V  sedmdesátých letech mi Miloš Machulka, který žil a bydlel v Mariánských Lázních, dělal při závodech na dlouhé dráze mechanika. Plochou dráhou žil, pracoval v klubu a pomáhal, jak mohl. Byl to šikovný kluk, který nezkazil žádnou legraci, bezva kámoš. Asi bych nespočítal, kolikrát honil v zatáčkách spojku z mé motorky, která byla kdysi na hřídeli s klínkem a často nedržela a upadla. Pak musel Miloš ručně zabrušovat koš na hřídel a pasovat na klínek. Znám i jeho rodinu. Chodil na každé závody. Pak se odstěhoval do Pardubic, bylo to daleko, takže jezdil do Mariánských Lázní málo. Žil ale plochou dráhou po celý život. Odešel ve čtvrtek 30. srpna ve věku 61 let. V sobotu 8. září se jede závod v Mariánských Lázních, budu ho očima hledat v depu a vzpomínat. Miloši, děkuji za všechno. Čest Tvoji památce!

Byl v mém plochodrážním srdci na prvním místě. Bylo to z mnoha důvodů.  Četl jsem, jaké byly jeho začátky jako závodníka. Měl to těžké. Vypracoval se na nejlepšího plochodrážníka všech dob, tedy podle mého mínění. Projel celý svět, vyhrál, co se dalo, jenom ta zlatá přilba mu nebyla souzena. Byl i továrním jezdcem Jawy, což byla díky jeho výsledkům obrovská reklama. Získal šest titulů mistra světa na klasické ploché dráze a tři na dlouhé. Mnoho dalších v družstvech a dvojicích. A v pondělí nad ránem našeho času odešel do plochodrážního nebe.

Poprvé jsem Ivana Maugera poznal osobně v Mariánských Lázních 1976, kde na nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Nevylezl na stupně vítězů, dokud k nim nepostavili jeho motorku. Super gesto. Byl jsem tehdy v depu druhý, kdo mu gratuloval. Jeho vítězstvím, výkonem a celkovým chováním si  mně navždy, tedy na celý život získal. Legenda, která oplývala uměním, skromností, protože měl v sobě človíčka, přístupem, byla a navždy bude příkladem pro plochodrážní jezdce.

Často jsem ho viděl v Mariánkách, kde jsem s ním hovořil a seděl v klubovně na svačině asi dvacet minut. Já a on. Sen se mi tehdy splnil, podobně jako jsem byl v Polepech u svých rodičů na kafi a vedle mně seděl Luboš Tomíček. Bylo mi patnáct let.

A důkaz jeho skromnosti Ivana Maugera. Stáli jsme v Mariánských Lázních v depu ve frontě na buřta. Já mu říkám: ‚Ivane, ty jako legenda běž dopředu‘ a on mi odpověděl, ‚ne já si to odstojím jako ostatní‘. To byla lekce, tam mi i mnohé došlo. V té době jsem netušil, že budu moderovat závody, a že budu mít Ivana Maugera několikrát u mikrofonu a splní se mi další sen.

Ivan Mauger způsobil, že jsem začal jezdit dlouhou dráhu, a že si ji navždy zamiluju. Vždy když jsem ho viděl závodit v Praze, Pardubicích v Mariánkách, to byl pro mě veliký svátek. Dnes je podobným typem člověka Greg Hancock. V poslední době naše řady opustili významní  jezdci Antonín Šváb, Antonín Kasper, Jan Holub a také Václav Verner, který s Ivanem Maugerem léta kamarádil.

Nyní do plochodrážního nebe odešel Ivan Mauger,který se tam určitě potká právě s Václavem a všemi ostatními. Ivan byl nemocný, dožil se pěkného věku, ale co naplat. Pro mě s ním odešla jedna celá epocha, jedno krásné, ale nevratné období. Cítím se, jako by mi odešel někdo blízký.

Ivane, až přijde jednou ta moje chvíle, slibuji ti, že se s tebou opět potkám. Nyní půjdu a zapálím na tvoji počest svíčku. Ivane, díky za vše. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE.

Foto: archív autora

Každý člověk je jiný, povahou, vzhledem, temperamentem, těch detailů je mnoho. Rád bych zavzpomínal na Jana Holuba nejstaršího. Poprvé jsem ho viděl naživo  v šedesátých letech v Polepech, kde se za naším barákem jezdila plochá dráha. Bylo mi  asi čtrnáct a Honza patřil mezi to nejlepší, co se dalo v Polepech vidět.

Ve svém životě se stal dvakrát mistrem republiky. Jednou to bylo právě v Polepech. Z Honzy se stal vynikající jezdec, který jezdil i v Anglii, okusil také světová finále a patřil k našim oporám. Moje dnešní vzpomínka nemá za cíl dokumentovat jeho slavnou kariéru, která je všem dobře známá.

Chci vzpomínat na něho jako na člověka. Byl obrovsky skromný, spíše tichý, férový chlap a super kamarád. Vyzařoval z něho nebývalý klid a harmonie. Nepamatuji se, že by někoho naštval. Byl velmi oblíbený, a to zcela právem. Po skončení své kariéry se začal věnovat svému synovi Janovi a posléze i vnukovi, též Janovi. Oba byli po svém tátovi a dědovi výborní závodníci.

Viděl jsem často v depu při závodech, jak se jim postupně oběma věnoval. Co všechno musel pro ně udělat. Jsem si stoprocentně jist, že jim to dojde právě teď, když ho navždy ztrácí. Vzpomínám, jak jsem před lety odjížděl na noc ze Mšena do Žarnovice komentovat Zlatou přilbu SNP.

Bylo půl čtvrté ráno, když jsem přijel do žarnovického depa a zaparkoval jsem vedle malého autíčka. Unavený jsem na sedačce usnul a v sedm hodin mně vzbudil hlomoz u vedlejšího auta. Podívám se z okna a vidím, jak právě uklízejí dva rozcuchaní borci. Nebylo těžké je oba poznat. Tam jsem pochopil, jak to děda s vnukem společně koulejí. Nádhera.

Osobně jsem se spíše na Jana chodil dívat. Utkal jsem se s ním na dráze jen párkrát, když končil karieru a ještě jezdil ligu. Porazil jsem ho jedinkrát v životě. Bylo to v Zohoru u Bratislavy. Tehdy tam jel i Standa Kubíček. Na šedé dráze se ve výjezdu v zatáčce po startu ocitl veliký nakopávák. Honza dobře startoval a nedal se předjet.

Jediná možnost byla vjet do té díry, které se Honza s obloukem vyhýbal stejně jako ostatní. Jezdil jsem druhý za ním a do té díry jsem vjel. Nakoplo mně to hrůzostrašně. Letěl jsem okolo něj a předjel ho. Byl to veliký risk, ale jiná možnost nebyla. Věděl jsem, že se nechce rozbít.

Vlastním krásnou knihu Ovál plný smyků, kterou napsal o Janu Holubovi Jan Kubec. Je moc pěkná. Když jsem začal moderovat, bylo pro mě velikou ctí ho brát k mikrofonu. Velmi špatně se mu mluvilo, ale navždy na to budu a rád vzpomínat. Nyní je v nebíčku a povídá si s Antonínem Švábem, Toníkem Kasperem starším i mladším, Lubošem Tomíčkem a všemi ostatními od ploché dráhy.

Jene, chci za sebe, ale myslím, že i za ostatní fandy za vše krásné poděkovat. Nezapomeneme. Čest Tvojí památce!

Foto: archív autora