ZP SNP
1973	Žarnovica druhá v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 20 bodů z 94 celkem), postup do finálové skupiny C, v níž Žarnovica obsadila třetí místo (Ján Danihel 11 bodů z 82 celkem); vítěz mistrovství Slovenska s vítězstvím v Žarnovici, dvěma druhými místy v Zohoru a jedním třetím místem v Žarnovici; 14. ZP SNP; účast ve třech kontrolních závodech juniorů v Čakovicích, dvakrát druhé, jednou první místo
1974	Žarnovica třetí v 1.lize skupiny B (Ján Danihel 28 bodů z celkových 98); čtvrtý v mistrovství republiky juniorů (třetí místa v Liberci a Břeclavi, vítěz v Žarnovici); mistrovství Slovenska nebylo dokončeno a pořadí vyhlášeno od zeleného stolu – Ján Danihel třetí (vítěz v Zohoru); 14. ZP SNP
1975	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel jednička týmu s 68 body z 208 celkového zisku klubu) a postup do kvalifikace o extraligu 1976, kde Žarnovica obsadila čtvrtou příčku (Ján Danihel 10 bodů ze 40 celkem); 9. při mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 3. ZP SNP; 5. při prvním ročníku Zlaté stuhy v Pardubicích
1976	Žarnovica vítězem první ligy (Ján Danihel 64 bodů z 274 celkem), postup do kvalifikace o extraligu 1977, v níž skončila čtvrtá (Ján Danihel 11 bodů z 29 celkem); vítěz březnového závodu na závěr soustřední jezdců Žarnovice a Březolup v Žarnovici; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 6. ZP SNP
1977	Žarnovica druhá v první lize (Ján Danihel 62 bodů z celkových 231), postup do kvalifikace o extraligu 1978, kde skončila čtvrtá (Ján Danihel 16 bodů z 52 celkem); 3. v mistrovství Slovenska; 6. ZP SNP; 3. při Memoriálu Josefa Trojáka
1978	Žarnovica třetí v první lize (Ján Danihel 49 bodů ze 179 bodů celkem), místo kvalifikace o extraligu čekala klub kvalifikace o udržení se v první lize, v ní skončila druhá a zachránila se (Ján Danihel jel kvůli zářijovému nástupu na vojnu jediný závod ze čtyř v Žarnovici, kde vyhrál všechny své jízdy, tedy 12 bodů ze 130 celkem; vicemistr Slovenska (vítězství v Žarnovici a Zohoru, druhé místo v Zohoru); spolu se Zdeno Vaculíkem vyřazeni ze semifinále mistrovství republiky dvojic v Kopřivnici a Březolupech; kvůli vojně absentoval ve finále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1980; 4. ZP SNP
1979	Žarnovica druhá v 1.lize (Ján Danihel 51 bodů z 231 celkového zisku klubu); vážné zranění z 30. června ukončilo jeho aktivní kariéru; v pořadí mistrovství Slovenska vyhlášeného od zeleného stolu figuruje jako sedmý

Foto: archív Jána Danihela, Ján Danihel, archív Jána Daniela, archív autora a Martin Búri

Depo plochodrážního stadiónu na Borech rozhodně nepatří k těm titěrným. Jeho ošidným místem může být výjezd na dráhu, kde by se opozdilec pospíchající za dvouminutovým limitem mohl srazit s protivníky vracejícími se z oválu. Jsou tu proto dva pruhy jako na silnici včetně značek. A o pořádek se tu stará tým na čele s mužem nanejvýš povolaným. Jaroslav Lucák se totiž nejen v roli manažera podílel na nezapomenutelném plzeňském extraligovém zlatě ze čtyřiadevadesátého, avšak pražský velkoklub dokázal porazit už o dvě desítky let dříve. Ani jemu samotnému se za řidítky plochodrážního motocyklu nevedlo špatně, byť jeho závodní kariéru ukončily následky pádu v Čakovicích.

 

Plochodrážní debut po osmi sezónách v terénu

Motocyklové opojení zasáhlo Jaroslava Lucáka už v mladém věku. Psal se rok 1960, kdy absolvoval svou první motocyklovou soutěž. Vedl si pečlivě záznamy, takže víme, že jich odjel sedmnáct. Dalších sedm let strávil závoděním v motokrosu, v němž jej diváci viděli v akci dohromady v jednaosmdesáti mítincích.

„Jel jsem pionýra, bylo mi šestnáct,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na dobu svých začátků před více než půlstoletím. „První závod jsem jel v Liticích a ten jsem vyhrál. Jezdil jsem osm sezón v terénu a pak jsem závodil v motokrosu jako veterán až do roku 1996, kdy jsem naposledy jel ve Stříbře. Ruplo mi v zádech, to byl signál, že mám skončit. Za osmnáct sezón jsem v motokrosu odjel 126 závodů. Na plochý dráze jsem dojel deset sezón a dohromady i s motokrosem jsem odjel 214 závodů.“

Nicméně tímto způsobem bychom se na konec našeho vyprávění dostali poměrně hopem. Proto nyní musíme koordináty navigace našeho stroje času nastavit na rok 1967. V neděli 12. listopadu se na Homolce v Plzni konal závod do strmého vrchu. Jaroslavu Lucákovi patří osmá příčka v kubatuře 250 ccm, zatímco v půllitrech je o jednu pozici horší. V té chvíli už ale věděl, že jeho další závodnická budoucnost se bude odvíjet ve sportu levých zatáček.

„Skončil jsem s motokrosem, ale měl jsem pořád chuť závodit,“ vypráví. „Na silnici to vzhledem k mým možnostem nešlo. Nejdostupnější pro mě byla plochá dráha. A tak jsem na podzim 1967 přišel na stadión sem v Plzni.“

Brány současného stadiónu na Borech se otevíraly již roku 1960. Poslední červencovou neděli tady československý nároďák vyhrál středoevropskou kvalifikaci prvního ročníku světového šampionátu družstev. O čtrnáct dnů dříve tady ligový KAMK Plzeň o jedenáct bodů podlehl pražské Rudé hvězdě a v září porazil KAMK Ústí nad Labem vysoko 66:42.

Plzeň zůstávala na ligové scéně až do zániku šampionátu republiky družstev po sezóně 1962. O pět let později stála u jeho renesance a ve skupině A Poháru Světa motorů skončila třetí. Tým opírající se především o Miroslava Šmída a Václava Hejla si svůj výsledek vysloužil porážkami Českých Budějovic doma na Borech i na výjezdu na Dlouhou louku.

V osmašedesátém se liga opět jela jako oficiální šampionát republiky. Plzeň byla zařazena do druhé ligy spolu s Pardubicemi a Českými Budějovicemi, avšak nakonec ze soutěže odstoupila. Hrdina našeho vyprávění však měl zbrusu jiné starosti, protože na borském stadiónu usilovně trénoval.

„Začal jsem trénovat, odjeli jsme deset tréninků,“ říká a dodává, že první zkušenosti s atypickým motocyklem nebyly zrovna nejlepší. „Nebyl nikdo, kdo by ti poradil. Našli se rádci, že máš projet zatáčku na plnej‘ plyn a nedávat nohu na zem. Skončil jsem většinou v kotrmelcích, až pak jsem do toho zapojil i hlavu.“

 

Místo extraligy ligová reorganizace

Jaroslav Lucák se své ostré závodní premiéry dočkal ještě na podzim roku 1968. Semifinále kvalifikace v Pardubicích vidělo hladký patnáctibodový triumf debutujícího mladíka Milana Špinky. Na nástup dorazilo hned šest náhradníků, kteří se dočkali své zvláštní jízdy. Vyhrál ji Bedřich Mareš před otcem Špinkou, zatímco začínající plzeňský plochodrážník dojel do cíle jako šestý.

V devětašedesátém se druhá liga nekonala, ale na Jaroslava Lucáka čekaly individuální závody. Ten první byl juniorský šampionát ve Slaném. Sedmadvacetiletý hrdina našeho vyprávění pohodlně splnil věkový limit, jenž byl stanoven na třicet let. Se sedmi body skončil devátý. Druhý den si ve Slaném ještě o jednu příčku polepšil.

Tehdejší juniorka sloužila jako předkvalifikace do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1970, do níž se Jaroslav Lucák kvalifikoval jako náhradník. První dvě kola v Třinci a Vracově proběhla bez něho, ale představil se ve třetím závodě, kde ze dvou výjezdů na ovál vytěžil tři body.

Během své první kompletní sezóny poznal ovály ve Slaném, Pardubicích, Plzni, Olomouci, Vracově, Liberci a Polepech. „Mám vzpomínku na Vracov,“ vybavuje si. „Hrozná dráha. Měli jsme takový motorky, že ti prasknul řetěz nebo odešla svíčka. Vyjeli jsme čtyři, tamty popadali. Mně prask‘ řetěz v poslední zatáčce, ale ještě jsem doběh‘ do cíle pro tři body.“

V sezóně 1970 se československá liga stala opět dvoustupňovou soutěží. V první lize startovaly RH Praha, Bateria Slaný, Tatra Kopřivnice, Ústí nad Labem a ZP Pardubice. Ve druhé LIAZ Liberec, Žarnovica, Matador Bratislava, koalice Břeclav – Březolupy, Viktoria Žižkov a ČSAD Plzeň.

Zatímco při dubnové národní kvalifikaci, nejnižším stupni kvalifikace o šampionát republiky, našel Jaroslav Lucák v Liberci rozbahněnou a těžkou dráhu, o čtrnáct dnů později ji vysušilo sluníčko. Motocykl osadil převodem 18:59, ale inkasoval dva body a Plzeň prohrála 42:36.

Nicméně záhy přišla vítězná kampaň Plzeňanů. V rychlém sledu za sebou vyřídili na Borech Žarnovicu, Bratislavu i žižkovskou Viktorii. V srpnu se vraceli s vítězstvím rovněž z Březolup, doma vrátili prohru Liberci. Zvítězili i v Bratislavě, kde Jaroslav Lucák se čtrnácti body dosáhl svého prozatím nejlepšího výsledku. Další body do tabulky jim přidalo i kontumační vítězství nad Žarnovicou.

„Vyhráli jsme druhou ligu, ale změnili systém a jely se čtyřky,“ krčí rameny nad sportovní nespravedlností, že se vítězný druholigový klub oproti dosavadním zvyklostem nedočkal postupu do vyšší divize. Přechod na čtyřčlenná družstva měl odstranit latentní ligové neřády. Jenže v době, kdy deset týmů nemělo výraznější potíže postavit sedmičlennou sestavu, šlo zároveň o kontraproduktivní krok.

 

Mezi československou elitou

Změny na ligové scéně sezóny 1971 byly vskutku převratné. Vyšší divize poprvé nesla název extraliga a její čtyři celky čekaly jen čtyři závody. První ligou se nazývala nižší soutěž, jejíchž osm účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Její vítěze čekala podzimní kvalifikace o další extraligový ročník, jíž se účastnily také dvě poslední družstva extraligy. Uvážíme-li, že sestavu tvořili jen čtyři závodníci a náhradník, pochopíme, co přinesly snížené příležitosti pro závodníky ruku v ruce s nižším počtem závodů.

Plzeň svoji skupinu vyhrála na pomocná kritéria při shodném počtu tabulkových bodů s Českými Budějovicemi, ale v kvalifikaci o extraligu shořela. Historie se opakovala i napřesrok. S tím rozdílem, že Západočeši po hladkém triumfu v áčku narazili na Jihočechy až ve skupině C, jež plnila funkci prvoligového finále. České Budějovice byly lepší, v kvalifikaci o extraligu posléze vyřadily z elitní společnosti Kopřivnici, avšak Plzeň opět skončila poslední.

„Šlo nám to na stadiónech jako Plzeň nebo Pardubice,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na ligové boje před čtyřiceti lety. „Ale Kopřivnice a Budějice, kde byly hluboký dráhy, nám to. V Budějicích jsi jel do zatáčky a vnitřek byl vejš‘ než trať. Když tam někdo upad‘, neviděl jsi ho.“

Jaroslav Lucák se však na prahu své třicítky více a více prosazoval i na individuální bázi. Počátkem sedmdesátých let se ustálil kvalifikační proces mistrovství republiky jednotlivců na trojstupňovém modelu. Z národní kvalifikace a mistrovství Slovenska se postupovalo do předkvalifikace a odsud do kvalifikace. Do ní se zapojili závodníci, kteří v šampionátu republiky skončili hůře než osmí, zatímco elitní osmička se udržela i napřesrok.

Počátkem března rozesílal František Ulrych z podkomise ÚAMK pro plochou dráhu nominační listiny pro národní kvalifikaci. Jaroslav Lucák měl dvanáctku na své domácí dráze. Nepoznal hořkost porážky. „První věnec na ploché dráze,“ zapsal si do svého sešitku a na zdůraznění své radosti si předchozí větu podtrhnul. Ve druhém kole ve Slaném skončil druhý, ve třetím v Liberci třetí.

V předkvalifikaci mu chyběly body z Kopřivnice, kde po pádu v rozjížďce s číslem tři vzdal. Přesto stačil postoupit do kvalifikace. Po čtrnáctých místech v Praze a Pardubicích zatáhl v Plzni. Jedenáct bodů stačilo na pátou příčku a celkový součet na místo náhradníka v mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1972!

