Otázky po termínu Růžené musí odpovídat mnohem vyšší autorita než Miroslav Topinka

Růžená – 28. prosince
Stačí jediný letmý pohled z okna a vyslechnutí prognózy vývoje počasí na další dny a je ihned jasné, že nezačne ani zítra mistrovství republiky ledařských družstev v Hamru na Jezeře, ani příští sobotu jeho individuální protějšek v Růžené. Miroslav Topinka z organizačního týmu magazínu speedwayA-Z prozradil, že otázky po náhradním termínu by bylo třeba směřovat na mnohem vyšší autority.

Před 50 lety: místo nejistého osudu druhého náhradníka ve Wembley se Antonín Kasper zapsal mezi vítěze závodu všech závodů

Pardubice – 15. září 1963
Není mnoho Čechů, kteří by se mohli chlubit, že je v Pardubicích dekorovali zlatou přilbou. Počtem triumfů nad nimi ční Jiří Štancl, který si onen slastný pocit vychutnával rovnou pětkrát. Ale i jinak jde o vybranou společnost. Zdeněk Pohl, Franta Juhan, Hugo Rosák, Jan Lucák, Oldřich Klaudinger, Antonín Kasper starší, Milan Špinka, Antonín Kasper mladší a Tomáš Topinka. Každý z nich si odvezl jednu blyštivou trofej. Antonín Kasper starší přitom na hvězdném soupisu nemusel vůbec figurovat. Před padesáti lety měl totiž v předvečer patnácté Zlaté přilby Československa jako vůbec první plochodrážník s československým lvíčkem na prsou defilovat při nástupu světového finále jednotlivců v legendárním Wembley. Jenže místo nejistého závodního osudu muže se startovním číslem osmnáct nakonec dovedl svůj kapotovaný plochodrážní speciál do cíle pardubického závodu o dvě sekundy před Martinem Tatumem, jenž se už musel vidět na nejvyšším stupínku pódia. Jak se všechno seběhlo, nám bude Antonín Kasper vyprávět nejen v tomto článku, ale i ve své autobiografické knize, jejíž rukopis v současné době prochází finálními úpravami ve vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové.

Před 20 lety: Tomáši Topinkovi zbyl skalp nového mistra světa, pocit rozčarování a osmé místo

Pardubice – 15. srpna 1993
Titul juniorského mistra Evropy, s nímž se Antonín Kasper vrátil z bavorského Pockingu v červenci roku 1982, byl úžasným úspěchem, ale zároveň na dlouhou dobu nepřekonatelnou hranicí. Bohumil Brhel skončil v ukrajinském Rovně v roce 1986 čtvrtý, Gašpar Forgáč v Zielonej Goře napřesrok šestý a Vladimír Kalina sedmý, čímž vyrovnal výkon Romana Matouška z Abensbergu 1985. V osmaosmdesátém byl šampionát povýšen na mistrovství světa, nicméně slánské prostředí našim nesvědčilo. Začal postupný sešup, v sezóně 1989 cestoval Jan Holub do finále v Lonigu, jen aby s osmnáctkou na vestě zastoupil Ukrajince Viktora Gajdyma. Dalším světovým finalistou, jehož mateřštinou byla čeština, se stal až Jiří Šovíček, jenž ovšem v srpnu 1992 třikrát v roli náhradníka neviděl cíl. S nástupem nové generace plochodrážníků narozených okolo poloviny sedmdesátých let nastal výkonnostní zlom. Dvojice kvalifikovaných závodníků se v srpnovém finále v Pardubicích rychle rozšířila na trojici a navíc nebyla ve startovní listině jen do počtu. Tomáš Topinka dokonce dlouho živil medailové naděje.

…Každý den (nejen) o české ploché dráze