Nástup závodníků před hlavní tribunou před začátkem závodu patří ke koloritu ploché dráhy. Diváci pohlédnou do očí aktérům nadcházejícího dramatu, které jim spíkr představí. Funkcionáři účastníkům potřesou rukama, v případě větších mítinků předají igelitky. Záleží na gustu a vkusu každého organizátora. Něco na zub či lahvinka, tu a tam kniha, místní suvenýry. A také upomínkové předměty, které mohou po letech potěšit i historiky a sběratele.

 

Hornický kahan

Polovina padesátých let přinesla československé ploché dráze zásadní obrat k lepšímu. Svazarm obnovil šampionát republiky jednotlivců, divišovské ESO produkovalo dostatek plochodrážních speciálů. Vrcholem pořadatelských snah začaly být mezinárodní seriály.

Jeden zjara, druhý na podzim. Vrchol představoval závod na Strahově, kde cizinci startovali všichni. Jinak se rozdělili do dvou skupin, které cestovaly na ostatní stadióny. Za soupeře měly domácí špičku, jíž zpravidla doplňovali domácí borci.

V září čtyřiapadesátého dorazila pestrá mezinárodní společnost do Ostravy na nově vybudovaný stadión Tatran. V sobotu se konal trénink a první jízdy, zbytek programu připadl na neděli. Čtyřicet tisíc diváků bylo svědky převahy zahraničních plochodrážníků. Nejlepší z našich byl Miloslav Špinka, jenž se umístil na sedmé příčce.

Finále opanoval Švéd S. O. Andersson, který se do cíle přiřítil v čase 89,9 sekundy. Na stupních vítězů s ním stáli dva častí hosté našich oválů tehdejší doby, Angličan Bill Kitchen a Rakušan Karl Killmeyer. Hutnictví a hornictví bylo na Ostravsku všudy přítomné.

Mezi upomínkovými předměty byl i hornický kahan s vyrytým nápisem Mezinárodní plochá dráha OSTRAVA 1954. Němý svědek pochopitelně nemůže vyprávět o příčinách, proč má poškrábané tělo a prasklé sklíčko. Žárovička má neporušené wolframové vlákno, ale čert ví, je-li původní. Ve sbírce ale suvenýr dělá parádu i tak.

 

Kýč s velkou vypovídací hodnotou

Zato dřevěná plaketa s vypálenými nápisy PLOCHÁ DRÁHA a BRUNTÁL 1957. krásou rozhodně neuchvátí. Ani řemeslným provedením. Kunsthistorik by ji dost možná označil za kýč. Na druhou stranu nevíme, zda se jedná skutečně o oficiální předmět pořadatele, nikoliv něčí soukromou snahu si připomenout závodní zážitek.

Ale pak je tu historie. I velký pamětník nevěřícně pokrčí nos nad destinací, kde se závod konal. Bruntál? Bruntál? Úžasné okolí, krásné město, půvabný zámek, další památky a spousta soch. Sudetští Němci tu před válkou jezdili motoskijöring, ale plochá dráha?

A přece ano. K československé plochodrážní scéně v padesátých letech patřily závody katalogových či sériových strojů. Dnes bychom mohli brát jako předchůdce flat tracku, byť ve více plochodrážní fazóně.

A tak se jednoho červencového dne se v Bruntále sešlo dva tisíce diváků, aby zhlédli plochou dráhu dvoutaktních strojů. Jistý M. Vaculík o ní krátce referoval na stránkách Světa motorů. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Olomoučana Brože, kdežto stopětasedmdesátky vyhrál ostravský Zdeněk Dominik, jemuž sudičky daly do vínku promluvit do ploché dráhy mnohem více.

Kdo ví, zda si onu nepůvabnou plaketu odváželi také oni. Nicméně dnes se jí dá vytknout jediná věc. Chybějící přesný datum.

 

Zlatopřilbová krása

Pardubická Zlatá přilba bezmála sto let od svého prvního ročníku uspokojuje potřeba sběratelů v mnoha oborech.  Filatelisty, vždyť měla dokonce svou vlastní poštovní známku, faleristy širokou škálou odznaků. Pak tu jsou programy, pohledy a další tiskoviny. Ostatně také hlavní trofeje, jejichž osudy bývají také spletité.

A také plakety. Tato pochází z jubilejního ročníku z roku 1963. V dramatickém finále sebral Antonín Kasper triumf Angličanu Martinu Tatumovi. Stal se posledním vítězem na travnatém závodišti. A na dalších deset let jediným Čechoslovákem, než se husarský kousek s triumfem v závodě všech závodů povedl Milanu Špinkovi.

Mít staršího sourozence, který se už okolo své dvacítky etabloval mezi československou plochodrážní elitou, se zdá být pořádné terno. Rady, zkušenosti, sem tam zapůjčený motocykl nebo jiné vybavení se hodí a vy jdete nahoru. Jenže když máte jít na vojnu, pražská Rudá hvězda zrovna žádné brance nebere. Emil Ondrašík u ploché dráhy stejně zůstal, a než jej na konci roku 1979 zlákala Kopřivnice, oblékal vestu AMK Březolupy. Jakoby dal zapravdu filmovému režisérovi Stanislavu Strnadovi, že slavný plochodrážník vskutku může mít mladšího prima bráchu.

 

---

---

Březolupská šedesátka aneb historie ploché dráhy na slovácké návsi

Než se roku 2021 slavilo šedesáté výročí od prvního plochodrážního závodu v Březolupech, jednatel klubu Josef Mizera prvně vyslovil myšlenku zpracovat knižně dějiny sportu levých zatáček na Slovácku. Výsledek se nedostavil úplně do roka a do dne dle původních záměrů. Ale jak se v kraji říká, slíbené platí až třicet let. Každopádně již brzy otevřete knihu, jejíž obálka je stejně modrá jako boxy v březolupském depu, abyste si vůbec poprvé přečetli kompletní příběh zdejší ploché dráhy z pera motoristického novináře a spisovatele Antonína Škacha a z úst dvacítky zdejších výrazných osobností.

---

Asfaltová polemika

„Byl jsem nejmladší sourozenec,“ vrací se Emil Ondrašík do svého dětství. „Brácha začal v patnácti letech chodit do Březolup na tréninky. Tatík tomu fandil, byl předseda JZD. Půjčil mu třeba traktor, ať jede smykovat. Přitom měl hlavu v pejru, aby ho nechytili, protože Petr samozřejmě ještě neměl řidičák.“

O čtyři roky mladší Emil po závodním motocyklu pochopitelně pošilhával také. „Na Petra jsem se chodil dívat,“ přikývne. „Ale on v devatenácti letech odešel do Prahy. Mě brali, že jsem prostě jeho brácha. Ty budeš taky jezdit! A hotovo.“

Brzy se na březolupském stadiónu objevovala parta mladíků. „V tom se angažoval pan Kučera,“ vysvětluje hrdina našeho příběhu. „Dotáh‘ partu z Gottwaldova, Pepíčka Trojáka, Milana Chlupa, Honzu Matýska, ten ale byl z Přerova, všichni se znali z učiliště s jeho Standou.“

Stanislav Kučera starší plochou dráhou žil. „Byl šéf technických služeb v Gottwaldově,“ vzpomíná Emil Ondrašík. „Hodně nám pomáhal, pokud byla potřeba grejdr nebo válec. Když někde cestáři spravovali cestu, dala se jim flaška a oni šli k nám na ovál spravit asfaltový povrch. Vymetli jsme díry a oni je zalepili.“

V době jeho plochodrážních začátků patřily Březolupy mezi ovály s asfaltovým povrchem. „Upravoval se dobře, ale jezdit na tom nikdo nechtěl,“ přibližuje postoj generace začínající kariéry počátkem sedmdesátých let. „V Břeclavi jsi musel mít holou gumu a bez plného plnu jsi to do nájezdu neurval. Zdeněk Kudrna z toho byl nešťastný, chodil za námi, jak to děláme, jemu to vůbec nešlo.“

Závodníci z klubů s asfaltovými drahami měli na těchto tratích výhodu. „Než se soupeři rozkoukali, my už měli tři trojky,“ směje se Emil Ondrašík. „A Zdeněk Kudrna dva pády. Věděl o mně jenom, že jsem Petrův brácha, a že jezdím na holé gumě. A za takovým ořezávátkem jako já si chodil pro radu. Jenže pak asfalt zakázali a my přestali být vynikající.“

Nicméně každý líc má i svůj rub. „My zase měli problémy někde jinde,“ souhlasí Emil Ondrašík. „Třeba v Kopřivnici, tam to bylo dlouhé. A vidíš, nakonec jsem tady skončil…“

 

Vstříc generační výměně

Příběh Emila Ondrašíka na stránkách naší knížky ještě ani zdaleka ke svému konci nedospěl. „Když jsme přišli, závodili ještě Miloš Plzák, Karel Trlica, Alois Jarolím, Zdeněk Smoček, Jan Suchánek,“ otáčí bývalý březolupský závodník tok svého vyprávění nazpět. „Už končili a byli rádi, že přišla výměna generací. Z těch starších zůstal jen Venca Zajíc.“

