Silvestr – 2023
Konečně vyhrajete Zlatou sthu. Aplauduje vám plný svítkový stadión. Spoustu gratulantů a mezi nimi nikdo menší než Ove Fundin, který vás dekoruje hlavní trofejí. Hymnu hrají jen a jen pro vás. Všude jen samé úsměvy. Všude? Pavel Fišer zvěčnil svým Canonem něco jiného. Ale považte, že otec i přítelkyně Daniela Klímy nejsou žádní škarohlídové a smějí se nejen poslední den roku.
Silvestr – 2023
Být továrním závodníkem, je terno. Tým se o všechno postará. Ale kázeň musí být, to je hlavní. Těžkou soudit, jak to chodí u libereckých éček. Každopádně snímek Štěpána Ševčíka může napovědět, kterak to bylo s ostříháním vlasů Adama Nejezchleby.
Silvestr – 2023
Miroslav Rosůlek žije u ploché dráhy celý svůj život. Vášeň pro sport levých zatáček z něj udělal uznávaného trenéra, jehož slova hltají nejen nejmladší kolibříci. Že rád rybaří, zůstávalo dlouho tajemstvím. Až do letošního léta, kdy se ve slánských boxech chlubil kapitálním úlovkem. A David Hrbek byl ve střehu.
Nástup závodníků před hlavní tribunou před začátkem závodu patří ke koloritu ploché dráhy. Diváci pohlédnou do očí aktérům nadcházejícího dramatu, které jim spíkr představí. Funkcionáři účastníkům potřesou rukama, v případě větších mítinků předají igelitky. Záleží na gustu a vkusu každého organizátora. Něco na zub či lahvinka, tu a tam kniha, místní suvenýry. A také upomínkové předměty, které mohou po letech potěšit i historiky a sběratele.
Polovina padesátých let přinesla československé ploché dráze zásadní obrat k lepšímu. Svazarm obnovil šampionát republiky jednotlivců, divišovské ESO produkovalo dostatek plochodrážních speciálů. Vrcholem pořadatelských snah začaly být mezinárodní seriály.
Jeden zjara, druhý na podzim. Vrchol představoval závod na Strahově, kde cizinci startovali všichni. Jinak se rozdělili do dvou skupin, které cestovaly na ostatní stadióny. Za soupeře měly domácí špičku, jíž zpravidla doplňovali domácí borci.
V září čtyřiapadesátého dorazila pestrá mezinárodní společnost do Ostravy na nově vybudovaný stadión Tatran. V sobotu se konal trénink a první jízdy, zbytek programu připadl na neděli. Čtyřicet tisíc diváků bylo svědky převahy zahraničních plochodrážníků. Nejlepší z našich byl Miloslav Špinka, jenž se umístil na sedmé příčce.
Finále opanoval Švéd S. O. Andersson, který se do cíle přiřítil v čase 89,9 sekundy. Na stupních vítězů s ním stáli dva častí hosté našich oválů tehdejší doby, Angličan Bill Kitchen a Rakušan Karl Killmeyer. Hutnictví a hornictví bylo na Ostravsku všudy přítomné.
Mezi upomínkovými předměty byl i hornický kahan s vyrytým nápisem Mezinárodní plochá dráha OSTRAVA 1954. Němý svědek pochopitelně nemůže vyprávět o příčinách, proč má poškrábané tělo a prasklé sklíčko. Žárovička má neporušené wolframové vlákno, ale čert ví, je-li původní. Ve sbírce ale suvenýr dělá parádu i tak.
Zato dřevěná plaketa s vypálenými nápisy PLOCHÁ DRÁHA a BRUNTÁL 1957. krásou rozhodně neuchvátí. Ani řemeslným provedením. Kunsthistorik by ji dost možná označil za kýč. Na druhou stranu nevíme, zda se jedná skutečně o oficiální předmět pořadatele, nikoliv něčí soukromou snahu si připomenout závodní zážitek.
Ale pak je tu historie. I velký pamětník nevěřícně pokrčí nos nad destinací, kde se závod konal. Bruntál? Bruntál? Úžasné okolí, krásné město, půvabný zámek, další památky a spousta soch. Sudetští Němci tu před válkou jezdili motoskijöring, ale plochá dráha?
