Libež – 25. prosince
V březnu loňského roku byl koronavirus neznámým pojmem. Nikdo z plochodrážníků nemohl tušit, jak drasticky zkříží jejich plány na sezónu 2020. Matouš Kameník byl výjimkou. S rodinou lyžoval na Benecku. Podmínky byly skvělé, a kdo by řekl ne nabídce na ještě jednu jízdu. Jenže se ozvalo křupnutí. A divišovský závodník, jehož na jaře čeká debut s pětistovkou, od té doby nikdy vůbec nic neoznačuje přídavným jménem poslední.
Smolný závěrečný sjezd na krkonošské sjezdovce
Matouš Kameník si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Karel Herman
„Bohužel mi křupla kost v pravé noze,“ povzdechne si divišovský plochodrážník. „Byla to poslední jízda dne. Od té doby už nikdy neříkám, že je něco poslední. Jak na tréninku na plochý, tak u ostatních věcí, protože se vždycky stane nějaké takové neštěstí.“
Pohroma to skutečně byla. První zprávy hovořily, že Matouš Kameník bude mít nechodící sádru na šest týdnů. Jenže červen prvně stisknul ovládací tlačítko startovací pásky a on se svou stopětadvacítkou nikde.
„Kost se léčila krásně,“ vysvětluje Matouš Kameník, proč se jeho rekonvalescence protáhla až do srpna. „Ale to by nebylo ono, kdyby tam nebylo něco navíc. Tak proto to trvalo takovou dobu…“
Kolibříci, buďte sbohem
Ovšem i paní Smůla se musí unavit. Léto 2020 ještě nemělo šanci předat žezlo své vlády podzimu a Matouš Kamenik v pardubickém mistrovství republiky stopětadvacítek jel rozjezd s Vojtěchem Šachlem o druhé místo. Sice jej prohrál, ale nakonec bilancoval proklatě krátkou sezónu šestým místem na klasických a čtrnáctým místem na krátkých oválech.
Na kalendáři je září 2020 a Matouš Kameník při svém posledním závodě se stopětadvacítkou vodí Karla Průšu (modrá) a Tonyho Katru (červená) | foto Antonín Škach
„Já jsem spokojený většinou s každým závodem,“ stylizuje se Matouš Kameník do role optimisty. „Vím, že jsem do něj dal všechno jak já, tak i táta. I sezóna 2020 byla dobrá.“
Pro Matouše Kameníka byla nejen dobrá, ale také přelomová, protože v jejím září na malé Markétě naposledy závodil se stopětadvacítkou. „Pro dvěpade jsem se rozhodl, protože je podle mě dobré jít ze slabšího na silnější,“ vysvětluje. „A potom na nejsilnější. Ale někdo má na to jiný názor. A pak to dopadá, že do nájezdu jede na půl plynu, né li méně.“
Bronz z českých čtvrtlitrů
Z evropského poháru v Toruni se vrátil s mnoha zkušenostmi | foto Jiřina Šifaldová
A jaké bylo vyměnit stopětadvacítku za motocykl dvojnásobného zdvihového objemu? „Přechod z dvácy na dvěpade byl dobrý,“ přemítá Matouš Kameník. „Zkušenosti ze stopětadvacítky jsem nějaké stoprocentně využil. Většinu jsem se naučil až na dvěpade, pro mě byla obrovský zkušenost Evropa v Toruni.“
Každopádně divišovský závodník motal svým konkurentům v kubatuře dvěstěpadesátek hlavně na konci seriálu šampionátu republiky. Pravda, žádný závod nevyhrál, ale pódium neopouštěl ani ve Slaném, ani dvakrát v Pardubicích. Celkově vyhrál třetí, když křídla jeho ambicí přistřihla absence v Divišově.
„Hodnotím to stoprocentně kladně,“ říká. „Tahle sezóna se mi povedla podle mě výborně. A doufám, že to tímhle stylem půjde jenom dál a dál.“
Skončily i dvěstěpadesátky
Letos se dostal i do konfrontace na mezinárodní úrovni. V evropském poháru v Toruni se dostal až do semifinále, ve slánském mistrovství republiky s pestrou účastí cizinců byl z Čechů nejlepší. Proto je škoda, že nazítří nejel mezinárodní dvojice.