Příležitost v nejstarším motoristickém šampionátu naší země se naskytla již v prvním závodě ve Slaném. Zaskakoval za Pavla Buštu a bral tři mistrovské body za třinácté místo. Druhý den na děravé dráze v Chomutově byl šestnáctý. V Českých Budějovicích přišla repríza slánského třináctého místa. Nejlepším výsledkem Jaroslava Lucáka v individuálním šampionátu se stalo desáté místo z červnové Prahy, protože poslední dva závody šestidílného seriálu již neabsolvoval.

„Ve Slaným udělali program na mistrovství republiky a na titulní straně jsem byl já,“ vybavuje si. „Ukázka, jak se má jezdit smykem! Tenkrát bylo dvacet jezdců, co jelo mistrovství republiky, ale dalších deset, patnáct, co byli vyrovnaný. Nestačili na Štancla a první trojku, ale těch třicet závodníků mělo výkonnost dobrou. Tenkrát nás, jezdců bylo hodně.“

 

Extraligové stříbro manažerského benjamínka

Coby finalista mistrovství republiky nemusel v sezóně 1972 do národní kvalifikace, ale dostal se rovnou do předkvalifikace. Její první mítink v Žarnovici vynechal, aby následující sobotu v Plzni nasbíral patnáct bodů a hladce vyhrál. Druhý den v Liberci skončil sedmý. Osmými místy v Čakovicích a Liberci a desátým v Pardubicích potvrdil postavení náhradníka i pro šampionát jednotlivců 1973.

Jenže po jarních nominačních závodech o majitele reprezentačních vest se diváci dočkali pohledu na Jaroslava Lucáka až v srpnu. Nešlo však o ledasjaký záskok, protože ve dvou závodech finále první ligy na Borech pomohl své Plzni deseti body k postupu do kvalifikace o extraligu 1974.

„Začal jsem dělat trenéra,“ vysvětluje svou absenci. „Harry Tajče tady zlikvidovali, měl nějaký šmeliny. Když jsem v sedmašedesátým na podzim přišel a vyfasoval motorky, bylo tady bezvládí. Já a Jirka Nový jsme sháněli, kdo by nám dělal trenéra. Nikdo to nechtěl dělat, ani Karel Polák, ani Káča Kadlec. A tak jsme přemluvili Tajče, aby to vzal.“

První plzeňské úspěchy sedmdesátých let jsou dílem tohoto dobrodruha. „Od devětašedesátýho tady začal organizovat,“ vypráví Jaroslav Lucák. „Jezdily se čtyři kola, start a čtyři kola, bylo to přínosný a Harry nás drezíroval. Já jsem v tom třiasedmdesátým víceméně skončil jako závodník, vzal jsem toho trenéra a zbláznil jsem kluky.“

A vskutku Jan Hádek, Jiří Hladík, Václav Hejl, Karel Červenka, Miloslav Motl, Lumír Volín a Ladislav Drobný, kteří se ve čtyřech kvalifikačních závodech v plzeňské sestavě vystřídali, vzali očekávání svého nového kouče vážně. V Kopřivnici sice postrádali čtyři body na domácí a osm na Pardubice, ale doma vyhráli. V dvojici pardubických podniků skákal nejvýše bílý koník, ale Západočeši dvěma druhými místy zpečetili svůj postup do extraligy 1974. Jenže to byl teprve počátek všech překvapení!

Nováček si ve vyšší soutěži nepočínal nikterak rozpačitě. Do kvalifikace spadly nejen Pardubice, ale i Slaný, s nímž měli Plzeňané stejný počet tabulkových bodů. Západočechy tak v jejich první extraligové sezóně čekal finálový duel s Prahou o mistrovský titul.

„Koupili jsme Honzu Holuba,“ uvědomuje si klíčový tah černým koněm na šachovnici extraligy 1974. „Zaplatili jsme ho, stálo to dvacet tisíc. On si za to pořídil koberce do baráku.“ Na rozdíl od základní části se finále jelo v sedmičlenných sestavách, v nichž nechyběl ani on. Mohl si tak na vlastní kůži vychutnat pocity vítězů, protože Plzeň při prvním závodě předčila Pražany 58:50.

„Dali jsme jim dardu,“ zní z úst Jaroslava Lucáka spokojenost i po čtyřiceti letech. „To bylo ještě na asfaltu. Oni se ho báli jako čert kříže. Tak jsme je tady zdrtili. V novinách psali, že jsme štika ligy a já nejmladší trenér v extralize. Tehdy byl Ruda Havelka v Pardubicích, Tonda Kasper v Praze a Jaroslav Průša ve Slaným.“

Při odvetě v Praze však Rudá hvězda vrátila Plzeňanům porážku i s úroky. Skóre se zastavilo na 77:30, takže Pražané vyhráli titul poměrem 127:88. Západočeši se však mohli radovat ze stříbra. A až do pardubického nástupu v sezóně 1978 zůstávali vedle Slaného jediným týmem, který v extraligovém závodě dokázal uštědřit porážku pražskému velkoklubu.

 

Dobře nastartovaný comeback s mnohem horším koncem

Jaroslav Lucák však dlouho nevydržel sledovat své svěřence, kterak se prohánějí po ovále. „Trochu jsem trénoval a svezl se při tréninku na extraligu a jel pár rozjížděk náhradníků a přebor střediska,“ dočteme se v jeho poznámkách. O jeho účasti při finále extraligy 1974 již víme, o rok později se v roli náhradníka objevil v sestavě Plzně při závodě na Markétě. Rýsoval se závodní comeback.

„Nedalo mi to,“ vysvětluje svou touhu po návratu do závodního sedla. „Měl jsem chuť na motorku. Když jsi jako trenér vyprávěl klukům, co maj‘ dělat, na tý motorce sis to sám ověřil.“ I když si svůj účet ve svém závodním notýsku uzavřel již po sezóně 1973, stránka s nadpisem 1976 se začala rychle zaplňovat dalšími závody.

Bez jakéhokoliv tréninku vletěl do národní kvalifikace a v březnovém závodě na Borech jej porazil pouze Zdeněk Smoček v březolupské vestě. Z pódia nesestoupil ani v dalším pokračování ve Slaném, kde byl třetí, zatímco ve Mšeně vyhrál, když v rozjezdu porazil libereckého Karla Bláhu. V celkové klasifikaci vyhrál.

Nejvyšší příčku neopouštěl ani v dalších kvalifikačních stupních vedoucích k mistrovství republiky jednotlivců 1977. Semifinále předkvalifikace začal maximálním ziskem v Kopřivnici a třetím místem druhý den v Ostravě, kde v dodatkové jízdě za sebou nechal Miloslava Čmejlu a Ladislava Frydrýška. Předkvalifikaci nakonec vyhrál také, byť byl dvakrát druhý, v Liberci za Jaroslavem Hauptmannem a v Čakovicích za Miloslavem Černým.

„V roce 1976 začal největší rozkvět plochý dráhy u nás,“ uvažuje. „Začaly se jezdit juniorský jízdy v lize.“ Za pravdu mu dává stoupající počet závodníků a vznik druhé ligy. Jaroslav Lucák koučoval Plzeň, za níž čtyřikrát nastoupil v extralize jako náhradník. Více se realizoval s béčkem ve druhé lize.

V roli dráhového náhradníka absolvoval plzeňský závod ranku mistrovství republiky jednotlivců, kde mu k bronzu chyběl jediný bod. Na podzim začala rozhodující bitva, zda se v něm Jaroslav Lucák napřesrok objeví jako stálý účastník. Dobrá forma byla skvělým příslibem, avšak úvod v Březolupech jezdícímu plzeňskému kouči nevyšel.

Druhý den v Kopřivnici se však vrátil čtvrtým místem do hry. Třetí zářijovou sobotu byl na Markétě pátý a chleba se měl lámat druhý den v Čakovicích. „Už bylo rozhodnuto, že postoupí Aleš Dryml a Luboš Tomíček, jinak nikdo,“ vybavuje si závod, kde jeden bod z rozjížďky s číslem osm měl zůstat posledním, který vyválčil na domácím kolbišti.

V desáté jízdě narazil na Luboše Tomíčka, který doposud prohrál jen s Alešem Drymlem. „Závodil jsem s ním,“ vzpomíná Jaroslav Lucák. „Já ho objel, on mě předjel. Já mu to vrátil, ale on už byl drzej‘ a jezdil mi po noze. Nahoře na vidlici byly příčky, dělali pod tím rouru, ale já jí neměl. Pustil jsem malýho Tomíčka pod sebe, chyť jsem ale díru. Kolo se uhnulo a šel jsem na držku do prken. Praštil jsem se do zad, bolely mě, ani na tom motokrosu jsem pak nemoh‘ závodit.“

 

Extraligová sbírka cenných kovů doplněná o zlato

Myšlenku, že by jeho comeback skončil zrovna v tom nejlepším, si Jaroslav Lucák nechtěl příliš připouštět. Jaro roku 1977 jej zastihlo opět v plném tréninku. V půlce dubna vyrazil na pouťák družstev do NDR. „Udělal jsem si takovej‘ delší rám,“ říká, ale záhy zjistil, že plochodrážní kombinéza musí na hřebík. „Nešlo mi to, musel jsem skončit. Měl jsem po tom pádu na podzim v Čakovicích velké bolesti v kříži.“

V nominační listině národní kvalifikace pro Kopřivnici, Čakovice a Chomutov ještě figuroval, ovšem propiskou dopsaná poznámka „zanechal aktivní činnosti“ je výmluvná. Nicméně v osmdesátých letech se vrátil k motokrosu na veteránské úrovni.

„Jako veteráni jsme brali motokros vážně,“ nezastírá. „Hodně se závodilo. V roce 1988 jsem skončil čtvrtej‘ ze čtyřiačtyřiceti jezdců, jezdil jsem ČZ 250 a závodil až do padesáti. Pořád jsem trénoval plochodrážní mančaft. Mimo dvou sezón, kdy trénoval Honza Holub, jsem to dělal třicet let.“

Na extraligovém stříbru a bronzu Plzně se podílel také jako závodník, ale zlato roku 1994 mu patří plně coby koučovi. „Díky Jirkovi Štanclovi jsme získali Simona Wigga,“ vzpomíná. „Prohráli jsme jen v Chabařovicích a v Pardubicích. Rozhodující závod se jel v Praze. Na jaře jsme je doma porazili, teď jsme přijeli na Markétu. Pražáci říkali, že jsme přivezli Simona, že nám to nepomůže, protože tady krátce předtím při mistrovství světa neujel ani bod. Ale porazili jsme je a Pražákům se pak jen protáhla huba.“

Plzeň musela vyhrát ještě na diplomatickém poli. „Bylo popotahování, že Venca Verner měl cizí licenci,“ popisuje Jaroslav Lucák. „My říkali, je Čech, má českou licenci, jede za nás. Ale Mičán to nechtěl připustit. Pořád se mu nezdálo, že Plzeň porazila Prahu. Ale musel se s tím nakonec smířit.“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Lucáka (* 31. 10. 1942) v zrcadle času:

1960 – 1967	sedmnáct motocyklových soutěží a jednaosmdesát motokrosových závodů
1968	deset tréninků na ploché dráze; Plzeň odstoupila z 2. ligy; náhradníkem semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1969 v Pardubicích, kde absolvoval zvláštní jízdu náhradníků, v níž dojel poslední
1969	účast v juniorském přeboru republiky, postup do kvalifikace o MR jednotlivců 1970, bližší výsledky nejsou známy
1970	Plzeň vyhrála 2. ligu (Jaroslav Lucák měl nejlepší závod v Bratislavě se čtrnácti body); nepostoupil z národní kvalifikace
1971	Plzeň vítězem první ligy skupiny A, v kvalifikaci o extraligu 1972 čtvrtá; z národní kvalifikace postoupil přes předkvalifikaci až do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1972, z níž se coby náhradník kvalifikoval do mistrovství republiky 1972
1972	Plzeň zvítězila v první lize skupiny A, ve skupině C skončila druhá a v kvalifikaci o extraligu 1973 opět čtvrtá; v mistrovství republiky jednotlivců sedmnáctý (Slaný 13., Chomutov 16., České Budějovice 13., Praha 10., Svitavy a Kopřivnice NS); v předkvalifikaci pro MR 1973 pátý, v kvalifikaci jedenáctý a s tím i postup do MR 1973 jako náhradník
1973	Plzeň vyhrála prvoligovou skupinu A, ve skupině C druhá, v kvalifikaci o extraligu 1974 druhá, Jaroslav Lucák se v sestavě objevil jako náhradník až ve dvou závodech céčka srpnu (10 bodů z celkových 108 bodů klubu; jarní kontrolní závod o nominaci do mistrovství světa – devátý v prvním kole, sedmnáctý ve druhém
1974	z pozice manažera dovedl Plzeň ke stříbru a ve finále sám nastoupil, z celkových 88 bodů svého klubu nasbíral dva body
1975	stejně jako o rok dříve trénoval a závodil při tréninkových závodech v rámci klubu, na jaře však absolvoval přátelské utkání RH Praha vs. Plzeň; Plzeň skončila v extralize čtvrtá
1976	Plzeň třetí v extralize (Jaroslav Lucák získal bod z 214 bodů celku); Plzeň B třetí ve druhé lize (Jaroslav Lucák 27 bodů ze 133 celkem); dráhový náhradník pro závod skupiny B MR jednotlivců v Plzni, skončil 4.; vítěz národní kvalifikace (Plzeň 2., Slaný 3., Mšeno 1.), vítěz semifinálové skupiny A předkvalifikace (Kopřivnice 1., Ostrava 3.), vítěz předkvalifikace (Liberec 2., Čakovice 2.), v semifinálové skupině A kvalifikace osmý (Březolupy 11., Kopřivnice 4., Praha 5., Čakovice 16.); druhý při prvním ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1977	dva pouťáky v Rostocku a Neubrandenburgu; později závody motokrosových veteránů; činovník, trenér a manažer plzeňského klubu, jenž v roce 1994 dovedl k extraligovému titulu

