Slaný – 1. září
Sanitní vozy se svým kompletním lékařským personálem jsou nedílnou a hlavně nezbytnou záležitostí pořádání všech motoristických akcí. Ploché dráhy a flat tracku nevyjímaje. Především u těchto dvou disciplín mají diváci jako na dlani možnost sledovat včasný zásah osádky lékařského vozu, který bohužel pro zraněného jezdce vyjíždí na ovál. Jako v sobotu třicátého srpna…
Emil Gaži ve svém plochodrážním živlu | foto Antonín Škach
Sanitní vůz pádil na dráhu ve Slaném, to se zranil juniorský flat tracker Damian Kolář a byl přepraven do slánské nemocnice. Bohužel další incident se stal o několik desítek minut později.
V prostoru startu a cíle náhle zkolaboval Emil Gaži. Díky včasnému zásahu lékaře MUDr. Matěje Voskovce a jeho týmu, rovněž za pomoci manželů Zamazalových, kteří byli součástí organizace na startu při mistrovství republiky ve flat tračku byl startmaršál rychle převezen na podrobné vyšetření do místní nemocnice.
V současné době je s Emilem v kontaktu jeho rodina, vedení slánského klubu, tak i další jeho členové.
Emile, přejeme Ti všichni brzké uzdravení a věříme, že si další nejen sportovní zážitky jak u ploché dráhy, tak i při fotbale ve Vršovicích v Edenu a nejen tam nenecháš ujít.
Liberec – 9. srpna
Patnáctka účastníků libereckého přeboru musí dát na nástupu v horkém tropickém sobotním odpoledni přednost devíti kolibříkům. To je normální. Tak to na našich závodech chodí. Jenže před plochodrážní miminka se staví nepřehlédnutelná tříkolka. David Jetmar na ní do prostoru startovního roštu veze Romana Dolečka. To jsou ale novinky! Liberecký startmaršál odmával spoustu závodů a minimálně stejná řádka ho ještě čeká. Ale kdeže.
Roman Doleček se veze jako král na tříkolce řízené Davidem Jetmarem | foto Karel HermanJiří Mizera a David Jetmar po boku Romana Dolečka a darů, které na nástupu dostal | foto Karel Herman
Čas je těžký nepřítel. Těžko s ním bojovat. I když to zkoušíte, šance na triumf je minimální. Váš triumf. On vyhraje vždycky. Musí se to takhle brát. Roman Doleček se rozhodl po padesáti letech opustit svět levých zatáček.
Závodil za Liberec, později jezdil jako mechanik s Věroslavem Kollertem mladším a poté s Filipem Šiterou. Nato našel své místo u liberecké startovní pásky. V černé čepici a bílém tričku s šachovnicovým vzorkem vpředu skvěle zapadl mezi ikonické české startmaršály.
S Věroslavem a Tomášem Kollertovými | foto Karel Herman
Jenže vášeň pro chalupaření a cestování po celém světě rovněž vyžaduje své. Proto Roman Doleček plochou dráhu minulou sobotu opustil. Na nástupu se dostal první na paškál spíkrova zvědavého mikrofonu. Přispěchali kolegové s krásnými dary. Diváci se rozhodně k upřímnému potlesku nenechali dvakrát pobízet.
Pak přišel závod. Roman Doleček srovnal desetkrát u pásky kolibříky. Vlastně dvanáctkrát, protože rozjížďky s čísly dvě a osm se opakovaly. Jednadvacetkrát pětistovky, jelikož při nich se dvakrát jela třináctá jízda. Poté přišlo finále stopětadvacítek. V něm liberecký startmaršál kouzlil naposledy se šachovnicovou vlajkou.
S Romanem Dolečkem se nemohl nerozloučit ani další bývalý liberecký závodník Robert Ráliš | foto Karel Herman
Připravil sice rozjezd o přeborové vítězství. Jenže ten skončil triumfem Jaroslava Vaníčka již v první zatáčce, v níž upadl Adam Nejezchleba. K repete nedošlo. A tak Roman Doleček alespoň s cílovým praporkem zablbnul pro zvědavé čočky fotoaparátů.
Naposledy. Basta fidli. Snad se na cestách Zeměkoulí neztratí a i se svou Jarčou se šťastně vrátí na chalupu. A někdy dorazí na plochou dráhu, od níž se úplně snad nikdy odejít nedá. Třináctého září ale liberecké mistrovské podniky nižších kubatur už bude mávat někdo jiný.
