V pátek 4. dubna mi volal můj kamarád, známý fotograf a člověk, který působí mnoho let v oblasti sportu na Ústecku i před lety na ploché dráze v Chabařovicích, Luboš Hrstka. Mílo, co děláš v sobotu 5. dubna. Tady v Ústí se hraje volejbalová baráž, Ústí proti Dobřichovicům o postup do extraligy. Hraje se v hale na Klíši, kde roku1968 jezdila plochá dráha. Mimo jiné i kontrolní závod reprezentantů, jenž poskytl trenérovi Jaroslavu Volfovi jedno z nominačních vodítek pro mistrovství světa jednotlivců.

---

O historii ploché dráhy v Ústí nad Labem čtěte kupříkladu s Jaroslavem Zobalem tady

---

Závodu se 4. dubna 1968 zúčastnili opravdu nejlepší jezdci té doby u nás. Fotbalové hřiště, kde se v osmašedesátém závodilo, stojí hned vedle sportovní haly dodnes, což dokazuje i fotografie z letošního 5. dubna.

Protože jsme oba přijeli na volejbal s časovým předstihem, seděli jsme na lavičce a vzpomínali na staré časy. Na to, jak jsem v Chabařovicích závodil, na bývalé jezdce, na stavbu stadionu i na to, jak jsme spolu dokázali vydat krásnou brožuru 60 let Ústecké a Chabařovické ploché dráhy.

Já jsem sehnal peníze, a Luboš dodal text a fotografie. Brožura se všem moc líbila. Je to krásný popsaný dokument, doplněný nádhernými fotografiemi. Máme i nové nápady, budeme vzpomínat na různé závody a stadiony, kde se plochá dráha u nás jezdila. Pro pořádek Ústí nad Labem volejbalovou baráž vyhrálo a bude hrát v extralize.

Luboš je u volejbalu v Ústí jako doma, mnoho let sháněl a je třeba dodat, že úspěšně, pro celek Ústí nad Labem peníze. Nádherně strávené odpoledne, jen dokazuje, jak ten čas plyne.

Mám v plánu setkání bývalých plochodrážníků. Určitě bude o čem povídat. Setkání s takovými kamarády jako jsou Bohouš a Milan Polákovi, Martin Morávek, Jarda Smoček, Petr Podhola a mnozí další, vždy stálo zato. Moc se těším.

Při rekonstrukci a výměně potrubí ústředního topení v našem domku na nás vypadl zbytek starých okresních novin PROUD. Vycházely jako týdeník každý pátek. Protože noviny nebyly již celé, tam scházelo datum. Ovšem článek z Velké ceny Podřipska z Polep stojí i tak za přečtení.

 

Na tomto mítinku jsem byl jako divák a z mých vzpomínek je i to, že tam opravdu na Polepy bylo hodně lidí. Což však v Polepech bývalo zvykem. Hlavním spíkrem byl sám pan Čmejla starší. Bylo krátce po sklizni chmele, a tak Polepští nasadili První závod o Pohár chmelového věnce.

Z úst hlasatele jsme se dověděli, že místní Svazarm chce tento závod jezdit každý rok. Již když jsem jel domů, jsem se těšil, že za rok zase přijedu, ovšem další léta přišla se zákazem asfaltových drah. A bylo po závodě.

A protože Polepy byly malá sportovní organizace, zlomilo to vaz jak dráze, tak funkcionářům. Za několik let o tomto konci jsem s panem Čmejlou hovořil, a on mi prozradil, že by se stejně asi neudrželi, protože sílily hlasy proti tomu černému oválu, hluku, černé ostudě apod. V současné době je to také velký problém na autodromu v Mostě.

Jak jsem již kdysi zmínil, tak potom v Polepech závodily motokáry a poslední co se konalo, bylo vystoupení AUTO RODEO PRAHA. A to byl konec dráhy a mojí vzpomínky na rok 1973.

Protože se ofocený článek dá docela dobře přečíst, tak ho nekomentuji. Zavzpomínejte prosím na naše velikány plochých drah.

