Archiv pro rubriku: Speedway cestopisy

Na závody na ploché dráze v USA můžete jet i Vy

Je tomu již devět let, co jsme navštívili kolébku ploché dráhy v Austrálii. Zájezd pořádal Tomáš Rambousek. Zájezd jsme hodnotili na 120 procent, a to hlavně kvůli Tomášovi, který vše připravil na jedničku. Už ten rok, jsme se dohodli, že bychom mohli podniknout zájezd do USA na západ do Kalifornie, a navštívit tam některé závody a jezdce, kteří tam žijí.

 

Z Kalifornie pochází třeba Greg Hancock, Dennis Sigalos, Bruce Penhal a mnoho dalších. Máme v plánu dva až tři podniky. Součástí naši dovolené bude i návštěva známých měst San Francisko, Los Angeles, Las Vegas a některé národní parky a různé památky a zajímavosti.

Účastníci zájezdu

Šance něco podobného uskutečnit, není každý den.  Máme ještě dvě, nebo tři místa volná. Zájemci se mohou hlásit Tomášovi Rambouskovi na mobil  778463570  nebo Mílovi Čmejlovi  mobil 737620361.

Zájemcům pošleme program zájezdu a fotky. Myslím, že je to ojedinělá šance, Tomáš již v USA byl a má obrovské zkušenosti. Umí výborně anglicky. Termín zájezdu je  13.6 . – 30. 6. 2024.  18.2. jsme měli v Praze  válečnou poradu.

Těšíme se na Vás, kteří se ještě přihlásí. Speedway zdar.

Potkali se u Berouna

Jako se pohádkoví medvědi potkali u Kolína, tak by se dalo nazvat i náhodné letní setkání uprostřed pracovního týdne, uprostřed královského města Beroun, které má dokonce medvěda ve znaku. Málokdo by čekal, že probírané téma bude plochá dráha.

Ladislav Šifalda, Květoslav Šebela a Stanislav Klenovec na pivu | foto JIřina Šifaldová
Idylka pasoucích se koní nedává na první pohled žádnou souvislost s plochou dráhou | foto Jiřína Šifaldová

Slávek Šebela  náhodou uviděl postavu, kterou vídával na plochodrážních stadiónech, a nedalo mu to a zvolal: „Hej, já tě znám, nejsi  ty Šifalda? A kromě úsměvu na tváři se mu v hlavně zrodila i myšlenka. Zavolat kamarádovi Standovi Klenovcovi, ten sice pověsil svoji startmaršálovskou kariéru loni na hřebík, ale je stále ve formě a proto sedl na kolo a přijel za námi dvacet kilometrů.

Bývalí plochodrážníci Slávek Šebela, Standa Klenovec a Ladislav Šifalda, zavzpomínali u půllitru chmelového moku na doby, kdy se ještě v Čakovicích závodilo, jaké je to být pětadvacet let startmaršálem i  na zlaté časy ploché dráhy.

Pak jsme byli pozváni na statek ke Slávkovi Šebelovi, byl zasazen v krásné  přírodě pod historickým městem Tetín, na břehu Berounky.  Statek s nádechem nostalgie a jeho snů. Prý závodění zcela neopustil, ale ne na motorkách ale na živých koních, ukázal nám i  svoji vzpomínkovou místnost, kterou by chtěl vyzdobit plochodrážními artefakty.

Ladislav Šifalda v památečním plochodrážním pokoji Květoslava Šebely | foto Jiřina Šifaldová

Jako první tam visí kombinéza a pár fotografií ze závodních časů jeho i jeho synů. Bylo příjemné vidět, že má tento sport stále rád, proto mu přejeme hodně zdraví i sil v jeho záměru.

 

Nejistá výprava českých ledařů se nakonec protáhla na tři týdny

Přelouč – 21. března
Nevěděli, zda na ledařské mistrovství světa do ruského Togliatti vůbec pojedou. Pak byla ve hře alternativa, že se ještě v Polsku otočí domů. Nakonec pomohli ještě Andreji Divišovi. Cesta domů se však zkomplikovala nejen díky poruše jejich dodávkového fiatu, nýbrž i díky coronaviru. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zážitky z dobrodružství, které se nakonec protáhlo na tři týdny. A jen na testech stálo dvacet tisíc korun.

