V neděli 18. února zemřel ve věku 76 let v budějovické nemocnici Jan Holub, legendární jihočeský plochodrážník a mistr republiky jednotlivců z let 1968 a 1969. My, kteří jsme jej znali blíže, jsme sice věděli, že se potýká s dýchacími problémy a navštěvuje doktory a občas i pobývá v nemocnici, ale že to Honza vezme takhle rychle, to jsme nečekali. Dovolte, abych jménem všech, kteří jej znali a měli rádi, krátce zavzpomínal na tuto legendární postavu plochodrážního stadionu na Dlouhé louce v Českých Budějovicích.
Jeho jméno je spjato především s Rudolfovem, ale pocházel z Dolních Chrášťan poblíže Netolic, kde prožil svá klukovská léta. V Rudolfově se ocitl až díky své ženě, která odtud pocházela a společně si tu upravili domek po jejích rodičích.
Do světa plochých drah vstoupil v roce 1960 a od roku 1964 do roku 1975 patřil mezi naší nejužší plochodrážní špičku. V roce 1967 se probojoval do světového finále jednotlivců ve Wembley, v letech 1968 a 1969 získal titul mistra republiky jednotlivců. V roce 1969 šel jako jeden z prvních našich jezdců a přes všechny problémy, které ona doba s sebou nesla, jezdit do anglické plochodrážní ligy, kde velmi úspěšně působil v letech 1969 a 1970. Nebýt totalitní normalizace, byl by tam zůstal i déle, jenomže doba byla zlá, existenční starosti měli i vysocí straničtí funkcionáři a kdo by si pálil prsty orodováním za nějakého ušmudlaného motocyklistu z Budějc. Tak zůstal doma, ale dával o sobě stále vědět.
V roce 1967 mu účast ve Wembley znemožnilo nešťastné zranění ze Zlaté přilby v Pardubicích a satisfakce za tuto životní smůlu se bohužel nikdy nedočkal. Jak chutná světové finále však poznal v letech 1968 a 1970 jako člen družstva ČSSR, které přivezlo shodně čtvrtá místa. V letech 1972 s Jiřím Štanclem a v roce 1974 s Honzou Hádkem z Plzně byl účastníkem světového finále dvojic, ve kterém dosáhl na šesté a sedmé místo.
Po krachu českobudějovické plošiny v roce 1973 odešel jezdit do Plzně a v následujících letech přivedl plzeňské družstvo k titulu vicemistra republiky. Nad jeho kariérou se zavřela voda v roce 1976 v Zohoru, ale bez ploché dráhy nezůstal. Syna Jana dovedl ke dvěma titulům mistra republiky juniorů a poté ještě brázdil Evropu křížem krážem s vnukem, Janem Holubem třetím. Ještě před pár lety byl schopen naložit Honzíka s motorkama a pádit do Krška na rozjížďku mistrovství Evropy, odtud bez odpočinku zpátky k nám na ligu a po pár hodinách znovu na Balkán do Chorvatska na juniorský šampionát jednadvacítek.
Jeho domovským stadiónem byl Městský stadion na Dlouhé louce v Českých Budějovicích poblíže areálu Vysokých škol. Ten mu bohužel zůstal hodně dlužen. Když jel své nejslavnější závody a tleskali mu diváci po celé republice a Evropě, na Dlouhé louce se nezávodilo, nebo téměř nezávodilo. Přesto byl po řadu let tváří českobudějovické ploché dráhy a jejím představitelem, který se nesmazatelně zapsal do myslí svých závodních kolegů, soupeřů a příznivců ploché dráhy.
Moc těžko se říká poslední věta: „Honzo sbohem!“
