Že čas šíleně letí, to už za svůj život zjistil úplně každý. Stejně je to i o prázdninách a dovolené. Tentokrát to s teplem bylo na hranici a neřešilo to ani časté koupání. Práce mi nechybí, mám zahradu, ale také čtyři vnoučata, která dají zabrat, pokud se jim chcete věnovat. A to já zase jo. Co mi ale chybí, a zřejmě nejenom mně, je fakt, že se dlouho nejezdila žádná plošina. Zkrátka už jsem ji propadl.

Navštívil jsem sice závody malých kluků a holek v Chabařovicích. Cítil jsem se na místě, kde jsem prožil kariéru plochodrážního jezdce, skvěle. Závody těch nadějí je skvělá podívaná a bezva relax. Potvrdil to i můj vnuk Martin, který moc fandí malému Šifaldovi. A když Filip vyhrál, byl stejně šťastný jako on.

Protože čas prázdnin je i čas, kdy sháním a zařizuji své hosty do svých podzimních a zimních talk show, nabralo tentokrát mé auto směr Kladno. Dočetl jsem se, že se do Čech vrátil náš legendární hokejista Jaromír Jágr. Již jsem se s ním osobně setkal dvakrát. Dostal jsem zprávu, že trénuje s kladenským družstvem skoro denně ráno od  deseti hodin.

Jeli jsme na blint, ale vyšlo to. Jarda trénoval. Vidět ho jako divák při tréninku tak veliký problém není. Ale dostat se k němu a hovořit s ním, je naopak problém ten největší. Znám se s jeho řidičem a požádal ho, jestli by mi s Jaromírem vyjednal schůzku. Řekl mi, že tam čeká na Jardu hodně lidí, abych počkal venku u auta.

A opravdu po čtyřiceti minutách vyšel z haly Jarda a hledal očima  aktéry domluvené schůzky. Pozdravili jsme se a bavili o možné besedě ve Štětí. Když jsem mu řekl, že jsem bývalý plochodrážník, velice ho to zaujalo. Řekl mi, že zájem o jeho osobu je obrovský a spoustu toho musí odmítnout. Ale slíbil mi, že až se vrátí natrvalo do Čech, že přijede nejen na besedu, ale také na plochodrážní závody.

Já zase, že ho svezu na plochodrážce. Choval se velmi přátelsky a povídali jsme si asi  deset minut, což je u tak zaneprázdněné hvězdy velmi solidní  čas. Došlo i k vzájemnému focení. Obzvláště vnuk Martin bude mít ve škole o čem vyprávět. Jardovo přátelské rozloučení a pěkné gesto při odjezdu je velikým příslibem, že vše co jsme si řekli, se stane skutečností. Už se velmi těším.

Ale také se velmi těším na další plochodrážní závody, které nás příští rok čekají. Stejně tak můj vnuk Martin, který tu lásku k plošině zdědil asi po mě. O prázdninách jsem mu splnil jeho veliké přání. V Chabařovicích se díky místnímu klubu poprvé v životě svezl na plochodrážní stopětadvacítce. No, na smyk to hned nedalo, ale byl nadšen a rád by to zkusil znovu. Tak uvidíme …

Když jsem nedávno napsal knihu  o ploché dráze, říkal jsem si, že některé věci jdou  docela lehce. Obzvláště, pokud píšete o něčem, co jste sami prožili.  No a potom jsou záležitosti, o kterých se píše velice těžce.

Sašu Kopeckého jsem znal mnoho let. V době když jsem závodil, potkávali jsme se na závodech nejčastěji v Chabařovicích a v Liberci. Od té doby na spoustě stadiónů po celých Čechách. Sašu jsem měl rád pro jeho kamarádský přístup a skromnost.

Vždy jsem byl rád v jeho společnosti. Byl jsem s ním na ledech v Rakousku i jinde. Vždy by se pro druhého rozdal. Dělal výborně motory, které mělo od něj mnoho závodníků. Byl jeden z těch, kdo ode mě dostal moji knihu, považoval jsem to za čest a měl jsem radost, když mi sdělil, že se mu moc líbila.

Mluvil jsem s ním na jaře na plošce v Liberci a nedávno ve Slaném. Věděl jsem, že je vážně nemocný. Ale tak nějak jsem stále věřil, že se z toho dostane, a že se budeme potkávat ještě dlouho.

Byl to veliký bojovník, bojoval do poslední rundy. Už za to a nejen za to před ním smekám. V sobotu jsem moderoval motokros v Benátkách a potkal jsem se s Václavem Matunou. Bavili jsme se o libereckých závodech, které byly právě v sobotu, a také o Sašovi.

Vašek mi řekl, že je  v nemocnici a že to není moc dobré. Měl jsem po náladě. Sašo, kamaráde je mi ouzko, myslím na Tebe. Nyní jsi na druhém břehu, kde stejně skončíme my všichni. Bez jediné výjimky. Nevím jak je to dál, co je po smrti. Mám pro to svoje vysvětlení.

Když už nás ta příroda stvořila a nechala nás určitou dobu žít, tak věřím tomu, že bude něco dál, o čem zatím nevíme a poznáme to, až tam sami budeme. Ty se možná nyní setkáš s Tonikem Kasperem, s panem Švábem, Josefem Laštovkou, Zdeňkem Kudrnou, Jiřím Jiroutem, Emilem Sovou, Jiřím Hurychem, Klokanem a všemi ostatními.

Sašo, byl si můj kámoš a navždy jim pomyslně zůstaneš. Nikdy nezapomenu. Čest Tvoji památce!