 

Lotyšští policisté brzdí

Ještě než se Lukáš Hutla (vlevo) a Andrej Diviš dostali do Togliatti, čekala je hromada zážitků

Ani Lukáš Hutla, ani jeho otec Radek se před odjezdem nevyhnuli onemocnění covid-19. „Netušil jsem, že víza budou trvat tak dlouho,“ začíná Radek Hutla líčit svůj příběh. „Nakonec to ale vyšlo tak, že mi volali, že budou v pondělí. Neřešili jsme to, stejně nám akorát končila karanténa.“

Kromě víz byly na cestu potřeba také coronavirové testy. „Nechali jsme se otestovat v Pardubicích s tím, že výsledky nám přijdou, až budeme někde v Polsku,“ pokračuje. „Byli jsme smíření, že když budou pozitivní, otočíme se a pojedeme domů. Čas nás tlačil fakt fest. V půlce Polska nám přišly výsledky, naštěstí dobrý, pokračovali jsme dál.“

Záhy přišla zpráva, že se na cestu vydává také Andrej Diviš. „Vyrazil na poslední chvíli,“ připomíná Radek Hutla známé okolnosti. „Akce hrr, hrr, že pojede sám za náma. Zjišťovali jsme, co je všechno potřeba.“

Občerstvení v Togliatti

První zádrhel nastal v Lotyšsku. „Jak jsme překročili hranice, zastavili nás policajti,“ popisuje Radek Hutla. „A že chtějí covidpas. Naštěstí jsme měli výsledky testů v es-em-esce, to jsi pak zaregistrovanej v databázi. Vypsali jsme on-line dotazníky, obratem nám přišel QR kód. Ukázali jsme je těm policajtům, oni si to odpíchli čtečkou.“

 

Do Togliatti za volantem i v hibernaci

Radek Hutla se synem Lukášem na palubě nechvalně proslulého křižníku Aurora

Všechny informace z cesty dostával také Andrej Diviš. „Volali jsme mu, ať je připravenej, aby ho nesebrali,“ přibližuje Radek Hutla, co se dělo cestou na estonsko – ruské hranice v Narvě. „Policajti ho ale chytli, že jel rychle. V Narvě jsme na něho čekali půl dne a zařizovali papíry.“

Sotva Andrej Diviš dorazil, šlo všechno jako na drátku. „Na hranicích dobrý,“ odtuší otec přeloučského ledaře. „Estonci jsou vždycky v pohodě, Rusové nás už čekali, volali jim z ministerstva sportu. Ale stejně jsme museli jet na odbavení mezi kamióny.“

Ruští celníci vzali všechno důkladně. „Všechno si fotili,“ kroutí hlavou Radek Hutla. „Motorky, ohřebovaný kola, všechno. Dokonce i vercajk, každej šuplík z tý velký basy jsme museli otevřít. Nesmysly.“

Vůdce světového proletariátu Lenin české ledaře osobně nepřijal

Zatímco Lukáš Hutla usedl za volant dodávky Andreje Diviše, který upadl do spánku připomínající spíše hibernaci kosmonautů z mezihvězdného prostoru známou z vědeckofantastických románů., Martin Běhal řídil Fiat Ducato přeloučské části výpravy.

„Andrej byl hotovej,“ pokračuje Radek Hutla. „Byl za volantem devatenáct hodin v kuse, Lukáš proto řídil až do rána. Po cestě v Rusku žádný problémy nebyly. Přijeli jsme do Togliatti, udělali nám testy ještě před tréninkem. Všechno bylo v pohodě. Na Lukášovi bylo vidět, že mu corona sebrala fyzičku, nebyl to prostě on.“

 

Šoky v autoservisu

Neúnavný řidič a mechanik Martin Běhal u památníků kosmonautů

V půli února připomínala ruská opatření české září. „Na ulici půlka lidí nosila roušku, druhá ne,“ vypráví Radek Hutla. „Asi jako u nás, mladí na to serou, staří se bojí. Do hospody jsi v ní přišel, ale pak sis ji sundal a seděl bez ní. Ale třeba potom v muzeu po nás chtěli i rukavice.“

Lukáš Hutla skončil v konečném účtování mistrovství světa jako dvanáctý, Andrej Diviš o dvě příčky za ním. Zatímco západočeský ledař měl v Rusku zůstat se svou rodinou, zbývající trojice měla v plánu jediné. Rychlý návrat domů. Avšak ani jeden z nich netušil, že pravé dobrodružství vlastně ještě nezačalo.

