Libež – 29. ledna
Stopětadvacítky pro něho skončily roku 2020, dvěstěpadesátkám věnoval jen jednu jedinou sezónu. Loni se už po oválech proháněl za řidítky půllitru. Činil se náramně a spíše než pomyslný titul skokana roku by mu padlo spíš označení největší domácí překvapení 2022. Určit pro soupeře, kteří mnohdy evidentně nepočítali, že je Matouš Kameník bude regulérně nechávat za svými zády.

 

Premiéra wheelie

„Přechod z dvěstěpadesátky na pětistovku je úplně v pohodě,“ komentuje Matouš Kameník svou cestu vzhůru trojicí plochodrážních kubatur. „Jediný rozdíl je v té rychlosti. A ještě jak má půllitr větší sílu, jede se na něm mnohem lépe než na dvěstěpadesátce. Ze stopětadvacítky na dvěstěpadesátku jsem si chvíli zvykal na rychlost a na to, že dvěstěpadesátka oproti stopětadvacítce po ubrání plynu, hned nezpomalí, ale ještě jede. To však trvalo jen asi tak čtyři tréninky a už mi to přišlo normální.“

Jeho první mítink s pětistovkou přišel v půlce loňského března při Talent Trophy v Žarnovici. Pravda nešlo o závod v pravém slova smyslu s oficiálním statusem, rozpisem a tabulkou celkových výsledků. Přesto, jak Matouš Kameník svůj debut prožíval?

„V Žarnovici jsme byli týden,“ připomíná soustředění. „A ke konci byl ten závod v uvozovkách. Už si to ani moc nevybavuji, jaké jsem z toho měl pocity. Ale to, co nezapomenu, je, že jsem tam poprvé jel po zadním kole.“

 

Sběratel pódií z přeboru

Sezóna ano domini 2023 se začala rychle roztáčet. Duben plně dostál své pověsti poněkud střeleného týpka od ohně dvanácti měsíčků. Při přeboru v Praze svítilo sluníčko, ale také sněžilo. Matouš Kameník měl záhadnou poruchu, ale pak nasytil čočky fotoaparátů lačných reportérů vyhladovělých zimní přestávkou.

„Let vzduchem…“ usmívá se. „Startoval jsem od prken. Jak jsem dostartoval, trošku se to přizvedlo. Najednou to vylítlo na bejka a ani jsem nezareagoval, že bych sáhl po páčce na spojku. Motorka odletěla a já jel za ní po zadku. V tom jsem se zvedl na nohy a v té rychlosti jsem prostě takhle vyletěl.“

Shodou okolností Praha svým desátým místem byla nejhorším výsledkem divišovského závodníka v celém přeboru. Už ve třetím závodě v Kopřivnici šel na pódium a nesestoupil z něho až do konce seriálu. V závěrečné klasifikaci se před ním lépe umístil pouze Hynek Štichauer.

 

Další medaile

„Tak hodnotím to jenom kladně,“ vypořádává se Matouš Kameník poměrně stručně s otázkou po svém druhém místě v přeboru. Avšak co extraliga? Dohodl se s Milanem Machem na startech ve slánské vestě. Angažmá nakonec skončilo dokonalým happy endem jako z hollywoodského slaďáku. Stačil jeden jediný bod, aby se titul po šestnácti letech vrátil zase pod Slánskou horu.

„Byla to veliká škoda, že se v nějaké jízdě neudělal o ten bod navíc,“ netají se. „Na druhou stranu to pro mě byl v Liberci nejvíce úspěšný závod, co se týče bodů.“

Mistrovský titul však přišel v devatenáctkách. Bronz v jednadvacítkách k tomu. A navíc další z juniorských družstev, kde s Brunem Belanem vyřešili ambiciózní Plzeňany a Pardubičany. Nestačili jen na obě pražské dvojice. „Za devatenáctky jsem hodně rád, protože to jsem si vyjel fakt sám,“ uvažuje. „Za jednadvacítky jsem rád taky, ale už to není takový. Protože kdyby je dojel Honza Kvěch, vypadalo by to úplně jinak. Ale stalo se a jsem za to rád. Ve družstvech jsme si s Brunem hezky zazávodili. Sice jsem měl ve Slaném v jedné jízdě hned v první zatáčce bouračku a opakovanou jízdu nedojel. Byl jsem totiž ňákej pobouchanej, ale další jízdy už to bylo dobrý.“

 

Jede se dál

První ligu loni Matouš Kameník jezdil za Pardubice. Naznačoval, že by vestu s bílým pardubickým koníkem měl vozit také letos. A to dokonce v extralize…

