Archiv pro rubriku: Ostatní závody

Saská šroubkařská série odpočítává hodiny do svého začátku

Míšeň – 27. listopadu
Již jen necelé dva týdny zbývají do začátku saské šroubkařské série Speedway-on-Ice. První ze šesti podniků je na pořadu příští neděli 8. prosince ve Freitalu s počátkem stanoveným na 16:00. Startovní pole závodníků ze šesti zemí čítá Ronnyho Weise, Richarda Geyera, Romana Čejku, Michala Dudka, Stevena Mauera, Sergeje Malyševa, Henka Koonstru a Daniela Gappmaiera, přičemž devátým mužem do party by měl být polský závodník. O doprovodný program se postarají děti v sedlech padesátek a motokáry.

Foto: White Racing

Češi v akci 81

Koncem listopadu se čeští závodníci příliš do akce nedostávají. A to tím spíše, posunul-li Ronny Weis začátek své šroubkařské série Speedway-On-Ice ve Freitalu, až na druhý prosincový víkend. Ještě než se slánští Roman Čejka a Michal Dudek poprvé svými ježatými koly opřou do povrchu zastřešeného kluziště, v daleké Austrálii zasedl za řidítka plochodrážního motocyklu Matěj Kůs. Pražský závodník se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by si nejraději za své čtvrté místo utrhl hlavu.
Pinjar Park v Perthu hostil v sobotu Memoriál Roba Woffindena. Na kraoučké dráze hrály podstatnou roli starty, které se českému exmistrovi náramně dařily. V základní části nasbíral třináct bodů. Poté skončil druhý v semifinále, aby stanul u startovní pásky finálové rozjížďky.

„Závody byly fajn,“ hlásil z druhé strany zeměkoule. „Dva, tři, dva, tři, tři plus dva a nakonec nula. Přijedu poslední ve finále, utrh‘ bych si hlavu! Udělal jsem chybu v první zatáčce, pak jsem zkoušel, kudy to jen šlo, ale nebylo místo. Dráha má 143 metrů a je těžký neudělat chybu.“

Z triumfu se radoval Američan Gino Manzares a před Matějem Kůsem protnuli metu ještě domácí Rohan Tungate a Jason Doyle.

Foto: Wojta Zavřel

Václav Milík ocenil Milana Špinku sám svým vlastním pohárem

Bernardov – 20. listopadu
Václav Milík letos sice přišel o korunu krále české ploché dráhy, když v dodatkové jízdě na plzeňských Borech podlehl Aleši Drymlovi, avšak další úspěchy včetně mistrovských titulů v juniorech, extralize a dvojicích zvýšily počet trofejí. Nicméně za to, že svůj pohár za úspěšnou reprezentaci věnoval při sobotním vyhlášení mistrů Milanu Špinkovi, nemůže nedostatek místa v jeho síni slávy. Pardubického závodníka se totiž dotkla skutečnost, že si AČR v záplavě jiných ocenění nevzpomněl na reprezentačního kouče, který juniorský nároďák přivedl ke dvěma bronzovým medailím.

„Dal jsem mu ho, protože za mistrovství republiky dávali poháry i manažerům, ale za mistrovství světa a Evropy ne,“ vysvětluje Václav Milík. „My jsme si to vybojovali na dráze, ale štvalo mě, že on nedostal nic, tak jsem svůj pohár dal jemu. Za dobrýho trenéra, a že nás doved‘ tak daleko.“

Role Milana Špinky v evropském a světovém šampionátu juniorských družstev byla více než výrazná. O výkonu švédského sudího Kristera Gardella během divišovského semifinále již bylo napsáno mnoho. Ke všemu znásilnil pravidla svým výkladem, že náhradník musí ukončit své účinkování před poslední sérií nominačních jízd.

Milan Špinka musel svou strategii přizpůsobit změněným podmínkám a psychický tlak po nespravedlivých verdiktech z věže si dozajista pamatuje každý, kdo do Divišova dorazil. Ve finále v Opole postavil Milan Špinka základy bronzu na strategii náhradníka, který udeřil v rozjížďkách s čísly sedmnáct a osmnáct. Něco podobného převedl i v pardubickém finále mistrovství světa. V němž navíc skvěle načasoval útok žolíkem, jenž se v mistrovství Evropy nepoužívá.