Matouš Kameník na čele před Vojtěchem Šachlem | foto Karel Herman
„Jak už jsem říkal, Toruň byla pro mě velikou zkušeností,“ připomíná Matouš Kameník. „A díky ní jsem se posunul o další level dál. Ve Slaném jsem byl druhý, v ten den byl dobrý závod. Další den jsme měli jet dvojice, ale kvůli Švédům, aby stihli trajekt, přesunuli začátek na jiný čas. A kvůli tomu jsem to nestihl, protože nám nikdo nic neřekl.“
Na podzim se jednoho dne vrátil s trojkou z matematiky, jeho otec David mu za trest rozebral motocykly. „Už jsem si to opravil,“ směje se Matouš Kameník nad překonaným nebezpečím. „Zimu prožívám, že jezdím do Prahy cvičit třikrát v týdnu. Doma běhám a jezdím na kole, abych byl na sto procent připraven na příští rok. A hlavně, abych pořádně udržel Jawu 500. Ano, tím chci říct, že příští rok mě uvidíte už jen na pětikilu.“
Matouš Kameník děkuje:
„Chtěl bych obrovské díky dát Vencovi Hromasovi za obrovskou podporu, co mi dává jak na závodech, tak v dílně.
Firmě MP Kování, která mi nechala udělat krásné polepy na vozík. A teď už každý, kdo ho uvidí, ví, že nejsme žádný chlaďák. A hlavně mému taťkovi, bez kterého by to nešlo. A celé mé rodině za podporu, kterou mi dává.“
Pardubice – 24. prosince
Sváteční dopoledne přineslo první verzi českého plochodrážního kalendáře na sezónu 2021, kterou Petr Moravec slíbil jako vánoční dáreček pro plochodrážní fanoušky. Plánování je v současné době složité hlavně z dlouhodobého hlediska, všechno může být jinak hned zítra natož pak pozítří. Nicméně kluby jsou připraveny odstartovat sezónu v dubnu. A pokud přijdou mrazy, tak i dříve. Volná místa v kalendáři mají být doplněna po jednání komise 18. ledna.
Zářijové drama na lázeňském kilometru spělo ke svému konci. Všichni z účastníků mistrovství republiky měli za sebou šest výjezdů na ovál. Pět z nejlepších z nich si muselo vybrat postavení na startovním roštu pro klíčovou finálovou jízdu. Josef Franc si vybíral jako třetí. Na černé tabuli v depu smazal číslo 666 z červeného pole, které tam před ním napsal Romano Hummel. Šlo pochopitelně o žert, tři čtyřky pražského závodníka se objevily jako třetí číslo zleva. Nizozemský světový šampión se vzápětí stal také mistrem České republiky a špice statistiky se nepřepisovala.
Ošidné hrátky se statistikou
Jiří Štancl byl na dlouhé dráze dvakrát vicemistrem světa a šestkrát mistrem republiky |foto archív Jiřího Štancla
Kdyby se do cíle finálové jízdy přihnal jako první Josef Franc, měl by ve své sbírce sedm zlatých medailí. Jenže plochá dráha se jezdí na body, nikoliv na jakási slůvka kdyby. A tak se Josef Franc stále dělí o primát největšího počtu českých titulů s Jiřím Štanclem a Zdeňkem Schneiderwindem. Také oni vyhráli mistrovství republiky na dlouhé dráze šestkrát.
Jakékoliv srovnání na pozadí časového horizontu mnoha let je nesmírně ošidné. Co čert nechtěl, znovu musíme do kalkulace zahrnout ono osudné kdyby. Kdyby si totiž československý šampionát roku 1980 nedopřál jednu ze svých přestávek, kdo ví, zda by Jiří Štancl neměl o triumfu víc.
Nejlepšímu muži naší plochodrážní historie dost možná upřelo další primáty jeho uvolnění na takzvaný komerční styk. Závodil sice ve volných závodech se světovou špičkou, ovšem reprezentace a domácí šampionát mu byly zapovězeny. O tom ostatně ví své také Aleš Dryml starší, jenž by ve druhé půli osmdesátek měl víc možností zapsat své jméno mezi domácí šampióny.
Tři muži se šesti zlatými medailemi
Zdeněk Schneiderwind si v otázce titulů českého mistra na dlouhé dráze nemá s Josefem Francem co vyčítat | foto Pavel Fišer
I bez zákazů svazarmovských generálů se historie mohla ubírat jiným směrem. Zdeněk Schneiderwind v květnu 2009 mířil do cíle finálové jízdy jako první. Jenže v poslední zatáčce před cílem upadl a titul mu vzal Angličan Andy Appleton. Podobné martýrium předloni prožil i Josef France.
Jeho motor se zastavil v půlce závěrečného kola finále, v němž jasně vedl. Pakliže by Štěstěna v obou případech trošku zamhouřila jedno ze svých očiček, jak pražský učitel, tak jeho žák by si se sedmi tituly neměli co vyčítat.