A jaké byly vlastně úplně první závodní krůčky? „Dostal jsem motorku, o které jsem věděl celkem hovno,“ netají se. „Ale bylo nás víc a tak se člověk ptal. Měli jsme šikovného mechanika Viléma Šperku, pak dělal v Rudé hvězdě. On se jmenoval Zdeněk, ale v Březolupech mu nikdo jinak neřekl než Vilém, a když narukoval do Rudé hvězdy, nikdo nechápal, proč na něj Březolupáci volají Viléme. Připravoval nám motory, tehdy ještě nebylo žádné ladění, dvouventil byl jednoduchý. Se čtyřventilem jsem se setkal až později.“

Ostatně zkraje sedmdesátých let se plochodrážní motory se čtyřventilovým rozvodem ještě ani neprodukovaly. „Před čtyřventilem jsme měly langhuby,“ rozhovoří se Emil Ondrašík. „Byly měkké, nasadil jsi plyn, chytlo se to, hezky se to rozmotávalo. Startovalo to, hezky se s nimi jezdilo. Se čtyřventily to nebylo takové dobré svezení, motor byl ostrý.“

Klubový mechanik byl k nezaplacení. „Vilém mi pomohl s motory, rámovinu jsme si dělali sami a hlavně jsme všechno fasovali,“ přibližuje Emil Ondrašík dobovou praxi. „Na zámku byl sklad, dostal jsi lamely, gumy, prostě všechno. Nic tě to nestálo, dostával jsi deset korun za bod. Za sedmdesát korun, které jsi třeba vyjel, jsi zaplatil sobě a mechanikovi jídlo. A ještě ti dvacka zbyla. To byly jediné náklady, co jsi měl.“

Nicméně vývoj se nezastavil. „Později začaly perleťové blatníky, za ně chtěli sto marek,“ pádíme zase časem o něco dopředu. „Já na to ale nebyl a měl jsem je, až když mi je brácha dal. Když jsem ale spadnul, měl jsem zase ty plechové. Kdo měl perleťáky, dával si bacha a přestal se převracet na startu, aby si drahé blatníky nezničil.“

 

Výstavní kuriozita

S připraveným motocyklem se Emil Ondrašík mohl na březolupském ovále pustit s partou ostatních kamarádů do poznávání sportu levých zatáček. „Trénovali jsme na tajňačku od šestnácti, než jsme dostali řidičák, závodit jsme mohli až od sedmnácti,“ přiznává. „Žádná hvězda jsem nebyl, vezli jsme se nastejno. Celkem rychle jsem se naučil smyk. Když je skupinka kamarádů, hecují se, je to lepší, než když začínáš sám.“

Ačkoliv si noví adepti sportu levých zatáček nemohli stěžovat na své vybavení, nebylo všechno snadné. „Když jsem začínal, byly problém plechové boty,“ vrací se Emil Ondrašík do svých sedmnácti. „Musel jsi mít svářečku a plyn, aby sis je vyrobil.“

Čas od času osud přihrál nevídané šance. „Doma v Šarovech nám dělali ústřední topení, přijel plynař a rozdělal si bomby, já mu šel pomáhat a on pak odjel na oběd,“ přesvědčuje Emil Ondrašík, že čin byl dílem okamžiku. „Měl jsem v garáži dva plechy. Rychle, než se chlap vrátí, udělám si plechovku! Ve spěchu jsem na plechy namaloval obrysy a zespodu navařil patky, ať je to tvrdé. Bota vážila dvě kila a vypadala hrozně. Všichni se mi smáli.“

Posměchem se začínající závodník nemohl nechat odradit. „Strčili mě na dráhu,“ dostává se k humorné pointě. „Bylo mi divné, že zatáčím na druhou stranu. Pak jsem zjistil, že jsem si plechovku udělal na pravou nohu! A to jsem měl takovou radost, že jsem si ji stačil vyrobit, než se ten plynař vrátil. Ještě jsem na dvorku narychlo všechno hasil, ať nic nepozná. Asi jsem jediný plochodrážník, co si udělal plechovku na pravou botu!“

Takový unikát ovšem nesešel ze světa jen tak. „Dlouho visela v dílně, co jsme měli v hangáru jako odstrašující příklad,“ líčí Emil Ondrašík další osudy jedinečné plechové boty. „Chlapi tam spravovali náklaďáky, co vozily štěrk a vydělávaly Svazarmu. Společně jsme si navzájem překáželi.“

 

Dva diametrálně odlišné závodní debuty

První závod sedmnáctiletého Emila Ondrašíka na podzim 1972 byl vpravdě netradiční svým dějištěm v Moravských Budějovicích. „Přijel pan Kučera s roburem s plachtou,“ vybaví si okamžitě. „Naložil nás na korbu. Byla zima, oblékli jsme si vaťáky a on nás tam dovezl jako exoty.“

Městečko ve zvlněné krajině na okraji Českomoravské vrchoviny na říčce Rokytce je proslulé spíše svou historií a památkami než závody na ploché dráze. „Byly tam nějaké oslavy a oni chtěli udělat plochou dráhu,“ poslouží Emil Ondrašík s dalšími detaily. „Měli představu, že na atletickém stadiónu pojedeme ve čtyřech. Mělo to však jen šest, osm metrů na šířku, navíc tam byl rantl, který každý chytil hákem a kutálel se. Tři závodníky odvezli už po tréninku. Myslím, že Venca Zajíc si tam udělal kličku.“

Osud závodu proto visel na vlásku a Emil Ondrašík za těchto okolností nelitoval, že se jeho ostrý vstup na ovály odloží. „Říkali, že tady závodit nepůjde,“ pokračuje ve svých vzpomínkách. „Ale přišlo dost diváků. Pořadatelé proto vzali krumpáče a srovnali trať do roviny. Nakonec se jelo, o vítězství byl rozjezd, Jarolím, co měl už padesát let, a Jožka Tóth. Já dělal tak osm bodů, ale Jarolím tam jel hroznou střelbu a lidi mu fandili.“

Roku 1973 už Emil Ondrašík závodil regulérně a s vestou z Břeclavi zkraje dubna na domácím ovále vstoupil do první ligy svým prvním bodem. „Do Břeclavi jsme jezdili rádi,“ říká. „Spalo se v kempu, dráha byla jeho součástí, kdo chtěl, dělal motorky už od rána. Dopoledne byly tréninky, závody odpoledne a mezitím všichni lidi z depa byli spolu. Kolikrát jsme v kombinézách šli i na oběd, jen jsme si z nich ometli škváru.“

Plochodrážní svět se před čtyřiceti, padesáti lety netočil tak zběsilým tempem jako v současnosti. „Na závody jsme jeli o den dříve,“ popisuje Emil Ondrašík. „Na místě jsme přespali, ráno byl trénink, odpoledne závod. A druhý den znovu někde jinde, jezdilo se hodně o víkendech. Žili jsme spolu jako plochodrážní rodina. Všichni jsme si pomáhali.“

 

Starší bratr pomáhá vyhrát, ale na zařízení vojny je krátký

První polovina sedmdesátých let začala psát nejobjemnější knihy československých plochodrážních kronik. Roku 1974 bylo prvně vypsáno mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let v podobě, v níž existuje dodnes. I když ono vlastně odstartovalo již o rok dříve, v Pardubicích den před Zlatou přilbou uspořádali juniorský závod, byť ještě ne o Zlatou plaketu či stuhu, Čakovice zase koncem října zažily rovnou čtveřici kontrolních závodů juniorů.

„Soustředění v Čakovicích bylo fajn,“ ujímá se Emil Ondrašík opět slova. „Bylo nás víc a bafuňáři měli určit nominaci do mistrovství republiky. Školil nás tam pan Kasper. Bylo hodně pádů, takže z nominace nebyl nikdo vyřazený, protože ti vyřazení se vlastně vyřadili sami. Každý se totiž chtěl ukázat. Přijela sanitka z Bulovky, ať už toho ježdění necháme, protože nestíhají.“

Juniorský šampionát Československa trval od konce dubna do počátku září 1974. Navštívil osm stadiónů a přinesl titul Jiřímu Jiroutovi z Pardubic, toho času ovšem v zeleném sukně v pražské Rudé hvězdě. Emila Ondrašíka stupně vítězů míjely s výjimkou červnových Čakovic, které vyhrál bez ztráty jediného bodu.

