Holíč – 16. srpna
V Holíči na Slovensku se konala veliká sláva. Jel se tu patnáctý ročník závodu silničních motocyklů, který zde od začátku pořádá československá legenda, desetinásobný mistr Československa na okruzích Petr Baláž spolu s městem Holíč. Vše se odehrává vedle krásného zámku, kde je zároveň umístěné depo a kde se po každý rok konají také pivní slavnosti.

 

Když jsem v roce 2008 moderoval podobný závod v Kyjově, přišel za mnou po závodě Petr Baláž a nabídl mi moderovat závody v Holíči. Od té doby hlásím závody každý rok. Asi v roce 2014, se ke mně přidal skvělý komentátor, skvělý spisovatel, hudebník a hlavně vynikající kamarád Richard Karnok.

Okamžitě jsme si padli do oka. Společné moderování při dodržení vzájemného respektu je pro nás oba vždy obrovským zážitkem, na který se vždy oba velice těšíme. Petr Baláž má vynikající kontakty na celém světě, a vždy pozve do Holíče někoho ze známých legend. V loňském roce to třeba byli mistři světa Mraco Melandri a Carlos Lavado a také Dario Marchetti. Letos, a to podruhé, přijel patnáctinásobný mistr světa a vítěz 122 velkých cen Ital Giacomo Agostini.

O jeho přítomnost byl obrovský zájem a autogramiáda nebrala konce. Zážitkem pro mě byl rozhovor s ním přímo na startu před jízdou kolo slávy. Závody v Holíči se jezdí jako závody pravidelnosti. Měřené jízdy se sčítají, a kdo má nejvíce shodné časy, ten vítězí.

V hojném počtu se zúčastňuji i ženy a jsou často i na stupních vítězů. Velkým zážitkem a zároveň obrovskou ctí pro mne byla chvíle, kdy mi před vyhlášením výsledků předal president Slovenského autoklubu pan Lazár a legenda Peter Baláž broušenou plaketu za dlouholetou spolupráci a propagaci motoristického sportu na Slovensku i  v Čechách.

Je to krásný pocit, když víte, že si vaši dlouholeté práce v motorismu někdo váží. Využil jsem možnosti při moderování i k pozvání na akce konané v Čechách, například na Zlatou přilbu do Pardubic a na Tomíčkův memoriál do Prahy. Dovolil jsem si i slovenské diváky pozdravovat od diváků z České republiky, za což mi bylo poděkováno potleskem. Jsem za takovou spolupráci rád, a moc se těším na Slovensko příště.

Po dvouleté přestávce zaviněné pandemií se opět závodilo na Zámockom okruhu v Holíči na Slovensku tři kilometry od Hodonína, který je již na české straně hranic. Dvacátého srpna se jel již dvanáctý ročník městského okruhu silničních motocyklů. Velikou zásluhu na pořádání této akce má legenda československého motoristického sportu Slovák Peter Baláž a samotné město Holíč.

 

Krásné město, plné zeleně, depo přímo na zámku, kde se ve stejný den slaví pivní slavnosti. Do Holíče letos přijelo asi na 120 závodníků, kteří startovali  v devíti kategoriích. Připomínám, že v těchto závodech nevyhrává nejrychlejší jezdec, ale jedná se o jízdy pravidelnosti. Diváci měli při krásném počasí možnost vidět nejen krásný sport, ale také nádherné motocykly.

Nejvíce se líbily silné a výkonné stroje a sajdkáry, na kterých závodily i ženy. Nejstarší motocykl měl letos v Holíči český jezdec Jaroslav Zatloukal, a sice BSA 500  z roku 1936. Atmosféra v Holíči je každý rok prvotřídní. Po závodech se výsledky vyhlašují ve velikém stanu asi pro250 lidí.

Po návštěvě legendy Itala Agostiniho před několika lety v Holíči, se i tentokrát postaral hlavní pořadatel a legenda Peter Baláž o další kvalitní hosty, Italové Alfio Crespi, a dvojnásobný mistr světa a účastník 137 velkých cen Venezuelan  Carlos Lavado. Na začátku závodu se jelo Kolo Slávy, kdy se divákům představily všechny legendy.

Měly jet pomalu, no ale závodník za řidítky svého stroje, to pomalu ani nejde. Všichni sklidili veliký potlesk a uznání. Po všechny ročníky, co jezdím do Holíče moderovat, jsem poznal mnoho bezvadných lidí, z kterých se mnozí stali mými přáteli. Poslední čtyři roky jezdí do Holíče autor mnoha knih, známý slovenský moderátor a veliký odborník na silniční závody Richard Karnok.

Závody poslední roky moderujeme spolu. Souhra je od začátku fantastická. Moderování využívám i k propagaci české ploché dráhy a naši rodné země. Moderuji i ve slovenštině, čímž jsem diváky dost překvapil. No, napomohly k tomu dva roky vojenské služby, když jsem měl na rotě dvacet vojáků ze Slovenska.

