Přelouč – 19. března
Jeho březnové dny jsou plné událostí. Brno. Výstava MOTOCYKL 2026. Setkání s českým prezidentem. A s mnoha dalšími fanoušky. Výroba improvizované činky z petek s minerálkou. Poté příprava na Inzell. Mistrovství světa. Život prostě není vždycky jen sladký. Naděje v něm zůstává vždycky. Boj o krále ledařské planety vrcholí příští měsíc v Heerenveenu. A pak se tady Lukáš Hutla spolu s Andrejem Divišem a Davidem Lizákem nastoupí do Ice Speedway of Nations.

 

Český prezident v sedle

Bylo by krásné, kdyby se Petr Pavel sám po příjezdu na brněnské výstaviště s památníčkem a lihovým fixem v rukou řítil za vicemistrem ledařské Evropy. Požádal o autogram a kartičku, která by se stala perlou jeho sbírky. Bylo by, bylo…

„Ve čtvrtek jsem viděl prezidenta, jak jde kolem,“ vypráví Lukáš, že hlavě České republiky musel jít naproti. „Úplně se mi rozbušilo srdce. To přece není nějakej hej počkej. Šel jsem k němu, pane prezidente, mám tady motorku na ledovou plochou dráhu, nechcete se podívat?“

S prezidentem republiky se plochodrážníci dost možná potkali naposledy za husákovské éry. „On se zeptal, kde ji máte,“ pokračuje přeloučský ledař. „Asi dvacet metrů napravo. Prezidentská kolona změnila směr a on se na mojí motorce vyfotil.“

 

Kamikadze nevyhrává

Dny na výstavě uběhly rychle. Lukáš Hutla myslel na Inzell, posiloval krk s improvizovanou činkou, kterou si vyrobil z plastikových láhví s minerálkou. Medaile z mistrovství světa mu ve vitrínce trofejí ještě chybí. Ale na bavorském ledovém ovále se mu nedaří prakticky již tradičně. Ani letos.

„Na mně to nezáleželo,“ komentuje svůj výsledek z minulého víkendu. „Udělal jsem maximum, ale motorka nebyla rychlá. Nastavení bylo stejný jako ve Varkaus, ale něco se pokazilo. Moh‘ jsem letět do nájezdu dvacet číslem ve vzduchu s oběma koly jako kamikadze, ale nebylo to nic platný. Nebyla tam rychlost. Prostě jsme ji neměli a v Inzellu je na dlouhých rovinkách potřeba.“

V sobotu skončil desátý, v neděli sedmý, když mu místo dvou bodů k účasti v rozjížďce poslední šance chyběl jediný bod. „Už jsem věděl, že světová placka nebude,“ přibližuje své rozpolení před druhým finálovým kláním. „Hlavou se mi honily milióny myšlenek. Změnil jsem nastavení, ale rychlost chyběla. Snad dotyčná odpovědná osoba najde důvod.“

 

Dubnový nizozemský konec

Konečný účet světovým ledům anno domini 2026 vystaví až Heerenveen před půlkou dubna. „Doufám, že rozloučení v Holandsku bude důstojné,“ říká Lukáš Hutla. „O výsledku rozhodla už sobota v Inzellu. Ne, že bych se jen vozil, ale už to bylo špatně. Něco je špatně. Doufám, že přijdeme na to co. A budu zpátky, jak jsem byl, teď jsem tahal za plyn, ale nešlo to.“

Finále jednotlivců se zde uzavře v sobotu, ale v neděli se opět vrací boj o medaile v mistrovství světa družstev. „Švédové, Finové jsou jasný,“ přemítá. „Třetí místo? Záleží, kdo pojede za Němce a Holanďany. Za Rakousko Franky a Simon, ale na rozbitým ledu nebudou rychlí. Problémem je také bodování 4 – 3 – 2 – 0, ale nějaká šance je vždycky.“

 

Zbůch – 7. března
Bylo to velké. Prvního června. Slavily nejen děti. Ale také Matěj Frýza. Vyhrál přebor ve Slaném. Titul přeborníka mu unikl. Stalo se, stalo. Loňská sezóna je stejně v historii. Nová začne za pár dnů. Ovšem plzeňského juniora čeká zjara maturita.

