Nástup závodníků před hlavní tribunou před začátkem závodu patří ke koloritu ploché dráhy. Diváci pohlédnou do očí aktérům nadcházejícího dramatu, které jim spíkr představí. Funkcionáři účastníkům potřesou rukama, v případě větších mítinků předají igelitky. Záleží na gustu a vkusu každého organizátora. Něco na zub či lahvinka, tu a tam kniha, místní suvenýry. A také upomínkové předměty, které mohou po letech potěšit i historiky a sběratele.

Hornický kahan

Polovina padesátých let přinesla československé ploché dráze zásadní obrat k lepšímu. Svazarm obnovil šampionát republiky jednotlivců, divišovské ESO produkovalo dostatek plochodrážních speciálů. Vrcholem pořadatelských snah začaly být mezinárodní seriály.

Jeden zjara, druhý na podzim. Vrchol představoval závod na Strahově, kde cizinci startovali všichni. Jinak se rozdělili do dvou skupin, které cestovaly na ostatní stadióny. Za soupeře měly domácí špičku, jíž zpravidla doplňovali domácí borci.

V září čtyřiapadesátého dorazila pestrá mezinárodní společnost do Ostravy na nově vybudovaný stadión Tatran. V sobotu se konal trénink a první jízdy, zbytek programu připadl na neděli. Čtyřicet tisíc diváků bylo svědky převahy zahraničních plochodrážníků. Nejlepší z našich byl Miloslav Špinka, jenž se umístil na sedmé příčce.

Finále opanoval Švéd S. O. Andersson, který se do cíle přiřítil v čase 89,9 sekundy. Na stupních vítězů s ním stáli dva častí hosté našich oválů tehdejší doby, Angličan Bill Kitchen a Rakušan Karl Killmeyer. Hutnictví a hornictví bylo na Ostravsku všudy přítomné.

Mezi upomínkovými předměty byl i hornický kahan s vyrytým nápisem Mezinárodní plochá dráha OSTRAVA 1954. Němý svědek pochopitelně nemůže vyprávět o příčinách, proč má poškrábané tělo a prasklé sklíčko. Žárovička má neporušené wolframové vlákno, ale čert ví, je-li původní. Ve sbírce ale suvenýr dělá parádu i tak.

Kýč s velkou vypovídací hodnotou

Zato dřevěná plaketa s vypálenými nápisy PLOCHÁ DRÁHA a BRUNTÁL 1957. krásou rozhodně neuchvátí. Ani řemeslným provedením. Kunsthistorik by ji dost možná označil za kýč. Na druhou stranu nevíme, zda se jedná skutečně o oficiální předmět pořadatele, nikoliv něčí soukromou snahu si připomenout závodní zážitek.

Ale pak je tu historie. I velký pamětník nevěřícně pokrčí nos nad destinací, kde se závod konal. Bruntál? Bruntál? Úžasné okolí, krásné město, půvabný zámek, další památky a spousta soch. Sudetští Němci tu před válkou jezdili motoskijöring, ale plochá dráha?

A přece ano. K československé plochodrážní scéně v padesátých letech patřily závody katalogových či sériových strojů. Dnes bychom mohli brát jako předchůdce flat tracku, byť ve více plochodrážní fazóně.

A tak se jednoho červencového dne se v Bruntále sešlo dva tisíce diváků, aby zhlédli plochou dráhu dvoutaktních strojů. Jistý M. Vaculík o ní krátce referoval na stránkách Světa motorů. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Olomoučana Brože, kdežto stopětasedmdesátky vyhrál ostravský Zdeněk Dominik, jemuž sudičky daly do vínku promluvit do ploché dráhy mnohem více.

Kdo ví, zda si onu nepůvabnou plaketu odváželi také oni. Nicméně dnes se jí dá vytknout jediná věc. Chybějící přesný datum.

Zlatopřilbová krása

Pardubická Zlatá přilba bezmála sto let od svého prvního ročníku uspokojuje potřeba sběratelů v mnoha oborech.  Filatelisty, vždyť měla dokonce svou vlastní poštovní známku, faleristy širokou škálou odznaků. Pak tu jsou programy, pohledy a další tiskoviny. Ostatně také hlavní trofeje, jejichž osudy bývají také spletité.

A také plakety. Tato pochází z jubilejního ročníku z roku 1963. V dramatickém finále sebral Antonín Kasper triumf Angličanu Martinu Tatumovi. Stal se posledním vítězem na travnatém závodišti. A na dalších deset let jediným Čechoslovákem, než se husarský kousek s triumfem v závodě všech závodů povedl Milanu Špinkovi.