Foto: archív Jaroslava Lucáka a Antonín Škach

Kopřivnice – 13. září 1975
První liga 1975 odstartovala až na sklonku července. V jejím prvním závodě si Tatra Kopřivnice vybrala volný los, ale od druhého kola v Žarnovici se usadila na nejvyšším stupni vítězů. Moravský tým šel od vítězství k vítězství a pět tabulkových bodů inkasoval v rychlém sledu také v Čakovicích, Chabařovicích, doma v srpnu. Září otevřel dalšími primáty v Chabařovicích a Čakovicích. Jeho třiceti bodům v té chvíli nemohl nikdo konkurovat, Žarnovica jich měla sedmnáct, Březolupy třináct, Čakovice devět a Chabařovice osm. Kopřivničtí závodníci již myslí na podzimní kvalifikaci o extraligu, kterou jim v dvaasedmdesátém vyfoukla Plzeň. Na kalendáři je sobota 13. září a na jejich ovále se všechno chystá na osmé prvoligové kolo. Nikdo netuší, že se změní v tragédii. A že po květnové smrti Ladislava Eliáše bude svět ploché dráhy oplakávat březolupského Josefa Trojáka. Magazín speedwayA-Z se k osudné chvíli vrátil s jeho trenérem Milošem Plzákem, soupeřem Miloslavem Čmejlou a synovcem Dušanem Trojákem.

 

 

Talent se dokáže prosadit

Silvestr roku 1948 se slavil ještě v Zlíně, avšak do Nového roku 1949 se zdejší lidé probudili jako občané Gottwaldova. O něco více než šest let později, přesně řečeno v neděli 23. ledna 1955 se tady narodil Josef Troják. Po devítiletce se začal učit automechanikem v odborném učilišti městského Opravářského podniku. A někdy ve svých sedmnácti potkal plochou dráhu a začal za ní jezdit do Březolup.

V té době nebyl takový zájem ničím výjimečným a chlapců v jeho věku se okolo závodních motocyklů motalo bezpočet. Pamětníci dodnes vzpomínají nejen na jeho skromnost, ale i vysoké nároky, které na sebe kladl, a obrovskou píli. Díky kombinaci všech faktorů se mu splnil sen stát se závodníkem.

Ještě na konci února roku 1973 se nevešel do břeclavské sestavy v přípravném domácím utkání proti Kopřivnici, s níž se po jejím pádu z extraligy měla utkávat v prvoligové skupině B. V sobotu 28. dubna však nechybí ve startovní listině tréninkového závodu jednotlivců v Kopřivnici. Dnes působí neuvěřitelně, že pouze Petr Ondrašík byl ve startovní listině členem jiného klubu než Kopřivnice nebo Březolupy.

Josef Troják získal tři body a obsadil třináctou příčku, nicméně na další závody musel dlouho čekat. Odklon od ligových dvojutkání směrem ke střetnutí čtyřčlenných družstev v období personálních přebytků brzdil celou řadu jezdeckých kariér. V květnu při národní kvalifikaci v Březolupech přišel s osmnáctkou jen na nástup. Avšak v září v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který však ještě nenesl název Zlatá stuha, skončil osmý.

Ve čtyřiasedmdesátém zakotvil v sestavě Březolup, které dál táhly břeclavskou prvoligovou káru. Jenže sytém čtyřek zredukoval její program na pouhé čtyři podniky ve skupinách, protože finále se tentokrát nejelo. Josef Troják však na sebe poutal pozornost i nadále. V prvním kole národní kvalifikace mu chyběl bod na stupně vítězů, kde se objevili třetí Zdeněk Dominik ještě v barvách Kopřivnice, druhý liberecký Josef Kalous a vítězný domácí borec Stanislav Kučera.

Ve druhém kole v Ostravě skončil pátý a ze třetího v Břeclavi si otevřel cestu do předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1975, z níž už ovšem dále nepostoupil. Pódia se dočkal až dvaadvacátý červnový den, kdy Březolupy hostily šestý z osmi závodů zbrusu nového juniorského šampionátu republiky do jednadvaceti let.

Lépe se umístil jen Jiří Jirout, pádící za titulem. Ovšem v průběžné klasifikaci stoupal i Josef Troják. Na druhý den v Břeclavi byl čtvrtý, aby se v Žarnovici postavil na nejnižší stupínek, když v rozjezdu podlehl Jánu Danihelovi. Byť byl původně nominován coby náhradník, nakonec mu patřila pátá příčka.

Před čtyřiceti lety ovšem devatenáctiletí chlapci rukovali na dvouletou vojenskou službu, jíž uniklo jen málo plochodrážníků. Josef Troják nebyl výjimkou a v říjnu 1974 vyměnil civil za zelené sukno. A v této chvíli bude nejlepší předat úlohu vypravěče Miloši Plzákovi.

 

Rozloučení v Gottwaldově

„Byl jsem trenér, koučem klubu byl Standa Kučera,“ vrací se Miloš Plzák do půle sedmdesátých let. „Jezdili Venca Zajíc, mladý Standa Kučera, Milan Chlup, Emil Ondrašík, Oldřich Kachyňa, Pepíček Troják. Tyto kluky jsem vychovával. I na motorce jsem jim ukazoval, jakým způsobem se má jezdit a uváděl je do tajů ploché dráhy.“

Každý ze závodníků se Miloši Plzákovi vryl do paměti. „Pepíček byl takový velice jemný, milý a skromný kluk,“ vzpomíná na hrdinu našeho vyprávění. „Moc mi na něho nesedělo, aby dělal plochou dráhu. Tou jeho fyziologií bych ho dal na jiný sport. Ale byl v té plochodrážní partě, byla to dobrá parta. Standa Kučerů chodil s jeho sestrou, kterou si vzal. Takže byli v rodinném svazku.“

Roztržka se Stanislavem Kučerou starším dostala Miloše Plzáka shodou okolností někdy okolo roku 1975 z trenérského postu. Nicméně stále docházel na stadión, kde byl i osudnou sobotu 13. září, kterou mistr podzim vymaloval zlatými barvami. Josef Troják stejně jako Stanislav Kučera sice kroutili vojnu a nemohli absolvovat běžný plochodrážní program, avšak s tichým souhlasem velitelů vypomáhali Březolupům v první lize, z níž sloučením obou skupin vznikl desetidílný seriál.

„Oni byli v normálním vojenským útvaru v Pardubicích, kde jim nějakým způsobem tolerovali jejich koníček,“ vzpomíná Miloš Plzák. „Neměli vždy povoleno jet na závody, ale ten nešťastný den Pepíček se Standou nějakým způsobem opustili kasárna. A jejich cesta vedla rovnou do Březolup, kde se dopoledne organizoval odjezd do Kopřivnice.“

Březolupy měly v Kopřivnici bílé povlaky. Startovní číslo devět dostal Miroslav Hochwald, desítku Stanislav Kučera, Josef Troják jedenáctku, zatímco Emil Ondrašík byl s dvanáctkou čtvrtým mužem sestavy. Náhradníkem byl Václav Zajíc, tehdy první český přeborník vůbec a klubová jednička, který si už post rezervisty vyzkoušel o týden dříve v Čakovicích.

„Už jsem netrénoval, rozhodoval jen Standa Kučera, koho bude nominovat na závody,“ nemůže Miloš Plzák sloužit informací o změně strategie klubové týmotvorby. „Nikdo nepředpokládal, že nominuje Pepíčka. Měl připravenou motorku, kterou si opatroval, ale vůbec netrénoval. Celou noc nespal a přijel do Březolup.“

Za daných okolností Miloše Plzáka do Kopřivnice nic netáhlo. „Standa s Pepíčkem mi říkali, že se potřebují dostat do Gottwaldova a ptali se, co tady máme za auto,“ vybavuje si Miloš Plzák slunné dopoledne nešťastné soboty třináctého. „Měli jsme tady Robura, byl to takovej‘ malej‘ autobus. Seděli jsme na mezi, kde je tribuna, bylo krásné počasí. Řek‘ jsem klukům, že je tam hodím a nalodili jsme se do toho Robura.“

Patnáctikilometrová cesta však nebyla bez problémů. „Sedl jsem si za volant a oni mi oznámili, že tam jde jen trojka a pětka,“ líčí muž, který později dotáhl moravský klub z druhé ligy až k extraligovým medailím. „Vezl jsem je do Gottwaldova a nahoře nad stadiónem jsem chtěl přeřadit na pětku. Pepíček se na mě vrhnul, že ne, protože nejdou brzdy, že bychom se zabili. Sjel jsem to teda na tu trojku a tam jsem vystoupil.“

O dalších událostech se Miloš Plzák dozvěděl z vyprávění. „Ať byl Pepíček nevyspalý, Standa Kučera ho nechal dovést Robura do Kopřivnice,“ pokračuje. „Hodil by se na náhradníka, ale toho dal Vencovi. Pepíček šel do rozjížďky. V nájezdu do druhé zatáčky nebyly mantinely, v té době se na bezpečnost nedbalo. Natáhlo ho to. Držel se motorky, aby ji nerozbil, pečlivě si ji opatroval. Bohužel ho to vytáhlo až na tu betonovou hráz, kde se na místě zabil. Venca Zajíc měl nastoupit až do další jízdy, ale závod se ukončil.“

Tragédie paralyzovala celý březolupský klub, který druhý den za znamení smutku nestartoval v Žarnovici a posléze zrušil i poslední prvoligové kolo na své domácí dráze. „Při pohřbu, který se konal na hřbitově v Malenovicích, došlo k extempore mezi panem Kučerou a dalšími osobami,“ zní z hlasu Miloše Plzáka smutek. „Vyčítali si, kdo zavinil smrt Pepíčka Trojáka.“

 

Smutné vítězství Kopřivnice

Se svou sezónou 1975 mohl být Miloslav Čmejla víceméně spokojený. Dnešnímu spíkrovi bylo čtyřiadvacet. V dubnu si před zraky svých sousedů v Polepech poprvé vyzkoušel atmosféru mistrovství republiky jednotlivců a dokonce vyhrál rozjížďku s číslem šestnáct před Jaroslavem Hauptmannem. Stalo se tak sice v úloze dráhové rezervy, nicméně chabařovický plochodrážník mířil, aby se stal stálou součástí vrcholného šampionátu, který se zavedením semifinálových skupin rozšířil na dvaatřicet účastníků.

Když 13. září dorazil do Kopřivnice, ještě netušil, že se do prestižního federálního šampionátu vskutku dostane. Kvalifikace měla za sebou teprve dva závody v Chabařovicích a vyvrcholení v Kopřivnici a v Březolupech jí čekalo teprve další víkend. V chabařovickém týmu se Miloslav Čmejka spolu s Josefem Fišer pral o post dvojky za Jaroslavem Zobalem.

„V tu dobu jsem ho znal,“ reaguje Miloslav Čmejla na zmínku o Josefu Trojákovi. „Vybavuju si, jak přijel do Kopřivnice. A byl ve vojenským. Měl tam i sestru ten den, asi aby se viděli, když byl na vojně.“

Nástup osmého prvoligového klání začal úderem třetí odpoledne. A pak již plochodrážní motory bouřily naplno v ostré akci. Jan Jaša rozjásal domácí ochozy svým triumfem v rozjížďce s číslem jedna. Druhý byl Josef Troják, na jehož štítě zůstali žarnovický Ján Daniel a chabařovický Jaroslav Zobal.

Hned vzápětí za sebou Jozef Zimerman nechal domácího Vratislava Kotka a postavení Tatrováků se zkomplikovalo, když Jozef Tóth v rozjížďce s číslem tři odstavil svůj nepojízdný motocykl. Do cíle přijel nejdříve Stanislav Kučera před Miloslavem Čmejlou. Žarnovica a Březolupy měly rázem pět bodů jako Kopřivnice, zatímco Chabařovice byly o dva pozadu.

Jenže Zdeněk Dominik dal ve čtvrté jízdě jasně najevo, že se Kopřivnice chce doma dočkat sedmého triumfu v řadě. Po přestávce sice Stanislav Kučera porazil Jana Jašu, jenže hned nato zaúřadoval Vratislav Kotek. Emil Ondrašík byl v cíli druhý před Miloslavem Čmejlou, zatímco Ján Daniel upadl.