„V junioráku jezdila spousta dobrých kluků, byly to celkem dobré závody,“ hodnotí s odstupem času své závěrečné sedmé místo. „Do Čakovic přijel můj slavnej bratr. Já měl bobky, nechtěl jsem ho zklamat, řídil jsem se dle jeho pokynů, až jsem vyhrál.“

I když popravdě zase tak jednoduché to nebylo. „Poslouchal jsem ho v té přilbě, pak jsem jel na start a sám sebe se ptal, jak to říkal?“ pokračuje Emil Ondrašík. „Pak za mnou chodili pochlebovači. Ty jsi dobrej, ty budeš jednou ještě lepší než brácha! Ale mně to bylo jedno, byl jsem rád, že jsem vyhrál.“

V devatenácti ovšem Emil Ondrašík řešil klíčovou otázku, co bude s plochou dráhou během dvou následujících let. „Jak jsem to měl s vojnou?“ vytuší otázku. „To bylo zapeklité, brácha byl v Rudé hvězdě, říkal, že by mi tam pomoh‘. Rudá hvězda byla tehdy alfa a omega. Z Březolup jsme ale šli na vojnu čtyři, ještě Standa Kučera, Pepík Troják a Milan Chlup. Rukovali jsme ve stejný den na podzim 1974. Ale ten rok Rudá hvězda nebrala vůbec nikdo, snižovaly se stavy.“

 

Podvůdek nelze opakovat donekonečna, navíc přichází tragédie

Rudá hvězda se svými nadstandardními možnostmi skutečně bývala skvělým odrazovým můstkem pro úspěšnou plochodrážní kariéru. Jako příklad mohl sloužit nejen Petr Ondrašík, ale kupříkladu Jiří Svoboda. Ten se na vojnu do pražského klubu v pětasedmdesátém dostal díky přímluvě svého slavného tatínka, jehož slovo mělo ve sportu levých zatáček stále obrovskou váhu. Šanci popadl za pačesy a z průměrného ústeckého jezdce se vyšvihl až do reprezentace.

Odchodem čtyř závodníků však vyvstal problém pro Březolupy, které by se v první lize anno domini 1975 musely obejít rovnou bez čtyř závodníků. „Někdo nám zařídil, že půjdeme do Pardubic, kde nás budou na závody uvolňovat,“ líčí Emil Ondrašík. „S Pepíkem jsme narukovali na Hůrku. Vojna jako řemen, za sedm měsíců jsem se nedostal ani na vycházku. Standa byl ve Fučíkárnách, Milan Chlup na letišti. Vozil tam papaláše, zatímco my šůrovali chodby.“

Ani s uvolňováním na závody to nebylo tak žhavé. „První závody jsem měl jet mistrovství republiky v Ostravě,“ vzpomíná tehdejší vojín základní služby. „Brácha poslal na útvar telegram, že mi umřel tatík. Nebyla to pravda, ale šel jsem za velitelem, ukápl slzu a on mi dal mimořádný opušťák.“

Z kasáren hurá na nádraží na první rychlík směr Přerov! „Rychle jsem doma ometl motorky od kuřinců a jel do Ostravy,“ líčí Emil Ondrašík. „Tam byl šílený sjezd dolů z depa na dráhu, plechové bariéry, ale nádherný stadión a přišlo hodně diváků. V tréninku odvezli tři lidi a já se modlil, ať se mi nic nestane. Poslední jsem nebyl, závodil tam i brácha a  Jan Holub, ten ještě jezdil s jednadvacítkou volhou.“

Podobné kousky nešlo provádět do nekonečna, důstojníkům by bylo nápadné, kdyby každý týden v rodině Ondrašíkových z Šarov někdo umíral. „Neměli jsme šanci se na závody dostat,“ souhlasí Emil Ondrašík, jenž ostatně druhou polovinu semifinále mistrovství republiky 1975 prožil v pardubických kasárnách. „Nakonec přišel rozkaz z ministerstva obrany a převeleli nás do Přáslavic u Olomouce. Byla to práce Březolup, ať můžeme jezdit první ligu. Všichni tři jsme se tam dostali, akorát Milan Chlup zůstal na letišti v Pardubicích.“

Idylka skončila tragicky v sobotu třináctého září v Kopřivnici! „Zasáhla do toho nešťastná událost s Pepíkem Trojákem,“ mrazí z hlasu Emila Ondrašíka ještě dnes. „Byl to můj nejlepší kamarád, byli jsme spolu i na jedné rotě. A on se mi zabil před očima!“

Tragédie vojáka základní služby se pochopitelně nemohla obejít bez následků. „Na vojně z toho byla hned mimořádná událost a vyšetřování,“ dokládá Emil Ondrašík. „Zastavili nám trénování, přestali nás pouštět na závody a podmínky byly celkově horší. Až na posledního tři čtvrtě roku nás se Standou Kučerou převeleli do Uherského Hradiště.“

 

Vojna může být i kojná, ale civil je civil

Roku 1976 se Emil Ondrašík zase mohl zúčastňovat plochodrážních závodů jako před vojnou. „Co jsme si napsali, vyšlo nám v rozkaze,“ libuje si. „Vymysleli jsme si týden soustředění v Březolupech, ale místo toho jsme leželi s holkama u jezer v Ostrožské Nové vsi. Na večeři jsme chodili do kasáren, abychom ušetřili, ale nakonec jsme si vzali i diety.“

Oba dva byli platnými členy březolupského týmu v první lize, jezdili i ostatní mítinky československého kalendáře, ale svému klubu byli užiteční i jinak. „Vojna to byla dobrá, ale udělali jsme zase spoustu práce,“ připomíná Emil Ondrašík. „V Březolupech se odstraňoval asfalt, dávaly se nové obrubníky, měnily se mantinely. Olin Hrabec vždycky zavolal na útvar, ať pošlou ty dva vojáky. Přitloukali jsme prkna a byli rádi, že jsme venku z kasáren.“

Kdo nezažil vojnu, nepochopí. „Měli jsme jen vycházkové uniformy, nic dalšího jsme ani nefasovali,“ pochlubí se Emil Ondrašík. „Když měli písknout poplach nebo měly být prověrky, lampasáci nám řekli, že si máme raději napsat soustředění, protože nás v kasárnách nepotřebujou.“

Civil je však civil. Emil Ondrašík zůstal u ploché dráhy a s Březolupy zažil v sezóně 1977 pád do druhé ligy stejně jako triumfální tažení v ní o rok později. Vozil nejvíce bodů společně se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem, s nimiž vytvořil základ týmu.

„S Vencou Zajícem jsme se nikdy nenudili,“ vytasí se s další vzpomínkou. „Když jsem neměl auto, on mě vozil ve svém proslulém spartaku. Pak jsem mu to samozřejmě oplácel, koupil jsem si škodověnku a on měl pořád toho spartaka.“

Na nedostatek plochodrážních podniků si Emil Ondrašík stěžovat rozhodně nemohl. „Závodění bylo víc zábava,“ vyznává se. „Žili jsme spolu, neznal jsem jiný život než ten plochodrážní. Všechny sporty jsme měli za nesmysly. Jak může někdo kopat fotbal, když plochá dráha je nejlepší sport?! Ale ona je to pravda tak napůl.“

Technické vybavení březolupských závodníků nebylo špičkové, takže si závodnici snažili pomoci všelijak. „Kdysi jsem chtěl být hodně rychlý v Chabařovicích,“ přisadí si Emil Ondrašík. „Začaly se jezdit tlumiče výfuku a to sebralo část výkonu. A tak jsem tam narval průběžnou trubku.“

Jenže svérázný tuner s ní nebyl spokojený. „Motorka byla asi odladěná na ten tlumič,“ přemítá. „Dvě kola jela jako kráva a ve třetím začala tarokovat. Nikdo si nevěděl rady, brácha přišel a ptá se, co to máš v tom výfuku? Sundali jsme to a motorka zase letěla. Ale já předtím zkazil asi pět závodů, kde by to pádilo. Asi se tam míchaly plyny.“

Fígle bývaly různé. „Padesátka trubka se třeba zúžila na čtyřicet a pak to udělalo trombón, což bylo taky zakázaný,“ spiklenecky mrká Emil Ondrašík. „Ale ujalo se to a jezdilo to hodně lidí. Motorka byla pružnější a neměla strop, pořád se rozjížděla.“

 

Do Kopřivnice

Sezóna 1979 byla poslední, v níž Emil Ondrašík startoval za AMK Březolupy. „V osmdesátém jsem nastoupil do Kopřivnice,“ zdůvodňuje. „Narodila se nám holka a pořád jsme bydleli u ségry v jedné místnosti. Hodil jsem laso, kdyby mi někdo dal byt, šel bych k němu jezdit.“

Emil Ondrašík nečekal dlouho.  „Ozvali se ze Žarnovice,“ prozradí. „Ale na Slovensko se mi nechtělo. Preglejka sice stavěla prefabrikované domky pro své zaměstnance, ale Morava je blíž, proto jsem došel do Kopřivnice. Nastoupil jsem prvního února, ale skončil jsem na ubytovně, protože mi žádný byt nedali. Tři měsíce jsem bydlel na pokoji s Honzou Beranem, dělal mechanika Honzovi Jašovi. Strašně chrápal, už jsem chtěl jít zpátky do Březolup, tak to vyřešili.“

Kopřivnice stále žila své extraligové sny. Zprvu dekády se ještě držela na špici první ligy. Nakonec po sezóně 1984 spadla do nejnižší druhé ligy. Ze dna naší domácí týmové soutěže jí zvedla až renesance posledních let. Projekt vlastního týmu se prozatím nedočkal realizace, ačkoliv její stadión nejvyšší české divizi azyl poskytl v souvislosti s rekonstrukcemi pražské Markéty.