 

Slánský triumf, divišovský problém

„No, byl to skvělý zážitek,“ vrací se Matěj Frýza ke svému triumfu ve středočeském královském městě. „A skvělý pocit zároveň, ten den se mi jelo úplně krásně. Vychytali jsme nastavení motorky a i mě ta dráha sedla moc dobře. Škoda toho jednoho bodu s Danem Klímou, ale i tak to byl moc pěknej souboj.“

Plzeňský závodník se rázem dostal do hry o titul českého přeborníka. Spolu s Janem Jeníčkem a Adamem Nejezchlebem. Vrchol přišel v půlce srpna v Divišově. Po pádu ve třetí sérii se ovšem depo Matěje Frýzy vyklízelo předčasně.

„V ten den jsem v Divišově měl zdravotní potíže již před startem samotného závodu,“ povzdechne si. „Ale nějak jsem se kousl a řekl si, že to prostě odjedu, i když mám tělo úplně vysílené. Dráha tomu moc nepřispívala. Byla o síle a já jí ten den prostě neměl. Po tom samotném pádu do bariéry jsem si řekl, že už asi dost, že to fakt nemá cenu lámat to přes zdraví.“

 

Sedmé místo možná lepší než páté

Nakonec v přeboru skončil třetí. Je to jeho prozatím nejlepší výsledek v celém jeho působení v soutěži. Jenže přece jen titul nebyl daleko. Jak plzeňský plochodrážník svůj výsledek hodnotí?

„Tak samozřejmě jsem moc rád,“ reaguje. „Určitě je to pro mne úspěch. A jsem moc rád, že se mi to takto povedlo. Na druhou stranu, nebyl jsem daleko od samotného titulu. Ale je to plochá dráha a tak to prostě někdy je.“

Mohli bychom skloňovat podstatné jméno překvapení, ale ono zase o žádné velké v podání Matěje Frýzy nešlo. Pátý muž mistrovství republiky 2024 by neměl myslet nízko. Loni skončil sedmý, za pět měsíců se o titulu rozhodne ve Svitavách.

„V sezóně 2024 byli lepší soupeři,“ směje se a připomíná personální potíže při sestavení startovní listiny podzimního finále na Borech. „Ne, tak jako řekl bych, že teď v mistráku 2025 to bylo dost těžké. Je škoda, že jsem neobhájil, určitě, ale nechci nic vzdávat.“

 

Kluci ze Zbůchu v plzeňských vestách

Cenné zážitky Matěji Frýzovi přinesla extraliga. „Jsem rád, že mě celkově Slaňáci a hlavně Milan Mach vzali mezi sebe,“ kvituje. „Určitě jsem rád za každou zkušenost v extralize. Závod, kde jsem měl možnost nejvíckrát startovat, byla Žarnovica. Moc jsem si ho užil. Letos ta extraliga byla fakt nadupaná, takže to byla pro mě celá jedna velká zkušenost se postavit třeba proti Lagutovi a Sajfutdinovi. V Žarnovici se mi na ně podařilo i lépe odstartovat v jedné jízdě, škoda, že jsem to nezavřel dřív.“

A propos Slaný, v dubnu na jeho oválu začala juniorka i s Matějem Frýzou na pódiu. „Určitě to bylo moc fajn, měl jsem radost,“ dostává se postupně ke své závěrečné sedmé pozici. „Bohužel jsem si vědom, že na začátku sezóny jsem byl někde trochu víc nahoře výkonnostně. A cé cé á od půlky sezóny se mi nedařilo. Řekl bych, že to bylo spíš v hlavě, ale také jsme si lámali hlavu hodně s nastavením motorek.“

Pozitivní byl comeback tvého plochodrážního souseda ze Zbůchu. Štěpán Melč se vrátil po zranění. Oba Plzeňané spolu skončili pátí v domácích juniorských družstvech na říjnové Markétě. Velké dvojice na Borech jel každý s někým jiným. Jaké jsou jejich vyhlídky na letošní první ligu? Pojede se stylem dvojic a Plzeň je opět po letech ve hře.