Hlasatel Jaroslav Mičulek mohl hlásit, že Kopřivnice vede se třinácti body před Březolupy s jedenácti, Žarnovicou se sedmi a Chabařovicemi s pěti. Jedním dechem divákům představil účastníky rozjížďky s číslem sedm. Od vnitřního okraje dráhy stanuli u pásky Ján Danihel, Jozef Tóth, Josef Troják a Josef Fišer.

„Jeli na jízdu,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Přijel jsem do depa, postavil jsem motorku, když Pepa Troják jel na jízdu. Koukal jsem se přes dráhu. Svítilo dost sluníčko. Dle mýho se k tomu přidalo, že špatně viděl. V Kopřivnici nebyly bariéry. Najednou se z druhýho výjezdu dostal ven. Jak jsou betonový stupně pro diváky, tam se zasek‘ a zlomil si vaz.“

Zůstane-li závodník po pádu ležet, celý stadión je v myšlenkách s ním. „Viděl jsem, že se něco stalo, nevěděl jsem detaily,“ popisuje Miloslav Čmejla nejistotu, která se v depu rozhostila. „Jela sanitka. Trvalo to dýl, říkal jsem si, že se něco řeší. Naložili ho a jeli po dráze a ven. Sešel jsem dolů z depa. Sanita zastavila. Zaslechl jsem, jak se bavěj‘, že je to špatně. Nechtěli to asi ventilovat, ani nevím, jestli přímo na stadiónu řekli, že se zabil.“

V ten moment závod skončil, Kopřivnice vyhrála i posedmé, ale na obvyklé projevy radosti nemohlo být ani pomyšlení. „Rozdělil bych to do dvou fází,“ svěřuje se Miloslav Čmejla s pocity, které ono překrásné odpoledne v půli září prožíval. „Jako na člověka to na mě působilo velice špatně. A na plochodrážního závodníka, kterýho to mohlo potkat taky velice těžce. Tvrdil jsem si, že se to může stát i mně, ale věřil jsem si, že se mi to nestane. Je to ale průser.“

Do pozice svědka plochodrážní kolize s těmi nejhoršími následky se však Miloslav Čmejla dostal za dva roky znovu, když se při první lize v Chomutově zabil Karel Červenka. „Stalo se to v mojí jízdě,“ povzdechne si. „Odstartoval jsem, byl vevnitř. Najednou jsem zjistil, že se Karel dostává k lajně. Podržel jsem to a na protilehlý rovince jel první. Projel jsem druhou zatáčkou a už mávali červenými praporkem.“

Stejně jako v Kopřivnici, ani v Chomutově Miloslav Čmejla zprvu neměl ponětí o tragédii, jíž se stal svědkem. „Pomalu jsem přijížděl zase k tý zatáčce,“ říká. „A tam byla díra v mantinelech. Prkna tam byly podélně. Viděl jsem, jak tam Karel leží. Měl jsem šok a zajel jsem do depa. Mám to pořád v hlavě, párkrát jsem to připomněl při komentování a i ve své knize jsem na to vzpomněl. Nechci, aby se na Pepu, Karla a další zapomnělo.“

První půle sedmdesátých let se obecně nesla v duchu tlaku závodníků na zvyšování bezpečnosti. Ze seriálu mistrovství světa silničních motocyklů vypadla náročná, ale smrtící Tourist Trophy. Silničáři brojili i proti staré brněnské trati. Udržela si sice svůj světový statut až do roku 1982, avšak bez nejatraktivnějších pětistovek. Niki Lauda v srpnu 1976 málem uhořel na Nürburgringu v kokpitu svého rudého Ferrari 312T2, což předznamenalo konec zdejšího zeleného pekla v rámci formule jedna. A jak na tom byla ve stejném období československé plochá dráha?

„Vždy se sešlo víc faktorů,“ uvažuje Miloslav Čmejla. „V Kopřivnici slunce a to, že tam nebyl mantinel. Pepa Troják udělal salto a zlomil si vaz. U Karla Červenky byl problém, že prkna byly podélně. Lámaly se třísky a jedna mu prošla pod přilbou.“

Kopřivnici považovali za nebezpečnou i následovníci borců ze sedmdesátých let, na druhou stranu však kupříkladu Adrian Rymel a Richard Wolff na ni nedali dopustit. „Byla obtížná, ale já s ní neměl problémy,“ svěřuje se Miloslav Čmejla. „Připadalo mně to jako malý Mariánky. Byly tam dlouhý roviny, nabral jsi rychlost, ale na tu dýlku byla úzká. Ale dalo se ject, byla těžší hlavně dýlkou a poloměrem zatáček. Ale už i za nás tam častokrát jezdci odmítali jet.“

 

Příjmení Troják se vrátilo na ovály

Pověrčiví lidé nevycházejí v pátek třináctého raději ani ven, protože třináctka si už od Jidášových časů vysloužila pověst nešťastného čísla. Jenže před čtyřiceti lety se kopřivnická první liga jela v sobotu a Josef Troják nastoupil ke svému poslednímu závodu v rozjížďce s číslem sedm, jenž je naproti tomu opředeno superlativy. Řešení podobných otázek však raději nechejme astrologům a držme se faktů.

Vítězem sedmé jízdy se v Kopřivnici stal Ján Danihel, což však Žarnovici nepomohlo ke druhému místu v závodě. Josef Fišer za sebou nechal Jozefa Tótha, ale Kopřivnice stejně brala pět tabulkových bodů do tabulky coby vítěz. Druhý den v Žarnovici měla volný los a poslední mítink v Březolupech se nejel. Pořadí v tabulce bylo jasné a Kopřivničané se nakonec v kvalifikaci dokázali naposledy ve své historii vrátit do extraligy.

Březolupský klub zažíval těžko popsatelný šok. A rezignace na zbytek první ligy 1975 byla jen logickým důsledkem. Na sklonku října 1977 poprvé uspořádali Memoriál Josefa Trojáka, jehož prvním vítězem se stal Petr Ondrašík. Ján Danihel, který tehdy v Kopřivnici stál s nebohým závodníkem na startovním roštu, stál na nejnižším stupínku pódia. Nicméně příjmení Troják se na ploché dráze mělo ještě objevit.

„Byl to můj bratránek, naši tatové byli bratři,“ říká Dušan Troják. „Byl to super kluk, s jeho rodinou jsme byli v kontaktu pětkrát, někdy desetkrát do roka. Mně bylo dvanáct roků, když jsem byl v Březolupech poprvé na závodech. Jožka se chtěl před nama ukázat a stejně skončil čtvrtý. Vyhrál Staňa Kučerů.“

Návštěva národní kvalifikace v Březolupech 1974 nechala v Dušanu Trojákovi nesmazatelné stopy. „Od té doby mňa osobně chytla plochá dráha za srdéčko,“ netají se, avšak dodává, že osud jeho bratrance způsobil, že se sám za řidítka plochodrážního stroje nikdy neposadil. „Jak se to Jožkovi stalo, naši mi to zakázali. Bylo mi pod patnáct a říkal jsem si, že v osmnácti už nebudu povolení od rodičů potřebovat. Ale dost brzo mi zemřel otec.“

Ve čtvrtek 12. listopadu 1987 mu však svitla naděje v souvislosti se synem, jemuž dal jméno Vladislav. „Když se narodil, řekl jsem mamce, že se narodil nový plochodrážník,“ pochlubí se. „Odpověděla, že ví, že sem trpělivý, ale nevěřila tomu, že vydržím čekat skoro čtvrt století.“

Vladislav Troják závodil v sezóně 2004, nicméně jeho otce plochodrážní bacil stále neopouští. „Teď jsem si postavil plochodrážní motorku ve spolupráci s Martinem Gavendovým,“ svěřuje se. „Ale jen tak vrkoču a nejsem schopný dát to do nějakého smyku.“

Na svého bratrance Josefa však nemůže dodnes zapomenout. „Tenkrát to byla špatná zpráva,“ vybaví si sobotu 13. září 1975. „Večer jsme se dozvěděli, že Jožka takhle skončil. Měl tak málo roků…“

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a archív autora

Pardubice, sedmadvacátý den měsíce září roku 1970. Ole Olsen právě v čase o čtyři sekundy překračujícím dvě minuty protnul vítězně metu velkého finále Zlaté přilby Československa. Miloslav Verner v souboji s pěti světovými finalisty končí druhý a za chvilku se opět po roce vydá na stupně vítězů závodu všech závodů. Třetí místečko dobyl Vladimir Gordějev. Nechal za sebou čerstvého světového šampióna Ivana Maugera. Nešetří nadšením a chce se o svou radost podělit se svým mechanikem. Čtrnáctiletý Martin Kratochvíl přelézá hrazení a usedá na tandem ruského borce. Přitom netuší, že si tohle čestné kolo snímané kamerami Československé televize večer doma pořádně odskáče!

 

Rychlá cesta k plochodrážníkům

Důvody, proč se lidé pustí do závodění na ploché dráze, jsou vlastně stejně pestré jako příčiny, proč se jiní zase v sedle plochodrážní speciálu neobjeví. A to, i když by jim všechny předpoklady na první pohled hrály do karet.

„Přes strejdu,“ reaguje Martin Kratochvíl, jak se on sám dostal do plochodrážního prostředí. „Vyrůstal jsem na vesnici, máma pochází z Broumova. Její brácha Franta jezdil motokros. Jezdil se i v Jetřichově, kde jsem vyrůstal. Jetřichovskej‘ kotel byl jen krajskej‘ přebor, ale jezdily ho mraky závodníků. Když jsme přišli do Pardubic, přitáh‘ mě k plochý dráze Franta Lišků, kamarád mýho táty. Nikdo mu ale neřek‘ jinak než Fána. Ale to už nezávodil, jezdil motokáry. A taky Zdeněk Seinerů a jeho brácha Jirka.“

„Při Zlatý přilbě 1963 jsem stál s Tondou Kasperem na bedně. Bylo mi sedm let. Fána Lišků mě vzal na závody a díky němu jsem se až na tu bednu dostal. Fána se na vojně hodně kamarádil s Oldřichem Klaudingerem. Všechny holky před nima prchaly skrz ostnatej‘ drát.“

A tak se Martin Kratochvíl ještě jako kluk začal pohybovat okolo plochodrážních motocyklů. „Franta mě dotáh‘ za Čůďou (přezdívka Rudolfa Havelky – pozn. redakce),“ vzpomíná. „Na motorkách mu dělal mechána Láďa Kalhous, byl to vyučenej‘ optik.“

Vlastní závodní kariéra však vzala záhy za své. „Zkoušel jsem to,“ připouští. „V dílně v Rybitví, kde Jarda Petrák starší dělal auta, jsem měl po Frantovi motorku. Klasický ESO. Řádili jsme na písáku a já si zlomil ruce. A tak mi to táta zakázal.“

Nicméně Martin Kratochvíl ani po úraze neopustil ani sport, ani plochou dráhu. „Dělal jsem mechanika a do toho plavání a hokej,“ vypočítává. „Dělal jsem Pepíkovi Laštovkovi, když byla Zlatá přilba tak Zdeňku Majstrovi, Tondovi Švábovi i Milanu Špinkovi. Byl jsem u toho, když vyhrál pětadvacátou Zlatou přilbu, když jel finále na Evženový motorce.“

 

Mechanikem při závodě všech závodů

Zlatá přilba před čtyřmi desítkami let nebyla o nic menším svátek, než jakým je dnes. Událostí žilo celé město a mladí mechanici o to víc. „Když závodníci přijeli do Pardubic na závody, Ćůďa nás vždycky k někomu dal,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „A tak jsem byl tři Přilby u Tondy Švába, dvě u Zdeňka Majstra.“

„V Rybitví v autoklubu upravili potápěčům Garanta z pojízdný prodejny na auto na závody. Občas si ho půjčili i motorkáři. Fána řídil, já seděl vedle, když povídá, že nás předjíždí nějaký kolo. Vzápětí dodal: ‚A ono je to naše!‘“

V sedmdesátém měli tehdejší Sovětský svaz při Zlaté přilbě reprezentovat tři světoví finalisté Gennadij Kurilenko, Valerij Klementěv a Vladimir Gordějev. Jenže ten první se právě v závodě o individuálního mistra světa, který tehdy viděla poprvé Wroclaw a vůbec celé Polsko, zranil. Zastoupil jej Grigorij Chlinovskij.

„Rusi přijeli ve Volze a neměli mechanika,“ vybavuje si Martin Kratochvíl. „Šli jsme jim pomoct. V depu jsme se motali vždycky, kór při závodech.“

Dvacetiletý rodák z turkmenského Mary se již mohl pochlubit třináctou příčkou ze světového finále, ale také stříbrem z domácího šampionátu. „Padli jsme si tak nějak do oka,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. „Rusky jsem uměl ze školy.“

Vladimir Gordějev procházel závodem, jehož systém se ustálil na podobě, jaký známe dnes, ovšem ještě jen s dvaatřiceti závodníky bez větších problém. Z vylučovacích skupin se probil do čtvrtfinále, kde v jeho skupině vypadl i čtyřnásobný světový šampión Barry Briggs. V semifinále Rusa očekávali Sören Sjösten, Ivan Mauger, Ole Olsen a Ove Fundin, přesto si našel cestičku do velkého finále. Na roštu mu patřilo páté pole.

