Svitavy – 29. prosince
Ve čtvrtek 25. prosince ve věku jednadevadesáti let naposledy vydechl František Tajovský. Dlouholetý předseda AMK Svitavy měl obrovské zásluhy na vybudování plochodrážního stadiónu v Cihelně. K projevům upřímné soustrasti zarmouceným pozůstalým se za všechny své čtenáře připojuje rovněž magazín speedwayA-Z. Čest jeho památce!
Kostěnice – 28. prosince
Ve středu okolo jedné začíná Silvestr v Kostěnicích. A dnes probíhaly přípravy. Chystalo se dřevo a klobásky. Davd Hofman, Filip Hromas, Josef Dvořák a Ladislav Dopita využili příležitosti a svezli se po oválku před silvestrovskou akcí, jež se ponese v podobném duchu. Hobíky lákají i šroubky, ostatně Hofmanovic rybník v Trhové Kamenici už má devět centimetrů ledu.
Pardubice – 27. prosince
Křupe to pod nohama. Sluníčko se však na obloze snaží přelstít mráz. Svítkovský areál spí zimním spánkem. Zdá se mu o nadcházející sezóně, který bude bohatá na události. A dozajista také na dramatické okamžiky. Depo je plné nafukovacích vaků, vedle nichž se rozvaluje klubové červená dvanáctsetrojka. Nikomu nepřekáží. Ostatně kdo by sem také na konci prosince chodil?!
Zdání klame. Brána do depa je otevřená již od šesti. Josef Suchánek s velkou vařečkou v ruce na své dílně připravuje ovar. A v místnosti naproti kančí guláš. Jeho syn Robert by si mohl oči vyplakat. Bodejť by ne, nakrájet dvě kila cibule je velká výzva. Uctít pozvané hosty není totiž žádná maličkost. Aby se tak říkalo, že u Suchánků je to jako u suchánků!
Dominik Suchánek má za sebou první kompletní sezónu za řidítky plochodrážní stopětadvacítky. Týmu pomohla spousta lidí, jimž je zapotřebí jaksepatří poděkovat. Libor Liška s sebou syna Matyáše nemá. Pochlubí se, že i mladší potomek by se chtěl vydat na ovály. A jedním dechem říká důrazné ne dceři, která pojme podobné plány.
Nechybí dvojčata David a Luboš Vrtáčkovi, Roman Štola nejstarší přiveze domácí škvarkovou pomazánku a dobré zprávy o úspěšné rekonvalescenci svého vnuka. Šimona Kníže dorazí v doprovodu svého tatínka Marka. Společností se mihnou i další známé tváře. A také sponzoři.
Dominik Suchánek se prezentoval novými dečkami a kombinézou v červenomodrých barvách. Příští sezónu ovšem nepojede pouze stopětadvacítky. V březnu by se v jeho dílně měl objevit stroj specifikace SGP4, s nímž jako jediný Čech zasáhne do mistrovství světa.
Na nesmírně vydařené akci nescházel ani jeho strýc Tomáš. Po svém nešťastném pádu při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici před osmi lety chodí na plochodrážní závody pouze sporadicky. Kromě Zlaté přilby města Pardubice prakticky vůbec a věnuje se kariéře v šipkách.
Svitavy – 27. prosince
Přituhlo, přesto depo v Cihelně nezívalo prázdnotou. Pořadatelská parta se sešla, aby zazimovala techniku. Našli si ovšem čas, aby si v klubovně sedli a osnovali plány pro rok 2026. A že jich rozhodně není málo.
