Praha – 26. října
Happy End Josefa France byl po všech stránkách podařená akce. Diváci viděli úžasné závody. Ale také osobnosti, které už nezávodí. Se svým synem se na ovále potkal také legendární Jiří Štancl. Svou éru připomněl nejen přilbou a žlutou kombinézou, ale také vítězstvím. Jako před čtyřiceti, padesáti lety.
Skvělá sobotní zábava
V depu rozdával úsměvy na všechny strany. Neodmítnul jedinou prosbu o podpis, jedinou žádost o selfíčko. Mistr nad mistry. Přihodil i pár historek. Třeba o depu, které v Kopřivnici pamatuje na protější straně, než je dnes.
Nebo jak kdysi z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm dorazil Jiří Raška. Legendární skokan na lyžích označil plochodrážníky za blázny. Jiří Štancl tehdy reagoval, že od něho to doopravdy sedí, protože on sám by měl problém na skokanský můstek jen vylézt.
Šlo se na nástup, kam Jiřího Štancla doprovodil nejen syn Jiří, nýbrž také vnuk Jack. Podívaná byla okázalá. Josef Franc dostával spoustu dárků. Štefan Valkovič vyhrál závod mechaniků ve výměně zadního kola. A pak se začalo závodit doopravdy.
Zase jako vítěz
Do startovní listiny se všichni přítomní závodníci nevešli. Někteří ani nemohli. Pouťák nepouťák, oficiální závod v gesci AČR potřebuje platnou licenci. O tom by mohl vyprávět Zdeněk Simota. Ale i pro všechny licencované borce není dost místa ve startovní listině. Řešení nabízí exhibiční rozjížďky.
První má obsazení jako z plochodrážních snů, které se zdávají těsně před svítáním. Josef Franc, George Štancl, Richard Wolff. A Jiří Štancl starší v sedle motocykly vypůjčeného od Milana Moravce.
„Chtěl jsem si to jen objet, abych mával divákům,“ komentuje rozjížďku, kde ho po dvou kolech startmaršál Pavel Matula pozdravil šachovnicovou vlajkou jako prvního. „Ale motorka byla tak rychlá. Patnáct let na tom nesedíš. On tam měl krátkej plyn, já byl zvyklej na jawáckej dlouhej. A najednou jsem tam měl plnej plyn:ů
Šťastné nejen pátky
A jaký měl vítěz pocity? „Nemáš chrániče, náhodou upadneš…“ přemítá s úsměvem. „Kopřivnice je velká dráha. Dobrej závodník umí zajet všude, ale když ti bude pětasedmdesát patnáct let jsi na tom neseděl, nechceš se zranit. Zaplaťpánbůh, že člověk chodí sem tam na závody.“
Sám moc dobře ví, o čem mluví. „Budu se těšit z dalších pátků,“ nežertuje. „Moje nemoc je nevyléčitelná, ale musím zaťukat, že u mě je to zatím bez následků. A tak si stavím motorky, sháním součástky od kamarádů. Mám taky zahrádku, starám se o ni, aby vypadala.“
Plochodrážní elegán
Ale vidět Jiřího Štancla v akci, není rozhodně všední podívaná. V roce 2010 se objevil při anglické rozlučce svého syna, v devadesátých letech působil ve veteránských mítincích Golden Greats. U nás jel naposledy v pětaosmdesátém. Až před dvěma týdny přišla Kopřivnice.
„S helmou, co jsem měl, jsem vyhrál Zlatou přilbu,“ pochlubí se Jiří Štancl. „Bylo jedenáct let v Rusku se známým, co pracuje v kosmickém programu. Teď mi ji přivez‘ zpátky, i ten čumák byl originální. Kombinézu mám z Jirkova farewellu, boty svoje, rukavice taky, nebylo co řešit.“
Nebylo a tak se Jiří Štancl objevil při kopřivnickém Happy Endu. „Napadlo to našeho Jirku,“ zdůrazňuje přínos svého syna. „Domluvili se s Ríšou Wolffem, že tam pojedou. Pepe s Jirkou závodil, proto jsem tam chtěl jet. Byly to pěkný závody, dalo by se říct, že to byl mistrák.“
Jako ve skvělém filmu
Pamětníci zamhouřili oči. Později narození si užívali pohled na mistra na čele jízdy, který udával tempo velké části našich plochodrážních dějin. A co na to sám Jiří Štancl?
„Páska letěla nahoru a já jel,“ usměje se a žertuje, že konečně přišel o svůj handicap. „Potom mi všichni říkali, že takovej start jsem nikdy neměl.“
Církvice – 22. října
Dárkový koš na nástupu. Někdy zvláštní jízda. Ale většinou se čeští plochodrážníci se svou kariérou loučí potichu. Maximálně větším či menším článkem, pakliže na něj mají vůbec náladu. Ale rozlučkový závod v polském či anglickém stylu? V domácích podmínkách něco neslýchaného. Josef Franc během bezmála třiceti let vytyčil hodně historických mezníků. A stylový Happy End v Kopřivnici patří mezi ně.
