Drahelčice – 23. května
Po dlouhé nemoci zemřel včera před půlnocí Zdeněk Kovář. Narodil se 18. června 1933 v Chlumu u Třeboně a s plochou dráhou začínal u legendárního Václava Stanislava. Závodník KV Svazarmu Praha – venkov a AMK Slaný se propracoval až do reprezentace, kde v letech 1963 – 1965 startoval v mistrovství světa. Plochodrážní závody navštěvoval i dlouho poté, co pověsil kombinézu na hřebík. Čest jeho památce!
Foto: Pavel Fišer
Žatec – 7. května
Bratři Josef a Karel Průšovi z Bítozevse poblíž Žatce se na počátku padesátých let shlédli v motocyklových závodech. Jezdili v terénu, který kombinovali s plochou dráhou. Jejich sportovní cesty se rozešli, starší Josef se věnoval motokrosu, zatímco o šest let mladší Karel se shlédl ve sportu levých zatáček. A když v pondělí slavil osmdesátiny, musela u toho být celá rodina. Sběratelé autogramů by si při té příležitosti mohli doplnit svou sbírku o podpisy hned čtyř závodníků.
Oslava proběhla v bývalé žatecké školce, kterou manžel dcery Karla Průši zvelebil jako sídlo své firmy. Všichni přítomní si náramně užili skvělou atmosféru. Pokud se týká přítomných zástupců od ploché dráhy, nejstarší byl Josef Průša, jemuž bude 9. listopadu osmdesát šest let.
O pět dnů dříve budou ostatní plochodrážníci mít svátek, protože vedle příjmení Průša je spojuje rovněž křestní jméno Karel. O kariéře syna Karla Průši si v blízké budoucnosti přečtete v historické rubrice magazínu speedwayA-Z. A jeho vnuk podniká své první závodnické krůčky přímo před našima očima. Zrovna včera trénoval ve Slaném na novém motocyklu, který mu tatínek postavil.
Foto: Petra Zahradníčková a archív
Žatec – 7. května
Osmdesáté narozeniny dnes slaví Karel Průša. Severočeský plochodrážník byl během své kariéry spjatý s klubem v Ústí nad Labem. V třiašedesátém nechybělo mnoho, aby se stal mistrem republiky, a v portfoliu svých cen má i legendární stříbrnou medaili československého nároďáku z Vídně. Ke sportu levých zatáček přivedl i svého syna Karla, který zase nyní zaučuje do plochodrážního řemesla svého synka Karla. K zástupům gratulantů se pochopitelně připojuje rovněž magazín speedwayA-Z jménem všech svých čtenářů, jimž je osobnost Karla Průši nejstaršího dobře známa díky jeho nedávno publikovanému závodnímu příběhu.
závodní story Karla Průši na speedwayA-Z
Chotíkov – 28. dubna
V sobotu musel mít rušný den Bořivoj Hádek. Bývalý plzeňský závodník totiž oslavil své padesáté narozeniny. S plochou dráhou začínal v půli osmdesátých let po boku Jana Holuba, potomka dalšího slavného závodníky. A jistě není bez zajímavosti, že synové obou později v prvních letech nového milénia rovněž pronikali do tajů sportu levých zatáček společně. Bořivoj Hádek se rychle dostal do SVS Pardubice, ale po jeho zániku se vrátil do své Plzně. Pomohl jí k návratu do extraligy a k legendárnímu titulu roku 1994. Do portfolia jeho úspěchů patří finálové starty ve světovém šampionátu na dlouhé dráze a jeho dodnes nedoceněné osmé místo z Herxheimu 1990, titul juniorského mistra republiky 1989, zlato ve dvojicích 1993 či účinkování v Exeteru v britské lize. K řadám gratulantů se pochopitelně za všechny své čtenáře připojuje rovněž magazín speedwayA-Z.