Richardu Wolffovi by titul na dlouhé dráze přál i jeho největší nepřítel | foto Pavel Fišer
I když možná Fortuna nechtěl nic jiného než spravedlnost a vzpomněla si na všechna léta, kdy se v západočeských lázních finále nekonalo. Vždyť i první titul Zdeňka Kudrny z roku 1977 je dodnes sporný. Z podzimní části seriálu sešlo a mistr nebyl vyhlášen, protože ostatní favorité Jiří Štancl, bratři Vernerové a Jan Hádek museli dva ze třech jarních mítinků vynechat.
Devadesátá léta přišla s více přestávkami. A český šampionát na dlouhé dráze se za stabilní součást domácího termínového kalendáře může považovat až od dubna 2003. A my opět můžeme spekulovat, jak by statistika vypadala, kdyby měl Antonín Šváb ve finálové rozjížďce v nádrži více metylu.
Statistika nuda není
Josef Franc vyhrál český dlouhodrážní titul jak v Mariánských Lázních, tak v Kopřivnici | foto Karel Herman
Díky okolnostem se Josef Franc se svými šesti vítězstvími v mistrovství republiky na dlouhé dráze může rovnat Jiřímu Štanclovi a Zdeňku Schneiderwindovi. Neřešme, zda šampión vzešel z třech či čtyř kol finálové jízdy nebo více závodů delšího seriálu. Vždyť korunních princů, jimž zlato uniklo, byla za ta léta bezpočet.
Antonína Švába jsme již zmínili, ale co třeba Petr Vandírek, Jaroslav Pták či v poslední době Richard Wolff, jemuž by po všech těch stříbrných a bronzových medailích přál mistrovský titul i největší nepřítel?! Držme se ale faktů a mezníků, které elitní trojice vymezila.
Josef Franc má potenciál ovládnou čelo statistických tabulek | foto Karel Herman
Josef Franc zaznamenal hattrick v desátých letech našeho století. Jenže Jiří Štancl jej na přelomu sedmdesátek a osmdesátek dal rovnou dvakrát. A Zdeněk Schneiderwind vyhrál v Mariánských Lázních jako jediný hned čtyřikrát po sobě. Utněme však všechny kdyby a coby, než vytanou na mysl, protože v jednom statistickém ohledu zůstává Josef Franc fenomenální.
Stal se totiž jediným českým šampiónem na dlouhé dráze na dvou různých stadiónech. Kromě Mariánských Lázní vyhrál i v Kopřivnici, která před čtyřmi lety lázeňský kilometr nahradila. Aby zajímavostí nebylo málo, v průběhu historie obě trati hostily také mistrovství republiky jednotlivců na klasické dráze. V něm ovšem jen moravský ovál korunoval mistry. A pak, že statistika nuda je.
Mistři republiky na dlouhé dráze:
šestkrát:
Jiří Štancl (1978, 1979, 1980, 1983, 1984, 1985)
Zdeněk Schneiderwind (1992, 2003, 2005, 2006, 2007, 2008)
Žatec – 22. prosince
Jeho sezónu roku 2020 poznamenal koronavirus jen nepřímo díky zkrácenému kalendáři. Zranění se mu však nevyhnulo. Přišlo sice na ovále, ale nikoliv za řidítky závodního motocyklu. Na stupních vítězů však nechyběl. Ale to hlavní přišlo letos. Karel Průša nejen vyhrál první závod své kariéry, avšak klasický český šampionát stopětadacítek skončil jeho mistrovským titulem.
Pád z kola komplikuje plochodrážní závodění
Karel Průša si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Karel Herman
„Prostě jsme blbli na kole a v zápalu boje jsme se srazili,“ vrací se Karel Průša ke kolizi, kterou měl s Adamem Nejezchlebem loni v červenci po pohárovém závodě stopětadvacítek na malé Markétě. Bohužel palec své levé ruky nechal mezi řidítky a rámem a on musel další tři týdny trávit se sádrou.
Pár závodů musel odepsat na vrub svého zranění. Nakonec skončil desátý v mistrovství republiky na krátkých oválech a jedenáctý v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup. V obou seriálech zaznamenal pódiová umístění, když skončil třetí v Divišově a v Praze.
„I přes vynechání některých závodů jsem byl se sezónou 2020 spokojený, je to sport“ ohlíží se Karel Průša. Rok dvou dvacítek v letopočtu mu však přinesl další možnosti. Před Vánoci totiž oslavil své desáté narozeniny. Letos tím pádem mohl na velké ovály a do reprezentace.
V Čechách zlato na první pokus, v Evropě brambory
Češi na Ukrajině: Dominik Hrbek, Matěj Frýza, Pavel Marek, Karel Průša a kouč Miroslav Rosůlek | foto Petra Zahradníčková
První rok na velkých oválech nemohl skončit větším úspěchem. Maksymilian Pawelczek, který mistrovství republiky zprvu kraloval, nemohl být coby cizinec v českém seriálu vzhledem k novým reglementům klasifikován. Navíc Karel Průša jej dokázal porazit i v přímém souboji. Dal dohromady víc bodů než Polák a stal se šampiónem s plnou parádou.