Přání se mají plnit
„Tradice, co mají ve Velké Británii,“ svěřuje se Josef Franc se zdrojem své motivace pořádat v Kopřivnici rozlučkový závod. „tam je možnost po deseti letech, aby závodník pořádal testimonial. A na konci kariéry rozlučku. U nás nic takového není, napadlo mě tady takovou akci zavýst.“
Myšlenka byla na světě, zbýval čin. „Byl to můj sen,“ netají se český šampión. „Ale nevím, jestli se to u nás chytne, závodí tak deset lidí a všichni jsou mladí. Tak to bude asi až za deset let.“
Kopřivnice je logika
Volba dějiště padla na Kopřivnici. „Mám to tam rád,“ vyznává se Josef Franc. „Byli jsme domluvení s pořadateli, že to výměnným obchodem uděláme. Chodí tam lidi. Jenže teď bylo pět set platících diváků, což je na Kopřivnici přece jen málo.“
Ale depo bylo plné a objevili si lidé, kteří by se na obyčejný pouťák až kamsi na severní Moravu netáhli, obzvlášť vlakem. „Když má někdo někoho rád a obětuje kus cesty i nějakou korunu, vážím si toho,“ vyznává se. „Kdyby byly závody až v Aši, jeli by taky. Jsem šťastnej a vděčnej, že do Kopřivnice dorazili.“
Skvělá zábava za hranicí běžných plochodrážních formátů
Volné závody dávají ideální příležitost rozříznout gordické uzle rozpisů svázaných mistrovskými reglementy. „Napadlo mě, že by to mohly být dvojice,“ vypráví pražský plochodrážník. „Vždycky jsem se měl svýzt s prvním v tom páru, ale bylo to vymyšlený na divoko. A po dvou jízdách jsem stejně lapal po dechu.“
Bavil se každý. „Vymyslel jsem soutěž pro děti, dával jsem jim brejle s podpisem,“ připomíná Josef Franc, jenž se během závodu několikrát převlékal. „To bylo super, sranda. Měl jsem připravenou i tu svou nejslavnější z pražský Grand Prix, kde jsem byl sedmej. Je najlonová, ale už to nevyšlo.“
Na obzoru flat track?
Josef Franc se sám zapojil do zábavy. „Počítal jsem, že budu s klukama víc závodit,“ netají se. „Ale Kopřivnice je veliká. Gentlemansky jsem vyhrál dvě jízdy. Ale byla tu se mnou moje rodina, měl jsem tady i sestry. Oslavili jsme to ve stanu. Ani si nepamatuju, jestli jsem ho ráno zavíral.“
Stan v Kopřivnici zůstal coby dar Michala Stárka ze společnosti MPM, ale vážně jsme viděli Josefa France závodit naposledy? „Nevím, jestli bude příště. Plochá dráha je za mnou, nechtěl bych to dělat amatérsky. To bych spíš jel flat track. To je lážo plážo (smích).“
Kopřivnice – 12. října
Richard Dufek někdy po obědě přehlédl hlavní tribunu kopřivnického stadiónu Emila Zátopka. Konstatoval, že diváků je možná méně než obvykle. Ale depo a okolní prostory praská ve švech. Měl pravdu, na Happy End Josefa France dorazila spousta lidí. Mezi nimi i tací, kteří by cestu autem nebo vlakem na běžný závod do Kopřivnice nevážili. Tím spíše na pouťák. Rozloučení s plochodrážní legendou si ujít nenechali, třeba i za řidítky plochodrážního motocyklu. Josef Franc se nakonec prohnal vítězně cílem finálové rozjížďky. Přenechal ale stupínky pódia trojici za sebou, jež startovala s handicapem patnácti metrů. Ono o výsledky tolik nešlo, ve své podstatě vyhrál každý, kdo dorazil.
Ze závodu připravujeme původní reportáž.
1. SPT Profil Kopřivnice
27
Hynek Štichaeuer
3 1 2 2 – 2
10(3)
Jan Macek
2 3 3 3 2 3
16/1)
Josef Franc
1
1(1)
2. Markéta Praha
23
Josef Franc
3
3
Jan Kvěch
2 2 3 3 3 2
15(1)
Jakub Valkovič, SK
0
0
Jaroslav Vaníček
1
1
Kacper Tkocz, PL
2
2
Hynek Štichauer
2
2
Burno Belan
0
0
3. Newcastle Diamonds
21
Adam Bubba Bednář
3 2 3 3 3 3
17
Jaroslav Vaníček
1 0 – 1 0 1
3
Josef Franc
1
1
4. Eldarna Huddnge
20
Daniel Klíma
F 2 2 2 3 3
12(1)
Jakub Valkovič, SK
1 – 0 0 2 2
5(2)
Josef Franc
3
3
5. Sheffield Tigers
15
Matouš Kameník
3 1 1 1 0 0
6
Kacper Tkocz, PL
1 3 3 – 1 1
9
Josef Franc
0
0
6. Berwick Bandits
9
Leon Flint, GB
2 1 2 0 1 3
9
Jakub Oleksiak, PL
– 0 0 1 0 1
2
Josef Franc
0
0
7. Plymouth Devils
9
Zdeněk Simota
2 1 2 1 2 1
9
Bruno Belan
0 0 0 0 0 –
0
Josef Franc
0
0
Individuální klasifikace:
TOT
FIN
NC Josef Franc, Praha
0 3 3 1 0 1 0
8
1.
