Podoben jest zrnu hořčičnému, kteréž vzav člověk, uvrhl do zahrady své; i rostlo a učiněno jest ve strom veliký. Starých zámkův, které se ve své spůsobě až na naše časy udržely, nemáme mnoho ve své vlasti; buď se sřítily nebo změněny někdy až k nepoznání, a jen náhodou, takořka zázrakem bylo, jestliže vkus rozdílných dob na nich neměnil. Mezi ty a takové pokládáme také starý zámek položený při městě Pardubicích, kteréžto, a díme, před zraky našimi rostouc nyní tak přední místo drží mezi městy našimi, jako míval zámek jeho mezi sídly šlechtickými. A poněvadž věc nákladná teprv po dlouhém čase a obtížné práci dovršení svého dochází, lze říci o Pardubském zámku, jako díme o Římě, že nebyl postaven za jednoho dne, nýbrž že se po věky o něm pracovalo.
Nejen Zlatá přilba
August Sedláček, otec české kastelologie, byl v mnohém překonán po vědecké stránce, avšak krása jeho vyprávění o českých hradech je stejně jímavá jako v lednu 1882, kdy v Táboře sepsal monografii o pardubickém zámku pro první díl svého v mnohém dodnes nepřekonatelného třináctisvazkového díla Hrady, zámky a tvrze země české.
Stejně neoddiskutovatelný je bílý půvab někdejšího pernštejnského sídla. Až do 1. prosince však plochodrážní fanoušci vlastní zámecké jádro budou vnímat jen jako okrajovou kulisu. Sotva projdou vstupní branou s deskou znázorňující známou rodovou pernštejnskou pověst, nasměrují své kroky k předzámčí, kde v multifunkčním sále probíhá výstava Počátky ploché dráhy v Pardubicích.
Obdobnou výstavu hostil pernštejnský skvost už před pěti lety, kdy však šlo o akci spojenou s šedesátiletým jubileem Zlaté přilby. Nyní se však dostává prostor i pro podniky pořádané na již zaniklém městském stadiónu.
„Výstava se uskutečnila k výroční konání pětašedesátého ročníku Zlaté přilby, ale je tentokrát pojata jiným způsobem,“ říká Věra Doležalová, kurátorka výstavy. „Věnuje se počátkům ploché dráhy v Pardubicích obecně. Je zde také připomenuta osobnost Františka Hladěny, od jehož narození letos uplynulo letos 110 let, který stál u zrodu obou pardubických plochodrážních podniků – Zlaté přilby i Lobkowicova memoriálu. Končí rokem 1951, kdy se jela dvanáctá Zlatá přilba a poté se v Pardubicích plochá dráha poněkud odmlčela.“
Nicméně výročí plochodrážního závodu všech závodů zůstává připomenuta i mladšími exponáty. Vedle zlatých přilbě, které dobyli Franta Juhan, Jan Lucák a Hugo Rosák se návštěvníci mohou obdivovat trofejím Antonína Kaspera staršího z roku 1963, Milana Špinky z roku 1973 a samozřejmě nedostižného českého borce Jiřího Štancla. V blyštivé trofeji, již si ze Svítkova odvezl roku 1978, se přitom odráží i jeho knižní autobiografie vydaná letos v srpnu.
„Ve vedlejším sále jsme si dovolili připomenout dvě výročí,“ pokračuje Věra Doležalová. „Padesát let od posledního závodu Zlaté přilby, který se jel na ploché dráze, a kde zvítězil Antonín Kasper, a čtyřicet let od pětadvacáté Zlaté přilby, kterou vyhrál pardubický rodák Milan Špinka.“
Ticho muzejních prostor ostře kontrastuje s obvyklým hektickým ruchem plochodrážních dep. Návštěvník si dosyta užívá pohled nejen na vítězné trofeje, ale jeho oči se pomazlí s charakteristickým červenobílým puntíkatým šátkem, který vozil Antonín Kasper uvázaný okolo krku. Poslední vítěz z travnatého oválu zapůjčil také svou přilbu, boty a vestu s včelou z Coventry. Milan Špinka nezůstal pozadu, takže vitrínu s jeho vítězným motocyklem zdobí jeho nejen jeho přilba, maska a rukavice, ale také kompletní sbírka medaili z mistrovství světa na ledové dráze.
