Březolupy – 20. června 1993
První ročníky československé ligy měly poměrně jednoduchá pravidla, pokud se týká kvalifikace. Vítěz nižší divize postoupil příští rok nahoru, zatímco poslední z vyšší ligy jej nahradil. Jenže záhy po ligové renesanci v osmašedesátém si vedení disciplíny uvědomilo, že by vítěz druhé ligy mohl být slabší než poslední prvoligový tým. Zjara devětadešedesátého se tak poprvé střetly Kopřivnice a Pardubice, které ovšem předtím musely porazit České Budějovice, jelikož po plzeňské rezignaci na druhou ligu 1968 už nikdo jiný v nižší soutěži nezbyl. Od té doby byla prolínací soutěž pevnou součástí československého kalendáře, i když se liga směřovala k systému čtyřutkání. Přímý postup bez baráže se do třech československých lig vrátil až roku 1984. Když se v jednadevadesátém vrátila dvojutkání, zůstal zachován. Po sezóně 1991 spadli vojáci z pardubického Racku, avšak o dvanáct měsíců to rachotilo hlasitěji, jelikož elitní společnost musely opustit Březolupy. Prvoligový rok v jejich podání se však proměnil v oslnivou spanilou vítěznou jízdu, o čemž si magazín speedwayA-Z povídal přímo s Jaroslavem Gavendou.

Pardubice – 15. září 1963
Není mnoho Čechů, kteří by se mohli chlubit, že je v Pardubicích dekorovali zlatou přilbou. Počtem triumfů nad nimi ční Jiří Štancl, který si onen slastný pocit vychutnával rovnou pětkrát. Ale i jinak jde o vybranou společnost. Zdeněk Pohl, Franta Juhan, Hugo Rosák, Jan Lucák, Oldřich Klaudinger, Antonín Kasper starší, Milan Špinka, Antonín Kasper mladší a Tomáš Topinka. Každý z nich si odvezl jednu blyštivou trofej. Antonín Kasper starší přitom na hvězdném soupisu nemusel vůbec figurovat. Před padesáti lety měl totiž v předvečer patnácté Zlaté přilby Československa jako vůbec první plochodrážník s československým lvíčkem na prsou defilovat při nástupu světového finále jednotlivců v legendárním Wembley. Jenže místo nejistého závodního osudu muže se startovním číslem osmnáct nakonec dovedl svůj kapotovaný plochodrážní speciál do cíle pardubického závodu o dvě sekundy před Martinem Tatumem, jenž se už musel vidět na nejvyšším stupínku pódia. Jak se všechno seběhlo, nám bude Antonín Kasper vyprávět nejen v tomto článku, ale i ve své autobiografické knize, jejíž rukopis v současné době prochází finálními úpravami ve vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové.

Pardubice – 15. srpna 1993
Titul juniorského mistra Evropy, s nímž se Antonín Kasper vrátil z bavorského Pockingu v červenci roku 1982, byl úžasným úspěchem, ale zároveň na dlouhou dobu nepřekonatelnou hranicí. Bohumil Brhel skončil v ukrajinském Rovně v roce 1986 čtvrtý, Gašpar Forgáč v Zielonej Goře napřesrok šestý a Vladimír Kalina sedmý, čímž vyrovnal výkon Romana Matouška z Abensbergu 1985. V osmaosmdesátém byl šampionát povýšen na mistrovství světa, nicméně slánské prostředí našim nesvědčilo. Začal postupný sešup, v sezóně 1989 cestoval Jan Holub do finále v Lonigu, jen aby s osmnáctkou na vestě zastoupil Ukrajince Viktora Gajdyma. Dalším světovým finalistou, jehož mateřštinou byla čeština, se stal až Jiří Šovíček, jenž ovšem v srpnu 1992 třikrát v roli náhradníka neviděl cíl. S nástupem nové generace plochodrážníků narozených okolo poloviny sedmdesátých let nastal výkonnostní zlom. Dvojice kvalifikovaných závodníků se v srpnovém finále v Pardubicích rychle rozšířila na trojici a navíc nebyla ve startovní listině jen do počtu. Tomáš Topinka dokonce dlouho živil medailové naděje.