Ahoj, plochá dráho, řekl Roman Doleček | foto Karel Herman
Karlovy Vary – 27. července
Andy Appleton si balil ceny za vítězství v letošním dlouhodrážním OPEN. Nebyl sám. Opodál se na krku staršího muže houpala medaile. Sice malá, ale o to cennější svým původem. Jaroslavu Ptákovi ji totiž jako poděkování za letitou spolupráci a výraz přátelství věnoval pardubický Jiří Šmída. V hromadě trofejí, kterou karlovarský závodník do svých dvaaosmdesáti získal, byla bohužel poslední.
Jaroslav Pták se s číslem třináct chystá k čestnému kolu v Nepomuku roku 1967
Zákeřný soupeř se mu totiž pověsil na zadní kolo. Bojoval s ním statečně, ale o tomto víkendu už chyběl jako divák Nepomuckého trojúhelníku, jehož historii za úzkými řidítky psal. Dnes ráno byla nemoc na top speed rychlejší.
Jaroslav Pták vydechl o půl desáté naposledy. K projevům upřímné soustrasti se za všechny své čtenáře přidává také magazín speedwayA-Z. Čest jeho památce!
Jaroslav Pták dostal poslední medaile své kariéry minulý měsíc | foto Pavel Fišer
Štětí – 4. července
Je třeba dodat, že stále vzpomínám i na naše další plochodrážní jezdce, kteří nás opustili ve velmi mladém věku. Antonín Vilde, Josef Troják, Karel Červenka, Jiří Hurych, Jirka Jirout, Emil Sova, Antonín Kasper, Roman Mády, Jan Klokočka. Na tyhle jezdce a mnohé další po celá léta vzpomínám při moderování motoristických akcí. Je to nepsaná povinnost každého spíkra při všech těchto akcích. Jako mladý závodník jsem se utkával na dlouhé, ledové a klasické dráze i se Zdeňkem Kudrnou.
Legendární Zdeněk Kudrna | foto Karel Herman
Přešel na speedway z motokrosu. Ve všech disciplínách patřil během krátké doby ke světové špičce. Měl v sobě něco navíc, co nás nakonec dalo dohromady. Skromnost, poctivost, smysl pro legraci a nejvíce kamarádství. Veliký gentleman. 31. května 1982 jel semifinále mistrovství Evropy na trávě v nizozemském Stadskanaalu, kde skončil čtvrtý a postoupil do finále.
Jel ještě jednu jízdu navíc, finálovou, která se dle tehdejší regulí za bernou minci postupu nebral. Brzy po startu mu zůstalo viset šoupě u karburátoru, a protože motorky nemají brzdy, zastavil až nárazem o mantinel. Těžký pád, těžké zranění, kterému Zdeněk 1. června 1982 nad ránem bohužel podlehl.
Bohuslav Polák a Jiří Svoboda na pódiu ledařského mistrovství republiky se Zdeňkem Kudrnou
Dozvěděl jsem se to, když jsem přijel na trénink do Chabařovic. Musel jsem odejít do ústraní, kde jsem plakal. Byli jsme v té době velmi dobří přátelé. K tomu se váže jedna historka. Na jaře toho roku jsme se viděli na závodech v Mariánských Lázních. On mi v zimě slíbil, že mi pošle z ledů pohlednici s podpisy jezdců. Já mu říkal, Zdenku, tys mi zapomněl poslat pohled z ledů. On mi na to řekl, mám ho, vozím ho tady v autě, jen jsem ho nehodil do schránky a podával mi pohled do ruky.
Miloslav Čmejla se Zdeňkem Kudrnou v Mariánských Lázních roku 1979
Já mu na to odpověděl, ne to není totéž, hoď ho prosím do schránky. Už to nestihl. Měl přezdívku Démon, hlavně na dráze, ale v srdci to byl klidný, rozvážný a hlavně hodný kamarád. Po jeho smrti se jelo pár memoriálů a potom jako když utne. Chvíli jsem čekal, jestli si někdo vzpomene, ale bohužel. A tak se zrodil nápad, abych na jeho památku každý rok věnoval vzpomínkový pohár a tím jeho památku vzpomněl a zároveň uctil.
Počet těch, kteří pohár obdrželi, se blíží dvaceti. Jsou mezi nimi i slavní jezdci třeba Němec Alois Wiesböck,naši čeští jezdci Zdeněk Schneiderwind, Josef Franc, Martin Málek, Aleš Dryml starší, Lukáš Dryml, Hynek Štichauer, Richard Wolff, v roce 2024 Bohuslav Polák.