Československé dráhy s asfaltovým povchem:

Břeclav	zánik
Březolupy	přestavba 1976
Plzeň	přestavba 1977
Polepy	zánik
Slaný	přestavba 1974

Jako teenager si v severočské Bílině žijete jako v bavlnce. Váš tatínek býval plochodrážníkem. Plochodrážníkem s velkým pé. Byť se ke sportu levých zatáček dostal kvůli válce poměrně pozdě, v historii vyryl hlubokou brázdu. Jo, stát na prahu světového finále jednotlivců jako první Čechoslovák vůbec se čtyřmi křížky na krku… Navíc věří ve spravedlnost beztřídní společnosti a je politicky vidět. Díky tomu vám i vašemu mladšímu bráškovi Jirkovi procházejí různé prohřešky. Pochopitelně za řidítky motocyklů, protože jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Jenže přichází srpen osmašedesátého roku. Leonid Brežněv, vůdce sovětského impéria, dává jasně najevo, co si myslí o reformách a socialismu s lidskou tváří. Okupace je moc i na aktivního komunistu a normalizace už příliš. Otec se zachová jako čestný muž. Zbavuje se rudé knížky, což se na začátku sedmdesátek neodpouští. A vy stanete při odvodu tváří tvář vypasené gumě. Ty máš jít na sportovní rotu Rudé hvězdy? Ale hovno, velké hovno, soudruhu branče. Stanislav Svoboda mladší si přesto užil několikaletou plochodrážní kariéru.

---

---

O Svobodovic rodině si přečtete více i na stránkách magazínu speedwayA-Z. Mladší Stanislavův bratr vyprávěl o své kariéře před sedmi lety zde. O tatínkovi Stanislavovi najdete bližší informace zde.

---

Motocyklové dětství

„S bráchou jsme hodně s tátou jezdili po závodech, on nás dotáh‘ k motorkám“ vybaví si Stanislav Svoboda své dětství. „Máma jednou s námi jela na závody na Slovensko. Táta spadnul, měl sádru. Od té doby na ploché dráze nebyla. Když se nám s bráchou potom při závodech něco stalo, poslal nás domů. Sám přišel v noci, když už byl klid.“

Stávaly se různé příhody. „Ve Slaným mě brácha jednou sundal,“ přisadí si hrdina našeho vyprávění. „Vyletěl jsem od lajny až k prknům. Já si udělal rameno, on kotník. Odvezli nás do nemocnice. Jirka šel první. Svoboda, řekl své jméno. Já druhej, taky Svoboda. Doktor vykulil oči. Vy jste z nějaké svatby, kde jste se poprali?“

Dnes víme, že se bratři Stanislav a Jiří Svobodovi vydali v plochodrážních šlépějích svého tatínka, ale jak se všechno seběhlo, si můžeme prozatím jen domýšlet. „Začali jsme fichtlama,“ dozvídáme se o přínosu legendárních padesátek. „A taky jsme měli raritu, maneta.“

Samozřejmě vyjížďky mladých mužů nešly ruku v ruce s vyhláškou o silničním provozu, ale otcovo příjmení mělo svou váhu. „Jezdili jsme na černo,“ nepřekvapí nás věta z úst Stanislava Svobody. „Kdykoliv to šlo. Bílinští policajti nás nesnášeli. Jednoho jsem málem přejel. Jak se jmenuješ? Řval na mě. Svoboda. Tak si to sbal a jdi!“

 

Čert vzal plot

Dráždit esenbáky v bílinských ulicích byla jedna věc, ale stoupnout si k pásce regulérního plochodrážního závodu druhá. „Bylo mi sedmnáct, když jsme s tátou byli u pana Volfa,“ pokládá Stanislav Svoboda rovnítko mezi oba předpoklady. „Sehnali jsme díly, narovnali a posvařovali rámy. I když se to nesmělo, začali jsme trénovat.“

A také závodit. „Můj první závod byl v Břeclavi,“ dozvídáme se. „Vedla tam jedna kolej. Kdo odstartoval, vyhrál. Byla to hodně technická dráha. Petr Ondrašík přijel se dvěma motorkami, já stál vedle něj s tou svojí historickou (smích).“

Premiéra mohla každopádně dopadnout mnohem lépe. „Při prvním startu jsem utrhnul klínek,“ povzdechne si. „Byl na kuželu. Pak jsem měnil spojku a stihnul jsem až poslední jízdu.“

Dobrodružství pokračovalo cestou domů do Bíliny. „V noci jsme urvali osu od vlečňáku,“ usmívá se. „Vzali jsme štípačky a ulomili kus plotu u jednoho domu kolem. Tahali jsme drát. Trvalo hrozně dlouho. Než to skončilo, měli jsme ho snad sto metrů.“