1. Adam Bubba Bednář, Praha
3 2 3 3 3 3
17
2.
2. Jan Kvěch, Praha
2 2 3 3 3 2
15
3.
3. Jan Macek, Kopřivnice
2 3 3 3 2 3
16
4.
4. Daniel Klíma, Praha
F 2 2 2 3 3
12
5. Hynek Štichauer, Pardubice
3 1 2 2 2 2
12
6. Kacper Tkocz, PL
1 3 3 2 1 1
11
7. Leon Flint, GB
2 1 2 0 1 3
9
8. Zdeněk Simota
2 1 2 1 2 1
9
9. Josef Franc, Praha
0 3 3 1 0 1 0
8
10. Matouš Kameník, Pardubice
3 1 1 1 0 0
6
11. Jakub Valkovič, SK – Žarnovica
1 0 0 2 2
5
12. Jaroslav Vaníček, Praha
1 0 1 1 0 1
4
13. Jakub Oleksiak, PL
0 0 1 0 1
2
14. Bruno Belan, Slaný
0 0 0 0 0 0
0
Poznámka: každý závodník si připisoval body také sám pro sebe, tři nejlepší startovali ve finále s handicapem patnácti metrů za páskou, u níž stál přímo nasazený Josef Franc; ten nakonec rezignoval na své vítězství ve prospěch svých soupeřů
Exhibiční jízdy:
I.
Jiří Štancl, Richard Wolff, Jiří Štancl ml.; Josef Franc R
Postuláty. Předpoklady, které jsou vždy přijímány jako pravdivé. Není třeba je dokazovat. Země obíhá okolo Slunce, které vyjde každé ráno. Zimu vždy vystřídá jaro někdy v březnu. A zhruba ve stejném období Josef Franc ukončí přípravu na další sezónu. Je to prostě tak. Čas ale nejde zastavit a dlouhatánskou závodní kariéru protahovat donekonečna. A tak se Josef Franc jako aktivní plochodrážník ukáže zítra v Kopřivnici naposledy.
Juniorským rekordmanem, aneb píchat je důležité
Malý kluk usilovně šlapající do pedálů bikrosového kola po ulicích starobylé Kutné Hory s vlastnoručně vyrobenými vestami RH Praha a SVS Pardubice, které v osmdesátých letech dominovaly československému sportu levých zatáček. Později pilot malého dragsteru. A nakonec student pražské školy, jež z něj měla vychovat uměleckého truhláře.
Všechno se to nakonec zašmodrchá díky přátelství se Zdeňkem Schneidewindem. Je také z Kutné Hory. Nikoliv koudelníkův syn, nýbrž úspěšný plochodrážník. A tak cesta hrdiny našeho vyprávění v jeho patnácti letech vede na pražskou Markétu. Malého simsona záhy vymění za skutečný plochodrážní půllitr.
Trénuje, trénuje a poslední zářijový den roku 1995 debutuje v Pardubicích při předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů. Program jej uvádí jménem Josef Franz. Přítomní si lámou hlavu, jestli nejde o přízeň někdejšího pardubického závodníka. Jenže šestnáctiletý mladík brzy všechny naučí, že na konci jeho příjmení stojí písmenko cé.
Bude mu to ovšem chvilku trvat. Při své premiéře končí čtrnáctý a postup do juniorky ve své podstatě utrpí. Ani v ní neoslní, a protože závodníků přisátých na štědrý cecík pražské Markéty je zatím ažaž, nikdo mu nepředpovídá skvělou budoucnost. V tom se do hry vloží Zdeněk Schneiderwind.
Za zimním soustředění na Malé Úpě si ho vezme pod svá křídla a vysvětlí mu, že musí hlavně píchat. Běžky naučí Josefa France pilovat fyzickou formu. A výsledky se dostaví také na oválech. V osmadevadesátém vyhrává rozjezd s pardubickým Pavlem Navrátilem o titul mistra republiky juniorů.
Za rok jej obhájí v úžasném duelu s Tomášem Suchánkem a české juniorce 2000 naprosto dominuje. Tři zlaté medaile v soutěži v té době ještě nikdo nezískal, natož pak v jedné řadě za sebou. Josef Franc svou juniorskou kariéru končí rovněž sedmým místem ve světovém finále do jednadvaceti let.