„V pondělí jsme nenastartovali auto,“ souhlasí Radek Hutla. „Mysleli jsme, že je zamrzlej naftovej filtr. Nechali jsme se odtáhnout na stadión, že ho vyměníme a naložíme motorky. Jenže filtr to nebyl, dodávka ani nehlesla. Nešlo to ani na roztažení. Byly velký mrazy, na to jsou italský auta háklivý, mají slabý kabely a jeden se tím mrazem přetrh‘.“

Radek Hutla na moskevském Rudém náměstí

Bylo jasné, že tady může pomoci jedině odborný zásah. „Naložený auto jsme nechali táhnout šestnáct kiláků do servisu,“ souhlasí vypravěč našeho příběhu. „Přišel majitel, všichni jsou tam hrozně pohostinní, hned nás brali na kafe. Pak dorazila jeho manželka, s počítačem napíchla naše Ducato. Nato nastoupil borec s kleštěma, vyskřípal jeden drát z toho svazku, naletoval jinej a auto chytlo na první otočení klíčkem!“

Překvapením neměl být ani zdaleka konec. „V servisu jsme strávili dvě hodiny,“ dostáváme se k dalšímu v řadě. „Měli jsme s sebou ten filtr, vyměnili nám ho. Když jsi u nás v servisu tak dlouho, z účtu se skácíš. Ptal jsem se šéfa, kolik mu dám. Vzal mě do kancelář, kde napsal na papír pět set.“

V ten moment Radek Hutla nevěřil vlastním očím. „Pět set rublů je asi sto šedesát korun,“ nevěří ještě dnes. „Dal jsem mu padesát euro, to je asi osm a půl násobek. Děkoval, ale jezdíme tak každej rok, když bude problém, víme, komu se ozvat.“

 

Moskevský exil

Martin Běhal čeká na zasloužený oběd

Od Přelouče dělily Čechy stovky kilometrů, proto neprodleně vyrazili směr Moskva. „Tam mi známej přivezl krosku, co jsem si tam před půl rokem koupil,“ ujímá se Radek Hutla opět slova. „Naložili jsme ji, pak nám zase udělali testy a vyrazili na Petrohrad. V půli cesty přišly výsledky. Lukáš byl opět pozitivní.“

Spekulace, čím to je, že člověk krátce po prodělaném covidu a dvou negativních testech je opět pozitivní, byly v daný moment absolutně k ničemu. „Dojeli jsme do Petrohradu,“ pokračuje Radek Hutla. „Volal jsem na ambasádu, jestli by nám nepomohli. Potřebovali jsme cimru, abychom tam zůstali v karanténě. Ale paní se bála, obvolávala hotely a penzióny, ale nikdo nás s covidem nechtěl.“

Okolnosti velely k jedinému řešení. „Museli jsme se vrátit do Moskvy,“ dostává se k němu Radek Hutla. „Ambasáda nás odkázala na hotelový komplex Český dům. Je tam 132 velkých bytů, tam se nás nebáli.“

Moskevské metro

Osudy výpravy se radikálně oddělily. „Lukáš byl zavřenej,“ líčí jeho otec. „Nosili jsme mu jídlo přede dveře. A my s Modusem vejletovali po městě. Strávili jsme tam deset dnů. Vzpomněli jsme si, co nám říkali ve škole, a chtěli to vidět.“

Matička Moskva má turistovi, co nabídnout, pokud ovšem nepřijede v únoru. „Jeli jsme na Ostankino,“ přibližuje Radek Hutla. „Stál tam policajt se samopalem, a že věž je pro návštěvníky až do jara zavřená.“

Oba muži v dobách své školní docházky slýchali hodně i o Leninovi a jeho mauzoleu. „Tam jsme šli druhej den,“ pokračuje Radek Hutla. „Jenže byl zrovna svátek mužů osvoboditelů. Na hlavní třídě ke Kremlu hromady policajtů, říkali jsme si, že hlídají, aby se někdo nevožral.  Tak jsme Lenina nechali na další den a večer jsme se ze zpráv dozvěděli, že tam Putin předával vyznamenání.“

 

Nejen Lenin neudílí audience

Bunker 42 je neuvěřitelný komplex

Bolševikovo mauzoleum bylo odloženo na další den. „Od Lenina jsme bydleli asi dva a půl kiláku,“ pokračuje Radek Hutla. „Mrzlo, bylo mínus dvacet, zase tam stál policajt se samopalem, že do jara je zavřeno. Navštívili jsme GUM, to je obrovskej obchoďák, ani jsme tam nic nenakupovali, na Rudým náměstí je to drahý i pro nás.“

