Mariánské Lázně – 26. března
První letošní akcí Automotoklubu v Mariánských Lázních byl tradiční ples. Nejprve si vzal slovo předseda autoklubu Jan Včala, který všechny přítomné přivítal. Po něm hovořil ředitel závodů Miroslav Musil, jenž poděkoval všem sponzorům a pořadatelům za spolupráci a podporu.
Miloslav Čmejla, Miroslav Musil a Jan Včala
Moderátor večera Miloslav Čmejla nejprve poděkoval za mediální podporu Mariánskolázeňským novinám, Chebskému deníku a rádiu Egrensis. Informoval přítomné, že letošní sezóna bude velmi nabitá.
Již v dubnu proběhnou tréninky na dlouhé dráze, na které budou tak jako v loňském roce pozváni žáci místních škol, tedy den otevřených dveří. V minulém roce se akce dětem moc líbila. V květnu se pojede mistrovství republiky se zahraniční účastí, Flattrack a evropský pohár veteránů.
Dobrá nálada v sále
V červenci, konkrétně šestnáctého, se odjede vrchol sezóny, světové finále družstev na dlouhé dráze. Přijede kompletní plochodrážní světová špička a přímo v Mariánských Lázních bude vyhlášen mistr světa 2016.
Přítomní hosté se na plesu dobře bavili. Proběhla i soutěž ve výměně zadního kola na opravdové motorce a vědomostní soutěž, která se týkala konkrétně ploché dráhy. Při dobré muzice se hosté nejlépe bavili při tanci. Všichni se na závody na dlouhé ploché dráze podle vlastních slov velmi těší.
Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.
Hadi, pavouci a řezané pivo
Národní park v Austrálii
Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.
Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota. Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky Daring River nás přivedlo do cíle.
V buši moje auto a auto Rudy Grepla
Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.
Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.
Češi v Broken Hill
Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali do Singapuru.
Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo
Před světovým finále v Milduře
Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.
Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.
Hotel Marina Sunds v Singapore
Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům. Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.
Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.
Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou
Pohled ze 460 metrů rovnou dolů
V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!
Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.
Mrakodrap v Dubaji
A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.
Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.
Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.
Směr Praha!
To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!
Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!
Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.
Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun
Petronas Towers v Kuala Lumpur
Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.
Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.
Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.
No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.
Klokani v Canbeře
Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to 250 km daleko a stejně tak zpátky.
Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.
Speedway Grand Prix se vším všudy
Greg Hancock přebírá knížku Od čidítek k mikrofonu
Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.
Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.
S Robertem Barthem
Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.
Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.
Česká hospoda před australským outbackem
Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.
Stadión Etihad
Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.
Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.
Opera v Sydney
Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.
Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah do australského outbacku a do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.
Účastníci zájezdu – Jaroslav Staněk,Rudolf Grepl,Miloslav Čmejla,Tomáš Rambousek a Veronika Jelínková
Že čas šíleně letí, to už za svůj život zjistil úplně každý. Stejně je to i o prázdninách a dovolené. Tentokrát to s teplem bylo na hranici a neřešilo to ani časté koupání. Práce mi nechybí, mám zahradu, ale také čtyři vnoučata, která dají zabrat, pokud se jim chcete věnovat. A to já zase jo. Co mi ale chybí, a zřejmě nejenom mně, je fakt, že se dlouho nejezdila žádná plošina. Zkrátka už jsem ji propadl.
Jaromír Jágr slíbil návštěvu ploché dráhy
Navštívil jsem sice závody malých kluků a holek v Chabařovicích. Cítil jsem se na místě, kde jsem prožil kariéru plochodrážního jezdce, skvěle. Závody těch nadějí je skvělá podívaná a bezva relax. Potvrdil to i můj vnuk Martin, který moc fandí malému Šifaldovi. A když Filip vyhrál, byl stejně šťastný jako on.
Protože čas prázdnin je i čas, kdy sháním a zařizuji své hosty do svých podzimních a zimních talk show, nabralo tentokrát mé auto směr Kladno. Dočetl jsem se, že se do Čech vrátil náš legendární hokejista Jaromír Jágr. Již jsem se s ním osobně setkal dvakrát. Dostal jsem zprávu, že trénuje s kladenským družstvem skoro denně ráno od deseti hodin.