Nejlépe odstartoval Ivan Mauger, jenže ještě v úvodním nájezdu jej předčil Ole Olsen. Více než třináct tisícovek hrdel se rozjásalo, když se na druhou příčku prosadil Miloslav Verner. Ivana Maugera nakonec dokázal překonat i Vladimir Gordějev.

 

Facka a pochvala

„Přijel a hned na mě, ať s ním jedu čestný kolo,“ vybavuje si Martin Kratochvíl, jak se dostal do centra pozornosti televizních kamer, což se záhy ukázalo jako kámen úrazu. „Udělal jsem těžkej‘ průser ve škole,“ přiznává se Martin Kratochvíl. „Táta mě zakázal jít na Zlatou přilbu. Musel jsem bejt‘ doma.“

Jenže kdyby čtrnáctiletý teenager u závodu všech závodů chyběl, musela by se naše modrá planeta přestat otáčet! „Táta odjel na potápěčský závody,“ spatřil hrdina našeho vyprávění jiskřičku naděje, jak zeměkouli zase dát do pohybu. „Přemlouval jsem mámu, až povolila a pustila mě nejen v sobotu, ale i v neděli.“

Hlava rodiny se vrátila domů s touhou zjistit, jak dvaadvacátá Zlatá přilba Československa vlastně skončila. Nebylo nic snazšího, než si pustit večerní Televizní noviny. V přehledu sportovních událostí hrál pardubický mítink prim a režisér neváhal pustit také záběry čestného kola.

„Přišel jsem večer domů,“ dostává se Martin Kratochvíl k vrcholu našeho příběhu. „Hned jsem dostal pohlavek, že jsem neposlech‘ zákaz. Zároveň mě ale táta pochválil, že jsem asi dělal dobře, když byl Vladimir třetí.“

„Starý depo v Pardubicích byly kabiny fotbalistů a altánek, kde se dělaly přejímky. Plot okolo hřbitova bylo dřevený depo. Měl jsem nastartovanou motorku Tondy Švába na stojánku, přelejzal jsem ji a ona mi spadla ze stojánku. Jak to mělo grády, motorka se mnou projela tím plotem a já najednou byl u hřbitovní zdi. Nic se mi nestalo, akorát jsem byl samá tříska!“

Tátův zákaz plochodrážního závodění ovšem platil i nadále. „Absolvoval jsem sportovní školu v Pardubicích,“ dostává se Martin Kratochvíl ke své vlastní sportovní činnosti. „Hrál jsem hokej, do toho lyže. Jenže na nich jsem si rozbil hubu a ležel v Trutnově půl roku ve špitále.“

A pak se vydal v otcových šlépějích. „Táta mě vzal do mančaftu na potápění,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Měl jsem silný nohy z hokeje a lyžování. Byl jsem patnáct let v nároďáku. Dělal jsem vrcholovej‘ sport jako rehabilitaci, proto jsem nešel ani ne vojnu. Coby invalida jsem v potápění byl druhej‘ na světě, vyhrál Evropu, přišly světový poháry. Ale ty motorky pro mě byly pořád droga.“

 

Potápěč na ploché dráze

Právě proto nemohl Martin Kratochvíl opustit sport levých zatáček. „U plochý dráhy jsme byli pořád jedna komunita,“ svěřuje se. „Třeba Míla Vernerů mně dodnes říká potápko. Já byl ve vrcholu potápění, v Pardubicích bylo plochodrážní SVS. Kamarádili jsme se. Petr Kučera, Emil Sovů, Vláďa Kalinů, jho první žena Pavlína byla sestra mýho kámoše z potápění. V bejvalým systému ty prachy do sportu šly. Mladý přišli, dostali, co potřebovali. Dneska prd.“

Jako mechanik se Martin Kratochvíl pohyboval po depech i nadále. „Byl jsem v nároďáku na potápění, jezdil jsem s ním po závodech, ale když byl čas, jezdil jsem po závodech,“ líčí, že se nakonec stal i součástí mediální scény. „Začal jsem fotit, mluvit do rádia a psát do novin, tehdy ještě do Záře. Nebyl problém, když tě závodníci znali, komunikovali s tebou jinak než s pisálkem, co se objevil jednou za rok na Zlatý přilbě.“

„Třeba u Milíků bylo dobrý, že jsem byl mezi nima jako hromosvod. Starej‘ moc tlačil, chtěl hned superhvězdu. Samozřejmě jeho rady zlatý, ale tlačil moc. Jeho žena Iveta kolikrát říkala, že je dobře, že s nima jedu já, protože se nepohádaj‘.“

Potápěčská sportovní kariéra Martina Kratochvíla vyvrcholila rázně. „S nároďákem jsem musel skončit, když bejvalka odešla do západního Německa,“ krčí rameny. „Život šel dál a já měl pořád blízko k plochý dráze. Jezdil jsem po ledech s Jirkou Jiroutem, pak začala mladej‘ Mário. Makovák, Smolík, Král… Helfneš tady, helfneš támhle. Pak jsem začal se starším Vaškem Milíkem, sehnal jsem mu i sponzora. S Vaškem jsem toho najezdil mraky, dělal u něj hlavně Olda Šmahelů, Olda Řezníček a Pepík Suchánků, hodně se to střídalo. A pak jsem jezdil s malým Vaškem.“

Zkušeností Martin Kratochvíl nasbíral plné rance. „Teď jezdím s Pepou Novákem,“ vypráví. „Víš, co kde je, znáš stadióny. Naučil jsem se hodně u jinejch‘ závodníků. U Pepíka jsem zůdrazňoval, že dojede, odevzdá motorku a už se o nic nestará. Ale že si na přilbu musí dát hnedka futrál, ať na něj před další jízdou nezapomene. Za Tomem Suchánků jsem jednou v Plzni letěl přes celý hřiště s vestou.“

A tak dnes Martina Kratochvíla nejčastěji potkáte v pracovním oděvu u motocyklu, coby mechanika jako před nějakými pětačtyřiceti lety. „Dodneška jsem přítel Holubovejch‘,“ bilancuje své působení. „A dalších. Petr Kučerů, Pavel Karnasů, oba Kaldové, jsem taky z Dukly jako oni. Haďasové, Vlado Višváder, s ním jsem jezdil na ledy. Všechny vyjmenovat nejde…“

Foto: Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív autora

Zabrousíte-li do plochodrážního depa a popřejete sluchu vyprávění pamětníků, budete žasnout nad informacemi v mnohém připomínající staré pověsti české. Jako třeba o libereckém borci, který se zdravou dávkou drzosti v sedle dvouventilu měřil technicky skvěle vybavené členy pardubického SVS, když kdysi počátkem osmdesátých let přijeli na soustředění do Pavlovic. Půjdete-li po stopách tohoto příběhu, užasnete nad náhodami, jimiž je lidský život ovlivňován. Kdyby totiž otec Věroslava Kollerta neměl někdy před čtyřmi desítkami let velkou chuť na pivo, o liberecké plošině bychom s největší pravděpodobností hovořili v minulém čase. Podobně jako milovníci tramvají nostalgicky vzpomínají na elegantní té-dvojky prohánějící se okolo novorenesanční radnice, jejíž skvostnou architekturou se Vídeňák Franz von Neumann na sklonku devatenáctého století postaral o stejně nezaměnitelný symbol města jako Karel Hubáček se svým Ještědem o nějakých osmdesát let později.

 

Příslušník Veřejné bezpečnosti otevírá bránu

„V Pavlovicích jsem se objevil úplně náhodně,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Jezdili jsme sice na všem možném, ale plochou dráhu jsem neznal. Chtěl jsem být hokejovej‘ brankář. Jednou chtěl jít táta na Rapid na fotbalovej‘ stadión na pivo a nechal mě tady v depu, kde mě měli hlídat.“

Atmosféra plochodrážního depa někdy okolo půle sedmdesátých let dospívajícímu chlapci učarovala. „Líbilo se mi to,“ usmívá se blaženě ještě dnes. „Když někdo řek‘, že chodí na stadión dělat plochodrážníka, bylo to něco. Depo krásně vonělo a já zapad‘ mezi kluky.“

Maminka Kollertová ovšem z prvního setkání svého syna se sportem levých zatáček byla nadšená o poznání méně. „Měl jsem úplně nový tepláky s lampasama a kolo,“ vrací se Věroslav Kollert k první návštěvě Pavlovic, jejichž plochodrážní osud měl později výrazně ovlivňovat. „Od táty jsem dostal instrukce přijet domů. A tam jsem dostal vyhubováno, protože z tepláků byla jedna mastná hadra.“

Před válkou zažil Liberec, nebo tehdy ještě Reichenberg, několik ročníků travnaté dráhy na místě současného supermarketu Makro, o níž sudetská média záhy začala psát jako o sandbahn. Zlatý věk místní plošiny začal až v padesátých letech, kdy místní motoristé dostali do užívání současný stadión v Pavlovicích otevřený roku 1898 především pro koně.

Od roku 1970 jezdil AMK Liaz Liberec ligové soutěže a kvalifikoval se až do extraligy 1975. Jenže ve druhé polovině dekády přišel klub o podporu ostašovské slévárny, aby v sezóně 1978 vůbec nestartoval. A hrdina našeho vyprávění tolik toužil stát se plochodrážníkem!

„Problém byl, že nás nenechali jen tak jezdit,“ líčí své začátky. „Nebyly motorky. Liberec vždycky pod někoho spadal. Krajský město bylo Ústí nad Labem. Když jsme dostali motorky, přijeli z Ústí a na nás zbyl jen šrot. Naštěstí jsme měli v klubu šikovný lidi, co je uměli udělat.“

I tehdy věděli, že když začínající borec udělá hup na krávu, tele z toho nemusí vůbec být. „Když jsem chodil do devátý třídy, nechávali nás ohřívat motorky,“ přibližuje hrdina našeho vyprávění tehdejší praxi. „Na stadiónu jsme žili denně, naháněli nás i policajti.“

Jeden policista, nebo vlastně tehdejší příslušník Veřejné bezpečnosti se stal vůbec prvním divákem jízdy Věroslava Kollerta v sedle plochodrážního motocyklu v Chomutově. „Auta stály venku a motorky se dovnitř vozily,“ popisuje samotný aktér. „Já už ani nevím, komu jsem jí vez‘. Ale policajt, co by mě měl honit, že jezdím bez řidičáku na plochodrážní motorce po silnici, mi otvíral bránu!“

 

Problémů není málo

Kdy se tak stalo samozřejmě zmizelo pod tlustou vrstvou dalších historický událostí. Veškeré indicie však ukazují na rok 1977. Libereckým soupeřem ve druhé lize, kam se severočeský klub propadl jen dvě sezóny po svém extraligovém účinkování, byl také AMK Mariánské Lázně, který stadión v Chomutově používal jako domácí dráhu. Jeden závod tu pořádal 3. července, druhý přesně o dva měsíce a jeden den později, avšak po tragické nehodě Karla Červenky byl zrušen.

„Tréninky jsme jezdili úplně do poslední mrtě. A pak jsme na těch motorkách museli odjet domů. Karel Matějíčků jel doprava, Jirka Mizerů rovně a já nalevo. V určitým okamžiku jsme to nastartovali, aby nás nemohli chytit policajti. Rybka, když neměl na benzín, jezdil na nákupy z domova do Osečné na plochodrážní motorce.“

Ovšem zpátky k příběhu našeho hrdiny. „Začal jsem trénovat,“ dostává se k vlastnímu počátku své jezdecké kariéry. „Na jednu motorku nás bylo osm, devět kluků. Já byl ve skupině s Petrem Kubíčkem (roku 1982 se už v barvách RH Praha stane mistrem republiky juniorů a bohužel zemře již ve věku nedožitých padesáti let v květnu 2011 – pozn. redakce). Nejdřív jel on, já po něm a měl jsem za úkol předstírat poruchu, aby nám ostatní tu motorku neničili. Kubajs šel nahoru, byl to pytel plnej‘ blech a já se ho držel.“

Byla jen otázka času, než jim tehdejší legislativa umožní vstup na ovály v závodním rytmu. „V šestnácti jsme spolu na výjimku dělali řidičák,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Propadli jsme oba a já hned dostal distanc. Ale Kubajs byl starší a moh‘ hned na opravky. Jízdy z autoškoly se dělaly na stadióně, když byly tréninky. Učitel dělal cavyky, ale Kubajs se domluvil s Pepíkem Kalousem (liberecký plochodrážník oné doby – pozn. redakce). A řek‘ mu, že ví o tý blondýně, tak dal pokoj.“

Liberečtí mladíci prožívali bezstarostné dospívání, avšak jejich klub se musel prát o svou existenci. Na pozemek se stadiónem si brousil zuby autokemp ze sousedství. A zmiňovaná ztráta podpory od ostašovského Liazu způsobila, že v sezóně 1978 se v lize vůbec neobjevil. Kromě květnové juniorky pořádal již jen dva pouťáky.

