Slaný – 13. prosince
Často to tak bývá. V osmi letech možná ještě ne, ale v osmdesáti dozajista ano. Ptáte se plochodrážníka na jeho první závod kariéry vůbec. Jejda, to už si nevzpomenu. Takové odpovědi se vesměs dočkáte. Od Matyáš Rysky ovšem ani náhodou. Nebyl to šťastný debut. Ale slánský závodník nepláče nad rozlitým mlékem a nechce se rozhodně spokojit s nevypsaným titulem smolaře českého plochodrážního roku 2025.

Uchvacující plochá dráha

Matyáš Ryska se objevil na oválech poprvé loni v rámci slánské akademie. „K motorkám jsme měl vždycky blízko,“ zavzpomíná. „První mi táta pořídil v sedmi letech, italskou malaguti. Další motorky přicházely, jak jsem rostl, vždycky to byly krosky. Jezdil jsem na nich po okolí na polních cestách.“

Jenže ve středočeském královském městě mají od padesátého ovál. „Na plochou jsem ve Slaném chodil jako divák,“ vypráví. „Motorky se mi líbily vždy. A když jsem dostal možnost přijít sem si to vyzkoušet, neváhal jsem. Je to úplně něco jiného, ale uchvátilo mi to. Něco jiného, ale možná proto se mi plochá dráha zalíbila.“

Dneska je běžné začínat závodit mezi kolibříky. „Když jsem se k ploché dráze dostal, bylo mi už šestnáct,“ vysvětluje Matyáš Ryska svou výjimečnost v tomto ohledu. „Stopětadvacítky nepřipadaly v úvahu, už kvůli mým tělesným proporcím (smích).“

Takže půllitr. „Začal jsem rovnou na pětistovce, což není ideální,“ říká. „Na takhle silné motorce jsem do té doby neseděl. A rozhodně jsem přišel o možnost nasbírat zkušenosti postupně na slabší motorce. O to těžší to asi je.“

Sezóna končí, než stihne začít

Těžko na cvičišti. Lehko na bojišti. Ostrý debut přišel i dubnovém přeboru na pražské Markétě. Dostal startovní číslo čtyři a během kvalifikace měl na ovál vyjet dvakrát. Jenže o tréninku si zkusil start. A skončil v sanitce. Zlomená stehenní kost.

„Mé slavné první závody…“ ohlíží se Matyáš Ryska po osmi měsících. „Při tréninku jsem si odjel asi dvě kola. Pak jsem si šel zkusit start. Motorka se mi zvedla, vyletěla a zřejmě řídítky spadla na nohu. Jasnou příčinu doteď nevím, bylo to asi víc skutečností dohromady. Najel jsem si blbě do koleje, neudržel jsem to, nová pneumatika,  dráha kterou jsem neznal, málo zkušeností, nervozita… A bylo vymalováno.“

Hlava říká ano, srdce souhlasí

Doslova i do písmene. „Nohu mi odoperovali,“ dozvídáme se. „Sešroubovali, musel jsem rehabilitovat, procvičovat ji, ještě v srpnu podle rentgenu nebyla kost stoprocentně srostlá. Až na začátku listopadu při kontrole mi doktor sdělil, že noha je dobrá a můžu začít sportovat bez omezení. Na motorku jsem si zkusil sednout dřív, ale jen v klidu na svezení. Šlo mi hlavně o to zjistit, jestli mi pustí hlava. Naštěstí to vypadá dobře a zvládám to.“

Nyní končí podzim. Zima se blíží rychle, nová sezóna prozatím o něco pomaleji. Matyáš Ryska zase trénuje. A jinak dělá, jak se chystá a jaká bude sezóna 2026 v jeho podání?

„Samozřejmě se na novou sezónu těším a věřím, že si jí užiju z pohledu závodníka a ne jen jako divák,“ doufá. „Každopádně začínám s tréninkem, chodím na box, snažím se posilovat. V tomhle směru si mě vezme do parády Bruno Belan. Na ploché dráze ve Slaném trávím v podstatě všechen svůj volný čas, je tam super parta, s klukama přes zimu často jezdíme na pitbajkách. Nadcházející sezónu 2026 si chci hlavně užít, sbírat zkušenosti a dojet ve zdraví.“

---

Matyáš Ryska děkuje:

„Rád bych poděkoval klubu AK Slaný za možnost ježdění, trenérovi panu Miroslavu Rosůlkovi a Bruno Belanovi a jeho tátovi Rudolfovi za pomoc. Samozřejmě chci poděkovat sponzorům Wemoto, Autocentrum Nevecom. A rozhodne velký dík mému tátovi, bez kterého bych nemohl jezdit.“

---