„Když jsem došel, v Kopřivnici byl ještě slušný mančaft,“ vrací se Emil Ondrašík na začátek osmdesátých let. „Luboš Volín odešel, ostatní skončili. Já zůstal sám, musel jsem se starat o mladé. Dílna byla u Svazarmu, stadión nahoře. Já jediný mel auto a vozejk, vozil jsem ostatní. Měl jsem už rodinu.“

Sezóna 1984 byla pro Emila Ondrašíka poslední ostrá. „Jeden z posledních závodů jsme měli jet rozjezd o třetí místo s Libercem,“ vybaví si zážitek z červnové první ligy na Markétě. „Rudolf Duda mi chtěl udělat radost. Pojedeš ještě rozjezd. Dědo, mně už se nechce. Ale on byl neoblomný.“

A tak se jelo na startovní rošt. „Kluci mi tam hodili pneumatiky,“ pokračuje Emil Ondrašík. „Ale bylo v ní osm atmosfér, oni to neupustili. Odfrk‘ jsem, Pecka za mnou. Dvě kola jsem jezdil, ale pořád ho cejtil za sebou. Jel jsem jako na ledě, motorka přeštorcovaná. On dorážel zleva, zprava.“

Duel o třetí příčku neskončil dobře. „Vsadil to pode mě,“ líčí kopřivnický závodník. „Narovnalo nás to. Jeli jsme do mantinelu a těsně vedle vrat udělali ještě jedny nový. Dali mi tři body, protože mě sundal on. Dost blbý pád, měl jsem pytel škváry v koleni, půl roku jsem marodil. V Motole to sešili, patnáct stehů, dali dreny. Rána se nehojila, otevřeli ji, čistili a škrabali. Ale to už se mi nechtělo jezdit, neměl jsem kamarády, co by mě táhli.“

Za Kopřivnici závodil na ploché dráze až do poloviny osmdesátých let. Pracoval jako trenér, funkcionařil a dokonce si vyřídil licenci rozhodčího. Od ploché dráhy jej dostal až tenis, který hraje dodnes, byť na soutěžní úrovni jen minimálně.

„Funkcionařil jsem a trénoval ty Hořelky, Lachy, Kováře,“ souhlasí. „No, trénoval… Blbce jsem tam dělal, od kropičky k traktoru (smích). Předal jsem to Járovi Lachovi a Lumíru Morysovi, ti v tom pokračovali. Klobouk dolů, co dala dohromady v současnosti, pomáhal jsem jim díky svým konexím.“

Plochodrážní kariéra Emila Ondrašíka (*14.6.1955)  v kostce:

1972:	debut v podzimním exhibičním závodě v Moravských Budějovicích
1973:	Břeclav 4. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 2 body z 46 bodů týmu celkem); náhradník v prvním kole národní kvalifikace ČSR v Březolupech; 15. v dubnovém tréninkovém závodě v Kopřivnici, 3. při podzimním kontrolním závodě juniorů v Čakovicích
1974:	Březolupy 2. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 20 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR juniorů: 5. (Kopřivnice 12. Pardubice 7., Praha 10., Liberec 9., Čakovice 1., Březolupy 4., Břeclav 6. Žarnovica 6.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: nepostoupil (Čakovice 14., Plzeň ?, Žarnovica DNR); na podzim nástup na dvouletou vojenskou službu
1975:	Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 21 bodů ze 133 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 14. ve skupině B (Ostrava 11., Kopřivnice 12., Slaný NS, Chabařovice NS)
1976:	Březolupy 2. v 1.lize (Emil Ondrašík 40 bodů z 220 bodů týmu celkem); MR juniorů: postup do finále ze skupiny A (1. závod ?. Čakovice 2.), 14. ve finále (Zohor 10. Kopřivnice 16., Ostrava NS); 10. při Zlaté stuze v Pardubicích
1977:	Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 53 bodů ze 197 bodů týmu celkem); 4. v kvalifikaci o udržení se 1. lize 1978 (Emil Ondrašík 24 bodů) z 74 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: 7. (Kopřivnice 12., Čakovice 5., Chomutov 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978: 10. (Liberec 12., Chabařovice 16., Slaný 4.), ve finále coby náhradník nestartoval; MR dvojic: se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem 4. v kvalifikaci ve Mšeně; 5. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1978:	Březolupy 1. ve 2.lize (Emil Ondrašík 66 bodů z 263 bodů týmu celkem); 1. v kvalifikaci o 1.ligu 1979 (Emil Ondrašík 32 bodů ze 147 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 3. ve skupině B (Chomutov 7. Plzeň 2.), 9. ve finále (Pardubice 9., Slaný 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1979: 12. (Chabařovice 13. Chomutov 13.); 10. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 12. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1979:	Březolupy 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 57 bodů ze 166 bodů týmu celkem); celek odstoupil z kvalifikace o 1. ligu 1980; přebor ČSR: 2. v semifinále (Kopřivnice 2., Březolupy odvolány); 5. ve finále (Plzeň 6. Chabařovice 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: 10. V semifinále (Kopřivnice 10., Slaný 11), 16. ve finále Žarnovica NS, Březolupy 14.); MR dvojic: se Stanislavem Kučerou 5. v kvalifikaci v Liberci
1980:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 12 bodů ze 129 bodů týmu celkem), 1. v kvalifikaci o první ligu 1981 (Emil Ondrašík 30 bodů ze 133 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 9. v semifinále (Liberec 9., Slaný 7.) MR dvojic: s Lubomírem Volínem a Miroslavem Rárou 5. v kvalifikaci v Chabařovicích; 6. při květnové Ceně n. p. Tatra v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v domácím mezinárodním test matchi čtyř družstev
1981:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 30 bodů ze 165 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1982 Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Emil Ondrašík 14 doma, ? venku); přebor ČSR: 11. v semifinále (Kopřivnice 8. Březolupy NS); 12. při květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici, 9. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v zářijovém mezinárodním test matchi čtyřčlenných družstev, 9. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1982:	Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 47 bodů z 205 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 10. (Kopřivnice 2., Březolupy 9., Čakovice 13., Chabařovice ?, Pardubice ?, Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 17. v semifinále (Liberec NS, Pardubice 16.); vítěz květnového mezinárodního závodu v Kopřivnici, vítěz Memoriálu Bedřich Slaného v Kopřivnici
1983:	Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 42 bodů ze 197 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 6. (Kopřivnice 4., Březolupy 7. Čakovice 9., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: 11. v semifinále (Slaný ?, Chabařovice ?) ; 7. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 12. v říjnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici
1984:	Kopřivnice 5. v 1.lize (Emil Ondrašík 24 bodů ze 79 bodů týmu celkem); přebor ČSR: nominován do kvalifikace v Liberci, ale nestartoval; 6. v květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici
1985:	Kopřivnice 5. ve 2.lize (Emil Ondrašík v sestavě dvakrát, DNR)

Když jsem o Vánocích zapaloval svíčku na stůl, uvědomil jsem si, že existují i jiné svíčky než vánoční, a to zapalovací třeba do motorů pro speedway, bez kterých by nikdy nezaburácel svým krásným hlasem a nepotěšil ucho diváka na závodech.

 

Poprvé jsem se  zapalovací svíčkou přišel do styku zhruba v pěti letech u nás doma. Otec vlastnil motocykl Manet 90. Koupil si ho, aby mohl dojíždět do práce asi dva a půl kilometru. Jezdil celý rok, v létě i v zimě a v tom spočíval problém. Motocykl Manet byl jediný československý motocykl, který točil obráceně.

Jednoválec, uvnitř dva písty, dvě ojnice a v zimě velice špatně chytal. Otec ho vystrkal ze stodoly, vyšrouboval svíčku, donesl ji domů a svíčku vložil do kuchyňského sporáku těsně za dvířka, aby neležela v ohništi.

Asi po dvou minutách ji vyndal, zašrouboval do motoru a motocykl nejvýše na druhé šlápnutí chytil. Když jsem měl deseti let, svíčky jsem podával klukům, kteří již měli řidičák na Pionýra a svíčky si měnili sami. V patnácti jsem měl řidičák i já. Používal jsem naše svíčky Pal.

Jednou jsem se dostal i k výměně svíčky u pána, jemuž bylo asi šedesát, vlastnil červeného Pionýra 05. Požádal mě, zda bych mu nevyměnil u tohoto  písta svíčku. Měl příbuzné v NSR a říkal mi, že mu přivezli 2 svíčky Božky.

On byl na svého Pionýra velice opatrný a vždy ho vystrkal do kopečka, tam nasedl a nastartoval a vyjel do práce. Já tenkrát vůbec nevěděl, že existují i jiné svíčky než naše Pal. To že jsou i nějaké svíčky Bosch jsem vůbec netušil. Výměnu jsem bral moc zodpovědně, bál jsem se, abych něco nepokazil. Přece jen to byla svíčka z NSR  a já doufal, že tu druhou dostanu za práci.

A to byl velký omyl! Navíc jsem  myslel, že by to zvedlo výkon u mé zelené 05. Až po letech jsem si uvědomil, že mojí 05 by nepomohlo ani spalování metylu. S přibývajícím věkem jsem jezdil na velkých motorkách, potom autem a svíčky se hromadily v krabici. Palky jsem jezdil kupovat do partiové prodejny  U Maškové do Prahy.

Prodávali je za 8 korun kus a jejich jedinou vadou bylo to, že měly špatný potisk. Tenkrát koupili do Tábora nové stroje, a než se  potisk povedlo vyladit, tak je prodávali jako partiovku. Aspoň dle informace od prodávajícího pána  v prodejně. Já vždy uvědomil kamarády, že tam pojedu a udělal jsem soupis jaké, kdo potřebuje, a přivezl jsem je.