„Každou sezónu jsme končili s tím, že jsme museli stadión vystěhovat a nevěděli jsme, jestli po zimě bude zase plochodrážní,“ přibližuje Věroslav Kollert atmosféru doby. „Zažíval jsem ještě pana Tomaševiče a jeho partu. Bojovali o stadión a nám ukázali, jak si ho chránit. Doba byla jiná s jinejma lidma.“

Měnil se i jezdecký kádr. „Jezdci, co si vyjeli extraligu, se rozprchli,“ připomíná Věroslav Kollert borce typu Josefa Kalouse, Josefa Minaříka, Petra Šafaříka, Jaroslava Špinky či Jiřího Kaly. „Začal se objevovat Ivan Pacák. Měl zajímavýho človíčka, s kterým se tady pohyboval, a on ho dostal do Rudý hvězdy. Tam si vzali i Kubajse, ten tady dostal jako první čtyřventilovej‘ motor. Ruďáci si ho přetáhli, udělal jim juniorskej‘ titul, výsledky měl a je škoda, že skončil. Byl to talent, a když byl vedle Tondy Kaspera nebo Honzy Limporta, málokdo dokázal pochopit, co dělali jak na dráze, tak mimo. Měli holky z Liberce, a i když byli lepší, kamarádili jsme s nima.“

Přátelství z mládí vydrželo léta. Když si Antonín Kasper po skončení kariéry otevřel obchod stavějící na motorech GM, Věroslav Kollert se svým synem patřil mezi první klienty. A byly to právě Pavlovice se svým rekonstruovaným stadiónem, kde při Posledním nalévání v říjnu 2005 prohnal Antonín Kasper plochodrážní motocykl v závodním tempu.

 

Premiéra při druhé lize

V devětasedmdesátém se kvůli oslavám slavných májových dní, na nichž si komunistický režim tolik zakládal, měnil pracovní kalendář. Po pracovní sobotě a neděli startoval víkend až v pondělí 7. května. V Chabařovicích pořádali úvodní kolo skupiny A druhé ligy, jímž se Liberec po roce vracel na československou ligovou scénu. Na ústecké předměstí dorazil jen ve čtyřech bez náhradníka a juniora. Po boku Václava Záruby, Jiřího Němečka a Petra Kubíčka se na svůj debut chystal i Věroslav Kollert, který na svých zádech vozil startovní číslo čtrnáct.

„Nasazení do ligy bylo překvapení,“ vrací se Věroslav Kollert ke svému debutu. „V Liberci nás bylo čtrnáct. Pan Tomaševič rozhod‘, že pojedou dva mladý, což jsem byl já a Kubajs. Neměli jsme povlaky, neměli jsme rukavice, ty nám půjčili. Vesty byly tvrdý, že se nedaly ohnout. Zákon schválnosti je, když nic neumíte, něco se vám podaří a můj skalp byl Bohouš Poláků. To byl úžasnej‘ výsledek a tím jsem si otevřel cestu, že mě pravidelně nasazovali.“

Osm tehdejších druholigových klubů bylo rozděleno podle geografické polohy do dvou skupin. Liberec patřil spolu s Plzní, Čakovicemi a Mariánskými Lázněmi do áčka. V Chabařovicích se vedle Věroslava Kollerta objevili ještě Petr Kubíček, Václav Záruba a Jiří Němeček. Od druhého závodu v Plzni už nastupoval Josef Rybář, dědeček Kryštofa, a Karel Matějíček, současný liberecký startmaršál.

Po sérii čtvrtých míst se Severočeši objevili ve skupině D, kde je kromě Čakovic, očekávaly ještě Zohor a kopřivnické béčko, jež skončily na třetí a čtvrté příčce ve skupině B. Program déčka se po zrušení posledního mítinku v Zohoru smrsknul na tři závody. Liberec byl celkově opět poslední, nicméně doma se postavil na nejvyšší stupínek pódia.

Druhá liga, v níž Věroslav Kollert spolu s Libercem prožil celou podstatnou část své vlastní jezdecké kariéry, přiváděla závodníky na ovály po celém Československu. „Jezdili jsme na stadiónech tady okolo,“ říká. „Žarnovicu jsme brali jako odměnu, Kopřivnici jako trest. Když se jelo do Kopřivnice, měli jsme kopřivku už předem. Vždycky se tam něco stalo. Rád jsem měl Zohor. Ráno byl stadión plnej‘ vody a cikánů ze sousední kolonie. Odpoledne svítilo sluníčko, v dráze byly natlučený klacky, voda odtékala a mohlo se závodit. Ale nádherná záležitost byly závody v Žarnovici. To pro nás byla top třída jezdců a špičkovej‘ stadión. Jen jste nevěděl, jestli ty Slováci nemaj‘ místo plochodrážní licence pilotní průkaz. Jak byli zvyklí na širokou dráhu, drželi všude a někdy to pěkně lítalo.“

Začínající liberečtí závodníci museli překonat nejednu nesnáz. „Neměli jsme ještě oboustranný kola, muselo se to převlíkat,“ přidává Věroslav Kollert. „Mně se povedlo, když jsem tam dával asi pět let starý a strašně tvrdý kolo, že jsem ho tam dal obráceně. Zjistili jsem to, až bylo nasazený. To byly salvy smíchu. Řetězy se braly z kombajnů, když jezdily po poli. Kubajs přišel na to, že když klepne do kladky, řetěz kombajnu spadne. Popadli jsme ho a už jsme utíkali. Daly se sehnat i plochodrážní řetězy, ale neměli jsme ani druhořadý, ale asi až desetiřadý. Když se objevil Saša Kopecký, pomáhal nám dělat všechny věci. Bez něj by asi celá česká plochá dráha už neexistovala vůbec. Není člověk, aby nepoužil jeho znalosti a schopnosti.“

 

Neštěstí klubového kolegy otevírá vrátka do československé juniorky

V mistrovství republiky juniorů se Věroslav Kollert debutoval již v prvním roce své kariéry. V neděli 8. července 1979 pod Ještědem vrcholila semifinálová skupina B a díry ve startovní listině měli zaplnit domácí mladíci. Jenže Liberec měl pověst místa, kde při ploché dráze většinou prší nebo leje, už před více než pětatřiceti lety.

„Osmá jízda byla zastavena a pro neregulérní trať s hlubokým blátem pro juniory nebezpečnou byl závod předčasně ukončen,“ čteme z oficiálního zápisu rozhodčího Karla Baboráka. Hrdina našeho vyprávění stačil na ovál vyjet dvakrát. Svůj jeden bod bral z rozjížďky s číslem pět, v níž jeho souputník Petr Kubíček upadl a byl vyloučen. V sezóně 1980 už Věroslav Kollert pošilhával po pravidelné účasti v juniorském šampionátu. Jenže vynořil se problém.

„Akce okolo juniorskejch‘ závodů byla napínavá,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Bylo nás hodně. Z vojny se vrátil Karel Matějíček a v posledním roce juniorský kariéry to měl upřednostňovaný. Poprvý a naposledy jsem byl na něj naštvanej‘.“

„Protože jsem bydlel nejdál, vozil jsem kluky domů po závodech. Kolikrát jsem je musel uložit se zlomeninama. Pecka je neskutečnej‘ tvrďák, já ho sundával z mantinelu se zlomenou pánví. Odvezli jsme ho do nemocnice. Na chodbě jsem slyšel, jak na rentgenu zařval na doktora, jak se jmenuje. On si myslel, že mu bude chtít děkovat, a řek‘ mu to. A Pecka jen sykal bolestí, že až bude zdravej‘, přijde ho kopnout do prdele.“

Skupina A startovala třetí květnový den v západoslovenském Zohoru. Věroslav Kollert měl na svých zádech startovní číslo sedmnáct. Na slavnostním nástupu za ním stáli už jen místní Dušan Višváder a pak jakýsi Pavel Málek z Březolup, jehož však napřesrok bude v poštovní schránce očekávat povolávací rozkaz. A tak mnohem větší díru na oválech udělá až jeho syn Martin, jehož kariéra odstartuje juniorským závodem ve Mšeně v září o dvacet let později.

V Zohoru se Věroslav Kollert dostal do akce až v rozjížďce s číslem dvacet, do níž chabařovický Martin Morávek nenastoupil kvůli předchozímu pádu. Do cíle se první přihnal Antonín Kasper před Pavlem Mrňou a Jaroslavem Gavendou, zatímco na Věroslava Kollerta zbyla jen kulaťoučká nula. Avšak již o čtrnáct dnů později v Pardubicích už byl na koni.

„Moje škodolibost je maximální,“ odvíjí niť dalšího vyprávění už samotný Věroslav Kollert. „Karel si zlomil kličku a já nastoupil místo něho. Ne, že bych to přál, ale člověk se musí chytit toho, co je.“

Body ztracené neúčastí v závodě v Zohoru však chyběly. V Pardubicích byl Věroslav Kollert devátý, přičemž sedm bodů měl i Jaroslav Gavenda. Mšeno mu druhý den přineslo opět sedm bodů a zase sedmou příčku. Celkově byl jedenáctý, tedy o jednu příčku a pět bodů za postupem do finále v roli náhradníka.

„Ve finále jsem už asi neměl, co dělat,“ filozofuje a vytahuje ze své kapsy další historky svědčící, že tehdy měl junior v lecčems mnohdy tvrdší chlebíček než dnes. „Dostat se na závody, byl problém. Na ligu jel klubovej‘ autobus, ale na juniorák jsem musel jet starou oktávkou. Nebo nám Saša Kopecký půjčil svoje auto. Když jel s náma, ani ty příběhy nemůžu komentovat.“

 

Namakaný Arnold investuje pojistku do plochodrážní výstroje

V osmdesátém roce odešel Josef Rybář do Slaného. Druhá liga začínala již na sklonku března v Zohoru. Nepřijely Mariánské Lázně, které se v soutěži neobjevily vůbec. Liberecký kvintet Petr Kubíček, Bohumil Dolenský, Karel Matějíček, Věroslav Kollert a náhradník Petr Vacek se napříč republikou vracel ověnčený hned dvěma triumfy.

Avšak v dalším průběhu druhé ligy se prosadily Chabařovice profitující z konzistentní formy rutinérů Bohuslava Poláka, Milana Toběrného či Miloslava Čmejly a dravosti mladého Ladislava Šifaldy. Liberec nakonec skončil čtvrtý. Podoba seriálu vydržela nejnižší československé soutěži i v roce 1981, když v libereckém družstvu debutovali Jan Pecina a Jiří Mizera. Prvního není třeba představovat, protože se v sedle ohřebovaného speciálu prohání po zamrzlých oválech dodnes, druhého zastihnete ve funkci ředitele mítinků v Pavlovicích.

„Abychom mohli jet ligu, dělal se v tejdnu rozstřel,“ komentuje Věroslav Kollert nárůst konkurence na pět míst v ligovém družstvu. „Nepamatuju si trénink, když se rozhodovalo o nominaci, že by pro někoho nepřijela sanitka nebo neskončil na rentgenu.“

Druholigový duel Chabařovic a Čakovic nakonec rozhodly pouhopouhé čtyři body ve prospěch severočeského družstva. Vyrovnanost však neplatila pro ostatní kluby. Liberec skončil čtvrtý o téměř sto čtyřicet bodů za vítězem, více než devadesát bodů za třetími Březolupy a o takřka sto deset bodů před posledním Zohorem. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od dnešních tabulkových bodů se počítaly výhradně body z jízd.

Věroslav Kollert se vypracoval na libereckou jedničku a svému klubu dovezl nejvíce druholigových bodů. Ve svých devatenácti letech nemohl chybět ani v juniorském šampionátu. Ten vůbec poprvé začínal předkvalifikací, která se konala na Markétě. A on v ní skončil šestý, když o jeden bod překonal Zdeňka Schneiderwinda, tehdy ještě s pardubickým koníkem na vestě. „V jedný jízdě jsme se Zdendou Schneiderwindem spadli,“ vybavuje si Věroslav Kollert. „To jeho ‚do prdele‘, když padal, slyším dodnes.“

V semifinálové skupině A si oba pořadí prohodili a dnešní pražský trenér v seriálu skládajícím se ze závodů v Chabařovicích, Liberci a dvou v Pardubicích nasbíral o dva bodíky více. Oba šli do finále jako náhradníci. Věroslav Kollert tento post neopustil a nakonec bilancoval sezónu jako osmnáctý junior republiky.