„Upřímně,“ zamýšlí se. „Závod v té Praze se nám se Štěpánem vůbec nepovedl. Bylo to hrozné, na rovinu. Buď jsem dojel já první a on poslední. Anebo naopak. Bylo to takové na nic a prostě se to nepovedlo. Na první ligu si myslím, že můžu říct i za Štěpána, že se moc těšíme. Dáme do toho vše, co bude v našich silách. Konkurence bude veliká, ale určitě nedáme nic zadarmo.“

 

Trojky na závodech jsou jedničky ve škole

Rok s šestadvacítkou na konci letopočtu Matěji Frýzovi přináší výzvy nejen na oválech, ale také ve školních lavicích. „Jojo, škola, škola…“ přikyvuje. „Maturuju a to zrovna v období, kdy začíná plochodrážní sezóna. Je toho hrozně moc, takže bych určitě chtěl věnovat víc začátek sezóny spíš té škole. Abych odmaturoval v pohodě. Přece jen je to vzdělání.“

 

---

Matěj Frýza děkuje:

„Chtěl bych moc poděkovat mojí rodině, hlavně mamce, taťkovi a dědovi Mírovi. Mému mechanikovi Pepovi Černému, všem mým přátelům a fanouškům, kteří mě podporují, své přítelkyni a hlavně taky mým sponzorům Cassida Helmets, ACI, AGbydleni S.R.O., Řeznictví U bejka, Petr Sobotka – Stavební firma, Obec Zbůch. A hlavně PK Plzeň za veškerou podporu.“

---

 

 

Lichnov – 6. března
Byla to jízda! Tohle psal Radek Bambuch na svůj facebookový profil. Byla? Byla! Bohužel kopřivnický plochodrážník se po dlouhém a nelehkém přemýšlení rozhodl ukončit svou závodní kariéru. Svěřil se, že mu plochá dráha přinesla obrovské množství zážitků a emocí, vítězství, ale i řadu pádů. Dala mu množství zkušeností a šanci poznat skvělé lidi, za což je vděčný. Sport levých zatáček zůstane součástí jeho života navždy a u oválů jej budeme potkávat i nadále.

Petříkovice – 4. března
Oči. Ach, ty oči. Některé už toho viděly spoustu. Jiné se teprve po našem světem rozhlížejí. Jsou jich desítky. A všechny nadšené. Koukají skrze plexisklo hokejového stadiónku na muže a dívky, kteří svými motocykly burácí okolo mantinelu při rozloučení před bouráním KUKI arény v Hluboké nad Vltavou. Jeden z hrdinů klepe kosu, ale akci si stejně užívá. Těší se na masopust, pánuje kondiční trénink na Tenerife. A hlavně se začátek nové sezóny, kdy bude prakticky každý nový den v jiném státě.

 

Zimní radovánky

„Kejvnul jsem na Hlubokou,“ říká Jan Kvěch. „Připravoval jsem se na to, chtěl jsem mít motorku v pořádku, proto jsem trénoval. Musel jsem zvednout blatníky, připravit si kola. Ale nelíbilo se mi, že byla taková zima. Mrzly mi prsty, taková klouzačka. Užil jsem si to.“

Lidé byli nadšení, spatřit úřadujícího mistra republiky na ploché dráze v jižních Čechách není možné každý den. „Byla to taková typická zimní ptákovina,“ usmívá se. „Dobrá akce, povedla se, nelituju, že jsem se zúčastnil. Ale že bych se šroubky nadchnul a jezdil šroubky každej tejden?“