Již tenkrát ve mně nebyl podnikatelsky duch, nechával jsem je za cenu nákupní v Praze. No a  použité svíčky byly v krabici a někdy v osmdesátých letech jsem si dělal první držáky na použité svíčky, které jsem měnil až do současné podoby. Nikdy jsem je nesbíral, pouze se to tak sešlo, až to skončilo na zdi.

Docela to má dosti velký ohlas u známých a kamarádů, kteří ke mně zavítají. A tak se sešly svíčky ze sedmdesátých let z Dacie, Źiguli,Trabant, Wartburg a to i svíčky tkz osmnáctky, které byly používány od začátku minulého století. Pozor, nepíší o speciálních svíčkách.

Největší úlovek byl u kamaráda, od něhož jsem dostal gumové pouzdro na svíčku osmnáctku, které byly dodávány jako  náhradní díl do luxusních  vozidel Mercedes ve třicátých letech. Tato pouzdra se svíčkami projela i druhou světovou válku ve vozidlech Wehrmachtu.

Kdo jezdil motorkou a měl svíčku pouze v kastlíku, po roce zjistil, že je svíčka téměř k nepoužití. A tady se ukázalo to, jak je gumové pouzdro užitečné. Přechodem na nízkohmotnostní svíčky se hodně změnilo. Svíčky jsou již téměř umělecké dílo, mají v izolátoru 2, 3 nebo 4 drážky, pěkně udělaný šestihran a ani nemluvím o jiskřišti. Úplný koncert, co se dá vymyslet.

Na You Tube jsem objevil vrak německého tanku, který byl vydolovaný po sedmdesáti letech z ruského bahna. Na blatníku vedle střeliva se blyští  dvě umyté  svíčky 18 mm závit se dvěma barevnými proužky na porcelánovém izolátoru, jaké mám na zdi v garáži. Za našich let bylo snadné svíčky používat.

Byly označeny následovně: 14-5,7,8,9- průměr závitu a tepelná hodnota  svíčky, 14R-s odrušovacím odporem,14Y-s vysunutým jiskřištěm a 14Z-svíčka pro dvoutakty. Dnes je to věda  a na vše existují tabulky.

Na závěr na sebe musím prozradit, že vlastně svíčku do motocyklu pro plochou dráhu vůbec nemám, ty se totiž nikde neválí. Alespoň ne v mém okolí. Poněvadž jak jsem to již  někde psal, tak ještě jedna věc. Sběratelství je docela dobrý kšeft.  Na internetu jsem zahlédl k prodeji ochranné gumové pouzdro na svíčku za  1500 korun a svíčku  americké výroby v 18 mm provedení 1000 korun. Proto Vás, kteří váháte, nabádám, začněte něco sbírat. Co, nechám na vás.

Ploché dráze zdar a když tak si zapalte svíčku třeba o Velikonocích. A jaká to bude, záleží pouze na Vás.

Přesně před třiceti lety byla v těchto dnech pořádná kosa.  V Kopřivnici se teplota pohybovala okolo sedmnácti záporných dílků pana Celsia. Na přemrzlém ledu Větřkovické přehrady kraloval prvnímu dílu mistrovství republiky Antonín Klatovský se svým odpruženým rámem. Domácí Jaromír Lach byl druhý, ale medaili v konečném účtování mu sebrala povolená matice osy zadního kola o čtrnáct dnů později, kdy teploměry ukazovaly stejné hodnoty jako na severu Moravy jenže v kladných číslech. Takové ostatně česká ledová plochá dráha je. Už bezmála devadesát let.

 

Ledařský pravěk

Led sloužil motoristům jako závodní dráha prakticky od počátku. Pokud jde o plochou dráhu, první pokusy o přádáním patří sudetoněmeckým klubům z roku 1932. Jenže jejich plány zkřížil teplý vzduch. S oblevou se konec konců potýkal také pražský Jawa Club, když už si na úřadech vyběhal všechna povolení pro pořádání ledů v Jevanech.

Premiéra na rybníku Propast v Hradci u Jevan se tudíž uskutečnil až v neděli sedmnáctého ledna 1937 a celkovým triumfem Václava Stanislava. Ledy se u nás vrátily po válce. Dle dobových zvyklostí se závodilo ve více kubaturách, než vývoj upřednostnil pětistovky jako na klasických oválech.

Lišily se i ledové tratě. Od 220 metrového kolečka na brněnském Zimním stadiónu Edvarda Beneše v únoru 1948 po kilometrový ovál na rybníku Svět v Třeboni o třiadvacet měsíců později. Záměry pořadatelů byly různé. K těm nejefektnějším typu vytvoření zamrzlé plochy na Strahovském stadiónu nebo v Praze na Vltavě mezi Palackého a Železničním mostem nedošlo.

Diváci však obdivovali odvážné muže na ledových plochých drahách na spoustě míst republiky. Namátkou uveďme Písek, moravskou Jedovnici, Matiční jezero v Pardubicích či Pohránovský rybník poblíž nich, Bratislava, Liberec, Dolní Čermná.

 

Ledařský boom

Na konci padesátých let ledaři objevili rychlobruslařský stadión Vysočina, Čáslav či Příbram. Slovenskou specialitou se staly ledové ploché dráhy motokrosových strojů, které se konaly třeba v Nitře či v Zohoru. Konec konců československá plošina v průběhu času inspirovala i závody motorových kluzáků nebo svým rozpisem a bodováním i autokros, rallyekros nebo motokáry.

V šedesátých letech dostaly ledy smysl a řád na mezinárodní scéně, dočkaly se nejprve evropského šampionátu, jenž byl záhy povýšen na mistrovství světa.

Kontrolní závod pro jeho úvodní ročník v šestašedesátém viděly Holice v Čechách. Na další ledařský mítink si naši diváci museli počkat čtyři roky. Nicméně podnik na rybníku bagr v českobudějovickém parku Stromovka stál na samém počátku ledařského boomu u nás. Roku 1972 se Milan Špinka zmocnil prvního titulu mistra republiky a od té doby se šampionát vypisuje každým rokem.

 

Ledařská přítomnost

Samozřejmě pokud počasí dovolí. A protože vždycky nedovolí, tabulka domácích šampiónů není kontinuální rok za rokem. První přestávka přišla již osmdesátém a rovněž další sezóny dekády přišly s ledařským půstem. A korunu nasadily devadesátky. Sotva Holanďan Tjite Bootsma odjel v únoru 1997 s triumfem z dvoudenního klán v Kopřivnici, přišla dlouhá pauza.

Trvala osm let, než se Divišov po Českých Budějovicích stal druhým českým stadiónem s klasickým plochodrážním oválem, který díky nastříkané vodě a spolupracujícím mrazům poskytl azyl i ledařům. V dalších letech opět řádila obleva, až Růžená a Osečná roku 2009 nastartovaly českou ledařskou renesanci.

Přinesla nejen nové lokality včetně takových, kde plochou dráhu nikdy na vlastní oči neviděli, ale také plejádu nových závodníků. V neposlední řadě i mistrovství republiky družstev, které poskytlo vodítko pro pořádání ledů i v dobách, kdy naše špička bojovala ve finálové seriálu mistrovství světa. A přitom se nedevalvoval individuální šampionát.

Jenže historie se bohužel opakuje. Po vyrovnání čtyřicet let starého rekordu sedmi domácnících závodů v zimě 2017, prožíváme opět velice zimy. Nezbývá než čekat na zázrak, který spasí nejen diváckou poptávku, ale ve své podstatě i celou disciplínu. Snad se Holicemi v únoru devatenáctého roku již nestal.

Konec roku je příležitostí k bilancování, ale také k přání všeho nej, nej a nej do dalšího letopočtu. A přípitek je v tomto období mnohem častější než jindy. Není jistě bez zajímavosti, že by v tomto ohledu mohla plochá dráha čerpat jen ze svých zdrojů.

 

Zlatý přítisk zdobil dárková balení piva Chodovar pro významné závody v Mariánských Lázních v sedmdesátých letech. V současnosti najdeme podobnou reklamu spíše na lahvích vína. Touto cestou se v šestnáctém roce vydali v Liberci při evropském šampionátu, ale láhvemi s vlastní vinětou se svým partnerům revanšoval také Josef Franc.

Pražský matador svého času zdobil i plechovku s energetickým drinkem, kdežto světoznámá Coca Cola vyrobila edici pro první ročník světového poháru družstev v Gdaňsku a Wroclawi v červenci 2001.

Své vlastní víno vyrábí Martin Gavenda. Plochodrážník, který se ještě nerozhodl, zda jeho kariéra bude pokračovat, se ale zatím výsledky svého úsilí veřejnosti ještě nepochlubil. Zato jiní Moravané spojení se sportem levých zatáček se spíše prezentují domácí kořaličkou.

Ostatně i divišovská Jawa svého času VIP hosty pardubické Zlaté přilby uctila slivovicí. A kdo by si dělal starosti, kam si alkoholický či nealkoholický nápoj nalít, s povděkem vezme zavděk hrníčkem s potiskem některého plochodrážníka.