„Největší příběh se odehrál mezi Ivanem Pacákem a Láďou Šifaldou,“ vytane na mysli Věroslava Kollerta vzpomínka z finále juniorky z jednaosmdesátého. „Ivan byl z Liberce, ale za Liberec už nejezdil, byl v Praze. Zlomil si ruku, ale aby se nic nepoznalo, chodil v palčákách.“

Po úvodu v Kopřivnici a v Žarnovici se třetí finálový díl odehrával v Pardubicích. „Proto jsme Ivanovi chtěli pomoct,“ ujímá se Věroslav Kollert znovu úlohy vypravěče. „Šifi měl v přilbě díru na cigaretu, kterou před jízdou vyflus‘. Řek‘ jsem Ivanovi, že Šifiho podržím, ať maže. Ale všechno bylo jinak. On byl pode mnou a u depa se Šifalda rozhod‘, že to co jsem měl udělat jemu, udělá on mně.“

Rána to byla obrovská. „Přeletěl jsem až do ochrannýho pásma, zlomil jsem si pár žeber, motorka byla úplně zdemolovaná,“ popisuje incident Věroslav Kollert. „Druhej‘ den jsem měl jet ve Mšeně a já se nemoh‘ ani nadechnout. Jirka Mizera oznámil, že mi přes noc připraví motorku. Já se ve stahovacím obvazu bál vylézt z auta. Ve Mšeně to bylo strašný, ale závody se mi podařilo odjet.“

Nicméně ne všechno končilo happy endem. „Když mně bylo devatenáct, myslel jsem si, jakej‘ jsem už mistr,“ náhle Věroslav Kollert zvážní. „Při posledním tréninku jsem se vyhejbal Peckovi. Motorka mě chytla za nohu, překroutila ji a potrhala. Honzovi jsem ani nemoh‘ vynadat. Několik tejdnů jsem strávil v nemocnici.“

Nicméně nezdolný šprýmař a optimista si i ze špatné situace dokázal vzít něco pozitivního. „Berle dokázaly svoje,“ dodává. „Stal se ze mě Arnold. Posiloval jsem a měl svaly jako blázen. Obešli jsme sportovního doktora. Ten mi řek‘, ať si dělám, co chci. Z peněz za pojistku jsem si koupil přilbu a kombu, co byla na motokáry, šili ji v Mostě. A kromě vatelínu tam nebyly chrániče.“

Psal se rok 1981, kdy McLaren ve formuli 1 vzbudil senzaci svým modelem MP4, který využíval kompozitový kokpit. „Udělal jsem si zvláštní botu,“ popisuje Věroslav Kollert, jaké starosti tehdy trápily naše plochodrážníky. „Dlouho jsem jezdil ve fotbalovejch‘ nahrávačkách, než mi Kubajs dovez‘ zvenku první plochodrážní rukavice. Další věci jsme si mohli pořídit na černo od kluků, co jezdili na západ.“

 

Období nedostatku vylepšuje svépomoc

„Měli jsme tady spousta šrotu,“ vrací se Věroslav Kollert do období, kdy jeho závodní kariéra startovala. „Nikdo totiž nevěděl, jestli se tady další rok na jaře bude ještě vůbec závodit. Saša Kopecký začal kouzlit a dvouventily, který připravil, byly rychlejší než čtyřventily. Kolečko na motoru jsme měli jedno na sezónu, rozety vzadu dvě. Vše se honilo tryskou, co připomínala trubku od umyvadla. Lamely jsme měli i zlomený na tři kusy, ale v tý době se dalo ještě najíždět do pásky.“

V tomto prostředí začal Alexander Kopecký provádět své technické čáry. „Tisíckrát jsem u něj seděl v dílně,“ vypráví Věroslav Kollert. „On mě nechával jen leštit a brousit. S tím svým výrazem a čígem u pusy říkal, ať radši na nic nesahám. Kluci v Liberci drželi pohromadě. Myslím, že ale i na jinejch‘ stadiónech byly klubový vesty závazný.“

Ještě ve čtyřicátých letech byla dvoudenní příprava na světové finále v garáži britským tiskem vynášena do nebes jako příkladná. Jenže plochá dráha se měnila a o tři desítky let později již dávno jezdecké umění nebylo všechno. Paradoxní je, že Československu, které produkovalo plochodrážní speciály v tomto směru jel vlak. Přítomnost člověka formátu Alexandra Kopeckého byla pravým požehnáním.

„Jednou motorka nechytla,“ prezentuje Věroslav Kollert další příběh. „Saša s cigárem v koutku shodil ventilový víka a začal štelovat. Díval se na něho pan Červinka. A Saša se jen tak ptá, co je to vlastně za chlapa. Tak jsem mu vysvětlil, že to je chlap, co tu motorku dal do kupy.“

„Zažil jsem přechod z dlouhejch‘ sedaček na krátký. Jestliže je pod zadkem padesát centimetrů nebo pětadvacet, je rozdíl, kde sedíte, a kam vás to posune. Krátký sedla nešly sehnat, tak se prostě ty dlouhý u koziček uřízly. Stalo se, že jste se za ně zachytil a zjistil, že se nemůžete posunout.“

Za socialismu nebylo možné kupovat stroje ani díly rovnou z divišovské továrny, a proto se nabízel prostor pro šikovné ruce. „Čtyřventily s bočním vývodem se tady v Liberci předělávaly na centrály,“ přibližuje Věroslav Kollert, do čeho všeho se Alexander Kopecký neváhal pustit. „Saša to uměl, byl problém jen s karburátorem.“

Postavy liberecké plochodrážní historie se ve vyprávění Věroslava Kollerta střídají jedna za druhou. „Jirka Němečků chtěl jezdit enduro,“ povídá dál. „Neměl plochodrážní styl, ale byl, ale velkej‘ bojovník. „Nejstarší náš závodník, je mu osmdesát, je pan Herda. V éře, když šel Liberec nahoru, měl hák až někde vzadu u zadního kola.“

Úspěch libereckých závodníků měl vliv i na jejich kolegy. „Pecka byl v Pardubicích, tak jsme měli z SVSka informace, jek si zlepšit motorky,“ říká Věroslav Kollert. „Ohejbat řidítka jsme uměli snad ještě líp než v Divišově. V Plastimě nám kluci dělali blatníky. Obuvníci nám dělali dečky a motorky vypadaly hezky. Firma, co opravovala boty, řezala podrážky a my jsme jejich odpad používali na chrániče zad. A ty fungovaly až náramně dobře po celý republice.“

 

Zranění zvedá formu nahoru

Na kalendáři se změnil letopočet, začal se psát rok 1982. „Už to mělo glanc,“ vrací se Věroslav Kollert ve svém vyprávění zpátky v čase do sezóny, do níž se vracel na ovály po podzimní komplikované fraktuře nohy. „Bál jsem se upadnout. Navíc neměli rádi, když závodník chodil po depu o berlích. Fanda Ledeckej‘, kterýho si vážím, v Březolupech chtěl, ať mě vyloučej‘ ze závodu. Musel jsem udělat pár dřepů, až jsem si ohnul šroub v kotníku a musel jsem si ho potom na podzim nechat vyndat.“

Liberecký tým se dočkal svého ztraceného syna Josefa Rybáře, jenž se rychle stylizoval zpátky na post klubové jedničky. O spolehlivý střed se vedle Věroslava Kollerta starali Karel Matějíček, Jiří Šmíd a Josef Iker. Jan Pecina zmeškal úvod sezóny kvůli zranění, ale za družstvo nastupovali ještě Aleš Černý, Jiří Mizera a Jiří Matějíček.

„Úraz mě posunul nahoru,“ konstatuje Věroslav Kollert. „Dostal jsem sebevědomí. A věděl jsem, jak zranění bolí. Liberecká parta držela při sobě. Pecka byl bojovník, Šmíd zase klasickej‘ vyčůránek, co na dráze vymejšlel věci, který nikdo nepochopil. Já dokázal spoustu věcí vymyslet a Jirka Mizerů byl hodně obětavej‘ člověk. Byl schopnej‘ si motorku připravovat doma pod postelí.“

Liberecká plochá dráha dostala správný směr jako na počátku sedmdesátých let, kdy se tehdejší tým probil až do extraligy. „Důležitý bylo, že vedení v Liberci nás dokázalo prosazovat,“ uvědomuje si Věroslav Kollert. „Tehdy byla větší míra odpovědnosti za to, co provádíte, ale taky větší sranda. Já byl libereckej‘ jezdec s možností cestovat po Československu, ale nesměl jsem nikdy vyjet ven.“

Na svůj první start za hranicemi si Věroslav Kollert musel počkat dlouho. „Jednou jsem měl jet na Pohár míru a přátelství (juniorská soutěž pro juniory ze socialistických zemí – pozn. redakce) do NDR,“ vypráví. „Ale místo toho mě poslali do Bulharska. Pubertálně jsem prohlásil, že místo východního Německa si mám jet pařit prdel do Bulharska. A tak jsem nejel ani tam. Teprve když mi bylo šestadvacet, přišel můj první výjezd v Leszně.“

V té době se ovšem po plochodrážních oválech jako jezdec pohyboval již jen sporadicky. „Poláci zjistili, že nejsou jezdci,“ vypráví, kterak se všechno schumelilo. „Když řekli, že by za Liberec jel Polák, prohlásil jsme, že ne. Všechno mi půjčili, já měl libereckou vestu a motorku od Romana Holocha, která byla křivá na všechny strany. Trénoval jsem před pěti tisíci lidmi, naštěstí to ale dopadlo dobře a naskočil jsem do závodů jen jako nejezdící trenér.“

Zážitků si Věroslav Kollert vybavuje bezpočet. „Jednou jsme provedli lumpárnu Tondovi Kasperovi,“ vybavuje si jeden z nich. „Pecka do něj strčil a já mu přišláp‘ hák. Než Tonda zjistil, co se děje, páska šla nahoru a my byli pryč. Všechno bylo v pohodě. Až do chvíle, než jsme přijeli do depa a starej‘ pan Kasper si to s náma vyřídit.“

Na druhou stranu, přátelství fungovalo a přetrvalo léta. „Když si březolupskej‘ Mizera v Liberci zlomil obratle, libereckej‘ Mizera se o něj staral,“ uvádí Věroslav Kollert jeden příklad za všechny. „Tak kamarádčoft fungoval.“

 

Vojna v Pardubicích, ale za kasárenskou zdí

Oblíbenou zimní zábavou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla ledová dráha. „Přes zimu, kdo měl ruce a nohy, moh‘ jezdit ledy,“ vypráví Věroslav Kollert. „Liberec neměl přidělenej‘ žádnej‘ leďák, ale Ivan Pacák a Kubajs dostali z Rudý hvězdy nabídku ledy jezdit. Přivezli několik motorek a já u nás na přehradě udělal dráhu.“

Mníšek se tak stal dějištěm ledařských tréninků. „Paní Pacáková vařila čaj,“ líčí jejich atmosféru Věroslav Kollert. „Nejdřív se pil a pak se do něj strkaly prokřehlé ruce. Já jsem jezdil s nima, aby měli koho honit a otloukat.“

Nicméně přesto měl liberecký závodník udělat díru do světa ledové ploché dráhy. „Později dostal jednoho leďáka Pecka a jezdil mistrovství světa,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Já mám ještě po likvidacích část Peckovy a část Pacákovy motorky, snad se mi to podaří dát jednou do kupy. Mám k nim i originál dvouventilový OHC motory z Chabařovic. Na první pohled jsou nerozeznatelný od čtyřventilů, v Chabařovicích s nima jezdili. Motor byl dobrej‘, ale hrozně hlučnej‘.“

V podmínkách uzavřeného trhu s plochodrážními motocykly se však dalo improvizovat. „Za začátku sezóny jsme neměli díly,“ popisuje Věroslav Kollert. „Potřebovali jsme, aby Rudá hvězda začala jezdit a něco rozbili. Od nich se dalo něco sehnat. Paradox nastal s licencema závodních motocyklů, když jsem je moh‘ vystavovat sám a nemusel chodit na technický kontroly. Jednou takový technik přišel, že nám musí otestovat plochodrážní motorky. Dělal důležitýho, jestli blatník má jeden šroubek nebo dva. Ale že motorka kolikrát ještě neměla ani kliku, to ho nezajímalo.“

Nedostatek náhradních dílů stál rovněž za stavbou trialového speciálu. „Když jsem neměl, na čem jezdit, chodil jsem hrát hokej a lyžovat, což u nás řídil Ivan Pacák,“ líčí Věroslav Kollert. „Posilovat mě nebavilo, tak jsem vymyslel, že jsme z devadesátky jawskýho motoru udělali šlapačku. Pokud se nejezdila plochá dráha, moh‘ jsem na ní blbnout. Na šlapačkové soutěže to samozřejmě nebylo, ale za pár šupů jsme měli motorku a mohli na ní něco dělat.“

„Moje oblíbený startovní číslo bylo sedmnáct. Na plochý dráze ho ale vozí náhradník. Tak jsem vymejšlel kraviny, že jsem si třeba se čtrnáctky udělal sedmnáctku nebo si dal na záda 14+3. Párkrát jsem tím rozhodčího přived‘ do šoku.“

Roku 1982 se Josef Rybář opět vrátil ze Slaného do Liberce, nicméně ani tentokrát se celku nepodařilo zlepšit svou čtvrtou příčku ve druhé lize. Ve finále juniorského šampionátu republiky měl být původně náhradníkem. Nakonec absolvoval kompletní čtveřici závodů v Pardubicích, Mšenu, Žarnovici a Zohoru. Šestnáctá příčka byla jeho nejlepším umístěním. A to nejen protože se věkem dostal mezi seniory, ale protože se od třiaosmdesátého jako závodník objevoval na oválech již jen sporadicky.