 

Tlustej Dědek boří plány

Plochodrážní budoucnost Stanislava Svobody byla krásně nalajnovaná. „Měl jsem domluvenou vojnu v Rudý hvězdě,“ odhaluje. „Jenže táta praštil rudou knížkou, když byly normalizační prověrky. A já dostal povolávací rozkaz do Žiliny.“

Byl by v tom čert, nejet takovou nespravedlnost reklamovat na okresní vojenskou správu. „Nasranej jsem přijel do Teplic,“ pokračuje náš příběh. „Major Dědek se mi tlemil do ksichtu. Budete rád, že zůstanete jen v té Žilině. Dodnes ho vidím. Lampasák tlustej jako sviňa.“

Dva roky v zeleném utekly, navíc Stanislav Svoboda v závěru vojenské služby mohl skočit za řidítka plochodrážního motocyklu. „Druhým rokem jsem sloužil v Bílině, byli tam pétépáci,“ vysvětluje. „Trénovalo se na takovým plácku na začátku kasáren, dneska je tam bikros. Kolo měřilo asi dvě stě metrů. Dokonce se uvažovalo, že by tam byl stadión při Domu armády.“

Po vojně začal Stanislav Svoboda závodit naplno. Ústí nad Labem se v první lize opíralo o Jaroslava Volfa. Prvního československého finalistu mistrovství světa jednotlivců doplňovali Miroslav Hubáček, Petr Podhola a Jaroslav Smoček. Hrdina našeho vyprávění byl zprvu v této partě náhradníkem.

Celek ve skupině A první ligy bojoval proti Plzni, Liberci a Viktorii Praha, která ale jezdila již v Čakovicích. Na Borech byli Severočeši třetí, ale nakonec ve své skupiny obsadili poslední příčku. Čekala je skupina D. Kromě Viktorie v ní potkali horší z áčka, tedy Břeclav a Bratislavu. Jako to tehdy skončilo, nevíme.

Každopádně víme, že se Stanislav Svoboda vyšvihl z postu náhradníka do hlavní čtyřky. Kromě toho se objevil i v prvním juniorském předzávodě slavné Zlaté přilby, byť mu bylo skoro dvaadvacet. A v Ceně Podřipska.

 

Závodění i stavba stadiónu

Po sezóně 1973 byl plochodrážní příběh Stanislava Svobody teprve na svém počátku. „Vrátil jsem se z vojny a až do jednatřiceti jezdil plochou dráhu,“ vyznává se dnes. „Většinou to byla liga. Řek‘ jsem, že skončím, až se mi narodí kluk. Syna jsem měl v osmdesátým, tak jsem to trošku přetáh‘.“

V lize se změnila jedna věc. Polepy zmizely z plochodrážní mapy se zákazem asfaltových tratí. Na mokřadu poblíž Chabařovic však vznikal nový ovál za účinné brigádnické pomoci samotných ústeckých plochodrážníků. Ti chodili z práce na brigádu. A pak také závodili.

„Bourali jsme v Ústí plynojem, abychom měli na náhradní díly,“ vypráví Stanislav Svoboda. „Byla to jednotka, kde se plynovalo uhlí. Byli jsme jako uzenáči, ale nakonec jsme postavili zábradlí. Dopravní podnik nám výhodně prodal er-té-óčko. Dali jsme tam rychlej zadek, pak jsme měli eš-emku a hranatý karosy.“

Autobus se pro cesty na závody náramně hodil. „Na soustředění mladejch v Čakovicích jsem jel ještě vejtřaskou,“ souhlasí Stanislav Svoboda. „Byla svazarmovská, ale tenkrát se neřešilo, čí byla. Prostě bylo auto a tak se jelo. Ale nejlepší časy byly s linkovým autobusem. Přes Prahu byl zákaz vjezdu kromě autobusů. A lidi na refýži si mysli, že už jim to jede, ale my jsme jen projeli kolem.“

Při cestách na závody se zažilo mnohé. „Jeli jsme Avií až na Slovensko,“ dozvídáme se. „Soutěžili jsme, kdo se z korby vyčůrá za jízdy. V Brně jsme jednou hledali hotel. Jarda Zobal v prvním autě zatočil do jednosměrky. A už ho stavěli policajti. Jeho zastavil, ale mně ukázali až jedu. V Bratislavě jsme jindy zašli do hotelu Děvín. Ani jsme se nepřevlíkali z montérek, Jarda vlez‘ do vany. Ráno z ní vylez‘ a jelo se dál. A takovej drahej hotel to byl.“

 

Skvělá doba

Není divu, že Chabařovice v sezóně 1976 spadly do druhé ligy, jejíž tabulku v následující sezóně uzavřely. Stanislav Svoboda byl spolu s bratry Bohuslavem a Milanem Polákovi pomyslnou dvojkou za Miloslavem Čmejlou.

