Jak se samozřejmě dočtete v článku, titulek je myšlen s nadsázkou. Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se zúčastnil zájezdu do Austrálie včetně zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Dodnes na to vzpomínám. Členem výpravy byl i Rudolf Grepl, jehož jsem tak trochu přemluvil. Již tam jsme si řekli, že to nemusí být naše jediná cesta po světě.
Dva plochodrážní nadšenci ve věčném městě
Zhruba v říjnu lońského roku jsem nabídl možnost navštívit Itálii a Vatikán také Rudovi, který okamžitě celý nápad s chutí odsouhlasil. Šlo jen o to kdy. Pracovní povinnosti a zima byly příčinou toho, že jsme vycestovali až počátkem května. Pro lepší pohodlí jsme zvolili cestu letecky. Moc jsme se těšili, věděli jsme, jaké krásné památky nás čekají.
V Římě jsme bydleli spolu, a tak je samozřejmé, že se naše povídání večer u kávy týkalo hlavně našeho milovaného sportu, což je plochá dráha. Probrali jsme minulost i současnost, hlavně ve Mšeně. Shodli jsme se, že nám zdejší závody moc chybí. A nejen nám. Bylo to pro nás takové výjezdní zasedání.
Pobyt v Římě a hlavně ve Vatikánu byla jedna velká fantasie. Ruda je stavař a oba jsme nevěřícně kroutili hlavami nad tím, co lidé před tisíci lety bez moderní techniky dokázali postavit. Prošli jsme Vatikánská muzea, slavnou Sixtinskou kapli, kterou vymaloval Michelangelo Buonaroti, kde člověk jen zírá a skoro nedýchá. Co nás ale čekalo v basilice Svatého Petra, předčilo úplně všechno.
V němém úžasu jsme jen tiše a s pokorou sledovali a prohlíželi, co všechno lidé dokázali. Řím nabízí obrovské množství míst, které stojí za to navštívit. Jedno hezčí než druhé. Dalším místem, kde doslova stojíte s otevřenou pusou, je známé koloseum. Na chvíli jsem zavřel oči a představoval si, jak padesát tisíc lidí sleduje zápasy gladiátorů. A závody koňských spřežení, jež při troše fantazie připomenou plochou dráhu.
Zkrátka ohromující. Za čtyři dny jsme nachodili přibližně pětadvacet kilometrů. Obrovský zápřah na fyzickou kondici. Kam jsem se v tomto směru hrabal na Rudu. Mám stejný problém s nohama, jako náš pan prezident, a sice neuropatii, a k tomu ploché nohy, protože jsem plochodrážník. Hůlku nepoužívám.
V Sixtinské kapli oněmíte úžasem a zapomenete i na plochou dráhu
Vše jsem zvládl díky kamarádské pomoci Rudolfa, který mně každý večer mazal nohy speciální mastí. Moc mu za to děkuji. Když jsme na Ruzyni přistáli, padlo to na mně a z haly k autu jsem šel přibližně jako kačer Donald. Celou neděli jsem doma proležel a léčil.
Jak to shrnout… Papeže Františka jsme bohužel nepotkali, abychom ho pozvali do naší krásné země. Celý výlet byl jeden veliký sen, který se změnil ve skutečnost. Všem doporučuji. V neděli doma při léčení jsem zhlédl dva krásné filmy na videu, které ty zážitky jen potvrdily. Romulus a Remus a hlavně Ve službách papeže, při němž mi ukáply slzičky. Díky i přítomnosti Rudolfa Grepla byl celý zájezd zážitek na celý život. Přesto, doma je doma.
Plattling – 19. května
Úřadující mistr světa Martin Smolinski vyhrál výborně obsazený závod O cenu města Plattlingu, který se jel o předminulém víkendu. Martin Málek ovládl B–finále. Bavorský Plattling patří na dlouhodrážní mapě mezi místa z nejtradičnějších. S přestávkami se tu jezdí od předválečných časů, jako jeden z prvních vítězů je tu zapsán legendární Hermann Gunzenhauser, dvojnásobný držitel pardubické Zlaté přilby. V šedesátých létech byl klub i pořadatelem závodu mistrovství Evropy. To bylo v dobách, kdy se ještě nejezdilo mistrovství světa a stát se šampionem starého kontinentu znamenalo nejvyšší možnou dlouhodrážní metu. V současnosti už závody mistrovství světa neumožňují přísnější pravidla. 835 metrů dlouhá dráha v Plattlingu je totiž dokonalý unikát.