Plochodrážní poklady v pernštejnském skvostu
Pravé hody však zájemce o plochodrážní historii očekávají v hlavním sále. Uchvátí jej především nefalšované závodní depo, v němž nechybí stroj pardubické značky Grizzly, plochodrážní JAPY či jeden z prvních motorů z divišovské dílny Jaroslava Simandla.
„Exponáty jsou z větší části zapůjčeny od soukromých majitelů, samotných držitelů trofejí nebo jejich rodinných příslušníků, veteránistů či dalších institucí, kterým chci ještě jednou velice poděkovat,“ ujímá se Věra Doležalová opět úlohy průvodce. „Část pochází z našich sbírek. Podařilo se nám zapůjčit mnoho zajímavých předmětů, které před pěti lety vystaveny nebyly.“
Velký prostor je věnován tragickému osudu Jiřího Kristiána hraběte z Lobkowicz, jehož sen o pravidelné účasti v seriálu evropských velkých cen za volantem ušlechtilého vozu Bugatti navždy přervala tragická havárie na berlínském Avusu. Život mladého aristokratického šviháka vyhasl čtvrt roku po jeho pětadvacetinách a jeho smrt zaměstnává záhadology, jelikož tehdy světoznámý jasnovidec Erich Hanussen ji pár dnů předem v jednom z berlínských barů dokázal předpovědět.
„Máme tu předměty z jeho pozůstalosti,“ vrací Věra Doležalová myšlenky bloudící v motoristické historii zpět do dnešní reality. „Brýle, ve kterých jel ten poslední závod, přilbu, rukavice e jiné. Jsou tu i trofeje Hugo Rosáka, štít z Lobkowiczova memoriálu či trofej z Hladěnova memoriálu nebo Miloslava Špinky. A je tu i váza Cena prezidenta Československé republiky, kterou získal v roce 1936 vítěz osmé Zlaté přilby Herrmann Gunzenhauser, jíž se nám nedávno povedlo získat do našich sbírek.“
Soubor vystavených předmětů přitom fascinuje svou šíří. „Příprava, která trvala více než rok, se samozřejmě neobešla bez pomoci mnoha lidí, kolegů z našeho muzea a dalších institucí a také pamětníků, kterých už dnes bohužel mnoho není,“ netají se Věra Doležalová. „Překvapivě nejtěžší bylo pro mě sehnat materiálu jako fotografie, programy a jiné tiskoviny z poválečných let, tedy z doby, kdy se na Sportovním stadiónu v Pardubicích jel poslední ročník Lobkowiczova memoriálu, první ročníky Hladěnova memoriálu nebo plochodrážní závody s mezinárodní účastí.“
Procházíte znovu od jednoho exponátu k druhému, až vám přijde líto, že se po prvním prosinci letošního roku začnou oba sály vyklízet, aby uvolnily místo jiné výstavě. „Ve sbírce sportu Východočeského muzea se nachází některé zajímavé předměty, které by stálo za to vystavit veřejnosti trvale,“ vytuší Věra Doležalová chmury. „Bohužel se stále potýkáme s nedostatkem výstavních prostor, takže o stálé expozici věnované ploché dráze uvažovat nemůžeme. Nicméně naším dlouhodobým záměrem je vybudovat expozici, která by se mohla jmenovat například Pardubice, město sportu, kde by byly představeny všechny sportovní podniky, které jsou pro Pardubice typické. Vedle ploché dráhy i dostihy, aviatika, hokej, tenis a další. Jenže zatím nejsou ani prostory, ani finance…“
Nicméně druhá výstava v rozpětí pěti let skýtá naději alespoň na další pokračování. „Je těžké dělat výstavy v krátkém časovém horizontu po sobě tak, aby se neopakovaly a byly v něčem nové. To se doufám u této povedlo, ale nemuselo by to tak být už u další. Takže nevím, záleží na okolnostech.“
Foto: Antonín Škach
