Balakovo – 3. září
Vyrazit na závody na poslední chvíli není v plochodrážní branži ničím výjimečným, by jde o reprezentační start. Je-li ovšem na konci cesty vzdálené ruské Balakovo, kam závodníci musí letět hned po poslední extralize, přičemž motocykly jsou už dávno na cestě dodávkou, jde přece jen o mimořádnou situaci. Magazín speedwayA-Z hovořil o finále světového šampionátu juniorských družstev, kde nám unikla medaile o vlásek, s Milanem Špinkou i Romanem Čejkou starším, který do Ruska vyrazil po ose.

Cesta bez problémů
„V první řadě jsme se to dozvěděli na poslední chvíli,“ připomíná Milan Špinka český postup od zeleného stolu. „Bylo málo času na vyřízení formalit. Víza, ofocené pasy, ofocené pojistky. Všechno klaplo ne na den, ale snad jen na hodinu.“

Jako první se na východ vydala dodávka s motocykly, která vyrazila hned po pondělní juniorce v Pardubicích. „Je to 2800 kilometrů, dost daleko,“ vypráví český reprezentační manažer. „Cesta je docela náročná. Byli na to tři řidiči, Tonda Dudek, Roman Čejka a Radim Janouch. Byl jsem s nimi pořád ve spojení přes SMS-ky.“

Michal Dudek a Roman Čejka mezitím ve středu jeli domácí extraligu ve Slaném, druhý den zase ve Mšeně, kde proti nim nastoupili i Jan Holub a Michael Hádek, další členové reprezentačního kvintetu. Následoval společný přesun na ruzyňské letiště.

„Letěli jsme ve tři čtvrtě na deset do Samary,“ pokračuje Milan Špinka ve svém vyprávění. „Tam na nás čekal velkej‘, novej’ autobus a odvezl nás do Balakova. Tam jsme byli asi v devět ráno. Letěli jsme proti času a byli jsme po probdělé noci. Kluci udělali motorky, které tam dorazily už v předvečer. Odtrénovali jsme a měli informace, že Dány vrátili z hranice.“

Další družstvo ovšem z letošního mistrovství světa neodpadlo. „Ve skutečnosti to bylo, že měli karnety, ale víc motorek,“ upřesňuje Milan Špinka. „A před odjezdem to jeden závodník zvingloval, dal jiný rám a nesouhlasily čísla. Stáli čtyřiadvacet hodin na hranicích. Nakonec to tam museli nechat.“

Medaile proklouzla mezi prsty
Rusové byli v domácím prostředí jednoznačnými favority. „Začali tahat hned,“ vzpomíná Milan Špinka. „Kudrjašov a Bjelousov dojeli sice třetí, ale jinak měli v první sérii jenom trojky. A pak přivezli pět trojek v kuse.“

Český tým se držel na druhém místě a po deseti jízdách byl druhý s náskokem sedmi bodů na Dány. „Začátek jsme neměli špatnej‘,“ zní komentář z úst kouče družstva. „Byli jsme druzí a ještě po třetí sérii měli osmnáct bodů, zatímco Ukrajinci dvaadvacet a Dánové sedmnáct.“

Nastaly ale problémy. „Had měnil po třetí jízdě motor,“ líčí Milan Špinka. „Štěstí, že se opakovalo a stihnul to. Byla to smůla. Kluci bojovali a k medaili jim chybělo štěstíčko. Nejlíp jel Vašek. Roman trošku zaváhal, tak jsem nechal jet v poslední sérii Vaška místo něho. Vyplatilo se, Vašek vyhrál a to byly jediná naše trojka za celej‘ závod. Bojoval o ní s Kudrjašovem až do poslední zatáčky.

Rusové už mohli dávno slavit titul, ale další medaile byly stále ve hře. „Rozhodla poslední jízda,“ říká Milan Špinka. „My a Dánové měli po osmadvaceti bodech, Ukrajinci sedmadvacet.“ Zvítězil Michael Jepsen Jensen, který tak garantoval stříbro pro Dánsko, zatímco Kiril Cukanov si porážkou Václava Milíka vynutil nutnost rozjezdu o bronz.