Nikdo nebude věčně druhý, aneb kdo by se spokojil se zlatou medailí z truc šampionátu
K seniorské části své kariéry má Josef Franc našlápnuto skvěle. Postupně bude hájit barvy klubů v Anglii, Polsku a Švédsku. A pochopitelně své Prahy, jejíž vedení se nechává slyšet, že by jej neprodala ani za několik miliónů. Přichází medaile v extralize či ve dvojicích, včetně těch nejcennějších. Ale co jednotlivci?
Jo, lepí se mu na krk jako límec košile při tropickém vedru. Jen tomu zlatu se líbí si s ním hrát jako kočka s myší. Poprvé v září 2005 ve Mšeně. Mistrem je Lukáš Dryml. Napřesrok v Březolupech jede Josef Franc zase na čele finálové jízdy. Ovšem Adrian Rymel chce titul také. A nakonec jej má. Do třetice se ve Slaném raduje Martin Vaculík. A on je potřetí v řadě vicemistrem.
Od novinářů získává přezdívku věčně druhý. Její platnost potvrdí září 2009, kdy se o českém mistru rozhoduje v seriálu třech závodů. Poslední vidí Svitavy a on přijíždí s tříbodovým náskokem. Odjíždí ale zase s druhým místem, protože Lukáš Dryml svou ztrátu dohoní a v rozjezdu ho France porazí.
Zkrátka a dobře, zdá se, že mu český titul nepřeje ani sám osud. Až rok 2012 přináší boj mezi Autoklubem ČR a nově ustaveným Svazem českého motocyklového sportu o diplomatickou autoritu nad českým motocyklovým zápolení. Praha se postaví za nově vzniklý svaz. Vypisuje jeho šampionát, jenž část klubů bojkotuje, a v němž Josef Franc vítězí.
Je mistrem, jenže nakonec má vrch AČR a jeho úspěch se moc nezmiňuje. Ve čtrnáctém roce končí druhý, v šestnáctém jakbysmet a jeho sen o zlatu jakoby se vůbec neměl naplnit. Jenže na konci seriálu 2017 je leader Václav Milík povolán na SGP Polska. Josef Franc využívá v Březolupech jeho nepřítomnosti a konečně usedne na český trůn.
Je to tu zase. Kecy, kecy, kecy. Chytráčci si berou do úst slůvka kdyby, jestliže a pokud. Josef Franc jim dá pádnou odpověď. Roku 2018 znovu poráží kompletní českou špičku i s nepřemožitelným Václavem Milíkem a stává se šampiónem podruhé. Nyní hodnotu jeho zlata nemůže zpochybnit vůbec nikdo.
Dlouhá je také plochá dráha, aneb ke světovým vavřínům i se čtyřicítkou na krku
Květen 2010. Od Prahy se dálnicí D5 řítí zelená KIA. Její řidič tiskne plynový pedál málem až skrz podlahu a kašle na předpisy. Pražský kouč Vladimír Vopat před chvilkou vyzvedl Josefa France na ruzyňském letišti, kde přistál po večerním duelu britské ligy. Spěchají do Mariánských Lázní na český dlouhodrážní šampionát.
Josef Franc svůj comeback do světa dlouhých drah ozdobí postavením vicemistra za Jörgem Tebbem, pilotem světové extratřídy. Úspěch jako hrom. Jenže napřesrok je stříbro už zklamáním. A za dva roky dá stejný výsledek do pohybu další vlnu klišé o věčně druhém.
Důrazná reakce je nasnadě. Josef Franc si v Mariánských Lázních v letech 2013 – 2015 dopřeje mistrovský hattrick. Další zlato získá roku 2017 právě tady v Kopřivnici, která alternuje Mariánské Lázně řešící problémy se svou dráhou.
Dlouhodrážním mistrem je také napřesrok. V devatenáctém mu další zlato sebere porucha motocyklu ve finálové jízdě. Na nejvyšší stupínek se vrátí v sezóně 2020. Od té doby titul dlouhodrážního mistra nezíská. I tak je ovšem s šesti primáty na čele historických tabulek společně se svým mentorem Zdeňkem Schneiderwindem a legendárním Jiřím Štanclem.
Dlouhé a travnaté ovály vyhovují jeho jezdeckému naturelu. Navíc se čtyřicítkou na krku přinášejí možnost, jak ještě udělat díru do světa. Do slova a do písmene. Roku 2012 je v šampionátu modré planety třetí. Přiváží vůbec první medaili pro Českou republiky od stříbra Aleše Drymla z července 1991. V jeho sbírce není rozhodně sama.
Světový šampionát družstev hostí v červenci 2016 Mariánské Lázně. A on vede český nároďák k historickému bronzu. V osmnáctém je v Tayacu vicemistrem Evropy na trávě. Napřesrok končí náš tým v mistrovství světa družstev druhý. Podobně o tři roky později, kde už k titulu nemůže být blíže.
