Praha – 26. května
Blíží se jubilejní dvacátá Grand Prix České republiky na ploché dráze v Praze na Markétě a přesto se dnes jela právě Velká cena na Markétě. Jel se zde první ročník Velké ceny na ploché dráze na kole. Když jsem se rozhodl, že vezmu do Prahy vnuka Martina, přibalil jsem do auta mimo kola i ozvučení. Myslím, že jsem dobře udělal.
Důvěrně známé stupně vítězů poprvé zažily vyhlášení závodu kol
Závody tím získaly na kvalitě a vážnosti. Krásné počasí a velice pěkné závody. Jen nám všem připadaly nějaké tiché, ale brzy jsme si zvykli. I při závodech kol jsme zažili tuhé boje o body. Mezi činovníky i diváky, jsem napočítal devět bývalých nebo současných závodníků, mezi nimiž nechyběli mistr Evropy nebo vítěz Zlaté přilby.
Deset závodníků se utkalo v šestnácti základních jízdách a třech finále. Po závodech se uskutečnilo slavnostní vyhlášení a všichni se shodli, že se jednalo o velice zajímavou akci, která bude mít v budoucnu zřejmě pokračování.
Výsledky Velké ceny České republiky v závodech na ploché dráze na kole:
1. Petr Chlupáč, 2. Lukáš Vinter, 3. Pavel Kuchař, 4. Jakub Exler 5. Jaroslav Vaníček, 6. Martin Devera, 7. Jan Sochůrek, 8. Bruno Belán, 9. Michal Baštecký, 10. Nick Haltermann
Cyklistická plochá dráha byla stejně dramatická jako motocyklová
Liberec – 13. května
Když jsem se svého času dozvěděl, že zřejmě končí plochá dráha v Liberci, přepadly mě chmury, smutek a nostalgie. Myšlenky se vracely do města pod Ještědem na doby, kdy tam působil pan Třešňák, Ferda Tomašovič, v depu plechové hangáry, ligové souboje, kdy proti sobě nastupovaly Chabařovice a Liberec.
Liberecký Josef Minařík
Za Liberec Minařík, Rybář, Kalous, Špinka, Pecina a další. Za Chabařovice Zobal, Podhola, Svoboda, Bohouš a Milan Polákovi, Morávek, moje maličkost a další jezdci. Vždy jsem se těšil, protože mi to v Liberci jelo, ale hlavně tam byla perfektní sranda a kamarádské vztahy.
Tady se Ústečáci a Liberečáci setkali v Polepech
No, a když se začalo mluvit o tom, že se plochá dráha v Liberci obnoví, měl jsem radost a přál jsem Věroušovi a všem ostatním, aby všechno vyšlo. Vím moc dobře, co to obnáší, obzvláště v dnešní době. Ale povedlo se. Kratší ale o to zajímavější dráha, krytá hala v depu, nová věž rozhodčích a nové sezení pro diváky. Zkrátka speedway koutek, jak se patří.
Autor článku v libereckém depu před mnoha lety
V době, kdy se spousta zařízení hodně ruší, dokázal Věrouš doslova nemožné. Byla jen otázka času, kdy se po mnoha pěkných závodech pojede něco takového, jako je zítřejší mistrovství Evropy. Když jsem četl sestavu, která tam pojede Jedrzejak, Laguta, Pavlic, Bjerre, Klindt , čtyřnásobný mistr světa na dlouhé dráze Kylmäkorpi a mnoho dalších včetně našich českých jezdců, musím konstatovat, že to bude závod, který by si neměl český fanoušek nechat ujít.
Moc se těším, ale jsem i také smutný, moc bych si přál, kdyby mohl tento závod vidět i Saša Kopecký, který toho tolik pro plošinu udělal a byl v Liberci doma. Já ale věřím, že tam nahoře tu možnost mít bude a že dostane čestnou loži. Já na něho budu myslet a věřím, že i ostatní.
Tak tedy Věrouši, držím palce, ať všechno klapne a dopředu gratuluji. Nashledanou zítra v patnáct hodin v Liberci v Pavlovicích.
Mariánské Lázně – 5. května
Mariánské Lázně čeká kvalitní sezóna na dlouhé ploché dráze. Historie tohoto sportu sahá hodně, hodně dozadu. To, co se tady odjelo a událo, by dalo stoprocentně na knihu. Po mezinárodních závodech a mistrovství Evropy se zde poprvé jelo finále mistrovství světa v roce 1976. Pamětníci vědí, že ten rok měly premiéru čtyřventilové Jawy. Ivan Mauger na jedné z nich získal titul a Ole Olsen stříbro. Teprve za nimi na třetím místě se umístil Němec, známý borec Egon Müller, který si novou jawu mlsně prohlížel.