Jeli jsme na blint, ale vyšlo to. Jarda trénoval. Vidět ho jako divák při tréninku tak veliký problém není. Ale dostat se k němu a hovořit s ním, je naopak problém ten největší. Znám se s jeho řidičem a požádal ho, jestli by mi s Jaromírem vyjednal schůzku. Řekl mi, že tam čeká na Jardu hodně lidí, abych počkal venku u auta.
A opravdu po čtyřiceti minutách vyšel z haly Jarda a hledal očima aktéry domluvené schůzky. Pozdravili jsme se a bavili o možné besedě ve Štětí. Když jsem mu řekl, že jsem bývalý plochodrážník, velice ho to zaujalo. Řekl mi, že zájem o jeho osobu je obrovský a spoustu toho musí odmítnout. Ale slíbil mi, že až se vrátí natrvalo do Čech, že přijede nejen na besedu, ale také na plochodrážní závody.
Vnuk Martin vyzkoušel stopětadvacítku
Já zase, že ho svezu na plochodrážce. Choval se velmi přátelsky a povídali jsme si asi deset minut, což je u tak zaneprázdněné hvězdy velmi solidní čas. Došlo i k vzájemnému focení. Obzvláště vnuk Martin bude mít ve škole o čem vyprávět. Jardovo přátelské rozloučení a pěkné gesto při odjezdu je velikým příslibem, že vše co jsme si řekli, se stane skutečností. Už se velmi těším.
Ale také se velmi těším na další plochodrážní závody, které nás příští rok čekají. Stejně tak můj vnuk Martin, který tu lásku k plošině zdědil asi po mě. O prázdninách jsem mu splnil jeho veliké přání. V Chabařovicích se díky místnímu klubu poprvé v životě svezl na plochodrážní stopětadvacítce. No, na smyk to hned nedalo, ale byl nadšen a rád by to zkusil znovu. Tak uvidíme …
Když jsem nedávno napsal knihu o ploché dráze, říkal jsem si, že některé věci jdou docela lehce. Obzvláště, pokud píšete o něčem, co jste sami prožili. No a potom jsou záležitosti, o kterých se píše velice těžce.
Sašu Kopeckého jsem znal mnoho let. V době když jsem závodil, potkávali jsme se na závodech nejčastěji v Chabařovicích a v Liberci. Od té doby na spoustě stadiónů po celých Čechách. Sašu jsem měl rád pro jeho kamarádský přístup a skromnost.
Vždy jsem byl rád v jeho společnosti. Byl jsem s ním na ledech v Rakousku i jinde. Vždy by se pro druhého rozdal. Dělal výborně motory, které mělo od něj mnoho závodníků. Byl jeden z těch, kdo ode mě dostal moji knihu, považoval jsem to za čest a měl jsem radost, když mi sdělil, že se mu moc líbila.
Mluvil jsem s ním na jaře na plošce v Liberci a nedávno ve Slaném. Věděl jsem, že je vážně nemocný. Ale tak nějak jsem stále věřil, že se z toho dostane, a že se budeme potkávat ještě dlouho.
Byl to veliký bojovník, bojoval do poslední rundy. Už za to a nejen za to před ním smekám. V sobotu jsem moderoval motokros v Benátkách a potkal jsem se s Václavem Matunou. Bavili jsme se o libereckých závodech, které byly právě v sobotu, a také o Sašovi.
Vašek mi řekl, že je v nemocnici a že to není moc dobré. Měl jsem po náladě. Sašo, kamaráde je mi ouzko, myslím na Tebe. Nyní jsi na druhém břehu, kde stejně skončíme my všichni. Bez jediné výjimky. Nevím jak je to dál, co je po smrti. Mám pro to svoje vysvětlení.
Když už nás ta příroda stvořila a nechala nás určitou dobu žít, tak věřím tomu, že bude něco dál, o čem zatím nevíme a poznáme to, až tam sami budeme. Ty se možná nyní setkáš s Tonikem Kasperem, s panem Švábem, Josefem Laštovkou, Zdeňkem Kudrnou, Jiřím Jiroutem, Emilem Sovou, Jiřím Hurychem, Klokanem a všemi ostatními.
Sašo, byl si můj kámoš a navždy jim pomyslně zůstaneš. Nikdy nezapomenu. Čest Tvoji památce!
Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.
Panoráma stadiónu v Landshutu
Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.
Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.
Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.
Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.
Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.
Dva Martinové – Vaculík, jemuž těsně unikla finálová jízda, a Devera, účastník zájezdu
Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.
Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.
Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.
Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.
Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.