Co tedy dál? „Modus si vzpomněl, že kousek od Moskvy je velký tankový muzeum,“ reaguje Radek Hutla. Jeli jsme tam vlakem, první problém byl najít perón, když je tam pět sektorů a každej úplně jinde. Vlaky jezdí jako metro, jeden přijel, Modus kouřil, já nastoupil a on se mnou odjel na druhou stranu. Vystoupil jsem a vrátil se, Modus říkal, že tam mezitím byl ještě jeden vlak, než přijel ten náš.“

Oba přátelé se do Kubinky nakonec dostali a rozhodli se pokračovat taxíkem. „Řidič nám ale říkal, že do jara je muzeum zavřený,“ usmívá se Radek Hutla. „Aspoň jsme si tam udělali nákup. Pak jsme courali jen po Moskvě a nějaká muzea jsme vymetli.“

Tradice vítězství ve velké vlastenecké válce rezonuje Ruskem dodnes

Velký dojem na ně udělalo řídící středisko bojových raket období studené války Bunker 42. „Šestnáct pater pod zemí, pod tebou a nad tebou jezdí metro,“ neskrývá Radek Hutla úžas. „Je tam muzeum, restaurace, ale těch šestnáct pater nahoru jsem myslel, že nevylezu. Pozval jsem pak Moduse na oběd. Jedno kafe, jedno pivo, polívka a hlavní jídlo. Stálo to dvanáct set korun pro oba, ale co se dá čekat v centru Moskvy?!“

V jejich programu nemohl chybět ani hokej, navštívili druholigové utkání Spartak Moskva vs. Novosibirsk. „Modus se prošel ke stadiónu, že koupí lístky,“ vypráví Radek Hutla. „Jak se bojí covidu, nechtěli mu je prodat ani za peníze, ani na kartu. Jedině přes telefon. Mně to nešlo, měl jsem ruskou simku a českej telefon má na ni ochranu. Dvakrát jsem to zkoušel, ale neprošlo to. Naštěstí se Modus domluvil s prodavačkou, dal jí prachy a ona nám vstupenky koupila přes svůj mobil.“

 

Domů

Martin Běhal, Radek Hutla a Lukáš Hutla nakonec na cestách strávili tři týdny

Deset dnů uběhly jako voda. „Druhej den po hokeji jsme měli všichni negativní testy,“ dostává se Radek Hutla na poslední stránky ruského dobrodružství českých ledařů. „Vyrazili jsme k domovu. Na hranicích v pohodě, jel tam před námi už Andrej a celník si ho pamatoval. Ztvrdli jsme tam pět nebo šest hodin. Ale v jiných letech jsme tam trávili dvacet i víc hodin, tak to byla úplná paráda.“

Problém nastal až těsně po vstupu do Lotyšska. „Jsou v evropský unii, ale nevím, na co si hrajou, nechápu,“ vrčí Radek Hutla. „Výjimečně jsem řídil já, nebaví mě to, bráním se tomu. Za estonskou hranicí stály auta u krajnice, předjížděl jsem je, když vyběhnul policajt. A zase to samý. Výsledky covid testů a on-line vyplnit papíry. Strávili jsme tam hodinu, pak už v pohodě až domů.“

Foto: laskavostí Radka Hutly

Trojice plochodrážních veteránů je na okružní cestě po našich stadiónech

Liberec – 11. července
Včera se na své cestě po stadiónech, kde kdysi závodili, dostali až do Liberce. Pivko nebylo proti předpisům, protože jejich motocykly odpočívaly po šesti stovkách kilometrů v sousedním kempu. Josef Mizera, Miroslav Dohnal a Jiří Zajíc se do Březolup vrátí až dnes.

 

Josef Mizera, Jiří Zajíc a Miroslav Dohnal včera dorazili do Liberce

Josef Mizera sedlá litrovou Hondu Varadero, Miroslav Dohnal Yamahu TDM 900 a Jiří Zajíc vytáhnul ze své garáže historickou Hondu Bol d’Or z roku 1982. Vyrazili v pátek ze stadiónu v Březolupech a okolo osmé večer dorazili k Hádkům do západočeského Chotíkova. Čtyři sta padesát kilometrů jim trvalo poněkud déle, protože je na cestě provázely deště.

Rodina Hádkova se o ně však perfektně postarala, takže se provizorní opravy dočkala bota Miroslava Dohnala, jejíž špička upadla. Rovněž mobil Josefa Mizery ztracený u soutoku Lužnice a Nežárky ve Veselí nad Lužnicí se našel, protože deset minut vydržel ležet na zemi.