V Mariánských Lázních se odjela spousta závodů mistrovství světa, mistrovství republiky a závodů veteránů. A právě taková sezona nás čeká i letos. V sobotu 7. května od třinácti hodin se pojede evropský pohár veteránů ve dvou kategoriích. Dvouventily a čtyřventily. Startovka je nekonečně dlouhá a zřejmě přijedou všichni, kteří už sem po mnoho let jezdí.
Mariánské Lázně jsou totiž vyhlášené. Krásné město, příjemné prostředí, vynikající stadión a ještě lepší pořadatelský sbor. Jezdí sem proto celé rodiny, aby si tady užily krásný víkend. Nesmím a nechci zapomenout, jaký výkon tady veteráni předvádějí, klobouk dolů před jezdci, kterým je často šedesát, sedmdesát, ale i více let.
Druhý den, tedy v neděli 8. května taktéž od 13 hodin, se pojede mistrovství České republiky s mezinárodní účastí. Po dlouholeté nadvládě legendy Zdeňka Schneiderwinda převzal žezlo náš současný nejlepší jezdec Josef Franc.
Začátkem dubna měli naši jezdci možnost si zatrénovat. Využili to i borci, kteří s tímto sportem koketují teprve od loňského roku. Nedělní závod bude totiž důležitý v tom, že se z něho bude dělat nominace na světové finále družstev, které se pojede 16. července právě tady. Bude to poprvé v historii a naši jezdci mají obrovskou šanci zabojovat o medaili.
Škoda, že zanechal závodění Richard Wolff. Také se nedaří přemluvit Aleše Drymla, jehož start by byl velikým přínosem. Je tady ale obrovský potenciál v mladých, kteří sice na dlouhé dráze zkušenosti nemají, ale jejich výkony v loňském roce a letos na trénincích dávají velikou důvěru. Šance, jaká se naskýtá 16. července, se totiž dlouho opakovat nebude.
Martin Málek, Michael Hádek, Hynek Štichauer, Michal Dudek, Michal Škurla, to jsou ti, kteří o reprezentaci budou v neděli bojovat. Pojďme je podpořit stejně jako ostatní jezdce. Má být hezky a my všichni máme společně možnost v Mariánských Lázních prožít krásný víkend se svými kamarády a sportem, který nadevše milujeme.
Mariánské Lázně – 26. března
První letošní akcí Automotoklubu v Mariánských Lázních byl tradiční ples. Nejprve si vzal slovo předseda autoklubu Jan Včala, který všechny přítomné přivítal. Po něm hovořil ředitel závodů Miroslav Musil, jenž poděkoval všem sponzorům a pořadatelům za spolupráci a podporu.
Miloslav Čmejla, Miroslav Musil a Jan Včala
Moderátor večera Miloslav Čmejla nejprve poděkoval za mediální podporu Mariánskolázeňským novinám, Chebskému deníku a rádiu Egrensis. Informoval přítomné, že letošní sezóna bude velmi nabitá.
Již v dubnu proběhnou tréninky na dlouhé dráze, na které budou tak jako v loňském roce pozváni žáci místních škol, tedy den otevřených dveří. V minulém roce se akce dětem moc líbila. V květnu se pojede mistrovství republiky se zahraniční účastí, Flattrack a evropský pohár veteránů.
Dobrá nálada v sále
V červenci, konkrétně šestnáctého, se odjede vrchol sezóny, světové finále družstev na dlouhé dráze. Přijede kompletní plochodrážní světová špička a přímo v Mariánských Lázních bude vyhlášen mistr světa 2016.
Přítomní hosté se na plesu dobře bavili. Proběhla i soutěž ve výměně zadního kola na opravdové motorce a vědomostní soutěž, která se týkala konkrétně ploché dráhy. Při dobré muzice se hosté nejlépe bavili při tanci. Všichni se na závody na dlouhé ploché dráze podle vlastních slov velmi těší.
Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.
Hadi, pavouci a řezané pivo
Národní park v Austrálii
Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.
Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota. Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky Daring River nás přivedlo do cíle.
V buši moje auto a auto Rudy Grepla
Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.
Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.
Češi v Broken Hill
Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali do Singapuru.
Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo
Před světovým finále v Milduře
Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.
Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.
Hotel Marina Sunds v Singapore
Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům. Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.
Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.
Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou
Pohled ze 460 metrů rovnou dolů
V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!
Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.
Mrakodrap v Dubaji
A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.
Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.
Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.
Směr Praha!
To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!
Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!
Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.
Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun
Petronas Towers v Kuala Lumpur
Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.
Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.
Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.
No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.
Klokani v Canbeře
Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to 250 km daleko a stejně tak zpátky.
Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.
Speedway Grand Prix se vším všudy
Greg Hancock přebírá knížku Od čidítek k mikrofonu
Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.
Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.
S Robertem Barthem
Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.
Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.
Česká hospoda před australským outbackem
Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.
Stadión Etihad
Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.
Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.
Opera v Sydney
Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.
Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah do australského outbacku a do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.
Účastníci zájezdu – Jaroslav Staněk,Rudolf Grepl,Miloslav Čmejla,Tomáš Rambousek a Veronika Jelínková