Startuje se téměř do zatáčky
Z ptačí perspektivy připomíná cosi mezi kruhem a trojúhelníkem, rovinka zde téměř neexistuje. I na startu už stojí šikmo obvykle nejen jezdec u mantinelu, ale i někteří ostatní, protože stroj je třeba velmi rychle skládat. Krom toho jde o asi nejužší dráhu, na kterých se dnes dlouhá jezdí. I tak se zde stále startuje v šesti. Mimo téma jsou tady i nafukovací vaky, poněvadž, by musely lemovat v podstatě celý ovál. Vzhledem k jeho šíři je navíc na zváženou, zda by ještě plnily roli prvku bezpečnostního, či spíše rizikového. Přes všechny tyto neobvyklosti, se zde vesměs schází velmi kvalitní startovní pole a počet diváků, který mohou mnozí jiní pořadatelé jen tiše závidět.
Uznání určitě patří i pořadatelskému sboru, který vedle běžných příprav řeší ještě jednu ne až tak častou. Dráha se nachází přímo uprostřed města, takže v některých místech jsou sousedící rodinné domky, či budova hasičů přímo za mantinely a vše je proto třeba pečlivě zakrývat plachtami. Stejné je to i s plotem podél rušné ulice Deggendorfer Straße.
Dráha v Plattlingu
Obsazení závodu bylo letos velice kvalitní, polovina jezdců patří ke stálým účastníkům Grand Prix. Z dvanáctky jezdců se každý představil čtyřikrát v jízdách základního rozpisu. Ten pak poslal nejúspěšnější trojici přímo do finále, šest dalších do boje o zbylá tři finálová místa bez ohledu na dosavadní bodový příděl a zbytek se musel spokojit s B–finále. Nás reprezentoval březolupský Martin Málek, který se na této dráze představil už v loňském roce. Tehdy šlo spíš o seznámení se svéráznou tratí, letošní ambice, byť jde hlavně o přípravu na mistrovské závody, tak byly o poznání vyšší. Výsledek ale bohužel nedopadl zcela podle Martinových představ, když jen malý kousek mu chyběl k účasti v A–finále.
Na úzké dráze byly starty velmi podstatným prvkem konečného úspěchu. Šance, že se jezdec, který se není na špici hned v úvodu, v průběhu jízdy probije startovním polem, je v Plattlingu menší, než kde jinde. Právě starty ale nebyly nejsilnější zbraní našeho borce a výsledkem byly čtyři body za jedno čtvrté a dvě pátá místa v úvodních třech rozjížďkách. Poslední jízda základního rozpisu pak byla nejlepší Martinovou v celém závodě. Po tři kola připravoval útok na aktuálního německého mistra Jörge Tebbeho, aby se v poslední zatáčce podjetím dostal před něho na druhou pozici. Osmibodový zisk ho poslal do jízdy poslední šance, kde mu už tradičně nevyšel start a kroužil na páté pozici. Defekt Angličana Appletona jeho možnost účasti v A–finále zvýšil, ale i přes všemožné ataky na Holanďana Zandvlieta mu zůstala třetí postupová příčka zapovězena. Náplastí pak bylo vítězství v B–finále, kde mu poprvé vyšel start alespoň trochu dle představ.
Martin Málek s mechanikem Janem Hlačinou
Vítězem závodu se stal aktuální mistr světa a největší domácí hvězda Martin Smolinski. Závodník, který je českým fanouškům dobře znám, ať už spoluprací s divišovskou Jawou, či řadou vesměs úspěšných vystoupení na našich oválech, byl nejen největším tahákem startovní listiny, ale i suverénem dne. V základní části si vyjel plný počet bodů a svoji formu potvrdil i ve finálové jízdě, kterou vyhrál před krajany Kattem a Tebbem.
Pardubice – 26. září
Je to úplně stejné volby, co volby. Tu méně, onde zase více břichatí pánové, občas i dámy, z reklamních ploch přesvědčivě tvrdí, že právě jenom umí splnit i to, co vám jejich konkurenti ani neslíbí. Nestačí už modré z nebe či hory i s horáky, takže může být třeba civilní kosmodrom v časovém horizontu tří let nebo příslib, že důchodcům bude město ještě platit, použijí-li prostředek veřejné dopravy. Jenže v Pardubicích má předvolební reklama pořádnou konkurenci v plakátu Václava Milíka, jenž jede po zadním kole se zlatou přilbou na hlavě. Pakliže si pospíšíte, až do nedělního dopoledne máte šanci přímo v centru krajské metropole spatřit nejen letošní trofej, ale i její dvě o několik křížků starší sestřičky.