„Měl jsem velice dobře připravené výkonné motorky, které sám tatínek sestavil,“ říká. „S Maksymilianem jsme si pěkně zazávodili a skamarádili jsme se. A plochá dráha mě na velkém oválu víc baví.“
Karel Průša (modrá) v souboji s Tony Katrou | foto Karel Herman
Ve světovém poháru vzhledem k věku startovat ještě nemohl a v Diedenbergenu jen trénoval. Avšak FIM Europe má pro svou soutěž nižší limit a tak Karel Průša startoval v Rovněž jako právoplatný účastník. A nakonec témě cinkla medaile…
„Byl to pro mě velice dobrý zážitek,“ netají se slánský kolibřík. „Zkušenost a velká radost z postup do velkého finále. Nečekal jsem to. V zápalu boje jsem se chtěl dostat na stupně vítězů, ale bohužel to přes pád nevyšlo.“
Dvakrát druhý na malých oválech
Petr Marek, Karel Průša a Matěj Frýza na stupních vítězů | foto Petra Zahradníčková
Čtvrté místo bylo v letošním evropském poháru stopětadvacítek nejlepším českým výsledkem. Nicméně podstatnou část letošní sezóny se Karel Průša přece jen pohyboval na malých oválech.
„Mezi krátkou a vekou dráhou je rozdíl v rychlosti a počtu závodníků na startu,“ zamýšlí se. „Více mě baví závodit na klasickém oválu. Jako jediný mám odlišené motorky od ostatních závodníků a na příští sezónu připravujeme další vylepšení.“
Přestože velké ovály letos přinesly Karlu Průšovi větší úspěchy, minitratím přece jen zůstává jeden primát. Svůj první závod, květnový Speedway Mini Cup vyhrál v květnu právě na nich. Nadto jak v pohárové sérii, tak v šampionátu republiky skončil druhý na Matějem Frýzou.
„Matěj je o čtyři roky starší a zkušenější,“ bilancuje Karel Průša. „Proto jsem s druhým místem v obou seriálech velice spokojený.“
Smělé plány
Karel Průša (2) letí dopředu před Olivera Schmida (1) a Štěpánku Nyklovou (3) | foto Antonín Škach
Příběh Matěje Frýzy však v sezóně 2022 bude pokračovat pětistovkami. Ostatně do vyšších kubatur míří i další kolibříci. Karel Průša ale zatím musí setrvat ve stpětadvacítkách. Co bude dělat přes zimu a jaké plány chová na příští rok?
„Přes zimu chodím na tréninky atletiky,“ svěřuje se. „Chodím plavat a bruslit. Až napadne sníh, těším se na běžky. Chtěl bych obhájit titul mistra republiky na klasické dráze. Získat i titul na malé dráze a pokusit se o lepší umístění na evropském poháru opět v Rovně.“
Karel Průša děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně tatínkovi a mamce za velkou podporu. A také bych chtěl moc poděkovat svému klubu AK Slaný. A ostatním klubům, které nám umožnily trénovat na malé i velké dráze, Chabařovicím, Plzni, Praze, Divišovu a Liberci. Díky umožněným tréninkům jsem se stále zlepšoval.“
Pardubice – 21. prosince
Zítřek má být limitujícím datem pro český plochodrážní kalendář na příští sezónu. Dle předběžných informací by měl totiž být k dispozici kompletní jízdní řád polské ploché dráhy. A česká sportovní komise se chce vyhnout termínovým kolizím. Zatím je jasné, že by se v Čechách v roce s převahou dvojek v letopočtu mělo závodit od dubna do října. Nicméně Petr Moravec chytá pro fanoušky vánoční nadílku.
Pokud nebudou ledy, první závod proběhne na pražské Markétě v dubnu | foto Tomáš Topinka
„Česká sezóna by měla začít 9. dubna závodem v Praze a skončit 15. října v Pardubicích,“ říká český plochodrážní šéf. „No, ale rád bych se mýlil a přivítal, pokud by počasí nám bylo nakloněno a některý z pořadatelů dostal možnost uspořádat ledy. Pokusím se první verzi kalendáře zveřejnit jako nadílku fandům na Štědrý den dopoledne.“
„Chtěl bych obrovské díky dát Vencovi Hromasovi za obrovskou podporu, co mi dává jak na závodech, tak v dílně.
Firmě MP Kování, která mi nechala udělat krásné polepy na vozík. A teď už každý, kdo ho uvidí, ví, že nejsme žádný chlaďák. A hlavně mému taťkovi, bez kterého by to nešlo. A celé mé rodině za podporu, kterou mi dává.“