„Je to těžká funkce a manažer by si svůj pohár zasloužil,“ komentuje Václav Milík. „Je důležitý dobře nasadit jezdce. A v Pardubicích to krásně vyšlo s tím žolíkem. Dvě medaile tady dlouho nebyly. Proto by si to pan Špinka zasloužil. A když mu pohár nedali oni, dal jsem mu ho já!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Smlouva byla podepsána

Tarnów – 15. listopadu
Přesně před týdnem si Martin Vaculík s představiteli Tarnówa domluvil podmínky pokračování jejich vzájemné spolupráce v polské extralize. A včera společně s Januszem Kolodziejem podepsal kontrakt na sezónu 2014, která bude v Tarnowě jeho pátou v řadě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Pardubický zámek nesmí uniknout pozornosti zájemců o plochodrážní historii

Podoben jest zrnu hořčičnému, kteréž vzav člověk, uvrhl do zahrady své; i rostlo a učiněno jest ve strom veliký. Starých zámkův, které se ve své spůsobě až na naše časy udržely, nemáme mnoho ve své vlasti; buď se sřítily nebo změněny někdy až k nepoznání, a jen náhodou, takořka zázrakem bylo, jestliže vkus rozdílných dob na nich neměnil. Mezi ty a takové pokládáme také starý zámek položený při městě Pardubicích, kteréžto, a díme, před zraky našimi rostouc nyní tak přední místo drží mezi městy našimi, jako míval zámek jeho mezi sídly šlechtickými. A poněvadž věc nákladná teprv po dlouhém čase a obtížné práci dovršení svého dochází, lze říci o Pardubském zámku, jako díme o Římě, že nebyl postaven za jednoho dne, nýbrž že se po věky o něm pracovalo.


Nejen Zlatá přilba
August Sedláček, otec české kastelologie, byl v mnohém překonán po vědecké stránce, avšak krása jeho vyprávění o českých hradech je stejně jímavá jako v lednu 1882, kdy v Táboře sepsal monografii o pardubickém zámku pro první díl svého v mnohém dodnes nepřekonatelného třináctisvazkového díla Hrady, zámky a tvrze země české.

Stejně neoddiskutovatelný je bílý půvab někdejšího pernštejnského sídla. Až do 1. prosince však plochodrážní fanoušci vlastní zámecké jádro budou vnímat jen jako okrajovou kulisu. Sotva projdou vstupní branou s deskou znázorňující známou rodovou pernštejnskou pověst, nasměrují své kroky k předzámčí, kde v multifunkčním sále probíhá výstava Počátky ploché dráhy v Pardubicích.

Obdobnou výstavu hostil pernštejnský skvost už před pěti lety, kdy však šlo o akci spojenou s šedesátiletým jubileem Zlaté přilby. Nyní se však dostává prostor i pro podniky pořádané na již zaniklém městském stadiónu.

„Výstava se uskutečnila k výroční konání pětašedesátého ročníku Zlaté přilby, ale je tentokrát pojata jiným způsobem,“ říká Věra Doležalová, kurátorka výstavy. „Věnuje se počátkům ploché dráhy v Pardubicích obecně. Je zde také připomenuta osobnost Františka Hladěny, od jehož narození letos uplynulo letos 110 let, který stál u zrodu obou pardubických plochodrážních podniků – Zlaté přilby i Lobkowicova memoriálu. Končí rokem 1951, kdy se jela dvanáctá Zlatá přilba a poté se v Pardubicích plochá dráha poněkud odmlčela.“

Nicméně výročí plochodrážního závodu všech závodů zůstává připomenuta i mladšími exponáty. Vedle zlatých přilbě, které dobyli Franta Juhan, Jan Lucák a Hugo Rosák se návštěvníci mohou obdivovat trofejím Antonína Kaspera staršího z roku 1963, Milana Špinky z roku 1973 a samozřejmě nedostižného českého borce Jiřího Štancla. V blyštivé trofeji, již si ze Svítkova odvezl roku 1978, se přitom odráží i jeho knižní autobiografie vydaná letos v srpnu.

„Ve vedlejším sále jsme si dovolili připomenout dvě výročí,“ pokračuje Věra Doležalová. „Padesát let od posledního závodu Zlaté přilby, který se jel na ploché dráze, a kde zvítězil Antonín Kasper, a čtyřicet let od pětadvacáté Zlaté přilby, kterou vyhrál pardubický rodák Milan Špinka.“

Ticho muzejních prostor ostře kontrastuje s obvyklým hektickým ruchem plochodrážních dep. Návštěvník si dosyta užívá pohled nejen na vítězné trofeje, ale jeho oči se pomazlí s charakteristickým červenobílým puntíkatým šátkem, který vozil Antonín Kasper uvázaný okolo krku. Poslední vítěz z travnatého oválu zapůjčil také svou přilbu, boty a vestu s včelou z Coventry. Milan Špinka nezůstal pozadu, takže vitrínu s jeho vítězným motocyklem zdobí jeho nejen jeho přilba, maska a rukavice, ale také kompletní sbírka medaili z mistrovství světa na ledové dráze.

Plochodrážní poklady v pernštejnském skvostu
Pravé hody však zájemce o plochodrážní historii očekávají v hlavním sále. Uchvátí jej především nefalšované závodní depo, v němž nechybí stroj pardubické značky Grizzly, plochodrážní JAPY či jeden z prvních motorů z divišovské dílny Jaroslava Simandla.