Neštěstí nechodí po horách, aneb happy end bezmála třicetileté kariéry
Přichází také úspěchy na individuální bázi. Roku 2021 jej závod finálové série mistrovství světa v Rzeszowě zastihne na druhé příčce. Lépe skončil o osm let dříve, když ve finské Forsse porazil všechny.
Zranění, která se mu celou kariéru vyhýbala jako čert kříži, se přihlásí o svou daň. Pouťák v Attripu v červnu 2022 místo očekávaného vítězství přináší komplikovanou frakturu ruky. Josef Franc se vrací, loni v Herxheimu otevírá světový šampionát vítězstvím. Rozloučí se s krátkými ovály, na nichž naposledy závodí v říjnu při první lize v Žarnovici.
Na dlouhých oválech ale neřekl poslední slovo. Soukromý trénink na sklonku dubna dopadne nejblbějším ze všech blbých způsobů. Zlomenina šestého obratle. Verdikt lékařů je neúprosný. Klid od závodů. Navždy. A Josef Franc, jenž s manželkou čeká druhý přírůstek do rodiny, poslechne.
S jedinou výjimkou. Loni se v Kopřivnici měl loučit s kariérou na krátké dráze. Termínový přesun se postavil proti konání akce. A se zítra právě tady naposledy posadí do sedla závodního motocyklu. Svět ploché dráhy neopustí. Byť je truhlář, baví jej mít ruce zapatlané od šmíru. Do týmu Jana Kvěcha zapadá po všech stránkách náramně.
Praha – 11. října
Slyšeli jste to? Určitě ano, sociální sítě tím jen vibrují. Ti Pražáci schválně zfixlovali pravidla, protože potřebovali českého vítěze Tomíčkova memoriálu! A když jim závodník spadl, sudí jej nediskvalifikovala. Jaj, co řeknou cizinci na takový do očí bijící podvod? Hlavně v Polsku, když jim navíc promotér nedal žádnou z divokých karet. To je panečku aféra! Kdyby ještě žil Émile Zola, zapomenul by na Alfreda Dreyfuse a místo dělostřeleckého kapitána by žaloval za tuto kauzu. A co na to Jan Kvěch osobně? Francouzského klasika číst nemusí, protože si stejně brilantním způsobem píše román se svým vlastním úspěšným příběhem.
Plán nakonec přece jen splněn
Premiérová sezóna ve Speedway Grand Prix není snadná. Ani v polské extralize. Jan Kvěch je spojil do jedné v letopočtu 2024. Před úvodní velkou cenou bylo jeho přání dostávat se do semifinále. Splnilo se až v závěrečném podniku v Toruni.
„Poslední dvě, tři grand prix před Toruní jsem měl problém se starty,“ ujímá se český šampión slova. „Motorky fungovaly, pomalej jsem nebyl. Tréninky, zkoušení, dobrá práce celýho týmu. V Toruni to bylo vidět a pokračovalo to dál až na tenhle víkend.“
Leč nespěchejme z Koperníkova města, kde Jan Kvěch zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek ve světě velkých cen. „Konečně přišlo vytoužený semifinále,“ zajásá. „Přál jsem si to, byl to cíl, sen, dostat se tam, pak je to už o štěstí. Byl jsem rád, že jsem se tam dostal aspoň v posledním závodě. Nasbíral jsem dost bodů, postupoval jsem ze čtvrtýho místa.“
A štěstí sehrálo svou roli? „Chybělo mi jedno místečko do finále,“ zamýšlí se. „Bylo to blízko. Vybral jsem si vnitřní pozici. Zariskoval jsem, že odstartuju. Nevěřil jsem venku, kterej nakonec fungoval. Lindgren tam odstartoval a objel nás všechny.“
Místo truchlení motivace
Rok mezi elitou přinesl mnoho nových poznatků. „Nasbírali jsme dost zkušeností,“ souhlasí Jan Kvěch. „V pátečním challenge v Pardubicích jsem věřil, že postoupím. Podmínky nebyly ideální, to počasí. Taky jsem měl dvakrát třetí pozici na roštu, z tý byl problém odstartovat. Z jedničky jsem jízdu vyhrál.“
A tak se stalo, že se Jan Kvěch umístil devátý, pět příček za postupovou kvótou. „Ta dráha byla téměř jen o startech,“ vrací se do Pardubic. „Počasí neovlivníme. Ale musím se naučit jezdit i v těchto podmínkách.“
Vyřazení ze světové elity mrzelo, ale on jej nebral tragicky. „Pro mě to byla motivace do sezóny 2025, abych se do grand prix zase dostal,“ přibližuje své rozpoložení. „Když se mi závody nepovedou, je to pro mě větší motivace. Chci vyhrávat, nechci bejt poslední.“
Pondělí přišlo s novinkou o udělení jedné ze čtyř stálých divokých karet. „Velká radost, když ta zpráva přišla,“ netají se Jan Kvěch, k němuž se informace dostala stejně jako k ostatním fanouškům. „Nevíš to dopředu. Promotér to zveřejní nejdřív oficiálně a teprve pak to dá vědět tobě. Byla to velká radost, že mi divokou kartu dali.“
Vítězství? Ano! Jenže náhradní
Ještě před tím se postavil na start nejstaršího plochodrážního závodu světa. Coby závodník Speedway Grand Prix mohl být přímo nasazený do čtvrtfinále. On se ale rozhodl vstoupit do letošní Zlaté přilby města Pardubice již od vylučovacích skupin.