„Minulý rok jsem za Pardubice jezdil jen ligu a extraligu za Slaný,“ připomíná. „Ale tenhle rok pojedu za ně i extraligu, protože nás to tak k těm Pardubicím táhne. Jezdí se mi tam krásně, brácha tam hraje fotbal, máme tam chalupu. Prostě je mi to tam takové bližší. Ve Slaném to bylo taky super, ale prostě je to tak. Letos budu poprvé jezdit za polský klub Wilki Krosno. Doufám, že nás to posune zase o něco dál.“

Ke splnění velkých cílů je třeba se náležitě připravit. „Jaká se zimní příprava na sezónu a co bude?“ vytuší Matouš Kameník další otázku. „Dávám jí opravdu hodně. Jezdím třikrát týdně do Prahy do Olympu, kde posilujeme a regenerujeme v sauně. Snažím se posilovat, chodit běhat, jezdit na kole i doma. To je sice někdy trošku těžší, ale myslím si, že se mi to zatím daří plnit.“

 

 

---

Matouš Kameník děkuje:

„Vencovi Hromasovi a jeho PRONAD za obrovskou podporu, jak mně, tak tátovi. Firmě JAWA za obrovskou podporu v technice, mám od nich motory a rámovinu. Firmě MP Kování za polepy na auto. Antonínu Němcovi za finanční pomoc.“

---

Böllnas – 24. ledna
Bláznivé počasí ve Švédsku se uklidnilo. Teploty v noci spadly hluboko pod bod mrazu a tamní týmová soutěž ledařů si o víkendu dopřála dvě další kola. V Gävle i v Böllnasu v akci nechyběl ani Lukáš Hutla. A byť mu v obou případech nevyšla dodatková jízda, je se svou letošní závodní ouverturou spokojený. A před kvalifikací ledařského mistrovství světa plánuje další tréninky.

 

Rozjezdové story

„V sobotu byly závody paráda,“ nechává se slyšet. „První start byl nejlepší. Nechápu, jak jsem moh‘ odstartovat na Frankieho Zorna. Ale byl jsem před ním jen do první zatáčky, na rovince mi ukázal rychlost. Udělal jsem deset bodů, dobrý. Jen pravá ruka, co tahá za plyn, bolela.“

Přeloučanovo Gävle a Inn – Sar Teamem se srovnaly na dvaadvaceti bodech a o třetím místě musela rozhodovat dodatková jízda. „Jel jsem v něm s Markusem Jellem,“ vypráví. „Měl jsem vytahaný ruce. Motorka se píchla na stojáka, ale nic se nestalo.“

Hned v neděli se pokračovalo pátým kolem. „Přejeli jsme do Böllnasu,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Motorka v cajku, tady jsme si taky pěkně pozávodili. Dělaly se praskliny. Udělal jsem dvojky, trojky, dohromady asi dvanáct bodů. Závody pěkný, ale byl to hodně motokros.“

A nakonec opět rozjezd, tentokrát o druhé místo s Jimmym Olsenem ze Strömsundu. „Přilítla naše manažerka Anna, že pojedu já,“ líčí český ledař. „Cejtil jsem se již líp, věřil jsem si. Odstartoval na mě, já ho předjel. Pak mě to ale nakopalo a já si ulomil šroub posilovače řízení.“

 

Tréninkové dilema

Obě ligová klání však dala Lukáši Hutlovi potřebnou sebedůvěru před kvalifikací v Örnköldsviku. „Dobrý,“ usmívá se při hodnocení svého závodního víkendu. „Motorka drží i na rozbitý dráze.“

Spánek na vavřínech by byl možná slastný, nicméně pramálo prozíravý, avšak každopádně jej Lukáš Hutla, jehož do Švédska provází jeho tatínek Radek, v plánu. „Mrzne tady,“ hlásí z jejich aktuální základny v Böllnasu. „V sobotu v noci mínus sedmnáct, před den mínus jeden, mínus dva. V neděli mínus čtrnáct a při závodech asi mínus osm. Včera začalo pršet, ale v noci zase mrzlo. Já jsem si ale dal klidový režim.“

Jeho oranžové motocykly mlčet dlouhou nebudou. „Dneska se svezu,“ plánuje. „Uvidíme. Má bejt rénink. Kdyby nebyl trénink v Erviku ve čtvrtek, zůstal bych asi tady, hlásí okolo nuly. V Erviku je dráha rozbitá, jsou na ní koleje a v nich voda. Zavolám Martinu Haarahiltunenovi, jak to vypadá a pak se rozhodnu.“