Kvůli deštivému počasí včera plochodrážní parta vynechala Mariánské Lázně a Slaný a přes Chabařovice dorazila na liberecký přebor. Dnes se vrací domů na Moravu přes Pardubice a Svitavy, přičemž nevylučuje ani zastávku v Kostěnicích.

 

Foto: Eva Palánová

I ve Vatikánu se jezdí plochá dráha

Jak se samozřejmě dočtete v článku, titulek je myšlen s nadsázkou. Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se zúčastnil zájezdu do Austrálie včetně zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Dodnes na to vzpomínám. Členem výpravy byl i Rudolf Grepl, jehož jsem tak trochu přemluvil. Již tam jsme si řekli, že to nemusí být naše jediná cesta po světě.

 

Dva plochodrážní nadšenci ve věčném městě

Zhruba v říjnu lońského roku jsem nabídl možnost navštívit Itálii a Vatikán také Rudovi, který okamžitě celý nápad s chutí odsouhlasil. Šlo jen o to kdy. Pracovní povinnosti a zima byly příčinou toho, že jsme vycestovali až počátkem května. Pro lepší pohodlí jsme zvolili cestu letecky. Moc jsme se těšili, věděli jsme, jaké krásné památky nás čekají.

V Římě jsme bydleli spolu, a tak je samozřejmé, že se naše povídání  večer u kávy týkalo hlavně našeho milovaného sportu, což je plochá dráha. Probrali jsme minulost i současnost, hlavně ve Mšeně. Shodli jsme se, že nám zdejší závody moc chybí. A nejen nám. Bylo to pro nás takové výjezdní zasedání.

Pobyt v Římě a hlavně ve Vatikánu byla jedna velká fantasie. Ruda je stavař a oba jsme nevěřícně kroutili hlavami nad tím, co lidé před tisíci lety bez moderní techniky dokázali postavit. Prošli jsme Vatikánská muzea, slavnou Sixtinskou kapli, kterou vymaloval Michelangelo Buonaroti, kde člověk jen zírá a skoro nedýchá. Co nás ale čekalo v basilice Svatého Petra, předčilo úplně všechno.

V němém úžasu jsme jen tiše a s pokorou sledovali a prohlíželi, co všechno lidé dokázali. Řím nabízí obrovské množství míst, které stojí za to navštívit. Jedno hezčí než druhé. Dalším místem, kde doslova stojíte s otevřenou pusou, je známé koloseum. Na chvíli jsem zavřel oči a představoval si, jak padesát tisíc lidí sleduje zápasy gladiátorů. A závody koňských spřežení, jež při troše fantazie připomenou plochou dráhu.

Zkrátka ohromující.  Za čtyři dny jsme nachodili přibližně pětadvacet kilometrů. Obrovský zápřah na fyzickou kondici. Kam jsem se v tomto směru hrabal na Rudu. Mám stejný problém s nohama, jako náš pan prezident, a sice neuropatii, a k tomu ploché nohy, protože jsem plochodrážník. Hůlku nepoužívám.

V Sixtinské kapli oněmíte úžasem a zapomenete i na plochou dráhu

Vše jsem zvládl díky kamarádské pomoci Rudolfa, který mně každý večer mazal nohy speciální mastí. Moc mu za to děkuji. Když jsme na Ruzyni přistáli, padlo to na mně a z haly k autu jsem šel přibližně jako kačer Donald. Celou neděli jsem doma proležel a léčil.

Jak to shrnout… Papeže Františka jsme bohužel nepotkali, abychom ho pozvali do naší krásné země. Celý výlet byl jeden veliký sen, který se změnil ve skutečnost. Všem doporučuji. V neděli doma při léčení jsem zhlédl dva krásné filmy na videu, které ty zážitky jen potvrdily. Romulus a Remus a hlavně Ve službách papeže, při němž mi ukáply slzičky. Díky i přítomnosti Rudolfa Grepla byl celý zájezd zážitek na celý život. Přesto, doma je doma.