Na Vaše zdraví, dámy a pánové!

Ukázka z dokončeného rukopisu knihy Slánská sedmdesátka aneb od padesátého doleva smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

Slaný – 7. září 2002
Slyší to znovu a znovu, až si musí připadat si jako oběť sadistického španělského inkvizitora. Přijeli jsme se, Lukáši, podívat, jak se dnes staneš mistrem světa. Z loňska máš stříbro, jezdíš Grand Prix jako stálý účastník, už jsi tam byl i na bedně. Dráhu ve Slaném znáš ještě líp než svoje vlastní boty. A tak to všem natřeš! Jo, vám se to povídá. Jenže angína je doprovázená vysokými horečkami a ve finále juniorského šampionátu modré planety také nestartují žádná ořezávátka. Lukáš Dryml se však dokáže vypořádat s tlakem domácího prostředí i se svými protivníky. A slánským divákům poskytne jedinečnou podívanou. Nikdy předtím, ani potom se žádný český plochodrážník nestal mistrem světa ve své zemi.

 

Vztyčený palec vstříc novinářské tribuně

Příběh slánského finále světového šampionátu juniorů ve své podstatě odstartoval již roku 2001. Lukáš Dryml v ní platil za jednoho z nejslibnějších plochodrážníků modré planety. V předchozí sezóně vynechal finále juniorského mistrovství světa, které se termínově krylo s evropskými devatenáctkami v Lublani. Ve slovinské metropoli stál na nejvyšším stupínku a roku 2001 se od něho očekávalo obdobné umístění v mistrovství světa.

Jenže ambice, byť oprávněné, se budují snadno, praxe bývá zapeklitější. „V britské Elite League mě to Peter Karlsson v King’s Lynn hodil za krk,“ začíná své vyprávění Lukáš Dryml, jenž tehdy hájil barvy Oxfordu. „Tehdy ještě nebyly nafukovačky. Šli jsme natvrdo do dřevěného hrazení. Malinko jsem usnul, po vyšetření zjistili, že mám urvané kolenní vazy.“

Pardubický závodník chtěl pokračovat v sezóně, ale záhy zjistil, že s utrženým kolenem bude mít problém. „Rozhod‘ jsem se, že si půjdu zatrénovat,“ říká. „Každé naklonění motorky každá nerovnost, každý kontakt s dráhou, byl znát. Nešlo to, bolelo to. V Elite League jsem měl average přes osm bodů. Sezóna rozjetá super, měli jsme našlápnuté na mistrovství světa juniorů.“

Jeho čtvrtfinále v Peterborough vyhrál bez ztráty bodu, nicméně semifinále v Rybniku v půlce července prohlubovalo vrásky na jeho čele. „Vzal jsem si dva týdny dovolenou,“ přibližuje svou přípravu. „Odletěl jsem pryč. Dva týdny jsem makal na fyzičce a zpevňování svalstva. Vrátil jsem se a s tátou jsme začali koleno tejpovat. Používali jsme silnou pásku, od špičky nohy až po koleno jsme udělali bandáž.“

Svět konečně začal vypadat o trošičku lépe. „Nebylo to téžké,“ mihne se po tváři Lukáše Drymla úsměv i po dvaceti letech. „Noha byla zabandážováná, ale jezdit s ní šlo. Anglii jsem musel vypustit, mistrovství světa bylo důležitější. Na kontinentu jsou větší dráhy, tomu jsem přizpůsobil svůj styl.“

Před závodem v Rybniku Lukáš Dryml do poslední chvíle relaxoval ve své dodávce. „Zrovna tam byla nová dráha,“ povzdechne si. „Byla rozbitá. Viděl jsem, že to je špatně. Ty díry! Ale odhodláním jsem bolest vytěsnil. Startoval jsem, díra, nedíra.   A prokousal jsem se bezpečně do finále v Peterborough.“

Lukáš Dryml našel jediného přemožitele za celý den v osobě slánského Miroslava Fencla. Čtrnáct bodů mu bohatě stačilo na vítězství. Sotva projel naposledy cílem, otočil se k novinářské tribuně. Jeden z českých žurnalistů jej pozdravil vztyčeným palcem. On mu gesto vrátil, aby si dál užíval triumfální wheelie.

 

Více než mistr světa

Lukáš Dryml prožívá jeden z klíčových závodů své kariéry i po dvaceti letech. „Pro mě to bylo vítězství,“ netají se. „Se zraněním a absencí závodů to byl velkej výsledek. Byl jsem ve finále v Peterborough. Dráha tam je velká kulatá, nebylo třeba se krotit a bát se. Není tam riziko, že si kopneš a přivodíš si bolest.“

Jedna nevýhoda však ve hře o boj juniorského mistra světa 2001 přesto zůstávala. „Dráhu v Peterborough jsem moc neznal, jel jsem na ní jen pár závodů,“ připouští Lukáš Dryml. „Ale na finále na přípravu dráhy povolali Colina Mereditha. Ptal jsem se ho, jaké to bude. A on, že hluboký a těžký. Dali jsme převod podle toho, ale ve skutečnosti to bylo jinak.“

A tak se z rozjížďky s číslem dvě Lukáš Dryml vracel do boxů s velikánskou nulou. „Neodstartoval jsem,“ vybaví si okamžitě.  „Dojel jsem poslední, pak jsem byl druhej. A tohle mě stálo titul mistra světa. Přenastavili jsme motorku a udělali ji podle svého uvážení. Pak to šlo perfektně, jel jsem si svůj vlastní závod. Vyhrál jsem tři jízdy, a byť jsem měl urvané koleno, bylo z toho druhé místo.“

Na vítězného Dawida Kujawu chyběl Lukáši Drymlovi jediný bod… „Cestou domů jsme druhé místo zhodnotili jako fantastickej výsledek,“ bilancuje náš hlavní hrdina. „Samozřejmě jsem byl zklamanej, že nejsem mistr světa. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. V tu dobu byla pravidlo, že jak jsi mistr světa juniorů, další rok už jet nemůžeš.“

Na Zlatou přilbu přijel Lukáš Dryml jako vicemistr světa. „Půjčil jsem si motor,“ vzpomíná. „Motorka startovala a jela jako kráva. Pak jsme jeli Tomíčka, začalo pršet. Škrtnul jsem si o Roberta Nagyho a šel přes hák. Pár kotrmelců jsem udělal a zranil si zápěstí.“

Během pondělního pražského večera se šuškalo, že Lukáš Dryml pojede v sobotu v Kršku challenge o postup do světa velkých cen. „Dawid Kujawa byl zraněnej,“ líčí. „Táta začal kontaktovat FIM, jestli pojede challenge, kam se jako mistr světa kvalifikoval. Polská federace ale hrozně dlouho mlžila a neřekli tu informaci.“

Nakonec vskutku místo juniorského mistra světa měl do Krška vyrazit vicemistr. „Začali jsme balit v úterý, ve středu,“ pokračuje Lukáš Dryml ve svém vyprávění. „Byl jsem pobitej, měl jsem nateklou ruku a rameno. A najednou jedem na challenge o Grand Prix! Rentgen, nic tam nemáš. O polámaných kůstkách mi řekli až po závodech. Koleno urvané od jara, v challenge všichni top střelci, co jezdili velké ceny.“

Český závodník do Krška pochopitelně dorazil již na páteční trénink. „Po dešti byla dráha masakr, v Kršku umí udělat hlubinu,“ vydechne. „Trénoval jsem, že jsem jel do první zatáčky a pravou rukou jsem neudržel řidítko. Bolela mě i levá noha, neopřel jsem se o ni. Co tady, kurva, dělám?! Táta byl naštěstí nad věcí. Říkal, v klidu zejtra bude jinej den, odstartuješ a pojedeš.“

Samo počasí jakoby chtělo Aleše Drymla staršího poslechnout, protože slovinské město se nastrojilo do elegantní fazóny krásné říjnové soboty. „Dráha jiná, svítilo sluníčko, hezké počasí,“ jakoby se Lukáš Dryml znovu vrátil do Krška na klíčový závod o postup do světa velkých cen. „Nečekal jsem vůbec nic. Odstartoval jsem, a jak se říká, střelci mě hnali dopředu. A moje odhodlání, ta odhodlanost bez očekávání.“

Formát challenge kopíroval rozpis velkých cen. Maratón čtyřiadvaceti rozjížděk začínala šestnáctka závodníků. Zatímco osm jich vypadlo, v hlavní části přibyla osmička nasazených es. Lukáš Dryml se vcelku s přehledem mezi ně kvalifikoval.

„Mrazil jsem si ruku,“ vrací se do boxů v Kršku. „Sotva jsem si vyměnil brejle. A zase start. Buch, buch, buch a šlo to. Já vlastně na Grand Prix koukal jen v televizi a najednou za mnou přilítli, že jsem v hlavní šestnáctce. Jedeme dál, neřešil jsem to, chtěl jsem zajet výsledek. Soustředil jsem se. Start, buch, buch. Fungovalo to. A šlo to jako nůž máslem.“

V KO systému zůstávalo jen osm závodníků. Lukáš Dryml mezi nimi. Do seriálu velkých cen pro sezónu 2022 však postupovalo jenom šest. Ideální cesta vedla přes první či druhé místo v semifinále, což se rovnalo postupu do finálové rozjížďky. Český závodník naštěstí před závodem dal na rady svého tatínka a nechal si převzít více pneumatik. Na jedné z nich odstartoval a do cíle dovedl Grega Hancocka, Carla Stonehewera a Petera Karlssona.

