Přelouč – 26. prosince
Mistrovství republiky na ledové dráze nemá opět žádné pevné termíny. Jako v předchozích letech stojí v kalendáři poznámka o upřesnění na základě vývoje povětrnostní situace. A protože pro ledaře nevypadá nikterak příznivě, je potřeba vyrazit na sever. Jako Lukáš Hutla.

 

Novoty, novoty, samé novoty

„V létě jsem se připravoval na zimu,“ usmívá se Lukáš Hutla nad obligátní otázkou pro ledaře na prahu nové sezóny. „Chodil jsem do posilovny, abych měl sílu. Od září jedu, makám na fyzičce. Jsou noví sponzoři. Jednu motorku mám komplet novou. Novej rám, jeden motor od Tondy, jeden další půjčenej. Nová hlava, má spodek, z výjezdu má sílu. Nový dečky.“

A na nich nový design s převažující modrou. „Sponzoři platí, proto mám nový barvy, ale svou oranžovou jsem si zachoval. Ta je rodinná barva. Ale prostě to tak je, až mi někdo dá milión, budu třeba růžovej (smích).“

 

Směr Švédsko

Na rozdíl od loňské improvizace s comebackem během závodní pauzy, nyní evidentně všechno zapadá do sebe. „Deset kilo jsem od léta shodil,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Měl jsem devadesát sedm na váze a to už byl extrém.“

Přeloučský ledař je připraven vyrazit na led, ale bohužel musí za ním cestovat daleko. „Přes Vánoce rodinná pohoda,“ říká. „V neděli ráno ve dvě odjíždíme, uvidíme, kam pojedeme. Jestli na jezera u Gävle, jeden Holanďan nám je poradil. Ale začíná obleva, uvidíme, jak se to vyvine.“

 

Závodní plány

Po tréninku se vrátí domů, ale záhy přijdou závody, sedmnáctého nastoupí s Filipem Jägrem v Masarně v National Pair Cup. „Teď jedu s vlekem, motorky nechám u Anny,“ plánuje Lukáš Hutla. „A za čtrnáct dnů přiletím o půl třetí a přejedu do Masarny. Přespím a pak pojedu čtvrtou a pátou ligu, letos to jsou jednotlivci, švédskej pohár. Budou se mnou Modus a Radim Lamberský, slíbili mi, že se mnou pojedou celej rok.“

Petříkovice – 23. prosince
Neříkejte mu, že letošní Vánoce budou opět bez sněhu. Dnes odpoledne dal na běžkách jen patnáct kilometrů jen proto, že haldy bílého nadělení zasypaly projeté stopy. Vše se pro něho změní v rádu hodin. Jan Kvěch se totiž vydává na velkou cestu, o níž se spisovateli Bohumilu Říhovi před nějakými sedmdesáti lety mohlo jen zdát. Ostatně úřadující český šampión na rozdíl od svého knižního jmenovce Tichého již dávno není předškolákem. A místo k babičce do fiktivních Koníkovic má namířeno na druhou stranu Zeměkoule.

 

„Na kolo je moc zima, ale za barákem máme sníh,“ nemůže si Jan Kvěch vynachválit rodnou Šumavu pro zimní přípravu. „Jezdíme každej den. Dneska ale jenom patnáct kiláků. Nebyly projetý stopy, včera napadlo hodně sněhu. Jinak dáváme dvacet, pětadvacet.“

Zítra si v rodinném kruhu užije rozzářený vánoční stromeček. Pokud se ale u Kvěchů bude odstrojovat na Tři krále, jak velí tradice, ruku k dílu rozhodně nepřiloží. O dva dny později s ním totiž dopravní letadlo usedne na ranvej v australském Adelaide.