 

Foto: Miloslav Čmejla

Na bavorském unikátu hrají starty ještě důležitější roli

Plattling – 19. května
Úřadující mistr světa Martin Smolinski vyhrál výborně obsazený závod O cenu města Plattlingu, který se jel o předminulém víkendu. Martin Málek ovládl B–finále. Bavorský Plattling patří na dlouhodrážní mapě mezi místa z nejtradičnějších. S přestávkami se tu jezdí od předválečných časů, jako jeden z prvních vítězů je tu zapsán legendární Hermann Gunzenhauser, dvojnásobný držitel pardubické Zlaté přilby. V šedesátých létech byl klub i pořadatelem závodu mistrovství Evropy. To bylo v dobách, kdy se ještě nejezdilo mistrovství světa a stát se šampionem starého kontinentu znamenalo nejvyšší možnou dlouhodrážní metu. V současnosti už závody mistrovství světa neumožňují přísnější pravidla. 835 metrů dlouhá dráha v Plattlingu je totiž dokonalý unikát.

 

Startuje se téměř do zatáčky

Z ptačí perspektivy připomíná cosi mezi kruhem a trojúhelníkem, rovinka zde téměř neexistuje. I na startu už stojí šikmo obvykle nejen jezdec u mantinelu, ale i někteří ostatní, protože stroj je třeba velmi rychle skládat. Krom toho jde o asi nejužší dráhu, na kterých se dnes dlouhá jezdí. I tak se zde stále startuje v šesti. Mimo téma jsou tady i nafukovací vaky, poněvadž, by musely lemovat v podstatě celý ovál. Vzhledem k jeho šíři je navíc na zváženou, zda by ještě plnily roli prvku bezpečnostního, či spíše rizikového. Přes všechny tyto neobvyklosti, se zde vesměs schází velmi kvalitní startovní pole a počet diváků, který mohou mnozí jiní pořadatelé jen tiše závidět.

Uznání určitě patří i pořadatelskému sboru, který vedle běžných příprav řeší ještě jednu ne až tak častou. Dráha se nachází přímo uprostřed města, takže v některých místech jsou sousedící rodinné domky, či budova hasičů přímo za mantinely a vše je proto třeba pečlivě zakrývat plachtami. Stejné je to i s plotem podél rušné ulice Deggendorfer Straße.

Dráha v Plattlingu

Obsazení závodu bylo letos velice kvalitní, polovina jezdců patří ke stálým účastníkům Grand Prix. Z dvanáctky jezdců se každý představil čtyřikrát v jízdách základního rozpisu. Ten pak poslal nejúspěšnější trojici přímo do finále, šest dalších do boje o zbylá tři finálová místa bez ohledu na dosavadní bodový příděl a zbytek se musel spokojit s B–finále. Nás reprezentoval březolupský Martin Málek, který se na této dráze představil už v loňském roce. Tehdy šlo spíš o seznámení se svéráznou tratí, letošní ambice, byť jde hlavně o přípravu na mistrovské závody, tak byly o poznání vyšší. Výsledek ale bohužel nedopadl zcela podle Martinových představ, když jen malý kousek mu chyběl k účasti v A–finále.

Na úzké dráze byly starty velmi podstatným prvkem konečného úspěchu. Šance, že se jezdec, který se není na špici hned v úvodu, v průběhu jízdy probije startovním polem, je v Plattlingu menší, než kde jinde. Právě starty ale nebyly nejsilnější zbraní našeho borce a výsledkem byly čtyři body za jedno čtvrté a dvě pátá místa v úvodních třech rozjížďkách. Poslední jízda základního rozpisu pak byla nejlepší Martinovou v celém závodě. Po tři kola připravoval útok na aktuálního německého mistra Jörge Tebbeho, aby se v poslední zatáčce podjetím dostal před něho na druhou pozici. Osmibodový zisk ho poslal do jízdy poslední šance, kde mu už tradičně nevyšel start a kroužil na páté pozici. Defekt Angličana Appletona jeho možnost účasti v A–finále zvýšil, ale i přes všemožné ataky na Holanďana Zandvlieta  mu zůstala třetí postupová příčka zapovězena. Náplastí pak bylo vítězství v B–finále, kde mu poprvé vyšel start alespoň trochu dle představ.

Martin Málek s mechanikem Janem Hlačinou

Vítězem závodu se stal aktuální mistr světa a největší domácí hvězda Martin Smolinski. Závodník, který je českým fanouškům dobře znám, ať už spoluprací s divišovskou Jawou, či řadou vesměs úspěšných vystoupení na našich oválech, byl nejen největším tahákem startovní listiny, ale i suverénem dne. V základní části si vyjel plný počet bodů a svoji formu potvrdil i ve finálové jízdě, kterou vyhrál před krajany Kattem a Tebbem.

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Wolfgang Winner