Mladší bráška se nakonec do Rudé hvězdy na vojnu dostal. Využil nadstandardních podmínek, aby se vyšvihl mezi užší špičku. Stanislav Svoboda mezitím stále vozil vestu Chabařovic. A s většími či menšími přestávkami pomáhal klubu dostat se nazpět do první ligy. A ve své podstatě i k extraligovým medailím, jež přišly v první půli devadesátek.

„Bavilo nás to, prostě jsme si plochou dráhu užili,“ shrnuje Stanislav Svoboda. „Jel jsem třeba na závody do Pardubic. Dostal jsem stovku jako cesťák, tehdy to byly jiné peníze. Stačilo nám to i s mechanikem na jídlo.“

Plochodrážní kariéra Stanislava Svobody (*1.12.1951) v kostce:

1973	Ústí nad Labem 4. v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známy), postup do 1. ligy skupiny D (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – postup z prvního kola v Polepech, ve druhém kole v Březolupech DNR; juniorský předzávod Zlaté přilby v Pardubicích 14., říjnová Cena Podřipska v Polepech (náhradník, nahradil v závodě Jiřího Jirouta, umístění?)
1974	Ústí nad Labem účastníkem 1. ligy skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR ?; říjnová Cena Podpřipska v Polepech dle vyplněné startovní listiny v programu náhradník
1975	Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda pád ve své první jízdě v Žarnovici, pak 2xDNR = 0 bodů ze 111 bodů klubu celkem); národní kvalifikace ČSR – vyřazen v prvním kole v Březolupech
1976	Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda 7 bodů z 96 bodů klubu celkem); MR jednotlivců – semifinálová skupina B Stanislav Svoboda dráhový náhradník v Chabařovicích – 12.; květnová Cena Chabařovic 14., červencový volný závod v Liberci 9.
1977	Chabařovice 5. ve 2. lize (Stanislav Svoboda 31 bodů ze 170 bodů klubu celkem); květnová Cena Chabařovic 15.
1978	Chabařovice 2. ve 2. lize, 3. v kvalifikaci o 1. ligu 1979 (Stanislav Svoboda nebyl v sestavě); přebor ČSR – nominován do skupiny B, ale nestartoval
1980	Chabařovice 1. ve 2. lize (Stanislav Svoboda jako náhradník minimálně jeden závod v Čakovicích), v kvalifikaci o 1. ligu 1981 2. (Stanislav Svoboda jako náhradník 3 body ze 125 bodů klubu celkem)

V cukrárně na náměstí v Bílině vám umí divy nejen se svou vlastní domácí šlehačkou! Ale najednou se dveře otevřou dokořán a malá místnost je rázem plná bratrů Svobodových. Stanislava a mladšího Jiřího. Rychle, spěchej, za pár minut je sraz. Na parkovišti pod Znělcovou horou, jak se také tady říká výraznému vrchu Bořeň. Již tu čekají Jaroslav Zobal a Petr Podhola, abychom si vyprávěli o dobách, kdy plochou dráhu pod Krušnými horami nezastupovaly pouze Chabařovice.

---

Tři kamarádi na speedwayA-Z:

V devětašedesátém pořídil dnes již neznámý fotograf v Polepech snímek tří plochodrážních kamarádů. Dnešní příběh Petra Podholy doplňuje dříve vydaná vyprávění Jaroslava Zobala a Josefa Kalouse.