„Top osmička,“ odtuší. „A ještě jedna jízda a byli jsme ve finále. A taky v Grand Prix. Vybírali jsme si pozice. Šli jsme na rošt s motorkami a přilbami. Mně už to bylo všechno jedno. Mechanik Milan Panák mě plácl po rameni. Jeď! Mně už ale padly ruce, s tím zápěstím jsem jel už sedmou jízdu. Skončil jsem čtvrtý, ale už o nic nešlo. V euforii štěstí, že jsem v Grand Prix s urvaným kolenem, zraněným zápěstím a ramenem jsem to jen obkroužil.“

 

Favorit musí do postele ležet

V říjnu roku 2001 Lukáš Dryml dokázal více než juniorský světový šampión Dawid Kujawa. Avšak mistrem světa přece jen nebyl. O to větší motivaci živil na sezónu 2002. A to tím spíše, startoval-li vzhledem k věku v jednadvacítkách naposledy.

„Věděl jsem, že je to můj poslední rok,“ souhlasí Lukáš Dryml. „Věděl jsem, že v juniorce žádné příště už nebude. Že titul musím udělat teď. Jezdil jsem už se špičkou v Grand Prix. Ale na to se tě nikdo neptal, finále juniorů byl jeden závod, z něho se mělo vyvinout, kdo bude mistr světa. Byl jsem rozjetej, ale finále byl jeden jediný závod.“

Kvalifikační proces v juniorském mistrovství světa 2002 začal pro Lukáše Drymla shodou okolností ve Slaném. „Už si to moc nepamatuju,“ nemůže sloužit většími podrobnostmi ze čtvrtfinále. „Z pátého místa jsem šel jen taktak. Ale já toho ve Slaným moc nenajel. Dráha byla vždycky vlnitá, byly tam díry a kupy. V Zielonej Goře jsem jel poprvé v životě a vyhrál jsem semifinále.“

I toto vítězství pasovalo Lukáše Drymla na jednoho z favoritů slánského světového finále. Bylo jasné, že česká plochá dráha má závodníka světové úrovně. Druhé místo ve Stockholmu a třetí v Göteborgu při závodech cyklu velkých cen nemělo v naší plochodrážní historii obdoby.

Navíc nebylo zvykem, aby se juniorský závodník pohyboval na deváté pozici aktuální klasifikace celého seriálu. A tak se celá řada fanoušků v půlce září chystalo do Slaného s pocitem, že prostě musí vidět, kterak jednadvacetiletý pardubický závodník vyhraje mistrovství světa.

Jenže jeho pozice se začala komplikovat v ne zrovna příhodné chvíli. „V úterý jsme doma jeli ligu v Mariestadu,“ líčí Lukáš Dryml, který roku 2002 oblékal vestu zdejší Örnarny. „Cítil jsem se takový nesvůj. Přišla na mě nějaká slabost, říkal jsem si, snad na mě něco nejde.“

Ze Švédska přeletěl do Velké Británie. „Ve středu jsem měl domácí závod v Oxfordu,“ pokračuje. „Odjel jsem ho. Ale po poslední rozjížďce mě rozklepala zimnice. Vyskočila mě teplota, byl jsem úplně v háji. Na Slaný jsem měl objednaný nový motor, nikdy jsem na něm nejel. Proto jsem se domluvil se slánskými pořadateli, že ve čtvrtek přiletím na Ruzyni a vyzkouším si ten motor u nich na dráze.“

Program profesionálního plochodrážníka byl vskutku náročný. „Šetřil jsem každou hodinu,“ přikyvuje. „Ve Slaném mě pustili na ovál na dvě, tři jízdy. Otestoval jsem motor. Nezdál se mi perfektní, ale táta, že je dobrej. Dal jsem na něj a odjeli jsme do Pardubic.“

Zatímco ve Slaném se ladil motocykl, ve východočeském městě přišla řada na jeho jezdce, aby dal do pořádku svou vlastní tělesnou schránku. „Náš doktor Béďa Petráň mi naměřil čtyřicítku horečku,“ přibližuje Lukáš Dryml. „Na angínu mi ale dal medikamenty. Řekl, buď zítra doma a za osmačtyřicet hodin budeš v pořádku. Tak jsme na páteční trénink do Slaného ani nejeli, od čtvrtečního večera jsem celý den jen ležel.“

 

 

Devatenáctá jízda se stydí za svou nadutost

Po pátečním tréninku se v sobotu brány slánského stadiónu otevíraly úderem jedenácté. Až do slavnostního nástupu o tři hodiny později připravili pořadatelé bohatý doprovodný program. Ve snaze přilákat co největší počet diváků, ceny vstupného byly vpravdě symbolické. Tribunu s úžasným výhledem na ovál lidé pořídili za stovku, ostatní místa v hledišti byla k mání se sedmdesát korun, ale děti a důchodci potřebovali pouhých třicet korun.

Lukáš Dryml však měl na sobotní dopoledne diametrálně odlišný program. „Vyležel jsem tu angínu, že jsem v sobotu měl jen osmatřicítku horečku,“ usmívá se. „Do Slaného jsme přijeli až v sobotu. Celý den jsem tam ležel v obytňáku a nedělal nic. Jen jsem do sebe cpal antibiotika a pil.“

Nicméně vrcholný závod se blížil. „Bylo to finále, finále mistrovství světa,“ popouští uzdu svému temperamentu. „Nikdo se neptá, jak ti je. Ale zase to moje odhodlání a chuť bejt první tam byly. Stejně jako nervozita, kór doma. Za prvý jsem neznal dráhu, za druhý všichni říkali, že když jsem dobrej v Grand Prix, budu mistrem světa. Ale já byl nemocnej a nikomu jsem nahlas nepřiznal, že chci vyhrát.“

Pardubičan rozehrál závod naprosto fenomenálně. Bezprostředně po vylétnutí pásky rozjížďky s číslem tři opanoval situaci. A již na začátku protilehlé rovinky vedl před peroucí se dvojicí Chris Harris – Henning Bager bezmála o deset metrů. V cíli byl za 69,33 sekundy, přičemž za celý den byl rychlejší jen Lukasz Jankowski v první jízdě časem 69,19 sekundy.

Rozjížďka s číslem osm měla ve svém ohni přece jen více oleje. Po startu se na čele usadil Rafal Kurmanski. Lukáš Dryml se v první zatáčce úspěšně vypořádal se švédským tandemem Freddie Eriksson – Antonio Lindbäck. Na konci protilehlé rovinky udeřil na vedoucího Poláka.

Ve druhé zatáčce jej podjel a ve výjezdu vyvezl k mantinelu. Dohromady zatím šest bodů. Stejně jako Krzysztof Kasprzak. „Už v první jízdě jsem byl hodně rychlej,“ vybaví si Lukáš Dryml s odstupem dvou desítek let. „Byl jsem nejrychlejší i ve druhé a také ve třetí sérii. Některé jízdy byly na knop. Kurmanského jsem předjížděl u depa. Vsadil jsem to pod něj. Potřeboval jsem trojky. On to zavíral k lajně, já rovnou pod něj jako v Grand Prix. A pak středem dráhy. Kdyby upad‘, bylo riziko, že by vyloučili mě. Ale on neupad‘.“

V desáté jízdě si Lukáš Dryml stoupnul na červenou dráhu, z níž doposud vyhrál pouze Krzysztof Kasprzak. Čech byl druhým borcem dne, jemuž se to povedlo. Stylem start – cíl inkasoval svou třetí trojku. Záhy na čele aktuální klasifikace osaměl, jelikož Krzysztof Kasprzak ve strhujícím duelu rozjížďky s číslem dvanáct podlehl Davidu Howemu.

„Psychicky náročný, ale procházel jsem tím,“ líčí. „Jel jsem si svůj vlastní film. S nikým jsem nekomunikoval. Kasprzak byl motoricky nejrychlejší závodník dne, jezdecky to ještě neuměl. Já byl o třídu jinde, jezdil jsem Grand Prix. Závodil jsem s nejlepšími střelci, on měl nejrychlejší motorku. Věděl jsem, že je rychlej od startu.“

Čtvrtá série nepřinesla v boji o titul mistra světa v zásadě nic nového.  Start rozjížďky s číslem třináct, pravda, nejlépe zvládl David Howe. Nicméně Lukáš Dryml najížděl do první zatáčky těsně za Angličanem. Vzápětí strčil svůj motocykl pod něj, aby jej ve výjezdu nekompromisně přibil na mantinel a bral čtvrté vítězství.

Krzyzstof Kasprzak ovšem nečekal s rukama složenýma v klíně. Ve čtrnácté jízdě zvítězil stylem start – cíl. Udržel svůj odstup od českého leadera na jednobodové hranici.  Devatenáctka u čísla jízdy se v ten moment nafoukla pýchou jako horkovzdušný balón. Vždyť jen ona a jen ona měla rozhodnout, kdo se v sezóně 2002 stane juniorským mistrem světa.