Zato masopust se koná každý rok. „Bába mě nesla v koši,“ přibližuje svou masku. „Ale vlastně jsem tu bábu nes‘ já, přitom to vypadalo, že bába nese mě. Masopust je u nás v Prkošíně klasická akce. Chodíme dvě, tři vesnice okolo.“

 

Příprava v cyklistickém ráji

Uběhlo snad jen pár hodin. Jana Kvěcha vítal největší z Kanárských ostrovů ve výhodné poloze Atlantiku. Tenerife. Na přelomu února a března se svým příznivým počasím ráj cyklistů všech národností.

„S kluky z Rybniku jsme tu byli šest dnů,“ říká. „Završení zimní přípravy. Dali jsme tři sta kilometrů. Bylo krásně, pětadvacet stupňů. užili jsme si to. Z nadmořský výšky nula jsme jezdili převýšení skoro do dvou a půl tisíce metrů.“

 

Čechy – Itálie – Polsko – Itálie

Nicméně nová plochodrážní sezóna volá. „Ve středu jedeme do Loniga,“ přibližuje Jan Kvěch program svých nejbližších dnů. „Máme v plánu tréninky. V neděli se tam jede závod, takovej bodovanej trénink. Taky se v něm sklouznu jako poděkování, že mě nechaj trénovat.“

Jeho účast v něm přináší další cestovatelský zážitek. „V sobotu si jen odskočím do Polska na prezentaci týmu. Do Loniga se vrátím v neděli. Začíná sezóna, každej den v jiné zemi.“

 

Na prahu nové sezóny

Cestování je údělem plochodrážních profesionálů. „Vrátím se z Itálie,“ zamýšlí se Jan Kvěch nad svým závodnickým diářem. „Připravíme věci a motorky a vyrážíme do Anglie. V neděli patnáctýho testimonial Nicolaie Klindta v King’s Lynn, v pondělí Memoriál Petera Cravena v Belle Vue.“

A už to pojede. „Vrátíme se zpátky a budou sparingy v Polsku,“ dozvídáme se. „Konečně to zase začne.“

Praha – 14. února
Ačkoliv je Pražák, Slaný se pro něho zdá docela osudové město. Má odsud přítelkyni a loni v dubnu tady vyhrál svůj vůbec první závod české juniorky. Smál se na bedně, děla si selfíčka s Matoušem Kameníkem a Matějem Frýzou, kdežto Adam Bubba Bednář bručel u své dodávky. Ujal se vedení v juniorce. Svět se zdál nádherný, slunce pod Slánskou horou svítilo jen pro Jaroslava Vaníčka. Ale život šel dál a sezóna 2025 jakbysmet.

 

Slánský žár od sluníčka i plamenů

„Bylo to skvělý, závod se povedl, jak nejvíc mohl a byl jsem spokojený,“ vrací se Jaroslav Vaníček k prvnímu mítinku juniorského šampionátu. Jenže za měsíc hostil Slaný další plochodrážní závod. A rovnou ten nejdůležitější z celého roku. Mistrovství republiky jednotlivců. Jaroslav Vaníček přijel obhajovat předloňský bronz.

Jenže ono se to podělalo a dnes víme, že je lepší závodník než hasič. „Jelo se mi dobře,“ zamyslí se. „Všechno bylo nastavený tak, jak mělo, ale bohužel se mi dostal nějakým způsobem metyl do filtru. Nějak to špatně střelilo a bohužel začlo hořet.“

Blaf, ale plameny naštěstí rychle uhasil hasičák od metylárny. „Stalo se mi to poprvý,“ přemítá. „Takže jsem ani nevěděl, co mám dělat. A druhá motorka se taky pokazila, takže mně nezbývalo nic jinýho než odstoupit ze závodu, což mě mrzí doteď.“

 

Rozjezdová třešnička na dortu

Nicméně kariéra plochodrážníka není zdobena jen samými růžemi a sezóna šla dál svým tempem. Když skončila, Jaroslav Vaníček uhájil třetí místo v domácím juniorském šampionátu. Musel ovšem v rozjezdu porazit Bruna Belana.

