Archiv pro rubriku: Speedway cestopisy

Bývalí čeští jezdci a příznivci byli na ploché dráze v USA, druhá část

Devátý den. Las Vegas je opravdu město showbusinessu a hazardu, což je znát na každém kroku. Kopie slavných staveb z celého světa, Eifelova věž, americké mrakodrapy z třicátých let, italské Benátky, zámek z Disneyových filmů, socha Svobody a mnoho dalších. A v takovém prostředí jsme byli ubytování, hotel Excalibur jako v pohádce, stovky lidí hrajících na různých automatech.

 

Pozdrav z Las Vegas

Vše honosné a obrovské, kde snadno zabloudíte. Absolvovali jsme prohlídku staré části města, jeli po silnici číslo 66, což je Mekka pro všechny motorkáře. Následovala prohlídka nové části města, která je opravdu fantastická. Stojí zato vidět na vlastní oči. Tomáš Rambousek nás zavedl na místa, kde byl osobně před mnoha lety.

Ulice, která se podobá našemu Václaváku a je stokrát honosnější, je plná reklam a barev stejně jako celé město a osvícená milionem žárovek. Všude plno lidí a obrovská nabídka všelijakých programů. Krásné, spoře oblečené dívky, držící v ruce kožený bičík, vás lákají ke společnému vyfocení, a když odmítnete tak jako já, dostanete s bičíkem přes zadek.

Hotel Excalibur, kde jsme spali

Zkrátka jiný svět. Je třeba přiznat, že pro normální lidi vše velice drahé. Na každém kroku hráli muzikanti, byli kouzelníci a všude plno překvapení. Večer jsme se vykoupali v hotelovém bazénu a potom jsme šli společně na těžce předražené pivo. Oni totiž mimo oficiální ceny ještě připočítávají nějakou daň a spropitné.

Desátý den. Po vydatném spánku jsme ráno vyrazili směr Kalifornie. Večer jsme navštívili město Bakersfield, kde se na stadionu v Kern County,  jel první finálový závod mistrovství USA na ploché dráze. Čekalo nás několik překvapení. Vše se dělalo na poslední chvíli, ještě patnáct minut před závodem jezdil na dráze grejdr.

Krajina westernových filmů Monument Valley

Celý závod navštívilo asi odhadem dvě stě platících diváků. Finále jezdecky na úrovni našeho přeboru, což na tak obrovskou zemi bylo doslova k neuvěření. Kde to ale žilo, bylo v jezdeckém depu, kde byli s jezdci přítomni i členové rodin. Byli jsme navštívit znovu i stan Wilbura Hancocka a další jezdce.

V depu bylo k vidění opět mnoho našich motocyklů Jawa.  I tady spíkr hovořil o delegaci z České republiky. Myslím, že to byla velmi dobrá reklama české ploché dráhy. Výsledky finále v Bakersfieldu:  1. Broc Nicol 20, 2. Billy Janniro  19, 3. Max Ruml  14, 4. Chris Kerr  12. Po závodě jsme jeli docela daleko do města Tulare, kde jsme přenocovali.

Dráha v Bakersfieldu patnáct minut před začátkem závodu finále USA

Jedenáctý den.  Návštěva národních parků Sequia a King Canyon. Okouzlující místo s jedněmi z nejstarších a největších stromů na světě. Dokud vidíte tyto giganty jen ve filmu, tak vám to nepřijde tak impozantní, jako když to vše vidíte v reálu. Stromy, které rostou tisíc let, měří v průměru až tři metry a váží obrovské množství tun. Působí jako ve snu. Když vedle nich postavíte osobní automobil, vypadá jako hračka. Večer opět nocleh v Tulare.

Dvanáctý den.  Cesta do San Francisca. Cestou návštěva Yosemitského národního parku, což je krásný park s žulovými masivy. Cestou jsme z auta viděli obrovské stádo bizonů, sice v ohradě, ale neodolali jsme a zastavili. Nádherný zážitek. Po dlouhé cestě 690 kilometrů jsme pozdě večer dorazili do San Francisca, kde jsme přespali.

Bývalí čeští jezdci a plochodrážní příznivci byli na ploché dráze v USA

Když jsme v roce 2015 končili vynikající zájezd do Austrálie, který skvěle připravil Tom Rambousek, slíbili jsme si, že pojedeme časem i do USA. Pandemie nám čekání sice prodloužila, ale dočkali jsme se. Třináctého června letošního roku jsme odjeli autem do Mnichova, odkud jsme největším letadlem světa Airbus A380 odletěli do Los Angeles v USA.