Vladimír Drobný převzal vzpomínkový pohár Zdeňka Kudrny | foto Pavel Fišer
V letošním roce 2025 poprvé pohár obdrželi jezdci dva, ledař Jan Pecina a nestor z Mariánských Lázní Vladimír Drobný. Asi při třetím, nebo čtvrtém předávání za mnou na dráhu přišla plačící paní, já jsem se lekl, co se přihodilo. Dobrý den, já jsem manželka Zdeňka Kudrny a přišla jsem Vám poděkovat.
Většího poděkování se mi zatím nedostalo. Je to pro mě veliká čest, jsem jí odpověděl, a tak už to navždy zůstane, jsem přesvědčen, že to Zdeněk tam v nebíčku sleduje. A pak jsme plakali oba. Démone, kamaráde, byl jsi bezva chlap a super fára, věř, že na Tebe nikdy nezapomenu.
Plzeň – 27. května
Smutná zpráva dorazila včera z Plzně. Ve věku nedožitých osmdesáti šesti let zemřel bývalý plzeňský závodník a vicemistr světa družstev z třiašedesátého roku Miloslav Šmíd. Čest jeho památce!
Přelovice – 26. dubna
Přeloučsko dnes rozhodně není oblastí se seizmickou aktivitou. V Přelovicích se ale včera večer otřásal místní společenský dům, jakoby v kraj postihlo pořádně silné zemětřesení. Uvnitř se ozývalo skandování. Hu, hu, hu, Hutla. Žádný div, klasická plochodrážní sezóna se teprve rozbíhá, ale ledařská je již za námi. A mistr republiky a Evropy ji přece nemůže uzavřít potichu.
V sobotu odpoledne se všechno připravuje na party Lukáše Hutly | foto Eva Palánová
Kdo si počká…
Lukáš Hutla u svých letošních trofejí | foto Eva Palánová
Prý se to nedá minout. Od silnice na Přelouč. U fotbalového hřiště, stojí tam auta. Instrukce Lukáše Hutly. Automobilů zde bylo vskutku nepočítaně. Bodejť by ne, starší žáci na svém kolbišti přivítali Přelouč, která jim dala pořádnou dardu 0:8. Jenže do míče se kopalo přes ulici a o ledovou plochou dráhu šlo naproti.
„Akci jsem udělal od pěti, abychom se v sedm skutečně všichni sešli,“ usmíval se hostitel. Na louce vonělo rožněné prasátko. V partě, která mu věnovala pečlivou pozornost, se rozhodně neztratili Martin Běhal a Radim Lamberský. Když si poradí s ohřebovaným speciálem, aby nezvládli kus vepřového.
Radim Lamberský a Martin Běhal obstáli také u grilu | foto Eva Palánová
Hosté se sjížděli, ochutnávali masíčko, zapíjeli je pěnivým mokem či vínem, pakliže jim bylo osmnáct a nechtěli přijít o řidičák. Konečně byl čas na povídání a čekání rychle ubíhalo. Čekání na všechny klíčové osobnosti, bez nichž by závodní příběh Lukáše Hutly nebyl kompletní. Prozatím.
Zábava se rozjíždí
Miloslav Čmejla a Lukáš Hutla nastupují na pódium | foto Eva Palánová
Nebylo ani čtvrt na osm, když společnost byla kompletní. „Dobrý večer, dobrý večer, dobrý večer,“ musel si Lukáš Hutla získat pozornost plného sálu trojitým opakováním pozdravu. Předal mikrofon Miloslavu Čmejlovi. Sotva českého ledaře uvedl, díky aplausu se dům málem zřítil. Chudák budova, nemohla ještě tušit, co jí ještě během večera čeká. Obstála ale se ctí.
„Sezóna byla určitě super,“ burácel jejím hlasem reproduktory zesílený hlas českého ledaře. „Většinou to byla první místa nebo katastrofa. Jezdím ledy druhou dekádu, člověk je má zmáklý, ale musíme doladit chybičky, odrazit se od toho, kde jsme letos. A pak se posuneme o level vejš.“
Na stole se skvěly nepřehlédnutelné trofeje, jež letos ukořistil ve Švédsku, Rakousku, Polsku i v Čechách. „Slibuju vám, že mezi těmi poháry za rok další přibudou a třeba i z mistrovství světa,“ roztleskal Lukáš Hutla všechny přítomné.
Ledaři nemají ledová srdce
Mezi posledními do společnosti přibyl David Lizák, jehož po náročném dni na mistrovském flat tracku v Divišově na východ Čech přivezla manželka Lucie. Spolu měli odvézt plochodrážní sajdkáru, kterou vlastní Lukáš Hromádka. Jemu se udělal špatně, takže stroje se dá do kupy na trénink mezi nafukovacími vaky v Divišově později.