„Dlouho jsme to projednávali s týmem,“ nechává se slyšet, že verdikt nepřišel jako blesk z čistého nebe. „Domluvili jsme se, že lepší bude jet od začátku. Poslední dva roky jsem byl dosazenej a nebylo to ideální. Jsem rád, že jsem jel vylučovačky, byl jsem rozjetej a dobře nastavenej.“
Pohádka se změnila v horor v semifinále, kdy mu porucha připomněla mistrovský závod v srpnu v Kopřivnici. „Semifinálovej defekt mě připravil z velkýho finále,“ připouští. „Povolil se mi spojkovej koš. V Kopřivnici jsem tadyty spojky teprve testoval. Teď to bylo zalepený nejlepším loctitem. Měl jsem ale víc než v normálním závodě a zahřálo se to víc. Do tý doby jsem s tím neměl problém, potvrdilo se, že Zlatá přilba je nejtěžší závod na světě.“
Jenže v ten moment postupová naděje ještě nehořela jasným plamenem na pohřební hranici. „Pád,“ odtuší. „Ale to jsem udělal chybičku. Jel jsem třetí, čtvrtej, potřeboval jsem bejt druhej, lepší vyhrát. Jel jsem přes moc a stálo mě to body.“
Nakonec byl první v malém finále. „V těch závodech jsem si prošel vším,“ vydechne. „Dařilo se, defekt, pád a štěstí. Velká radost, že jsem vyhrál, ale beru to jako náhradní vítězství. Měl jsem ještě větší cíle.“
Druhá šance pro všechny
A na kalendáři se opět zubilo pondělí. Nedobrovolně vstávající do nového pracovního týdne by si jeho úsměv raději odpustili. Jan Kvěch nespal po pardubických pádech příliš dobře. Zpráva o divoké kartě pro Speedway Grand Prix platila na odřeniny jako nejlepší medicína. A večer vyhrál Tomíčka. Po třetím místě z roku 2022 a třetím z loňska to mělo logiku. Ale plochá dráha není aritmetika.
„Tam jsem to jel vyhrát od začátku,“ usměje se. „Super závody, dařilo se. Ve finále jsem si vybral pozici, co se mi nejvíc líbila. Škoda, že přišla chybička. Za ní byl pád. Jízda se opakovala, rozhodčí rozhodla, že i se mnou. Nebyl jsem vyloučenej, někdo se hejbal. Prostě to zastavila pro neregulérní start. Tím pádem jsem dostal ještě jednu šanci startovat ve finále. A já jsem jí využil.“
Jaký pošetilec by nad ní ohrnul nosem?! „Na roštu byla taková krásná kolej,“ vrací se Jan Kvěch k prvnímu startu. „Napodruhý už byla špatná, projetá. Musel jsem si vzít jinou a start se mi nepoved‘. Věřil jsem si a dokázal se z třetího místa dostat na první. Tomíčkův memoriál je pro Pražáky jeden z vrcholů sezóny. Vždycky přijde hodně lidí a fanděj.“
Lidé byli z jeho předjížděních manévrů nadšení. Speciálně, když v posledním okruhu přelstil vedoucího Roberta Chmiela. A čtrnáct let po Matěji Kůsovi se stal prvním Čechem, který Tomíčkův memoriál vyhrál. Jenže pak přišel i hořký pelyněk zpochybňující hodnotu jeho vítězství s argumentem, že měl být za svůj pád diskvalifikován.
„Robert na tiskovce řek‘, že jsem měl bejt vyloučenej,“ reaguje Jan Kvěch. „Ale pak se otočil na mě, že kdyby nebyla jízda zastavená, skončil by čtvrtej. Takhle dostal druhou šanci. Využil ji a skončil na bedně.“
Soupeřem svého mechanika
Když letos vzaly věci nešťastný obrat v otázce závodní kariéry Josefa France, závodní tým dostal další výraznou posilu. Jenže nezapomenutelný Pražan se zítra v Kopřivnici naposledy posadí za řidítka plochodrážního stroje. A mezi soupeři, které si pozval, bude také Jan Kvěch
„Velká osobnost ploché dráhy,“ oceňuje Jan Kvěch postavu Josefa France. „Hodně let na závodech, špičkovej závodník. Pro českou plochou dráhu dokázal hodně. Určitě přijde hodně lidí se s ním rozloučit. Stojí za tom za ním dojet do Kopřivnice popovídat si a rozloučit se s ním.“
On sám se nicméně s Josefem Francem neuvidí naposledy. „Kvůli jeho kvalitám jsem ho oslovil, abych ho měl v týmu. Mají mi s Filipem Šiterou hodně předat a pomáhat. Pak jedeme do Žarnovice. To bude vyrovnaný, uvidíme, my jedeme vyhrát.“
Praha – 10. října
Závodní týden v jeho podání mohl mít spoustu přídomků. Dlouhý. Od úterý přes víkend až do pondělka. Náročný. Nepochybně finále polské extraligy U24, boj o titul v evropských devatenáctkách a pardubický supervíkend s jeho pražskou večerní prodlouženou. Úspěšný? Na sedmnáctiletého juniora určitě ano. Adam Bubba Bednář se s tím sám ztotožní, byť jeho emocionální pocity klesaly i stoupaly, jakoby šel přes sedmero pohádkových hor.