 

Airbus A380 nás přivezl do USA | foto Miloslav Čmejla

Po dvanácti hodinách letu vystoupilo sedm statečných na americkou půdu v Los Angeles. Šéf výpravy Tomáš Rambousek, jeho životní družka a skvělá navigátorka Veronika Jelínková, Rudolf Grepl, dva bývalí závodníci Bohuslav Polák a Milosav  Čmejla a dvě posily z Pardubic Petr Makušev a Miroslav Černý.

Druhý den jsme autem uskutečnili prohlídku města. Beverly Hills, stadión Colliseum, kde se v roce 1982 odjelo světové speedway finále, Hollywood, Malibu, Santa Monica… Největší zklamání nás čekalo na chodníku slávy, kde jsou hvězdy slavných lidí. Po celé délce necelých dvou kilometrů příšerně zapáchalo po vykonané potřebě psů a pochybných lidí.

Stadión v Costa Mesa | foto Miloslav Čmejla

Třetí den jsme nejdříve navštívili slavnou obrovskou loď Queen Mary z roku 1934. Večer jsme se zúčastnili plochodrážního závodu na nejznámějším stadionu světa Costa Mesa. Útulný stadion s dráhou kratší než v Liberci. Šest tisíc diváků a mnoho bývalých jezdců v depu i na tribuně. Startoval zde i syn Grega Hancocka, Wilbur Hancock a pomáhali mu i dva bratři.

Jezdily i flat racky, sajdkáry a harleye. V depu bylo k vidění i mnoho našich strojů Jawa. Mezi jezdci byli i legendy Bobby Schwartz, který byl v roce 1980 na Zlaté přilbě třetí za Alešem Drelem, Dough Nicol, který jel ZP v roce1993 a mechanika mu dělal Tomáš Rambousek,  Shawn Mc Conell, který jel ZP v roce 1980, a který jezdil v Anglii se Zdeňkem Kudrnou.

 

Grand Canyon | foto Miloslav Čmejla

Austin Navrátil, kterého prapraděda pochází z východní Evropy a babička z Irska.  Syn Grega Hancocka Wilbur, mi v rozhovoru řekl, že mu závodění dělá radost a že je na úspěchy svého otce velmi hrdý. Seznámil jsem se s místním spíkrem, a ten před závodem divákům sdělil, že jsou přítomni bývalí jezdci a příznivci z české republiky. Hovořil i o Zlaté přilbě v Pardubicích.

Diváci nám zatleskali a já jsem jim zato poděkoval a popřál za všechny vše nejlepší. Totéž jsem učinil i ve druhém závodě v Bakersfieldu. Asi nejznámějším hostem byla legenda Barry Briggs, se kterým jsem měl krátký rozhovor a vzpomínali na Zlatou přilbu a Mariánské Lázně, kde startoval.

Barry Brigss na ploché dráze v Bakerfieldu | foto Miloslav Čmejla

Žije v Los Angeles a je na něm znát, že mu bude letos devadesát let. Celý závod byla pro nás všechny zajímavá zkušenost. Výsledky z Costa Mesy. 1. Austin Navratil   2. Slater Lightcap  3. Max Ruml  4. Wilbur Hancock.

Čtvrtý den celodenní přejezd z Los Angeles přes Palm Springs, Sonorskou pouští, sledování obřích kaktusů Saguaro, nocleh ve Phoenixu v hlavním městě Arizony, kde bylo naměřeno 42 stupňů tepla.

Pátý den průjezd Arizonou, zastávka ve westernovém městě Goldfieldu., návštěva Meteor Crater. Nocleh ve Flagstaff. Šestý den návštěva skvostu Grand Canyon, odpoledne pokračování do státu Utah, nocleh v Page. Sedmý den cesta k Lake Powel vodní nádrž na řece Colorado, dále krajinou westernových filmů do Monument Valley NM. Nocleh opět v Page. Osmý den celodenní přejezd krajinou kaňonu státu Utah. Návštěva NP Zion. Večer příjezd do města hazardu, do Las Vegas. Nocleh v pohádkovém hotelu  Excalibur.