V depu se budou dokončovat sprchy, rekonstruovat bufet a na již straně se stavět nový stánek s občerstvením a toaletou. „A dál se uvidí…“ usmívá se Milan Moravec. „Plánů máme plnou hlavu, ale musíme postupovat postupně, protože je to finančně velmi náročné.“
Po období stagnace, je o Svitavách pořádně slyšet. „Úspěchy, které se nám letos podařily, mi dělají radost,“ netají se. „Podle polských novinářů, kteří objíždějí české stadióny, jsme vyhráli ocenění za nejútulnější plochodrážní stadión. Zároveň jsme se v hlasování flat track za letošní rok umístili na krásném druhém místě. Celé mi to začíná dávat smysl, dokončuje se dálnice kolem Svitav, zázemí se postupně zlepšuje… No, uvidíme.“
Plochodrážní renesance je samozřejmě přínosem pro celou disciplínu u nás. „Teď se musíme soustředit hlavně na nábor a výuku mladých jezdců,“ uvědomuje si Milan Moravec další aspekty. „Stejně důležité je naučit jezdit do Svitav fanoušky a zájemce o plochou dráhu a flat track, především ty svitavské. Když se to podaří, můžeme celý projekt zase posunout o kus dál.“
Pestrá závodní sezóna anno domini 2026 slouží coby nejlepší důkaz, že nejde jen o prázdné fráze. „Příští rok nás navíc čeká významné výročí, čtyřicet let od otevření stadionu. U této příležitosti pojedeme první ročník Memoriálu Erwina Tragatsche, který bychom chtěli pořádat každoročně. Bylo by skvělé, kdyby se závod jel v budoucnu večer, pod světly…“
Praha – 27. prosince
Jeho první seznámení s novým svitavským minioválem nedopadlo zrovna optimálně. Skončil v místní nemocnici. Vyšetření nedávalo najevo, že by šlo o vážný úraz. Nicméně již v úterý ležel na operačním sále v pražském Motole. A den před Štědrým dnem opět.
Chirurgové mu před Vánoci vyndali šroub, nicméně sedm dalších mu zlomenou nohu stále zpevňuje. Od lékařů má ovšem svolení, že může závodit. Roman Štola totiž stále prohlašuje, že s plochou dráhou nepřestane, dokud v Pardubicích nevyhraje Zlatou přilbu.
Martin Běhal běžně mechaničí u Adama Nejezchleby, který ale tentokrát jede za Prahu o český titul v juniorských družstvech. Box proto sdílí s Jaroslavem Vaníčkem. Bývalý český ledař drží v rukou konev s palivem. Směje se s pusou od ucha k uchu. Járo, chceš dotankovat plnou? Dost možná netuší, že mu prve metyl načepoval nejrychlejší český metylář. Ano, takového muže pražská Markéta ve svých řadách má.
Přitom Luboš Kvasnička poznával motocyklový sport již od útlého mládí. „Táta Jiří jezdíval silniční závody za Rudou hvězdu, sloužil jako major u policie, hvězdu vozil na motorce,“ vzpomíná. „Zkoušel i plochou dráhu, soutěže a nakonec silnice. Testoval také cestovní stroje na mostě pod Stalinem. Bydleli jsme v Pařížský, dneska bych ten byt prodal za třicet mega. Jenže on ho v devadesátým vyměnil za byt pro mě a druhý pro bráchu.“
Otcova kariéra kulminovala na sajdkáře. „Táta měl první motorku na silnici sidecar Jawu kompresor, ty později zakázali, “ vybavuje si jeho syn. „Potom měl tovární Jawu 500 2xOHC, fabrika jich vyrobila deset, měly šestnáctky kola.“
Sidecary přinesly Jiřímu Kvasničkovi největší úspěchy. „Máma mu dělala mitfráru na vozejku,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdil s ním i Jarda Boček, Suna a Matucha, ale nejlepší byl Jirka Hampl, taková opice. Když táta přestal závodit, prodal sajdkáru za devět tisíc, teď by to byla jiná darda. Umíral v jednadevadesátým v nemocnici v Krči, zrovna když se vedle v porodnici narodil syn Tomáš, kterého mám se svou druhou ženou Michalou.“
Ve svých dvaadvaceti letech se za úzkými řidítky objevil rovněž sám Luboš Kvasnička. V sedmdesátých letech patřily v Československu přírodní okruhy k běžnému koloritu, nicméně motocyklový závod do vrchu Komořany – Točná přece jen představoval třiadvacátého dubna 1979 neopakovatelný solitér.