---

Od pionýra k plochodrážnímu ESu

„Jezdil jsem soutěže a motokrosy na pionýru,“ vrací se Petr Podhola k úplným začátkům své kariéry motocyklového závodníka. „Měli jsme tu BISVAPI, což znamenalo Bílinský svaz pionýrů. Tady byl terén třeba v Teplicích. V Krupce jsme jeli soutěž a mně se cestou motorka rozbila.“

Tehdy se pochopitelně na takové podniky cestovalo po ose. „Zadřel jsem motor,“ vybaví si. „Rozebral jsem ho. Pístní kroužky! Jeden byl zdravej, tak jsem to spravil. Odjel jsem soutěž a ještě na se na tom pionýru vrátil domů.“

Krupka byla ale v půlce šedesátých let jednou z výrazných lokalit československé ploché dráhy, kde se pořádaly i vrcholné podniky kalendáře. V podhůří Krušných hor šlo prakticky o jedinou trať levých zatáček. Nejdek či Karlovy Vary skončily s koncem vlny závodů sériových strojů. Žatecká závodní historie byla rovněž minulostí. Chomutov čekal na první ze svých renesancí, provizorní ovál v ústeckém Bukově na zrození.

„V Krupce to byl atletickej a fotbalovej stadión,“ vybaví si Petr Podhola. „Moc hezkej. Depo bylo pod stadiónem, dnes tam stojí plaveckej bazén. Jenže jeden zapšklej dědek se postavil proti ploché dráze.  Přitom tam byly pěkné akce. Třeba soustředění reprezentace. Luboš Tomíček si tehdy dal rozpůlené pingpongové míčky do očí. Když šly kolem ženský, bouchnul do nich, jako že by vypadly oči.“

Petr Podhola usedl prvně za řídítka plochodrážního motocyklu někdy okolo svých dvacet. „V dvaašedesátým,“ upřesní. „Táta Svoboda, řek‘, že bude trénovat v Žatci. Jel jsem tam s ním a poprvý jsem si na to sed‘.“

 

Vzestupy i pády

Mladý muž ale musel řešit zbrusu odlišné starosti než motocyklové závody. „Na vojně jsem si odsloužil dva měsíce navrch,“ pokrčí rameny. „Byl jsem u pohraničářů, sloužil jsem u Varnsdorfu, fungovalo tam staromazáctví. Pak mě odveleli na děčínskou brigádu, prdli mě na pojízdnou dílnu.“

Zkušenosti se mladému záklaďákovi měly chodit i v pozdějším životě. „Náš šéf byl kapitán, starej fronťák, domlouval nám kšefty,“ dozvídáme se. „Udělali jsme je, šli jsme na pivo a on nám rozdělil i zbytek peněz. Byl to takovej náš táta. Hlavně jsem dělal řemeslo. Prodloužilo se nám to, protože pohraničník sloužil šestadvacet měsíců místo běžných čtyřiadvaceti, ale já si na vojnu nestěžuju. Přišel jsem domů a zval bráchu na pivo. Nemůžu, nemám peníze. Otevřel jsem šrajtofli a byla plná.“

Známé plochodrážní historické prameny poprvé zaznamenaly jméno Petr Podhola v šestašedesátém. Program kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech závodníka z Bíliny uvádí v kolonce se startovním číslem pět. Zda se jednalo skutečně o jeho první závod, netuší dnes ani on sám.

„Nevzpomenu si, není mi už šestnáct,“ říká. „Je to už šedesát let zpátky a já už nevím, co bylo včera. Jsem po operaci srdce, měnili mně chlopeň, v únoru to bylo přesně rok. Pořád jsem jezdil za Ústí. Od začátku do konce. Když nebyly závody, byly srandy. A taky úrazy.“

Ty bohužel k ploché dráze patří jako tmavá noc k oslnivému dni. „V Kopřivnici jsem hákem proříz‘ mantinel,“ souhlasí. „Měl jsem zlomenou patní kost. Jindy jsme jeli v Chabařovicích. Lehnul jsem, přejel mě Pepík Fišer. Vzadu na hlavě jsem měl díru.“

Návštěva nemocnice byla nevyhnutelná. „Doktor mi ránu zašil,“ pokračuje Petr Podhola. „A říká, zůstanete tady. Jenže já měl dole auto a v něm manželku. Tak to jo. Odjel jsem domů a hodinu měl okno.“

Pacient přišel záhy k rozumu a poznání, že rány do hlavy se nepodceňují. „Druhej den jsem šel zpátky do nemocnice a ten stejný doktor mě vyhodil,“ přiznává, že se se zlou potázal. „Včera jste mně utek‘, nemám se s váma, o čem bavit.“

 