Účastníci zájezdu do USA 2024 zleva Petr Makušev, Bohuslav Polák, Veronika Jelínková, Tomáš Rambousek, Míra Černý, Rudolf Grepl, Miloslav Čmejla

Svitavský Motosalon je sweet stejně jako Svitavy a co na něho vy?

Hálkova ulice, číslo popisné sedm. To je léta jediná štace, kterou si fanoušci motorismu zadávají do svých navigací, když míří na závody do Svitav. Na konci poměrně zapadlé uličky leží Cihelna, plochodrážní stadión, jenž již od šestaosmdesátého patří do našeho termínového kalendáře. Příští neděli se zde napíše čtvrtý díl letošního přeboru. Pakliže na něj vyrazíte, zkuste se předem zastavit na adrese Máchova alej 293/1. V Městském muzeu a galerii totiž potkáte nejen sport levých zatáček, ale poznáte mnoho dalšího z bohaté motoristické historie města.

 

Předsíň slávy svitavského motorismu

První místnost láká především historickými motocykly | foto Antoníe Škachová

Svitavský motosalon vznikl ve spolupráci s Jaromírem Škývarou, což jen funkcionář, který se po areálu svitavské Cihelny pohybuješ na skútru, a Marcelou Pokornou. Svůj podíl mají rovněž profesionální historie Národního technického muzea. Z jeho sbírek pochází převážná většina vystavených motocyklů.

Najdete je hned v první z trojice místností výstavy. Předválečnou produkci zastupuje monstrózní pětistovka Praga BD ze sedmadvacátého či neméně robustní rumpál, jímž motocyklové tradice Jawy startovala. A také o poznání menší a mladší dvěstěpadesátku Ogar.

Start svitavského okruhu roku 1952 | foto archív Antonín Škach

Období těsně po válce nemohou nezastupovat jawský pérák či stopětadvacítka číza, které stály na prahu kariéra mnoha motocyklových závodníků. Málo známým unikátem je dvěstěpadesátka Jawa typ 579. Vychází ze soutěžního Libeňáku. Na počátku šedesátých let jí výrobce dodával švédské armádě i s lyžemi.

Návštěvníka do správné motocyklové nálady zvou informační panely, dobové reklamy a také velkoplošné snímky. Černobílé fotografie ze svitavského okruhu a ploché dráhy přímo zvou do vedlejší místnosti.

 

První svitavští závodníci

Patří jen a jen Svitavám. Nástěnné panely připomínají první doložený automobil ve Svitavách. I první závodníky. Hans Budig startoval zkraje dvacátých let s vozy Wanderer a Bugatti v závodech do vrchu včetně legendárního Ecce Homo. S motocyklem závodil také Paul Ille, zatímco Karl Sponner se proslavil svůj účastí na sicilském Targa Florio 1925 s malou žlutou tatřičkou. Ve třicátých letech se setkáváme také s prvními svitavskými plochodrážníky, přičemž spojení se známým krasavcem Bedřichem Bardasem v nedalekého Mohelnici je přímo nabíledni.

Programy, snímky a další dokumenty tvoří podstatnou část výstavy | foto Antonie Škachová

Na poli motorismu se prezentoval také jeden z nejslavnějších svitavských rodáků Oskar Schindler. Hrdina známého filmu Stevena Spielberga býval v mládí pěkným výlupkem, stal se agentem nacistického abwehru. O jeho životním zlomu k zachránci židovských životů ostatně vypovídá stálá expozice muzea.

Díky němu nasával závodní atmosféru jeho svitavský známý Erwin Tragatsch. Proslul jako šikovný technik, mimochodem po válce připravil plochodrážní JAP. A také jako autor mnoha erudovaných motocyklových publikací vydaných v exilu, kam se uchýlil po komunistickém převratu.

 

Majstrštyk bývalého závodníka

Svaz německých křesťanských cyklistů a motocyklistů se vznikem roku 1923 byl prvním motocyklovým spolkem ve městě. Následovaly další, avšak poválečný odsun Němců Svitavy takřka vylidnil.

Modely vyrobené Jaromírem Škývarou | foto Antonie Škachová

Počátky současného AMK spadají k roku 1947. Různé transformace a společenské změny se podepsaly na jeho podobě. Již záhy po svém vzniku se prezentoval terénními závody i silničním okruhem ve městě.