„Pětadvacátého ráno letím z Prahy do Dauhá,“ přibližuje své plány. „A odtamtud do Adelaide. Cesta bude dlouhá, zabere dvacet dva hodin. Ze zimy do vedra to bude asi šok. Dnes na Kvildě bylo mínus pět a v Austrálii je plus třicet tři. To je rozdíl.“

Aklimatizaci plánuje řešit operativně. „Zimní bundu si asi brát nebudu, jen tričko a kraťasy,“ neztrácí Jan Kvěch svůj pověstný humor. „Osmadvacátýho a devětadvacátýho mám dva závody. V Milduře a v Adelaide, pak nevím, odpočnu si.“

Jeho návrat jej do studené Evropy vrátí až po krkonošském soustředění Olympanů. „Budu zpátky až osmnáctýho ledna,“ svěřuje se. „Krkonoše nestihnu. Ale běžky jsem si vynahradil sám. Od tý doby, co je tady sníh, jezdím na běžkách. A za těch čtrnáct dnů mám hodně naběháno.“

Zlín – 22. prosince
Personální stav české ploché dráhy se letos dostal na historická minima. Shodou nešťastných okolnost í se klíčové finále českého šampionátu nemohlo obejít bez hobíků, dvěstěpadesátek i pomoci ze zahraničí. Napřesrok ale přebor dostane novou posilu.

 

Filipu Hromasovi je dnes šestadvacet. Byť by jeho příjmení mohlo prozrazovat napojení na Divišov, není tomu tak. Byť ve středočeském městysu na dohled od bájného Blaníku jeho závodní příběh vlastně odstartoval.

„Děda mě sem ve třinácti vzal na závody,“ říká Filip Hromas, jenž záhy po svém zážitku zamířil do Březolup. „V šestnácti jsem seděl poprvé na plochodrážní motorce, kterou mi půjčoval Petr Popelka. Rok jsem se vozil, ale moc jsem se neposouval. Skrz svůj blbý přístup jsem to vzdal.“

Závodní motory slýchal z bezprostřední blízkosti i nadále. „Přišla éra rallye,“ nepřekvapí Filip Hromas pocházející od centra legendární Barumky a dalších epických soutěží. „Jezdil jsem soutěže jako řidič i spolujezdec. Až jsem se, i když pozdě, dostal zpět na plochou dráhu. Koupil jsem si motorku GM a příští rok bych chtěl zkusit přebor republiky.“

Letos si Filip Hromas vyzkoušel kostěnický ovál, byl také na rozlučkách v Kopřivnici či v Divišově. „Chci poděkovat všem, co mě podporují,“ říká. „Lidem, kteří mi pomohli k tomu, aby plochou dráhu jezdit šlo, jako je například Jan Macek. A celé své rodině.“

Žatec – 26. listopadu
Letošní česká sezóna stopětadvacítek v jeho podání se té loňské podobala jako vejce vejci. Pravda, seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup se pořádně nerozjel, aby byl skrečován. Oba mistrovské seriály proběhly prakticky dle plánů. Skončily se stejným výsledkem. Karel Průša se ale v nejslabší české plochodrážní kubatuře radoval z titulů naposledy.

 

Faktor hmotnosti má svou váhu

„Sezónu hodnotím suprově,“ rozjasní se Karel Průša při zmínce o jeho titulech na krátkých i klasických oválech. „Závody mi sedly, dráhy sedly. Trošku mě štve, že zrušili Mini Cup. Měl bych tři tituly. Mám dva, to mi stačí (smích).“

Vážně bylo všechno tak jednoduché? „Chabařovice se mi nepovedly,“ vrací se k tropické neděli na konci června. „Dělal jsem hodiny. Na velký dráze mě letos zlobil Kuba Hejkal. Na malý Kuba, Matěj Tůma, Marek Ziman. Ten jel pěkně. Vyrostli mi soupeři. V Praze jsem se na posledním závodě bál, že mě Marek porazí, ale nakonec ne. Porazil mě ve Slaným na velký.“

Předloni se mu v Pardubicích na krku houpala bronzová medaile z evropského poháru, první a zároveň poslední. „Bylo to proto, že další rok jsem byl na stopětadvacítku těžkej,“ vysvětluje. „Poláci maj‘ o třicet kilo míň než já. Těm to letí, mě stopětadvacítka neuvezla. Ptal jsem se jich, kolik vážej. Říkali jednatřicet kilo a to jim je třináct.“

Za dva roky se toho změnilo hodně. „V Pardubicích jsem byl tehdy jako oni,“ potvrzuje slánský závodník. „Vážil jsem podobně a oni to ještě moc neuměli. Mezitím se plochou dráhu naučili. Já ztěžknul a už to šlo dolů.“

 

Zkušenosti v SGP4

Takže víme důvod, proč se Karel Průša se svým otcem rozhodl, že stopětadvacítky leží už jednou provždy v jeho závodnické minulosti. „Jo, jo,“ zní z jeho úst ještě jedno potvrzení. „Myslím, že už to nemá cenu, budu ještě těžší. Tak už jenom dvě pade.“