Nejen klika od gramofonu se točí a točí

Plochodrážníci z Ústí nad Labem na území svého města marně hledali azyl, který našli v Polepech nad dohled od Litoměřic. „Po vojně jsem tady začínal,“ vrací se na práh své opravdové plochodrážní kariéry. „Vyrobil jsem Čochtana. Z rámu Manet a motoru dvěstěpadesátky péráka. Udělal mi sání do esíčka, naplnil jsem to dentakrylem, byl to motor Slávy Fajta. Nováčkové na to sedli a zkusili si plochou dráhu, vyrobil jsem to v garáži a jezdilo to.“

Čochtan stál mimo jiné i na počátku kariéry Jiřího Štancla a doba si ostatně různé improvizace přímo vyžadovala. „Jarda Smoček vozil plochodrážku postavenou v sajdkáře,“ poslouží příkladem. „Já zase neměl, na čem jet do Chomutova. Půjčil jsem si dvěstěpadesátku péráka a motorku dal za něho. Jednou jsem šel za tátou, ať mi půjčí auto. Na co? Máme závody… Tak to zapomeň. Kdybys jel za holkou, tak jo, ale na plochou dráhu ne, na to zapomeň.“

Naštěstí pomohli starší kolegové. „Táta Svoboda měl předválečného mercedes sto sedmdesátku,“ můžeme se těšit na další historku. „S mechanikem Slávou Fajtem jsme jeli do Polep. Motorky jsme měli na vlečňáku. Přijíždíme do Velemína. Je tam vlečka? ptal se řidič. Jo. Najednou rána. Vlečňák se utrh‘ a opřel se do stromu:“

Přes bývalé závodníky se daly sehnat také věci, jež u nás byly nedostupné. „Od Richarda Janíčka jsem koupil kombinézu,“ přibližuje Petr Podhola. „Jeli jsme ze závodů s panem Volfem a stavili se u něho. Jen jsem plácnul, jestli nemá kombinézu. Měl a já ji koupil.“

Zážitků byla spousta. „Měli jsme kámoše v Mikulově,“ dozvídáme se. „Když se jelo v Břeclavi nebo v Březolupech, přijel za námi s vínem. A po závodech nás pozval k sobě do sklípku. Do Chomutova jsem vzal gramofon s klikou. Východní Němci tam chodili na tanečky. Každou chvíli se objevil nějaký z nich, ať zatočím klikou. A já točil a točil.“

Život je prostě nádherný a musí se prožít naplno. „Na soustředění v Polepech jsme šli vedle do Encovan krást májku,“ máme tu další zážitek z úst hrdiny našeho článku. „Pepa Kalous řek‘, že ji tam mají. Dorazili jsme o půlnoci a šli do akce.“

Nechat si ukrást májku je pro její stavitele obrovská potupa. „Najednou se rozsvítila světla,“ dostáváme se do finále. „Štěkal pes, dokonce se střílelo. Dvoumetrovej plot jsem přeskočil, ani nevím jak. Utíkali jsme a sešli se až po pár kilometrech. Pepa brečel, že tam zapomněl tátovu pilu.“

 

Vždycky Ústí

Severočeská plochá dráha nemá prozatím rozkrytou svou historii tak dokonale jako v jiných klubech. „Vždycky jsem jezdil za Ústí,“ vyznává se Petr Podhola. „Od začátku až do konce. Skončil jsem, že jsem byl starej. Mrzelo mě, že jsem nezačal dřív.“

S jeho jménem se setkáváme ve výsledkových listinách národní kvalifikace, tehdejší obdoby současného přeboru, či volných podnicích. Ale především v ligových kláních. Ústecký celek nemohl chybět při Poháru Světa motorů, jímž se k nám roku 1967 vrátilo pravidelné zápolení plochodrážních družstev.

Severočeši tehdy skončili druzí ve skupině B za žižkovskou Viktorií, která se nakonec v prosincovém finále pyšnila porážkou Rudé hvězdy. Napřesrok se liga do Československa vrátila oficiálně a Ústečané byli druzí. V sezóně 1969 třetí. Bronz dali rovněž po přechodu ke stylu čtyřutkání v jednasedmdesátém.

Paradoxně na podzim v kvalifikaci spadli do nižší první ligy. Mezi elitu se vrátili až roku 1990 jako Chabařovice. Ach, Chabařovice. V současné době se zde plochodrážní pětistovky prohánějí jednou do roku díky nadšení hrstičky pořadatelů. Před půlstoletím bylo nutno areál doslova vyrvat bažinám a samotní závodníci přikládali ruku k úspěšnému dílu.