Někdy okolo šedesátého se jeho členem stal Jaromír Škývara. Sám usedal za úzká řidítka závodního motocyklu na okruzích. Začal modelařit a od válečných lodí přešel roku 2003 k silničním strojům v atraktivním měřítku 1:6. Vytvořil jich více než sto, přičemž nějakých sedmdesát je vystaveno v obrovské skleněné vitríně.

Děti se po trati někdejšího silničního okruhu ve Svitavách mohou projet s dřevěnými motocykly | foto Antonie Škachová

Vévodí jí třistapadesátka yamaha i s postavou nezapomenutelného Giacoma Agostiniho. Mezi zahraniční proveniencí hrají prim také československé motocykly. A to včetně výrobků šikovných ručiček z dob, kdy si u nás nešlo koupit závodní motocykl u nějakého dealera. Najdete zde i stroje svitavských borců, vedle zetky jeho tvůrce také modely v barvách Stanislava Čížka či Miroslava Motyčky.

 

Plochodrážní boom

Posledně jmenovaný v závěru svého aktivního života působil coby mechanik svitavských plochodrážníků. Na sklonku devadesátých let dokázal udělat výbrus plochodrážní pětistovky s pouhou sadou pilníků.

Václav Hutla  v srpnu 1985 na rovince před Opatovem u Svitav | foto Jiří Schánělec

Během let pořádal svitavský autoklub také závody v motoskijöringu, závody motokár na okruzích na náměstí, brněnské křižovatky či u autobusového nádraží. A také motocyklové sprinty na výpadovce na Opatov u Lačnova. Propojení na plochou dráhu se dá najít vícero.

Své dragstery při svitavských sprintech proháněli také Václav Hutla, Jaroslav Sulek či Jaroslav Oliva, který v Cihelně léta působil jako startmaršál. Karlovarský silničář Jaroslav Pták se minulý měsíc v Mariánských Lázních, shodou okolností ve stejný den kdy se Motosalon slavnostně otevíral, provinile usmíval při vzpomínce, kterak na svitavském okruhu před nějakými padesáti lety ulil start, který se musel opakovat.

Silniční okruh bohužel nesplňoval standardy ani v sedmdesátých letech, v té době byly minulostí i svitavské motokrosy. Skončila i éra plochodrážního oválu u Tabačky, který musel ustoupit stavbě koupaliště. Nadešla ale éra oválu v Cihelně.

V červenci 1971 pršelo, přesto se na mistrovství republiky U Tabačky přišly podívat davy diváků | archív Antonín Škach

První závod byl Dunajský pohár na sklonku června 1986. Svitavští měli svého času se sportem levých zatáček velké plány. Dokonce plánovaly trať pro long track a v sedmaosmdesátém zkoušeli vydávat plochodrážní noviny.

Ačkoliv vyšlo jediné číslo, v té době šlo o ojedinělý počin, jehož se předtím vzdaly i Pardubice. Ostatně ve Svitavách se diváci cítili jako v bavlnce. Jinde je informoval jen mnohdy kašlající rozhlas, za branou Cihelny si mohli opsat startovku ze školní tabule. Pokrok nezastavíš, jména jezdců byla záhy vkládaná rovnou do programu na strojopisu kopírovaného cyklostylem.

 

A co děti? Mají si kde hrát!

Jaromír Škývara pro Svitavský motosalón zapůjčil také svou nádherný cestovní hodnu. Červenobílý stroj se čtyřválcovým motorem o obsahu pět set, přitahuje pozornost ve druhé místnosti výstavy. V případě dětí možná ještě víc než artefakty zdejší motoristické minulosti. Ale i na nejmladší návštěvníky autoři výstavy mysleli.

Honda Jaromíra Škývary láká k usazení do sedla | foto Antonie Škachová

Na podlaze všech sálů je motocyklová hra ve stylu člověče, nezlob se. Neomylně vede do herny. A panečku, tady jsou atrakce pro mladé muže a slečny. Sednout si v přilbě a brýlích na motocykl pádící po svitavském náměstí. A pak si s pohárem v rukou a věncem kolem krku stoupnout na opravdickou bednu!

Jsou tu i další hry. Třeba dopravní koberec s mapou Svitav. Na vyznačené verzi Svitavského okruhu se mohou prohánět dřevěné motocykly. A na stěnách to sledují opravdoví závodníci bojující za řidítky silničních strojů a ohřebovaných speciálů na ledovou plochou dráhu, jež také nebyla Svitavám cizí.