Společnost se baví | foto Eva Palánová
Mezitím explodovala další vlna aplausu, když Lukáš Hutla po boku Miloslava Čmejly vysekl poklonu za hamerský zázrak, aby se slova díků z jeho úst opakovala ještě mnohokrát. „Děkuju,“ neslo se přelovickým sálem. „Jak říkám, jsme velká ledová rodina.“
O druhém přídavném jménu by šlo polemizovat. Že by ledařská? Ledová byla hlavní záporná hrdinka z proslulé Andersenovy pohádky. Ona vlastně byla sněhová. Ale srdce… Srdce měla ledové. A takové neměl v Přelovicích nikdo.
Krev není voda
Lukáš Hutla vůbec ne. Pódium už nepatřil jen jemu s Miloslavu Čmejlovi. Začala odměňovat všechny, kteří mu pomohli dostat se na současné pozice. První osoba byla logická. Maminka Jana. A hned přítelkyně Dominika. U rodiny zůstalo i nadále. A to nejen proto, že Hutlové měli oproti ostatním příjmením ve společnosti drtivou majoritu.
Lukáš Hutla s maminkou a přítelkyní | foto Eva Palánová
„Hoši děkujem,“ začal skandovat Martin Běhal, který strhl všechny ostatní, když na piedestal vystoupila trojice mužů. Tatínek Radek Hutla, jenž je manažerem celého týmu. A protože Němci skrblí páskami do depa, kupuje si v Inzellu lístky na tribunu, ať nic neprošvihne. Spolu s ním si aplaus vychutnávali i obě dědové. Václav Hutla a Jan Chaloupka.
„Mé ego má vítěznou koncepci, když nevyhrávám, tak mě to sere,“ říkal Lukáš Hutla. Jeho dědeček se dost možná na prahu ledařské kampaně cítil odstrčený, že na jeho motorářské rady málokdo dá. Nyní ale zjihl jako dívka na první prodloužené. Vyprávěl, kterak malému Lukáškovi v dílně dával prstíčky do metylu a oleje. A bavil se reakcí ženské části rodiny. Jan Chaloupka zase přidal k dobru, jak náročné bývalo roztlačit dragster, u nichž současný mistr ledařské Evropy a republiky začínal.
Mechanici jsou základ
Poděkování, obrázek a pochopitelně ohlušující potlesk čekal i na každého sponzora. A že jich bylo. Díky jejích přízni Lukáš Hutla nemusel řešit, zda si koupit jednu lamelu nebo rovnou úplně celou spojku. A zvyšovat si ambice na šestadvacátý rok. Ale seznam oceněných nebyl zdaleka ještě uzavřený.
Zleva Radek Hutla, Václav Hutla, Jan Chaloupka a Lukáš Hutla | foto Eva Palánová
„Za dvanáct minut přehodili motor a já vyhrál jízdu, byť jsme dali tlumič obráceně,“ vyprávěl hostitel. Na mysli měl své mechanika. Radima Lamberského oslovil kdysi v baru v Cholticích. Jen tak mimoděk, jakoby jej zval na drink. Oslovený přikývl, tak jej požádal rovnou o občanku kvůli ruským vízům. Za dva tejdny jedeme.
Prožili spolu hodně. Společnost žasla nad líčením, jak řídili v Rusku ve spacích pytlích, protože v jejich dodávce odešlo topení. Martin Běhal nejprve vyřešil vlastní kariéru. Odstartovala rychlým záskokem v mistrovství světa. A loni tak po pauze také skončila.
V prosinci jedeme znovu
Radim Lamberský a Martin Běhal od dopoledne pomáhali u grilu. Dlouhý pobyt na sluníčku jim neubral ani na silách, ani na výřečnosti. Spíše naopak. Lukáš Hutla jim věnoval obrovské poháry. Naplnil je šampaňským, aby si společně připili na vítězství svých zbraní, což byla trefná hláška Martina Běhala.
Lukáš Hutla se svými mechaniky Martinem Běhalem a Radimem Lamberským | foto Eva Palánová
Poté sál potemněl. Na velkoplošné obrazovce se promítala videa ze závodů, které sám jejich hlavní protagonista komentoval. Při finálové jízdě evropského šampionátu v Sanoku strčil do kapsy i anglického televizního spíkra. Jedno však nepředčil ani on.
„Hu, hu, hu, Hutla,“ ozývalo se stále častěji a hlasitěji sálem. Noc v Přelovicích musela být dlouhá. A náročná. Ráno ale nádherné. Paprsky vycházejícího sluníčka si šlo vyložit hodně symbolicky. Za sedm, osm měsíců se opět bude jezdit ledová plochá dráha.