„Poslední závod jsem jel někdy okolo roku 1986,“ vybavuje si maně, avšak o příčině má jasno. „Šel jsem na vojnu až dýl, měl jsem sedm odvodů. Měl jsem nedoléčenej‘ úraz a dělal všechno pro to, abych ho nemoh‘ doléčit. A odvodní komisi se těžko vysvětluje, že nemůžete na vojnu, ale jezdíte plochou dráhu.“

Zelené sukno jej neminulo, byť z nekonečných 730 dnů nebyla nakonec ani polovina. „Byl jsem v Pardubicích, ale zavřenej‘ v kasárnách,“ popisuje trpký úděl mnoha tehdejších plochodrážníků. „Měl jsem další úraz, tak se mnou šibovali, což mně vyhovovalo, nesnášel jsem uniformy. Olda Řezníček mi ve Svítkově půjčil motorku a Evžen Erban mě nechal svýzt. Naštěstí jsem byl po deseti měsících doslova vyhozen a po roce si slavnostně přebral modrou knížku. Když jsem se vrátil z vojny, absolvoval jsem iks operací kolene, nebylo to jen z plochý dráhy, všechno bylo vesměs tím, že jsme se předváděli. Nepovažuju plochou dráhu za jatka, člověk musí mít hlavu srovnanou.“

 

Liberecký patriotismus

S řidítky plochodrážního motocyklu se ovšem člověk loučí jen nerad a Věroslav Kollert se všem okolnostem navzdory pokusil o comeback. „Začal jsem znovu,“ popisuje. „Začal jsem s těma svejma nohama běhat. To bylo strašný! Po několika tréninkách jsem ale zjistil, že klukům sice stačím, ale neuměl jsem s nima závodit.“

Nicméně Věroslav Kollert liberecký klub neopustil. „V roce 1989 mě zvolili předsedou,“ vypráví o nové kapitole svého plochodrážního curriculum vitae. „Nepravidelně jsem se vozil. Poslední záchvěv byla sázka o flašku koly s Jirkou Mizerou. Předjel jsem ho a levou rukou mu naznačil, jak jsem dobrej‘. Následoval pád, zlomená ruka a převoz do nemocnice. Zase jsem na to sednul a zase se potkal s manťákem. Připadal jsem si jako v komediálním filmu, jenže tady se řehtali všichni ostatní a mě to bolelo. Tak jsem řek‘ dost a dnes se svezu jen občas na šroubkách. Nikdo nezapomene, co se jednou naučil, ale člověk už to tak neumí.“

Jenže Věroslav Kollert měl komu své zkušenosti předávat. „Závodil Věrouš,“ připomíná, že jablko ani v jeho případě nepadlo daleko od stromu. „Dobře jezdí i ten můj malej‘ kluk. Ale nechci, aby byl plochodrážník. Plochou dráhu mám rád, dopad‘ jsem, jak jsem dopad‘. Po nějakých úspěších a neúspěších okolo týmu se nám podařilo předělat stadión. Spoustu věcí jsme udělali dobře, spoustu špatně. Chybama se člověk učí.“

Takové tvrzení by si ovšem zasloužilo hlubší rozbor. „Za svůj největší plochodrážní úspěch považuju, že náš stadión na rozdíl od jiných funguje dál,“ bilancuje Věroslav Kollert. „A budeme tady mít dobrý závody. Jsem zklamanej‘ z přístupu kluků, díky minimální konkurenci maj‘ větší šanci na výsledek. A největší zklamání byla Míša Krupičková. V osmi letech jsem jí vytáh‘ z motokrosu. A nepodařilo se. Člověk nemůže zůstat sám, musí bejt‘ parta okolo a to jí sežralo.“

Závodníků je nedostatek a libereckou vestu dnes obléká jen Daniel Šilhán ve stopětadvacítkách. „Nevím, jakým způsobem sem dostat mladý,“ krčí Věroslav Kollert rameny. „Abych jim předváděl, že jsem jezdil a měl o třicet kilo míň, by nepomohlo. Do plochý dráha musí nastoupit celá rodina. Dnes už nemůže fungovat jako za mě, že naši nebyli na závodech ani jednou. Jenže tenkrát byla parta, co vás podržela.“

Přesto se GRS Liberec před deseti lety pustil do velké investiční akce s rekonstrukcí svého stadiónu. Něco podobného naše plochá dráha naposledy zažila roku 1990, kdy se znovu otevřely divišovské brány. A předtím v červnu 1986 premiérovým závodem ve svitavské Cihelně.

„Asi největší šance dát to dohromady byl Tonda Kasper,“ přemítá Věroslav Kollert. „Hodně mě nabudil. Pomoh‘ mi s firmou v Praze. A když jsem měl problém s dráhou, jeho otec dokázal všechno dostat do větší pohody. Lidi mně přišli se stadiónem pomoct. Díky šílenství, které okolo ploché dráhy je, se vždycky ukáže někdo, kdo vám chce pomoct. A že k tomu patří legrace, je fakt.“

Pro příklad nemusí Věroslav Kollert chodit daleko. „Když jsem těžce sháněl sponzora, narazil jsem na člověka, co o plochý dráze nevěděl vůbec nic,“ říká. „Rozhodoval o spoustě peněz. Pozval jsem ho na kafe. A jak jsem byl nervózní, tím kafem jsem ho polil. Druhý už vypil, ale víckrát jsem ho už neviděl. Pochopil jsem, že to není, jestli člověk má rád plochou dráhu nebo ne, ale jestli chce pomoct nebo ne. Jako asi poslední jsme vstoupili do AČR, kterej‘ nám kvůli kempu chtěl stadión vzít, ale teď nám to pomohlo.“

Asi žádný jiný plochodrážní klub na světě nemusel o svůj stadión bojovat více než třicet let. „Začal se budovat autokemp,“ vrací se Věroslav Kollert do problematického roku 1987. „Plochá dráha přišla o pozemek a slévárna ji přestala financovat.“

Problémy se záhy nakupily. „Kemp udělal zónu,“ líčí Věroslav Kollert. „Část sezóny jsem museli mít depo i uvnitř oválu. Tlaky byly různý. Jednou jsme neměli vodu, pak zase jsme měli svou bránu, ale neměli k ní cestu. Po změnách v roce 1989 skočily ceny pozemku z dvou korun padesáti haléřů na tři tisíce korun za čtvereční metr. To byl průšvih.“

Provoz autokempu ovlivňoval i kalendář akcí. „Proto jsme měli v devadesátejch‘ letech půst,“ říká Věroslav Kollert. „Nejdřív jsme nesměli jezdit v červnu a v červenci. Pak nám zakázali jezdit i v srpnu. Vymejšlelo se, že tady bude nákupní centrum. S panem Pacákem jsme statečně bojovali a sedm let trvalo, než jsme to dokázali.“

V sobotu 23. července 2005 se konečně na rekonstruované dráze konal první závod. A od té doby jsou Pavlovice pravidelnou destinací nejen samotných závodníků, ale i plochodrážních fanoušků. V srpnu 2009 se liberecký tým triumfem v soutěži dvojic vůbec poprvé zapsal na seznam mistrů republiky.

„Chtěl jsem titul do Liberce,“ nezastírá Věroslav Kollert. „Byl jsem rozhodnutej‘, že podle toho uděláme dvojici. Domluvili jsme se s Martinem Vaculíkem, objevil se Grzegorz Walasek. Když viděl, jak to tady lítá vzduchem (pád Martina Gavendy – pozn. redakce), měl už skoro naloženo, že jede domů.“

Vrcholem činnosti klubu GRS Liberec se příští květen stane mistrovství Evropy jednotlivců. „Doufám, že se v klubu sejdou další lidi, co pochopí, že je naše povinnost stadión s tak velkou tradicí udržet i do budoucna.“

 

Pravý poklad v zážitcích

Plochodrážní sudičky v březnu dvaašedesátého roku v Kollertovic domě malému novorozeněti nepřisoudily příliš mnoho vavřínů v sedle motocyklu. Mnohem víc medailí a pohárů získal za své funkcionářské období. Život u sportu levých zatáček však nebyl nudný ani náhodou.

„Velká liberecká figurka byl Pepa Kalous,“ vypráví. „Přišel sem z Polep, dělal ve slévárně Liaz Ostašov. Měl cit, ale byl trošku nerozumnej‘. Třeba umyl motorky hadicí z kropičky. Jednou ho trenér pan Tomašovič poslal do jízdy jako náhradníka. Pepa si nezap‘ přilbu. Pérko mu ji otevřelo, a jak si do ní ve výjezdu cvak‘, ulítla mu z hlavy. Dali červenej‘ prapor, černej‘ prapor, ale Pepa jel bez přilby dál a tu jízdu vyhrál. Ale rozhodčí vůbec nekoukal, že tu jízdu jede člověk na prvním místě bez přilby.“

Jiná nezapomenutelná příhoda se stala o tréninku. „Pepa Kalous nosil kalhoty do zvonu a košili podle tehdejší módy,“ směje se Věroslav Kollert už dopředu. „Přišel na to, že ten čtyřventil ohřeje. Ale to podle něho znamenalo, že pojede jen o malinko pomalejc‘, než kdyby jel o mistra světa. Jenže motorka se mu postavila, Pepa spadnul a byl rozervanej‘, jako kdyby prošel bucharem.“

Nicméně naštěstí vyvázl z incidentu bez větší újmy a odešel domů po svých. „Za chvilku přiběhla na stadión jeho žena,“ dostává se Věroslav Kollert teprve k pointě příběhu. „Ať okamžitě zavoláme policajty! Pepa totiž doma řek‘, že jej cestou ze stadiónu srazilo auto, aby vysvětlil, proč je tak potrhanej‘.“

„V Pardubicích mě vyfotili a já jsem byl na jednom propagačním materiálu. Shodou okolností moje mamka tu fotku uviděla ve výloze pohřební služby směrem k hotelu Grand.“

Báječné vzpomínky zůstávají i na závodníky z ostatních klubů. „Krásný věci jsme zažili s klukama z Chabařovic,“ otevírá hrdina našeho vyprávění stavidla další plochodrážní story. „Startmaršál tam byl pan Novotný. Byl na nás přísnej‘. Liberec spadal pod Ústí a my jsme je proto chtěli porážet. Já tam jednou dostal pokutu padesát korun. Dneska je to směšný, ale tehdy bylo deset korun za bod, takže mi nezbylo ani na gulášek.“

Vedle pokuty si ovšem Věroslav Kollert z Chabařovic jednou odvezl i pohár fair play. „Šlo nám o vítězství, byla to rozjížďka, kde jsme potřebovali jet co nejrychlejc‘,“ přibližuje okolnosti. „Každá zatáčka v Chabařovicích se jezdí jinak. Chtěl jsem vybláznit Martina Morávka. Jel přede mnou stejnou stopu jako já.“

Nepsaný plochodrážní zákon je v takové situaci stále neměnný. „Bál jsem se sice spíš víc sám o sebe, ale malinký místo tam ještě bylo,“ zní úleva z hlasu Věroslava Kollerta ještě po letech. „Narazil jsem si ruku o mantinel, ale vyhnul jsem se. Po závodech najednou rozhlas hlásil, že mám ke stupňům. Čekal jsem zase nějakou pokutu, proto jsem tam odmít‘ jít. A tak mi ten pohár přinesli až do depa.“

Než všechny klubové autobusy skončily rozřezané na šrotištích, mohly by vyprávět zkazky, co se na jejich palubách odehrávalo. „Oslavovali jsme cestou domů,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Nepilo se, ale stavovali jsme se na jídlo v hospodě. Snědli jsme půlku, pak ho vraceli, že nám nechutná, abychom nemuseli platit a mohli si dát druhej‘ chod v další hospodě. Největší práci dalo odtrhnout od jídla Ivana Pacáka.“

 

Plochodrážní kariéra Věroslava Kollerta (* 24. 3. 1962) v zrcadle času:

1979	Liberec 4. ve 2. lize skupiny A (Věroslav Kollert 10 bodů z celkových 80 klubu); klub postoupil do skupiny D, kde skončil 4. (Věroslav Kollert 6 bodů z celkových 74), závod doma Liberec vyhrál; v Liberci byl traťovým náhradníkem třetího závodu semifinálové skupiny mistrovství republiky juniorů a v předčasně přerušeném závodě získal bod
1980	Liberec 4. ve 2. lize (bližší detaily nejsou známy); v mistrovství republiky juniorů byl nominován jako náhradník skupiny A, nakonec v ní skončil jedenáctý a do finále nepostoupil
1981	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 42 bodů, nejvíce z celého týmu, z celkových 162 klubu); v mistrovství republiky juniorů začal šestým místem ve druhém předkvalifikačním závodě na Markétě, ve skupině A skončil devátý, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm nakonec osmnáctý
1982	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 26 bodů z celkových 176 klubu); v mistrovství republiky juniorů osmý ve skupině B, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm šestnáctý
po 1983	dvouletá vojenská služba zkrácená na deset měsíců, funkcionář libereckého klubu; závodil jen příležitostně, naposledy se objevil v sestavě Liberce v sobotu 6. dubna roku 1991 v prvoligovém duelu Markéta Praha vs. GRS Liberec, avšak z pozice náhradníka do jeho vývoje nezasáhl

 

Foto: archív Věroslava Kollerta, archív autora, Pavel Fišer, Antonín Škach a Mirek Horáček