Děti si na výstavě přijdou na své | foto Antonín Škach

Sweet. A Vy? Svitavy svit taví, Svitavy jsou sweet. A ty? Slovní hříčky básnířky Anny Beaty Háblové, jež se svým manželem Patrikem vystavuje o patro výš, se skvěle hodí i pro motocyklovou výstavu. Šanci vidět ji na vlastní oči máte do 29. září. Pakliže sem zamíříte, mějte v kapse nějakou hotovost, platební karty se zde totiž neakceptují.

 

Skoro jako doopravdy | foto Antonín Škach

Na závody na ploché dráze v USA můžete jet i Vy

Je tomu již devět let, co jsme navštívili kolébku ploché dráhy v Austrálii. Zájezd pořádal Tomáš Rambousek. Zájezd jsme hodnotili na 120 procent, a to hlavně kvůli Tomášovi, který vše připravil na jedničku. Už ten rok, jsme se dohodli, že bychom mohli podniknout zájezd do USA na západ do Kalifornie, a navštívit tam některé závody a jezdce, kteří tam žijí.

 

Z Kalifornie pochází třeba Greg Hancock, Dennis Sigalos, Bruce Penhal a mnoho dalších. Máme v plánu dva až tři podniky. Součástí naši dovolené bude i návštěva známých měst San Francisko, Los Angeles, Las Vegas a některé národní parky a různé památky a zajímavosti.

Účastníci zájezdu

Šance něco podobného uskutečnit, není každý den.  Máme ještě dvě, nebo tři místa volná. Zájemci se mohou hlásit Tomášovi Rambouskovi na mobil  778463570  nebo Mílovi Čmejlovi  mobil 737620361.

Zájemcům pošleme program zájezdu a fotky. Myslím, že je to ojedinělá šance, Tomáš již v USA byl a má obrovské zkušenosti. Umí výborně anglicky. Termín zájezdu je  13.6 . – 30. 6. 2024.  18.2. jsme měli v Praze  válečnou poradu.

Těšíme se na Vás, kteří se ještě přihlásí. Speedway zdar.

Potkali se u Berouna

Jako se pohádkoví medvědi potkali u Kolína, tak by se dalo nazvat i náhodné letní setkání uprostřed pracovního týdne, uprostřed královského města Beroun, které má dokonce medvěda ve znaku. Málokdo by čekal, že probírané téma bude plochá dráha.

Ladislav Šifalda, Květoslav Šebela a Stanislav Klenovec na pivu | foto JIřina Šifaldová
Idylka pasoucích se koní nedává na první pohled žádnou souvislost s plochou dráhou | foto Jiřína Šifaldová

Slávek Šebela  náhodou uviděl postavu, kterou vídával na plochodrážních stadiónech, a nedalo mu to a zvolal: „Hej, já tě znám, nejsi  ty Šifalda? A kromě úsměvu na tváři se mu v hlavně zrodila i myšlenka. Zavolat kamarádovi Standovi Klenovcovi, ten sice pověsil svoji startmaršálovskou kariéru loni na hřebík, ale je stále ve formě a proto sedl na kolo a přijel za námi dvacet kilometrů.

Bývalí plochodrážníci Slávek Šebela, Standa Klenovec a Ladislav Šifalda, zavzpomínali u půllitru chmelového moku na doby, kdy se ještě v Čakovicích závodilo, jaké je to být pětadvacet let startmaršálem i  na zlaté časy ploché dráhy.

Pak jsme byli pozváni na statek ke Slávkovi Šebelovi, byl zasazen v krásné  přírodě pod historickým městem Tetín, na břehu Berounky.  Statek s nádechem nostalgie a jeho snů. Prý závodění zcela neopustil, ale ne na motorkách ale na živých koních, ukázal nám i  svoji vzpomínkovou místnost, kterou by chtěl vyzdobit plochodrážními artefakty.

Ladislav Šifalda v památečním plochodrážním pokoji Květoslava Šebely | foto Jiřina Šifaldová

Jako první tam visí kombinéza a pár fotografií ze závodních časů jeho i jeho synů. Bylo příjemné vidět, že má tento sport stále rád, proto mu přejeme hodně zdraví i sil v jeho záměru.