„Makali jsme jako čerti,“ ví své Petr Podhola. „Z běžné práce jsme šli rovnou do práce na ploché dráze. Ani domů jsme ani nechodili. Makali jsme, pořád jsme dělali na stadiónu a neměli čas se ani svýzt na plochodrážní motorce.“

Přesto z ligy neodstoupili, byť před jejích dílem smekáme ještě dnes. „Dělali jsme si vlastní antuku,“ přibližuje jeden z budovatelů chabařovického plochodrázního areálu. „V elektrárně v Trmicích bejval kladíkovkovej mlejn. Odvezli jsme ho na stadión. Zjistili jsme, že je to vlastně šrot. Fungoval jako mlátička. Ukradli jsme cement, ale antuka byla.“

Svérázné financování fungovalo a neslo výsledky. „Z Plynáren jsme dostávali šrot,“ poskytne Petr Podhola další detaily. „Ten jsme prodali a mohli jsme si koupit díly na motorky. Taky nám dávali metyl a na rok i žuka. Jenže ta hranatá polská dodávka byla vrak. Sed‘ jsem do ní a rozjela se mi přední kola na obě strany. Naštěstí se to nestalo za jízdy.“

 

Všechno má svůj čas

Dílo se povedlo. O tom ví každý, kdo se někdy na plochou dráhu do Chabařovic vydal. Naposledy letos v červnu. Při tradičním Memoriálu Jiřího Hurycha si organizátoři vzpomněli, že před devětačtyřiceti lety se zde závodilo poprvé. Při jednom z prvních klání, kdy startovní listinu zaplnila nejen československá, ale i polská a sovětská esa po mistrovství světa, nechyběl ani Petr Podhola.

„Odstartoval jsem na jednoho Poláka,“ usmívá se. Oním borcem s bílou orlicí na vestě nebyl nikdo menší než Edward Jancarz a na startovním roštu s nimi stáli také Václav Verner a jeden z bratří Gordějevových.  „Jel jsem jako první. Lidi se mohli zbláznit. Lek‘ jsem se a upad‘ ještě v první zatáčce.“

Léta běží, běží a nejdou zastavit. „Kdyby se to chtělo vrátit,“ zasní se muž, jehož i osmi křížkům navzdory provází vitalita, kterou postrádá i leckterý třicátník. „Nevím, co bych dělal. Asi bych byl ještě rozpustilejší.“

Petr Podhola dnes neobjíždí závod za závodem jako kdysi, ale přesto je v plochodrážních ochozech k zastižení. „Byl jsem na Zlaté přilbě v Pardubicích,“ pochlubí se. „Byl jsem na Tomíčkově memoriálu v Praze, chodím do Chabařovic.“

Plochodrážní kariéra Petra Podholy (*15.9.1943) v kostce:

1966	ve startovní listině programu kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech osmého května je u startovního čísla pět uvedeno: Petr Podhola, Bílina. Výsledky nejsou známé
1970	Ústí nad Labem 4. v 1. lize (detaily nejsou známé); podkomise PD ÚAMK jej uvádí jako druhého náhradníka pro první kolo národní kvalifikace se zkomoleným jménem Petr Podhoda
1971	Ústí nad Lbem 3. v extralize, z kvalifikace o extraligu 1972 se odhlásilo, detaily nejsou známé
1972	Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Kopřivnici
1973	Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A, postup do skupiny D, tam 4. (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Čakovicích; III: Cena Podřipska v Polepech (umístění?)
1974	Ústí nad Labem startuje v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola náhradník v prvním kole v Březolupech (DNR), 15. ve druhém kole v Ostravě
1975	Chabařovice 5. v 1. lize (Petr Podhola nestartoval); semifinále MR jednotlivců – skupina B (Petr Podhola 14. jako dráhová rezerva závodu v Polepech); Pohár ČSR 7. (Břeclav 6. Březolupy 12. Chabařovice 4., Liberec 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A  celkově? (Chabařovice 12. Chabařovice 14., Kopřivnice?, Březolupy?) náhradník mezinárodního závodu v červenci v Chabařovicích
1976	Chabařovice 5. v 1.lize (Petr Podhola v jediné rozjížďce 0 bodů z 95 bodů týmu celkem)

Nástup závodníků před hlavní tribunou před začátkem závodu patří ke koloritu ploché dráhy. Diváci pohlédnou do očí aktérům nadcházejícího dramatu, které jim spíkr představí. Funkcionáři účastníkům potřesou rukama, v případě větších mítinků předají igelitky. Záleží na gustu a vkusu každého organizátora. Něco na zub či lahvinka, tu a tam kniha, místní suvenýry. A také upomínkové předměty, které mohou po letech potěšit i historiky a sběratele.