Zlatá přilba za výlohou Lejhancova klenotnictví signalizuje blížící se závod všech závodů
Za třemi zlatými přilbami
Plakát s Václavem Milíkem směle konkuruje volebním žvástům
Je tam jako každý rok! Výkladní skříň Lejhancova klenotnictví zdobí trofej, pro kterou si letos přijede kdosi z šestatřiceti plochodrážníků, kteří se v neděli pustí do maratónu rozjížděk závodu všech závodů. Uspět v nich však není jednoduché, coiž svým způsobem připomíná souboj středověkého rytíře se sedmihlavou saní.
Úspěšný rek se musí náročným sítem probít až do finálové jízdy šesti nejlepších. A poté na jejím startovním roštu zapomenout na minulost a všechno vsadit na zbrusu novou výzvu, v jejímž cíli vítěz bere všechno. V tomto případě nejen nový motocykl Jawa, ale také zlatou krasavici, která si zatím hoví na poduškách a vedle slunečních paprsků se nestydatě koupe i v pohledech kolemjdoucích chodců.
Pardubické architektonické skvosty se rády nechají odrážet zlatou krasavicí
Třída míru, kde se obchod pardubického klenotnického mistra nachází, pulsuje životem již během dopoledne. Hotel Grand, na jejím konci, kde světové plochodrážní kapacity slavily své úspěchy při Zlaté přilbě či tropily nevázané skopičiny, již bohužel na své spojení se slavným závodem může jen vzpomínat.
Křížem přes ulici v budově bývalé Městské spořitelny postavené zhruba před stoletím dle návrhu architekta Františka Roitha, sídlí městské informační centrum. Pochopitelně nabízí prodej vstupenek na celý supervíkend. Nicméně na cestě za historickými zlatými přilbami je nutno průjezdem Zelené brány vstoupit do mnohem klidnějšího světa starého města.
Zde jsou k mání vstupenky na Zlatou přilbu města Pardubice
Pardubický zámek je hmatatelným vysvětlením, proč renesance na sklonku středověku definitivně porazila gotiku. Kroky milovníků ploché dráhy ovšem musí neomylně vést na jeho nádvoří. Jeden z úchvatných portálů vede do současné interaktivní učebny. A právě zde jsou až do neděle vystaveny na odiv zlaté přilby z let 1932 a 1951.
Skromnost kráse neškodí
Až do neděle tudy můžete vejít rovnou do plochodrážního ráje
Oproti zámeckým výstavám z let 2008 a 2013 je ta letošní přece jen poněkud skromnější a to již vzhledem k rozměrům interiéru. Zlatá přilba z dvaatřicátého, jež je přece jen jejím hlavním magnetem, měla pohnutý osud. Rakušan Hans Mayer ji dobyl na DKW 175, tedy stroji nejslabší kubatury. Ve finále navíc ulil start, který musel být opakován, navíc mu k triumfu svým způsobem pomohl i defekt motoru tovární Jawy 175 v rukou Františka Branda.
Rakušanova přilba, jíž Čeněk Lejhanec do pořadové číslice vsadil brilianty a její okraje ozdobil antickými motivy, se náhle před třemi lety objevila na aukčním portálu e-bay. Loni rada Pardubického kraje zvýšila pardubickému muzeu příspěvek na provoz o dobrého čtvrt miliónu korun, aby mohlo vzácnou trofej zařadit do svých sbírek.
To je ona, zlatá přilba Hanse Mayera!
A tak zájemci z řad plochodrážních fanoušků mají naději, že ji budou vídat častěji. Možná dokonce než její o šestaosmdesát let mladší sestřičku, jíž stále obdivují na třídě Míru. Pro ni si totiž v neděli dopoledne přijede červená bugatka a dvě dlouhovlasé dívky ji odvezou na svítkovský stadión. A její další osud je ve hvězdách, protože nemusí skončit na hlavě Václava Milíka, který se přece jenom čas od času se svou loňskou zlatou přilbou objeví na veřejnosti.
Na zámecké výstavě nepřišel zkrátka ani Jan Lucák
Výstava na pardubickém zámku prezentuje již jen jednu další zlatou přilbu, a sice poslední kousek z dílny Čeňka Lejhance z roku 1951. Tu ukořistil Jan Lucák, jehož půllitrový JAP je zde rovněž k vidění. Vystavena je také dvěstěpadesátka Grizzly z konce dvacátých let, kterou vodil zřejmě Zdeněk Herrman. Také pochopitelně Jawa Evžena Erbana, jež v třiasedmdesátém dovezla vítězně do cíle jeho bratrance Milana Špinku. Vypůjčil si ji, protože svou vlastní zadřel v semifinále. A pak, že nejhorší kšefty jsou s vlastními příbuznými!