Čtvrtlitry ostatně přináší jedinou možnost. „Pětistovky nemůžu,“ krčí Karel Průša rameny. „Až za dva roky, když mi bude patnáct. Zkoušel jsem to. Ale to byla tátova stará motorka. A ještě utlumená takže to bylo slabší.“

Vyzkoušel také motocykl specifikace SGP4. „Přirovnal bych ho spíše ke krosce,“ líčí. „Když jsem ubral, rychle to brzdilo. Motor neměl setrvačnost. Hlavně motorka byla na malejch kolech. Jelo se mi na ní dobře, ale bylo to jako na éčku. Musel jsi pořád držet a nesměl jsi vrkat.“

Nicméně ve světovém poháru SGP4 na tom nikdo ze soupeřů nebyl jinak. „Bylo to pro každýho stejný,“ souhlasí Karel Průša. „Rozhodovalo se v jezdeckých možnostech. Do motoru jsi nesměl šáhnout, byly zaplombovaný. Jedině jsi moh‘ měnit převod, sedačku a řidítka.“

Kategorie SGP4 ale nemá prozatím u nás budoucnost. „Kdyby tady byl mistrák, asi bych jel,“ reaguje slánský závodník. „Jsem Čech, tak bych ho měl jet.“

 

Jedině dvěstěpadesátka

Za daných okolností dvěstěpadesátka přináší jedinou možnost. „Je tam rozdíl,“ porovnává ji Karel Průša se stopětadvacítkou. „Ale ne extrémně velkej. Spíš v rychlosti, na startu v sílem motoru. Dvěstěpadesátka se líp ovládá, je rychlejší a plynulejší.“

Skákat z jednoho motocyklu na druhý mu nepřinášelo potíže. „Ani žádnej velkej problém nebyl,“ přitakává. „Moje zkušenosti ze stopětadvacítky jsou znát. Jak bych to zapomněl, když jezdím na plochý dráze sedm let?! Nebyl problém to střídat, motalo se mi to ale v hlavě, myslím, že sezóna 2025 bude lepší.“

Ve čtvrtlitrové kubatuře jezdil letos nejen český šampionát, v jehož klasifikaci skončil druhý. Reprezentoval v mistrovství světa a Evropy. A pokud to šlo, zasáhnul i do přeboru či juniorky.

„Hodnotím to hodně dobře,“ nemusí být Karel Průša skromný. „Dostal jsem se do finále mistrovství světa, to jsem byl šťastnej, ne Evropě jsem se nekvalifikoval až z rozjezdu. Ve dvojicích se mi první závod podařil, Krško a Praha byly horší. Buď jsem nejel já nebo motorka, těžko říct. Určitě je co zlepšit do příští sezóny.“

 

Budou Vánoce

Roku 2025 uvidíme Karla Průšu za řidítky motocyklu s čtvrtlitrovým motorem, ale jak bude sezóna vypadat? „Ještě nevím,“ odtuší. „Nechám se překvapit. Zatím není kompletní kalendář, nemůžu přesně nic říct. Určitě budou závody, tréninky taky. Bude to nabitý.“

S dvěstěpadesátkou může i do českých závodů pětistovek. „Jedu v nich s těma silnějšíma,“ spatřuje přínos takové konfrontace. „Mám se koho držet, to je nejlepší trénink. Když bude čas, určitě pojedu. Někdy se dá půllitrům stíhat, když jsou slabší jezdci, dokážu je i předjet. Ale Bubbu jsem nepředjel (smích).“

Do jara ale zbývá ještě dost času. „Závodní přestávku trávím dobře,“ usmívá se. „Těším se na Vánoce. Fyzická příprava musí bejt. Cvičím, běhám, dělám ještě atletiku a kickbox. Když jsem ve škole, na motorkách pracuje taťka. Teď má hodně aut v servisu. Když mám čas, s motorkama mu pomáhám.“

 

---

Karel Průša děkuje:

„Sponzorům, mám jich dost. A taťkovi a mamce.“

---

Žarnovica – 19. listopadu
Se závodním světem ploché dráhy se rozloučil poměrně brzy. Na motocykly ale nezanevřel. Celý život se mu obrátil naruby den po jeho červnovém svátku. Vyjížďka skončila brzy. Bohužel setkáním s odporným zmrdem, který jej svým autem srazil a pak jej nechal bez pomoci ležet v bolestech na silnici. Ján Mihálik statečně bojuje, aby se mohl postavit zpátky na nohy.