úterý – Wroclaw – odveta finále polské U24 extraligy:
Dva tahouni na titul nestačí
Třetí ročník polské extraligy do čtyřiadvaceti let vrcholil v metropoli Dolního Slezska. Gorzow vykročil za obhajobou loňského primátu na Wroclawany na svém ovále porazil. Nakonec zlato a tři sta tisíc zlotých inkasovali domácí. Hosté brali stříbro a o rovnou stovku tisíc méně.
„Povedlo se to, zároveň se to nepovedlo,“ bilancuje český juniorský šampión závod, aby na první pohled nelogické vysvětlení jedním dechem uvedl na správnou míru. „Z prvního finále jsme měli dva body náskok a prohráli jsme o deset bodů.“
Důvod jeho osobních skvělých pocitů je nasnadě. „Odjel jsem čtrnáct bodů plus bonus, tak jsem spokojenej,“ říká. „Z toho hlediska se to povedlo. Škoda, že zrovna nejeli ostatní. Blbě se to s Oskarem Paluchem táhl ve dvou.“
Další zklamání pro Gorzow přineslo finále extraligy, jež pro klub skončila bez medaile. „Dalo se to čekat,“ ví Adam Bubba Bednář svoje. „Prohráli jsme už doma. V sobotu byl revanš. Koukal jsem, jak jsme dostali na prdel. A Martin Vaculík se ještě zranil, přeju mu brzké uzdravení.“
čtvrtek – Herxheim – finále ME U19:
Divišov uvnitř Mariánských Lázní
Evropské devatenáctky byly pro Adama Bubbu Bednáře taková improvizace. Po zranění při pražské první lize nemohl jet semifinále v Plzni. Do finále v Herxheimu postupoval z Güstrowa, kde se klub ujal pořadatelství místo finského Varkausu.
„David Vrtáček s Mírou Mihulem dělali motorky přes noc,“ líčí pražský plochodrážník. „Do Herxheimu jsme odjížděli ráno přímo z Wroclawi. Bylo to asi jedenáct hodin. Dráha se poloměrově podobala Divišovu, ale bez mantinelů a uprostřed dlouhý dráhy.“
Český reprezentant rozehrál své skóru nulou. „Ze čtyřky dokázal odjet málokdo,“ posteskne si. „Já to nedokázal, nafasoval jsem ji dvakrát. Rozhodovaly hrozně starty. Štěstí chybělo. Ne, že bych byl zklamanej, ale nasralo mě to.“
Suma sumárum sedmé místo. „Skousnul jsem to a hodil za hlavu,“ mávne nad výsledkem rukou. „Mám na to ještě dva roky, snad se výsledek povede.“
pátek – Pardubice – challenge o SGP 2025:
V challenge prozatím jen divákem
Víkend lákal na bohatý program v Pardubicích. Adam Bubba Bednář pochopitelně našel místo ve startovní listině Zlaté stuhy i Zlaté přilby. Challenge jej zatím minulo, byť na květnové kvalifikaci v Žarnovici zanechal působivý dojem. Přesto ve Svítkově nechyběl už v pátek.