 

Hornický kahan

Polovina padesátých let přinesla československé ploché dráze zásadní obrat k lepšímu. Svazarm obnovil šampionát republiky jednotlivců, divišovské ESO produkovalo dostatek plochodrážních speciálů. Vrcholem pořadatelských snah začaly být mezinárodní seriály.

Jeden zjara, druhý na podzim. Vrchol představoval závod na Strahově, kde cizinci startovali všichni. Jinak se rozdělili do dvou skupin, které cestovaly na ostatní stadióny. Za soupeře měly domácí špičku, jíž zpravidla doplňovali domácí borci.

V září čtyřiapadesátého dorazila pestrá mezinárodní společnost do Ostravy na nově vybudovaný stadión Tatran. V sobotu se konal trénink a první jízdy, zbytek programu připadl na neděli. Čtyřicet tisíc diváků bylo svědky převahy zahraničních plochodrážníků. Nejlepší z našich byl Miloslav Špinka, jenž se umístil na sedmé příčce.

Finále opanoval Švéd S. O. Andersson, který se do cíle přiřítil v čase 89,9 sekundy. Na stupních vítězů s ním stáli dva častí hosté našich oválů tehdejší doby, Angličan Bill Kitchen a Rakušan Karl Killmeyer. Hutnictví a hornictví bylo na Ostravsku všudy přítomné.

Mezi upomínkovými předměty byl i hornický kahan s vyrytým nápisem Mezinárodní plochá dráha OSTRAVA 1954. Němý svědek pochopitelně nemůže vyprávět o příčinách, proč má poškrábané tělo a prasklé sklíčko. Žárovička má neporušené wolframové vlákno, ale čert ví, je-li původní. Ve sbírce ale suvenýr dělá parádu i tak.

 

Kýč s velkou vypovídací hodnotou

Zato dřevěná plaketa s vypálenými nápisy PLOCHÁ DRÁHA a BRUNTÁL 1957. krásou rozhodně neuchvátí. Ani řemeslným provedením. Kunsthistorik by ji dost možná označil za kýč. Na druhou stranu nevíme, zda se jedná skutečně o oficiální předmět pořadatele, nikoliv něčí soukromou snahu si připomenout závodní zážitek.

Ale pak je tu historie. I velký pamětník nevěřícně pokrčí nos nad destinací, kde se závod konal. Bruntál? Bruntál? Úžasné okolí, krásné město, půvabný zámek, další památky a spousta soch. Sudetští Němci tu před válkou jezdili motoskijöring, ale plochá dráha?

A přece ano. K československé plochodrážní scéně v padesátých letech patřily závody katalogových či sériových strojů. Dnes bychom mohli brát jako předchůdce flat tracku, byť ve více plochodrážní fazóně.

A tak se jednoho červencového dne se v Bruntále sešlo dva tisíce diváků, aby zhlédli plochou dráhu dvoutaktních strojů. Jistý M. Vaculík o ní krátce referoval na stránkách Světa motorů. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Olomoučana Brože, kdežto stopětasedmdesátky vyhrál ostravský Zdeněk Dominik, jemuž sudičky daly do vínku promluvit do ploché dráhy mnohem více.

Kdo ví, zda si onu nepůvabnou plaketu odváželi také oni. Nicméně dnes se jí dá vytknout jediná věc. Chybějící přesný datum.

 

Zlatopřilbová krása

Pardubická Zlatá přilba bezmála sto let od svého prvního ročníku uspokojuje potřeba sběratelů v mnoha oborech.  Filatelisty, vždyť měla dokonce svou vlastní poštovní známku, faleristy širokou škálou odznaků. Pak tu jsou programy, pohledy a další tiskoviny. Ostatně také hlavní trofeje, jejichž osudy bývají také spletité.

A také plakety. Tato pochází z jubilejního ročníku z roku 1963. V dramatickém finále sebral Antonín Kasper triumf Angličanu Martinu Tatumovi. Stal se posledním vítězem na travnatém závodišti. A na dalších deset let jediným Čechoslovákem, než se husarský kousek s triumfem v závodě všech závodů povedl Milanu Špinkovi.