Slovensky jsem vedl rozhovor i s prezidentem slovenské motocyklové federace Peterem Lazarem. Příjemný a přátelský člověk, veliký profesionál, který by mohl být pro spoustu činovníků vzorem. A pak hajdy zpět domů na nabitý podzimní závěr české plochodrážní sezony.

Ústí nad Orlicí – 11. června
Bezmála dvousetletá empírová budova starého nádraží v Ústí nad Orlicí architekta Antonína Jünglinga vzpomíná na staré dobré. Její význam upadl stavbou nové stanice o pár set metrů na západ. Dnes jí zašlou slávu připomínají mezinárodní vlaky eurocity Silesia a Ostravan z Varšavy a Žiliny, které zde zastavují. Cestující, kteří z nich v sobotu vystoupili, nemohli nenarazit na dvojici malých kluků. Na kartónovou krabici si vyložili autogramkarty závodníků na výměnu či prodej. Bodejť by ne, do patnáctitisícového okresního města Pardubického kraje se po dvou letech vrátil slavný závod automobilů do vrchu. Ústecká jednadvacítka!

 

Comeback po dvou letech

Předloni pořadatelům zatrhnul tipec koronavirus, respektive drastická vládní opatření proti jeho šíření. Loni se nesešel dostatečný počet závodníků, nicméně hrozící rozpory na české vrchařské scéně byly přes zimu zažehnány. A už na konci května z Ústí nad Orlicí hlásil, že kapacita sto třiceti vozů je beznadějně naplněna.

Oba podnikaví kluci si mohli mnout ruce, kdyby v nich ovšem nedrželi kornouty se zmrzlinou. Byla výtečná, jak potvrdil spíkr Roman Krejčí, znalec automobilových závodů, jehož hlas provázel obecenstvo přes amplióny od startu až do cíle. Diváci si mezitím užívali procházku depem mezi závodními speciály, řada z nich se vydala vstříc rozhledně na Andrlově chlumu, pod níž je tradičně cíl.

Trať ústeckého vrchu připomíná hada. Ovšem nesmírně dlouhého hada, který narostl do více než tří a půlkilometrové délky. Mezi jeho hlavou a ocasem je výškový rozdíl dvě stě pětadvaceti metrů a jeho tělo se kroutí jednadvacetkrát. Ústecká jednadvacítka má své jméno podle počtu zatáček, s nimiž se borci za volanty automobilů musí popasovat.

Prvně se zde jelo již roku 1971. Místní kopec se vezl na boomu závodů do vrchu začátkem sedmdesátých let a brzy se dočkal statutu mistrovství republiky. Se stovkou škodovkou se zde svezl i Jaroslav Petrák, když jeho malý Jaroušek jezdil ještě v kočárku. Záhy přišel konec konec závodu, ale v šestaosmdesátém zvaly plakáty na další kapitolu historie Ústecké 21.

 

Minulost plus současnost rovná se tradice

Minulost je však přítomná i v současnosti. Jedním z předjezdců sobotního závodu se stal Miroslav Adámek. Legendární závodník v Ústí nad Orlicí vyhrál roku 1976 se svým NSU TT, které hnal od startu za mostem přes říčku Třebovku i tentokrát.

Protože mimo seriálu Maverick Hill Climb, české trofeje a mistrovství republiky v závodech do vrchu byl mítink rovněž součástí šampionátu republiky historických vozidel, před očima pamětníků závodila stejná vozidla jako v prvních ročnících závodu. Není divu, pakliže se jakýkoliv motoristický podnik dočká čtyřiašedesáti repete, skloňovat slovo tradice není chybou.

Litomyšlský závodník Karel Berger zde byl jako mladík svědkem, když Herbert Stenger se svou plackou poprvé pokořil dvouminutovou hranici. O pár let později sám začal závodit, na letošní rok pořídil litrový spider Osella PA21, v jehož kokpitu se slavnému Němci chtěl vyrovnat.

Záměr klapnul na jedničku. Šachovnicová vlajka jej v obou závodních jízdách přivítala dříve, než vteřinová ručička stačila oběhnout ciferník podruhé. Automobily skupiny E2 svým řevem naplnily lesní údolí okolo kapliček křížové cesty, získaly si srdce diváků nejen plameny ze svých výfuků, nýbrž především výkony pilotů ve svých kokpitech.

 

Rekord odolal

Tři roky starý traťový rekord Francouze Sebastiana Petita v sobotu v Ústí nad Orlicí odolal. Nejrychlejším se stal Petr Trnka, který dovedl svou Normu M 20 FC do cíle v souhrnném čase 3:30,0. Osella FA 30 v rukou jeho rivala Miloše Beneše byla pomalejší o zhruba půldruhé sekundy.

Pakliže se Autoklub Ústí nad Orlicí v příštích letech termínem své jednadvacítky jako letos trefí do termínového vakua české ploché dráhy, neváhejte ani na okamžik. Návštěva jednoho podniku, jenž patří ke klenotům českého motorismu, vás dozajista nadchne.