 

Nejistá výprava českých ledařů se nakonec protáhla na tři týdny

Přelouč – 21. března
Nevěděli, zda na ledařské mistrovství světa do ruského Togliatti vůbec pojedou. Pak byla ve hře alternativa, že se ještě v Polsku otočí domů. Nakonec pomohli ještě Andreji Divišovi. Cesta domů se však zkomplikovala nejen díky poruše jejich dodávkového fiatu, nýbrž i díky coronaviru. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými zážitky z dobrodružství, které se nakonec protáhlo na tři týdny. A jen na testech stálo dvacet tisíc korun.

 

Lotyšští policisté brzdí

Ještě než se Lukáš Hutla (vlevo) a Andrej Diviš dostali do Togliatti, čekala je hromada zážitků

Ani Lukáš Hutla, ani jeho otec Radek se před odjezdem nevyhnuli onemocnění covid-19. „Netušil jsem, že víza budou trvat tak dlouho,“ začíná Radek Hutla líčit svůj příběh. „Nakonec to ale vyšlo tak, že mi volali, že budou v pondělí. Neřešili jsme to, stejně nám akorát končila karanténa.“

Kromě víz byly na cestu potřeba také coronavirové testy. „Nechali jsme se otestovat v Pardubicích s tím, že výsledky nám přijdou, až budeme někde v Polsku,“ pokračuje. „Byli jsme smíření, že když budou pozitivní, otočíme se a pojedeme domů. Čas nás tlačil fakt fest. V půlce Polska nám přišly výsledky, naštěstí dobrý, pokračovali jsme dál.“

Záhy přišla zpráva, že se na cestu vydává také Andrej Diviš. „Vyrazil na poslední chvíli,“ připomíná Radek Hutla známé okolnosti. „Akce hrr, hrr, že pojede sám za náma. Zjišťovali jsme, co je všechno potřeba.“

Občerstvení v Togliatti

První zádrhel nastal v Lotyšsku. „Jak jsme překročili hranice, zastavili nás policajti,“ popisuje Radek Hutla. „A že chtějí covidpas. Naštěstí jsme měli výsledky testů v es-em-esce, to jsi pak zaregistrovanej v databázi. Vypsali jsme on-line dotazníky, obratem nám přišel QR kód. Ukázali jsme je těm policajtům, oni si to odpíchli čtečkou.“

 

Do Togliatti za volantem i v hibernaci

Radek Hutla se synem Lukášem na palubě nechvalně proslulého křižníku Aurora

Všechny informace z cesty dostával také Andrej Diviš. „Volali jsme mu, ať je připravenej, aby ho nesebrali,“ přibližuje Radek Hutla, co se dělo cestou na estonsko – ruské hranice v Narvě. „Policajti ho ale chytli, že jel rychle. V Narvě jsme na něho čekali půl dne a zařizovali papíry.“

Sotva Andrej Diviš dorazil, šlo všechno jako na drátku. „Na hranicích dobrý,“ odtuší otec přeloučského ledaře. „Estonci jsou vždycky v pohodě, Rusové nás už čekali, volali jim z ministerstva sportu. Ale stejně jsme museli jet na odbavení mezi kamióny.“

Ruští celníci vzali všechno důkladně. „Všechno si fotili,“ kroutí hlavou Radek Hutla. „Motorky, ohřebovaný kola, všechno. Dokonce i vercajk, každej šuplík z tý velký basy jsme museli otevřít. Nesmysly.“

Vůdce světového proletariátu Lenin české ledaře osobně nepřijal

Zatímco Lukáš Hutla usedl za volant dodávky Andreje Diviše, který upadl do spánku připomínající spíše hibernaci kosmonautů z mezihvězdného prostoru známou z vědeckofantastických románů., Martin Běhal řídil Fiat Ducato přeloučské části výpravy.