„Exponáty jsou z větší části zapůjčeny od soukromých majitelů, samotných držitelů trofejí nebo jejich rodinných příslušníků, veteránistů či dalších institucí, kterým chci ještě jednou velice poděkovat,“ ujímá se Věra Doležalová opět úlohy průvodce. „Část pochází z našich sbírek. Podařilo se nám zapůjčit mnoho zajímavých předmětů, které před pěti lety vystaveny nebyly.“

Velký prostor je věnován tragickému osudu Jiřího Kristiána hraběte z Lobkowicz, jehož sen o pravidelné účasti v seriálu evropských velkých cen za volantem ušlechtilého vozu Bugatti navždy přervala tragická havárie na berlínském Avusu. Život mladého aristokratického šviháka vyhasl čtvrt roku po jeho pětadvacetinách a jeho smrt zaměstnává záhadology, jelikož tehdy světoznámý jasnovidec Erich Hanussen ji pár dnů předem v jednom z berlínských barů dokázal předpovědět.

„Máme tu předměty z jeho pozůstalosti,“ vrací Věra Doležalová myšlenky bloudící v motoristické historii zpět do dnešní reality. „Brýle, ve kterých jel ten poslední závod, přilbu, rukavice e jiné. Jsou tu i trofeje Hugo Rosáka, štít z Lobkowiczova memoriálu či trofej z Hladěnova memoriálu nebo Miloslava Špinky. A je tu i váza Cena prezidenta Československé republiky, kterou získal v roce 1936 vítěz osmé Zlaté přilby Herrmann Gunzenhauser, jíž se nám nedávno povedlo získat do našich sbírek.“

Soubor vystavených předmětů přitom fascinuje svou šíří. „Příprava, která trvala více než rok, se samozřejmě neobešla bez pomoci mnoha lidí, kolegů z našeho muzea a dalších institucí a také pamětníků, kterých už dnes bohužel mnoho není,“ netají se Věra Doležalová. „Překvapivě nejtěžší bylo pro mě sehnat materiálu jako fotografie, programy a jiné tiskoviny z poválečných let, tedy z doby, kdy se na Sportovním stadiónu v Pardubicích jel poslední ročník Lobkowiczova memoriálu, první ročníky Hladěnova memoriálu nebo plochodrážní závody s mezinárodní účastí.“

Procházíte znovu od jednoho exponátu k druhému, až vám přijde líto, že se po prvním prosinci letošního roku začnou oba sály vyklízet, aby uvolnily místo jiné výstavě. „Ve sbírce sportu Východočeského muzea se nachází některé zajímavé předměty, které by stálo za to vystavit veřejnosti trvale,“ vytuší Věra Doležalová chmury. „Bohužel se stále potýkáme s nedostatkem výstavních prostor, takže o stálé expozici věnované ploché dráze uvažovat nemůžeme. Nicméně naším dlouhodobým záměrem je vybudovat expozici, která by se mohla jmenovat například Pardubice, město sportu, kde by byly představeny všechny sportovní podniky, které jsou pro Pardubice typické. Vedle ploché dráhy i dostihy, aviatika, hokej, tenis a další. Jenže zatím nejsou ani prostory, ani finance…“

Nicméně druhá výstava v rozpětí pěti let skýtá naději alespoň na další pokračování. „Je těžké dělat výstavy v krátkém časovém horizontu po sobě tak, aby se neopakovaly a byly v něčem nové. To se doufám u této povedlo, ale nemuselo by to tak být už u další. Takže nevím, záleží na okolnostech.“

Foto: Antonín Škach

Martin Vaculík zůstává v Tarnowě

Žarnovica – 10. listopadu
Ozvěna současné sezóny ještě neodezněla a Martin Vaculík má již tři jistá klubová angažmá na příští rok. Ve Švédsku zamířil z Vetlandy do Vargarny, zatímco v Dánsku se upsal Holstedu. V pátek večer se v Tarnowě sešel s vedením tamních Jaskolek a výsledkem se stala dohoda o pokračování v polské extralize rovněž v příštím roce, přičemž k vlastnímu podpisu smlouvy dojde příští týden.

„Mám radost, že se mi povedlo dohodnout se na podmínkách kontraktu rovněž v příštím roce,“ svěřoval se Martin Vaculík. „V příštím týdnu se podepíšu pod novou smlouvu. Za Unii Tarnow jezdím už od roku 2010 a nedokázal jsem si představit změnu.“

Nicméně slovenský závodník dostal nabídku i z Czestochowej. „Nabídka od nich přišla,“ připustil aktuální mistr Evropy. „Ale už v pátek jsem dal odpověď, že zůstávám v Tarnowě. Doufám, že příští rok budu bodovat tak jako loni. Anebo dokonce ještě lépe!“

Foto: Wojta Zavřel