„Německa jsme se vraceli do Čech,“ pokračuje naše vyprávění. „Kluci nás vyhodili v Praze a jeli do Pardubic. Já jsem v pátek odpočíval. Nakonec jsem jel s Mílou Černým, jeho manželkou a Luky Kurzem do Pardubic podívat se na challenge.“
Vrcholný mítink světového kalendáře přinesl neskutečný zážitek. „Byly to pěkný, ale náročný závody,“ kvituje Adam Bubba Bednář. „Když jsem viděl tu dráhu, klobouk dolů, jak si kluci poradili. Leknul jsem se, když jsem viděl nějaký pády.“
sobota – Pardubice – 50. Zlatá stuha:
i velké sólo může být pořádné drama
Déšť Pardubice neopustil ani v noci. „V sobotu se spekulovalo, jestli se pojede,“ říká Adam Bubba Bednář. „Pořadatelům patří obdiv. Děkuju jim, co udělali. Flat tracky to vyházeli a odpoledne byly dráha krásná.“
Na ovál vyjel v první jízdě první čtvrtfinálové skupiny. „Bál jsem se, aby to nebylo hluboký,“ připouští. „Takovou dráhu jsem v Pardubicích ještě neviděl. Vyhrál jsem start, ale projeli okolo mě jako, kdyby jeli o padesát víc. Prokousal jsem se taktak do semifinále a do finále.“
Finálovou jízdou Zlatá stuha začínala nanovo. „Řekli jsme si, že střelíme nastavení buď anebo,“ hráli v Pražanovém boxu vabank. „Buď to bude super, nebo to fungovat nebude. Start se mi poprvé ten den poved‘.“
Triumfoval stylem start – cíl, ale na motocyklu se rozhodně nenudil. „Celou dobu jsem za sebou někoho slyšel, ale nechtěl jsem se otáčet,“ dozvídáme se. „Slyšel jsem něho nad sebou, nebo jak mě podjíždí. Když jsem se pak díval na video, viděl jsem, že to byly zbytečný obavy.“
neděle – Pardubice – 76. Zlatá přilba města Pardubice:
Konec již před začátkem
Ve svých sedmnácti letech se Adam Bubba Bednář stal nejmladším vítězem v celé půlstaleté historii Zlaté stuhy. „“abych pravdu řekl, když jsem viděl šachovnicovou vlajku, řval jsem radostí,“ líčí s nadšením v hlase. „Pod helmou mi ukápla slzička.“
Bodejť by ne. „Je to parádní pocit,“ vyznává se. „Zlatá stuha byly dobře obsazená. Jeli tam závodníci z mistrovství světa juniorů. Dokázal jsem sobě i jim, že na ně mám. Příjemná výhra, viděl jsem, že nesou nikde jinde než já, když jsem se do finále mistrovství světa nedostal.“
Program ve Svítkově pokračoval Zlatou přilbou a on byl coby sobotní vítěz nasazen rovnou do čtvrtfinále. „Přilba pro mě skončila skoro dříve, než začala,“ zasměje se Adam Bubba Bednář. „Moje první Zlatá přilba a já byl rovnou nasazenej. Příští rok to změním. Ale neříkám, že třeba nevypadnu ve vylučovačkách.“
Jít závodem všech závodů již od prvních fází letos zvolil také Jan Kvěch. „Člověk dokáže reagovat na změny dráhy,“ přibližuje výhody. „Celej víkend jsem se trápil na startech. Zezadu jsem nebyl rychlel, když nestartuješ, je to složitý.“
pondělí – Praha – 55. Memoriál Luboše Tomíčka:
Lepší než loni a za rok třeba ještě lepší
Markétě zažila v pondělí báječný večer a mezi hrdiny diváků se dostal také Adam Bubba Bednář. Zejména v rozjížďce s číslem sedmnáct, v níž odstartoval na Nielse Kristiana Iversena. A pak zkušeného Dána vodil za sebou až do cíle, přičemž odvrátil každý z jeho útoků.
„Rozjásal jsem tribuny i sám sebe,“ připouští. „Bylo mi řečeno, když dojedu v poslední jízdě první, postoupím do finále. Šel jsem do toho hlava nehlava. A když jsem ho udělal, řekli mi, že finále stejně nejedu.“
Zklamání bylo obrovské, volný pád z temné oblohy nad stadiónem rovnou na zámkovou dlažbu depa. „Potřeboval jsem se uklidnit,“ přiznává. „Šel jsem se projít. Mrzelo mě to. Ale když to zrekapituluju, jsem šťastnej. Loni jsem dělal tři body, letos deset. Jak do Zlatý stuhy, tak Memoriálu jsem šel s tím, ať jsem lepší než oni, což se povedlo. Chtěl jsem se kouknout do finále, ale mám na to čas. Počkám na příští rok.“
další víkend:
Jede se dál
Víkend bude opět natřískaný, nedělní extralize v Žarnovici budu předcházet Happy End Josefa France v Kopřivnici. Pro Adama Bubbu Bednáře by mohl být plochodrážním prapradědečkem, kdyby se již bezmála třicet let nedržel ve špičkové formě.
„Pepa je pro mě úžasnej člověk,“ prohlašuje. „Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád. Zlatej člověk, vždycky pomůže. Určitě jsem rád, že mě pozval, bude to sranda, sranda a sranda pro všechny. Bude to fajn den. Pepa ho má pěkně vymyšlenej. V jedenáct autogramiáda, ve čtrnáct závody, pak jídlo a pití.“
A nazítří do Žarnovice, Praha na extraligový titul pomýšlet nemůže, ale vyhrát je vždy krásné. „Já tam určitě jedu nastavenej jako na každý závody,“ nešetří Adam Bubba Bednář odhodláním. „Udělat co nejlepší výsledek. Když se podaří, podaří se, když se nepodaří, nepodaří se. A děkuju všem, úplně všem lidem děkuju.“