„Andrej byl hotovej,“ pokračuje Radek Hutla. „Byl za volantem devatenáct hodin v kuse, Lukáš proto řídil až do rána. Po cestě v Rusku žádný problémy nebyly. Přijeli jsme do Togliatti, udělali nám testy ještě před tréninkem. Všechno bylo v pohodě. Na Lukášovi bylo vidět, že mu corona sebrala fyzičku, nebyl to prostě on.“

 

Šoky v autoservisu

Neúnavný řidič a mechanik Martin Běhal u památníků kosmonautů

V půli února připomínala ruská opatření české září. „Na ulici půlka lidí nosila roušku, druhá ne,“ vypráví Radek Hutla. „Asi jako u nás, mladí na to serou, staří se bojí. Do hospody jsi v ní přišel, ale pak sis ji sundal a seděl bez ní. Ale třeba potom v muzeu po nás chtěli i rukavice.“

Lukáš Hutla skončil v konečném účtování mistrovství světa jako dvanáctý, Andrej Diviš o dvě příčky za ním. Zatímco západočeský ledař měl v Rusku zůstat se svou rodinou, zbývající trojice měla v plánu jediné. Rychlý návrat domů. Avšak ani jeden z nich netušil, že pravé dobrodružství vlastně ještě nezačalo.

„V pondělí jsme nenastartovali auto,“ souhlasí Radek Hutla. „Mysleli jsme, že je zamrzlej naftovej filtr. Nechali jsme se odtáhnout na stadión, že ho vyměníme a naložíme motorky. Jenže filtr to nebyl, dodávka ani nehlesla. Nešlo to ani na roztažení. Byly velký mrazy, na to jsou italský auta háklivý, mají slabý kabely a jeden se tím mrazem přetrh‘.“

Radek Hutla na moskevském Rudém náměstí

Bylo jasné, že tady může pomoci jedině odborný zásah. „Naložený auto jsme nechali táhnout šestnáct kiláků do servisu,“ souhlasí vypravěč našeho příběhu. „Přišel majitel, všichni jsou tam hrozně pohostinní, hned nás brali na kafe. Pak dorazila jeho manželka, s počítačem napíchla naše Ducato. Nato nastoupil borec s kleštěma, vyskřípal jeden drát z toho svazku, naletoval jinej a auto chytlo na první otočení klíčkem!“

Překvapením neměl být ani zdaleka konec. „V servisu jsme strávili dvě hodiny,“ dostáváme se k dalšímu v řadě. „Měli jsme s sebou ten filtr, vyměnili nám ho. Když jsi u nás v servisu tak dlouho, z účtu se skácíš. Ptal jsem se šéfa, kolik mu dám. Vzal mě do kancelář, kde napsal na papír pět set.“

V ten moment Radek Hutla nevěřil vlastním očím. „Pět set rublů je asi sto šedesát korun,“ nevěří ještě dnes. „Dal jsem mu padesát euro, to je asi osm a půl násobek. Děkoval, ale jezdíme tak každej rok, když bude problém, víme, komu se ozvat.“

 

Moskevský exil

Martin Běhal čeká na zasloužený oběd

Od Přelouče dělily Čechy stovky kilometrů, proto neprodleně vyrazili směr Moskva. „Tam mi známej přivezl krosku, co jsem si tam před půl rokem koupil,“ ujímá se Radek Hutla opět slova. „Naložili jsme ji, pak nám zase udělali testy a vyrazili na Petrohrad. V půli cesty přišly výsledky. Lukáš byl opět pozitivní.“

Spekulace, čím to je, že člověk krátce po prodělaném covidu a dvou negativních testech je opět pozitivní, byly v daný moment absolutně k ničemu. „Dojeli jsme do Petrohradu,“ pokračuje Radek Hutla. „Volal jsem na ambasádu, jestli by nám nepomohli. Potřebovali jsme cimru, abychom tam zůstali v karanténě. Ale paní se bála, obvolávala hotely a penzióny, ale nikdo nás s covidem nechtěl.“

Okolnosti velely k jedinému řešení. „Museli jsme se vrátit do Moskvy,“ dostává se k němu Radek Hutla. „Ambasáda nás odkázala na hotelový komplex Český dům. Je tam 132 velkých bytů, tam se nás nebáli.“

Moskevské metro

Osudy výpravy se radikálně oddělily. „Lukáš byl zavřenej,“ líčí jeho otec. „Nosili jsme mu jídlo přede dveře. A my s Modusem vejletovali po městě. Strávili jsme tam deset dnů. Vzpomněli jsme si, co nám říkali ve škole, a chtěli to vidět.“

Matička Moskva má turistovi, co nabídnout, pokud ovšem nepřijede v únoru. „Jeli jsme na Ostankino,“ přibližuje Radek Hutla. „Stál tam policajt se samopalem, a že věž je pro návštěvníky až do jara zavřená.“