„Jo, tak v tom závodě jsem jel dobře,“ vybaví si okamžitě. „Já mám dráhu v Praze moc rád, takže tam nebylo moc co řešit. Ten rozjezd na konci závodů byla taková ta třešnička na dortu. Povedlo se to, myslím si, že to byla skvělá jízda. Oba dva jsme předvedli super výkon.“

Bronz v juniorce se počítá. Stejně jako obhajoba titulu v juniorských družstvech. Markéta s ním, Adamem Bubbou Bednářem a Adamem Nejezchlebem byla horkým favoritem. Závod se ovšem nesmírně zdramatizoval. Hlavně v poslední rozjížďce.

„Juniorský družstva byly taky celkem napínavý,“ souhlasí Jaroslav Vaníček. „Ale všechno se povedlo. Titul s rukama máme, což je hlavní a závody jsem si užil.“

 

V ohnisku pozornosti jsou Bory

Poslední rozjížďka v Praze přihrála Markétě zlato v juniorských družstvech, kdežto na Slaném a Pardubicících zůstalo rozjezdové zápolení o pozici vicemistra. Ve velkých dvojících na plzeňských Borech se ale Jaroslav Vaníček dodatkové jízdě nevyhnul. Startoval za KF PD Třebusice a jeho rivalem v duelu o bronz byl pardubický Matouš Kameník.

„No, i to se může stát, bohužel mně praskl řetěz,“ rozhodí rukama. „Pokud se nepletu na poslední rovince před cílem. I to se může stát, vedl jsem, ale bohužel tady to úplně ovlivnit si myslím nejde, technika je technika. A stalo se to, co se stalo, ale tím sezóna si určitě neskončila.“

Ano, na kalendáři vládl červen. Pódium v Plzni ovšem Jaroslava Vaníčka neminulo zkraje září. Česká republika skončila třetí v evropských dvojicích do devatenácti let. Ale bylo to drama.

„Mistrovství Evropy…“ zamyslí se pražský závodník. „Tam to bylo hodně těžký. Jak konkurence, tak si myslím, že i dráha. Všichni to měli stejný, já jsem se snažil, jak jsem nejvíc mohl. Myslím si, že celej tým se snažil a naštěstí to vyšlo. Pomohl nám stoprocentně Bubba. Bez něho bychom to nezvládli a každý bod se počítá.“

 

Sezóna šestadvacátého roku klepe na dveře

A co české ligové soutěže v loňském roce? V extralize šel titul těsně kolem Markéty. Tak těsně, jakoby si Žarnovica postavila dočasný ovál v oboře Hvězda. V první lize, v níž Jaroslav Vaníček byl oporou sestavy Autoklubu U24 spolu s Brunem Belanem, hrály prim Kopřivnice a Divišov.

„V extralize jsem se snažil,“ dozvídáme se veřejné tajemství. „Taky nějakej bod jsem tam přidal. Ale hlavní zásluhy má úplně někdo jinej. První liga. Tam jsem taky s rukama dělali, co jsme mohli. Extraligoví Každý přidal bod. A bronz si myslím, že taky vůbec není špatnej.“

Historie se neptá, historici ovšem ano, nicméně příští měsíc startuje úplně nová plochodrážní sezóna. „Připravuju se jako každý rok,“ reaguje Jaroslav Vaníček. „Nic nového asi není. Připravuju motorky, to je hlavní.“

 

---

Jaroslav Vaníček děkuje:

„Za minulou sezónu bych chtěl poděkovat všem, co mě podpořili. Trenérům, Markétě, Olympu. A hlavně rodině, bez který bych to nezvládl.“

---