„Za Ukrajinu jel Aleksander Loktajev,“ vzpomíná český kouč. „Je to Rus, který vyrůstal na dráze v Balakovu stejně jako Kiril Cukanov. Oba jeli dobře a v podstatě tihle dva Rusové vyjeli Ukrajincům bronz.“

Místo medaile tak na české mladíky čekal návrat s prázdnýma rukama. „Kluci měli každej‘ jednu motorku,“ krčí Milan Špinka rameny. „Jelo tam jen jedno auto, transport je drahej‘… Mohla být medaile, ve skrytu duše jsem doufal, že by to mohlo vyjít. Hlavně po zkušenostech z Červenogradu, kde ve třech naši kluci ujeli třetí místo, jsem věřil, že by se to mohlo povést. Je to sport, Vašek se rozjížděl, Loktajev tam ale letí a v tomhle závodě dělal patnáct bodů.“

Čtvrté místo mrzí pokaždé, navíc chybí-li kousíček ke stříbru… „Uteklo to o kousek,“ souhlasí Milan Špinka. „Je to velká škoda, byla obrovská šance, chyběl nám jeden bodík. Nedá se říct, že by to někdo zkazil, všichni si toho byli vědomi včetně mechaniků. Vyspali jsme se, odjeli do Togliatti, podívali se tam na stadión. Je to špička, mají tam hotýlek na vysoké úrovni. Odpočinuli jsme si, o půlnoci skočili do autobusu a jeli sedm hodin do Samary. Ve čtyři ráno jsme letěli s časem domů, takže jsme v Praze byli po šesté ráno.“

Rusko zpoza volantu
Mechanici a závodníci mají bezpočet zkušeností za volanty svých dodávek. Ale vypravit se na dalekou výpravu za východní hranici je přece šálek úplně jiného čaje. A to tím spíše, nejde-li záležitost jednoho či dvou dnů a přesný datum návratu se nikdy nedá předvídat. Za volantem dodávky, která vyrazila do Balakova napřed s motocykly, se střídali tři muži. Antonín Dudek má s východem bezpočet zkušeností s kamiónem, o které se dělil s Romanem Čejkou starším a Radimem Janouchem, mechanikem Václava Milíka.

Bez problémů se neobešel už pondělní odjezd. „Hned za Pardubicema nám bouchlo kolo na vozejku,“ vypráví Roman Čejka starší. „Venca Milík nám sehnal rezervu a jeli jsme. Cesty byly dobrý, nejhorší to bylo přes Polsko. Samej‘ semafor, samá vesnice. Na Ukrajině je to nový. Tam jsme jeli ještě přes to rozbitý, ale zpátky už po nový. Jedeš na Kursk, v Rusku jsou pak všude obchvaty.“

Přitom právě ruské poměry jsou vděčným tématem mnoha historek. „Provoz je strašnej‘,“ souhlasí otec slánského juniora. „Každej‘ si dělá, co chce. Viděli jsme žigulíka roztřelenýho zilem na čtyři kusy. Je to ale země neomezenejch‘ možností. Vidíš padesát kiláků před sebe, vlní se to nahoru a dolů, ale jedeš sto deset a odsejpá ti to. Musíš dávat pozor, ale lidi před policajtama blikaj‘ světly. Vesnice jsou strašný, vidíš tam ty dřevěnice, ale benzínky jsou civilizovaný. Koupíš všechno, jsi na Urale, ale maj‘ tam český paštiky Hamé. Nafta je levná, vodka a cigára taky.“

Roman Čejka, který nemá v Čechách za volantem většinou žádné vystřídání, se vrátil z Ruska nadšený. „Celkovej‘ dojem je perfektní, jel bych klidně znova,“ svěřuje se. „Osmnáct tisíc platících diváků na stadióně. Depo nádhera, každýmu dali dva balíky vody do boxu, ne jako v Německu, kde škrtěj‘ na všem. Rusové a Ukrajinci jsou dobrý lidi, největší suchaři byli Dánové.“

Po pardubickém defektu vyrazila posádka za volantem dodávky Iveco Michala Dudka okolo druhé hodiny ranní. V Balakovu byla ve čtvrtek večer po osmé hodině. Na zpáteční cestě se však vynořila problém. „Celou cestu zpátky až do Kyjeva jsme jeli padesátkou. Celej‘ palivovej‘ systém byl zasranej¡. Servis tam byl na úrovni. Kdyby to nezlobilo, se dvěma řidičema by se to dalo udělat za dva nebo dva a půl dne.“

Největší zdržení však obvykle přichází na pohraničních přechodech. „Hranice v pohodě,“ konstatuje Roman Čejka starší, jedním dechem ovšem dodává. „Za peníze je tam možný všechno. Z Polska na Ukrajinu jsme byli za dvacet minut vyřízení. Na Ukrajině v pohodě, Rusové chtěli vyplnit celní prohlášení, ale všechno v azbuce. Akorát zpátky na ukrajinsko-polský hranici nám řekli, že patnáct hodin už neprojelo ani auto. Řek‘ nám, a přijdeme za hodinu. Dali jsme mu deset euro, dostali dva cizí pasažéry a byli hned venku. Peníze tam maj‘ jinou hodnotu než u nás. Chce to vědět, jak s kým jednat. A v tom nám hodně pomoh‘ Tonda Dudek, že to znal.“

Foto: Milan Špinka