Oba muži v dobách své školní docházky slýchali hodně i o Leninovi a jeho mauzoleu. „Tam jsme šli druhej den,“ pokračuje Radek Hutla. „Jenže byl zrovna svátek mužů osvoboditelů. Na hlavní třídě ke Kremlu hromady policajtů, říkali jsme si, že hlídají, aby se někdo nevožral.  Tak jsme Lenina nechali na další den a večer jsme se ze zpráv dozvěděli, že tam Putin předával vyznamenání.“

 

Nejen Lenin neudílí audience

Bunker 42 je neuvěřitelný komplex

Bolševikovo mauzoleum bylo odloženo na další den. „Od Lenina jsme bydleli asi dva a půl kiláku,“ pokračuje Radek Hutla. „Mrzlo, bylo mínus dvacet, zase tam stál policajt se samopalem, že do jara je zavřeno. Navštívili jsme GUM, to je obrovskej obchoďák, ani jsme tam nic nenakupovali, na Rudým náměstí je to drahý i pro nás.“

Co tedy dál? „Modus si vzpomněl, že kousek od Moskvy je velký tankový muzeum,“ reaguje Radek Hutla. Jeli jsme tam vlakem, první problém byl najít perón, když je tam pět sektorů a každej úplně jinde. Vlaky jezdí jako metro, jeden přijel, Modus kouřil, já nastoupil a on se mnou odjel na druhou stranu. Vystoupil jsem a vrátil se, Modus říkal, že tam mezitím byl ještě jeden vlak, než přijel ten náš.“

Oba přátelé se do Kubinky nakonec dostali a rozhodli se pokračovat taxíkem. „Řidič nám ale říkal, že do jara je muzeum zavřený,“ usmívá se Radek Hutla. „Aspoň jsme si tam udělali nákup. Pak jsme courali jen po Moskvě a nějaká muzea jsme vymetli.“

Tradice vítězství ve velké vlastenecké válce rezonuje Ruskem dodnes

Velký dojem na ně udělalo řídící středisko bojových raket období studené války Bunker 42. „Šestnáct pater pod zemí, pod tebou a nad tebou jezdí metro,“ neskrývá Radek Hutla úžas. „Je tam muzeum, restaurace, ale těch šestnáct pater nahoru jsem myslel, že nevylezu. Pozval jsem pak Moduse na oběd. Jedno kafe, jedno pivo, polívka a hlavní jídlo. Stálo to dvanáct set korun pro oba, ale co se dá čekat v centru Moskvy?!“

V jejich programu nemohl chybět ani hokej, navštívili druholigové utkání Spartak Moskva vs. Novosibirsk. „Modus se prošel ke stadiónu, že koupí lístky,“ vypráví Radek Hutla. „Jak se bojí covidu, nechtěli mu je prodat ani za peníze, ani na kartu. Jedině přes telefon. Mně to nešlo, měl jsem ruskou simku a českej telefon má na ni ochranu. Dvakrát jsem to zkoušel, ale neprošlo to. Naštěstí se Modus domluvil s prodavačkou, dal jí prachy a ona nám vstupenky koupila přes svůj mobil.“

 

Domů

Martin Běhal, Radek Hutla a Lukáš Hutla nakonec na cestách strávili tři týdny

Deset dnů uběhly jako voda. „Druhej den po hokeji jsme měli všichni negativní testy,“ dostává se Radek Hutla na poslední stránky ruského dobrodružství českých ledařů. „Vyrazili jsme k domovu. Na hranicích v pohodě, jel tam před námi už Andrej a celník si ho pamatoval. Ztvrdli jsme tam pět nebo šest hodin. Ale v jiných letech jsme tam trávili dvacet i víc hodin, tak to byla úplná paráda.“

Problém nastal až těsně po vstupu do Lotyšska. „Jsou v evropský unii, ale nevím, na co si hrajou, nechápu,“ vrčí Radek Hutla. „Výjimečně jsem řídil já, nebaví mě to, bráním se tomu. Za estonskou hranicí stály auta u krajnice, předjížděl jsem je, když vyběhnul policajt. A zase to samý. Výsledky covid testů a on-line vyplnit papíry. Strávili jsme tam hodinu, pak už v pohodě až domů.“

Foto: laskavostí Radka Hutly