Avšak ve svém nadšení ze své důležitosti to holka trošku popletla. Její přání se stalo otcem myšlenky, že se na cestě Lukáše Drymla za zlatou medailí jedná jen o pouhopouhou formalitu. Let pásky ke slánskému nebi ovšem všechny sestřelil na tvrdou zem. Ochozy to jen zašumělo, když Lukáš Dryml najížděl až jako poslední! Tváře domácích protahovalo zklamání, kdežto polští kibici měli pré.

Do čela se dostal Lukasz Jankowski. Záhy jej však předčil Krzysztof Kasprzak, třetí jezdil Kenneth Bjerre. V hlavách všech se jako na povel spustily virtuální počítače sčítající body a promýšlející varianty dalšího vývoje.

Lukáš Dryml měl v hlavě hrozný pocit. Sakra, to bude těžké se před všechny dostat! Nicméně byl vždy zvyklý bojovat, byť jel beznadějně poslední. Jeho Jawa, jejímž továrním závodníkem byl, šlapala po naladění od ladiče skvěle. Tak, kdo řekl, že je to beznadějné?! Kdo?!

Už ve druhém oblouku za sebou nechal Lukasze Jankowskeho, jehož trucující motocykl nakonec nedovezl do cíle. Kenneth Bjerre přišel na řadu v první zatáčce druhého okruhu. Vedoucí Krzysztof Kasprzak již byl strašlivě daleko vpředu. Bylo jasné, že se mezi ním a Lukášem Drymlem rozhodne až v rozjezdu. Kdo v jeho cíli bude dříve, stane se mistrem světa.

 

Mistři světa si tykají

Boj o bronz byl neméně dramatický. A zapojil se do něho i druhý český finalista Tomáš Suchánek, byť nepřímo. Osmnáctiletý pardubický plochodrážník uměl dokonale startovat odjakživa. Mezi světovou juniorskou elitou pak body ztrácel. Zrovna v osmnácté se v první zatáčce okolo něho jen mihnul Fredrik Eriksson.

Cílil na pódium, avšak potřeboval, aby David Howe zůstal třetí. Nicméně i Angličan si dal dvě a dvě dohromady. Využil malé skulinky, jež mu český závodník u mantinelu nechal. Protáhnul se jí pro druhé místo, ale s dvanácti body musel čekat, co k tomu řekne jeho krajan Chris Harris v závěrečné jízdě.

V ní však měl hlavní slovo Rafal Kurmanski. Chris Harris se mu celá čtyři kola díval na záda. Mohl nejen zapomenout na rozjezd s Davidem Howem o nejnižší stupínek pódia, k němuž mu scházel právě jediný bod. Ale navíc mu Fredrik Eriksson na pomocná kritéria sebral čtvrté místo.

Všechny přítomné na slánském stadiónu zajímal především klíčový rozjezd. „Vylosoval jsem si vnitřek,“ vzpomíná Lukáš Dryml, že mu Fortuna přihrála postavení na startovním roštu, které nebylo tolik výhodně. „Měl jsem čisto v hlavě, jak v depu nastartovali motorku, přišla na mě myšlenka. Teď nebo nikdy! Můžu ten závod zabít, zklamat sám sebe. Trénoval jsem mentálně jako, kdyby se nic nedělo. Byl jsem tam sám za sebe dostal jsem se do toho svýho. Chci vyhrát.“

Když v tom přišel impuls z reálného světa. „Táta říká, dáme jinou trysku, vyměníme ji!“ ožívá Lukáš Dryml. „Těsně před písknutím dvou minut jsme ji měnili. Měli jsme rozklepaný ruce, byl jsem nervózní. Táta mě poslal do rohu. Vzal jsem si přilbu, brejle. Spustili mě z kopce. Kasprzak už čekal na dráze.“

Za pár sekund se ujal vedení. „Měl nejrychlejší motorku,“ připouští jeho český soupeř. „Odstartovali jsme stejně, on měl dojezd do první zatáčky lepší. Zavíral mě k lajně. Dal jsem to dovnitř, jel jsem s ním až do půlky zatáčky. Měl jsem ho pořád po pravici. Vezl jsem ho až k prknům, nezbylo mu nic jiného, než klapnout.“

Lukáš Dryml si díky svému manévru vypracoval klíčový náskok. „Jel jsem si svou stopu,“ popisuje další tři a půl kola, která jej dělila od cíle. „Věděl jsem, že si jedu pro titul mistra světa. Přijel jsem na cílovou rovinku. A byl jsem tam první!“

Hodně dlouho předtím a ještě déle potom se nestalo, aby publikum tak trpělivě čekalo, až se vítěz objeví na nejvyšším stupni. Lukáš Dryml si ostatně nikdy neosvojil chování nafoukané primadony. Neměl srdce odmítnout jediného gratulanta, než jej ředitel závodu Petr Ondrašík konečně vmanévroval na nejvyšší stupínek. Sdílný závodník by si jinak oficiální pocty určené pro mistra světa vychutnal až někdy o půlnoci.

„Bylo to dojemný,“ zamýšlí se Lukáš Dryml dnes. „Ani jsem si to neuvědomoval. Byl jsem moc rád a v té euforii ti to nedojde. Přišel Roman Matoušek. Byl jsem na antibiotikách, ale nedej si s ním tu slivovici. Pak Milan Špinka. Hele, já jsem mistr světa, ty jsi mistr světa, budeme si tykat! Pak jsme šli na večeři, ale byl jsem úplně vyždímanej psychicky i fyzicky. Další týden byla Grand Prix, měl jsem větší cíle, chtěl jsem se udržet a tu čárku z mistrovství světa juniorů jsem měl za sebou.“

Velikost svého výsledku si každý závodník uvědomí s běžícím časem. „Dneska to mám v historii napsané,“ filozofuje Lukáš Dryml, že je dodnes jediným českým mistrem světa na klasických oválech s plochodrážní pětistovkou. „Kvalitativně byly lepší výsledky, úspěchy v Grand Prix byly výše. Ale jsem rád, že jsme to tehdy s tátou ve Slaném zvládli. On mě sledoval, on mě doporučil nový motor od Otto Weise, když jsem předtím jel celou sezónu motory Petera Johnse. A on měl odvahu změnit na rozjezd trysku.“

 

Mince místo motocyklů

Již v neděli by neinformovaný náhodný návštěvník slánského stadiónu netušil, jak strhující podívaná se zde předchozího dne odehrála. Jak jednadvacetiletý kluk splnil velký sen sám sobě. Ale všem, kteří mu v ochozech drželi palce. A jejichž srdce přestávala bít v krizových chvilkách, aby se vzápětí rozběhla zběsilým trapem stejně jako Jawa v rukou Lukáše Drymla.

Život šel dál. Osmnáctka finalistů tehdejšího juniorského mistrovství světa má dnes okolo čtyřicítky. Řada z nich je dnes takřka zapomenuta, kdežto jiní nechali za sebou na oválech výraznější stopu. Matej Žagar jel se sedmnáctkou na ovál jen jednou, když si Daniel Davidsson ťuknul do pásky. Fredrik Lindgren vůbec, Kenneth Bjerre a Antonio Lindbäck skončili ve druhé polovině výsledkové listiny.

A třeba Krzysztof Kasprzak? O tři roky později se vskutku titulu juniorského mistra světa dočkal. V rakouském Wiener Neustadtu se však kvůli slejváku končilo po dvanácti rozjížďkách.  Po osmi bodech měl nejen Polák, nýbrž také další účastník slánského finále Tomáš Suchánek.

Místo tradičního rozjezdu přišel ke slovu hod mincí v hodnotě jednoho euro. Tomáš Suchánek vsadil na svého osvědčeného orla. Padla panna.

Finále mistrovství světa juniorů 2002 – Slaný:

1. Lukáš Dryml, CZ (12)	3 3 3 3 2	14+3
2. Krzysztof Kasprzak, PL (13)	3 3 2 3 3	14+2
3. David Howe, GB (7)	2 3 3 2 2	12
4. Fredrik Eriksson, S (16)	2 2 1 3 3	11
5. Chris Harris, GB (11)	2 2 3 2 2	11
6. Rafal Kurmanski, PL (4)	2 1 1 3 3	10
7. Lukasz Jankowski, PL (3)	3 1 3 2 E	9
8. Henning Bager, DK (10)	1 3 0 1 3	8
9. Kenneth Bjerre, DK (6)	3 E 2 X 1	9
10. Chris Slaboň, CDN (15)	1 0 2 2 E	5
11. Oliver Allen, GB (1)	1 1 0 1 2	5
12. Tomáš Suchánek, CZ (9)	0 2 0 1 1	4
13. Jernej Kolenko, SLO (14)	0 2 1 E 1	4
14. Antonio Lindbäck, S (8)	0 R 2 0 1	3
15. Denis Sajfutdinov, RUS (5)	1 0 1 0 0	2
16. Daniel Davidsson, S (2)	R 1 0 T 0	1
17. Matej Žagar.SLO (17) (res)	1	1
18. Fredrik Lindgren, S (18) (res)		DNR