Foto: archív redakce a laskavostí Michaela Hádka
Když přivedl k ploché dráze svého syna Radka, neměl jsem tu čest se s ním potkat. Ulejval jsem se z českotřebovské průmky, abych stihnul pražský rychlík po poledni a před cestou na plochou dráhu si dát jedno pivko za tři kačky i s tuzérem ve čtyřce v Nerudově ulici. Depo na Markétě pro mě bylo tehdy dostupné asi jako bájné Eldorado španělským conqistadorům. Seznámili jsme se až o takřka čtvrtstoletí později, když jeho vnuk Ondřej začínal se stopětadvacítkami. Těšil se na moje články, nikdy si nenechal ujít žádnou Ročenku. Dávali jsme si spolu panáčka fernetu a tenhle rituál nám vydržel do doby, kdy mu to zdravotní stav již neměl dovolovat. ‚Toníku, dáme si jenom malýho, když teď Ondra tuhle jízdu vyhraje‘, říkával. Se zákeřnou nemocí se pral statečně jako lev a útrapy snášel s klidem pilota anglického bombardéru uprostřed bubnování německého flaku. Myslel jsem na něho ještě včera odpoledne, když jsem přepisoval klikyháky ze svého bloku pro další článek o Ondřeji Smetanovi, protože v zimě jsme exkluzivní rozhovor nestihli. Nemohl jsem tušit, že někdy v té chvíli jeho dědeček Rudolf vydechl naposledy. Upřímnou soustrast všem jeho nejbližším. Čest jeho památce!
Byl v mém plochodrážním srdci na prvním místě. Bylo to z mnoha důvodů. Četl jsem, jaké byly jeho začátky jako závodníka. Měl to těžké. Vypracoval se na nejlepšího plochodrážníka všech dob, tedy podle mého mínění. Projel celý svět, vyhrál, co se dalo, jenom ta zlatá přilba mu nebyla souzena. Byl i továrním jezdcem Jawy, což byla díky jeho výsledkům obrovská reklama. Získal šest titulů mistra světa na klasické ploché dráze a tři na dlouhé. Mnoho dalších v družstvech a dvojicích. A v pondělí nad ránem našeho času odešel do plochodrážního nebe.
Poprvé jsem Ivana Maugera poznal osobně v Mariánských Lázních 1976, kde na nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Nevylezl na stupně vítězů, dokud k nim nepostavili jeho motorku. Super gesto. Byl jsem tehdy v depu druhý, kdo mu gratuloval. Jeho vítězstvím, výkonem a celkovým chováním si mně navždy, tedy na celý život získal. Legenda, která oplývala uměním, skromností, protože měl v sobě človíčka, přístupem, byla a navždy bude příkladem pro plochodrážní jezdce.
Často jsem ho viděl v Mariánkách, kde jsem s ním hovořil a seděl v klubovně na svačině asi dvacet minut. Já a on. Sen se mi tehdy splnil, podobně jako jsem byl v Polepech u svých rodičů na kafi a vedle mně seděl Luboš Tomíček. Bylo mi patnáct let.
A důkaz jeho skromnosti Ivana Maugera. Stáli jsme v Mariánských Lázních v depu ve frontě na buřta. Já mu říkám: ‚Ivane, ty jako legenda běž dopředu‘ a on mi odpověděl, ‚ne já si to odstojím jako ostatní‘. To byla lekce, tam mi i mnohé došlo. V té době jsem netušil, že budu moderovat závody, a že budu mít Ivana Maugera několikrát u mikrofonu a splní se mi další sen.
Ivan Mauger způsobil, že jsem začal jezdit dlouhou dráhu, a že si ji navždy zamiluju. Vždy když jsem ho viděl závodit v Praze, Pardubicích v Mariánkách, to byl pro mě veliký svátek. Dnes je podobným typem člověka Greg Hancock. V poslední době naše řady opustili významní jezdci Antonín Šváb, Antonín Kasper, Jan Holub a také Václav Verner, který s Ivanem Maugerem léta kamarádil.
Nyní do plochodrážního nebe odešel Ivan Mauger,který se tam určitě potká právě s Václavem a všemi ostatními. Ivan byl nemocný, dožil se pěkného věku, ale co naplat. Pro mě s ním odešla jedna celá epocha, jedno krásné, ale nevratné období. Cítím se, jako by mi odešel někdo blízký.
Ivane, až přijde jednou ta moje chvíle, slibuji ti, že se s tebou opět potkám. Nyní půjdu a zapálím na tvoji počest svíčku. Ivane, díky za vše. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE.
Foto: archív autora