Návštěvníci spatří také další trofeje, závodnické výstroje či programy a jiné dokumenty. Na velkoplošné obrazovce si prohlédnou spoustu digitalizovaných snímků, které se však míhají přece jenom v rychlém tempu na vkus zejména starších lidí. Pakliže si chcete ale odnést nějakou památku do sbírky, vezměte si vlastní fotoaparát.
Jawa Evžena Erbana, která roku 1973 dovezla do cíle vítězně Milana Špinku
Milá paní z bohatě zásobeného muzejního obchodu na dotaz po jakémkoliv suvenýru ze zlatopřilbové výstavy jen se smutným úsměvem kroutí negativně hlavou. A když už jsme náš článek zabarvili do mírně kritických tónů, škoda že v době oslav století republiky, kurátorka nepřipomněla osobu Franty Juhana.
Zejména v současných dnech výročí mnichovské zrady, kdy se před padesáti lety Čechoslováci drsně přesvědčili, že i demokratické velmoci mají své dny, by to bylo na místě. Franta Juhan se zlatou přilbou na hlavě v uniformě četaře naší armády i po osmdesáti letech připomíná odhodlání našich předků postavit se nacistické hrozbě se zbraní v ruce.
Navzdory své skromnosti výstava na zámku rozhodně stojí za shlédnutí
Herman Gunzenhauser byl sice první, kdo vyhrál Zlatou přilbu Československa dvakrát, ale u tehdejších sportovců z Říše byly nacistické projevy běžné. Kupříkladu Kurt Füglein, vítěz lounské plošiny z roku 1933, nesměl další rok na Strahov, protože kdesi pozdravil pořadatele hajlováním. Nicméně doba byla taková a Heil Hitler se v Německu neslo se stejnou samozřejmostí jako později naše Čest práci. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!
Pardubice dýchají zlatou přilbou
Pardubice žijí Zlatou přilbou nejen u Lejhanců
Nákupní palác, jehož podoba se ještě s názvem Prior dostala i do plochodrážních programů, tepe rušným životem i během ranních hodin všedního dne. Závod všech závodů je zde připomenut motocyklem v malé ohrádce před zvětšeným plakátem poblíž prodejny Intersport.
„Těší se na vás Jiří Štancl, Tomáš Topinka, Václav Milík a další,“ láká ženský hlas z tlampače na autogramiádu, která se tu má konat v sobotu dopoledne. Poněkud zarazí absence Milana Špinky ve výčtu inzerovaných jmen.
Vítěz pětadvacátého ročníku je totiž dodnes jediným rodilým Pardubičanem, který si domů odvezl zlatou přilbu. Světlo světa totiž spatřil v přízemním pokoji domu svých rodičů v Jesničánkách. V době svého triumfu však již jezdil v barvách Rudé hvězdy Praha. Václav Milík tak byl prvním vítězem Zlaté přilby startujícím za pořadatelský klub, nicméně jeho křik po příchodu na svět se rozlehl čáslavskou nemocnicí.
V nákupním paláci
Ať tak či onak, Pardubice již naplno žijí svým plochodrážním víkendem. A jejich centrum stojí za návštěvu ještě před cestou do Svítkova. Možná vás symbolicky sveze městský autobus s reklamními polepy zvoucími na závod všech závodů. A budete-li mít štěstí, dost možná na vás zpoza volantu své dodávky zatroubí Jaroslav Petrák, chystající se v rámci sedmdesáté Zlaté přilby města Pardubice na své vlastní jubileum. Během nedělního poledne se totiž vydá na slavnostní nástup již podvacáté.
Balakovo – 25. dubna
Prvním z čtveřice semifinálových závodů zítra v ruském Balakovu startuje letošní evropský šampionát jednotlivců. Zatímco Matěj Kůs a Zdeněk Holub se na východ vypravili letecky, Ondřej Smetana v neděli usedl do dodávky vedle svého otce Radka a dalšího mechanika Milana Mihule, aby na bezmála tři tisícové štrece vzpomínal na pohodu cestování po středoevropských stadiónech.