„První moje motorka byla RAVO konstruktéra Vlastimila Raina ze Dvora Králové,“ svěřuje se. „Pak VAB 125, byly tři exempláře, Bohuslav Vaňous z Český Třebový je stavěl podle Jawy. Koupil jsem ho za pět tisíc od Michala Placáka z Prahy, když jsem se rozved‘, vzal si moji manželku.“
Produkční jednoválcové motocykly MTX 3-01 s jednoválcovým motorem ČZ nabídly v osmdesátých letech dostupnou možnost závodit. „Začal jsem v oblastních závodech,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Musel jsi začínat od třetí výkonnostní třídy. Pak jsem postoupil do malýho mistráku (přebor ČSR – pozn. redakce. A nakonec federál.“
Pro mistrovství republiky anno domini 1990 si Luboš Kvasnička zajistil kvalitní nářadí. „Pořídil jsem si stopětadvacítku Rotax,“ pokračuje ve svém příběhu. „Jezdila dobře, byla rychlá, ale motor kousák. Měl rozvod rotačním šoupátkem, jak se směs ochudila, zadíral se. V Brně se mi to zadřelo za cílovou rovinkou hned v první pravé zatáčce.“
Následky byly nepříjemné. „Dvakrát zlomená noha,“ vypočítává. „Zápěstí, posunutej krční obratel. A odřenej, čtyři měsíce jsem byl na neschopence. Vyrazil jsem si i zuby. Říká se, že je mám v Brně pořád v první zatáčce (smích).“
Na sklonku osmdesátých let upravily reglementy FIM pro silniční mistrovství světa, aby ve třídě 125 ccm jezdily motocykly s jednoválcovým motorem. Honda je nabídla na produkční bázi a první exempláře se dostaly také do Československa.
„Já měl hondu po Jardovu Hulešovi, od něho ji koupil Bohuslav Seifert z Poděbrad,“ dostává se Luboš Kvasnička k dalšímu dějství svého závodního příběhu. „Na mistráku v Brně roku 1995 jsem na mistráku měl desátej čas. V depu se motal civilista na sedmsetpadesátce, nějakej Luboš z Mladý Boleslavi. Já mířil na trať k závodu, jel tak čtyřicet, padesát, on snad sedmdesát.“
Bum. „Sestřelil mě,“ povzdechne si. „Nemoh‘ jsem dejchat, ani mě nedostali do vrtulníku. Odvezla mě záchranka. Chtěli, ať si lehnu. Dostal jsem takovej dryák, že během vteřiny jako bych byl oželej.“
Na urgentním příjmu mu rozstřihli kombinézu. A hybaj na rentgen. Výsledky byly šokující. Tříštivá zlomenina levého předloktí. Zlomené zápěstí. A šest žeber na pravé straně. Fraktura ramene. K tomu další na lopatce. Pneumotorax. Zhmožděniny a odřeniny nádavkem.