A přece ano. K československé plochodrážní scéně v padesátých letech patřily závody katalogových či sériových strojů. Dnes bychom mohli brát jako předchůdce flat tracku, byť ve více plochodrážní fazóně.
A tak se jednoho červencového dne se v Bruntále sešlo dva tisíce diváků, aby zhlédli plochou dráhu dvoutaktních strojů. Jistý M. Vaculík o ní krátce referoval na stránkách Světa motorů. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Olomoučana Brože, kdežto stopětasedmdesátky vyhrál ostravský Zdeněk Dominik, jemuž sudičky daly do vínku promluvit do ploché dráhy mnohem více.
Kdo ví, zda si onu nepůvabnou plaketu odváželi také oni. Nicméně dnes se jí dá vytknout jediná věc. Chybějící přesný datum.
Pardubická Zlatá přilba bezmála sto let od svého prvního ročníku uspokojuje potřeba sběratelů v mnoha oborech. Filatelisty, vždyť měla dokonce svou vlastní poštovní známku, faleristy širokou škálou odznaků. Pak tu jsou programy, pohledy a další tiskoviny. Ostatně také hlavní trofeje, jejichž osudy bývají také spletité.
A také plakety. Tato pochází z jubilejního ročníku z roku 1963. V dramatickém finále sebral Antonín Kasper triumf Angličanu Martinu Tatumovi. Stal se posledním vítězem na travnatém závodišti. A na dalších deset let jediným Čechoslovákem, než se husarský kousek s triumfem v závodě všech závodů povedl Milanu Špinkovi.
Březolupy – 29. prosince
Březolupský koncept závodů na oválech je tři roky stejný. Na jaře flat track a na podzim plochodrážní Slovácký ovál. V sezóně 2024 zůstane zachován jenže v obráceném sledu. A do toho čeká klub křest knihy o dějinách jeho oválu.
Zhruba dvousetstránková je prozatím k mání za čtyři stovky na březolupském obecním úřadě. Řeší se také její zasílání poštou a na jarních závodech bude k mání spolu s publikací Česká plochodrážní ročenka na prodejním stánku vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové.
„Možná se udělá setkání v únoru při březolupském fašanku v únoru,“ nastiňuje Josef Mizera, jednatel klubu, který působil v redakční radě právě vydané knihu, jejíž vznik inicioval. „Nebo ji pokřtíme při závodě až v červnu, to je druhá možnost.“
Na rozdíl od předchozích let začne pořad březolupského oválu plochodrážním přeborem. „Chtěli jsme ho udělat dřív,“ vysvětluje Josef Mizera. „Ke konci seriálu by už nejelo tolik závodníků. A ve flat tracku jsme chtěli závod s vyhlášením mistra. Máme tady své mladé závodníky, tak abychom je podporovali. Jenže Praha nám tam hodila vidle, dělá svůj flat track až devatenáctého října.“
A který z dvojice závodů ponese označení Slovácký ovál, který vždy uzavíral sezónu? „Slovácký ovál by měl být o ploché dráze,“ přemítá Josef Mizera. „Ale ještě nevíme. To budeme muset rozhodnout.“
Zhůř – 29. prosince
Za českými okny úřaduje nefalšované jaro, jakoby ze starého roku nezbývaly jen pouhé čtyři dny. Přesto startuje ledová plochá dráha. Andrej Diviš se pilně připravuje, aby druhý lednový den mohl vyrazit do Švédska. Čeká jej liga, tréninky a na konci ledna světová kvalifikace.
„Přezouvám auto na nový zimáky,“ reaguje prozatím poslední ledařský šampión České republiky na otázku, co před Silvestrem dělá. Není divu, na cestu se vydává hned po Novém roce. Spolu s ním do jeho dodávky nastoupí nepostradatelný mechanik Josef Pechman a také Radek Hutla. Cíl je jasný. Švédsko.
„Trénovat a doufám, že pojedu ligu,“ plánuje Andrej Diviš. „Klub zatím nevím, ale psal mi Svensson, takže snad za Ervik. Závody jsou čtvrtýho, pátýho a šestýho. Budu je brát spíš jako trénink. Po nich bych tam chtěl zůstat dlouho a trénovat. Celej leden ale nedám, nechal bych tam auto a motorky a na svět přiletěl zpátky.“