 

V sezóně 2020 už Žarnovica nepokračovala v české extralize ani v koalici s INTERTEAMem Vladimíra Vopata. Ján Mihálik ale hájil barvy klubu v první lize. Byl čtvrtým nejlepším juniorem v Čechách a třetím na Slovensku. Po zářijové juniorce v Žarnovici jsme ho ale už na oválech neviděli.

„Byly problémy s covidem,“ vysvětluje, kam se vytratil. „Mohl jsi být jen tam, kde jsi bydlel. Pracoval jsem, otec, bratr a mechanici taky. Bylo toho dost. Roli hrály i finance, to si nemusíme lhát, plochá drahé není laciný sport. Ale stále jsem si říkal, že nic není ztracené.“

Nakonec ale bylo. „Přemýšlel jsem o návratu,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Ale měl jsem už rozprodané věci. Skončilo to, ale na závody chodím stále. Ale už jen jako divák.“

 

---

Vážné následky nehody:

Ján Mihálik nemohl po nehodě dýchat, protože fraktura klíční kosti zapříčinila pneumotorax. Mnohem zapeklitější bylo, že si zlomil obratel L1. Jeho úlomky se zapíchly do míchy a její otok měl na následek necitlivost obou nohou.

---

Pořídil si cestovní motocykl. „Stalo se to v Žarnovici,“ vrací se k osudnému ránu pětadvacátého června. „Jel jsem k dálnici směr Nová Baňa. Je tam blbá křižovatka, bývají tam pravidelně nehody, nikdo s tím nic nedělá, minulý týden tam přejeli chodce.“

Nyní na kritické místo doplatil i bývalý žarnovický plochodrážník. „Jel jsem po hlavní,“ líčí. „Z vedlejší mi tam vjelo auto. Snažil jsem se brzdit. Na motorce je přední brzda hlavní kvůli těžišti. Brzdil jsem oběma. Proto mě to vzalo do smyku, přeletěl jsem přes řidítka a vletěl do značky.“

Viník od nehody zbaběle ujel, aniž by přivolal pomoc. „Ležel jsem pod značkou na boku,“ vypráví Ján Mihálik. „Bolel mě celý člověk, nemohl jsem dýchat. Dal jsem si přilbu z hlavy dolů., ani jsem si ji nerozepnul chtěl jsem dýchat. Nevěděl jsem, co se děje, nemohl jsem se otočit. Naštěstí se kolem vracela záchranka z noční.“

 

---

Dobří lidé pomáhají:

Ambulance s vážně zraněným Jánem Mihálikem odhoukala do Banské Bystrice. Od té doby byl hospitalizovaný Levicích a v Bratislavě. Do pětadvacátého října potom v Kováčové a udělal velké pokroky. Rehabilitace je nejen dlouhá, ale především nákladná. Lidé jej podpořili nejen při závodech, ale další poslali finanční pomoc přes Donio.

---

Viník nehody se dodnes nepřihlásil a policie jej nedopadla. „Co naděláš?“ krčí Ján Mihálik rameny. „Neuděláš s tím nic. Takoví debilové prostě dnes jezdí…“

Se sebou ale dělá hodně, maká, aby se postavil zase na nohy. „Dvakrát týdně jezdím cvičit do Bánské Bystrice. Založil ho vozíčkář, věnuje se případům s poraněním míchy. Už umím hýbat nohama, od půlky pasu dolů je necítím. Umím hýbat se stehny, doma mám bradlák. Neudržím kolena, mám udělané dlahy, abych jen neseděl a neležel.“

Léčba je nákladná, za závodníka nezapomněli jeho přátelé, kolegové a pochopitelně ani SC Žarnovica, jenž při závěrečné extralize organizoval výběr finanční pomoci. „Předminulý měsíc jsem byl v národním rehabilitačním centru v Kováčové a založil jsem sbírku, která za pár dnů končí,“ dodává Ján Mihálik, že ani on sám nesedí s rukama v klíně. „Dělám všechno pro to, abych dělal pokroky. A postavil se zase na nohy.“