Naložená dodávka před nedělním odjezdem
Přestávka kdesi v Rusku
„Je to hustý, můžeme bejt‘ rádi za to, co máme,“ svěřuje se pražský závodník už z cílové destinace své cesty. „Jeli jsme dva dny čistý jízdy a k tomu jsme byli jedenáct hodin na hranicích. Nechtěli nás pustit, přitom tam žádná fronta nebyla. Prostě se jim nechtělo. Zážitky mám hlavně z ruských řidičů, kdo za to vezme, ten má přednost. Ale ovál v Balakovu vypadá nádherně upraveně.“
Milan Mihule v Balakovu
Foto: laskavostí Ondřeje Smetany a Milana Mihuleho
Určitě jsem více než dvacet let v továrně Jawa Divišov nebyl. Nikdy jsem na tento světový výrobek nedal dopustit. V roce 1976 jsem byl v Mariánských Lázních u toho, když se v boji o titul mistra světa na dlouhé dráze objevilo pět nových čtyřventilových motorů. Čtyři zasáhly do bojů o titul a jeden byl náhradní. Ivan Mauger získal titul mistra světa, Ole Olsen druhý, na dalších dvou jeli ve finále naši Jiří Štancl a Zdeněk Kudrna. Tehdy bronzový Egon Müller jen mlsně pokukoval na nový stroj, který si ke stupni vítězů nechal přivézt právě Ivan Mauger jako způsob poděkování Jawě.
Jawa získala mnoho světových vavřínů. Jezdili na ni zmiňovaní Mauger, Olsen, ale také Rickardsson, Lee, Tatum, Loram, Riss, Wigg, Štancl, Dryml a veliká řada dalších kvalitních světových i našich jezdců. Jawa porážela Goddeny, Weslake, GM, byla jediným světovým výrobcem kompletních motorek na plochou dráhu. Sám jsem na ni celou karieru jezdil a později, když jsem začal moderovat, bylo pro mě ctí o Jawě hovořit a byl jsem nesmírně pyšný, když Jawa v závodech uspěla.
Pak ale přišla doba temna a pro mě nepochopitelně začala tato značka ztrácet ve světě pozice. Bylo mi z toho a je, nesmírně smutno. Nemohu se smířit s tím, že by Jawa navždy zanikla. Před třemi lety začala Jawa znovu dýchat. Do role zachránců se dostali nový majitel Stanislav Diatka, Ota Kmínek a celý další kolektiv lidí, kteří se pokouší dostat před lety slavný výrobek tam, kde je jeho místo, tedy mezi světovou elitu.
Při mistrovství České republiky v Mariánských Lázních jsem měl pana Diatku u mikrofonu. Po rozhovoru jsem ho požádal, zda mohu do Divišova přijet na návštěvu. „Kdy budete chtít,“ tehdy odpověděl. Toto pondělí jsem vzal s sebou ještě dva kamarády, kteří se plochou dráhou zaobírají, rozumí ji a měli veliké přání Jawu navštívit. Jirku Nováka a Jirku Bradnu.
Pánové Diatka a Kmínek nás přijali nádherným způsobem. U kávy jsme probrali mnoho otázek a zajímavostí kolem ploché dráhy i samotné výroby plochodrážních motorek. Pak následovala prohlídka výrobny. Klobouk dolů před lidmi, kteří dokážou ve skromných podmínkách vytvořit tak nádherný stroj, jako je plochodrážní motorka.
Po prohlídce, která v nás zanechala silný dojem, jsme odjeli na společný oběd na Radnici, kam nás pan majitel pozval, kde jsme ve výměně informací pokračovali. V Jawě mají určité plány, jak dál, hovoří i o pronájmu motorů, celých motorek atd. Moc se mi ten nápad líbí.
Pracovníci u strojů i samotné vedení firmy na mě udělali ten nejlepší dojem. Ze všech čiší odhodlání a chuť se poprat s překážkami. Z pana Diatky je cítit nadšení a má v sobě človíčka. Obdivuhodné v jeho věku. Čeká je všechny práce, práce a zase jenom práce. Další závody, třeba světové finále v Mariánských Lázních 16. července ukáže, jakým směrem se Jawa nadále bude ubírat. Přeji Jawě, aby se vrátila tam kam patří. Bude to běh na dlouhou trať.
Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.
Hadi, pavouci a řezané pivo
Národní park v Austrálii
Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.
Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota. Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky Daring River nás přivedlo do cíle.
V buši moje auto a auto Rudy Grepla
Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.
Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.
Češi v Broken Hill
Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali do Singapuru.
Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo
Před světovým finále v Milduře
Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.
Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.
Hotel Marina Sunds v Singapore
Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům. Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.
Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.
Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou
Pohled ze 460 metrů rovnou dolů
V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!
Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.
Mrakodrap v Dubaji
A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.
Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.
Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.
Směr Praha!
To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!
Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!