Za tři hodiny se Luboši Kvasničkovi věnoval chirurgický tým na operačním sále. „Dostal jsem šest šroubů do ruky a ještě kus železa,“ vzpomíná. „V Brně jsem ležel čtrnáct dnů, pak mě převezl na Vinohrady. Po půl roce jsme už kupoval další motorku. Taky Hondu v Brně, teď už nevím, od koho. Jel jsem republiku, ale bolesti v rameni mám dodnes. A tak jsem přestal jezdit.“
Uběhlo pět let. „U nás na Praze čtyři je hospoda U Procházků,“ pokračuje náš příběh další kapitolou. „Chodili do ní závodníci. Luboši, co zase závodit?! Lukáš Hásek, co dělal ve Shupě, měl po strejcovi motor z motokáry 125C. Složil ho u mě a já z něho udělal závoďáka.“
Psal se rok 2001 a Luboš Kvasnička se přihlásil do Hořic. „Motorku jsem dal dohromady den před závodem,“ vybaví si. „V jedenáct v noci jsem začal jezdit po sídlišti v Praze, abych ji vyzkoušel. Lukáš předstíral, že jen venčíme pejsky. V domech se otevírala okna, všechny baráky byly vzhůru, otevíral se ona, kterej čumák tady dělá takovej bordel?!“
Veteránské závody přinesly možnosti pokračovat v závodění. „Lukáš měl motor z libeňáka, donesl ho v kýblích,“ připomíná Luboš Kvasnička slavnou soutěžní Jawu typ 558. „Já rám z péráka po otci, ale libeňák tam pasuje, dvěstěpadesátka i třistapadesátka jsou stejný. Mám k pérákům vazbu, táta s nimi jezdil soutěže, než si vyjezdil třídu pro silnice.“
Pérák, tajně vyvíjený již během války, poslal Československo na špici motocyklových producentů, ale rozhodně nikoliv jako silniční závodní speciál. „Motorka nejela, vejfuky blbý, začali jsme to upravovat,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdím píst s jedním milimetrovým kroužkem, malou kliku. Pak jsme sehnali Švéda, co vycházel z dodávek Jawy pro švédskou armádu. Má sání do pístu. Koupil jsem rám a udělal další motorku.“
Ale jak se silniční závodník dostane k čepování metylu plochodrážníkům na pražské Markétě? „Zdeněk Schneiderwind říkal Lukáši Háskovi, že nemá lidi,“ zjišťujeme. „Od května loňskýho roku jsem tady. Do práce chodím jen do deseti hodin, rozvážím sklenice do hospod, dám jich pět za den. Metyl mi nevadí, rád pomůžu. Těšil jsem se na Grand Prix, tu jsem nikdy předtím neviděl. Moc se mi líbila, skamarádil jsem se tam s Vencou Kvěchem, má také hodně motorek. Když mám volno, jdu na závody.“
Pražský klub má svým způsobem zastoupení i na špici veteránských silničních závodů, jelikož Luboš Kvasnička se pravidelně umísťuje na pódiu. „Pořád jsem v klasicích nahoře,“ pochlubí se. „Loni třetí celkově. Letos první na Slovensku v pravidelnosti a sedmej v Čechách v rychlosti.“
Bez práce nejsou nikdy koláče, natož pak na motocyklové silnici.„Teď mám dva péráky,“ představuje svůj strojový park. „Dva motory, každej má z brzdy dvacet šest a půl koně. Ve Starém Městě jsem jel letos průměr osmapadesát kiláků za hodinu. Mám nejrychlejšího Švéda nejen u nás, ale v celé galaxii.“
Další motocykly se chystají. „Mám ještě stopětadvacítku zetku v kýblích,“ prozradí. „Před dvěma roky jsem si pořídil Jawu Junior 250, to je voda, spodek soutěžák. Motocykl měl ale už trubkovej rám. Loni v prosinci jsem byl na operaci kyčle, proto jsem juniora jel až na Podzimní ceně Brna. Na veteránu musíš všechno vymyslet, vyrobit a naučit fungovat. Třeba závodní převodovku.“
Nic není zadarmo. „Dřív jsi jezdil, dostal jsi startovné, umisťovací peníze a cesťák, dneska startovný platíš ty,“ připomíná Luboš Kvasnička. „Ale třeba u Petera Baláže v Holíči dostáváme zdarma jídlo a pití. Všechno jinak kupuješ sám. Šest gum stálo třeba dvaačtyřicet tisíc. Ale sponzoři mi dali půlku, jsem rád, že je mám. Pomáhají finančně i materiálně. Contra, Vape Kroměžíž, Brisk, Buzuluk Komárov, Šoubrána Marek, Proti holubům, Kabrna stroje a další i kamarádi, kteří pomáhají.“
Každopádně závodní koncept Luboše Kvasničky funguje již desetiletí. „Blázním pořád,“ souhlasí. „Baví mě to, nejsem starej. Je mi šedesát osm, ale člověk se musí hejbat a jít mezi lidi. Motorky mě udržujou mladýho. Proto to všechno dělám.“
